4. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 5275) zákona, kterým se 4 mění některá ustanovení zákona ze dne 29. února 1920, č. 124 Sb. z. a n., o složení a pravomoci senátu (tisk 5293).
Žádám p. posl. dr. Bobka, aby se ujal slova jako zpravodaj o této osnově.
Zpravodaj posl. dr. Bobek: Dámy a pánové! Ústavně-právní výbor doporučuje vám ke schválení návrh zákona, kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 29. února 1920, č. 124 Sb. z. a n., o složení a pravomoci senátu.
Podstatné změny proti stavu posavadnímu jsou tyto:
V §u 9 navrhuje se, aby volebnímu kraji I, se sídlem krajské volební komise v Praze, přikázány byly 24 mandáty senátorské proti dosavadním 23. To je onen mandát, který přebývá na Těšínsku.
V kraji VII, se sídlem volební komise v Mor. Ostravě, má se voliti senátorů 19. Počet je rozmnožen o ony mandáty senátorské, které se přikazují do kraje moravsko-ostravského z posavadních mandátů těšínských.
V kraji X, se sídlem volební komise v Prešově, bylo dosud pět mandátů senátorských. Podle úředního sčítání lidu a počtu zapsaných voličů navrhuje se, aby počet mandátů senátorských byl snížen o jeden, takže by prešovský kraj volil pouze 4 senátory, a takto získaný mandát aby přikázán byl do kraje XII, se sídlem volební komise v Užhorodě, která by na místo dosavadních 4 volila 5 mandátů senátorských. Ustanovení toto odůvodněno je přáním voličstva na Podkarpatské Rusi, aby počet mandátů v tomto volebním kraji byl rozmnožen.
§ 6 je obdobný s ustanovením o volebním řádu do posl. sněmovny; obsahuje ustanovení pro případ, že se volby do obou sněmoven konají v různých intervalech, dále že se konají do 4 neděl a mimo to, že se konají v týž den. O těchto věcech jedná čl. I.
Doporučuji vážené sněmovně, aby návrhy výboru ústavně-právního byly schváleny. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Začneme rozpravu.
Ke slovu jsou dosud přihlášeni: na straně "pro" pan posl. Dyk; na straně "proti" pp. posl. dr. Czech a dr. Gáti.
Nežli dám slovo prvnímu řečníku, navrhuji lhůtu řečnickou v trvání 30 minut. Nejsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)
Námitek není. Zůstává při mém prohlášení. Lhůta řečnická je stanovena 30minutová.
Dávám slovo prvnímu řečníku "proti" panu posl. dr. Czechovi.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Ještě v posledních hodinách ukládá se sněmovně těžký úkol. Když je již v posledním tažení a není s to, aby střízlivě uvažovala, nařizuje jí koalice, aby učinila rozhodnutí, které se dotýká její základů. Má zfalšovati volební právo vybudované na poměrném zastoupení, tento pilíř demokracie, ztížiti výkon volebního práva a tím lehkomyslně vydati všanc jeden z nejpodstatnějších, ale nečetných zbytků demokratické minulosti tohoto státu.
České volební právo má byť i krátkou, přec slavnou minulost. Nehledě k určitým volebně geometrickým a národním opravám štěstí štěstěny, bylo jednou z nejspravedlivějších volebních soustav. Když jste je budovali, vytrubovali jste do celého světa, že československý národ odmítá říditi se soustavou vídeňské vlády, která do volebního řádu pojala volební geometrii, nepřátelskou českému národu. S jakousi emfasí poukazovali jste tenkráte ve výborové zprávě, že tento volební zákon patří mezi nejspravedlivější volební soustavy, poněvadž vylučuje jakoukoli majorisaci stran, zaručuje národním menšinám spravedlivé zastoupení v zákonodárných sborech a při přikazování mandátů stanoví především zásadu rovnosti. S pýchou prohlásil tehdejší zpravodaj sněmovny, že tvůrci volebního zákona byli vedeni snahou, aby vybudovali tento zákon spravedlivě nejen vůči každému jednotlivému voliči, nýbrž i ke každé jednotlivé vrstvě, ke každé třídě, ke každé národnosti a tato snaha že se projevuje nejzřetelněji v institucích druhého a třetího skrutinia, jimiž se možno chlubiti, jak se praví ve zprávě výborové, před celým světem.
Jsouce si tohoto vědomi, českoslovenští držitelé moci honosili se po léta tímto volebním zákonem a dovedli ho v zahraniční propagandě náležitě využíti a zhodnotiti. Každý projev o demokratickém rázu tohoto státu, každý důkaz počínal se a končil vždy předváděním volebního práva.
Tak tomu bylo dodnes. Avšak možnosti blýskati se demokratickým volebním zákonodárstvím navždy se zbavili držitelé moci novelou k volebnímu zákonu. Neboť nyní odstraněna jest zásada rovnosti volebního práva, zfalšována, ne-li přímo zvrácena je zásada poměrného zastoupení, výkon volebního práva stal se zkrácením volebních lhůt, potrestáním bezúspěšných kamdidatur a ostatními trestnými předpisy pro velkou část obyvatelstva fraškou. Již podle starého volebního zákona - zde se rozcházím s panem referentem - byl vládnoucí národ při přídělu mandátů ve výhodě proti všem ostatním národům a to velkou měrou. V Praze s 96% českého obyvatelstva připadl již na 37.796 obyvatelů jeden poslanec, v České Lípě a Karlových Varech s pouze 7% nebo 3% českého obyvatelstva teprve na 45.644 resp. na 46.884 obyvatelů. Ještě hůře tomu bylo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V Košicích připadl jeden poslanec na 51.521 obyvatelů, v Nových Zámcích na 53.535 a v Podkarpatské Rusi dokonce na 63.559 obyvatelů. Nebo jiný příklad volební geometrie, který bych zde rád uvedl proti vývodům páně referentovým. Kdežto německá soc.-demokratická strana dělnická dostala na 689.589 hlasů 31 mandátů, připadlo na české klerikály s 699.728 hlasy 33 mandátů. Kdežto Svaz zemědělců s 241.747 hlasy měl 11 poslanců, připadlo slovenské národní i agrární straně s 242.045 hlasy 12 poslanců. Česká živnostenská strana dostala se 122.913 hlasy 6 mandátů, maďarští křesťanští sociálové naproti tomu se 139.246 hlasy 5 mandátů. Tedy ani zde nebylo to tak skvělé s tou tak velice vychvalovanou rovností volebního práva. Nyní to však má býti ještě mnohem horší, jelikož samotná pražská župa, jíž podle celkového počtu obyvatelstva 1,741.772 přísluší pouze 40 mandátů, dostane podle nového návrhu 48 poslanců, tedy o celou pětinu více, jež se odejme volebním krajům jiných národů a krajům smíšeným. Zakladatelé tohoto státu vzali sem tedy s sebou s ostatním inventářem starého Rakouska také tak velmi dobře osvědčenou volební geometrii starého Rakouska.
A přec, slavná sněmovno, co to všechno znamená proti ostatním ustanovením, jimiž nás koalice tentokráte ráčí obdařiti? Jest sice důležité, že velkolepá loupež hlasů pomocí 2% quora padla pod tlakem politických poměrů, tedy nikoliv dobrovolně, nikoliv z lepšího uznání nebo snad, že se opět probudila morálka; za to však zůstalo při původních ustanoveních o třetím skrutiniu. Toto ustanovení bylo zostřeno ještě tím, že se strana vylučuje z druhého skrutinia i tehdy, dosáhla-li v jednom volebním okresu 20.000 hlasů. Tedy hlasy oněch malých stran, které v žádném volebním okresu nedosáhly volebního čísla, anektují prostě velké strany v mezích obou skupin ad hoc zřízených. Při tom však bezpráví vzrůstá ještě tím, že přes to, že jsou zřízeny tak zvané národní kurie, mohou českým stranám připadnouti hlasy jiných národů, totiž hlasy polské, rusínské a židovské. Hlavní věcí však jest, aby oposice, která vzrůstá i v českém národě a projevuje se v nových stranách, byla zardoušena v zárodku a aby se hlasů, které připadnou této oposici, použilo k zesílení koaličních stran a aby tak zůstal zachován koaliční režim. Všichni víte, že "Lidové Noviny" nazvaly tento postup "zábor"; a jak to charakterisoval Peroutka v "Přítomnosti", také víte.
Nuž tážeme se vás: Kde se to ještě může na celém světě státi, že se velké strany zmocní hlasů voličů, které byly odevzdány ve prospěch jiných stran i oposičních, prostě pro sebe a tím vyrobí, případně s oposičními hlasy, erární volební vítězství? V Balkánských zemích s poloasijskou kulturou vládní činitelé, aby toho dosáhli, vydrancují prostě volební osudí, a je-li toho k dosažení cíle třeba, voliče zavřou a zabijí. U nás toho třeba není. U nás se to děje všechno podle zákona a pod perutěmi demokracie. Zde máte i odvahu zákonem ustanoviti, že strana, která podlehla, jest povinna za trest hraditi nejen vlastní náklady činící mnoho deset tisíc korun, nýbrž i volební náklady, které podle zákona má platiti stát. Pan referent vyložil, že to bezpráví není tak velké, poněvadž zde může jíti o malou vrstvu voličů. V této souvislosti zmínil se o skupině s 2600 hlasů. Ve skutečnosti může však také jíti o větší skupinu. Při posledních volbách přišlo prostě nazmar na příklad 142.000 hlasů, mezi nimiž byla jedna skupina se 79.000 hlasů, skupina židovských voličů.
Avšak zde, v této zemi, neděláte si ani svědomí z toho, že nejen stranu, která podlehne, nýbrž i její kandidáty - slyšte - a také voliče, kteří podepsali společně kandidátní listiny, činíte osobně odpovědnými solidárně za všechny volební náklady a dokonce pod pohrůžkou exekuce, abyste jim tak všem velmi důkladně zahnali chuť na oposiční kandidaturu. Což by nebylo lepší a prostší zcela veřejně zákonem ustanoviti, že ve volebních krajích, zamořených oposicí, každý hlas, který bude odevzdán pro jinou než koaliční stranu, bude prostě anulován a prohlášen neplatným nebo že se musí voliti tak dlouho, až koaliční strany vybojují bezpečnou většinu? Věc by byla prostší a jasnější.
A přec, pánové, co jest na věci nejnesmyslnější, jest, že se i tato zákonodárná opatření provádějí z vlastenecké potřeby a se všemi možnými poklonami demokracii, ba že se jí dokonce dovoláváte, ačkoliv ve skutečnosti jsou diktována hrůzou před demokracií, proti níž, domníváte se, že se nejlépe uchráníte tím, že ji paděláte.
Již v důvodech, jimiž se snažíte na venek ospravedlniti loupež volebního práva, projevuje se úzkost před blížícími se volbami. Co všechno jste nedovedli uvésti v koaličních časopisech, abyste odůvodnili tato zákonodárná opatření! Uvedl bych jen jeden hlas. "České Slovo" nazývá volební reformu "opravou chyb vládnoucí demokracie". Že prý jest pokrokem proti dosavadní soustavě a to ustanovením o třetím skrutiniu, které umožňuje každému národu, aby byl zastoupen spravedlivě, jak jen možno, a které brání, aby se jeden národ obohatil na útraty druhého. Tak prý dostali Němci v posledních volbách na útraty Čechů 1 1/4 mandátů - jiné koaliční časopisy píší dokonce o 4 mandátech. "Reforma" - končí "České Slovo" - "není nejideálnější, jest však ťzhodnocenímŤ dosud nabytých politických zkušeností". A my k tomu připojujeme, především zkušeností, že se koalice dovede udržeti při životě jen korekturou štěstěny. Jak to ve skutečnosti vypadá s národní spravedlností, již chcete přivoditi novými ustanoveními zákona, patrno nejlépe z důvodové zprávy návrhu, podle níž koaliční strany zachycením židovských hlasů, které byly ztraceny při prvních volbách, a jiného malého zbytku, získaly 5 mandátů.
Časopis "Wiener Arbeiterzeitung" píše o volební reformě: "Taková věc se jistě ještě nikde nestala. To by jistě bylo nenapadlo ani hraběti Bethlenovi, který přišel při volební reformě na tolik věcí: přikazovati mandáty z cizích hlasů". Ovšem, jak řečeno, mladá demokracie potřebuje "nápravy určitých chyb" a proto mohl "Venkov" kdysi uklidněn psáti: "Zásady práva poměrného zastoupení" - cituji doslovně - "nesmějí býti hnány tak daleko, aby tím byla ohrožena existence bezpečné většiny".
Tak je tomu dnes. Před hostinou znělo to jinak. Před 20 lety, v boji o všeobecné volební právo za vlády Gautschovy, byli Češi nejzuřivějšími průkopníky rovného volebního práva a práv národních menšin. Proti tehdejším rakouským držitelům moci, kteří dovolávajíce se určitých státních nutností, žádali, aby privilegované volební právo zůstalo zachováno, a kteří především pracovali proti panství surových čísel, vrhli se tenkráte čeští politikové s živelnou pádností. Dne 5. října 1905 dr. Kramář, který, jak se říká, jest prý duševním původcem této volební novely, volal v parlamentě ve své řeči na rakouské držitele moci:
"Chceme spravedlivé volební právo a tu se musíme - to je samozřejmé - podříditi prostě brutalitě čísel. Či domníváte se, že čísla nebudou surová jen tehdy, stane-li se z menšiny uměle většina? Proti tomu musíme zcela rozhodně protestovati".
A 15. března slyšíme z jeho úst:
"Naskýtá se zde však otázka, kdo vlastně povolí státní nutnosti, nebude-li již žádné strany udržující stát. Odpusťte, pánové, je to přímo komické a smutné zároveň, musí-li se člověk ve státě báti, že stát nedostane to, čeho potřebuje k životu, nemá-li více privilegovaných osob, nýbrž bude-li lid voliti své poslance sám. Neboť jaká je to důvěra ve stát, v jeho dějinné poslání, v jeho poměr k národům?" (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) "Ovšem" - prohlašuje dr. Kramář ke konci - "na počátku vyskytne se mnoho potíží, avšak tu, pánové, bude pro vládu povinností, bude to kategorickým imperativem, nejpřednější povinností vlády, aby ve sněmovně, jestliže se to neděje již nyní, poskytla možnost positivní práce, a možnost positivní práce nelze poskytnouti jinak, než dojde-li k národnímu vyrovnání". (Výkřiky na levici.)
A právě zde jsme u rozhodné otázky, která vývody o tomto německém problému, přednesenými v rozpočtové rozpravě, a nikoliv na posledním místě řečí zpravodaje dr. Srdínka a projevem poloúředního tisku nabyla jisté ožehavosti. Dr. Kramář, jak jsme právě slyšeli, ve starém Rakousku viděl jedinou možnost života, vývoje a spolupráce ve státě v národním vyrovnání. Tenkráte náležel k nejrozhodnějším obhájcům návrhu, který v rakouském parlamentě podaly socialistické strany věcech národností, pro nějž dovedl ve sněmovně nalézti vřelá slova. Když však dne 14. listopadu 1922, tedy před 3 lety, za pomoci všech oposičních stran německá strana soc. demokratická podala v této sněmovně stejný návrh, dr. Kramář a jeho strana i ostatní koaliční strany tento návrh chladnokrevně zamítli a tím surově zdeptali první pokus o smír v této sněmovně. Návrh byl podepsán jako navrhovateli stranou německých soc. demokratů, maďarských soc. demokratů, všemi německými a maďarskými občanskými stranami, stranou komunistickou a slovenskou stranou ľudovou. Účelem tohoto návrhu bylo zříditi parlamentní poradní sbor, aby se národové v tomto státě mohli dohovořiti o podmínkách zdárného společného života, návrh ten usiloval o vybudování právního podkladu, na němž by národové mohli pojednati o správě úkolů a zájmů vlastních, jakož i úkolů společných všem národům, a konečně umožňoval obnovení národního míru, nechtěje při tom nijak předbíhati přirozený vývoj dějinných událostí.
Takový návrh měly vlastně již z vlastní iniciativy dávno podati strany koaliční, ony měly vysloviti v této síni první osvobozující slovo pro národní mír. Pro tento návrh měla by se vlastně, jako se to stalo v Rakousku, ihned zdvihnouti celá sněmovna a tak zřejmě, a aby to každý slyšel, projeviti veškerému obyvatelstvu této země, avšak i cizině, že se všechny národy a lidé v této zemi bezvýjimečně sdružili ve vůli dáti zemi konečně dávno vytoužený mír a vymýtiti všechny překážky pokojné sociální a hospodářské práce, jíž jest dvojnásob a trojnásob zapotřebí právě v době nejtěžší nouze, v době opětného vzrůstání krise, v době hromadné nezaměstnanosti a všeobecného zbídačení pracujících vrstev. Než toto poznání, které pramení přímo s železnou nutností ze sociálních a hospodářských životních nutností země, nestalo se bohužel dosud ještě společným majetkem celého českého národa a jeho vůdců. (Souhlas na levici.) Dosud zachvátilo jen srdce a mysli několika málo lidí, k nimž bych především mohl počítati muže, který přes svou velikou vážnost v národě jest v této otázce bohužel jen volajícím na poušti.
V řeči, jíž odpovídal na oslovení předsedy posl. sněmovny Tomáška, dne 1. ledna 1922, prohlásil president republiky mezi jiným toto:
"Podle mého mínění je otázka česko-německá nejdůležitější, by vlastně máme jen tuto otázku. Přeji si, aby vláda ve všech otázkách a specielně v otázkách národnostních měla jasný a určitý program a podle něho positivně postupovala bez ohledu na postup oposice. Evropa a lidstvo ocitlo se mírem na stupni, na němž nacionální šovinismus je překonán. Šovinismus je všude kocourkovstvím, nejen u národů malých, nýbrž i u velkých. Šovinismus svou slepostí a malichernou panovačností všude se stal hrobem svobody a samostatnosti. Tomu přece je světová válka výstražným poučením. Nejen válka je toho výstražným příkladem, nýbrž i osud Rakouska, na jehož desítiletí trvajícím chřadnutí, na jehož agonii a zániku mohli předáci tohoto státu názorně poučiti zase jednou důkladně své spoluobčany, že prostředky pouhého násilí nelze trvale vládnouti národnostnímu státu, že tím nelze získati ostatních národů, že tím nelze dáti zemi mír a pokoj, možnost hospodářského a sociálního rozvoje".
Toto své mínění vyjádřil president již roku 1890 ve článku vídeňského časopisu "Zeit", když prohlásil:
"Vážné smíření Čechů s Němci znamená socialisaci politiky a správy politických zařízení. Že na rubu soudních spisů nebo procesů, na znění daňových a poštovních stvrzenek závisí jistota českých zemí nebo Rakouska, nejde mi na mysl a právě tak nechápu také předsudek, že dělníci a řemeslníci potřebují u nás především té neb oné řeči. Ovšem, kde tolik lidí žije z huby a národního sváru, lze to pochopiti, avšak spekulace na šovinistickou bursu musí u nás přece jednou přestati".
Již r. 1896, tedy v pozdější době, prohlásil president Masaryk - ten starý Masaryk, nový Masaryk byl v této sněmovně již několikráte uváděn - v "Rozhledech": "Kraje a rovněž i okresy nechť jsou rozděleny pokud možno podle jazyka. Já pán, ty pán, řekl Havlíček". Nač však zabíhati do dálné minulosti? Což neuložil president republiky nynějšímu předsedovi vlády Švehlovi, jako tehdejšímu ministrovi vnitra, ve vlastnoručním dopise z r. 1919 výslovně za povinnost, když prohlásil: "Ve všech zemích musí býti problém národních menšin řešen pokud možno nejdříve a to z programové iniciativy vlády samotné". Než všechny dosavadní vlády, jak tato, tak také všechny předcházející, v tomto důležitém oboru úplně selhaly, jako by je byli opustili všichni dobří duchové. Pro ně, jak vysvítá z programového prohlášení, jež učinil před 3 roky předseda vlády Švehla a především z činnosti vlády v tomto oboru, národní otázka vůbec neexistuje. Ani chvíle nelámali jste si hlavy národním programem. Jedni, jako posl. Kramář, volají k naléhání, aby došlo k národnímu dorozumění, prostě "nikdy", jiní, jako poslanec národně-socialistické strany Slavíček, prohlašují, že jste s Němci již vyrovnáni. Třetí, přes lepší poznání, neodvažují se se svými názory vůbec na veřejnost. (Výkřiky na levici.)
My, němečtí sociální demokraté, od první hodiny, kdy jsme vstoupili na tuto pudu, právě tak jako ve starém Rakousku, pozdvihli jsme svůj varovný hlas proti vůčihledě nadmíru přibývajícímu otravování politického života politikou nacionalismu, inaugurovanou zakladateli státu. Ukázali jsme, že národní boje v tomto státě jsou vážným nebezpečím pro demokratický vývoj, pro sociální, hospodářský a osvětový pokrok, že národní problém, který jste převzali jako dědičné zlo po starém Rakousku a jímž jste se zatížili, lze řešiti jen právním řádem, který poskytuje každému jednotlivému státnímu občanovi právo, aby slovem i činem projevoval svou národnost, každému národu právo na svobodné sebeurčení a všem národům nárok na rovnoprávnost. Na této myšlence byl vybudován národní program, který si vytyčila německá soc. demokratická strana na svém sjezdu v Brně a Teplicích a jehož uskutečnění mělo by vlastně býti věcí dělnictva všech národů v tomto státě.
Řekl bych však dále ještě jednu věc: Nechť si české strany připamatují, že právě při řešení národní otázky, která jest osudovou otázkou tohoto státu, záleží na tom, jak rychle se rozhodnete, a že každý den prodlení jest těžkou škodou. Když císař Karel v říjnu 1918 předvídaje katastrofu konečně výslovně uznal právo sebeurčení národů a přímo prosil presidenta Wilsona o zahájení mírových vyjednávání, když ve svém manifestu ze 16. října 1918 projevil ochotu rakouský stát povýšiti na spolkový stát národů, tu zaznělo mu s české strany: "Příliš pozdě". Poměry přerostly již totiž přes původní požadavky a představy českých vůdců byly prostě překonány novým vytvářením věcí. Nechť si čeští držitelé moci vezmou výstrahu z tohoto "příliš pozdě" a včas obrátí.
Jako kdysi Palacký volal na rakouské autokraty, že vyložená supremacie nebo protežování některého národního kmene musí vyvrátiti stát ze stěžejí, tak také my voláme na nynější držitele moci, že odpírání práva nečeským národům čítajícím několik milionů, trvalé vybudování cizího panství jediného národa nad všemi ostatními musí neodvratně rozvrátiti ústrojí státu. Toto poznání musí konečně také dojíti platnosti u českých lidí v tomto státě, musí je odvrátiti od dosavadních bludných cest a zcestí a musí je přivésti na cestu jasného a klidného uvažování o skutečných věcech a skutečných životních zájmech celého národa.
Proto také základní myšlenka našeho tehdejšího návrhu, s nímž se naložilo tak neslýchaným způsobem, musí konečně přece sama dojíti platnosti, poněvadž jest to příkazem železné životní nutnosti.
Roku 1900 prohlásil posl. Kramář, když plnou silou svých slov doporučoval stejný návrh, že naléhavějšího návrhu vůbec není. Roku 1908 podali vůdci českých národních demokratů svým jménem týž návrh. Roku 1909 všichni členové rakouské posl. sněmovny bez výjimečně hlasovali pro tento návrh. Jaká změna v mozcích z tehdejší doby a dnes!
Lze mi snad namítnouti, že se od té doby mnohé změnilo ve světě i v této zemi. Velmi správně! Mezi tehdejší dobou a dneškem leží světová válka, leží převrat, leží ustavení tohoto státu, scéna se nesmírně změnila, než herci jsou titíž, pouze si vyměnili úlohy. Země zůstala však táž se všemi svými lidmi a s tisíckráte vybičovaným hořem, zůstal národní problém se všemi svými odpornostmi a následky s národním zmatkem, s národním záštím, zůstal život otrávený exaltací přemrštěného nacionalismu, zůstala těžká bída pracujícího lidu, hlavního trpitele ve vražedném sporu národů v tomto státě. Pro toto veliké hoře, které nám a naší zemi přinesly události posledních let, žádáme, aby byly odstraněny všechny tyto překážky, které se staví v cestu zdárné, společné práci národů, co nejrychlejšímu uskutečnění dorozumění mezi nimi.
Vím, že toto volání zanikne v této sněmovně bez účinku, přece však musím právě v hodině rozchodu konstatovati velkou vinu koaličních stran a vlády před celým světem a zároveň ukázati, jak by se byly jinak vyvinuly poměry v této zemi, kdyby byly vládnoucí strany v tomto státě konečně vešly na jedině možnou cestu k ozdravění politických poměrů.
Prozatím však kráčejí většinové strany jinou cestou. Ve všeobecném a rovném hlasovacím právu, po němž kdysi tak vřele toužily a za něž tak statečně bojovaly, spatřují obtížnou překážku pro mocenský rozvoj státu. Ony všechny líčí zhoršení a padělání volebního práva jako přímou životní nutnost pro československý stát a prohlašují, že byl by velmi těžce ohrožen, kdyby snad padla všenárodní soustava. Aby svému dalšímu důvodu daly ráz nezbytné nutnosti, sugerují české veřejnosti, že jest potřebou tohoto státu, aby se všenárodní soustava stala zjevem trvalým, ba aby byla včleněna do státního a ústavního života. Pravda však jest, že československý stát potřebuje jen bez výhrady vyvoditi přirozené důsledky z národního rozvrstvení, aby se bez znásilnění zásad demokracie a aniž byla vydána všanc ústavní zařízení, dospělo ke stavbě, která spočívá na skutečných mocenských poměrech obyvatelstva.
Věrně vystihují to zde slova Rousseauova: "Co skutečně upevňuje ústavu státu a dodává jí trvanlivosti, jest to, že se pamatuje na všechny věci tak, aby se přirozené poměry a zákony setkávaly vždy v týchž bodech a zároveň se potvrzovaly, doprovázely a opravovaly. Posuzuje-li však zákonodárce svůj předmět klamně a vezme-li pro svou zásadu jiný základ, než jaký vyplývá z povahy věci - účelem prvého jest zotročení, druhého svoboda - uhlídá se, jak se zákony ponenáhlu stávají neplatnými, jak ústava se zvrhá a jak stát zůstává tak dlouho v neustálém nepokoji, až se ztroskotá a nepřekonatelná příroda stane se opět pánem".
To měli by míti českoslovenští držitelé moci stále a stále na očích a důkladně si to promysliti, než překotnými opatřeními uvedou stát do stále nových a nových potíží a nedůvěry. Vždyť přec neujdou svému osudu! Naopak, očišťující proces, který byť i ponenáhlu, přece však jistě postupuje v českém obyvatelstvu, urychlí jen svými násilnými opatřeními. Volební machinace byly vždy pomůckou bezradných držitelů moci a konec konců vždy se ukázaly jako špatní rádcové. Zhoršení volebního práva nemůže dodati životního elixiru kolísající se vládní soustavě. Přirozený vývoj bere se svými cestami. Nezadržitelně kráčí přese všechny překážky a všechno, co se příčí přírodě, bez milosti kácí.
Proto musí ztroskotati všechny sebe smělejší operace, jež uvádíte, pánové, do pohybu, abyste přivedli k rozumu vzdorné obyvatelstvo. Rozkazujte a dekretujte těšíce se nadějí, aby se menšina změnila ve většinu; obyvatelstvo vás přes to přese všechno nebude na slovo poslouchati. Marx jednou vypravoval, že byl vydán rozkaz, aby se slunce točilo kolem země. Vyvrátil někdo - táže se Marx - Galilea? (Souhlas na levici.) Jsme si toho plně vědomi, že se přes naši výstrahu usnesete na volební novele a dokončíte dílo, jež jste započali. Avšak právě tak také víme, že všemi těmito poklesky proti demokracii nezadržíte rozkladného procesu, i kdybyste se sebe více vzpírali vývoji, neujdete svému osudu, který se, jak doufáme, již v těchto volbách zřejmě dostaví. Toto poznání urychlí naše rozhodnutí, abychom volby, i kdyby to bylo sebe krutější, vedli se zdvojenou silou proti vám až do konečného vítězství, abychom uvedli v pohyb všechny síly, abychom svrhli tuto hříšnou soustavu a tím připravili půdu pro odstranění násilí a nenávisti, pro společnou práci a dorozumění národů, pro povznesení pracující třídy, pro uskutečnění socialismu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Dyk. Dávám jemu slovo.
Posl. Dyk: Vážená sněmovno! Dříve ještě než promluvil pan dr. Czech, chtěl jsem prohlásiti jménem svého klubu, že to, pro co dnes budeme hlasovati, znamená pro nás ne definitivní řešení otázky volebního řádu, nýbrž zase jenom určité provisorium. (Neklid.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Dyk (pokračuje): My jsme si velmi dobře vědomi, že zákon, který zde byl předložen, není prost určitých vad. My jsme neopustili ani své zásadní stanovisko, kterým jsme se svého času postavili proti vázaným kandidátním listinám, my jsme si velmi dobře vědomi, že má býti respektována volnost voličova až do mezí, jež ukládá zájem státu. My z námitek, které byly proti nám přednášeny, uznali jsme tu, že snad je nutno čeliti možnosti náhodné dekapitace. Kapitola tato byla již dostatečně probrána a dosti návrhů bylo učiněno, aby byla možnost řešení úplnějšího. Nedošlo k tomu, jako nedošlo k celé řadě jiných věcí, které pro nás měly životní důležitost. My trváme ovšem také na tom, že poskytnutí absolutní volnosti kandidátním listinám bez kvora by mělo zlé důsledky, a stal-li se dnes dr. Czech advokátem tříštění v českém táboře, je to zjev pozoruhodný a jistě naše veřejnost neopomene se jím vážně zabývati.
Uznáváme, že nutno přílišnému tomuto tříštění čeliti a že v tom případě naprostá volnost by znamenala úplný chaos. Je věcí osobního vkusu, jestliže chce někdo vésti obtížné politické poměry ad absurdum a je-li mu chaos a hluk 450 lidí milejším než několik lidí spolu uvažujících a jednajících. My spásu národní naší politiky v tomto chaosu bychom neviděli.
Přicházím k určitým námitkám, které mám proti textu zákona, který tu je. Především se svého stanoviska se pozastavuji nad nebezpečím, které plyne z textování §u 53, kde se stanovil nebezpečný pojem "národnostních menšin", místo co by se mluvilo prostě ve smyslu smlouvy st. germainské o příslušnících jiného než státního jazyka. Mám obavy, aby v tom označení nebyl zárodek pojmu státoprávního, který by se rozšiřoval na úkor národního rázu našeho státu, a obávám se, že jsou tu, bohužel, tendence mnohých, kteří v dobromyslné snaze dospěti k nějaké dohodě s Němci, opouštějí základnu československého státu a připouštějí autonomii na škodu celého státu. Pro nás, opakuji, jest v tom nebezpečí; upozorňujeme na ně a po řeči p. dr. Czecha musíme na ně upozorniti dvojnásobně, neboť vyzýval-li nás dr. Czech ve svých vývodech tak plamenně, abychom si nedali říci historií příliš pozdě. My hlásíme se k názoru, že tyto ústupky nemohou býti příliš brzy dány.
Pro nás otázka německá není jenom otázkou Němců v Československé republice, je to otázka celoevropská a otázkou prostě je, chtějí-li Němci se mířiti se základnou, na které stojí také naše republika, t. j. s mírovými smlouvami. Tak tomu dosud není, naopak německé usilování se šine k tomu, aby stav nynější se na úkor náš opět změnil. Je tedy povinností naší, abychom dvojnásobně byli opatrnými. Jestliže p. dr. Czech citoval zde české autory různého rázu a jestliže z nich dovozoval změny stanoviska tehdejšího a dnešního, musím především konstatovati, že právní poměr jest dnes docela jiný, že naše právo v rakouském soustátí stálo na docela jiném základě, nežli to činí Němci, a že Rakousko bylo daleko toho, dáti nám to, co my jsme dali bez skrupulí. A abych se odvděčil za tyto citáty cituji spisovatele německého. Jistě že může - a říkám to ne s velikou radostí - Československá republika říci Němcům: "Ich habe für dich soviel getan, daß mir zu tun nichts übrig bleibt." Myslím, že je to stav docela jiný, než byl za soustátí rakouského. Přes výzvy přednášené dr. Czechem nemáme příčiny opouštěti ideje, které daly našemu státu vznik a jistě také umožní jeho trvání.