Aby však nebylo bráněno rozvoji zdravotních rad, ač-li se osvědčí, pomýšlí vláda, s dalším vývojem zdravotnictví zříditi dle potřeby rady takové i v jiných samostatných zdravotníci obcích nebo obvodech zdravotních. Došlo by se tím až k základům organisačním, dle nichž nejnižší jednotkou v úpravě služby zdravotní má býti zdravotní obec ať sama či ve spojení s obcemi jinými (zdravotní obec v širším smyslu).
Nelze ani přehlédnouti, že i zdravotní rady, jak je zavádí osnova, jsou článkem, kterému zatím schází spojitost s vyššími články stejného druhu (zdravotními radami župními atd.). Provedení úpravy tak hluboké, ač zůstane vždy cílem velmi žádoucím, nemohlo by míti úspěchu již při tomto počátečním budování služby zdravotní a je lépe vyčkati především aspoň výsledků těch skromných snah, o něž osnova usiluje. Celková úprava taková hodí se spíše do širokého organisačního zákona říšského, jaký má patrně na mysli i § 7. zřízení župního, a také spíše v něm než v tomto zákoně bude možno přesněji vyjádřiti působnost rad zdravotních a opatrně uvážiti i velmi závažnou otázku, zda a pokud bude možno přikázati jim určitou moc výkonnou a trestní dle právních systémů cizokrajných, zejména dle systému anglického.
Všech těchto otázek, jež by nezůstaly bez vlivu na spořádání čele služby veřejné, nebylo radno řešiti již v této osnově, jíž záleželo spíše na tom, usnadniti přechod z poměrů dosavadních v poměry nové a opříti výkonnou službu zdravotní o účast těch. kdo mají zájem o věci zdravotní i o znalost místních poměrů, jímž zdravotní policie má sloužiti.
Znalost takovou přinesou především znalci, na nichž spočine hlavní část úkolů těchto rad a na jichž výběr bude třeba klásti zvláštní váhu, právě tak jako na účast členů zastupitelstva obecního.
Tato účast bude míti vedle zřetelů samosprávných ještě důvod jiný. Obcím zůstane i po tomto zákonu řada vlastních opatření zdravotních, jsou to různé útulky a zařízení chudinská i dobročinná, vedle nichž budou i pro příště vznikati zařízení nová. Účast členů zastupitelstva obecního ve zdravotní radě, zvláště okresní, seznámí tuto radu i s takovýmto podnikáním obecním a s jeho významem pro celkovou správu zdravotní. Že si pro tyto úkoly mohou obce zříditi vlastní komise zdravotní i po novém zákonu, může býti jenom k prospěchu věci.
Nařízením bude vydati řád jednací, stanoviti počet znalců zdravotních rad, období jejich činnosti a t. p. V jednacím řádu doporučuje se stanoviti, zda si zdravotní rady mohou ze svého středu zvoliti výbory (komise) a za kterých okolností nahradí usnesení těchto výborů usnesení zdravotní rady; zřízení jejich prospěje tomu, aby v naléhavých věcech nebylo třeba svolání celé rady zdravotní.
Náhrada výloh cestovních není na další podmínky (určitou vzdálenost a pod.) vázána.
Ustanovení čl. II., č. 5., recipované z práva uherského, přiznává zdravotním radám působnost mimo vlastní jejich pole — exekutivy (jako tomu bylo v zákonu uherském) jim však nepropůjčuje.
K čl. III.
V osnově se stanoví o služebních poměrech obecních a obvodních lékařů všeobecně, že o nich mají platiti předpisy pragmatiky služební a nařízení doplňujících. Míněny jsou zejména tyto předpisy zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.:
o dosazení v úřad (§ 1.—8.), o počátku služební doby (§ 9.), o slibu služebním (§ 12.), o výkazech osobních (§ 13.), o kvalifikaci (§ 14. a násl.), o povinnostech (§ 21. a násl.), o služební poslušnosti (§ 22.), o mlčenlivosti ve věcech úředních (§ 23.), o chování (§ 24. a násl.), o sňatku (§ 32.), o zaměstnání vedlejším (§ 33.—35.) se změnami, uvedenými v čl. III. č. 7. osnovy, ustanovení oddílu III. o právech služebnictva státního (§ 36. a násl.), o platech (§ 45. a násl.) se změnami v osnově označenými, o postupech (§ 50.), časové přídavky v to počítaje, ustanovení oddílu IV. (§ 67. a násl.) o změnách ve služebním poměru a jeho zrušení a konečně i řízení disciplinární (odd. V.), jež i pro tento obor služby úplně dostačí.
Bližších ustanovení o časovém postupu obecních a obvodních lékařů, jež slibuje § 8. zák. ze dne 15. dubna 1920, není pak ovšem potřebí, a s účinkem nového zákona stane se uvedené ustanovení bezobsažným.
Některé úchylky, které bylo od předpisu služební pragmatiky provésti, jsou odůvodněny povahou služby, o niž se jedná.
Výměnu míst lékařů X. a IX. třídy hodnostní (čl. III. č. 6.) není možno vázati na slovné znění § 70. služební pragmatiky, neboť za platnosti nového zákona bude se jednati vesměs o místa téhož druhu a vyšší hodnostní třída toho kterého lékaře souvisí ne s místem, nýbrž jen s délkou jeho doby služební.
Ustanovení o substituci, obsažené v čl. III. č. 3., jsou sui generis pro výkon služby zdravotní, jichž nebude možno ponechati bez úpravy a jež přicházejí už v zákonech starších, ač jsou tu povahy spíše kompetenční.
Tak podle zákona českého přísluší učiniti prozatímní opatření substituční zastupitelstvům obecním a okresním výborům, dle zákona moravského politickému úřadu okresnímu s výborem zemským (§ 14. zák. z roku 1909), v obcích se statutem a obcích větších výboru obecnímu; substituční odměna rovná se tu platu lékaře zastoupeného.
Zákon slezský z r. 1896 ustanovení o substituci nezná, novela z r. 1914 jen substituci za dovolené dle vzoru zákona moravského. Předpisy uherské jednají o substituci míst dočasně uprázdněných v § 84. čl. zák. XXII. z roku 1886, již nařizuje v maloobcích 1 velkoobcích hlavní služný, v ostatních místech zastupitelstvo obecní, o substituci za dovolené v § 24. čl. zák. XXXVIII.; dovolenou obecního a obvodního lékaře povoluje do tří týdnů podžupan, který zařídí i substituci. Zastupováním lékaře obecního pověří se především jiný lékař obecní, není-li ho, lékař soukromý, sídlící v obci nebo v obvodu a teprve pak se svěřuje lékařům sousedním (obecním, obvodním, soukromým) dle potřeby s účelným rozdělením obcí zastupovaných. Lékaři obecní a obvodní jsou povinni k zastupování, bezplatnému. Výlohy substituční, určené podžupanem, zaplatí lékařský fond, subsidiárně obec a při dovolené lékař sám. Stálý (na jeden rok ustanovený) zástupce se jmenuje, nemohlo-li uprázdněné místo býti obsazeno ani po trojím konkursu; takovýto zástupce nabývá všech práv a požitků s místem spojených a jeho služba substituční pokládá se za službu řádnou. Zásady substituční, jimiž se bude příslušné nařízení říditi, budou se opírati o povinnost obecních a obvodních lékařů ze sousedních obcí a obvodů zdravotních převzíti substituci místa uprázdněného; nebude-li to možno, nezbude než ustanoviti substituta jiného. Substitutovi bude příslušeti poměrná část náhrady cestovného, připadající na místo zastupované; při zastupování déle trvajícím bude oprávněna i odměna zvláštní.
Pro to, aby náklady substituční připadly obcím, není již právního důvodu, mohou však stihnouti lékaře, byla-li mu udělena dovolená spíše v zájmu jeho vlastním než v zájmu veřejném; převládne-li zájem veřejný (jako při návštěvě potřebného kursu vzdělávacího), bude i tu zajisté důvod k úhradě nákladů za zastupování z prostředků státních.
Je samozřejmé, že i tu bude třeba míti na zřeteli ustanovení pragmatiky služební, tak zejména ustanovení § 44., vížící delší dovolenou na podmínku (při dovolené přes 3 měsíce možnou, při dovolené přes rok pravidelně nutnou), že pominou platy za období, přesahující zákonité trvání dovolené a nenastane jeho započtení pro postup do vyšších platů a vyměření výslužného.
Jmenování obecních a obvodních lékařů (č. 1 a 2 čl. III.) bude nyní položeno na jednotný základ.
V Čechách jmenovala obecní a obvodní lékaře dle zákona z roku 1888 obecní a okresní zastupitelstva sama a teprve po zákonu ze. dne 17. dubna 1906, č. 34 z. z., kterým bylo upraveno výslužné těchto lékařů a zaopatřovací požitky jejich rodin, příslušelo potvrzovati jejich jmenování zemskému výboru; mělo tím býti zamezeno přetěžování fondu pensijního, do něhož (také jen z toho důvodu) neměli býti přijímáni lékaři starší 40 let.
V městech moravských s více. než 10.000 obyvateli a v městech s vlastním statutem provádělo jmenování zastupitelstvo obecní; jinak příslušelo je provésti k ternovému návrhu výboru zdravotního výboru zemskému, jenž měl o kvalifikaci žadatelů vyslechnouti lékařskou komoru a při jmenování hleděti i k národnostním poměrům obcí a obvodů obsazovaných (§ 8. zák. z roku 1909).
Ve Slezsku jmenovaly dle zákona z r. 1896 lékaře obce nebo (pro obvody) společné správní orgány; lékaře zemí subvencované jmenoval zemský výbor k návrhu obce (společného orgánu). Novelou z r 1914 měly býti přejaty celkem předpisy moravské.
Právo uherské má i tu svůj vlastní systém. V městech municipálních jmenuje vrchního lékaře po vyslechnutí zdravotního výboru vrchní župan, kdežto ostatní systemisované fysiky volí rovněž po vyslechnutí zdravotního výboru městský municipální výbor. Město s regulovaným magistrátem volí si svého lékaře samo, obecního lékaře v obcích jiných zastupitelstvo obecní. Lékaře obvodního volí ve společné schůzi delegáti zastupitelstev obcí tvořících lékařský obvod (na 1000 obyvatelů a na každých dalších 500 mělo připadnouti po jednom delegátu a stejný počet členů župního výboru delegovaných podžupanem). Předsedou je hlavní služný.
Podmínka veřejného konkursu je neznáma zákonu českému, moravskému i uherskému; slezskému jen "pokud vypsání bude uznáno za nutné".
Předepsaná kvalifikace lékařů lišila se zejména požadavkem různé předchozí prakse (tak § 5. zák. česk., § 11. zák. moravského a pod.). Fysikátní zkouška byla v Čechách a na Moravě jenom předností, jsouc obligatorní pouze pro města se zvláštním statutem; v dosahu zákona uherského byla žádána toliko pro lékaře měst s regulovaným magistrátem, konající službu fysiků. V zákonu slezském z r. 1896 kvalifikace pro lékaře obecní a obvodní nebyla vůbec předepsána.
Z nových předpisů, na něž sluší upozorniti, jsou to zvláště tyto:
Zkouška fysikátní bude nyní žádána (nehledě k dispensím dle § 12. zák. ze dne 15. dubna 1920) ode všech lékařů obecních a obvodních, neboť prohloubení studia povšechného je třeba i pro žádoucí znalost předpisů správních i pro odbornou působnost veřejného lékaře, zejména hygienickou, a pro spolupráci v zařízeních zdravotně-sociálních.
Přednost, zaručená lékařům z obvodů slovenských a v Podkarpatské Rusi, má poskytnouti jakousi náhradu těm, kdo v nejsvízelnější době věnovali své síly službě v těchto obvodech, pro které není domácího dorostu. Také odměny, slíbené v § 8. zák. ze dne 15. dubna 1920, budou se vztahovati v prvé řadě na tyto obvody, nejvíce obtížné, pro něž může býti nad to povolena i zvýšená náhrada cestovného.
Před úpravou čl. IV. osnovy bylo se zabývati otázkou, komu má příslušeti jmenování obecních a obvodních lékařů, zda úřadům nižším či úřadu ústřednímu a kterému.
Důvody pro příslušnost obsaženou v osnově přesahují tu dojista obvyklý dosah otázek kompetenčních.
Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy odpovídá za službu zdravotní, za její úpravu a za její výkon. Nemohlo by býti zodpovědným, kdyby nemělo vlivu na výběr personálu zdravotního, na jeho služební přikazování a na úpravu jeho služby, ježto by jinak pro vlastní své působení nemělo ani přehledu, ani moci. Vindikace práva jmenovacího pro úřady ústřední opírá se ostatně o čl. 4. župního zřízení a je cennou pro obor správy zdravotně-policejní, zvláště v počátcích její úpravy, neboť s jmenovacím právem úřadů nižších dostavilo by se při nejmenším ohrožení jednotnosti a přehledu, ne-li vážné poruchy. Dle doslovného znění čl. 4. žup. zřízení právě uvedeného příslušelo by toto jmenování ministerstvu vnitra. Z důvodů vzpomenutých nebude zajisté námitek, aby bylo přeneseno na ministerstvo odborné.
Ustanovení o praksi soukromé a hromadění placených zaměstnání odpovídají celkem stavu dosavadnímu faktickému v celém státním území, právně však stanovenému pouze v zákoně uherském (§ 23.). Upozorňuje se, že kumulace služby obecního nebo obvodního lékaře se službou lékaře nemocničního nebude pro příště možná.
Pro stanovení cestovní náhrady vyhrazené nařízení, bude asi zvolena zásada zákona moravského jako relativně nejspolehlivější, ježto spojuje počet jízd (35 na 1000 obyvatelů) s cestovným dle kilometrů. Měřítko české (40 Kč na 10 km²) nepřihlíželo vůbec k počtu obyvatelstva, s nimž bylo kombinováno teprve v osnově českého zákona z r. 1908. Cestovné mělo dle této osnovy činiti za každých 5 km² rozlohy nejméně 20 Kč a dále za každých 1000 obyv. 40 Kč; zbylé zlomky 1000 obyvatelů nedosahující, přesahující však 500, měly býti počítány za plných 1000, kdežto na zlomky menší, jakož i na zlomky, nedosahující 5 km², nemělo býti hleděno.
Toto stanovisko přešlo do nařízení ze dne 8. března 1919, č. 483 Sb. z. a n., ale ani ono nepřibližuje se skutečným poměrům úplně.
Právo uherské, vycházející i tu z názorů odlišných, zavazuje obce k dodání povozu nebo k náhradě povozného jen v určitých případech: pro pravidelné návštěvy lékařské, pro výkony všeobecné zdravotní služby, při návštěvě chudých nemocných a při očkování; jinak platí povozy strany soukromé. Sídelní obec lékařova nedodává ani povozu, ani neplatí cestovného, leč že k ní náležejí také venkovské pozemky nebo pusta, vzdálená přes 2 km. Přes svou zdánlivou přísnost neměly tyto předpisy účinku a poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou jmenovitě v tomto směru velmi neurovnané.
Slezský zákon z roku 1896 ustanovení o cestovném nemá a teprve dle § 31. novely z r. 1914 měl úhrnný paušál cestovní stanoviti výbor zemský.
Výpočet náhrady cestovní dle uvedeného měřítka vyžádá si jistě lhůty, neboť předem bude třeba, nařízením provésti zásady zákona; proto bude nutno, pojmouti do nařízení i přibližně odpovídající ustanovení přechodná.
Náhrada cestovného v obcích zdravotních bude výjimečná a bude se týkati hlavně obcí rozlehlých.
I pro zrušení služebního poměru těchto nových státních úředníku budou platiti předpisy služební pragmatiky, pamatující na všechny případy toho druhu (na vystoupení ze služby v § 84., přeložení na odpočinek trvalý v § 79., kvieskování v § 75., na propuštění disciplinární v § 93. a násl. i na propuštění bez něho v § 116.). Nebude asi pochyby, že k rozhodnutí o těchto záležitostech bude příslušným ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pokud by byla odůvodněna příslušnost úřadu ústředního.
Ohledně výslužného nelze tu říci více, než co bylo uvedeno v části všeobecné. Pro úplnost buď uvedeno, že ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zamýšlí zříditi zvláštní status pro lékaře obecní a obvodní, jenž jest v tomto stadiu nutným a jenž bude záhodným snad i později, bude-li radno děliti i pro příště službu výkonnou od služby dozorčí, třeba již nyní lékaři obecní a obvodní budou i v ohledu osobním příslušeti svým úřadům.
K čl. IV. (Opatření zvláštní.)
Dosavadní zákony ukládaly vesměs obcím péči o pomoc při porodu na ustanovení dostatečného počtu porodních bab. Zákony v zemích českých spokojují je jen s ustanovením povšechným, č. XXXVIII. zákona uherského z r. 1908 má ustanovení podrobná (§§ 27.—33.).
Zákon tento liší především (§ 27.) báby vzdělané pouze v odborných kursech babických od bab diplomovaných.
Města, velkoobce a maloobce s nejméně 800 obyvateli jsou povinny zaměstnávati báby diplomované, obce menší mohou míti i báby nediplomované. Usadí-li se však v nich trvale bába diplomovaná, může bába s odborným kursem babickým podržeti své místo pouze jeden rok a jest oprávněna k praksi porodnické pouze tehdy, nabyla-li zatím řádného diplomu. Dvě obce s úhrnným počtem obyvatelstva do 1600 hlav mohou míti po svolení župní municipální komise diplomovanou bábu společnou, jsou-li od sebe vzdáleny nejvýše 2 km. Městům s regulovaným magistrátem a městům s více než 2000 obyvateli může býti nařízeno, zaměstnávati bab několik (od 2000 do 5000 obyvatelů dvě, do 10.000 obyv. tři, na každých pak 5000 obyv. po jedné babě další) anebo pečovati o babickou pomoc chudým rodičkám odměnami podle tax bab soukromých. Vydati normativní nařízení přísluší župě.
Nevyhoví-li obec své povinnosti, ustanoví bábu na její účet podžupan.
Vedle popsané kvalifikace měla býti bába zachovalou a státní příslušnicí uherskou (§ 28.).
V městech municipálních volí bábu municipální komise, v městech s regulovaným magistrátem a v obcích zastupitelstva obecní dle kandidatury zdravotní komise. Diplomovanou bábu dvěma obcím společnou zvolí zastupitelstvo obou obcí ve společném shromáždění, kterému předsedá vrchní okresní služný, jemuž přísluší i právo kandidaturní (§ 29.).
Roční požitky obecních bab, jež stanoví obecní zastupitelstvo se schválením župní municipální komise, jsou stanoveny minimální hranicí:
60 K v obcích do 500 obyv.,
120 K v obcích do 1000 obyv.,
180 K v obcích do 1500 obyv.,
240 K v obcích větších.
Kde toho vyžadují poměry místní, lze povoliti dočasný příspěvek státní do roční částky 100 K (§ 30.).
Báby městské a obecní jsou povinny, poskytnouti chudým rodičkám zdarma pomoci, jinak za taxu vyměřenou, obecním zastupitelstvem se schválením župního valného shromáždění; stejně stanoví se i povozné bab v obcích spojených, jakož i v obcích, k nimž náleží pusta. Náklad za povoz hradí obec, jde-li o pomoc rodičkám chudým, jinak, strany povinné platiti taxu (§ 31.).
V ohledu disciplinárním (§ 32.) podléhá bába pravidlům, týkajícím se obecních představených (pomocného a manipulačního personálu).
Ministr vnitra může naříditi opakovací kursy (§ 33.).
Pro poměry mimoslovenské je patrno, že právo ustanovovati bábu obecni nemůže příslušeti leč zastupitelstvům obecním, kterým také náleží určiti její požitky služební a vykonávati nad ní moc disciplinární. Ustanovení těchto není tedy v zákonu třeba, tak jako není třeba stanoviti zvláště povinnost k úhradě povozného při pomoci rodičkám chudým, je-li jinak zákonnou povinností obcí postarati se o pomoc bezplatnou.
Předpisy o způsobilosti porodních bab byly dosud vydány nařízením a s úpravou takovou možno se spokojiti i pro příště; také povinnost, účastniti se kursů opakovacích, možno stanoviti nařízením vládním.
Pokud peče o pomoc při porodech zůstane v pravomoci samosprávné, jest vymeziti v zákoně jen nejnutnější základ pro tuto péči: stanoviti všeobecnou povinnost obcí v tomto směru, podrobnější pak její úpravu vyhraditi dalšímu opatření.
Než dojde k vybudování celé sítě nemocnic veřejných, je nutným i ustanovení o místnostech pro ošetřování nemocných; zatím musí postačiti aspoň obstojné zařízení místností, sloužících pro první pomoc a pro případy onemocnění náhlého.
Ustanovení o povinnosti obcí, dodati lékaři povoz, má na mysli zvláště poměry slovenské, kde předpisy zákona (§ 27. čl. zák. XXXVIII. z r. 1908) bylo nutno připomínati pod následky trestními. (Srovnati možno nařízení splnomocněného ministra pro správu Slovenska ze dne 8. března 1920, č. 20.)
Za poskytnutý povoz má býti nyní zaplacena náhrada; dosud byly slovenské obce povinny činiti tak v jistých případech bezplatně.
Léky pro chudé má zaplatiti obec dle předpisů zákona chudinského; pro převzetí tohoto nákladu státem nebylo by dostatečné úhrady. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud čl. zák. XXI. z r. 1898, dle něhož hradí krajský fond nemocniční i útraty za ty léky, které vrchnostenský lékař nebo také splnomocněný lékař soukromý předepíše chudým, jichž choroba byla vrchností potvrzena. Ustanovení to, jež stojí v cestě snahám unifikačním, bylo vhodno zrušiti; také povinnost obcí, dodati bezplatně desinfekční prostředky při porodech chudých žen, bude po zrušení příslušného ustanovení čl. XXI. uh. zákona z roku 1908 pro příště jednotná.
K ostatním povinnostem obcí, stanovených v čl. IV. osnovy, není dalšího vysvětlení třeba.
Při ustanoveních všeobecných dle článku VI. třeba se dotknouti ještě otázky správního soudnictví.
Uherský správní soud, jehož význam v řízení správním nelze tu rozebírati, byl příslušným forem rozhodujícím i v záležitostech zdravotních.
V této zprávě postačí zjistiti, že veškeré stížnosti, odkázané dle § 37. čl. zák. XXXVIII. před správní soud uherský, stanou se působností nového zákona bezúčinnými. Jsou to zejména stížnosti: proti řízení městské municipální komise při volbě lékařů (lékaře okresního, lékařů měst s regulovaným magistrátem, lékařů obecních a obvodních), neboť právo voliti lékaře bude tímto zákonem zrušeno; stížnosti proti rozvrhu platu lékařova, který nyní bude stanoven zákonem; proti rozdělení břemen na jednotlivé obce obvodu, neboť jich dle nového zákona nebude a t. p.
Otázku správního soudnictví upravuje nově zákon ze dne 9. března 1920, č. 158 Sb. z. a n., spjatý ohledně své účinnosti se zřízením župním (§ 44. téhož zák.). Zákon tento, upravující řízení před jurisdikčními senáty pro záležitosti, v nichž vystupuje před úřadem aspoň jedna strana, nebude míti pro dosah předložené osnovy pronikavého významu a ani pro řízení správní, které se bude konati dle této osnovy, nepřinese podstatných změn.
K čl. VII. (O příslušnosti.)
Přirozeným důsledkem přesunu služby zdravotně-policejní do působnosti státní je i pronikavá změna v příslušnosti úřadů povolaných k rozhodování.
Ježto o podaných stížnostech bude rozhodováno v pravidelném postupu stolic správních, jest se zmíniti o aktech správních, které tu přicházejí. v úvahu.
Akty správní, zřizující obce i obvody zdravotní, odpovídaly v zemích českých dosud vůli samosprávné. Nositelem této činnosti správní byla v Čechách zastupitelstva okresní, ať se jednalo o zřízení obcí zdravotních či o utvoření zdravotních obvodů; schvalovací právo příslušelo výboru zemskému. Vliv správy státní jevil se tu pouze v dohodě projevované politickým úřadem okresním okresnímu zastupitelstvu a politickým úřadem zemským zemskému výboru (§§ 2. a 3. zák. ze dne 23. února 1888). Významu těchto správních aktů složených bylo již dříve vzpomenuto.
Na Moravě, kde okresních zastupitelstev nebylo, byl nositelem zmíněné konstitutivní činnosti správní přímo zemský výbor, jenž se — vyslechnuv lékařskou komoru — dohodoval se zemským úřadem politickým (§ 2. žák. r. 1909). Slezský zákon z r. 1896 vyhovuje spíše stanovisku správy státní, vkládal rozhodování v ruce zemské vlády v dohodě se zemským výborem (§§ 1. a 2.), ale již novela z r. 1914 shodla se celkem se stanoviskem zákonů českých.
V území bývalého státu uherského jest příslušnost ovšem značně složitější.
Příslušnými jsou, nehledí-li se k příslušnosti ministerstva:
A. Ve správě komitátů:
a) v okresech služnovských: hlavní služný, který dle § 6. čl. zák. XXVIII. řídí schůzi volící obvodního lékaře a jest slyšen spolu s vrchním fysikem o potřebě místa lékaře městského (§ 4.), při vyměření osobního přídavku lékařova (§ 12.), o způsobu poskytování naturálního povozu i výměry cestovného (§ 21.) a o dovolené lékařů (§ 24.).
V městech s regulovaným magistrátem je příslušným městský policejní kapitán (§ 2.) a zastupitelstva obecní, jež určují městského lékaře vedoucího a volí lékaře městské (§ 4.);
b) ve správě ústřední: municipální výbory, jež rozhodují o zřízení nebo přikázání obcí zdravotních dle §§ 3. a 5. zákona, navrhují potřebu většího počtu lékařů v městech s regulovaným magistrátem (§ 4.), určují osobní přídavky dle § 12., stanoví způsob povozů naturálních a výši cestovného (§ 21.), určují zdravotní komise (§ 34.) a povolují ve II. stolici praksi soukromou;
(místo) župan, jenž rozhoduje o dovolené lékařů (§ 24.);
správní výbor, jenž určuje sídlo lékařovo (§ 8.), rozděluje výši osobních přídavků, nájemného a cestovného mezi obce (§§ 14., 17., 21.), určuje návštěvy obvodních lékařů v obcích obvodu, stanoví ordinační místnosti (§ 20.) a jemuž se hlásí nedostatky zdravotní (§ 9.).
B. V městech municipálních:
městský policejní kapitán (§ 2.) a municipální městský výbor, jenž navrhuje místa lékařů městských.
Pro úplnost buď uvedeno, že proti usnesení obecních zastupitelstev lze si stěžovati k municipálnímu výboru, z rozhodnutí županova k výboru správnímu. V třetí stolici bylo příslušným ministerstvo vnitra.
Veškerá vypočtena příslušnost přechází na úřady státní (§ 1. zákona z 15. dubna 1920) a rozdělení této příslušnosti mezi ně mělo by co nejlépe odpovídati povaze věci a rychlému řízení.
O změně v sídle lékařově rozhodne asi nejspolehlivěji úřad okresní, znalý poměrů místních. Ministerstvu, od výkonu služby zdravotní nejvzdálenějšímu, bude vyhrazena přímá příslušnost pouze ve věcech důležitějších (při zrušení samostatné obce zdravotní) a z důvodů kompetenčních i schvalování změn obvodů zasahujících v oblasti různých žup nebo (dosud) různých zemí. Ve všech případech ostatních bude radno soustřediti rozhodování. u úřadů druhé stolice.
Než budou zřízeny úřady okresní a župní dle zák. ze dne 27. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., jest třeba kompetenčních ustanovení přechodných.
V zemích českých nebude spořádání takové činiti obtíží; příslušnost úřadů okresních zůstane zatím u okresní správy politické, příslušnost úřadů župních u politické správy zemské a to i pokud jde o řízení rozhodovací i pokud jde o řízení správní.
Na Slovensku nastane značné zjednodušení příslušnosti už tím, že zejména. pro distribuční příslušnost správních výborů nebude důvodů. Věci zajisté úplně vyhoví, přenese-li se řízení správní na orgány v osnově uvedené.
Hmotné poměry obecních a obvodních lékařů dospívají v předložené osnově zase jen k řešení přechodnému. Důsledky finanční, spojené s touto úpravou, byly již dříve vyloženy a zbývá upozorniti na důsledky jiné.
Unifikace platová učiní přítrž zejména nepřehledným předpisům zákona uherského, jež sluší pro úplnost aspoň zaznamenati. Požitky lékařů tvoří tu dosud podle článku zákona XXXVIII. z r. 1908:
1. plat základní (§ 10.),
2. osobní přídavky (§ 12.),
3. starobní přídavky (§ 15.),
4. místní přídavky a
5. mimořádná podp. roční (§ 16.),
6. nájemné (§ 17.),
7. povozné (§ 21.),
8. rodinný doplněk podle čl. zák. XXV. z r. 1912 a podle § 14. zák. z r. 1917 (nařízení uherského ministerstva financí číslo 5366),
9. válečné podpory podle čl. zák. XV. z r. 1917,
10. náhlé výpomoci dle nařízení splnomocněného ministra pro správu Slovenska č. 16 z r. 1919.
Nájemné, osobní přídavky a cestovné obecních a obvodních (okolních) lékařů platí obce, ostatní požitky pokladna státní.
Základní plat činí u lékaře obecního, obvodního a u vedoucího lékaře městského 1600 Kč ročně, u ostatních městských lékařů, jichž místa prohlásil ministr vnitra za potřebná, 1400 K.
Osobními přídavky zůstaly ty části platů z doby před úpravou, provedenou v roce 1908, jež převyšovaly platy dle této úpravy; nepadají celkem v úvahu, až na to, že u lékařů, kteří jich požívají, nahrazují přídavky starobní. Tyto přídavky starobní jsou tříleté (bez omezení) a činí 200—800800 čsl. korun ročně.
Přídavek místní, omezený částkou 1200 Kč, je určen pro lékaře, kteří ani ze svého platu základního s přídavkem starobním a "vedlejším důchodem lékařským" nemají existence zajištěné.
Výši nájemného určuje župní municipální komise (výbor), jenž může zavázati obce i k zřízení bytu pro lékaře obvodní; nájemné za lékaře obecní hradí obce, za lékaře obvodní z polovice obec sídelní, z polovice obec lékařského obvodu. Mimořádná podpora zatěžuje župní municipium, je však dočasná.
Výplata požitků děla se pokladnou státní na účet lékařského fondu, založeného župním municipiem; služné bylo vypláceno měsíčně, nájemné a cestovní paušál čtvrtletně předem. Lékařskému fondu refundovaly i stát (tento ročně) i obce (čtvrtletně) platy podle zákona jim připadající.
Dle instrukce vydané dne 29. října 1908 k čl. zákona XXXVIII. požívá obecní (obvodní) lékař leckde mimo plat peněžní také užitku z půdy nebo naturálií vůbec (obilí, paliva a pod.); jest zřejmo, že tyto požitky nemohou býti státem převzaty již pro obtíž, správně je oceniti; dosavadní subjekty právní zůstanou však po případě i tu zavázány dle ustanov. čl. VIII. osnovy.
V Čechách bylo minimální služné obecních a obvodních lékařů, činící dle zákona z r. 1888 roční částku 800 Kč (§ 8.), zvýšeno teprve zákonem ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z. a n., na 1400 Kč, jež je stanoveno ve stejné výši i pro lékaře moravské, jsouc ta zvyšováno o pět 10%ních přídavků starobních.
Služné platí v Čechách obec, cestovní paušál fondy okresní (§ 8.), na Moravě platí si obce s vlastním statutem a obce s 10.000 obyvateli lékaře samy, kdežto o úhradu osobního nákladu v obcích ostatních stará se zemský výbor z fondu zemského, maje regres proti obcím v jich příspěvku vyměřeném z přímých daní přirážkám podléhajících.
V Čechách poskytují obce svým lékařům nejrůznější přídavky, systému nějakého, tu však není.
Nepotřebuje zvláště prokazovati, že by se za tohoto stavu nemohlo vůbec dospěti k. jednotné úpravě platové; sice ani stav, připravený touto osnovou, nebude vzorný, přece však lze na něm pro příště budovati jednotně a pevně.
Pro výši služebních požitků, omezených v zásadě na X. a IX. tř. úředníků státních, je rozhodným ustanovení osnovy; jen nepatrný počet vedoucích lékařů městských připouští se postup do třídy VIII., v městech pak velikých (s nejméně 40.000 obyv.) do tř. VII.
Přiznání vyšších tříd hodnostních má býti nejen odměnou za větší práci, má jím být překlenut i rozdíl mezi dosavadními platy lékařů větších měst, dosahujícími až i VI. třídy hodnostní, a mezi platy, jež jim mají býti přiznány dle osnovy.
Lze se tak vyhnouti i rozporům, neboť tyto platy vyšší byly by povinny platiti dosavadní subjekty právní (obce), ač lékař dosud městský, příště však státní, bude povinen věnovati se v prvé řadě službě státní.
Zásadního významu je totiž ustanovení, jež zachovává nedotčeny nároky lékařů na služné, pokud přesahuje novou výměru zákonnou. Převzíti vesměs i tyto částky vyšší, jež budou dále tížiti obce, není možné, neboť při různých důvodech a poměrech, za jakých byly přiznány, nebylo by možno ani najíti spolehlivého měřítka pro jich převzetí. Bude-li lékařům, jichž se toto ustanovení dotýká, vůbec možno konati zvláštní služby pro obec, jež mu bude doplňovati požitky služební, je quaestio facti; bude však zajisté možno bráti zřetel k požadavkům oprávněným a nepoškozujícím zájem státní.
V ohledu formálním se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla k podání zprávy v posl. sněmovně výborům sociálně-politickému, ústavnímu, pro veřejné zdravotnictví a rozpočtovému a po schválení touto sněmovnou v senátě výborům sociálně-politickému, ústavně-právnímu, pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu a rozpočtovému.
V Praze dne 17. května 1921.
Ministr veř. zdravotnictví a těl. výchovy: