Význam českých menšin snaží se pamětní spis doložiti tím, že ťpřes nejstrašnější nátlakŤ rakouských úřadů v důležitém okrese němečtí volební kandidáti přišli r. 1911 do užší volby s českými. Na ťnejstrašnějším nátlakuŤ rakouských úřadů není samozřejmě ani zbla pravdy. Jaký prostředek by byla měla vláda, aby za všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva byla zabránila voličům hlasovati dle svého přesvědčení, obzvláště když jde o tak zdatné menšiny? Ale nehledě k tomu, zmíněný úspěch Čechů nedokazuje početnou sílu Čechů, nýbrž nesjednocenost Němců, kteří byli roztříštěni na tolik stran, že s nimi mohla v soutěž vejíti i česká menšina. Stejného úspěchu docílila kdysi také německá menšina v jednom z pražských vo lebních okresů a Češi snad sotva budou chtíti, aby se toho používalo za důvody pro význam Němců v Praze.
Početnější než v ostatní části německých Čech jsou české menšiny v hornických oblastech. Pamětní spis udává však číslo příliš vysoké, skoro 50%. Správné číslice jsou tyto: V polit. okrese mosteckém bylo 75% Němců, 25% Čechů. V polit. okrese duchcovském 74% Němců, 26% Čechů, v teplickém 87% Němců, 13% Čechů.
Pamětní spis ovšem namítá, že úřední statistiky byly, hanebně padělány. Tato výtka je naprosto neoprávněna. České obyvatelstvo bylo si i v německém území a za rakouských dob příliš vědomo své národnosti, než aby si bylo dalo vnutiti nebo jen předepsati nesprávné udáváni mateřské řeči.
Ale i kdyby v tom či onom případě česká menšina byla o něco větší, než jak se jeví dle úřední statistiky, byla by tato chyba vyrovnána stejnou, ne-li ještě větší chybou při sčítání německých menšin v českém jazykovém území. Avšak, přímo fantastické je tvrzení pamětního spisu, že počet Němců v Čechách byl paděláním zvýšen skoro o 1 milion. Podle toho musily se číslice pro Němce vyšetřené snížiti o 40%. Tak neuvěřitelné padělání statistiky je přece v kulturní zemi již předem vyloučeno. Ostatně soukromé sčítání s české strany zjistilo správnost úřední statistiky. Tvrzení pamětního spisu, že by zavedení všeobecného hlasovacího práva změnilo tvářnost, německého území z dneška na zítřek, je úplně vyvráceno výsledkem voleb do obcí r. 1919 a do Národního Shromáždění r. 1920. Při obecních volbách bylo v Čechách zjištěno 33.4% německých hlasů proti 66.6% českých hlasů a tím je výsledek úřední statistiky potvrzen. K témuž výsledku vede i statistika letošních voleb do Národního shromáždění.
4. Vojensko-hospodářské a politické úvahy.
Jádrem vývodů pamětního spisu jest kupení důvodů, pro které německá území v Čechách mají zůstati při Československu a také zde se pracuje nepravdami, zkrucováním, klamáním, odpory a nesprávnými závěry.
O tvrzení, že Čechy jako zeměpisná jednotka jsou okrajovými pohořími chráněny proti nepříteli, bylo pojednáno už v předchozím. Zde budiž jen připomenuto, že domyslíme-li tuto větu správně, přijdeme k závěru, že pouze Čechy samy o sobě mohou tvořiti stát, neboť každé spojení s jinými zeměmi ničí vlastně výhody přírodní pevnosti, za kterou se Čechy chtějí vydávati. Ve skutečnosti však Čechové činili nárok nejen na Moravu a Slezsko, nýbrž i na Slovensko a Podkarpatskou Rus a tím vytvořili stát, který je po stránce strategické tak nešťastně uzpůsoben, jak jen vůbec možno.
Dlouhé severní a jižní hranice nedají se ve vážném případě vůbec hájiti. Spojí-li se Poláci a Uhři, mohou se jejich vojská na krátké vzdálenosti mezi severem a jihem rychle spojiti. Železniční doprava je zcela a úplně závislá na zahraničí, ťčeskoslovenský státŤ, praví Kapras, ťmá velmi nešťastné hranice, jelikož jeho délka proti šířce je neobyčejně veliká. A při tom je tento stát na některých místech příliš úzký. Západními částmi jsa vklíněn mezi Německo a Rakousko, hraničí s Uhrami, Polskem, východní Haliči a Rumunskem. Podle dnešních zkušeností lze těžko říci, který z těchto sousedů bude mu přítelemŤ. Jiný český odborník Dvorský, snaží se sice všemožně vychvalovati přednosti tohoto státního území, ale konečně dochází přece jen k pesimisticky znějícímu závěru. ťPoloha a útvar československého, státního území nejsou tak nepříznivé, jak se povrchnímu pozorovateli zdá, a skýtají některé prostředky obrany; bezpečnost československého státu bude nejlépe zaručena tím, že z jeho branné organisace bude patrno, že jest tvrdým ořechem, o který se pokoušeti, se nevyplácíŤ. Stát se tedy má spoléhati nikoli na svoji zeměpisnou polohu, nýbrž na svoje vojsko! Právě přibrání německého území přináší s sebou s českého stanoviska nebezpečí že toto vojsko bude z valné části složeno z živlů národnostně cizích, nebezpečí, které poznati měla příležitost rakousko-uherská monarchie. Proto právě vojenské důvody měly Čechům býti podnětem, aby se zřekli německých Čech.
Ve skutečnosti také nebyly to vojenské, nýbrž hospodářské a politické důvody, které hrály rozhodující úlohu. Po stránce hospodářské snaží se pamětní spis vyložiti, že Československo potřebuje německo-českého území a že zase naopak toto území je odkázáno na sousední české části země. První částí tohoto tvrzení se nemusíme blíže zabývati — právě s německé strany vždycky se zdůrazňoval význam německých území Čech pro celou zemi a Čechové jednají pošetile, jestliže nyní tuto německou část Čech, pro ně tak důležitou, tyranisují, týrají a zbavují práv — avšak musí býti zvlášť vytčeno, co se pamětní spis odvažuje uváděti jako důvod pro zájem českých Němců na spojení s českými částmi Čech. Za války jevil se prý odpor Čechů proti Němcům hlavně v tom, že se české obyvatelstvo zdráhalo zásobovati obyvatele německých Čech, kteří tím strašlivě trpěli, poněvadž nemohli ničeho dostati ani z Německa ani z německého Rakouska. Člověk neví, má-li více žasnouti nad frivolností, která se projevuje tímto doznáním šlechetné duše, nad přiznáním nejneslýchanějšího zločinu proti lidskosti, za kterýmžto zločinem daleko zůstávají činy, které mírové smlouvy za vinu kladou některým osobám, či má-li se diviti naivnosti, že nepřátelství českého obyvatelstva vůči německým krajanům uvádí se jako důvod pro zachování jednoty země. Jestli že opravdu český lid nepřátelsky smýšlí s německým, pak nesmí přece násilně nutit Němce do svého státu!
Zmíněné přiznání zatím však přece jen uklouzlo původcům pamětního spisu. Důraz spočívá na tom, že německé Čechy byly za války blízky, vyhladovění, poněvadž ani z Německa, ani z Rakouska nemohly dostati potravin. Tím má býti řečeno, že německé Čechy byly odkázány na Čechy. Avšak nehledě k tomu, že toto tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti — neboť říše německá přes těžké postavení, ve kterém byla sama, poskytla německým Čechám tolik podpory, kolik jen bylo možno — byla státní vyživovací služba zařízena podle tehdejších státních zemských hranic. Německo bylo pro německou část Čech cizinou a spojení s cizinou bylo podvázáno. Z toho však nelze ještě usuzovati, jak by se byly poměry vyvinuly, kdyby Německo nebylo cizinou. Kdyby byly německé Čechy náležely k Německu, byla by se říše starala o jejich výživu, jako zase obráceně ony byly by říši daly výrobky, vzešlé z jeho píle, průmyslu a živností.
Pamětní spis spojuje však důvody vojenské a hospodářské, poněvadž pozoruje, že Německo, zvětšené o německé území Čech, bylo by pro Československo nebezpečím, jelikož mnohostranné hospodářské vztahy s českou částí Čech poskytovaly by ťzáminkuŤ, aby ťv souhlase se známými názory německých národohospodářů a politikůŤ okruh hospodářského vlivu a rozsah šířil se, maje vniknouti do samotných Čech. V Německu by prý nevyhnutelně vznikaly pocity žádostivosti po sousedních českých územích, bez nichž by německé území nemohlo žíti. Postranní výpad na německé národohospodáře a politiky nechme stranou. Avšak musíme se tázati, zda Československo, obává-li se již německé žádostivosti, neposkytuje Německu mnohem více než pouhou ťzáminkuŤ pro své ohrožování, když si přičleňuje německá území, když tedy se proviňuje popíráním zásady národního státu?
Nemusí se Československo obávati, že se časem společný původ Němců říšských a československých ukáže tak mocným, že tomu ustoupí přirozená ochrana vysokého pohraničního pohoří?
Právě takovýmto myšlenkovým pochodům měl se pamětní spis raději vyhnouti, neboť tím se dotkl nejbolavějšího místa celé otázky.
Právě tak jako vojensko-hospodářské vývody, tak také i úvahy politické jsou plny rozporů. Stručně řečeno, vykládají toto: Na Němce není potřebí bráti ohledů, poněvadž se zde usadili ťuměleŤ jako kolonisté, úředníci a byrokrati. Čechové však musí být odměněni za to, že v německém území provedli ťzpětnou kolonisaciŤ. Kolonisační činnost je tedy jednou nechvalná a zavrženíhodná, po druhé však poskytuje přímo právní nárok na kolonisační území. Pamětní spis ovšem tvrdí, že rekolonisace (v něm hodně přehnaná a zveličená) byla provedena ťloyálně, pouze intelektuálními zbraněmiŤ. Avšak Němci mohou klidně poukázati na to, že o české domnělé ťrekolonisaciŤ dějiny nepřenesly ještě úsudku, kdežto práci německých osadníků v Čechách ocenilo a uznalo veškero dějepisectví, i české.
ťPolitické důvody směřují k tomu, že Čechové chtějí německo-česká území počeštiti. Rekolonisace Čech, o níž pamětní spis mluví, jest dosud v začátcích. Dosud jest německé území Čech německé, ale nové státní poměry mají zde právě přivoditi změnu. Stojíme-li na půdě sebeurčení národů a máme-li smysl pro právo a spravedlnost, musíme jako důvod proti připojení k Československu uplatňovati nebezpečí z počešťování německých Čech.
5. Padělání mínění českoněmeckého lidu.
Bezprostředně po vzniku československého státu připojily se německé části Čech k státu německorakouskému, dosadily zemskou vládu,. jmenovaly zemského hejtmana a tím nepochybně projevily vůli, odloučiti se státoprávně od české části Čech. Na této politice odluky setrvali jednomyslně všichni poslanci z německého území Čech, zvolení dle všeobecného, rovného hlasovacího práva (občanští i sociálně demokratičtí).
Tyto nepopíratelné historické skutečnosti pamětní spis zamlčuje. Věc je spíše vylíčena tak, že ťpangermánští agitátořiŤ křičeli ze všech sil, aby umlčeli hlasy rozumných Němců, kteří prý raději volili setrvati v Čechách. K těmto pangermánům čítá pamětní spis inteligenty, úředníky, učitele, profesory a zřízence různých podniků. O poslancích, kteří přece musí býti považováni za zástupce pravého smýšlení lidu, se zde nečiní výslovná zmínka. Kdyby se pamětní spis omezil na. toto překroucení skutečností, mohl by na svoji omluvu uvésti, že sleduje určitý cíl a proň se snaží nepohodlné události pokud možno, seslabiti. Avšak on se odvažuje dokazovati, že si německočeské obyvatelstvo přímo přálo přivtělení k československému státu. A za tím účelem se dovolává výroků časopisů ťPrager TagblattŤ, ťMontagsblatt aus BöhmenŤ a usnesení velkého shromáždění německých dělníků v Chebu. Pokud jde nejprve o toto shromáždění, nevíme o něm ničeho. V tisku nebylo o něm zpráv, pokud víme. Není-li tudíž toto shromáždění pouhým výmyslem, pak to jistě nebyl projev německého lidu. Snad to nebyli vůbec ani němečtí dělníci, kteří se dne 3. listopadu 1918 v Chebu shromáždili. O smýšlení Chebu, starého německého říšského města, mohli se autoři pamětního spisu snadněji poučiti z úředních projevů legitimních zástupců Chebu.
Nemůžeme-li přezkoumati odkazování na chebské shromáždění, máme po ruce doslovné znění časopiseckých projevů, jichž se pamětní spis dovolává. ťPrager TagblattŤ se v pamětním spise označuje jako z nejradikálnějších a nejnacionálnějších německých listů. V tomto označení spočívá nestoudné klamání těch, k nimž se pamětní spis obrací. ťPrager TagblattŤ není ani radikální, ani nacionální a nechce zaň býti pokládán. Jest v národnostních věcech nejen daleko umírněnější než ostatní německý tisk občanský v Čechách, nýbrž velmi často potírá oficielní národní politiku. Již proto nelze prohlášení tohoto listu pokládati za prohlášení německého lidu v Čechách. Avšak nehledě k tomu pamětní spis překroutil a zfalšoval článek ťPrager TagblattuŤ, jehož používá. Kdežto v originále se praví, že výrobní hospodářské kraje německých Čech by v setrvání uvnitř hranic českých nespatřovaly zvlášť veliké neštěstí, praví pamětní spis, že tyto kraje by raději náležely k Čechám než by se připojily k říši německé. Je-li již v různosti těchto obratů tendenční úchylka od povinnosti pravdivého zpravodajství, jest zřejmým falšováním, když pamětní spis ku konci ťPrager TagblattuŤ vkládá tvrzení, že ťto jest pravé smýšlení německých částí ČechŤ, kdežto v listě samotném této věty není.
Co do ťMontagsblattuŤ jest tento právě tak málo, nebo ještě méně než ťPrager TagblattŤ ohlasem smýšlení německého lidu, a nad to byl článek, o který jde, pouze vybídnutím Němců, aby se připojili k Československu, nikoli však zprávou o tom, že by německé Čechy samy měly chuti k takovému připojení. A aby Němcům bylo toto připojení lákavější, dovozuje článek: Ještě můžeme docíliti záruk pro ochranu naší země a našeho lidu: německé úřady, německé školy, německé senáty, ano německá ministerstva, především však německou samosprávu německého území. To však z citátu pamětního spisu není patrno a proto běží i zde o klamání mírové konference.
Do pravého světla se staví počínání směrodatných českých kruhů teprve tehdy, vzpomeneme-li si, jak byl německý národně cítící tisk v Čechách právě za mírových vyjednávání neobyčejně spoután a jmenovitě že ťBohemiaŤ po dlouhou dobu byla zastavena. Na jedné straně se hlasy tisku, které jsou české politice příznivé, nadouvají a padělají, na druhé straně se brání volnému projevu mínění německého lidu. To jsou prostředky, jichž se používalo, aby se dosáhlo německých území. Pamětní spis dovolává se mínění oněch hlasů, které v přítomné době jsou schopny (capable) politickou ideu jasně vyjádřiti. Snad v tom má býti jakási ironie, neboť německému lidu byla vskutku tehdy policejním a vojenským režimem bezprávně odňata možnost, vyjadřovati své politické ideje.
6. Nesplněné sliby.
Přes všechno padělání a nepravdy, jež uvádí, jest si pamětní spis přece jen vědom toho, že jeho důvody samy o sobě nemohou ospravedlniti připojení německých území ku Československé republice. Proto připojil ještě poslední důvod, který se netýká minulosti nebo přítomnosti Němců, nýbrž jejich budoucnosti. Prohlašuje, že je ťabsolutněŤ nutno věděti, jak se bude s Němci v československém státě, zacházeti a za tím účelem maluje sytými barvami postavení Němců v československém ráji, kterýž obraz má uklidniti svědomí dohody, Československo chce jíti nad nejmenší míru práv, kterou mírová konference přizná menšinám a chce dáti Němcům všechna práva, jež jim náleží. Jazyk menšiny bude všude připuštěn, právo míti vlastní školy, vlastní soudce a soudy nebude nikdy žádné menšině upíráno. Čechové nepomýšlejí na to, aby Němcům ťna příkladŤ jejich školy, jejich universitu, jejich techniky potlačovali. Němci budou míti v cechách totéž právo jako češi, němčina bude druhým zemským jazykem a proti německé části obyvatelstva nebude se užívati vexačních opatření, režim bude podobný jako ve Švýcarsku.
Nechceme zkoumati, mínil-li pamětní spis tyto sliby upřímně či ne. Ve skutečnosti však Československá republika porušila slovo, jež dala v Paříži. Němčina netoliko není všude připuštěna, nýbrž je potlačována dokonce v samotném německém jazykovém území, jazykový zákon jest toho dalek, aby jí přiznal práva druhé zemské řeči, německý lid nemá vlastních soudců, ani soudů, jednání, či správněji špatné jednání s německými školami volá do nebes, proti německé universitě v Praze byl vydán zvláštní zákon, který musí býti nazván přímo kulturní ostudou a historickým pojetím jest důstojný protějšek k pamětnímu spisu. O švýcarském režimu není ani potuchy.
Jestliže soukromá osoba se snaží nepravdivými tvrzeními a neupřímnými sliby dosíci nějakého prospěchu a když pak dosáhši ho zklame důvěru v dané slovo, mluvíme o vyloudění, podvodu, nevěrnosti; jak však nazvati počínání československé mírové delegace a odpovědných zástupců československého státu, které vedlo nejprve k annexi německých území tohoto státu se zajištěním všech možných výhod a na to k odnětí všech práv těmto územím?
Obracíme se k vládě s naléhavým dotazem:
1. Jest pravým ťPamětní spis 3Ť, uveřejněný v německém časopisu ťBohemiaŤ? Jestliže ano, tážeme se dále:
2. Jak ospravedlní vláda údaje tohoto pamětního spisu? Jak vysvětlí, že mírová konference mohla býti tak neslýchaným způsobem klamána o skutečných poměrech?
3. Co zamýšlí vláda učiniti, aby k odpovědnosti pohnala osoby, odpovědné za ťPamětní spis 3Ť?
4. Co zamýšlí vláda učiniti, aby dodatečně vyrozuměla spojené a přidružené mocnosti o omylech Pamětního spisu 3?
5. Jak vláda ospravedlní, že sliby v Pamětním spise ve prospěch Němců učiněné až dosud nebyly splněny, nýbrž že bylo jednáno přímo proti těmto slibům?
6. Co zamýšlí vláda učiniti, aby aspoň nyní dodržela slovo, jež mírová delegace dala jménem československého státu?
V Praze dne 9. listopadu 1920.
Křepek, Dr. Lodgman, Böhr, inž. Jung, Dr. Kafka,
Heller, Dr. Schollich, Dr. Radda, inž. Kallina, Patzel, Schälzky, Dr. Petersilka, Dr. W. Feierfeil, J. Mayer, Kraus, Zierhut, Pittinger, Bobek, Dr. Spina, Budig, Böllmann, Dr. Luschka, Dr. E. Feyerfeil.