Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2364.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ............................................................. 1921,
kterým se doplňují a částečně v činnost uvádějí ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 332 Sb. z. a n., jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Ustanovení §§ 1.—5., 7.—14., odst. 1. zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 332 Sb. z. a n., pokud se netýkají pomocného personálu zdravotního, uvádějí se v činnost s těmito doplňky:
1.) K § 2. odst. 3.:
Výjimky stanoví ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
2.) K § 5.:
K povinnostem státního lékaře (§ 2.) náleží i odborná součinnost v oboru péče sociální (v poradnách pro matky a kojence, v ústavech sociální péče, zvláště při zakládání zdravotních matrik a bytových katastrů, zřizování dispensářů pro tuberkulosní chudé ve vlastní ordinaci, součinnost při řízení a vyučování službě samaritské a pod.).
Rozsah povinností, uložených lékařům ustanoveným pro výkon služby zdravotně-policejní (lékařům obecním a obvodním) bude stanoven nařízením.
Podrobně budou určeny povinnosti těchto lékařů v instrukci služební, kterou vydá ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě s ministerstvy zúčastněnými po vyžádaném dobrém zdání komor lékařských a státní zdravotní rady.
3.) K § 7.:
Výkon služby zdravotně-policejní je upraven po zdravotních obcích a po zdravotních obvodech, v něž jsou obce za tím účelem sdruženy.
Je-li ve zdravotní obci ustanoveno několik lékařů, mohou býti. jednomu z nich přikázána práva a povinnosti lékaře náčelního, zodpovědného za tuto službu.
Článek II.
Zdravotní rady.
1. V městech se zvláštním statutem, v městech municipálních a v městech s regulovaným magistrátem jest tam, kde to ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy uzná potřebným, zříditi zdravotní radu obecní, v každém pak okresu správním zdravotní radu okresní.
Zdravotní komise zřízené pro úkoly veřejné služby zdravotní v obcích dle předpisu starších se zrušují.
Působnost zdravotních a zdravotně-sociálních komisí (výborů), zřízených pro vlastní účely obecní mimo dosah tohoto zákona, není však dotčena.
2. Zdravotní rady jsou povolány, aby podávaly návrhy a dobrá zdání o otázkách, týkajících se veřejných zájmů zdravotních, zdravotně-sociálních a zdravotně-humanitních.
3. Ohledně volitelnosti do zdravotních rad a okolností vylučujících z ní platí obdobně ustanovení zákona ze dne 31. ledna 1919, č. 75 Sb. z. a n.
4. Kdo byl povolán do zdravotní rady, jest povinen členství toto přijmouti. Povolání lze odmítnouti pouze z důvodů, z nichž i volbu do zastupitelstva obecního lze odmítnouti.
5. Přespolním členům zdravotní rady přísluší náhrada výloh cestovních; jinak je členství ve zdravotní radě úřadem bezplatným.
Bližší předpisy k provedení zdravotních rad, jakož i jejich řád jednací budou vydány vládním nařízením.
6. Při epidemii ustaví se rada zdravotní jako komise epidemická; jí přísluší pak i spolupůsobiti při opatřeních, jež byla nařízena úřady k tomu příslušnými.
Článek III.
Služební poměry lékařů obecních a obvodních.
Obecní a obvodní lékaři jsou úředníky státními a podrobeni zákonu ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a státního služebnictva (pragmatika služební), jakož i zákonům, nařízením a předpisům k němu vydaným s těmito odchylkami:
1. Uprázdněná místa obecních a obvodních lékařů obsadí se zpravidla ze soutěže veřejné.
2. Lékaře obecní a obvodní X. a IX. třídy hodnostní jmenuje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, jež jest po dohodě s ministerstvem vnitra oprávněno přenésti toto právo buď vůbec nebo v určitých případech na představené úřadů dle tohoto zákona ve II. stolici příslušných.
Pokud dle čl. 4. zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., přecházejí práva, jež příslušela chefovi politického úřadu zemského v oboru jmenování úřednictva státního na ministerstvo vnitra, netýká se toto ustanovení úředníků zdravotních, ohledně nichž tato práva příslušejí ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
3. Kdo z lékařů po účinnosti tohoto zákona nově ustanovených zastával aspoň dvě léta zdravotní službu ve zdravotních obvodech na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi, jichž obsazení z veřejné soutěže nebylo lze provésti, má po dobu šesti let od působnosti tohoto zákona počítaje při obsazování místa obecního a obvodního lékaře v ostatním území státním přednost před žadateli jinými; bude-li toho třeba, zůstavuje se prodloužiti tuto lhůtu vládnímu nařízení.
Mezi několika žadateli, kterým toto přednostní právo přísluší, rozhoduje délka doby služební v uvedených obvodech ztrávená.
4. Obvodnímu lékaři přísluší za služební cesty konané do obcí v jeho obvodu roční náhrada úhrnně vypočtená ve smyslu vládního nařízení, jež o tom bude vydáno.
Výše náhrady cestovné může býti se svolením ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí pro zvláště neschůdné krajiny přiměřeně zvýšena.
Lékaři obecní nároků na cestovní náhradu nemají. Přesahuje-li však služební okrsek obecního lékaře 5 km², může mu ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí povoliti náhradu cestovného dle pravidel uvedených.
5. Než bude obsazeno uprázdněné místo obecního nebo obvodního lékaře, jakož i stane-li se lékař obecní neb obvodní k službě dočasně nezpůsobilým (§ 75. a násl. pragmatiky služební), ustanoví způsobilého zástupce úřad k tomu příslušný, a to ve městech se zvláštními statuty, v městech a regulovaným magistrátem a v městech s právem municipálním úřad druhé stolice, jinak úřad stolice prve (čl. VII.).
Po dobu dočasné nezpůsobilosti ve službě nepřísluší lékaři obecnímu a obvodnímu náhrada cestovní.
6. K povolení výměny míst obecních a obvodních lékařů X. a IX. třídy hodnostní není podmínkou, aby lékaři, kteří o ni žádají, byli ve stejné třídě hodnostní (§ 70. pragm. služební).
7. Předpisy §§ 33. a 34. zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. o vedlejším zaměstnání a předpis § 35. téhož zákona o zákazu přijímání darů se ohledně lékařů obecních a obvodních takto doplňují a mění:
Lékařům obecním a obvodním je dovoleno vykonávati praxi soukromou, pokud to není na újmu jejich povinností služebních; mimo to může jim býti dovoleno přijmouti místo smluvního lékaře závodního, poštovního, železničního, lékaře nemocenských pokladen a pod.
Povolení takové udílí příslušný úřad druhé stolice.
Lékařem nemocničním nemůže býti lékař obecní nebo obvodní ustanoven; k lékařům v době účinnosti tohoto zákona již ustanoveným se omezení toto nevztahuje, leč že by byl ohrožen výkon služby zdravotní.
8. O výslužném těch lékařů obecních a obvodních, kteří byli přeloženi na odpočinek za platnosti tohoto zákona, jakož i o zaopatřovacích požitcích pro příslušníky jich rodin, jimž nárok na tyto požitky přísluší, rozhodnouti jest dle předpisů pro zaměstnance státní.
Zaopatřovací požitky lékařů obecních a obvodních přeložených na odpočinek před účinností tohoto zákona, jakož i zaopatřovací požitky pozůstalých po těchto lékařích budou upraveny zvláštním zákonem.
Článek IV.
Opatření zvláštní.
1. Každá obec a každé město s právem municipálním je povinno postarati se o to, aby se chudým rodičkám dostalo při porodu bezplatné pomoci. Za tím účelem má každá zdravotní obec sama, ostatní pak obce buď samy, buď společně s jinými obcemi téhož obvodu zdravotního ustanoviti potřebný počet spolehlivých pomocnic porodních. Odměny jejich jest hraditi z prostředků obecních. Obcím nuzným může ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí poskytnouti podpory z prostředků státních.
2. Pro nutné umístění a ošetřování rodiček, osob nemocných a nakažlivými chorobami stížených jsou povinny obce zdravotní a města a právem municipálním samy, jiné pak obce buď samy buď společně s jinými obcemi téhož obvodu zdravotního zaříditi místnosti tomuto účelu vyhovující a opatřiti je prostředky potřebnými k ošetřování i dopravě.
3. Kromě toho jsou obce a města municipální povinny:
a) Opatřiti si potřebný personál pro ošetřování rodiček, osob nemocných a nakažlivými chorobami stižených (č. 2. tohoto článku);
b) dodati obecnímu a obvodnímu lékaři, jenž o to požádá, povoz pro jeho cestu služební za náhradu, která bude stanovena příslušným úřadem prvé stolice. Povoz je povinna dodati obec, jíž se týče cesta služební; obci té přísluší právo uložiti tuto povinnost majitelům povozů v obci usedlým;
c) zapraviti léky předepsané obecním nebo obvodním lékařem pro chudé nemocné. Ustanovení lit. B. § 3. čl. uherského zákona XXI. z r. 1898 pozbývá platnosti;
d) dodati bezplatně desinfekční prostředky při porodech chudých žen; ustanovení čl. uher. zák. XXI. z r. 1898, jež s tím jsou v odporu, pozbývají platnosti. Jde-li o příslušnici cizí, zachová se obci právo žádati náhradu nákladu tím vzešlého dle příslušných předpisů právních;
e) založiti a řádně doplňovati soupis osob, jež požívají trvalého zaopatření chudinského, jakož i soupis mrzáků, hluchoněmých, slepých, kretinů, choromyslných a jiných osob neduživých, nad nimiž přísluší obecnímu nebo obvodnímu lékaři dozor zdravotní, dodati je tomuto lékaři a oznamovati mu i všechny nastalé změny;
f) hraditi věcné náklady těch zařízení služby zdravotní, jež jim dosud dle platných a tímto zákonem nezrušených předpisů hraditi náleží.
4. V obcích, jež nesplní povinností uložených jim tímto zákonem, učiní potřebné opatření na jejich náklad úřady příslušné (čl. VII.).
5. Zvláštní povinnosti uložené obcím podle předpisů zákonů o zamezení a potlačení nemocí nakažlivých nejsou tímto zákonem dotčeny.
Článek V.
O úhradě.
1. K částečné úhradě nákladů spojených s provedením tohoto zákona mají, pokud je sluší hraditi z prostředků státních, sloužiti tyto poplatky a příspěvky plynoucí do všeobecné pokladny státní:
a) Poplatky za úřední výkony veřejné služby zdravotní, tak zejména za účast orgánů veřejné zdravotní služby při řízeních stavebních, za prohlídky, exhumace a převozy mrtvol, za zdravotní dozor nad podniky průmyslovými a živnostenskými, stanovené na základě vládních nařízení, jež budou vydána;
b) příspěvky soukromoprávních ústavů pro pojišťování životní a důchodová, ať jde o ústavy tuzemské či ústavy cizí k těmto obchodům v československé republice oprávněné. Příspěvky tyto mají činiti 2% hrubého pojistného příjmu docíleného v tom kterém roce správním z přímého pojištění osob, bydlících v území československého státu po odečtení premií za pojištění zrušená a prémií nedobytných, avšak beze srážky premií zajišťovacích. Bližší předpisy budou vydány vládním nařízením;
c) příspěvky obcím vyměřené ročními částkami ve výši 8% veškerých v té které obci předepsaných daní přímých, přirážkám podléhajících.
2. Zákon ze dne 22. ledna 1891, č. 14 z. z. pro Čechy, se zrušuje; dávky podle něho povolené připadnou pokladně státní potud, pokud slouží k úhradě nákladů služby zdravotní, jež bude dle tohoto zákona hraditi z prostředků státních.
Článek VI.
Ustanovení všeobecná.
1. Za chudého ve smyslu tohoto zákona jest pokládati vedle osob, požívajících trvalého zaopatření chudinského i osoby, jichž chudobu potvrdil oprávněný zástupce obce.
K žádosti lékaře obecního nebo obvodního, příslušné rady zdravotní i z povinnosti úřední přezkoumá správnost potvrzení o chudobě vydaného úřad příslušný dle čl. VII. tohoto zákona.
2. O stížnostech, dle tohoto zákona podaných jest rozhodnouti pořadem stolic správních. K stížnosti je oprávněna i obec, jíž se dotýká opatření nebo rozhodnutí podle tohoto zákona nebo podle nařízení na základě jeho vydaných.
3. Na plnění předpisů tohoto zákona i nařízení k němu vydaných dohlížejí příslušné úřady z povinnosti úřední; závady ve službě zdravotní je povinna oznámiti příslušnému úřadu i zdravotní rada.
4. Každé jednání proti opatřením nařízeným podle tohoto zákona, jakož i zanedbávání jich trestá se, ačli není trestným dle všeobecného zákona trestního, příslušným úřadem politickým (administrativní policejní vrchností) pokutou peněžitou od 20 do 1000 Kč, při nedobytnosti vězením do tří neděl.
Článek VII.
O příslušnosti.
1. Pokud tento zákon neustanovuje jinak, obstarává výkon zdravotní policie podle tohoto zákona stát, a to v prvé stolici úřady okresními, v druhé stolici úřady župními; v městech se zvláštními statuty, v městech s regulovaným magistrátem a v městech s právem municipálním jest však první stolicí župní úřad.
Vláda je zmocněna v prvých pěti letech působnosti tohoto zákona ustanoviti nařízením, aby k zjednodušení a sjednocení správy některé věci, jež náležejí do působnosti okresních úřadů, byly svěřeny v prvé stolici úřadům župním.
V nejvyšším stupni jest příslušným ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
2. Dokud nebudou zřízeny okresní a župní úřady (článek 2. zákona ze dne 29. února 1920, čís. 126 Sb. z. a n.) nastupuje:
a) v území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus na místo župních úřadů zemský politický úřad, na místo okresních úřadů okresní politický úřad;
b) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na místo župních úřadů, pokud jde o města s regulovaným magistrátem, župan, pokud jde o města s právem municipálním, župan té župy, v jejímž území město leží,
na místo okresních úřadů služnovské úřady.
Článek VIII.
Ustanovení přechodná.
Do té doby, než bude možno provésti úpravu služebních požitků ve smyslu prvé věty § 8. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jest připuštěn postup lékařů obecních a obvodních pouze do požitků IX. třídy, postup náčelních lékařů městských do požitků VIII. třídy, v městech pak s nejméně 40.000 obyvateli do požitků VII. třídy hodnostní zaměstnanců státních.
Částky, o které nároky na požitky služební, přiznané obecním a obvodním lékařům před účinností tohoto zákona, převyšují požitky dle tohoto zákona jim vyměřené, nejsou dotčeny. Závazek k další jich výplatě jest posouditi dle dosavadního poměru právního; z prostředků státních nelze jich hraditi.
Také povinnosti lékařů obecních a obvodních, jež jim mimo povinnosti podle tohoto zákona náleží plniti za vyšší požitky dle ustanovení předchozího, jest posouditi dle posavadního poměru; ani tyto povinnosti nemají býti dotčeny, ačli nejsou na závadu vlastním služebním povinnostem lékařů obecních a obvodních.
Článek IX.
Ustanovení závěrečná.
1. Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1922. Předpisy, jež s ním jsou v odporu, pozbývají platnosti.
2. Jeho provedením pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministry zúčastněnými.
Důvodová zpráva.
A. Část všeobecná.
Zákon, jehož osnova se předkládá, je provedením zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. Jako tento zákon, má i předložená osnova hluboké důvody vnitřní a proto i důsledky její budou hluboké: dotkne se správy veřejné, zasáhne účinně v poměry zdravotně-sociální, upraví poměry lékařů, položí základy správy zdravotní. Bude úhelným kamenem této správy. Je proto především třeba objasniti jeho snahy a účel s některých hledisek zásadních.
I. Po stránce zdravotnické
buď zatím všeobecně jen toto uvedeno:
Zdravotnictví republiky Československé potřebuje nutně nové úpravy ze základů, a to jak po stránce zákonodárné, tak i úpravy vlastní služby zdravotní.
To, co republika Československá převzala z rakouské organisace služby zdravotní, spočívalo na zásadě: státní moc rozkazuje a dohlíží, samospráva platí a zařizuje. Rakousko nevybudovalo státní služby zdravotní až do jednotlivých obvodů zdravotních, jež jsou vlastně při stálém a přímém styku s obyvatelstvem povolány k vykonání služby zdravotní: zařídilo pouze nejvyšší instanci — původně zdravotní odbor v ministerstvu vnitra, za války ministerstvo zdravotnictví — pak zdravotní oddělení při místodržitelstvích a konečně okresní lékaře při okresních hejtmanstvích. Vybudování služby zdravotní v obcích ponechalo samosprávě. V Čechách a na Moravě vybudovala si samospráva své zdravotnictví zemskými zákony zdravotními. Slezsko, jež přišlo se svou novelou k zákonu z roku 1896 pozdě (za války), nemá dosud vlastně řádně organisované samosprávné služby zdravotní do dnes. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud uherské zákony zdravotní, do jisté míry sice lépe propracované než zákony v zemích českých, v praksi však nikdy řádně neprováděné.
Zemské zákony zdravotní vytvořily obce a obvody zdravotní a ustanovily v nich lékaře obecní a obvodní s nepatrným platem, jenž z původního minima 800 korun stoupl teprve zákonem ze dne 26. června 1914, č. 26 Sb. z. a n., na 1400 korun ročně a s paušálem cestovním průměrně asi ročních 600 korun. To znamenalo, že se od lékaře obvodního ani nežádalo, aby se věnoval službě zdravotnické úplně a že hlavním jeho zaměstnáním i pramenem výživy byla činnost kurativní, to jest prakse lékařská. Od těchto lékařů nežádalo se ani vzdělání v hygieně či službě zdravotní, nýbrž pouze doktorát, po př. delší prakse nemocniční. Pevný plat za výkon služby zdravotní měl býti pouze podporou, jež umožňovala mladým lékařům usaditi se i v takových sídlech obvodů, kde prakse lékařská sama nestačila k výživě. Poněvadž pak v dobách, kdy byly vydány zemské zákony zdravotní, byla nadprodukce lékařů, mohly tyto zákony vykázati po této stránce jistý úspěch; síť praktických lékařů rozprostřela se po celých zemích, a pomoci lékařské nepříliš vzdálené dostalo se všemu lidu.
Účinek této organisace služby zdravotní po stránce veřejného zdravotnictví byl však daleko menší. Ustanovení obvodní lékaři pustili se sice většinou s velikou horlivostí do práce zdravotnické, nenašli však velikého ohlasu a přízně ve svých snahách: vždyť požadavky zdravotní odporují z valné části soukromým zájmům a prospěchům; a byl-li obvodní lékař odkázán na výdělek z prakse lékařské, musil si dobře rozmysliti, aby proti sobě poštval obyvatelstvo požadavky, jež působily obtíže, vydání, nepohodlí a změnu obvyklých názorů životních.
Ale obvodní lékaři nebyli ani samosprávnými korporacemi — až na některé čestné výjimky — podporováni tak, aby zdravotnickou službu mohli vykonávati řádně. Čím je pro praksi lékařskou recept a nůž, lékárna a nemocnice, tím jsou pro hygienika isolační místnosti, desinfekční stanice, prostředky pro snadnou dopravu nemocných, vyšetřovací stanice různého druhu, poradny, dispensáře atd. Tohoto fundu pro své obvody zdravotní samospráva většinou nevybudovala, ač bez nich je lékař-hygienik zcela bezmocným.
Službě této scházelo dále vedení a středisko. Od jmenovacího dekretu do pensionování nebo (častěji!) až do úmrtí se o lékaře obvodního a jeho zdravotnickou činnost nikdo nestaral; jejich přičinění nebylo nějakou vyšší instancí odbornou sledováno, káráno, či. odměňováno; nedostávalo se jim návodu, poučení, vedení, dalšího odborného vzdělání. Poněvadž neměli postupu, nebylo zájmu na službě; ať službu konal ze všech sil či ji zanedbával docela, jen když to nejnutnější bylo obstaráno, měl každý lékař stejný plat, stejné uznání — většinou však uznání žádného.
Kromě toho vyvinul se poměr obvodních lékařů k nejbližším státním úředním lékařům — okresním lékařům u okresních hejtmanství — velice nepříznivě. Dle říšského zákona zdravotního měli státní lékaři vlastně pravomoc druhé stolice: inspekcí služby zdravotní. Ale orgány samosprávné nebyly jim podřízeny, patříce do pravomoci vyšších úřadů samosprávných. Rozkazy zdravotnické, docházející z hejtmanství samosprávným korporacím na základě inspekcí státních lékařů, byly přijímány s nevolí; jednak byl v krvi odpor proti státním úřadům a střežila se žárlivě svéprávnost a příslušnost samosprávy, jednak nařizovaly tyto rozkazy pravidelně nesympatická a zdánlivě ne právě nutná vydání. Proto zůstaly tyto příkazy většinou neprovedeny.
Lékaři státní si na to časem zvykli a s trpkou resignací naučili se úřadovati dle pohodlného, ale málo účinného systému: popsalo se mnoho papíru, ale nic se nevykonalo. Mezi státními a obvodními lékaři nedošlo nikdy k souladnému kolegiálnímu poměru; vždy tu bylo napětí v důsledku rozdvojené kompetence a politických poměrů.
Vylíčené poměry přiostřily se za posledních šesti let tak značně, že jejich úpravy nelze odkládati. K tomu přistoupily i důvody jiné. Tak již za války stoupla v lidu znamenitě vážnost veřejného zdravotnictví, neboť těžké poměry ukázaly jeho nutnost a prospěšnost. Vyskytlo se mnoho nemocí nakažlivých těžkého rázu; povážlivé poměry vyživovací zhoršily zdravotní stav všeho obyvatelstva, zvláště dětí, stoupla úžasně úmrtnost kojenců, úmrtnost na tuberkulosu, rozmnožily se nebezpečně pohlavní nemoci. I v názorech sociálních nastala veliká změna. Nutnost nové úpravy sociálních poměrů ovládla s hlubokou přesvědčivostí duše nejlepších lidí; způsobila na příklad přirozenou cestou změnu v nazírání na t. zv. chudinství, jež obrací se v obecnou sociální péči, s níž sociální hygiena kráčí ruku v ruce; a kdo jiný má býti nositelem péče sociálně-hygienické nežli lékař?
Na druhé straně mohou obvodní lékaři novým požadavkům a zvýšeným nárokům stále méně a méně vyhověti. Válka vyčerpala zásobu lékařů; je jich dnes málo a nelze obsaditi uprázdněných míst. Stoupla nad to úžasně i drahota i míra životní; všichni zaměstnanci mají platy několikráte zvýšené — jen obvodní lékaři zůstávají na honoráři, jehož za dnešních poměrů nelze vůbec ani nazývati honorářem. Pováží-li se, že léčení chudých, ohledání mrtvol, dozor na nakažlivé nemoci, při čemž je konati mnohokilometrové cesty služební, je minimum výkonnosti obvodního lékaře, nepotřebuje důkazu, že služné 1400 K ročně a cestovní paušál ročních 600—800 K není za tyto výkony žádnou odměnou. V obecních službách není vůbec zaměstnance podobně placeného, a zřízenci pro hrubou manuelní práci stěží se dnes spokojují za měsíc částkou, kterou dostane lékař obvodní za celý rok. Při tom pak má lékař ještě to smutné vědomí, že, zemře-li, dostane jeho vdova místo řádné pense pouhou almužnu. Není vdov a sirotků, kteří by žili v tak krutých poměrech, jako vdovy a sirotci po záhy zemřelých obvodních lékařích. Kromě toho menší se stále výdělek z prakse soukromé, protože nemocenské pojištění zabírá stále širší a širší kruhy obyvatelstva; v převážné většině obvodů nebude pomalu již vůbec prakse soukromé. Nelze se proto diviti, že jsou lékaři odhodláni vzdáti se svých funkcí, nebudou-li poměry jejich upraveny.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou poměry ještě naléhavější. Úprava zdravotních okresů je tu pouze na papíře. Ač je Slovensko rozlohou svou větší než Čechy, působí tam sotva třetina počtu lékařů českých; obvody jejich jsou daleko větší. Obsazeny jsou hlavně obvody v úrodných nížinách nebo v krajích průmyslových a obvody městské. Celé hornaté hraniční pomezí od Slezska po konec říše v Karpatské Rusi, kde jsou po kopcích roztroušeny dědinky s obyvatelstvem chudičkým, kde lékař nejenom že nenajde výdělku praksí lékařskou, ale nenajde ani bytu pro sebe a rodinu, ani výživy, tím méně duševního zotavení pro inteligenta nutného — zůstává neobsazeno. A přece žije toto obyvatelstvo v nesnesitelných poměrech zdravotních; úmrtnost dětí dosahuje tu místy 50%; úmrtnost tuberkulosou je úžasná, obyvatelstvo je zdegenerováno alkoholismem, je tu mnoho kretinů a mrzáků, celé kraje jsou zamořeny trachomem a svrabem, na četných místech jsou endemické neštovice, skvrnitý tyfus, břišní tyfus, dysenterie. V těchto krajích je lékaře zajisté nutně třeba; je-li však tato nutnost neodkladnou, je nezbytným i zákon, jehož osnova se předkládá. K této nezbytnosti bude ještě zvláště poukázáno.
2. Po stránce organisační
sluší v této části zprávy poukázati k vývoji ode dávna již patrnému, že služba zdravotní může prospívati jen na organisačním základě širším.
Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ukazuje na stát jako na způsobilého pořadatele služby zdravotní.
Dle tohoto zákona má o výkon zdravotní policie, vykonávané dosud obcemi, pečovati stát, a to ne už (jako tomu bylo dříve) vrchním dohledem a korekcí, nýbrž v přímé působnosti vlastní, neboť dle nadpisu uvedeného zákona má přejmouti tyto výkony zdravotně-policejní, které v dosavadním Členění správy veřejné náležely správním jednotkám nejnižším (obcím).
Zákon ze dne 27. února 1919, č. 76 Sb. z. a ní, nepokládaje dosavadní správní útvary patrně za dostatečné pro výkony toho druhu zejména po stránce finanční, nařídil jejich přesun buď na širší svazy samosprávné, buď na správu státní, a jest tedy zákon ze dne 15. dubna 1920, který se rozhodl pro přesun na správu státní, normou opřenou přímo o toto zákonné nařízení, jež po této stránce provádí.
Od doby účinku tohoto zákona spočine tedy toto odvětví správy veřejné na finančním základě dostatečném, jistě dostatečnějším, než by tomu bylo, kdyby jej převzaly samosprávné sbory širší, tedy ve smyslu zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., zastupitelstva župní nebo výbory okresní, odkázané ostatně zase jen na příděly státní nebo na poplatky, příspěvky a dávky v župě (§§ 32. a 79. zákona ze dne 29. února 1920).
Od té doby bude tvořiti i tato správa součást výkonné služby státní, neboť pro samosprávnou působnost ve smyslu práva staršího ani pro působnost sborů samosprávných dle zřízení župního (odst. VI. a VII. zákona o zřízení župních a okresních úřadů v republice Čsl.) nebude důvodů.
Soustava tato (přímé řízení zdravotní policie správou státní) obstojí přes námitky, ať jsou druhu kteréhokoliv (samosprávného, národnostního. finančního). Mimo to povede i k zcelení vnitřní správy státní a ukáže se proto i nezbytností správní, neboť: jestliže policie zdravotní tvoří část správy veřejné a jestliže po názorech již překonaných stojí v ní jako složka rovnocenná s ostatními částmi této správy, není důvodů vymýšleti pro ni správních forem jiných, tudíž ani forem, jež by odpovídaly působnosti širších sborů samosprávných podle zřízení župního.
Jsou-li však dosud snahy a názory, jež to chtějí popírati, není zbytečným zabývati se zcela stručně touto věcí poznovu.
Vývoj historický, jímž jsou podpírány snahy samosprávné na tomto poli, nemůže tu mýliti.
Říšský rámcový zákon ze dne 5. března 1862, č. 18 ř. z., jímž se "vyměřují základní pravidla pro uspořádání záležitostí obecních", přikázal arci v čl. V. pod č. 5 výkon zdravotní policie samostatnému působení obce a dle něho učinila tak i pozdější zřízení obecní (tak na př. § 28. č. 5. českého zřízení obecního ze dne 16. dubna 1864, č. 7 z. z.), ale samostatnému působení obcí, jež se mělo týkati "předem a nejprve prospěchu obce, a v mezích jejích vlastními silami opatřeno a provedeno býti mohlo", byly co do rozsahu položeny meze "říšskými a zemskými zákony již dle znění zřízení obecních samých. V policii zdravotní podléhal pak po říšském zákonu ze dne 30. dub na 1870, č. 68 ř. z., i způsob jejího výkonu pravomoci státní nadané nejvyšším dohledem k veškerému zdravotnictví a nejvyšším řízením záležitostí "medicinálních". Nad to nešlo v tomto správním odvětví jenom o výkon státního práva dozorčího, nýbrž i o přímou působnost státu, plynoucí z právní moci vlastní, jak to lze ukázati na těchto některých předpisech zákona ze dne 23. února 1888, č. 9 z. z., upravujícího službu zdravotní v obcích země české.
Správní akty o úpravě zdravotních obvodů schvaluje zemský výbor, dohodnuv se s politickým úřadem zemským (§§ 2., 4.); vedle výborů a zastupitelstev okresních i vedle výboru zemského mají také úřady politické v mezích příslušnosti, která jim po zákonu náleží, "přihlížeti pilně k tomu, aby se ustanovení tohoto zákona přesně šetřilo" (§ 15.) ; jim byla svěřena moc výkonná ("zjednati potřebnou pomoc podle předpisů zákonných"; tamže); předpisy, podle nichž se jednotlivá ustanovení tohoto zákona mají prováděti, měl vydati politický úřad zemský (2. odst. téhož ustanovení) a t. p.
V zákonu ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., jenž v době mnohem pozdější upravil látku téhož obsahu pro markrabství moravské, je to patrno ještě zřetelněji. Dle něho přísluší v době vakance obvodu postarati se o výkon služby zdravotní (§ 14., odst. I.) politickému úřadu okresnímu, jemuž předkládá se opis konkursu, vypsaného na uprázdněná místa obecních a obvodních lékařů (§ 9.); jmenování těchto lékařů oznamuje se úřadům politickým, kterým se předkládá I návrh dekretu jmenovacího (§ 10.) a pod.