Z toho vysvítá, jak je nutno, aby církevní právo i na našem státním teritoriu podrobeno bylo právu státnímu a aby v celém našem státě platil jediný právní řád, vyplývající toliko z vůle a svrchovanosti lidu. Nějaké zvláštní právo církevní na území demokratického státu ani existovati nemůže. Na jeho území nesmí býti vůbec místa pro diference a konflikty mezi nějakým dvojím výsostným právem.
Velmi správně o tom dí dr. Henner, že moderní stát je na svém území mocí svrchovanou, jež se nemůže dáti omezovati nižádnou církví a nižádnou církevní ústavou, aniž může snášeti nějakou její konkurenci ve své právní suverenitě. A tu připomínám, že to byl sám zemřelý opat P. Šup, který ve známé, dávno již zapadlé anketě o otázce odluky církve od státu prohlásil, že církev římská je skutečně organisovaným státem ve státě, ba co více, že jest státem nade všemi státy.
Žalostný tento stav zakrývá se u nás dnes vinou koaliční politiky polovičatým a kompromisním řešením všech otázek církevně-politických. Dělají se v tom ohledu vesměs nedokonalá provisoria, která svědčí o slabých chvílích státu, provisoria, z nichž zvláště církev římsko-katolická dovede znamenitě těžiti ve svůj prospěch.
Přestalo se u nás již dokonce i mluviti o opravdové odluce církve od státu a mluví se opatrnicky i chytrácky jen o pouhé úpravě poměru mezi státem a církví. Je to dokladem politické slabosti a neupřímnosti, je to dokladem, že v našich vedoucích politických kruzích - nejen vládních - stabilisovala se již zřejmá nechuť k opravdovému řešení církevně-politických otázek.
Slouží-li kněžstvo církvi a staví-li církev nad stát, pak jest tato církev povinna, aby tohoto svého služebníka živila.
Kdo je církev? Na tuto otázku odpovídá ona sama slovy římského katechismu: "Církev jest společnost všech pravověřících křesťanů, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají a římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu uznávají." Nikdo jiný než ti pravověřící křesťané s papežem v čele není tedy povinen pečovati o existenci římskokatolického kněžstva. Ale těch skutečně pravověřících je v římské církvi procento mizivé. Ohromnou většinu jejího členstva tvoří t. zv. katolíci matrikoví, pseudokatolíci, kteří jsou v ní formálně zapsáni, ale jejího učení nevyznávají, jejími předpisy se neřídí a o římského papeže se nadobro nestarají. Ti praví věřící by mnoho kněží neuživili. A proto pravíme: O existenci kněží jsou povinni pečovati všichni, kdož si od nich dávají sloužiti, i když již jsou tak bezcharakterní, že nevěříce v ně, v církvi přece zůstávají a kněžských úkonů se dovolávají. Každý, kdo nemůže býti bez kněžských funkcí, modliteb a žehnání, nechť na kněze platí! Musí-li si zaplatiti každý sám svého holiče, kamnáře, advokáta nebo lékaře, musí si také zaplatiti sám svého kněze, kterého si objednal pro svou soukromou potřebu.
Stát, který representuje souhrn veškerého - tedy i bezvěreckého - občanstva, nemá s těmito privátními potřebami a požitky jednotlivců naprosto ničeho společného a nemá tudíž ani povinnosti ani práva, aby ze státní pokladny subvencoval jakékoli soukromé náboženské potřeby.
A jest přímo strašným zjevem, u kterého se jednou zastaví s krvavou výčitkou kulturní historie, když národ náš, který byl jen násilím pokatoličen, má platiti na podporu církve, která ho tolik ponížila a která na jeho praotce posílala najaté křižácké vrahy.
Jest přímo strašným zjevem, když stát, který si říká demokratický a dovolává se tradic husitských, přímo plýtvá národním jměním na podporu účelů církevních. Je velmi nevážné a nevěcné, pořádati protiklerikální tábory a při tom cpáti klerikalismu mnohomilionové subvence ze státní pokladny přímo do úst. Zde platí v celé své břitké ironii verše: "Aby tak tatík Žižka vstal, ten by se zachechtal, jací jste rebelanti . . .!"
Neodvislá komunistická strana volá proto s největší rozhodností: Zanechte všech oklik a vytáček, rozpomeňte se na slavnou deklaraci Washingtonskou, dejte konečně satisfakci vlastním dějinám a proveďte s největším urychlením a s největší svědomitostí úplnou odluku církve od státu! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Další řečník je pan posl. Kopřiva. Dávám jemu slovo.
Posl. Kopřiva: Slavná sněmovno! Vždy a ve všech státech je rozpočtová debata jednou z nejlepších příležitostí, aby byly tlumočeny tužby a přání lidu vzhledem ke státní správě. V rozpočtové debatě přichází jistě nejvíce k výrazu právo parlamentu kontrolovati státní správu. Proto také v rozpočtové debatě je slyšeti dosti časté stesky, že to neb ono v našem státě by mělo přestati, že to neb ono by mělo býti jinak upraveno
Byly zde proneseny řeči, které se zabývaly všeobecnými poměry ve státě, kritisována opatření a ustanovení, týkající se všech občanů celého našeho státu. Jsou však mimo tyto všeobecné poměry celého státu a všech občanů se týkající, mimo zájmy všech občanů nebo celých jednotlivých krajů také zájmy, které se dotýkají pouze několika krajů, určitých výrobních vrstev lidu. A tyto zájmy jednotlivých vrstev a jednotlivých krajů jsou, pánové, pro tyto vrstvy a pro tyto kraje stejné důležitosti jako zájmy celostátní. Ostatně zájmy jednotlivých krajů, ať jsou to zájmy kulturní, hospodářské nebo sociální, nemohou ani pro naši státní správu býti lhostejnými a musí si jich všímati, poněvadž jinak celé kraje hynou, jsou nespokojeny, a to znamená pro celý stát nejenom mravní, nýbrž i hospodářskou škodu.
Je proto nutno, aby vláda všímala si také zvláštních zájmů krajů, věnovala pozornost jich potřebám zvláštním, které vyrůstají také ze zvláštních poměrů toho onoho kraje. Když se strany státních úřadů správních tato povinnost vykonávána není a když úředníci tito vládu jako centrum celé správy státní na specielní poměry krajů neupozorní, pak nezbývá než učiniti to nyní s tohoto místa při debatě rozpočtové.
Jedním z takových krajů naší republiky, kde zvláštní poměry také zvláštní zájmy a potřeby obyvatelstva vyvolávají, je naše moravské Slovácko. Je pravdou, že o našem moravském Slovácku dosti se mluví a píše. Ale možno říci, že naše veřejnost ví celkem jenom, abych tak řekl, o tom svátečním životě našeho Slováka. Z Prahy chodí celé společnosti dívati se na pouť k sv. Antoníčku, jezdí se z daleka dívati na naši jízdu králů, na naše zvyky, na naše veselice. Tu vidí cizí hosté tu nádheru našich krojů, život a bujarost našeho Slováka. Ale všední život, té dřiny, lopoty a strádání našeho Slováka - té veřejnost naše nezná.
Kraj náš je mírně pahorkatý, ale bohatý na úrodu není. A i když půda se za práci zemědělci odměňuje, tak přece sotva stačí uživiti na ní usedlé obyvatelstvo. Naše Slovácko je hustě obydleno. Obyvatelstvo se živí skoro výlučně zemědělstvím. Ten, kdo naším Slováckem projížděl, jistě si všiml, jak naše pole jsou úzká. To jest od neustálého dělení polí mezi děti. A nepomůže tu žádné zcelování, aby naše pole byla širší. Jsou rozdělena mezi ohromný počet zemědělců. Měli jsme naději, že se poměry při provádění pozemkové reformy zlepší, ale zbytečně jsme se těšili. Tu a tam nějaké měřice půdy se dostalo části obyvatelstva, ale v kraji tak hustě obydleném, s drobnými zemědělci, kde není jenom touha po půdě, nýbrž kde je přímo hlad, nadělali zbytkové statky, pravím, zbytečné zbytkové statky, a náš malozemědělec zůstane zase s několika málo měřičkami půdy, které nemohou ho s jeho rodinou uživiti a zase musí se v daleko zhoršených poměrech pracně probíjeti a živořiti. Divíte se pak, pánové, že v jeho duši je zatrpklost proti těm, jejichž povinností jest pracovati o ochranu jeho zájmů? Nelze se diviti pak, že v duši našeho zbědovaného člověka ozývá se trpkost proti tak mnohým opatřením vládním, které přímo jeho existenční zájmy u kořene ohrožují. Nechci tím říci, že by vláda skutečně chtěla jednati proti zájmům kraje a jeho obyvatelstvu. Ale ve skutečnosti tak jedná, poněvadž nezná poměrů v kraji, kde vládou nebo určitým ministrem vydaná nařízení velmi krutě na celé obyvatelstvo doléhají. Co jinde znamená maličkost, nepatrnost, může v určitém kraji znamenati katastrofu.
Mám tu na mysli zvláštní nařízení ministerstva financí. Slovácko naše jest krajem, kde pěstuje se mnoho ovoce. Zejména švestkovým stromům daří se tam dobře. Ovocnářství se jistě dobře vyplácí, když v kraji jsou také všechny ostatní podmínky pro jeho rentabilitu. K tomu patří zejména dobrá, rychlá a co nejpřístupnější doprava. Slovácko naše však jest velmi málo drahami dotknutý cíp naší Moravy, velmi málo je drahami opatřený. I několik hodin cesty leží naše dědiny od dráhy vzdálené, a tu není divu, že z takových odlehlých dědin těžko může náš zemědělec dopraviti ovoce do středisek konsumů. Zejména s transportem švestek jsou tyto obtíže velmi značné. Již od pradávna jest v této krajině vžitý zvyk, že úroda švestek byla zde jinak zpracována, a to zpracováním na slivovici. Bude jistě zajímati, když sdělím, že výroba slivovice byla zde tak hojná, že vzbudila pozornost i u státních úřadů vídeňských za Marie Terezie, které výrobu tuto zdanily, ale při tom osvobodily od placení daně ze slivovice výrobce z toho množství slivovice, které si vypálil sám pro sebe.
To není a nebyla, pánové, žádná výsada, to nebylo privilegium, nýbrž jenom a pouze hospodářská samozřejmost.
Dnes tato hospodářská samozřejmost zmizela. Naše ministerstvo uvalilo na pálení slivovice takovou daň, že se vůbec ani nevyplácí švestky trhati a sbírati. A nedosti na tom. Nějaká moudrá úřední hlava v ministerstvu financí chtěla ještě více z těchto malých rolníků slováckých vyždímati a vyšlo nařízení, že všechny kotle, ve kterých se kvas odpařuje, musí býti zazděny, jejich dno že musí býti v poměru 1:7. To znamená, že vyhřátá plocha kotle jest tak malá, že vypálení 1 litru slivovice trvá dvakráte tak dlouho nežli dříve. To ovšem také znamená, že dvakráte tolik se spálí, že dvakráte tolik času je potřebí, a poněvadž se platí daň podle doby pálení slivovice, že také dvakráte tolik výrobci na dani se předepíše. Pánové, to je přímo rafinované vykořisťování drobných lidí. Pan ministr financí jest inženýrem a jako takový jistě by se divně na takového ministra financí díval, který by průmyslu tomu neb onomu předepsal takové opatření, aby vyráběl ve stejném čase o polovinu méně, při tom dvojnásob dráže jen z toho důvodu, aby mu mohl za jeho výkon předepsati dvojnásobnou daň. Když nic jiného, tedy tomu by měl p. ministr financí rozuměti, že čas jsou peníze nejen pro něho, ale i pro našeho malého slováckého rolníka. Bohužel, ani pan ministr tomu rozuměti nechce, jinak by toto nařízení svého ministerstva musil dávno zrušiti, zejména když na jeho nevhodnost byl tolikráte upozorněn. Doufá-li pan ministr, že tímto svým nařízením něco pro státní pokladnu získá, jest na velkém omylu. Lidé už švestky nesbírají, nechají je na stromech a pod stromy shníti a pan ministr nevybéře pro státní pokladnu ani to, co vybral dříve. Tomu se neříká dobré hospodaření, nýbrž vyhazování peněz, a to nejenom státu, ale i občanstva.
U nás se často výpalky z pálení slivovice zkrmují. Lid přichází tedy o další zdroj svých příjmů a o výtěžek ze zpracování ovoce, ale také o výnos zmenšeného chovu dobytka. Dobytkářství na Slovácku mělo velký význam jako značná položka příjmová našeho lidu. Dnes příjem tento značně poklesl. Ochrana našemu dobytkářství věnovaná jest velmi nepatrná a právem si stěžujeme, že nevěnuje se mu se strany povolaných činitelů taková péče, jaké zasluhuje. Jest záhodno, aby v tomto směru stala se opravdu náprava.
Když už mluvím o dobytkářství, musím se zmíniti o jiné oprávněné bolesti našeho venkova. Více nežli jindy jsou chovatelé dobytka postiženi tím, že je nutno dobytek poraziti. Ten, kdo na venkově nežil, neví, co je to za těžkou ránu pro našeho malého rolníka, když náhle musí poraziti dobytče. Mnohdy znamená to skoro hospodářskou zkázu takového člověka. V té hrůze a děsu pak má takový člověk mysleti na to, že první starostí jeho má býti, zaplatiti státu t. zv. masnou daň. A běda, pakliže si na tu povinnost vzpomene až druhý den. Za to, že v těch starostech a úzkostech o podklad celé své existence nevzpomenul na masnou daň, jest krutě pokutován. A tak trpí krutě nejenom ztrátou, která ho postihla, nýbrž ještě i pokutou, ačkoliv mělo se mu dostati pomoci. Jsme toho mínění, že v případě nutné porážky by vůbec žádná masná daň neměla býti placena. Vždyť jde zde také o katastrofu. A je-li při živelních katastrofách možno daň pozemkovou odepsati, jest také plně zdůvodněno, aby při nutných porážkách bylo upuštěno od vymáhání placení masné daně.
Celý náš venkov uvítal s povděkem přípravné práce pro reformu daňovou. Jestliže něčeho je potřebí, je to jistě reforma daní. Náš člověk jistě své povinnosti daňové učiní plně zadost, ale na druhé straně jest po něm žádati jenom to, co jest možným. Náš malý rolník a dělník pracuje rád, ale aby celý výtěžek jeho práce nestačil mu ani na daně tak dalece věci jití nesmí a nemohou. A dnes jest už skoro tomu tak. Proto jest naprostou nutností, aby daňová otázka byla správně rozřešena, aby uleveno bylo poplatnictvu, aby skutečně jeho břemena byla snesitelna.
Tu bych pak zejména zdůraznil, aby vydání státní byla činěna se šetrností a účelností. Dnes tomu vždy tak není. Máme toho dobrý příklad na našem Slovácku. Došlo konečně také na nás, že se u nás regulují řeky a bystřiny. Regulace jest však tak divně prováděna, že je to vskutku vzácný obrázek, jak regulace se prováděti nemá. Rozdělá se kousek práce, za nějaký čas se nedohotovené dílo nechá, začne se s regulací na jiném místě, nedodělá se též, pak přijde větší voda, sebere, co bylo uděláno tu i tam, řečiště jest tak, jak bylo před regulací, a peníze jsou pryč. Tu třeba již jednou práce systematické, aby konečně přece alespoň něco bylo doregulováno a aby peníze na tyto nutné věci vynaložené skutečně přinesly celému kraji prospěch. Jestliže někde, pak na Slovácku našem, kde lid sám nemá kapitálu, jest nutno, aby stát pomohl, když kraj celý na zdolání nutných věcí nestačí. Jak jsem již řekl, je náš kraj silně zalidněn. Je známo, že před válkou odcházel z našeho kraje lid na práci. Výdělkem v cizině živil vlastně otec svou rodinu, kterou nechával doma. Dnes odchod do ciziny jest mu zavřen. Nejsou u nás řídké případy, že naši muži odjížděli do Ameriky, tam zašetřili si peníze a pak se vrátili domů a svými úsporami založili si ucházející existenci. Dnes cesta do Ameriky jest zatarasena. Vím sice, že jenom malý počet z republiky naší může do Spojených Států Amerických ročně se vystěhovati, ale i tu myslím, že měl by býti vzat zřetel na náš kraj tak hustě obydlený. Nechci podporovati vystěhovalectví, nepřimlouvám se, aby pasy byly ministerstvem sociální péče bez rozmyslu vystavovány, ale mám za to, že jest nutno, aby ministerstvo sociální péče také pamatovalo na důvody, pro které naši lidé do Ameriky jedou. V kraji není výdělku, a ti, kdož do Ameriky jedou, nejedou tam na slepo, nýbrž jedou tam ke svým příbuzným, kteří tam jsou dobře zakotveni a kteří také jejich pomoci potřebují. Znám případy, kde pasy ministerstvem sociální péče vydaly se osobám, sotva o ně žádaly; jiné osoby pak mají již skoro tři leta žádosti u ministerstva sociální péče, důvody k odjezdu velmi vážné a pasu nedostávají. Přimlouvám se velmi vřele, aby právě při udělování pasů na poměry našeho kraje vzat byl plný zřetel.
Na konec své řeči bych jen velmi rád znovu zdůraznil, že je nutno poměrů v našem kraji si všímati. Je to kraj zvláštních poměrů, lid plně svému státu oddaný, ale také lid, který zasluhuje si toho, aby jeho zvláštním požadavkům bylo vyhověno. Požadavky tyto nejsou upřílišněné, možno jim při dobré vůli vyhověti, a chci doufati, že jim vyhověno bude. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Slovo má dále pan posl. Blažek.
Posl. Blažek: Paní a pánové! Státní rozpočet pro r. 1926, který pan zpravodaj doprovodil tak krásnými slovy, jest pro nás, komunisty, rozpočtem třídního kapitalistického státu a proto rozpočtem nepřijatelným. Že rozpočet naší republiky jest rozpočtem třídním, protilidovým, toho jsou si vědomi vládní socialisté, jak prohlásil svého času sociálně demokratický poslanec R. Chalupa, když pravil: "Charakter úhrady státního rozpočtu jest stále protisocialistický a jestliže nás může něco s tímto stavem smířiti, je to fakt, že nežijeme ve státě socialistickém a že všechny úhrady jsou důsledkem dosud trvajících soukromokapitalistických řádů."
Vládní socialisté tedy praví jinými slovy: My víme, že rozpočet našeho státu je protisocialistický, protilidový, že daňová břemena jsou nespravedlivým způsobem převalována na pracující lid měst a venkova. Oni se však s tímto hrozným faktem smířili a zradivše své původní stanovisko zásadního odmítání třídního a kapitalistického rozpočtu, hlasují oběma rukama přes odpor svých příslušníků pro tento kapitalistický rozpočet.
Předložený rozpočet těžce zasáhl existence státních a veřejných zaměstnanců, kteří na svých bedrech důkladně pociťují důsledky hesla "snížení státních výdajů" a hesla "šetřiti".
Státní a veřejní zaměstnanci těší se veliké lásce koaliční vlády. Loni při projednávání rozpočtu byl to pan zpravodaj dr. Srdínko, který důrazně žádal propuštění 120.000 státních zaměstnanců a ohlásil současně útok na osmihodinovou pracovní dobu, což v praksi znamenati bude zrušení jednoduché frekvence pro státní zaměstnance. Letos naladil pan zpravodaj jinou tóninu. Volá, že jsme na cestě k dosažení spokojenosti a blaha občanstva. Radil bych panu zpravodaji, aby se šel podívati mezi železniční, státní a veřejné zaměstnance, a ti mu řeknou, co si po čertech o této cestě spokojenosti a blaha, jež z koaličního režimu pochází, myslí. Železniční, státní a veřejní zaměstnanci a pensisté přinesli heslu "snížení státního rozpočtu" největší oběti.
Od r. 1923 začala vláda koaliční snižovati rozpočtová vydání, jak praví znovu pan referent dr. Srdínko, neříká však, že se tak stalo na účet pracujících vrstev i státních zaměstnanců. Jen tak mimochodem připomínám, že zákonem čís. 495 sníženy byly roční příjmy státních zaměstnanců o 9%, zákonem čís. 394 pak sníženy byly platy veřejných zaměstnanců, zřízenců a podúředníků o 23% a u nižších úředníků dokonce o 30%. V předložené zprávě rozpočtového výboru letos čteme, že nejdůležitější okolností, která měla vliv na snížení rozpočtu pro rok 1926, je výsledek restrikční akce státně-zaměstnanecké, dále zvýšení dávek z kolkových a telefonních poplatků, jízdních lístků, úředních úkonů, smluvních příplatků z cukru a dalších daní. Tedy, prosím, snížením platů státních zaměstnanců, jejich propouštěním a zvyšováním nepřímých daní, tedy na účet pracující třídy dociluje koaliční vláda rovnováhy v rozpočtu. Jsou státní podniky, které v důsledcích zákona a vládního nařízení o úpravě hospodaření ve státních závodech omezují ve velké míře počet definitivních a trvalých zaměstnanců, naproti tomu na druhé straně zvyšují stav zaměstnanců smluvních, přechodních, to jest zaměstnanců hůře placených a zbavených různých těch výhod, nároků na drahotní, dětské a jiné příplatky. Je to, prosím, tabáková režie, pošty, dráhy a jiné státní podniky, kde nalézáme jedno, že totiž poměry nepragmatikálních zaměstnanců jsou přímo výsměchem vší lidskosti.
Je nutno konečně konstatovati další fakt, že tyto neudržitelné poměry zaráží a překvapují tím více, uvážíme-li, že státní podniky vynesou republice podle rozpočtu na rok 1926 1,611,844.877 Kč, tedy téměř jednu a tři čtvrtě miliardy čistého zisku. Přesto koalice má odvahu, řekl bych, drzost, rozšiřovati ve veřejnosti zprávy, že náklady na státní zaměstnance jsou veliké, že těžko je hledati úhradu pro právě nově předložený požitkový systém.
Při této příležitosti prohlašujeme s celou rozhodností, že tak snadno tentokráte pánové státně zaměstnanecké veřejnosti neuklouznou. Do řad koaličních poslanců voláme: vy jste to byli, pánové, kteří jste loňského roku při projednávání kontrarevolučního, zločinného restrikčního zákona volali: méně zaměstnanců, ale lépe placených. Když může ministerstvo železnic dávati presenty cizáckým uhlobaronům tím, že jim připlácí ročně 220 mil. Kč na uhlí, když našli pánové z koalice miliardy pro kapitalisty, pro silné jedince této republiky, pak, pánové, musí najíti dostatečný obnos pro sociálně spravedlivou požitkovou úpravu všech kategorií státních zaměstnanců, veřejných zaměstnanců, smluvních dělníků a nesmí býti zapomenuto ani na-pensisty a pánové musí to zdůrazňuji - tuto předlohu projednati a uzákoniti ještě v tomto zasedání, totiž dříve, než se rozejdou, než si zajistí mandáty, neboť potom státní zaměstnanci nedočkali by se nikdy - to podtrhuji - sociálně spravedlivé úpravy svých zbědovaných poměrů.
Při této příležitosti znovu upozorňujeme zaměstnaneckou veřejnost na nemravné, tajné, již měsíc trvající, čachrování s jejich zájmy v koaliční státně zaměstnanecké desítce, kde za zavřenými dveřmi bez účasti a slyšení zástupců odborových organisací projednává se předloha tak významná a důležitá pro celou budoucnost, poněvadž má na celou budoucnost upraviti hospodářské poměry státních, veřejných a jiných zaměstnanců. Změny, které na předloze byly provedeny v důsledcích mohutných protestů zaměstnanecké a celé veřejnosti, jsou nedostatečné a nepřijatelné. Nepřihlíží se vůbec k existenčnímu minimu. V předloze zůstává tvrdá zásada systemisace míst, prodlužuje se čekací doba, mají se ponechati tříleté postupové lhůty, odbourává se příplatek na ženu, činžovné nemá býti započítáno do pensijní základny, jako tomu bylo dříve. Má býti zhoršena parita učitelská a dovolená na zotavenou. Tedy, zkrátka řečeno, přes provedené změny znamená předloha koaliční, jak se projednává, značné, možno říci veliké poškození právě nejnižších zaměstnaneckých kategorií, zvláště železničářů. Tolik jen mimochodem. Budeme míti příležitost při projednávání této předlohy říci své stanovisko obšírně a podáme také opravné návrhy k této věci.
Dnes chci ještě stručně adresovati několik slov panu ministru železnic a žádati důrazně o zjednání nápravy. Jedná se v prvé řadě o oklešťování pravomoci důvěrnických sborů drážní byrokracií. Toto oklešťování jeví se totiž ve znemožňování spolurozhodování důvěrníků při různých otázkách, týkajících se personálu, jeví se v zastavení přídělu úředních listů důvěrnickým sborům, v přesazování, ba i propouštění volených důvěrníků, jak se stalo ve smíchovské výtopně. Podali jsme stížnost na jednání ředitelství Praha-Sever a ač záležitost byla nestranně vyšetřena místním důvěrnickým sborem ve Vršovicích, ač byl sepsán protokol o stranickém rozhodnutí, setrvalo ředitelství Praha-Sever na propuštění 3 členů důvěrnického sboru. Proti podobnému persekučnímu jednání se důrazně ohrazujeme. Útok drážní byrokracie na důvěrnické sbory musí býti zmařen, pravomoc důvěrníků musí býti rozšířena a upravena do té míry, aby odpovídala původnímu poslání těchto důvěrnických sborů.
Ministerstvo železnic porušuje také bezohledně zákon o 8 hodinné době pracovní. Personál strojní a jízdní ubíjí se zostřenými turnusy a zejména v řepní kampani dřen je do úmoru. Prodlužuje se pracovní doba posunovačů, výhybkářů, skladištních a jiných zaměstnanců, a to hned o několik hodin denně. Zakročili jsme u ministerstva soc. péče a poukázali na protizákonný postup normovacích komisí u ministerstva železnic ve věci stanovení pracovních směn. Marně však dovoláváme se nápravy, neboť samy drážní úřady odůvodňují tento nezákonný postup nedostatkem personálu v důsledku restrikčního zákona.
O nedostatku železničního personálu svědčí dále ta okolnost, že je odkládána dovolená na zotavenou, že nemocní zaměstnanci honěni jsou nevyléčeni do služby, že se přijímají dělníci řemeslní na výpomoc, neboť personálu je nedostatek.
Řada neštěstí a obětí je důsledkem bezhlavě prováděné restrikce u železnic. Z četných případů vzpomínám jen tragické smrti strojvůdce Pinkase z Prahy, který, nemoha se dívati na strašlivou dřinu svého topiče v důsledku zrušených přehrabovačů uhlí na zásobnících, tomuto vypomohl a zaplatil svoji dobrou vůli životem roztříštiv si hlavu o most, jejž rychlík podjížděl. Tak, prosím, u nás u železnic za cenu životů provádí se vraždící restrikce tak, že ohrožuje bezpečnost občanstva.
Ministerstvo železnic snižuje dále bezohledně úkolové výdělky dílenského personálu, stálé a provisorní dělníky přejmenovalo na smluvní a tím chce zbaviti je nároku na stabilisaci, definitivu nároku na propočítání služebních let. Odebrali jim dětské a dopravní přídavky, režijní uhlí, jízdenky a odepírají jim přijetí do provisorního fondu. Odpírá se jim také nárok na výplatu odměn pro rok 1924 a 1925.
Ministerstvo železnic porušuje také jasné ustanovení služebního řádu o zaručených právech zaměstnanců, totiž zůstati v té kategorii, do které náleží, a pod pohrůžkou předčasného přeložení na odpočinek donucováni jsou zaměstnanci podávati žádost za přesazení z kategorie úřednické do podúřednické a konečně zřízenecké. Při této příležitosti musím se také zmíniti o případu strojmistra Šiškovského z Čes. Velenic. V únoru letošního roku adresoval jsem otevřený list bývalému ministru železnic, panu Stříbrnému. V něm sděloval jsme, že již v březnu roku 1923 bylo na Šiškovského učiněno oznámení o zcizení drážního majetku. Šiškovský dal si zhotoviti kostru na otoman, psací stůl, květinový stolek a jiné kusy nábytku a potřeb pro hospodářství. Je prokázáno, že dva dělníci celý měsíc na předmětech těch pracovali. Dále bylo prokázáno, že odcizil drážní prostěradla, že zval k sobě pod různými záminkami vdovu po padlém vojínu, zaměstnanou čištěním kasárenských místností, a když mu tato nebyla po vůli, byla prostě propuštěna. (Slyšte! - Výkřiky posl. Toužila.) Šiškovský nechal si také dovážeti na stroji husy a jiné věci. My jsme o celé záležitosti několikráte psali. (Výkřiky posl. Toužila.) A ještě několik zajímavých věcí uvedu. My jsme o tom psali v "Zájmech Železničáře", mluvili na schůzích, ale Šiškovský nežaloval. Prosím, pan min. rada Klatovský doznal mně osobně, že Šiškovskému bylo zcizení drážního majetku prokázáno. A teď přijde to hlavní: Šiškovský nebyl propuštěn, nebyl restringován, ale byli persekvováni a propuštěni svědkové, poctiví lidé, legionáři a prvotřídní zaměstnanci. (Výkřiky posl. Toužila.) Prosím, tedy strojmistr Šiškovský přes to, že mu bylo prokázáno zlodějství, byl disciplinárním senátem osvobozen, neboť je chráněn velikou, všemocnou klikou národně-demokratickou u plzeňského ředitelství. (Výkřiky.) A prosím, tohoto zloděje, Šiškovského, vyznamenal p. dr. Kramář a pan ministr financí tím, že vedle tohoto pána mluvili na výstavě v Jindřichově Hradci. (Výkřiky posl. Toužila.)
Vedle státních zaměstnanců jsou to dále váleční poškozenci, na jejichž účet dosahuje se rovnováhy v rozpočtu a snížení státních vydání a tak provádí se konsolidace na účet tisíců invalidů, vdov a sirotků. Pokud se týče péče o válečné poškozence, zjišťujeme, že jsme na posledním místě hned vedle Rakouska a Jugoslavie. To konstatováno bylo na mezinárodní konferenci válečných poškozenců, konané tento rok v září v Ženevě. U nás vžila se jedna zásada, totiž ta, že invalidní důchod nemůže a nesmí býti existenčním minimem, tedy zaopatřujícím důchodem (Výkřiky posl. Mikulíčka), nýbrž pouze doplňkem ztráty výdělečné schopnosti. Proto u nás do 20 % neschopnosti pracovní vůbec není nárok na důchod, přes 20 % činí roční důchod 540 Kč, u nás 100% invalida s 5 dětmi dostává 4800 Kč ročně. To jest nejvyšší dosažitelný důchod i s drahotním přídavkem, u válečné vdovy činí důchod 900 až 1550 Kč ročně, u jednostranného sirotka 600 Kč, u oboustranného sirotka 900 Kč ročně. Vdovský a sirotčí důchod nesmí překročiti dohromady 2400 Kč ročně.
U nás máme však ještě jeden druh válečných poškozenců. Jsou to bývalí rakouští generálové-pensisté, kterým republika podle mírových smluv platí 24.000 Kč roční pense, deseti a statisíce na doplatcích. Do 30. června 1924 preliminováno bylo v rozpočtu na válečné poškozence 2.821,371.045 Kč, vyplaceno však bylo pouze 1.992,665.748 Kč, čili o 828,705.297 Kč méně, to jest tři čtvrtě miliardy ušetřeno bylo koalicí na ubohých, zbídačelých obětech války, na zmrzačených invalidech, na zoufalých vdovách a sirotcích. Přesto, že u nás je velmi nedostatečná péče o válečné poškozence, uvažuje se v koaličních a vládních kruzích o dalším zhoršení péče o válečné poškozence.
Je známo usnesení ministerské komise z počátku letošního roku o odebrání důchodu invalidům do 35 % a vdovám bezdětným neb s jedním dítkem výplata sirotčích důchodů a příplatků dětem invalidů pouze do 16 roků. Jsou známy případy protekčního zadávání tabáčních trafik a skladů na úkor válečných poškozenců.
Komunistický klub podal dne 18. března 1925 naléhavou interpelaci vládě o chystaném odbourání důchodu válečných poškozenců a varoval jí před tímto novým zločinem, kterým mají býti zbaveny desetitisíce válečných obětí svého, po př. jediného příjmu. V naléhavé interpelaci jsme výslovně žádali vládu, je-li ochotna jasně a závazně ve sněmovně prohlásiti, že k žádnému odbourání požitků válečných poškozenců nepřikročí a uklidniti tak uspokojivým prohlášením uštvané oběti kapitalistické vlády a jejich rodiny. Když bylo o této naší naléhavé interpelaci v 337. schůzi poslanecké sněmovny dne 31. března 1925 hlasováno, hlasovali čeští sociální demokraté a čeští socialisté spolu s měšťáckými stranami proti její naléhavosti. Ačkoli vláda je podle zákona povinna na interpelaci do dvou měsíců odpověděti, nestalo se tak dosud, ač odpověď byla 17. srpna t. r. sněmovní kanceláří urgována. Jsem pověřen komunistickou stranou v Československu a její poslaneckou frakcí, abych zde závazně prohlásil, že za žádných okolností nedopustíme, aby zločinný plán vlády a vládní koalice na odbourání beztak mizerných a nedostatečných důchodů válečných poškozenců . . .