Po zákonu slezském ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z. z., podléhá i tvoření obvodů zdravotních zemské vládě a je-li tvrzeno, že stát vyřizuje tyto záležitosti, pokládá se k tomu příslušným z moci vlastní, přesvědčuje o tom nejvíce právě toto ustanovení.
Konečně jest i veřejná služba zdravotní v obcích, podřízených dosud platnému právu býv. státu uherského, spořádána nejen dle státních norem ("zákonů a ministerských výnosů" § 1., čl. zák. XXXVIII. z roku 1908, jenž nastoupil na místo §§ 139—152 čl. zák. XIV. z r. 1876), nýbrž i za přímého zásahu státního. Přidělení obcí k obvodům lékařským (zdravotním), přezkoumané podžupanem a municipální komisí, schvaluje ministerstvo vnitra (§ 1. instrukce vydané výnosem ministerstva vnitra ze dne 29. října 1908, č. 132.100, k provedení čl. zák. XXXVIII. z r. 1908), a konečné usnesení župní municipální komise možno provésti teprve po jeho schválení; na návrh župního municipálního výboru může ministerstvo vnitra naříditi, aby město s regulovaným magistrátem zaměstnávalo několik městských lékařů a rozhoduje, je-li tu další udržování většího počtu lékařských míst potřebným (§ 4. zák.); ministr vnitra povoluje obvodnímu lékaři sídliti mimo vlastní obvod (§ 8.) a t. p., ač ovšem zase stát hradí tu již. i valnou část osobních nákladů služby zdravotní (základní platy starobní a místní přídavky: §§ 11., 15., 16., 18. zák., vedle výpomocí dočasných: rodinného doplňku, válečných podpor, náhlých výpomocí).
Veškerá tato ustanovení uherského práva a také zřízení lékařského fondu pensijního (§ 18.), vyhrazeného správě úřadů ústředních, vháněla veřejnou službu zdravotní do rukou státní moci, a to při povaze ústavních zákonů uherských i tamní správy veřejné beze všech námitek, kdežto v zemích českých právě z týchž příčin vzrůstala houževnatá snaha, vyprostiti také tuto část veřejné správy z vlastní všemoci.
Přes to jsou i v zemích českých snahy sjednocovací (centralistické) velmi zřetelny, jenže se tu sbíhaly u země jako vrcholu soustavy samosprávné.
Příznačnou pro tyto snahy zůstane vždy osnova českého zákona, jímž se měla upraviti veřejná služba zdravotní v obcích, jakož i výslužné obecních a obvodních lékařů a zaopatřovací požitky jejich rodin, předložená českému sněmu správou zemského výboru ze dne 24. září 1908, č. 328 sněm. (tisk CL.) a zprávou ze dne 23. srpna 1911, č. 715 sněm. (tisk CXLII.).).
Tam, kde starší právo připouštělo vliv správy státní, měl býti dle této osnovy buď zcela pominut (při úpravě obvodů) nebo omezen na součinnost málo znamenající, na slyšení většinou nezávazné a p. To pak, že zemský fond měl převzíti převážnou část osobních nákladů, spojených s výkonem služby zdravotní, bylo přípravou pro postupné sezemštění tohoto oboru veřejné správy, pro kterou již dříve (r. 1906) byl zřízen zvláštní fond pensijní, dotovaný zemí.
Cílem tohoto vývoje mohlo býti arci jen úplné roztržení svazku, jenž dosud poutal zdravotní službu samosprávnou se službou státní a vytvoření dvou sfér zdravotních bez další vzájemnosti. Ústavnictví zemí českých, ať šlo už o ústavy zemské (ústavy pro choromyslné) či jiné (v. v. nemocnice), bylo řízeno snahami stejnými.
Při historickém cenění tohoto vývoje nebude vylíčených snah, ukládajících samosprávě i těžké obětí finanční, vzpomínáno jinak nežli s uznáním a úctou.
Dnes ovšem již pouhé vědomí destrukce, jež by mohl míti další postup takový, vynáší v popředí zájem státní.
Úprava výkonů zdravotní služby jest vskutku v zájmu státním.
V jeho zájmu je i jeho odstranění partikularismu správního, jenž by bujel dále i při obsáhlém státním dohledu i unifikace zásad správních, zejména na území slovenském velmi odlišných, neboť nebezpečí různého vývoje je příliš na snadě; je zvláště třeba odstranění dualismu správního, neboť jakost služby zdravotní (rovnocenné a mající jeden cíl) nemůže býti závislou od různé povahy úřadů, kterým jest svěřena; je zkrátka třeba základu veskrze jednotného.
Jistě, že by se toho všeho nemohlo dojíti, kdyby měla býti zdravotní policie přenesena na sbory samosprávně (okresní výbory, zastupitelstva župní). I kdyby nebyly odůvodněny obavy před nesnadným řízením, vyplývajícím z povahy těchto korporací (§ 30. a násl. zřízení župního) a před tříštěním správy, které by mohlo vyplynouti z § 58. téhož zákona, již opětné rozštěpení veřejné služby zdravotní a vymezení oboustranné příslušnosti, nemohlo by přinésti než škodu věci zdravotní.
Neboť není-li dle Maverhofera (Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, sv. III., str. 56, vydání 7 r. 1897) oboru, v němž by rozdělení příslušnosti bylo tak těžké, jako v oboru správy zdravotní, zůstane tato obtíž nezměněna a již z výpočtu sporů kompetenčních (Mayerhofer, tamže str. 58—60) lze se dohadnouti jejího nebezpečného rozsahu.
Má pro tyto své důvody i tvrzení. že soustava přímého řízení zdravotní policie správou státní obstojí, i tvrzení, že jest to nezbytností správní, a jest přesvědčiti, že jde
2. o nezbytnost zcela naléhavou.
Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., je lex imperfecta, ježto jeho účinky jsou vázány:
a) po stránce formální vydáním vládních nařízení o svazech zemských a župních i okresních úřadů, jakož i zákonů, jimiž bude upravena potřebná k tomu finanční úhrada (§ 15.),
b) po stránce věcné tímto ustanovením jeho § 6.:
"Podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců, jmenovaných v § 2. tohoto zákona, budou vydána ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podle dohody s jinými ministerstvy, zejména pokud by šlo o otázky technické, s ministerstvem veřejných prací, a to na základě zvláštního zákona, jímž bude upravena veřejná služba zdravotní (§ 7. zák. o župních a okresních úřadech)."
Význam leží převážně v této podmínce druhé, neboť bez ní (1 kdyby byly splněny podmínky prvé) zůstane zákon heslem bez podrobného vnitřního obsahu a účinky jeho mohly by se projeviti převážně jen provedením §§ 8.—14. (převzetím lékařů samosprávných do služby státní).
Bude tvrzeno, že položené podmínky lze jednak splniti, jednak že netřeba trvati na jejich splnění. To platí zejména o podmínce vížící účinek dubnového zákona na vydání vládních nařízení o svazech zemských a úřadech župních i okresních.
Zřízením župních a okresních úřadu v republice Československé uspořádal zák. ze dne 27. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., základ budoucí správy veřejné a pokud by účinek zákona o převzetí zdravotní policie státní měl záviseti Jen na tomto uspořádání základním, nebylo by důvodů pro další odklad z této příčiny. Dle § 1. zřízení župního mají vnitřní správu v republice Československé vykonávati úřady župní a jim podřízené úřady okresní, pokud není nebo nebude zvláštními právními ustanoveními svěřena úřadům jiným. Ježto však pro působnost zastupitelstev župních a výborů okresních dle toho, co bylo uvedeno, místa nebude, a ježto ani zvláštní úřady zdravotní prozatím nebudou zřízeny (srovnati lze 2. odst. důvodové zprávy k § 2. zák. ze dne 15. dubna 1920), mohou i pro výkon správy zdravotní jako část správy vnitřní přicházeti v úvahu právě jen tyto úřady župní a okresní.
Že zákon župní začne účinkovati teprve ode dne a v mezích, jež budou určeny vládním nařízením, nemůže býti na závadu ani správě zdravotně-policejní, podaří-li se i v mezidobí, t. j. do působnosti nových úřadů župních a okresních, obstarati ji státními úřady dosavadními a. připraviti nezávazný přechod z nich na úřady nové, jakmile začne jejich činnost úřední.
Opatření takové je možné a obtíží nebude tu větších ani více, než jich bude při přechodu jakéhokoli jiného odvětví správního a než by byly při přechodu státní zdravotní správy dosavadní.
Šetřením rozdílu mezi zdravotně-policejní službou samosprávnou a státní nenastane totiž v ústrojí správy zdravotní změna a nastane-li, bude se týkati jen vnitřní a nezásadní otázky pravomoci úřední (dle důvodové zprávy k § 2. zák. z 15. dubna 1920 má býti pravomoc nynějších lékařů samosprávných, příště státních, rozšířena o část oprávnění posavadních okr. lékařů); jejím základem bude dále říšský zákon ze dne 30. dubna 1870, č. 68 ř. z., a příslušná ustanovení o zdravotní službě státní (Mayerhofer, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, sv. I.—III.).
Přičleněna k soustavě státní správy zdravotní a upravena po okresech politických, bude převzatá zdravotně-policejní služba samosprávná jako státní služba výkonná tvořiti doplněk nynějšího článku ústrojného (okresních politických správ); lékaři obecní a obvodní budou výkonnými a exponovanými články okresní státní správy politické, jejímiž pokyny, jsouce jí služebně podřízeni, budou povinni se říditi.
Než dojde k zřízení žup i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zůstane zdravotní služba II. stolice soustředěna u zemských správ politických (zemských vlád), z nichž přejde pak na úřady župní současně s jinými agendami správními, jež jim budou přikázány.
Není tedy příčiny, proč by účinek zákona o převzetí zdravotně-policejních úkonů měl býti vázán lhůtou, již vládní nařízení ustanoví pro počátek působnosti zřízení župního.
Není-li třeba na splnění této prvé podmínky § 15. zákona ze dne 15. dubna 1920 vůbec trvati, nelze přikládati podmínce druhé (vydání zákonů, jimiž bude upravena potřebná úhrada k provedení tohoto zákona) zajisté významu toho druhu, jako by za všech okolností bylo třeba samostatného zákona úhradového, neboť podmínka tato není patrně leč odrazem finančního postavení státu v době projednávání dubnového zákona. Jistě postačí, pojme-li se ustanovení o úhradě do zákona, kterým má býti upravena veřejná služba zdravotní, a tedy i do zákona, jehož osnova se předkládá.
Náklad finanční sám, jehož bude vyžadovati provedení této zákonné předlohy, potřebuje ovšem podrobnějšího odůvodnění zvláštního. Zde lze se jen zmíniti, že výši tohoto nákladu bude zkoumati zároveň s nezbytností předlohy a o této nezbytnosti jest pojednati především.
Stav, jaký nastal přijetím neúčinného zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jest reakcí v organisaci veřejné služby zdravotní, i když zdánlivě zůstává při poměrech dosavadních. Po právu zůstává při posavadním partikularismu, neboť dle slov posl. odst. § 6. cit. zákona mají "do té doby", t. j. do zvláštního zákona, kterým bude upravena veřejná služba zdravotní, zůstati v platnosti ustanovení dosavadní, neodporující tomuto zákonu.
Z různých důsledků, jež tento právní stav přináší, zaujmou některé svou příkrostí.
Zůstane-li s jedné strany při právních předpisech dosavadních a je-li třeba vyčkati účinku zákona nového, nelze s druhé strany provésti prozatím vůbec žádné úpravy třebas přijetím dubnového zákona uznané, a to ať běží o základy organisační či o hmotné a služební poměry lékařů, či o požadavky jiné. Opatření z nouze, jakým je zákon ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z a n., zvyšující minimální služné českých lékařů obecních a obvodních z 800 Kč, na 1400 Kč a nařízení vládní o cestovním paušálu týchž Lékařů ze dne 8. března 1919, č. 48 Sb. z. a n., potvrzují spíše jenom krajní naléhavost úpravy a nelze k nim vůbec hleděti než jako k přechodným a vynuceným opatřením bez dosahu zásadního. Neurčitost lhůty, od níž záleží účinnost zákona, přináší nad to nejistotu právní, neboť odstranění poměrů již dávno neudržitelných není vůbec v dohledu.
Neudržitelnost českých poměrů osvětlí některé motivy ze zprávy zemského výboru, podané sněmu království českého v r. 1908.
Již od r. 1894 (!) konaly se dle této zprávy přípravné práce pro organisaci zdravotní služby v obcích, neboť již tehdy byla zřejma nezbytnost této úpravy. Dle uvedené zprávy bylo zejména již tehdy známo, že od té doby, co počal působiti zákon z r. 1888, změnily se nenáhlým postupem požadavky hygienické, sociální poměry a neméně i způsob nazírání na účelné organisování 1 služby zdravotní tak značně, že jích ani tehdy nebylo vůbec možno srovnati a předpisy dosud platnými;
již tehdy bylo známo, že agendám v oboru veřejného zdravotnictví přibylo na rozsahu a že se tak stalo ne pouze extensí dosavadní činnosti zdravotnické, nýbrž i tím, že byly zřízeny nové instituce a vznikly nové práce jako instituce školních lékařů, stravovny, dozor nad potravinami a mnohé jiné; bylo zřejmo i to, že dosavadní sbory samosprávné (obce, okresy) nestačují finančně na správné opatření výkonné služby zdravotní;
že nedostatky zdravotního zákona byly stále citelnější i v řízení správním atd.
Přes to není v poměrech těchto změny doposud a výkon zdravotní služby v Čechách strnul na předpisech z let devadesátých do dnešní doby.
Ve Slezsku zastavil se vývoj zdravotní služby samosprávné při zákonu ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z., a při systému lékařů bez pevného platu zemí pouze subvencovaných dle uvážení zemského výboru, ježto zákon ze dne 26. června 1914 č. 26 z. z., který tyto poměry upravoval snesitelněji, působnosti dosud nenabyl. Nemohlo proto nabýti účinnosti ani ustanovení o platech lékařů, ani o jich výslužném (vskutku nemají tu lékaři dosud výslužného) a nemohlo býti provedeno ani místní rozdělení po samostatných obcích zdravotních a zdravotních obvodech (vskutku přikročila teprve slezská zemská správní komise v novém svém složení k přípravám pro úpravu tohoto nezbytného základu služby zdravotní).
Avšak i moravský zákon ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., jenž v době svého vydání měl zdání zákona pokrokového, ztratil na svých přednostech v průběhu let a nutil by k zásadním změnám, i kdyby zůstalo při správním rozčlenění dosavadním.
Přední pak vadou práva platného v území druhdy uherském je naprostý nedostatek souvislosti s právními. poměry v zemích ostatních a bude příležitost prokázati v podrobném odůvodnění singulárnost celého tohoto systému správního. O veřejné službě zdravotní rozhodují tu anebo mají při tom aspoň účast: v městech s právem municipálním orgány městského (policejního) hejtmanství, v městech s regulovaným magistrátem městský (policejní) hejtman, v obcích obecní představený a notář, dále župní výbor, zastupitelstva obecní, delegáti obcí tvořících lékařský obvod, župní správní komise atd. — a již tato rozdílnost organisační a různá zařízení ostatnímu práva neznámá (župní fond lékařský, zemský ústav pensijní a p.) tvoří pro správu policie zdravotní oblast ostře odlišnou.
Ponechati tento stav znamená spravovati věci zdravotní dle různých systémů správních; ponenáhlého splynutí jich nelze si mysliti.
Avšak ani hmotné poměry lékařů obecních a obvodních, nejsou tu utěšenější. S pojmenováním různých složek, z nichž služební příjem lékařův se skládá (plat základní, osobní přídavek, starobní přídavek, místní přídavek, mimořádná roční podpora) souvisí i způsob jeho úhrady rozdělené mezi obce, stát a župní municipium, a přes to nedostatečné. Tísnivým těmto poměrům dočasná opatření ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy odpomoci nemohou. Z opatření takových přiznává výnos téhož ministerstva č. 4415 pres. z r. 1920 lékařům příplatky různě pojmenované: (osobní příplatky, příplatky dle poměrů mimořádné odměny, zvýšení cestovného, odměny za ochranná očkování, za hlášení nakažlivých nemocí) a doznává tím jen neurovnanost ve veřejné službě zdravotní. Hrozivý nedostatek lékařů, o němž se stala již zmínka, je rubem těchto poměrů.
Vůči této nehybnosti stavu právního stojí tu skutečné poměry zdravotní, jichž stabilisovati nelze.
Hrozí-li epidemie ze zemí sousedících s východní částí republiky, nemůže stát provésti účinné organisace povšechné, neboť nemůže volně naložiti s orgány té policie zdravotní, které dosud nepřevzal. Je-li třeba provésti úpravu požitků lékařů obecních a obvodních, nemůže tak učiniti z téže příčiny. Ač je na čase, položiti základy úpravy služby zdravotní tam, kde i tyto počátky scházejí (v části Slezska, v Podkarpatské Rusi) a prohloubiti ji po stránce zdravotně-sociální, nelze toho provésti z téže příčiny. Korporace samosprávné toho pak neprovedou, čekajíce na provedení zákona dubnového a nemajíce k tomu ani prostředků finančních.
Je tedy správně tvrzeno, že stav, jaký nastal přijetím neúčinného zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., zastavil pokrok v organisaci veřejné služby zdravotní.
Za vylíčeného stavu je tím spíše pochopitelným netrpělivé naléhání lékařů obecních a obvodních na úpravu jich požitků hmotných stále oddalovanou a není třeba zmiňovati se ani o důsledcích, jakými by byl provázen i pouhý pokleslý zájem těchto veřejných činitelů o úkoly jim přikázané, kdyby jejich požadavkům nemohlo býti vyhověno.
Předložená osnova je tedy železnou nutností, nemá-li celá zdravotní služba v republice býti rozvrácena; jest přímo povinností, zorganizovati službu zdravotní v obcích v době, kdy hrozí z východu těžké nebezpečí cholery, proti níž náš východ, nejvíce ohrožený, je téměř bezbranně obnažen. Bez lékařů — výkonných orgánů — je boj proti epidemiím nemožný; a nelze-li za dnešních poměrů lékaře získati pro východní části republiky, je třeba začíti s reorganisací zdravotní služby právě odtud, od periferie, a počínaje od těch lékařů, jež mají bezprostřední styk s lidem a největší místní působnost až do poslední vesnice.
Má-li zákon dosíci toho, čeho je od něho třeba žádati, musí přivésti zdravotní službu v obcích celé říše pod jednotnou pevnou správu. Je proto nutno rozděliti dle potřeby obvody zdravotní, posílati mladé lékaře k službě obtížnější do hor, starší s rodinami do rovin a krajů bohatších, je třeba bedlivého dozoru nad jejich činností, správného jich vedení, uznání i odměny za dobrou a obětavou jejich práci, je nutno poskytnouti jim možnost dalšího vzdělání i upraviti otázku platovou tak, aby lékař i v obcích, kde nemá prakse privátní, měl zajištěnou existenci ze svých příjmů služebních. Bude třeba postarati se místy i o byty pro ně a nutné prostředky dopravní.
Dle nařízení, jež bude vydáno k provedení zákona, jehož osnova se předkládá, bude uložena lékařům obvodním celá řada nových povinností rázu sociálně-hygienického: péče o kojence, tuberkulosní, propagace zdravotnictví, výcvik obyvatelstva v první pomoci a j. Při předběžných poradách o tomto zákoně projevili lékaři ochotu k této prohloubené službě, jsouce si i dobře vědomi velikého dosahu reformy, o níž zákon tento usiluje, i dobře postihujíce, že jde o zákon, jenž pro celou republiku má hluboký význam; běžíť zajisté o to, povznésti choré zdraví všeho lidu od velikých měst do nejmenší vesnice a o základní kámen k veliké. budově lidového zdravotnictví celé republiky.
Jest vyložiti
3. poměr nového zákona k zákonu ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.,
s odůvodněním, že by pouhé nařízení, o něž bylo z různých stran usilováno, nebylo pro úpravu látky, o niž se jedná, pramenem dostatečně silným.
Může-li zákon předchozí změniti jenom právní pramen stejné síly (zákon), je potřeba nového zákona odůvodněna již ustanovením § 15. zák. ze dne 15. dubna 1920, neboť je-li potřeba změniti toto ustanovení zákonné o počátku působnosti úpravy veřejné služby zdravotní), může se tak státi jenom zákonem novým a má-li nový zákon nahraditi i zákony o úhradě, tím spíše.
Potřeba nového zákona zdá se však plynouti i z ustanovení § 6. cit. zákona.
V podrobné části zprávy důvodové k § 6. zák. dubnového se uvádí, že vymezení činnosti funkcionářů státní zdravotní policie musí se opírati o zákonný podklad, kterým jsou právě §§ 4. a 5. téhož zákona a zákony jiné této záležitosti se dotýkající, zejména říšský zákon z r. 1870, pokud zůstal v platnosti. S parafrásí znění § 6. zák. uvádí se však v téže zprávě důvodové, že "podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců jmenovaných v § 2. zákona musí se opírati o základy vnitřní správy, které jsou dány zákonem o zřízení župních a okresních úřadů v republice Čsl. na základě ustanovení § 7. o župním zřízení, ve kterémž budou dány základní zásady působnosti zdravotních orgánů vůbec.
Nelze proto tvrditi, že by podrobná ustanovení zmíněná mohla býti vydána již na základě zákona dubnového, a to ani dle zprávy důvodové ani dle zákona samého, jehož znění je tu určité, a nezbývalo by, než vyčkati nového zákona o úpravě veřejné služby zdravotní dle § 7. župního zřízení, a to i pro dosah osnovy, jež se předkládá. Bude prokázati, že toho není ani třeba, i že by to nebylo účelné.
Nebude toho třeba z těchto důvodů: Zákonu, jímž má býti upravena veřejná služba zdravotní dle cit. ustanovení župního zřízení, nelže zajisté přikládati toho významu, jako by měl býti vydán všeobecný zákon materielní, upravující veškerou službu zdravotní, neboť zákona takového nebylo by vůbec možno vydati.
Dle obvyklých hledisk správních zabírá totiž veřejná správa zdravotní tyto obory: zdravotní personál, organisaci služby zdravotní v obcích, prodej léků a jedů, zdravotní policii živnostenskou a potravinářskou, organisaci ústavů humanitních, předpisy lázeňské, očkování, řízení při nemocích nakažlivých, policii pohřební atd., vedle věcí zdravotních, jež jsou upraveny současně v jiných oborech veřejné správy (školské, živnostenské, stavební a p.). Je patrno, že všech těchto předpisů nelze obsáhnouti zákonem jediným. Zákonu, kterým má býti upravena služba zdravotní dle § 7. zák. župního, možno tedy přikládati pouze význam zákona organisačního ve smyslu správním, upravujícího rozdělení úřadů, jejích příslušnost ve věcech zdravotních, postup instanční a t. p., tedy zákona, jenž se bude více dotýkati správní stránky zákona říšského z r. 1870, ne však materielních zákonů zvláštních.
Je-li však tomu tak, pak jsou i podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců vyjmenovaných v § 2. dubnového zákona rovněž jen téhož druhu, ne však předpisy upravujícími vnitřní poměry služební (instrukce služební). Předpisy takové možno pak dle tohoto důkazu vydati zajisté i dle zákona z 15. dubna 1920, i na základě tohoto zákona nového.
Vyčkávati nového zákona organisačně-správního nebylo by však pro dosah této osnovy ani účelným. Bylo již prokázáno, že převzetím zdravotně-policejní služby samosprávné nenastane v ústrojí státní správy zdravotní změny a že přičleněna k soustavě státní správy zdravotní a upravena po okresech správních, bude tato převzatá služba jako služba výkonná tvořiti jen její doplněk, týkající se jen prvé stolice, jíž ve věcech zdravotní policie vlastně dosud nebylo; i bude— až dojde k úpravě veškeré státní veřejné služby zdravotní po stránce správní — upravena současně s ní.
Plyne z toho, že účinek zákona, jehož osnova se předkládá, možno prozatím sprostiti podmínky § 6. zák. ze dne. 15. dubna 1920 beze všech námitek; pro úpravu přechodních poměrů postačí zajisté ustanovení rovněž přechodné.
Nový zákon bude v organisaci služby zdravotní zákonem specielním. Bude jen částí úpravy veřejné Služby zdravotní, tak jako jest její částí zdravotní policie sama. Zaujme v ní místo dosavadních partikulárních zákonů zemských i zákona uherského, jež zruší. Opírá se o zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jehož je provedením; doplní jej tím, nač v něm jako v zákoně pouze zásadním nemohlo býti pamatováno, a změní-li dočasně některá jeho ustanovení, stane se tak jen vlivem změněných okolností, jež toho času připouštějí jen určité a nejinaké řešení (ohledně služného lékařů a t. p.). Tím pak, že zruší ustanovení zákonů starších, stane se jediným právním základem pro výkon policie zdravotní (§ 1. zákona ze dne 15. dubna 1920).
4. Vymezení látky
podá se obsahem §§ 3., 4. a 5. zák. ze dne 15. dubna 1920, posuzovaného s hlediska služby výkonné; rozsah této služby výkonné a tedy i rozsah zákona samého nepůjde nad rozsah pojmu policie zdravotní.
Materielních předpisů, jimiž jsou upravena různá odvětví policie zdravotní a jež — jak je patrno z výpočtu § 4. zákona ze dne 15. dubna 1920 i z jeho zprávy důvodové — jsou nejrůznější povahy, nemůže se nový zákon, nejsa zákonem materielním, nijak dotknouti. Pokud jeho poměr k některým těmto předpisům žádá vysvětlení, stane se tak v části podrobné.
5. Náklad,
jehož bude vyžadovati provedení předložené osnovy, bude doložen jednak výpočtem, jednak bližším odůvodněním.
Výpočet sám spočívá z částí na údajích, které mohly býti zjištěny, z části na pravděpodobném odhadu, ježto při neupravenosti dosavadních poměrů některých údajů buď vůbec není (zejména ze Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi), nebo by zjištění jich trvalo drahnou dobu (na př. zjišťování rodinných poměrů lékařů).
Pro výši nákladů jest rozhodným:
a) Počet míst obecních a obvodních lékařů jako počet maximální;
b) výše příštích aktivních požitku lékařů obecních a obvodních pro všechna místa;
c) výše nákladů cestovních (cestovní náhrady).
K zaopatřovacím požitkům, na něž vzniknou nároky teprve po účinnosti zákona, není při tom přihlíženo; rovněž neberou se v úvahu různé pravděpodobné odměny obecních a obvodních lékařů, podpory za účast na cvičných kursech a pod., neboť svou výší nebudou ani rozhodny, ani jich pro naprostý nedostatek spolehlivého základu předem stanoviti nelze.
a) Počet míst:
V Čechách je toho času bez Prahy a Liberce 1000 míst
na Moravě je jich 400 míst
ve Slezsku, kde rozdělení služby není provedeno 26 míst
na Slovensku je jich 333 míst
v Podkarpatské Rusi asi 40 míst
úhrnem jest dle toho míst 1799 míst
Rozdělení mezi jednotlivé země — neodpovídá-li úplně počtu obyvatelstva — odpovídá poměrům skutečným a vzájemnému poměru mezi Čechami (s 1000 místy), kde organisace je provedena nejlépe, a zeměmi ostatními, na něž připadne rovněž 1000 míst. Lze předpokládati, že k zřízení a obsazení všech míst dojde teprve postupně. V prvých dvou letech nebude toho dosaženo.
Rozdělení na místa lékařů obecních a na místa lékařů obvodních nemá pro tento výpočet důvodu, neboť požitky lékařů (nehledě k nepatrnému počtu městských lékařů náčelných) jsou vesměs stejné.
Po úpravě stačí asi týž počet 1000 nejvýše 1030 míst
po úpravě připadne na Moravu a Slezsko nejvýše 550 míst
po úpravě bude třeba 350 nejvýše 370
po úpravě bude třeba 50 míst
po úpravě bude třeba okrouhle míst 2000
b) Výše aktivních požitků lékařů obecních a obvodních.
Předpisy, jež tu padají v úvahu, jsou:
zákon ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., jímž se upravují poměry státních zaměstnanců, prováděcí nařízení ze dne 14. dubna 1920, č. 154 Sb. z. a n., o přídavcích místních, zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 214 Sb. z. a n., zákon ze dne 15. července 1920, č. 446 Sb. z. a n., o mimořádných výpomocech, jakož i zákon ze dne 20. listopadu 1920, č. 625 Sb. z. a n., o výpomocech nouzových.
Předpisy dosavadní, dle nichž platy obecních a obvodních lékařů byly vyměřovány, nemají tu významu a jsou ostatně uvedeny ve zvláštní části této zprávy.
Náklad dosavadní činí v Čechách 4,600.000 Kč
na Moravě 1,225.000 Kč
ve Slezsku asi 85.000 Kč
(z toho připadá na slezský zemský fond 55.000 Kč, na obce asi 30.000 Kč) na Slovensku asi 1,000.000 Kč
v Podkarpatské Rusi přibližně 250.000 Kč
úhrnem tedy ročně asi 7,160.000 Kč.
Výše těchto požitků dle nové úpravy závisí:
1. Od výše platů spojených s příslušnou třídou hodnostní každého lékaře (dle osnovy připouští se postup pouze do IX. tř. hodn., výjimečně pro lékaře městské do třídy VIII. a VII.) — ježto pak přesný výpočet takový není možný;
2. od přibližného rozdělení lékařů do těchto tříd. Bude počítáno se 70% lékařů v tř. IX. a pouze s 30% lékařů v tř. X., ježto lékaři, kteří budou převzati, jsou vesměs služebně starší; za to se nehledí k náčelným lékařům městským, ježto postup do VIII. a VII. třídy hodn. bude se týkati jen nepatrného počtu těchto lékařů a potřebný náklad dojde úhrady i při naznačeném rozdělení. Výše uvedených požitků bude
3. záviseti od rodinných poměrů jednotlivého lékaře. Ježto poměry tyto nemohly býti zjištěny, kalkuluje se s průměrným nákladem, který určují služební příjmy zaměstnance s kvotami na manželku a i dítko.
Za těchto předpokladů činí:
a) Služební požitky IX. tř. hodn. úředníků státních:
aa) řádné:
služné 4606-5808 Kč, přibližně 5200 Kč; při 70% lékařů IX. třídy hodnostní (1400) 7,300.000 Kč
místní přídavek (počítaný tu dle IV. tř.) 1620 až 2040 Kč, přibližně 1800 Kč; při 70% lékařů této třídy 2,500.000 Kč
úhrnem 9,800.000 Kč
bb) mimořádné:
na přídavcích drahotních 2.628—3.204 Kč
na mimořádné výpomoci 5.640—5.640 Kč
na nouzové výpomoci 5.640—5.640 Kč
celkem 13.908—14.484 Kč
přibližně 14.000 Kč; při 70% lékařů IX. tř. hodnostní tedy přibližně 19,600.000 Kč
b) Služební požitky X. tř. hodnostní úředníků státních:
aa) řádné:
služné 3708-4608 Kč, přibližně 4000 Kč; při 30% lékařů této třídy (600) přibližně 2,400.000 Kč
na místním přídavku (počítaném tu dle třídy III.) 1488—1849 Kč, přibližně 1600 Kč; při 30% lékařů této třídy asi 1,000.000 Kč
úhrnem 3,400.000 Kč
bb) mimořádné:
na přídavku drahotním 2304— 2628 Kč,
na mimořádné výpomoci 4920— 4920 Kč
na nouzové výpomoci 4920— 4920 Kč
celkem 12160—12468 Kč,
přibližně 12.000 Kč; při 30% lékařů této třídy přibližně 7,200.000 Kč.
Součet nákladů řádných činí pro hodnostní třídu IX. 9,800.000 Kč,