2. Druhé čtení schvalovacího usnesení, kterým se dodatečně projevuje souhlas s prozatímní úpravou styků obchodních mezi republikou Československou a republikou Tureckou, sjednanou v Praze dne 6. srpna 1925 (tisk 5334).
Zpravodajem výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností je pan posl. Geršl, zpravodajem výboru zahraničního místo nepřítomného a omluveného pana posl. Hrušovského stanovím pana posl. dr. Hnídka.
Mají páni zpravodajové snad nějaké korektury?
Zpravodaj posl. Geršl: Nikoli.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Nemám.
Předseda: Budeme tedy hlasovati. Kdo ve druhém čtení souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala toto schvalovací usnesení také ve čtení druhém a vyřízen je odst. 2 pořadu dnešní schůze.
Přistoupíme k odstavci třetímu, jímž je:
3. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 5272) zákona, kterým se mění řád volení do posl. sněmovny ze dne 29. února 1920, č. 123 Sb. z. a n. (tisk 5291).
Zpravodajem je pan posl. dr. Bobek, jemuž dávám slovo.
Zpravodaj posl. dr. Bobek: Dámy a pánové! Jménem ústavně-právního výboru pokládám si za čest doporučiti vám, aby osnova zákona, kterým se mění řád volení do poslanecké sněmovny ze dne 29. února 1920, č. 132 Sb. z. a n., byla schválena tak, jak se na ní usnesl výbor ústavně-právní.
Dříve, nežli přejdu k vysvětlení jednotlivých paragrafů a jednotlivých ustanovení osnovy, resp. usnesení ústavně-právního výboru, budiž mi dovoleno, abych krátce, přece jen, ač krátce, podle své referentské povinnosti zmínil se o řadě námitek, které během doby, co tato osnova byla projednávána ve výboru a co bylo o ní uvažováno, byly proti ní vzneseny.
Proti osnově především bylo namítáno, že prý tak, jak je stylisována, a to, co intenduje, není nic jiného, než naprosté zničení zásady poměrného zastoupení. Když již, dámy a pánové, mluvím o zásadě poměrného zastoupení, tedy, dovolte mně, abych konstatoval: Žádný národ v Evropě nepřizpůsobil se tak brzy zásadě poměrného zastoupení, a žádný národ tak brzy nepochopil jeho ušlechtilé intence, jako národ československý a občané tohoto státu. Kdežto podle zkušeností získaných v době válečné a předválečné ve Švýcarech, byli jsme varováni, abychom systém poměrného zastoupení nezaváděli, alespoň v obcích malých a vůbec v obcích venkovských, abychom jej tedy omezili pouze na města, přes to v revolučním Národním shromáždění rozhodli jsme se, že systém poměrného zastoupení má býti zaveden i v obcích venkovských. Čeho jsme za těchto 7 let byli svědky?
Ne, že by občané naši nechtěli toto poměrné zastoupení, naopak obyvatelé malých obcí a nejen v Čechách a na Moravě, nýbrž i na Slovensku, a právě tak i v krajích německých - pokládají za něco méně cenného, kdyby měli voliti podle zásady relativní většiny, a sami domáhají se, aby volili podle zásady poměrného zastoupení. Případ podobný je charakteristický pro poměry v Československé republice. A nyní, vážení pánové a dámy, přijde se s námitkou ve vážných listech, že prý my ustanovením předložené novely k řádu volení do obou sněmoven Národního shromáždění chceme ničiti zásadu poměrného zastoupení. Myslím, že je vyloučeno, aby někdo u nás chtěl ničiti zásadu poměrného zastoupení, zejména dnes, kdy prozatím není žádný nový návrh propracován, který by tyto spravedlivé zásady mohl řádným způsobem nahraditi. A jakožto argument pro to, že prý poměrné zastoupení chceme ničiti, byla uváděna otázka kvora. Především konstatuji, že kvorum, totiž ustanovení, že jedině ta strana, která dostane určitý minimální počet hlasů, může dostati zastoupení ve sněmovně i v senátě, bylo již v našich zákonech revolučních z r. 1920. Již tam máme ustanovení, že pouze ta strana jde do druhého skrutinia, která dostala aspoň v jednom volebním kraji 20 tisíc hlasů nebo volební číslo, je-li toto volební číslo nižší než 20 tisíc hlasů. To je naše kvorum z r. 1920. Jestliže dnes nebo r. 1920 jednalo se o to, aby ustanoveno bylo určité kvorum, nemohlo se věru jednati o ničení zásady poměrného zastoupení v této republice, nýbrž o modifikaci jeho, a nebylo-li ničením poměrného zastoupení kvorum z r. 1920, nemůže jím býti ani kvorum z r. 1925.
Již podle výsledků r. 1920 tím, že zavedli jsme ono kvorum 20 tisíc hlasů, ztratili jsme v republice plných 168.024 hlasů. - Z těchto 168.024 hlasů bylo hlasů menšinových, specielně německých 38.364, kdežto z ostatních hlasů bylo tímto kvorem ztraceno 129.660. To uvádím jako příklad a doklad pro to, že kvorum již skutečně r. 1920 existovalo.
Avšak, mluví-li se o kvoru, budiž mi dovoleno poukázati, že nejsme státem jediným, který koriguje výstřelky, plynoucí z poměrného zastoupení a nepochopení zásady poměrného zastoupení při volbách, že je řada států s poměrným zastoupením, které již o kvoru jednaly a je zavedly, a to ne v poslední teprve době, nýbrž dávno před námi. Upozorňuji zejména - a zmiňuji se o tom ve své důvodové zprávě - že byla to Belgie, která již od let devadesátých, specielně r. 1894, zcela vážným způsobem projednávala otázku kvora a že tenkráte mělo býti pravidlem, že jedině ta strana může dostati do belgické sněmovny mandát, která dostane 1/6 všech odevzdaných hlasů. Pravda jest, že tento návrh nestal se zákonem, bylo však o něm znovu a znovu v Belgii jednáno. Nebyla to však pouze Belgie, bylo to i Rakousko popřevratové, které ustanovilo ve svém řádu volení do Národního shromáždění z r. 1920, že žádná strana nesmí ve druhém skrutiniu dostati více mandátů, než dostala ve skrutiniu prvém, a v řádu volení z r. 1923 se nařizuje, že strana, která v obvodu celého státu v prvém skrutiniu nedobyla ani jediného mandátu, je vyloučena z druhého skrutinia.
Zajímavé ustanovení má řád volení do parlamentu německého. Tam totiž volebním řádem z r. 1920 jest ustanoveno, že zbytky hlasů počítají se určité straně jedině tenkráte, když kandidátní listina ve volebním kraji na sebe soustředila aspoň 30.000 hlasů. Nesoustředila-li na sebe kandidátní listina ani v jednom volebním kraji 30.000 hlasů, jdou sice tyto zbytky do skrutinia třetího, říšského, ale v tomto třetím skrutiniu z celé říše smí strany nanejvýše obdržeti jen tolik mandátů, kolik obdržely v skrutiniu prvém. Toto ustanovení, vážení pánové, které vypadá na první pohled dosti nevinně, mělo následek ten, že na př. při posledních volbách, které se konaly do parlamentu berlínského, slovanské strany v Německu, které měly společnou kandidátní listinu - šlo zejména o východní kraje, hraničící s Polskem - přes to, že získaly více než 300.000 hlasů, nedostaly mandátu ani jediného. A proč? Poněvadž jejich hlasy v žádném volebním okresu - zde se uplatnila volební geometrie - nedosáhly počtu 30.000. A poněvadž v prvém skrutiniu nedosáhly ani jednoho mandátu, nemohly ve skrutiniu třetím obdržeti zase žádný mandát, právě následkem ustanovení, že ve třetím skrutiniu může strana dostati pouze tolik mandátů, kolik ve skrutiniu prvém. Pánové, kteří byli členy rakouské poslanecké sněmovny, pamatují se na to, že - bylo to nedlouho před válkou - byl odhlasován řád volení pro některé obce, bylo to Nové Město Vídeňské, a tam na zkoušku zavedeno poměrné zastoupení. To bylo po prvé, kde se v Rakousku při volbách do obcí zavedlo poměrné zastoupení. A v tomto volebním řádě do obecního zastupitelstva ve Vídeňském Novém Městě bylo pojato ustanovení, že v obecní radě může jedině ta strana dostati mandát, která dostala aspoň jednu osminu, to jest 12.5% hlasů mezi členy obecního zastupitelstva.
Ve Švýcarsku, ne ovšem při volbách do Národního shromáždění, ale při volbách kantonálních, i při volbách do obecních zastupitelstev, při volbách komunálních, je kvorum velmi vysoké. Jde o 7%, jde o 15% a v kantonu Wallis přímo o 20% odevzdaných hlasů.
Tedy, vážení pánové, z toho jest patrno, že předložila-li vláda návrh na kvorum, a jestliže ústavně-právní výbor skutečně vážně tímto návrhem se zabýval, nebylo úmyslem ani vlády, ani ústavně-právního výboru, zaváděti nějaké novum a rušiti zásadu poměrného zastoupení, neboť tyto státy, které jsem právě citoval a uvedl, zajisté nedopustily by, aby se o nich tvrdilo, že nemají poměrného zastoupení, a přece u nich je zavedeno kvorum dosti vysoké.
Mohlo by se snad namítnouti: Proč jste s tímto návrhem, s tím porušením naprosté rovnosti odevzdaných hlasů přišli teprve teď a ne dříve? Vážení pánové, byly proneseny námitky, že prý vláda a strany koaliční v červenci letošního roku přišly s otázkou kvora jedině proto, aby určitým stranám, které právě vznikaly, zamezily naději na zvolení v prvém, druhém a třetím skrutiniu, aby tedy zamezily těmto stranám dobytí mandátu a zastoupení ve sborech zákonodárných. Vážení pánové, nerad bych byl osobní, ale račte věřiti mému svědectví, které mohu zde podati jako bývalý úředník ministerstva vnitra, že otázka kvora, resp. zvýšení jeho proti ustanovení z r. 1920, nepočala se řešiti teprve roku letošního, nýbrž již v okamžiku, když Státní úřad statistický předložil svou výbornou publikaci o výsledku voleb z r. 1920, která jistě všem pánům je známa. V té době totiž dostavili se ke mně, jakožto sekčnímu šéfovi ministerstva vnitra, zástupci židovské obce ze Slovenska a žádali mne, abych vypracoval vládní návrh na odstranění posavadního kvora 20.000 hlasů, a to z toho důvodu, aby židovská kandidátka při příštích volbách mohla dobýti mandátu. Kdyby šlo o jedinou stranu, snad mohlo by se o této věci vážně uvažovati, ale během necelých 2 let byli jsme svědky, že pro volby do posl., sněmovny i do senátu počaly se ohlašovati nové a nové strany. Přišel jsem k přesvědčení, že kdybychom snížili dosavadní kvorum, zejména kdybychom je odstranili, utvoříme takové předpoklady, že zvolením celé řady malých stran nebude možno utvořiti žádnou spolehlivou většinu v tomto parlamentě, a že se jak strany oposiční, tak i strany většiny rozpadnou na tolik malinkých klubů, že řádné spolupůsobení, řádná práce vlády s parlamentem, jeho většinou i oposicí, nebude možná.
Proto již r. 1922 byl vypracován návrh na zvýšení kvora a v této době, r. 1922, ještě neexistovala - konstatuji - žádná ze stran, které dnes proti kvoru bojují a které myslí, že tato osnova není dělána proti nikomu jinému než proti nim.
Když jsem r. 1915 studoval poměrné zastoupení ve Švýcarsku, obrátil jsem se také na státního kancléře kantonu Basilej-město dr. Imhofa, který mně dal velmi poučný podrobný materiál pro volby do obcí. Když jsem se pana kancléře tázal, proč se ve Švýcarsku nezavádí poměrné zastoupení i do Národního shromáždění, dostalo se mi velmi poučné a zajímavé odpovědi: "My poměrné zastoupení do Národního shromáždění nezavádíme proto, poněvadž víme, že při poměrném zastoupení těžko se tvoří většina a těžko se při poměrném zastoupení dá vládnouti." To byly argumenty zkušeného, vysokého úředníka švýcarského r. 1915. Jakožto korektura těchto obav není možno nic jiného než kvorum, totiž zabrániti zbytečnému tříštění velkých stran a zameziti tvoření stran malých. Může se uvažovati o tom, jak vysoké toto kvorum má býti, ale jisto je, že ponechati ustanovení zákona o řádu volení vůbec bez kvora nebylo by možné, poněvadž by pak i nejmenší zbytky hlasů eventuelně musily přicházeti při druhém skrutiniu v úvahu a tím právě podporováno by bylo tříštění stran.
Veliký znalec poměrného zastoupení prof. Saripolos, nyní profesor veřejného práva v Athenách, pronesl o otázce kvora tuto zajímavou větu: "Jsem toho názoru, že nemělo by se mluviti o poměrném zastoupení, nýbrž o poměrných volbách." Tímto jemným rozdílem mezi poměrným zastoupením a poměrnými volbami nechtěl prof. Saripolos naznačiti nic jiného, než, že nejde při poměrném zastoupení o přidělení mandátů i nejmenším stranám, které by snad při volbách přišly v úvahu, nýbrž že má jíti pouze o strany, které si toho svým vlivem a významem pro obec, okres, župu a stát zaslouží.
Potud dovolil jsem si promluviti o otázce kvora. Ústavní výbor vám doporučuje, dámy a pánové, aby kvorum bylo sice poněkud, ne však příliš zvýšeno, a abyste schválili ustanovení, že do druhého skrutinia může přijíti jen strana, která již v prvém skrutiniu dobyla aspoň jednoho mandátu. Myslím, že toto ustanovení snese kritiku všech spravedlivých znalců práva ústavního v naší republice, a prosím, aby ustanovení toto bylo schváleno.
Druhou otázkou, která hrála velikou roli při kritice usnesení ústavně-právního výboru, byla otázka imperativního mandátu. Budu velice stručný, a dovolím si jen poukázati, že, mluví-li se v naší veřejnosti o imperativním mandátu, zaměňují se dva různé pojmy. V několika sporech, které se odehrávaly před příslušným soudem, byla řeč o imperativním mandátu a namítalo se, že prý odporuje zásadám práva ústavního, když se poslanecký klub usnese, jak jednotliví členové klubu mají hlasovati, a nevyhoví-li určitý poslanec tomu příkazu, že prý není strana oprávněna, aby z toho vyvozovala jakékoli důsledky. Tato argumentace je však podle mého náhledu naprosto nesprávná. Zaměňují se zde - jak jsem již pravil - dva různé pojmy. Jak povstal vůbec pojem imperativního mandátu? Z historie anglické je známo, že králové tenkrát měli tolik vlivu - propůjčovali mandáty občanům s podmínkou, že nebudou ve sněmovně hlasovati proti králi ani proti vládě. Během doby král ztratil moc vykonávati vliv na obsazení mandátu, na jeho místo nastoupili voličové, prostí vlivu dvora, ale zvyk klásti kandidátu podmínku pro případ zvolení zůstal - a tu se mluvilo o imperativním mandátu, proti němuž vystoupili zejména francouzští spisovatelé osmnáctého století. Co je tedy, vážení pánové, imperativní mandát? Imperativní mandát je rozkaz nebo podmínka voličů, za níž se kandidátu propůjčuje mandát. Řekne-li na př. voličstvo mého okresu: My tě budeme voliti do posl. sněmovny, ale ty nesmíš hlasovati pro zvýšení daně uhelné, to jest imperativní mandát. Jestliže však někdo zvolen jsa na základě našeho liberálního a demokratického volebního řádu, absolvoval všecky voličské schůze bez nejmenšího závaz-ku, přijde do poslanecké sněmovny, zde vstoupí do klubu strany a řídí se usnesením klubovním, to není imperativní mandát, neboť, kdyby i toto usnesení klubovní bylo imperativním mandátem, pak by podle ustanovení našeho jednacího řádu - jsou tam tři paragrafy o klubech - nebyly tyto kluby k ničemu jinému než, abychom si měli kde pověsiti klobouk a svrchník. Klub má jistě právo dávati direktivy svým členům, neboť v žádném parlamentě světa, ani u nás, ani ve Francii, ani v Anglii nebyla by možná spolehlivá většina a také nebylo by silné vlády, kdyby hlasoval každý, jak se mu chce. Připouštím, že často je to nepříjemné, podlehne-li někdo v klubu a musí se podrobiti většině, avšak tak káží ne psané, ale zvykové zákony všech parlamentů, že rozhodují kluby a strany a nikoliv jednotliví poslanci, leda ti, kteří žádnému klubu nepatří nebo dá-li klub svobodu hlasování.
Třetí výtka, která se činí našemu volebnímu řádu, je, že ukládá některým stranám, zejména těm, které neprorazily ani jedním kandidátem, aby hradily náklady, které jinak za jiné strany hradí stát. Toto ustanovení je prý ničemné, jak bylo výslovně řečeno v jednom článku, neboť prý za vládní strany prosím, abyste sledovali, jak se veřejnost úmyslně klame - tyto výlohy platí stát, ale za strany oposiční je neplatí. Ty prý si tyto výlohy musí zaplatiti samy. Kde prý je politická rovnost občanská?
Vážení pánové! Především není pravda, že stát platí výlohy spojené s tiskem kandidátních listin jenom za strany vládní, a že za strany oposiční prý je neplatí. Naopak jsou to zkušenosti všech stran, a není to třeba ani dokazovati, že, jak strany oposiční, tak i strany vládní mají nárok podle dosavadních ustanovení zákona, a i pro příště jej budou míti, aby polovici toho, co stojí tisk kandidátek, hradil stát a polovici strany, bez ohledu na to, zdali jde o stranu vládní většiny či stranu oposice. Ale, vážení pánové, o co jde, co se novelou intenduje? Aby voličstvo nebylo zbytečně štváno do volebního boje, aspoň tam, kde výsledek je pranicotný. Podle úřední statistiky voleb z r. 1920 měli jsme mezi námi Čechy stranu, která kandidovala do poslanecké sněmovny a celkový výsledek její kandidatury byl, že na všechny své kandidáty soustředila 2024 hlasů, opakuji 2024 hlasů! Vážení pánové a dámy! Na tento volební úspěch, na těchto 2024 hlasů mají přispívati poplatníci tohoto státu - a to nejen Češi, na to přispívati mají i poplatníci druhých národů! To odpusťte, řeknu upřímně - není vážná kandidatura, to je sport. Kandiduje-li někdo, byť i jen v jednom volebním kraji, a soustředí na svou kandidátku pouhých 2024 hlasů, zasluhuje taková strana, aby stát platil polovinu volebních nákladů? Nebylo by spravedlivé, aby náklady si zde zaplatila strana sama? (Posl. dr. Czech [německy]: A když má 79.000 hlasů?) Pane místopředsedo, o tom se také zmíním. O této věci, zda strany mají si platiti samy své výlohy spojené s tiskem kandidátních listin, mluvili jsme, vážení pánové, již roku 1919 v revolučním Národním shromáždění. Musím konstatovati, jako svědek, který se debaty o této věci ve výboru zúčastnil, že tenkráte, jako zástupce vlády, zastával jsem názor, že není povinností státu, aby platil za strany výlohy, spojené s tiskem kandidátních listin. Tím, že se kandidátní listiny doručí až přímo do domu voličů, to je agitace ve prospěch stran a není povinností státu, aby výlohy agitace platil. (Posl. Hackenberg [německy]: Je otázkou, zdali je to výhodné!) Pane kolego, jaký má stát zájem na tom, aby každý volič dostal kandidátní listiny až do domu? Žádný jiný, nežli ten, aby jeden lístek byl tak veliký jako druhý a aby byl i tisk všech kandidátek stejný, zkrátka, aby byla zachována tajnost volby. Jsou-li však politickým úřadem a obcí voliči všechny kandidátky doručeny až do bytu, je spravedlivé, aby strany zaplatily výlohy s tiskem spojené nebo aspoň část těchto výloh. Jestliže v revolučním Národním shromáždění byla schválena zásada, že do 31. prosince 1924 bude 2/3 platiti stát, jednu třetinu strany, nyní od 31. prosince minulého roku jednu polovinu stát a druhou polovinu strana, je to jistě spravedlivé. Ale můžeme my tuto polovinu ukládati státu za stranu, která dostala toliko 2000 hlasů? Je to možné? Račte uznati, že je potřebí, aby tu určitý korektiv byl. Neuznávám za spravedlivé, aby vaši poplatníci platili za sport našich lidí a naproti tomu zase aby naši lidé platili za sport na vaší straně, když si někdo vzpomene kandidovati. V řádu volení se navrhuje ustanovení, že stát jedině tenkráte platí za strany polovinu nákladů spojených s tiskem kandidátních listin, když strana v obvodu celé republiky dostane aspoň jeden mandát. Dostanu-li mandát v jednom volebním kraji, i když nedosáhnu v žádném jiném mandát, stát zaplatí polovinu nákladů za mé kandidátky ve všech krajích. To je tak liberální ustanovení, že nevím, co by bylo možno proti němu namítati.
Vážení pánové! Když se mluví o kandidátních listinách a o obtížích, které prý se některým stranám chtěly dělati, dovolte, abych se zmínil o jedné věci. Bylo podáno již několik stížností do Ženevy proto, že v některých našich krajích bylo zákonem stanoveno, že platnost kandidátních listin je závislá od podpisu 1000 voličů, kdežto v jiných krajích platnost jejich je závislá od podpisu pouhých 100 voličů. Tyto věci byly v Ženevě vysvětleny a vysvětlení neminulo se s účinkem. Ale je to zajímavé po dvojí stránce. Sotva že jedna odpověď na stížnosti do Ženevy byla námi odeslána, byla ministerstvem zahraničních záležitostí do ministerstva vnitra dodána v proklepu osnova maďarského řádu volení do posl. sněmovny. Nám byla vyčítána, právě pány z Budapešti, nespravedlivost proto, že na Slovensku žádáme pro podpis kandidátní listiny tisíc podpisů a víte, pánové, co Maďaři pro své vlastní voliče v Pešti navrhují? 5000 podpisů! U nás tisíc je velkou nespravedlivostí, ale 5000 v Pešti jest ohromnou spravedlivostí. Patrně kulturní výše pánů jižně od Dunaje jest 5krát nižší než u nás. (Souhlas.)
Avšak nehledě k tomu - tam jsme konečně na různé věci zvyklí a leccos tak nás nepřekvapí - mluvíme-li o tak snadném postavení straniček neobyčejně malých, jakým způsobem se má působiti k tomu, aby z malých stran se stávaly velké? V důvodové zprávě, kterou jsem měl čest jménem ústavně-právního výboru vám předložiti, dovolil jsem si v českém překladu uvésti doslov ustanovení nejnovějšího řádu volení do Folkstingu dánského, do poslanecké sněmovny dánské. Pro poměry naše jest tu ustanovení neobyčejně zajímavé a poučné. Je známo, že Dánsko nepatří mezi země zaostalé, kde by vládla reakce. Titul "excellence" odstranili tam již před 20 lety a nepotřebovali k tomu ani revoluce. Bez rozdílu stran jezdí tam naše výpravy, aby se přesvědčily o pokroku, jehož dosáhl tak malý stát. Proto jest dosti zajímavý způsob, jak bojuje se tam proti tříštění velkých politických stran. V Dánsku platí totiž zásada, že právo kandidovati mají jen ty strany, které již ve sněmovně, Folkstingu, byly. Chce-li kandidovat nová strana, ať se jmenuje jakkoliv, musí v ministerstvu vnitra předložiti prohlášení, podepsané 10.000 zapsaných voličů, že jsou ochotni novou stranu podporovati.
Dojde-li toto ověřené prohlášení od 10.000 dánských občanů, může teprve úředník, který přijímá kandidátní listiny, kandidátku nové strany prohlásiti za platnou. Nedojde-li, nesmí strana kandidovati a k takové kandidátce se vůbec nepřihlíží. Nepravím, vážení pánové, že bych toto ustanovení sám za svou osobu pokládal za ideální. Ale, dovolte mi, abych zde poukázal, že Dánsko, které není státem reakčním, svým způsobem hledí zameziti tříštění stran a hledí podporovati tvoření stran velkých.
Při této příležitosti budiž mi dovoleno poukázati na jednu věc specificky českou. Případ, který uvádím, netýká se pánů na levici, týká se stran českých! Podle našeho řádu volení má býti volitelný do posl. sněmovny a senátu občan, který jest 30 let stár, je aspoň 3 leta čsl. státním občanem a není vyloučen z práva volebního. Toto ustanovení přečetl si jeden velmi vtipný sekretář městského úřadu, který žil v nepřátelství s kolegou senátorem - ne z naší strany (Posl. Bechyně: To byl senátor Jílek?) - ano, byl to kolega Jílek - a kalkuloval asi takto: Za poslance mohou býti voleni státní občané z republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dokonali 30. rok svého věku, jsou aspoň 3 léta občany Československé republiky a nejsou podle §u 2 vyloučeni z práva voliti. Z práva voliti jsou vyloučeni ti, kdož vyloučeni jsou ze zápisu do stálých seznamů voličských. Na to přivedlo onoho pána rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který podobné rozhodnutí vydal pro volby obecní. Pan senátor Jílek byl zapsán do seznamů nepravým jménem, aby ztratil volitelnost. Bylo však přehlédnuto, že pro volby obecní platí ustanovení poněkud jiné, tam totiž ustanovuje § 4, že do obecního zastupitelstva a obecních komisí mohou býti voleni ti, kdo mají právo volební, kdežto náš řád volení do posl. sněmovny a senátu ustanovuje, že pasivní volební právo mají jen ti, kdož nejsou vyloučeni z aktivního volebního práva a kdo není vyloučen ze zápisu do stálých seznamů voličských. Vyloučen ze zápisu do stálých voličských seznamů je ten občan, který právoplatným výrokem soudním zbaven byl práva volně nakládati svým majetkem, kdož upadl v konkurs, kdož právoplatným rozsudkem soudu trestního odsouzen byl pro takový trestní čin, pro který nastává ztráta práva volebního do obcí, a konečně, kdo je v donucovací pracovně. Chci konstatovati toto, a sice z toho důvodu, poněvadž by mohly vzniknouti pochyby, zda někdo může býti platně kandidován či ne. O tom, zda může býti někdo platně kandidován, nerozhoduje okolnost, zda jest zapsán do voličských seznamů stálých, nýbrž jedině to, zda by do těchto voličských seznamů zapsán býti směl a zda by v případě, že by z jakýchkoliv důvodů zapsán nebyl, mohl s účinkem své právo reklamovati. Je-li zapsán, či ne, nerozhoduje. Zápis do stálých voličských seznamů rozhoduje pouze o tom, kdo má aktivní volební právo, a o tom, kdo smí platně kandidovati do posl. sněmovny a senátu rozhoduje okolnost, zda má vlastnosti, kterých vyžaduje § 5 řádu volení do sněmovny poslanecké, t. j. zda jest 30 let stár, zda je čsl. státním občanem a nebyl-li vyloučen ze zápisu do stálých seznamů voličských, Pan kol. Jílek nemohl by býti platně kandidován, kdyby byla vyslovena nad ním kuratela aneb kdyby se dopustil nějakého zločinu, pro který by ztratil aktivní právo volební, kdyby byl v konkursu atd. Je-li do seznamů voličských skutečně nebo správně zapsán, je lhostejno, a může platně býti kandidován a jeho volba bude platná. To, prosím, abych mohl zde jako referent ústavně-právního výboru konstatovati za tím účelem, aby zákon byl správně vykládán.
Bylo nám také vytknuto, že prý volební řízení zkrácené na 28 dní navrhujeme z toho důvodu, abychom tímto ustanovením mohli oposiční strany překvapiti. Není snad potřebí konstatovati, že to není ani možné. Vážení pánové, dodnes se neví, kdy budou volby vypsány, a přece všechny strany, pokud vím, mají kandidátní listiny připraveny aneb je připravují, ač sněmovna není dosud rozpuštěna. Končí-li volební období, víme všichni, že se volby musejí konati, a v tomto případě nemůžeme nikdo zaskočiti. V případě, že by nastaly v této sněmovně takové okolnosti, že by bylo potřebí ihned parlament rozpustiti, přijdou volby tak rychle, tak rychlým tempem, že ani vládní strany nebudou moci vykonati volební přípravy dříve než strany ostatní. Proto myslím, že ani tato námitka nemá žádného opodstatnění.
Vytýká se také, že prý tím, že přenášíme tři mandáty z dosavadního volebního kraje těšínského do Prahy a jeden mandát volebnímu kraji brněnskému, že provádíme volební geometrii. Vážení pánové, s tou volební geometrií se u nás příliš mnoho hazarduje. Je totiž otázka, kdy můžeme nějaké opatření jmenovati volební geometrií. Myslím, že jedině tenkráte může se mluviti o volební geometrii, mohou-li dotčená opatření zákonná míti nespravedlivým rozdělením volebních krajů skutečně podstatný vliv na výsledek volby. Dovolte mně, vážení pánové, abych vám dal příklad volební geometrie. V roce 1911 kandidovali jsme proti sobě s kol. Biňovcem na venkovských obcích podřipských Roudnice-Velvary. Celkem zde hlasovalo 12.682 voličů. Soustředil jsem na sebe 4677 hlasů a s těmito téměř pěti tisíci hlasy jsem nepřišel do užší volby, ne proto, že už bych byl zvolen, nýbrž proto, že těchto pět tisíc hlasů nestačilo ani, abych do užší volby přišel. Ale to by konečně ještě nebyla žádná volební geometrie, neměl jsem zkrátka nadpoloviční většinu. Týž den při všeobecných volbách volil také osmý okres slezský, Opava. Tam byl zvolen německý liberál, který dostal 3036 hlasů. On také nepřišel do užší volby - ale proto, že jemu už těch 3036 hlasů stačilo, aby byl zvolen řádně při volbě prvé. Všech hlasů bylo 5830. Ale to je ještě příliš slušný poměr. V městském okresu jablunkovském bylo všech voličů 4673, to jest o 4 méně, než jsem já dostal proti kol. Biňovcovi. Tedy všech zapsaných voličů bylo 4673 a zvolen byl německý liberál 2162 hlasy. V českém okrese volebním čís. 93 bylo všech zapsaných voličů 3798, tedy o celých 1000 méně, než vůbec jsem já na sebe soustředil a nepřišel ani do užší volby. Zvolen byl v prvé volbě kandidát německý 2150 hlasy.
Vážení pánové, tomu se říká volební geometrie. Já vím, že to dělalo Rakousko předválečné - za to ti, kteří s námi pracují a kteří jsou dnes našimi státními občany, nenesou odpovědnosti - ale to Rakousko se nepolepšilo ani po převratu. Že tomu tak skutečně je, dovolte, abych vám dokázal na příkladě: Podle rakouského zákona z 18. prosince 1918, č. 144 - tedy ihned po převratu - bylo ustanoveno, že jeden poslanec do jejich Národního shromážděni připadá na 40.000 hlasů, což ovšem bylo třeba přizpůsobiti. A toto přizpůsobení se stalo velmi zajímavým způsobem - a snad bylo by dobře, kdyby naši páni na levici, kteří snad už to zapomněli, si na to vzpomněli. Kdežto totiž v Solnohradu jeden poslanec připadal na 30.300 hlasů, připadal v Brně r. 1918 počítali totiž dobří Vídeňáci k Rakousku i části Čech, Moravy a Slezska - připadal v Brně jeden poslanec na 54.500 voličů (Slyšte!), tudíž i po převratu počítali alpští Němci obyvatelstvo Brna za méněcenné aspoň o 50% nežli horaly solnohradské.
Vážení pánové, tomu se říká volební geometrie, není však volební geometrií, co navrhuje ústavně-právní výbor a kde operuje se nejvýš s 2, 3 mandáty, kteréžto mandáty korigují se podstatnou měrou ve skrutiniu druhém.
Vážení pánové, dovolte nyní, abych jen krátce zmínil se o některých ustanoveních navržené osnovy podle usnesení ústavně-právního výboru.
Podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži ze dne 20. července 1920 byl rozdělen dřívější kraj těšínský na dvě části, z nichž Československé republice bylo přikázáno 286.000 obyvatelů, republice Polské 148.000 obyvatelů. Následkem toho je spravedlivé, aby z posavadních 9 mandátů do sněmovny poslanecké a ze 4 mandátů do senátu bylo Těšínu ponecháno 5 mandátů poslaneckých a 3 mandáty senátorské a tyto ovšem aby se sloučily s dosavadním volebním krajem moravsko-ostravským, jemuž se tyto 3 mandáty k posavadním mandátům připočtou. Z přebývajících 4 mandátů navrhuje ústavně-právní výbor, aby tři mandáty poslanecké byly přikázány volebnímu kraji pražskému a jeden mandát volebnímu kraji brněnskému a aby přebývající jeden mandát do senátu přikázán byl volebnímu kraji pražskému. Následkem toho bude volební kraj ostravský do poslanecké sněmovny čítati 19 poslanců a týž volební kraj do senátu bude rovněž čítati 19 senátorů. Pražský volební kraj, jemuž se tímto způsobem přidávají 3 mandáty poslanecké a jeden mandát senátorský, má býti rozdělen ve dva volební kraje, A a B, vzhledem k velikému počtu obyvatelstva, kterého stále a stále přibývá. Rozumí se, že podle počtu obyvatelstva přibývá také stále a stále voličů. Dnes je v pražském kraji A 525.090, v kraji B 529.249 voličů, celkem 1,054.339. Průměrně na jednoho poslance by v kraji pražském připadlo 21.965 voličů. Při navrhovaném rozdělení volebního kraje pražského mohlo by snad býti sporné, co bude se díti s krajskou volební komisí, zda bude dvojí pro kraje A a B, či zda bude jednotná komise. Konstatuji výslovně, že podle doslovného znění zákona, který praví: "Volební kraj prvý, se sídlem krajské volební komise v Praze", bude krajská volební komise pro obě dvě části pražského volebního kraje společná.
Jeden mandát, jak již jsem pravil, přikazuje se volebnímu kraji brněnskému a zároveň se upravuje článek I. opravou nedopatření tisku, které bylo provedeno v zákoně z r. 1920, tím, že okres Jindřichov zařazuje se do volebního kraje XIV a okres Cukmantl do volebního kraje XII.
Z dalších ustanovení zákona, dovolte, abych se zmínil krátce o tomto: článek III celý odpadá a rovněž druhý odstavec §u 5 odpadá. Odpadají z toho důvodu: Čl. III jednal pouze o vyloučení Těšínska, Podkarpatské Rusi, Valčicka, Vitorazska, Oravy a Spišska z toho důvodu, poněvadž roku 1920 nebyla administrativa v těch zemích opatřena tak, aby volby mohly býti provedeny. Druhý odstavec §u 5 mluvil o tom, že do 31. prosince 1924 neplatí podmínka o tříletém státním občanství; poněvadž tato lhůta již 21. prosince 1924 uplynula, nebylo by správné, aby toto ustanovení zákona bylo ještě zachováno.
Řád volení z r. 1920 stanovil, že členové komisí musili býti do schůzí zváni, kdežto nyní zařazuje ústavně-právní výbor předpis, že schůze konají se bez pozvání.
Novým je ustanovení další jak pro poslaneckou sněmovnu, tak pro senát, že, konají-li se volby do obou sněmoven téhož dne, není potřebí úřadovati v různých volebních komisích, nýbrž tyto volební komise jsou společné. Tak ustanovuje řád volení do poslanecké sněmovny (zákon ze dne 29. února 1920, č. 123 Sb. z. a n.) v §u 14 zákona o složení a pravomoci senátu (zákon ze dne 29. února 1920, č. 124 Sb. z. a n.) v §u 6, jehož doplnění navrženo je v osnově ústavně-právního výboru tisk 5293, o níž bude se dnes také jednati.
Ministerstvo vnitra má podle §u 15 rozepsati volbu tak, aby nejpozději 28. den před volbami volba vyhláškou v úředním listě byla ve všeobecnou známost uvedena. Mimo to má ministerstvo vnitra povinnost, aby zaslalo vyhlášky o volbách do jednotlivých obcí; jedině vyhláška v úředních listech je vázána na přesnou preklusivní lhůtu, nejméně 28 dní před volbou; ustanovení toto neplatí však pro rozeslání a vylepení vyhlášek v obcích.
V kandidátních listinách je důležitá změna v tom, že strany musejí ohlásiti nejpozději 16tý den přede dnem voleb do 12 hodin kandidátní listiny, a předseda je povinen podateli potvrditi den a hodinu podání a odevzdati mu písemné oznámení, kolik má zaplatiti zálohou na tisk kandidátní listiny.
Aby kandidátní listina byla platná, je potřebí, aby byla podepsána pouze 100 voliči, zapsanými ve stálých voličských seznamech, a aby tyto podpisy byly ověřeny. Ustanovení toto platiti má pro všechny volební kraje bez rozdílu. Tímto ustanovením zavádíme v celé naší republice t. zv. volné kandidátní listiny, neboť kandidátní listiny, jaké jsme dosud měli v zemích historických, byly kandidátní listiny volné, ale podmínka ve volebních krajích Slovenska o 1000 podpisech, ověřených županem, činila tyto kandidátní listiny vázanými. Nesprávně totiž mluví se u nás o volných kandidátních listinách podle toho, zda volič má právo škrtati v kandidátní listině, nebo zda má právo panašovati, vybírati si z jednotlivých kandidátních listin. Ne! Toto termínování povstalo omylem v německé teorii, a dokázal to zase německý profesor dr. Tecklenburg, že pojmenování a rozlišování na volné a vázané kandidátní listiny podle uvedené kvalifikace není správné. Listina, jejíž platnost je vázána co možná na nejsnazší podmínky, je volná kandidátní listina - la liste libre kdežto kandidátní listina, při níž podmínky platnosti jsou těžké, je kandidátní listina vázaná.
Prosím, abych dále směl konstatovati, že strana smí dnes kandidovati pouze tolik občanů, kolik je kandidátů v dotyčném volebním kraji, nikoliv tedy o celou jednu třetinu více, jak tomu bylo dosud. Kandidát vedle posavadního prohlášení, že kandidaturu přijímá, má také výslovně prohlásiti, ke které národnosti se hlásí. Toto ustanovení je důležité z toho důvodu, poněvadž podle počtu kandidátů té či oné národnosti při třetím skrutiniu rozeznává se, zda kandidátní listina patří do skupiny národnostních menšin či do skupiny druhé, a z toho důvodu je potřebí, aby kandidát také výslovně uvedl, ke které národnosti se hlásí. Zde by mohla vzejíti jedna pochybnost, totiž, jak se to má v tom případě, když kandidát dlí v cizině. O tomto případě mluví druhý odstavec §u 23 řádu volení do posl. sněmovny, kde je ustanovení, že dlí-li kandidát v cizině, nemusí předložiti prohlášení, že volbu přijímá, a nemusí následkem toho také předložiti prohlášení, ke které národnosti patří. Rozumí se, že v tomto případě půjde o případy pouze velmi sporadické. V druhém případě půjde jistě o osoby, jejichž národnost je předem již známa, a nešlo-li by zjistiti tuto otázku bez jakéhokoliv šetření, je vždy v moci zmocněnce, aby krajské volební komisi toto doplnění ještě ohlásil.
Další ustanovení, pokud nemají podstatného vlivu na výsledek voleb nebo na volební řízení, nebudu probírati a odkazuji k důvodové zprávě výborové. Dovolte mi jen, abych se zmínil ještě o tom, že podle ustanovení §u 26 zavádíme nové důležité ustanovení, totiž to, že kandidátní listiny nemají v každém volebním kraji jiného pořadového čísla, nýbrž, že pořad kandidátních listin pro obvod celé republiky určuje se v ústřední volební komisi, a to v prvé její schůzi. Toto vylosování všech kandidátních listin usnadňuje všem stranám i voličům orientaci a zamezuje, aby voličové byli uvedeni v omyl. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Konstatuji ještě, že podstatný rozdíl proti posavadnímu právu volebnímu jest v §u 52, kde druhé skrutinium jest postaveno na zcela jiný základ, ne tak nahodilý jako dříve, že se vypočítává počet mandátů, které v tomto druhém skrutiniu mají býti obsazeny, že se děje tak prostým průměrem všech volebních čísel a teprve ty mandáty, které zůstanou neobsazeny, obsazují se podle relativní většiny a teprve ty mandáty, které nebyly obsazeny ani v druhém skrutiniu proto, že strany nedobyly ani jediného mandátu, obsazují se ve skrutiniu třetím.
Nyní o třetím skrutiniu. Proti ustanovení třetího skrutinia bylo namítáno, že prý "kradou se hlasy malých", že prý hlasy malých stran nesmí nikdo přidělovati v třetím ani šestém skrutiniu, a že to není nic jiného, než posílení starých stran vládních a že většině dostává se hlasů cizích. Dovoluji si poznamenati, že ve třetím skrutiniu nedostává se mandátů jenom většině, nýbrž i oposici, a že mandáty nepřidělují se podle hlasů propadlých ve druhém skrutiniu, nýbrž že počet těchto zmařených hlasů slouží jedině pro vypočtení volebního čísla. (Posl. Taub [německy]: Kdy tedy budou přiděleny?) Já uvedu, pane kolego, praktický příklad: v r. 1920, kdy bylo kvorum 20.000 hlasů, ztratily české strany 49.946 hlasů tím, že kvora nedosáhli malorolníci (Čipera) se 42.670 hlasy, dále strana Prunarova s 5252 hlasy a strana Chocova se 2024 hlasů, tedy dohromady 49.946 hlasů. To znamená plné dva mandáty, o něž jsme byli r. 1920 zkráceni. Vedle nás byla to i kandidátka židovská, která vyšla na prázdno se 79.714 hlasy, a to je případ, o němž se zmínil pan místopředseda dr. Czech.
Naproti tomu strany menšinové ztratily pouze hlasy svobodné strany socialistické, 7630 hlasů. Kdyby se provedlo skrutinium tak, jak navrhuje ústavně-právní výbor, na základě hlasů odevzdaných r. 1920, byl by, vážení pánové, poměr tento: R. 1920 bylo obsazeno v prvém skrutiniu československých mandátů 148, menšinových mandátů 50; ve druhém skrutiniu 48 mandátů většinových, menšinových 9; ve třetím skrutiniu většinových mandátů 3, menšinových také 3. Kdyby se těchto čísel z r. 1920 použilo ke skrutiniu podle nového řádu volení, byl by výsledek tento: V prvém skrutiniu by se obsadilo 148 čsl. mandátů, oposičních 50; ve druhém skrutiniu by se obsadilo většinových 48, oposičních 28; ve třetím skrutiniu většinových 5, oposičních 2. Výsledek by byl, že československé strany by dostaly 201 mandát proti 199 mandátům z r. 1920. A to jsou právě ty mandáty, o které jsme přišli roztříštěním našich malých stran r. 1920.
Vážení pánové, myslím, že není možno proti tomuto způsobu řešení, proti této ochraně, kterou zde navrhujeme nejen sami sobě, nýbrž i stranám oposičním, pronésti vážných námitek a doporučuji proto, aby osnova ústavně-právního výboru byla schválena. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Než přikročíme k rozpravě, navrhuji podle usnesení předsednictva, aby rozprava o tomto odstavci a o dalším odstavci denního pořadu - to jest o zprávě výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 29. února 1920, č. 124 - Sb. z. a n. (tisk 5293) - byla sloučena.
Jest snad proti tomuto mému návrhu námitka? (Nebyla.)
Námitky není. Návrh můj jest přijaty.
Přistoupíme tudíž k dalšímu odstavci pořadu, jímž jest: