Navrhovaný dodatek má jen za účel zameziti mylnému vykladu ustanovení o zdanění vlastní spotřeby, k němuž jmenovitě zavdával podnět bod 3 § 4. zák. z 11. prosince 1919, č. 658 Sb. z. a n.
§ 1. posledního odstavce cit. zák. chtěl totiž — jak ve zprávě finančního výboru o vládní osnově tohoto zákona (tisk č. 1084) sub B část zvláštní II A 3 lit. e) podrobněji rozvedeno a odůvodněno — zdaniti vše, co majitel z podniku svého vezme pro svoji domácnost (incl. čeledi a služebných) a též i to, co z podniku vezme, aby to dál dle služební nebo pracovní smlouvy svým zaměstnancům.
Na veškeré tyto převody hledí zákon jako na zdanitelné převody z podniku (t. j. hospodářství výdělečného) do domácnosti podnikatelovy (hospodářství spotřebního).
Dává-li pak podnikatel předměty vzaté z podniku do domácnosti dále, buď jako naturální mzdu své čeledi a služebným, aneb jako část úplaty dle služební nebo pracovní smlouvy svým zaměstnancům, jest to převod ještě jeden, který ovšem dani již nepodléhá; jinými slovy při naturální mzdě a dodávkách předmětu z vlastního podniku zaměstnancům, dle služební nebo pracovní smlouvy, předpokládá zákon vždy převody dva. z nichž prvý z podniku do domácnosti dani podrobuje, kdežto převod druhý, t. j. z domácnosti na čeleď služebné resp. zaměstnance, jest od daně osvobozen poněvadž jde o úplatu vyplývající z poměru služebního
Pouze na tento druhý převod vztahovalo se osvobození k § 4 bodu 3 původního zákona.
Poněvadž pak publikum si neuvědomovalo, že v případech, které má citované ustanovení na zřeteli, předpokládá zákon dva převody, a osvobození vyslovené v 4 bodu 3. že vztahuje se pouze na převod druhý, byl bod 3 tohoto paragrafu z osnovy vypuštěn, poněvadž osvobození dodávek majících povahu úplat, vyplívajících z poměru služebního, je samozřejmé a věc blíže osvětlena v kontextu § 1. novely.
Tuto fikci vytvořil původní zákon proto, že podnikatel vyrábějící nebo obchodující předměty, které možno v domácnosti spotřebovati, byl by v neodůvodněné výhodě oproti jiným poplatníkům, kteří předmětů tahových nemohou si opatřiti v podniku vlastním, nýbrž musí je kupovati zatížené (třeba i několikráte) daní z převodu statků.
Nejlépe věc tato vynikne při podniku zemědělském, který dodává do domácnosti rolníkovi, největší část potravin; rolníkova spotřeba potravin byla by tu. nebýti této fikce, vůbec nezdaněna, kdežto každý jiný, kdo předměty rolníkem vyráběné si skoupí, platí daň z trhové ceny a to několikráte, poněvadž než předmět spotřeby dostane se od výrobce (rolníka) konsumentovi; projde několika rukama a vždy se o jednoprocentní daň z převodu statků zdraží.
Podobně jest tomu, dá-li rolník své čeledi nebo svým zaměstnancům potraviny a učiní-li tak podnikatel jiný, který rolníkem není. Ustanovení loto naráží sice při provádění v praxi na jisté potíže, avšak v zájmu daňové spravedlnosti a zvýšení daňového efektu nelze od něho upustiti.
K § 4.
V příčině vypuštění dřívějšího bodu 3. odkazuje se důvodům při §u 1 k ad. 7. Osvobození dodávek vody atd., prováděných státem a veřejnoprávními svazky v jejich podnicích přiznáno proto, že v nynější době provádějí jmenované svazky tyto dodavky mnohde se ztrátou. jen aby je vůbec umožnily, a každé zvyšování bez tak značných cen z důvodu jiného než k úhradě stoupajících výrobních nákladů lze se zřetelem na všeobecnou prospěšnost těchto dodávku těžko odůvodniti.
Ad 8 a 9 K vůli úplnosti řečeno v bodě 8. (jak tomu bylo při bodu 9. původního zákona) že osvobození vztahuje se i na výkony, dle zvláštních zákonných ustanovení od dopravní daně osvobozené.
Ohledně toho, že pojata sem byla příslušná ustanovení platná na Slovensku odkazuje se k 6 bodu odst. I. všeobecného odůvodnění.
Ad 11. Je samozřejmé, že úlevy dle tohoto zákona nemohou se vztahovati na podniky ležící v cizině, třebas by patřily tuzemcům, poněvadž platnost zákona může se vztahovati jen na území republiky československé; výslovné omezení na tuzemské podniky stalo se tedy jen k zamezení event. zneužívání této výhody.
Ad 13. Osvobozením tímto vychází se vstříc souhlasným požadavkům všech zde interesovaných kruhů, v úvaze, že nemocenské pokladny, k hrazení daně podnikatelům povinné, nemohou daň dále přesunouti, a nesnázím ze zvýšení daně jim vzniklým těžko dá se jinak odpomoci.
Ad. 15. Změna v tomto bodu provedená má za účel usnadniti a urychliti povolení výhod k dovozu a vývozu, jmenovité objeví-li se potřeba ochrániti domácí dovozní a vývozní podniky od konkurence firem cizozemských; obstarává-li totiž dovoz pro zdejšího výrobce dovozce cizí, obdrží tuzemský objednatel cizozemské zboží o daň (nyní 2%) lacinější, poněvadž převod z cizozemského dovozce na tuzemského výrobce je daně prost, kdežto převod z dovozce tuzemského podléhá 2% dani.
Podobně jest tomu mutatis mutandis při vývozu.
Jest zajisté spravedlivo, aby, nastane-li při některém druhu zboží možnost podobné konkurente importérů cizích na úkor domácích, byla po ruce rychlá odpomoc; k tomu cíli zmocněno ministerstvo financí učiniti potřebné opatření, poněvadž forma nařízení vládního, jehož uskutečnění začasté závisí od politické situace, nebylo by dosti pružné.
Ad 16. V nynější době setkáváme se se zjevem, že podnikatelé opatřují si suroviny a polotovary (zejména cizozemské) společně a sestupují se k cíli tomu ve zvláštní konsorcia podnikatelů, pracující bez zisku, pouze za příspěvek režijní; děje se tak za účelem lepšího opatření úvěru v cizině, snadnějšího fakturování, které se provádí pak pod jednou firmou a snadnějšího styku s cizinou (jednotné representace na venek a k rychlému opatření cizích valut atd.) hlavně ale k umožnění činnosti podnikatelů malých, kteří sami nevládnou kapitálem potřebným k nákupu v cizině anebo nemají potřebného úvěru. Stát má v takových případech možnost snadnější kontroly dovozu, a vybízí mnohdy různá odvětví výrobní, aby podobná konsorcia se zakládala. Poněvadž pak 2%ní daň by existenci těchto svépomocných organisací značně ohrozila byly přiznány jim řečené úlevy.
Konečně bylo vypuštěno ustanovení bodu 12. původního zákona, poněvadž odporovalo znění § 1, dle něhož nezáleží na převodu fysické držby.
K § 5.
Konec bodu 2. vypuštěn vzhledem k tomu, že obchodní dozor byl vládním nařízením ze dne 4. července 1919. č. 865 Sb. z. a n., zrušen.
K § 8.
Ustanovení o ručení nabyvatelově při dodávkách nepodnikatelův opírá se o analogické ustanovení zákona poplatkového. Ručení toto bylo nutno uložiti výslovné proto, že v § 13. zavádí se percentuální daň místo dřívějšího poplatku stupnicového, při kterémž ručení nabyvatelovo vyplývalo z ustanovení zákona poplatkového.
Dosavadní zkušenosti učí, že cizozemské firmy prodávají zboží, jsoucí v tuzemsku, zdejším nabyvatelům; poněvadž firma, mající sídlo v cizině, nemůže býti — jmenovitě, nemá-li zde zástupce — přidržána k odvádění daně, unikají takové převody zdanění. Odporučuje se tudíž v těchto případech převésti daňové břemeno na kupujícího, poněvadž jinak by obchody takové bezdůvodně byly favorizovaný na úkor obchodů uzavřených o tuzemském zboží mezi tuzemci.
K § 9.
Zdanění obalu v případech, kde obal se vrací, nelze hospodářsky omluviti, ježto nabyvatel musí převzíti zboží zpravidla účelně zaobalené, a obal sám jakožto věc pro něho jinak bezcennou vracívá dodavateli, který při nynějším nedostatku materiálu obyčejně za vrácení obalu žádá.
K § 10.
Poukazuje se k důvodům vládního návrhu zákona o změně sazeb daně z převodu statků a pracovních výkonů a dávky uhelné a o údělech z daně z převodu statků a pracovních výkonů (tisk č. 638 posl. sněm.), kterým sazba daňová byla zvýšena.
K § 11.
Při dodávkách nepodnikatelů platí se cena pravidelně najednou, takže doba placení a doba, vydaní "potvrzení" spadá pravidelně v jednu dobu.
Platí-li se cena ve lhůtách jest to pro prodávajícího pohodlnější a z důvodů kontrolních nutné, aby daň byla placena najednou a listinné "potvrzení" vystaveno toliko jednou.
K § 12.
Poslední věta byla přidaná proto, aby prodavatel předmětů, na které jsou stanoveny ceny tarifní neb ceny maximální, nemusel nésti daň ze svého po tu dobu, než by ceny tyto byly vzhledem na daňové zvýšení příslušným úředním orgánem upraveny. Ovšem smí súčtovati zvláště pouze polovinu celé daně (1%), poněvadž polovina druhá je již obsažena v ceně zvýšené úředně vzhledem k dřívější dani jednoprocentní.
K § 13.
Vymýtiti z tohoto paragrafu ustanovení) že dodávky nepodnikatelů podléhají poplatku dle stupnice III. dle saz. pol. 95/65 popl. zák. jest nutným vzhledem k možným změnám této stupnice, což mohlo by míti za následek, že by daňová sazba při dodávkách nepodnikatelů byla jiná než při dodávkách ostatních.
Ustanovení, že "potvrzení" nepodléhá poplatku z převodu movitostí znamená, že právní jednání příslušné může podléhati eventuelně poplatkům jiným, ku př. poplatku darovacímu.
Ustanovení, jak má si příjemce počínati, když dodavatel nevyhotovil "potvrzení", v případech kdy daň se platí přímo u finančního úřadu, vyplnila dosavadní mezeru v zákoně dle analogie, kdy daň možno zapraviti kolky Pohrozem trestnými následky v předposledním odstavci má za účel přiměti nabyvatele, aby bděli nad plněním daňové povinnosti, uložené prodávajícím-nepodnikatelům.
K § 15.
Ustanovení o placení a vyměřování daně při dodávkách nepodnikatelů a dražbách dobrovolných opakuje se zde pouze k vůli úplnosti.
Doplnění týkající se cizozemských podniků bylo nutné, aby daní postiženy byly cizí podniky, které se zde zdržují jen přechodně, na př. podniky kočující, (cirkusy a pod. a podniky cizozemské, obchodující v lázeňských městech v době lázeňské saisony atd.
K § 16.
Rozšíření znění tohoto paragrafu oproti znění původního zákona děje se za účelem vyloučení možnosti mylného výkladu tohoto paragrafu se strany podnikatelů, ačkoliv obsah doplnění vyplývá vlastně již z ducha zákona.
K § 17.
První věta odstávce 2, paragrafu 17. původního zákona byla vypuštěna, ježto uvádění zaplacené daně přepychové v přiznání k dani všeobecné jest zbytečným a ježto již z formuláře tohoto přiznání jest vidno, co v něm třeba uvésti.
Jest obava, že při netečnosti valné části poplatnictva nebudou přiznání podávána včas, čímž vznikne vyměřováním úřadům z tlačná práce jednak upomínáním, jednak evidenci nepodaných fassí a upomínek. Aby se zjednala aspoň částečná odpomoc, bylo nutno průtah stíhati mírným zvýšením daně, jak se děje na př. též při vyměřování poplatků, dávky z majetku etc.
Podobný nátlak na liknavé poplatnictvo zná i italský zákon o dani přepychové, který ve článku 5. stanoví 12%ní zvýšení, nebyla-li včas daň zaplacena, nebyla-li fasse podána ve lhůtě předepsané. Ustanovení o podnicích cizozemských je vzhledem k povaze věcí samozřejmé, má-li opatření, učiněné v § 15., míti zamýšleného účinku.
Povinnost nabyvatelova při koupi celého závodu podati přiznání také za dobu až do odevzdání podniku byla původně míněna nejen na úplatné převody (prodej) závodu, nýbrž na veškeré převody, tedy i bezúplatné; upravuje se tudíž příslušné ustanovení dle toho, aby se zamezilo nedorozuměním, která by z úzkého znění dřívějšího zákona mohla vznikati.
K § 19.
Kontumační řízení zaváděné zde po vzoru zákona o osobních daních dává finanční správa možnost, aby zkrátila ukládací řízení v těch případech, kdy poplatník svou netečností aneb úmyslně vyhýbá nedodati úřadu data a pomůcky, nutné k vyměření daně.
Bez tohoto opatření by se ukládací řízení do nekonečna protahovalo, ba znemožnilo, poněvadž vyměřovací úřad byl by vydán libovůli trestuhodně netečného a mnohdy i zlomyslného poplatníka, čímž by těžce ohrožován byl nejen výnos těchto daní, pro existenci státu tak eminentně důležitých, nýbrž i zájem oněch poplatníků, kteří povinnosti své poctivě plní.
Dlužno též uvážiti, že kdyby finanční správa možnosti této neměla, mělo by to demoralisující účinek na poplatníky loyální, kdyby pozorovali, že stát nemá moci vynutiti si rychle náležité respektování zákonných předpisů.
Dodává se ještě, že řádným poplatníkům nemůže z nově zavedeného opatření vzniknouti pražádná škoda, poněvadž než kontumační řízení nastane, musí úřad vždy vyzvati poplatníka, aby podal potřebná vysvětlení neb daňové přiznání, a upozorniti jej výslovně na následky, které ho stihnou, nevyhoví-li úřednímu vyzvání.
K poslednímu odstavci se uvádí, že v jednotlivých případech je třeba v zájmu podnikatelů a v zájmu státním vybrati daň hned při zdanitelné dodávce neb zdanitelném výkonu, ježto může sečkání s vybíráním ohroziti dobytelnost daně. Tento způsob jest i pro poplatníka často výhodný, ježto muže své daňové povinnosti vyhovovati postupně, a ekonomický účinek placení je v tomto případě méně tíživý.
Ustanovení toto má také umožniti paušalování daně při určitých odvětvích obchodu neb výroby a zabrániti, aby jednotlivec nemohl zcela libovolně znemožniti pro svou osobu takový způsob vybírání daně.
Paušalování daně jest začasté výhodným způsobem pro poplatnictvo a pro stát odpadne značná část daňových objektů a zjednoduší se nejen ukládání daně, nýbrž i kontrola daňová.
K § 20.
Podnikatel vybírá daň pro stát a není důvodu, proč by inkasovanou částku měl podržeti čtvrt roku po případě celý rok. Státu unikají tímto zadržováním vybrané daně značné částky úrokové. Kromě toho vzniká v mnohých případech nebezpečí, že podnikatel, který daň vybral, s vybraným penízem naloží tak, že nebude lze daň na něm vymáhati; odkazuje se též k příslušné stati "Povšechných důvodů".
Odstavec 2, 3, a 5 úvodního zákona odpadá vzhledem k zavedeným zde měsíčním splátkám.
K § 21.
Místo dřívější citace bývalých předlitavskýoh zákonů, týkajících se práva rekursního a úroků nahražovacích, jsou příslušná ustanovení o tom zde výslovně uvedena; stalo se tak za účelem sjednocení dřívějších dvou zákonů o dani z převodu statků atd. Ustanovením předposledního odstavce tohoto §u má se předejíti zrušování řízení pro formálnou vadnost, kteréžto zrušení by mělo v zápětí, že by se celé řízení ukládací muselo prováděti znovu, což působí nejen značné průtahy, nýbrž i bylo by zbytečným zatížením beztak přetížených úřadů vyměřovacích.
K § 23.
Nová stylisace tohoto paragrafu má za účel objasniti smysl druhé věty tohoto paragrafu původního zákona; k tomu cíli byl obsah článku 21. vlád. nař. ze dne 20. ledna 1920, č 66 Sb. z. a n., který toto ustanovení blíže vysvětloval, pojat do zákona; výslovné omezení na tuzemského podnikatele stalo se proto, aby byl výhody této účasten pouze tuzemský vývozce, nikoliv však cizozemec, který sem přijel, aby zde zboží nakoupil a za hranice vyvezl.
K § 23.
Změna oproti znění dřívějšímu (vymáhání dle způsobu obvyklého při osobních daních místo při poplatcích) provedena proto, že celá agenda spojená s prováděním těchto daní přenesena byla již původním zákonem na úřady, které ukládají osobní daně.
K § 25.
Co se týče zdanění většiny předmětů přepychových u výrobců, poukazuje se k důvodům všeobecným.
K vůli jasnosti bylo nutno definovati. pojem výrobce (též u průmyslu domáckého), jako jest definován pojem drobného prodeje.
K § 26.
Mohlo by se státi, že během doby se vyskytnou předměty, na které při sdělování seznamu přepychových předmětů nebylo pamatováno, aneb objeví se na trhu předměty nové, ku kterým dříve nemohlo býti přihlíženo, na druhé straně opět předměty, které v době publikace zákona, mohly býti pokládány za přepych, nelze následkem změny celkových poměrů za přepych považovati. Aby tedy seznam přepychových předmětů byl dostatečně pružný a aby bylo možno přizpůsobovati ho s potřebnou rychlostí požadavkům doby, odporučuje se zmocniti vládu, aby opatření v tomto směru nutná mohla učiniti pouhým nařízením. Ze stejných důvodu doporučuje se dáti také zmocnění, aby dle potřeby také dosavadní způsob zdanění mohl býti změněn.
Dlužno také zameziti, aby neunikly zdanění součástky přepychových předmětů, z nichž by konsument mohl sám přepychový předmět sestaviti. Proto pojato příslušné ustanovení do zákona (konečná, slova II. odstavce) a též v zákonném seznamu předmětů přepychových bylo výslovně uvedeno, že dani přepychové podléhají též součástky předmětů přepychových.
K § 27.
Rozšíření daňové povinnosti na hostince stalo se k vůli úplnosti a k zamezení možných snad nedorozumění.
Ustanovení o daňové povinnosti při pronajímání zařízených pokojů i neděje-li se tak po živnostensku, dále ustanovení o tom, že úplata za otop atd. nesmí bytí vylučována. vyplývají již ze smyslu zákona původního a byla též v praxi prováděna.
Prvý případ vyskytuje se jmenovité v lázeňských místech a jeví se vzhledem k tomu, že pokoje jsou pronajímány pouze přechodně na krátko, po dobu lázeňské saisony, jako samostatná činnost podnikatelská sui generis, rozdílná od obvyklého pronajímání na delší dobu; činnost tato kryje se úplné s pojmem hotelů, až na to, že není provozována po živnostenská v užším slova smyslu, t. j. jako živnost ohlášená.
Zákon však nezdaňuje pouze výkony živnosti v užším slova smyslu (t. j. živností ohlášených); nýbrž výkony každé činnosti, která jest předmětem samostatného podnikání (§ 6). Osvobození takových "soukromých hotelů" bylo by též na újmu řádným živnostem hotelovým, neb mezi oběma kategoriemi není vlastně praktického rozdílu.
Bližší určení v příčině daňového základu vyvoláno tím, že mnozí podnikatelé — zejména na Slovensku — zneužívali stručné dikce původního zákona a zkracovali erár tím, že úplatu za tyto vedlejší výkony do daňového základu nebrali.
Omezení přepychových výkonů, uvedených v posledním odstavci pouze na. úplaty za zpracování hmot, které živnostníku přinese konsument žádaje, aby mu z nich vyrobil předmět přepychový, jest vlastně výkladem původního, ne dosti jasného ustanovení.
K § 28.
Nadpis dřívějšího § 28 a úvod 1. bodu "daně prostý atd." sváděly poplatnictvo v omyl, že dotyčné dodávky nepodléhají vůbec žádné dani; proto nadpis upraven tak, jak věc byla zamýšlena.
Ad 2. Vzhledem k tomu, že umělci nemají často možnosti přesunouti daň. bylo nutno poskytnouti úlevu při ceně díla do 10.000 Kč tím, že se osvobodí od plné daně přepychové také dodávky uměleckých sdružení, které prodávají bez zisku na své členy.
Ad 3. Omezení nároku na sníženou daň jen na ony případy, kdy podnikatel vzhledem k povaze přepychových předmětů nemůže ho sám upotřebiti, nýbrž může ho použíti k účelům výdělečným, diktován jest snahou zabrániti zneužívání této výhody, která, ač jinak oprávněna, vedla přece ve znění původním k tomu, že jisté kruhy mohly si přivlastniti neoprávněně daňové úlevy. Navrhovaná změna počítá zde s pomocí obchodnictva v tom směru, že tito mají na příště kupujícímu účtovati a státu odváděti. plnou (10%ní) daň přepychovou i když nabyvatel předmětu zdaněného v drobném prodeji, má po ruce "úřední vysvědčení a "osvědčení", jestliže jde o takové předměty přepychové, které jsou sice určeny k podnikatelskému upotřebení nabyvatelově, avšak kterých nabyvatel může též upotřebiti sám ve své domácnosti.
Tím směrem nese se vývoj této daně i ve státech jiných, kde vybírání daně řídí se zásadami podobnými zásadám našim. (Německo).
Tím, že dána možnost pouhým nařízením připustiti úlevy od požadování "úředního vysvědčení" a "osvědčení", vyhověno dle možnosti souhlasné projevovanému přání obchodnictva a živnostnictva, aby dosavadní obtížný postup mohl býti aspoň částečně zmírněn; předkládání a požadování těchto průkazů stlačuje se ostatně přítomnou novelou na míru co nejnižší, poněvadž téměř při všech předmětech přepychových zavádí se zdaňování u výrobců, v kterémžto případě průkazy tyto odpadají.
K § 29.
Poslední věta přidána zde jen k vůli úplnosti a přehlednosti.
K § 30.
V souhlasu s daní všeobecnou bylo nutno stanoviti i sazbu pro daň přepychovou procenty; ustanovení původního zákona o zlomcích úplaty rozvedeno, aby se zamezilo event. mylným výkladům.
K § 33.
V příčině dodávek nepodnikatelů, dobrovolných dražeb, pak dovozu a vývozu vide odůvodnění u § 15.
Ustanovení ročního daňového období místo dřívějšího čtvrtletního je úlevou jednak pro poplatníky, jednak pro vyměřující úřady.
K § 34.
Podrobnější znění oproti stručnému znění zákona původního slouží pouze k lepší informaci publika a nezavádí se tím žádná novota.
K § 36.
Změna tato je důsledkem § 33., že se totiž daň odvádí na základě ročních souhrnů.
K § 37.
Tímto ustanovením odstraňuje se mezera starého zákona, ježto na případ tento nebylo dříve pamatováno.
V § 22 stanoví se sice, že se daň vrátí, prokáže-li podnikatel, že bylo zdaněné zboží dodatečně vyvezeno do ciziny, nestanoví však, co nastává v tom případě, když vyvezené zboží bylo zdaněno u výrobce anebo při dovozu, a když ten, kdo zboží vyváží, zaplatil přepychovou daň v ceně předmětu.
Vrácení daně přepychové, kterou vývozce zaplatil v trhové ceně placené svému dodavateli, jest odůvodněno též tím, že daň přepychová je dle své povahy daní konsumní a má postihnouti tuzemského spotřebitele, nikoli však toho, kdo zboží nespotřebuje sám, nýbrž do ciziny ho vyváží.
Z důvodů národohospodářských dlužno pak usnadňovati vývoz, jmenovitě jde-li o předměty, které v tuzemsku se nekonzumují, a ohledně kterých výrobci jsou odkázáni jen na odbytiště v cizině se nalézající.
K § 38.
Počáteční odstavec tohoto paragrafu mění se (stylisticky) proto, že ze znění dřívějšího mohlo se vyvozovati, že v případech bodu 1 a 2 § 38 má se vrátiti, jde-li o dovoz předmětů přepychových, celá daň přepychová, čímž by byl výrobce — cizozemec — favorisován na úkor výrobce domácího, poněvadž v případě poslednějším vrátilo by se podnikateli pouze 11%, kdežto v případě prvnějším — ovšem jen mylnou interpretací — celých 12%, což by nutilo zdejší podnikatele, aby dle možnosti kryli potřebu určitých přepychových předmětů v cizině a ušetřovali takto 1%.
Za bod 2. vsunut nový odstavec proto, aby i pokud jde o nabytí předmětů přepychových zdaňovaných při dovozu nebo u výrobce, nemusel nabyvatel platiti napřed daň přepychovou v trhové ceně a pak teprve žádati za její vrácení, nýbrž aby finanční úřad mohl před nabytím takového předmětu svoliti, aby prodávající odvedl pouze daň 2%ní a tím. aby uspořeno bylo navracovací řízení.
V příčině omezení nároku na toto vrácení daně odkazuje se k důvodům u § 28 uvedeným při omezení nároku na sníženou daň dle bodu 3. citovaného paragrafu.
Povinnost uložená prodávajícím, aby příslušné povolení uschovávali, má ten účel, aby jednak se zamezilo eventuelnímu zneužívání této výhody, jednak aby podnikatelé měli vůči orgánům daňové kontroly po ruce zřejmý důkaz, že se nedopustili žádné nezákonnosti.
Poslední odstavec původního zákona vynechán v novele proto, že případ vrácení daně přepychové z důvodu vývozu normován jest v § 37 novely.
Závěrečné ustanovení jeví se nutným v zájmu obchodnictva již proto, že daleká většina přepychových předmětů zdaňuje se nyní u výrobců; není vyloučeno, že zboží, z něhož obchodník, koupiv je od výrobce. zaplatil (v trhové ceně) daň přepychovou, se poškodí než se dostane konsumentu, tak, že se stane neprodejné, anebo podlehne zkáze úplně. Obchodník takový by pak nemohl daň přesunouti, což jest proti intencím zákona, dle něhož daň přepychovou má nésti konsument.
K § 39.
Novotou oproti zákonu původnímu je ustanovení odstavce 3., které sleduje ten cíl, aby dovozci byli donucováni udati skutečnou cenu dováženého předmětu pro předpis dané přepychové; celní úřad nemá totiž mnohdy možnosti, aby usvědčil dovážejícího, že cena jím udávaná je nízká; řízení pak dle § 39 původního zákona bylo poněkud těžkopádné, nehledě ani k tomu, že berní správa, která byla tu k vyměření daně povolána, byla často na důvodných pochybách o identitě předmětů dovezených a předmětů, které jí byly pak dovozcem k ocenění předloženy.
Zájem, aby celní úřady vyměřovaly přepychovou daň, dle base co nejvyšší, má pak nejen správa finanční, nýbrž i výrobcové domácí, poněvadž čím menší daň při dovozu se zaplatí, tím je cizozemské zboží schopnější konkurence na našem trhu.
K § 40.
Od zdaňování uměleckých předmětů při vývozu se opouští, poněvadž požadování dané přepychové v těchto případech objevilo se býti příliš krutým, zejména pro tuzemské umělce, nemající dosud jména, kteří namnoze jsou nuceni díla svá v cizině ke koupi nabízeti, ježto zde jejich výtvory nenaleznou vůbec odbytu.
Na obtíže naráželo zejména požadování daně přepychové od domácích umělců, kteří svá díla zasílali do ciziny na výstavu, a nemohli dáti záruky, že po skončení výstavy veškerá díla opět vrátí se nazpět, poněvadž počítali umělci ti s tím, že aspoň část jejich výtvorů uměleckých bude na výstavě odkoupena.
Poněvadž jedná se téměř vždy o umělce nemajetné a původní zákon měl v první řadě úmysl chrániti vyvoz děl uměleckých, majících již cenu historickou, byla daňová povinnost při vývozu do ciziny omezena pouze na starožitnosti.
K § 42.
Novotou je pouze rozšíření ustanovení tohoto paragrafu na dodávky nepodnikatelů a vymýcení trestních ustanovení poplatkových z tohoto zákona.
Není důvodu, aby dodávky nepodnikatelů byly, pokud jde o tresty, mírněji posuzovány než dodávky podnikatelů. Naopak je v zájmu legitimního obchodování, aby veškeré výhody v příčině této zmizely.
Rozšíření trestných ustanovení na znalce a osoby přezvěděné jest samozřejmým požadavkem má-li trestní řízení míti zamýšleného výsledku; s podobným ustanovením setkáváme se i u jiných daní a státních dávek (poplatků a pod.), kde zákon zná trestní nařízení pro zkrácení neb zatajení.
Oprávnění finanční správy, uveřejňovati jména těch, kteří se proti předpisům tohoto zákona provinili, jakož i tresty, které je za to stihly, má za účel, aby nejširší veřejnost zvěděla, že přestupky proti těmto daním jsou stíhány, a to tresty velmi citelnými, což zajisté bude mnohých případech odstrašujícím příkladem, nehledě ani k účinku morálnímu, spojenému s uveřejněním jména v novinách.
Finanční správa jest bohužel nucena sáhnouti k tomuto opatření, poněvadž bylo zjištěno, že předpisy zákonné o těchto daních jsou valnou částí poplatnictva ignorovány. Při zneužití úřední moci jest třeba výslovně stanovití zákonem, že soud stíhá tyto přestupky.
K § 43.
Znění tohoto paragrafu upraveno tak, aby se vztahovalo — jak ostatně i původní zákon měl zajisté na mysli — i na nepodnikatele; z toho důvodu slovo "podnikatel" v prvé větě původního § 43, zákona nahrazeno slovem "platidel daně".
Slovo "živnostník" v druhém odstavci původního § 43 nahrazeno širším pojmem "podnikatel" poněvadž daň přepychovou i daň všeobecnou platí nejenom živnostníci, nýbrž i takoví podnikatelé, kteří živnostníky v běžném slova smyslu nejsou.
K § 45.
Paragraf tento nezavádí nižádné novoty oproti zákonu původnímu, poněvadž podává pouze obsah oněch ustanovení, která zákon ze dne 11. prosince 1919, č. 658 Sb. z. a n., uváděl ve formě citace někdejších zákonu rakouských, týkajících se promlčení poplatků.
Příslušná ustanovení uvádějí se zde v plném znění zákonů, jež dříve pouze byly citovány, aby nebylo nutno vydávati v té příčino zvláštní zákon pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.
K § 46.
Součinnost všech úřadů veřejných — inkl. obcí — jest neúprosně žádoucna, má-li ukládací řízení rychle a spravedlivě postupovati; finanční správa musí míti po ruce všechny prostředky, aby v případech indolence neb renitence poplatníkovy mohla eventuelně i bez jeho pomoci získati správného dáno čeho podkladu, k čemuž úřední data poskytnou nezřídka vydatnou a spolehlivou pomoc.
K tomuto úkolu jsou v první řadě povolány úřady obecní, poněvadž i jim musí stejně jako pokladně státní záležeti na tom, aby výnosnost těchto daní byla co možno největší a aby ji spravedlivě odváděli všichni, kdož tak činiti mají proto, že na výtěžku daní těchto obce budou participovati; jsouť tyto daně též určeny k ozdravění hospodářství obecního.
Už jen z tohoto důvodu sotva co bude lze namítati proti svědecké a znalecké povinnosti, uložené v dalších odstavcích, nehledě k tomu, že i toto opatření má za účel donutiti méně svědomité podnikately k přesnému plnění povinností a chrániti tak občany poctivé, aby netrpěli oproti škůdcům státu újmy proto, že povinnosti své svědomitě plní.
K § 49.
K vůli usnadnění kontroly stanoveno, že rozhoduje doba provedení dodávky nebo provedení výkonu, jde-li o to, dle kterého zákona má se státi zdanění.
Avšak též pro nabyvatele jest tento způsob výhodným proto, že přiznává se mu nárok na vrácení poměrné částky daňové při předmětech, které nový zákon od daně osvobozuje, nebo postihuje sazbou menší, jestliže předměty takové byly mu dodány teprve po 31. prosinci 1920, třebas byly již dříve zakoupeny.