Die Denkschrift verenigt nun aber die strategischen und wirtschaftlichen Gründe, indem sie bemerkt, das um Deutschböhmen vergrösserte Deutschland würde für die Tschechoslowakei eine Gefahr bilden, weil die fielfältigen wirtschaftlichen Verbindungen mit Tschechischböhmen einen ťVorwandŤ liefern würden, ťim Einklange mit den bekannten Anschauungen der deutschen Volkswirtschaftler Und Politiker,Ť seine Sphäre wirtschaftlicher Beeinflussungu und Ausdehnung auszubreiten, um in Böhmen selbst vorzudringen. In Deutschlad würden unvermeidlich Gefühle der Begehrlichkeit inbetreff der benachbarten tschechischen Gebieten entstehen, ohne die die deutschen Gebiete nicht leben konnten. Den Seitenhieb auf die deutschen Völkswirtschaftler und Politiker wollen wir auf sich beruhen lassen, wohl aber müssen wir fragen, liefert die Tschechoslowakei, wenn sie schon vor der deutschen Begenriichkeit Angst hat, Deutschland nicht weit mehr als einen ťVorwandŤ zu ihrer Bedrohung, wenn sie sich deutsche Gebiete angliedert, wenn sie sich also eine Verleugnung des Grundsatzes des nationalen Staates zuschulden kommen lässt? Muss die Tschechoslowakei nicht fürchter, dass sich im Laufe der Zeiten die Stammesgemeinschaft zwischen Reichsdeutschen und tschechoslowakischen Deutschen als so mächtig erweisen wird, dass dem gegenüber der natürliche Schutz der ťhohen RandgebirgeŤ vollkommen zurücktreten wird? Gerade solche Gedankengänge hätte die Denkschrift lieber vermeiden sollen, denn sie hat damit die wundeste Stelle des ganzen Problems berührt.

So widerspruchsvoll wie die strategischwirtschaftlichen Ausführungen sind auch die politischen Erwägungen. Auf eire kurze Formel gebracht besagen sie: die Deutschen sind nicht zu berücksichtigen weil sie sich ťkünstlichŤ als Kolonisten, Beamten und Bürokraten festgesetzt haben, die Tschechen aber sind dafür zu belohnen, dass si im deutschen Gebiete eine ťumgekehrte KolonisationŤ durchgeführt haben. Die Kolonisationstätigkeit ist also das eine Mal unrühmlich und verwerflich, das aridere Mal gewährt gerade sie einen Rechtstitel auf das Kolonisationsgebiet. Allerdings behauptet die Denkschrift, dass die (von ihr weitaus übertriebene und aufgebauschte) Rekolonisation ťloyal, nur mit intellektuellen WaffenŤ geführt wurde. Aber die Deutschen können getrost darauf verweisen, dass über die angebliche tschechische ťRekolonisationŤ die Geschichte noch nicht ihr Urteil gefällt hat, während die Arbeit der deutschen Ansiedler in Böhmen von der gesamten Geschichtsschreibung einschliesslich der tschechischen gewürdigt und anerkannt worden ist.

Die ťpolitischen GründeŤ laufen darauf hinaus, dass die Tschechen die deutschböhmischen Gebiete tschechisieren wollen. Noch ist die Rekolonisation Böhmens, von der die Denkschrift spricht in ihren Anfängen. Noch ist Deutschböhmen deutsch, aber die neuen, staatlichen Verhältnisse sollen hier eben einen Wandel herbeiführen. Steht man auf dem Boden des Selbstbestimmungsrechtes der Völker und hat man Sinn für Recht und Ungerechtigkeit, so muss man gerade die Gefahr, der Tschechisierung Deutschböhmens als Grund gegen Verbindung mit der Tschechoslowakei gelten lassen.

5. Die Verfälschung der deutschböhmischen Volksmeinung.

Unmittelbar nach der Entstehung des tschechosl. Staates hat sich Deutschböhmen dem deutschösterreichisehen Staate angeschlossen, eine Landesregierung eingesetzt, einen Landeshauptmann bestellt und damit unzweifelhaft seinen Willen zum Ausdrucke gebracht, sich von dem tschechischen Teile Böhmens staatsrechtlich abzusondern. An dieser Absonderungspolitik wurde von sämtlichen auf Grund des allgemeinen und gleichen Wahlrechtes gewählten (bürgerlichen und sozialdemokratischen) deutschböhmischen Abgeordneten einmütig festgehalten. Diese unbestreitbaren geschichtlichen Tatsachen werden in der Denkschrift verschwiegen. Die Sache wird vielmehr so dargestellt, dass ťpangermanistische AgitatorenŤ aus Leibeskräften geschrieen. haben, um die Stimmen der vernünftigen Deutsehen zu ersticken, die angeblich bei Böhmen zu verbleiben vorzogen. Zu diesen Pangermanisten zählt die Denkschrift intellektuelle, Beamte, Lehrer, Professoren und Angestellte verschiedener Unternehmungen. Die Abgeordneten, die doch als Vertreter der wahren Volksmeinung angesehen werden müssen, werden hier nicht ausdrücklich genannt.

Würde sich nun die Denkschrift auf diese Entstellung der Tatsachen beschränken, so könnte sie zu ihrer Entschuldigung anführen, dass sie eine bestimmte Tendenz verfolgt und dieser zuliebe ihr unbequeme Geschehnisse möglichst abzuschwächen sucht. Allein sie wagt es, Beweise dafür zu bringen, dass die deutschböhmische Bevölkerung die Einbeziehung in den tschechoslowakischen Staat geradezu gewünscht habe. Und sie beruft sich zu diesem Zwecke auf Äusserungen des ťPrager TagblattesŤ und des ťMontagsblätt aus BöhmenŤ und auf einen Beschluss einer grossen Versammlung deutscher Arbeiter in Eger. Was zunächst diese Versammlung betrifft, so ist uns nicht das mindeste darüber bekannt. In der Presse ist darüber unseres Wissens nichts berichtet worden. Wenn also diese Versammlung nicht eine blosse Erdichtung ist, dann hat es sich jedenfalls nicht um eine Kundgebung des deutschen Volkes gehandelt. Vielleicht waren es gar nicht deutsche Arbeiter, die sich am 3. November 1918 in Eger zusammengefunden haben. Über die Stimmung Egers, der alten deutschen Reichsstadt hätten sich die Verfasser der Denkschrift leichter aus den amtlichen Kundgebungen, der legitimen Vertreter Egers unterrichten können.

Ist die Berufung auf die Egerer Versammlung für uns unüberprüfbar, so liegen die in der Denkschrift bezogenen Zeitungsäusserungen im Wortlaute vor. Das ťPrager TagblattŤ wird in der Denkschrift als eines der radikalsten und nationalistischesten deutschen Blätter bezeichnet. In dieser Kennzeichung liegt eine schamlose Irreführung derjenigen, an Vielehe sich die Denkschrift wendet. Das ťPrager TagblattŤ ist weder radikal noch nationalistisch und es will auch gar nicht dafür gelten. Es ist nicht nur in nationalen Dingen weitaus gemässigter als die übrige deutsch - böhmische bürgerliehe Presse, sondern es bekämpft sehr oft die ofizielle nationale Politik. Schon im Hinblick darauf kann man eine Äusserung dieses Blattes nicht als eine Äusserung des deutschen Volkes in Böhmen hinstellen. Abgesehen davon aber hat die Denkschrift den von ihr herangezogenen Zeitungsartikel des ťPrager TagblattesŤ entstellt und gefälscht. Während es im Original heisst, dass die produktiven wirtschaftlichen Kreise Deutschböhmens in dem Verbleiben innerhalb der Grenzen Böhmens kein sehrgrosses Unglück sehen würden, sagt die Denkschrift, dieser Kreis würde es vorziehen, zu Böhmen zu gehören, statt sich an das deutsche Reich anzuschliessen. Liegt schon in der Verschiedenheit dieser Wendungen ein tendenziöses Abgehen von der Pflicht wahrheits-gemässer Berichterstattung, so ist es eine handgreifliche Fälschung, wenn die Denkschrift das ťPrager TagblattŤ am Schlusse sagen lässt, ťdas ist das wahre Gefühl. DeutschböhmensŤ, während sich im Blatte selbst dieser Satz nicht vorfandet.

Was das ťMontagsblattŤ betrifft, so stellt es ebensowenig oder noch weniger als das ťPrager TagblattŤ ein Echo der deutsch-böhmischen Volksstimmung dar, überdies war der Artikel, um den es sich handelt, nur eine Aufforderung an Deutschböhmen, sich der Tschechoslowakei anzuschliessen, nicht aber ein Berieht darüber, dass Deutschböhmen selbst solche Anschlussgelüste hat. Und um Deutschböhmen den Anschluss schmackhafter zu machen, führt der Artikel, aus: ťnoch können wir Garantien für die Wahrung unseres Landes und unser Volk erzielen, deutsehe Beamte, deutsche Schulen, deutsche Senate, ja deutsche Ministerien, vor allem aber deutsche Selbstverwaltung deutschböhmischen GebietesŤ. Alles das geht aus dem Zitat der Denkschrift nicht hervor und es handelt sich also auch hier um eine Irreführung der Friedenskonferenz..

In die richtige Beleuchtung wird das Verhalten, der massgebenden tschechischen Kreise erst gerückt wenn man sich erinnert, dass die national fühlende deutsche Presse in Böhmen gerade während der Friedensverhandlungen in ausserordentlicher Weise geknebelt, dass insbesonders die deutsche Zeitung ťBohemiaŤ durch lange Zeit eingestellt war. Auf der einen Seite werden Pressestimmen, die der tschechischen Politik günstig sind, aufgebauscht und. gefälscht, auf der anderen Seite wird das deutschböhmische Volk an seiner freien Meinungsäusserung gehindert. Das sind die Mittel, die man angewendet hat, um sich die deutschen Gebiete zu verschaffen. Die Denkschrift beruft sich auf die Meinung derjenigen Stimmen, die gegenwärtig fähig (capable) sind, eine politische Idee klar auszudrücken. Vielleicht soll darin eine Ironie liegen, denn dem deutischen Volke in Böhmen war damals durch das Polizei- und Säbelregiment in der Tat die Möglichkeit, seine politischen Ideen auszudrücken, widerrechtlicher Weise genommen worden..

6. Unerfüllte Versprechen.

Trotz aller Fälschungen und Unwahrheiten, die sie anführt, ist sich die Denkschrift doch dessen bewusst, dass die von ihr beigebrachten Gründe für sich allem die Angliederung der deutschen Gebiete an die tschechoslowakische Republik nicht zu rechtfertigen vermögen. Darum hat sie noch einen letzten Grund hinzugefügt, der nicht die Vergangenheit oder die Gegenwart, sondern die Zukunft der Deutschen betrifft. Sie erklärt es sei ťabsolutŤ notwendig, zu wissen, wie die Deutsehen im tschechoslowakischen Staate werden behandelt werden und zu diesem Zwecke entwirft sie ein. farbensattes Gemälde von der Lage der Deutschen im tschechoslowakischen Paradiese, welches das Gewissen der Entente beruhigen soll. Die Tschechoslowakei will über das Mindestmass an Rechten, welches den Minderheiten von der Friedenskonferenz zuerkannt werden wird, hinausgehen und den Deutschen alle Rechte geben, die ihnen zukommen. Die Sprache der Minderheit wird überall zugelassen sein, das Recht, ihre eigenen Schulen, ihre Richter und ihre Gerichtshöfe zu haben, wird niemals irgend einer Minderheit bestritten werden. Die Tschechen denken nicht daran, der deutsehen Bevölkerung ťbeispielsweiseŤ ihre Schulen, ihre Universität, ihre technischen Schulen zu unterdrücken, die Deutschen würden in Böhmen dasselbe Recht haben wie die Tschechen, die deutsche Sprache würde die zweite Landessprache werden und man würde sich niemals irgend einer vexatorischen Massnahme gegen den deutschen Bevölkerungsteil bedienen, das Regime wäre ähnlich wie in der Schweiz.

Wir wollen nicht untersuchen, ob die Denkschrift diese Versprechungen aufrichtig gemeint hat oder nicht. Tatsache ist aber, dass die tschechoslowakische Republik das in Paris gegebene Wort gebrochen hat. Die deutsche Sprache ist nicht nur nicht überall zugelassen, sondern sie wird selbst im deutschen Sprachgebiete zurückgedrängt, das Sprachengesetz, ist weit davom entfernt, ihr die Rechte einer zweiten Landessprache zuzugestehen, das deutsche Volk hatkeine eigenen Richter und Gerichtshöfe, die Behandlung oder richtiger Misshandlung der deutschen Schulen sehreit zum Himmel, gegen die deutsche Universität in Prag ist ein eigenes Gesetz erlassen worden, welches geradezu als eine Kulturschande bezeichnet werden mus, übrigens in seiner geschichtlichen Auffassung ein würdiges Seitenstück zu Denkschrift darstellt. Von einem Schweizer. Regime ist weit und breit nichts zu spuren.

Wenn sich ein Privatmann durch unwahre Behauptungen und durch unaufrichtige Versprechungen einen Vorteil zu verschaffen sucht, wenn er das Vertrauen, das man in sein Wort gesetzt hat, täuscht, nachher seinen Vorteil bereits eingeheimst hat, so spricht man von Erschleichung, Betrug, Untreue; wie soll man das Vorgehen der tschechoslowakischen Friedensdelegation und der verantwortlichen Faktoren des tschechoslowakischen Staates überhaupt bezeichnen, welches zuerst zur Annexion der deutschen Gebiete, dieses Staates unter Zusicherung aller möglichen Vorteile, die ihnen gewährt werden sollen, und sodann zur Entrechtung dieser Gebiete geführt haben?

Wir richten an die Regierung die dringende Anfrage:

1. Ist das von der deutschen Zeitung ťBohemiaŤ veröffentlichte Memoire 3 ech?

Im bejahenden Falle fragen wir weiter:

2. Wie vermag die Regierung die Angaben dieses Memoires zu rechtfertigen? Wie vermag sie es zu erklären, dass die Friedenskonferenz in so unerhörter Weise über die tatsächlichen Verhältnisse getäuscht wurde?

3. Was gedenkt die Regierung zu tun, um die für das Memoire 3 verantwortlichen Personen zur Verantwortung zu ziehen?

4. Was gedenkt die Regierung zu tun, um die allinierten und associierten Haupt-Mächte über die Irrtümer des Memoires 3 nachträglich aufzuklären?

5. Wie vermag es die Regierung zu rechtfertigen, dass die in dem Memoire zu Gunsten der Deutschen, gemachten Versprechungen bisher nicht erfüllt worden sind, sondern, dass diesen Versprechungen geradezu entgegengehandelt wurde?

6. Was gedenkt die Regierung zu tun, um wenigstens nunmehr das Wort einzulosen, welches die Friedensdelegation im Namen des tschechoslowakischen Staates gegeben hat?

Prag, am 9. November 1920.

Křepek, Dr. Lodgman, Böhr, Ing. Jung, Dr. Kafka,

Heller, Dr. Schollich, Dr. Radda, Ing. Kallina, Patzel, Schälzky, Dr. Petersilka, Dr. W. Feierfeil, J. Mayer, Kraus, Zierhut, Pittinger, Bobek, Dr. Spina, Budig, Böllmann, Dr. Luschka, Dr. E. Feyerfeil.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

2. zasedání.

Překlad.

1047.

Naléhavá interpelace

poslance Křepka, dra Lodgmana, Böhra, inž. Junga, dra Kafky a druhů

vládě

o pamětním spise, předloženém r. 1919 mírové konferenci, pojednávajícím o problému Němců v Čechách.

Na počátku zasedání nově zvoleného Nár. shrom. byl dán v senátě pilnou interpelací (tisk. čís. 31) podnět, aby předloženy byly materiálie mírové smlouvy a to jmenovitě pamětní spis, o němž 30. října 1919 v revolučním Národním shromáždění zmínil se ministr věcí zahraničních. Na interpelaci nebylo dosud odpověděno. Avšak na opětovný dotaz s německé strany prohlásil ministr věcí zahraničních ve Stálém výboru, že ničeho nenamítá proti předložení materialií mírové smlouvy. Přes to však nebylo v tomto směru dosud pranic učiněno. Teprve v těchto dnech (10.—19. října) byly v ťDeutsche ZeitungŤ Bohemia otištěny výňatky pamětního spisu, které, jsou-li pravé, mohou býti totožné se svrchu zmíněným pamětním spisem.

Tento pamětní spis obsahuje však takové padělání dějin, tolik nesprávností, překrucování, anachronismů, křivých úsudků, nesprávných závěrů, a je v části jednající o budoucnosti v takovém rozporu s československou politikou, prováděnou vůči Němcům ještě i po uzavření míru, že jenom stěží lze uvěřiti, že by se byli českoslovenští zástupci vskutku odvážili takovýto spis mírové konferenci předložiti. Přes to však je přece jen nutno, spřáteliti se s myšlénkou o pravosti pamětního spisu, uvědomíme-li si, že vláda vůbec opomenula co nejrozhodněji se ohraditi proti domněnce, že by byla mírová, konference tak nekvalifikovatelně klamána a když dokonce vidíme, jak oficielní list ťČeskosl. RepublikaŤ snaží se tento pamětní spis bagatelisovati jako listinu všeobecně známou a nevinnou. Členové Národního shromáždění zastoupení v německém parlamentním Svazu považují proto za svoji povinnost, blíže si povšimnouti tohoto pamětního spisu. Bylo by potřebí celé knihy, aby bylo možno úplně odhaliti všechny jeho nesprávnosti, a vyvrátiti nebo aspoň na pravou míru uvésti úsudky v něm obsažené. To však není možno na tomto místě. Budiž jen v hlavních rysech ukázáno, jak se pamětní spis prohřešuje proti požadavkům pravdivosti, svědomitosti a poctivosti.

1. Zeměpisný základ.

Otázka, o které mírová konference rozhodovala, byla, jak naložiti s Němci v Československu. Mělo se rozhodnouti, mají-li se německá území přivtěliti k českosl. státu a zda Československo má se vytvořiti jako stát národní nebo národnostní. K této otázce byl by se měl pamětní spis postaviti otevřeně a poctivě. Za tím účelem byl by musil mluviti o Československu vůbec a o jednotlivých zemích pro Československo požadovaných zvlášť. Místo toho však s oblibou, kdykoli se to hodí, ztotožňuje Čechy a Československo. Tak hned v první větě mluví o otázce Němců v Čechách. Podobně pojednává ve IV. oddíle o Čechách jako o zeměpisné jednotce strategické, ačkoliv je jasno, že v budoucnosti jako strana válku vedoucí nepřišly by v úvahu Čechy, nýbrž československo. Co se týče pak Čech samotných, rozděluje pamětní spis německé území Čech na tři velké Skupiny, které označuje jako skupinu Chebsko-žateckou (groupe de Cheb-Žatec!), skupinu Libereckou, (groupe de Liberec!) a skupinu jihočeskou.. Toto rozdělení ve skupiny chce vzbuditi dojem, jako by šlo o čistě místní oblastí, které představuje okolí Chebu, Žatce a Liberce, kdežto ve skutečnosti celý, na města bohatý sever a západ obývají Němci a to nikoli ve dvou od sebe oddělených skupinách, nýbrž souvisle, bez jakýchkoli zářezů. Jen tu a tam jsou větší, české menšiny jako enklávy. (Srov. mapu v Tobolkově propagačním díle: ť Český lid 1916Ť, která jistě nebyla nesprávně upravována ve prospěch Němců.

Později (odst. III.) ostatně ani pamětní spis sám nemluví již o Chebu, Žatci a Liberci, nýbrž o ťdvouŤ německých skupinách na severu a na severozápadě a tvrdí o nich, že vysokým pohořím a přirozenými hranicemi mezi Čechami s jedné strany. Pruským Slezskem, Saskem a Bavorskem s druhé strany úplně (!) jsou od Německa odděleny. Zvláštní je, že německá část Čech až dosud nic nevěděla o takovém úplném oddělení od Německa! Obyvatelstvo Chebu a Liberce (Žatec jako město ve vnitrozemí nepadá v úvahu) asi s podivením se dovědělo, že říšská německá území, která snadno a rádo za nejrozmanitějším účelem vyhledává, jsou od jejich domoviny úplně oddělená ťvysokým pohořím a přirozenou hranicím Zvláštní je také, že německá území v Čechách, jak také lze seznati z pamětního spisu samotného, tak velice vynikají nad česká území po stránce průmyslové, ač přece — kdyby od Německa byla úplně oddělena — musela by se přikláněti k Čechům a kulturu přijímati ze západu!

Moravu přechází pamětní spis poznámkou, že Němci tam žijí rozptýleně a že tam nikde není čistě německých uzavřených celků. Pohled na jazykovou mapu, připojenou k dílu Tobolkovu, mohl pisatele přesvědčiti o jsoucnosti německého území na Moravě a nad to neměli pisatelé přehlédnouti, že ihned po rozpadnutí monarchie utvořilo se zvláštní ťSudetské územíŤ, které se v podstatě skládá z moravských a slezských obcí zeměpisně souvislých.

2. Dějinné pozadí.

Jestliže pamětní spis činí násilí zeměpisu, třebaže každá územní i jazyková mapa může jej vyvrátiti, jsou přímo groteskní jeho dějepisné vývody, roztroušené po jednotlivých odstavcích. Nelze pochopiti, že zástupci národa, který probádání svých vlastních dějin věnoval nejlepší své síly, takovým způsobem hromadí tvrzení, která jako celek jsou neslýchaným znetvořením a dokonce paděláním dějin. Při nejlepší vůli a snaze nedá se dokázati několika slovy, aby se vyzvedlo aspoň nejdůležitější.

Pamětní spis nemůže pro svůj účel s dostatek jíti nazpět do minulosti. Po dlouhá staletí byly prý Čechy střediskem odporu proti Němcům. Od 6. stol. prý ťNěmci:Ť vícekráte se pokoušeli zmocniti se Čech, ale nepoštěstilo prý se jim to. Pohoří prý vždy ochránilo ťčeskoslovenské obyvatelstvoŤ. Dobře, že se pamětní spis nevrací výslovně před 6. století, ačkoli bychom mohli uvedené místo, kdybychom chtěli, vztahovati i na dřívější dobu. Neboť jinak by se dostal do dob, kdy Čechy byly obydleny pouze germánskými národy. A když na jejich místo nastoupili Slované, nebyli ťčeskoslovenskýmŤ obyvatelstvem. Je k tomu potřebí neobyčejné odvahy přenášeti do časného středověku pojem, vytvořený teprve za světové války. Čeští Slované nebyli nikterak státoprávně sjednoceni a nemohli tudíž tvořiti ťstřediskoŤ odporu proti ťNěmcůmŤ. Jak nepatrnou schopnost odporu a sílu státotvornou měli tehdy obyvatelé Čech, vysvítá nejlépe z toho, že jižní část jejich země v 7. stol. byla odvislá od Avarů a že se teprve Franku Samovi podařilo zříditi dočasný státní útvar, do něhož pojaty Čechy. Nejbližší pokus o založení státu vychází pak nikoli z Čech, nýbrž z Moravy a vedl k založení říše velkomoravské, po jakousi dobu vzkvétající.

Co do poměru k německé, nebo správně řečeno francké říši — také dnešní Francie k ní náležela — a později k německé říši, zamlčuje, pamětní spis jak válečné, tak mírové úspěchy, jichž říše docílila na Češích. Pohraniční horstvo neochránilo Čechy před povinností odváděti říši poplatek, jenž byl zaveden za Karla Velikého, nezabránilo, aby se Čechy nestaly trvalým lénem říše německé. Lenní poměr sám nebyl také s české strany nikdy popírán, ovšem byla snaha dokázati, že nikoli země Čechy, nýbrž pouze panovník byl v tomto poměru. Nyní však již vůdci český právní historik Kapras bez obalu přiznává, co německá věda dávno již zjistila, že již od konce 10. stol. je nutno mluviti o skutečné lenní závislosti samotného vévodství českého. Jako léno německé říše nestály Čechy mimo Německo, byťsi jejich položení na obvodu říše poskytovalo jim sebe více samostatnosti, nýbrž patřily k Německu. Od německé říše odvozuje český panovník svůj titul královský, v říši byl kurfirstem a vrchním číšníkem. Praha jako sídlo německých císařů a králů byla bez ohledu ťna vysoké pohoříŤ střediskem německé říše, zde byla založena první universita Německa, zde byla vypěstována novohornoněmecká řeč úřední. V církevním ohledu Čechy náležely k diecesi Řeženské a po založení biskupství pražského k arcidiecesi mohučské.

Jako pohoří nebyla čínskou zdí proti Německu, tak netvořila ani hranicí státoprávní. Za Břetislava I. byly Čechy pouze jihozápadní částí státního útvaru, zaujímajícího také Moravu, Slezsko, Poznaňsko, a Krakovsko, za Přemysla Otakara rozšířila se oblast panství královského na jih, za Lucemburků na sever a na východ a právě Krkonoše po staletí nebyly závorou, kterýž úkol jim přičítá pamětní spis.

Ale také po stránce národní neměla pohoří významu. Jazyková hranice se nekryje s linií hor pohraničních, nýbrž probíhá uvnitř země samotné. ťNěmciŤ se nezastavili u pohoří, nýbrž pronikli do vnitrozemí.

Jazyková hranice je vnitrozemskou hranicí. Aniž by si byl vědom rozporu s tvrzením, že se Čechy musily neustále chrániti proti Němcům, dovozuje pamětní spis, že panovnické rody do Čech povolávaly Němce jako kolonisty, aby rozmnožili příjmy královské pokladny. Pamětní spis zamlčuje zde nesmírný kulturní význam, jaký pro rozkvět země měla práce německých osadníků v Čechách, kteří prví vzdělávali půdu, přinesli městský mrav a ustálené selské právo, zamlčuje, že němčina na sklonku středověku těšila se největší oblibě v zemi a zvláště na dvoře královském, kde prodlévali němečtí pěvci a němečtí rytíři, a má zřetel jen k důvodu žistnému, snižuje tím stejně osadníky, jako panovníky. Avšak nedosti na tom: dle spisu trvá povolávání Němců až do 20. stol. (!), tvrdě, že Habsburgové v 17., ba vídeňské vlády dokonce v 19. a 20. stol. povolávaly velký počet Němců, aby země české (tcheques!) udržely pod německým panstvím. Podle mínění Vídně mělo vystupování Němců v Čechách vypuditi Čechy z těchto území (!!), nebo je poněmčiti. A také to patrně až do 20. století!

Toto neslýchané tvrzení samozřejmě se nedokazuje. Spisovatelé pamětního spisu přišli by do velmi nemilých rozpaků, kdyby měli udati, kam chtěla Vídeň Čechy vypuditi. Bylo snad o české vystěhovalectví do Ameriky ve Vídni usilováno nebo bylo podporováno?

Údaje o vnikání němectví jsou stejně nespolehlivé, jako vývody o jeho potlačování. Za válek husitských podařilo se prý Čechům ťskoro úplněŤ Čechy osvoboditi od Němců, avšak tento úspěch byl v 17. stol. opět ztracen, ježto byli Čechové od Habsburgů poraženi. První část tohoto tvrzení je silně přehnána, druhá pak zcela nesprávná. Neboť úspěch docílený za válek husitských nepotrval až do bitvy na Bílé Hoře. Naopak němectví činí velké pokroky i v tomto mezičasí. (Srv. mapu poněmčování v III. díle Kaprasových právních dějin, kde je právě poněmčování v 16. století znázorněno zvláštními barvami).

V 19. stol. Čechové podle pamětního spisu znovu dobyli ťtéměř celé zeměŤ. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by možno pochopiti, že dosud stále jest kvetoucí německé území v Čechách a že v Čechách 37% obyvatelstva jsou Němci. Pamětní spis má ovšem dosti odvahy, aby prohlásil ťDeutschböhmenŤ za vídeňský vynález, ačkoli již klasik české historiografie Fr. Palacký v rakouském říšském sněmu r. 1848/9 ťněmecké časti Čech Moravy a SlezkaŤ počítal k německo-rakouským zemím a uznával zásadní oprávnění, aby byly odděleny od Čech.

Pamětní spis umí mistrně celé novější dějiny Čech vykládati s hlediska národního a Čechy při tom líčiti jako zástupce dobra (demokracie a pokroku). Němče pak jako zástupce zla (autogracie a zpátečnictví). Čechové za národní úspěchy děkují prý svému pokrokovému, demokratickému smýšlen. Při tomto zkrucování historických skutečností spojují se nepřípustným způsobem státoprávní, a sociální boje s národními protivami. Osvícenství, které uplatňuje moderní ideje, není české národní hnutí, naopak Čechové těžili z německého osvícenství. Osvícený absolutismus, jenž právě na vídeňském dvoře v Josefu II., kterého Čechové nyní tolik zlehčují, nalezl nejvznešenějšího zástupce, a německá romantika vyvolaly a podporovaly literární hnutí, směřující k znovuzrození české řeči a literatury. Kollár, nadšený hlasatel a básník slovanské vzájemnosti, získal své národnostní názory na německé universitě, mezi německými studenty, německá šlechta, němečtí básníci a spisovatelé činnou sympatii a spoluprací podporovali české obrození. A když roku 1848 došlo k otevřenému boji proti státnímu policejnímu absolutismu a byrokratismu, revoluce nebyla dílem jen českým, jak by se podle pamětního spisu mohlo mysliti, bojem Prahy proti Vídni, nýbrž revoluce účastnili se všichni rakouští národové a Němci souhlasně s revolucí v Německu, stáli v čele jako vůdci. A na protivné straně byli vedle Němců opět také Čechové a Slováci.

Tak zmíněný Kollár byl přes své národní smýšlení nesmazatelný zpátečník: Ve státě konstitučním boje státoprávní změnily se v zápasy sociální. A také zde netvoří se strany dle hledisek národních. Je drzá nepravda, že Němci byli proti a Češi pro zavedení všeobecného volebního práva. Na německé straně i na české byli sociální demokrati a pokrokovci právě tak, jako i konservativci a feudálové. Právě Palacký byl zjevným odpůrcem všeobecného volebního práva. Byli-li Čechové opravdu následkem svého hlubokého cítění ťpro demokracii, právo a spravedlnostŤ (oddíl. VI.) nadšenými stoupenci všeobecného hlasovacího práva, proč přes to, že v českém zemském sněmu měli většinu, nezavedli v českém zemském volebním právu všeobecnou třídu voličů dle základní myšlénky Badeniovy reformy říšského volebního práva z r. 1896, jako to učinily na př. Dolní Rakousy?

Tím je zajisté nepopíratelně dokázána oprávněnost výtek, jež v úvodu byly činěny dějepisným líčením pamětního spisu. Budiž jen ještě podotknuto, že předchozí vývody opírají se o česká dějepisná díla a o nesporně zjevy českého tábora, aby se předešlo výtce, že rozpor mezi pamětním spisem a tím, co bylo zde vyloženo, je jen odleskem rozporu mezi českým a německým dějepisectvím. Každý český dějepisec, ba každý poctivý Čech vůbec, prohlásí kritiku pamětního, spisu za případnou.

3. Statistická výzbroj.

Podle pamětního spisu jsou ve ťčtyřechŤ českoslov. zemích podle úřední statistiky více než 3 miliony Němců. Ony čtyři země jsou Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko. Ve skutečnosti bylo však jen ve třech prvních r. 1910, jak sám pamětní spis udává 3,512.682 Němců (odchylné číslo v Čechách dlužno jistě přičísti chybě tisku), tudíž více než 3 1/2 milionu. K tomu však přistupuje ještě 296.557 Němců na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, čímž se počet Němců zvyšuje na 3,809.149, tedy skoro na 4 miliony.

Jak již svrchu bylo podotknuto, pamětní spis zabývá se podrobněji pouze Němci v Čechách, jichž je 2,467.724, tedy okrouhle 2 1/2 milionu. Pamětní spis opomíjí chytře, aby proti tomu postavil počet Čechů, anebo uvedl číslice poměrné. Kdyby to byl býval učinil, ukázalo by se, že Němců je 36.76%, Čechů pak 63.19% všeho obyvatelstva, že tudíž více než každý třetí člověk v Čechách je Němec.

Pamětní spis snaží se nyní seslabiti číselný Význam Němců tím, že poukazuje na české menšiny v německém jazykovém území, proti nímž ovšem nestaví německé menšiny v českém území a zvláště Němce na Moravě a ve Slezsku. Ale také poměry v německých Čechách nevyčerpává úplně, nýbrž omezuje se na skupinu Cheb-Žatec, kterou si sám libovolně vytvořil. V této skupině udává skoro jeden milion Němců, ale zároveň také více než 300.000 Čechů. Poměrně vyjádřeno bylo by to 77% Němců ku 23% Čechů. Podle toho netvořily by české menšiny ťpovšechněŤ (tedy průměrně) 30 35%, jak tvrdí pamětní spis. Ale i když připustíme menšinu 23%ní, jest to vzato úplně ze vzduchu. R. 1910 mělo neméně než 90% (!) všech německých obcí v zemi (totiž 2378 z 2633) českou menšinu s méně než 10%. Dalších 5% německých obcí (140) mělo českou menšinu 10—20%, takže pro české menšiny nad 20% zbývá pouze 5% německých obcí. Ve skutečnosti bylo r. 1910 v 36 politických okresích severozápadních a severních Čech od Tachova až k Broumovu napočítáno okrouhle 1,878.000 Němců a 122.000 Čechů, což jest 94% Němců a pouze 6% Čechů!

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP