Hospodářské poměry i v našem státě jsou stále ještě řízeny zásadami bezohledného liberalismu, který řídí hospodářské poměry ne potřebou státu či společnosti, nýbrž jen a jen za účelem zisku bez ohledu na poměry, na bídu pracujícího lidu, konsumentů atd. Máme silné hnutí, které sice slibuje již pátý rok, že těmto poměrům udělá konec revolucí, že revolucí dá všechno do rukou pracujících, vládu, moc, národní hospodářství, zkrátka všechno, jenže sociální vývin je třeba řešiti jiným způsobem, ne revolucí, nýbrž účinnými sociálními reformami.
Na mezinárodním sjezdu křesťansko-sociálních odborových organisací, před 14 dny v Lucernu pořádaném, rozdána byla delegátům brožurka, v níž je v přehledné tabulce sestaveno sociálně politické zákonodárství celé Evropy. Jsme skutečně na prvém místě. A toto prvenství na poli sociální politiky udržeti musí býti snahou každé vlády našeho státu. Vždyť nepřátel sociální politiky i u nás je více než dosti. Čtete přece stále útoky na jednotlivé zákony, stále se ukazuje, že jsme přetíženi nákladem na sociální politiku, naříká se, že průmysl těchto platů nesnese. Je přirozeno, že tak vybudované sociální zákonodárství vyžaduje značných obětí a nákladů, ale při tom všem průmysl náš velmi dobře prosperuje, vykazuje každoročně v ohromné většině závodů a společností zisky často až neúměrné. Vůbec náš průmysl chtěl si schopnost konkurence získati velmi snadno: snížením mezd a omezením výdajů na sociálně politické reformy. Celá odvětví výroby jsou dosud netechnicky vybavena. Podívejte se do našich textilních továren, do kamenolomů a uvidíte, co se ztrácí touto neúčelností a nevyspělostí. Tam hledejte příčiny, jestliže schopnost konkurovati s cizinou je u nás tak malá.
Nemohu však jen chváliti; jsou věci, které zaslouží kritiky a jestliže tuto kritiku přednáším, pak ji přednáším jen z nejlepší vůle upozorniti a volati po nápravě. Rozpočet ministerstva soc. péče vede sám o sobě ke kritice. Jistě my spíše než kdo jiný chápeme a ceníme snahu šetřiti, aby bylo možno z docílených úspor snížiti hrozná břemena daňová, ale šetření v některých věcech je velice škodlivé. Ministerstvo soc. péče snížilo na př. o několik desetitisíc náklad na živnostenskou inspekci. Naše živnostenská inspekce je vybavena chuďounce. Úředníci její nemají výkonného práva, jsou orgánem jen dohlédacím, a jest jich málo. Když čtete ročně zprávu o práci živnostenskou inspekcí vykonané, skutečně žasnete, jak těch několik lidí s tak nepatrnými prostředky může vůbec tolik vykonati. A práce roste. V nedávném sporu v průmyslu textilním zjistili jsme řadu případů, ve kterých překročují se zákony, hlavně zákon o 8hodinové době. Továrníci prostě bez jakéhokoliv povolení pracují celé týdny a měsíce přes čas. Zařízení továren namnoze naprosto neodpovídají předpisům. Nebo vezměte velký a důležitý úkol živnostenské inspekce: zprostředkování ve sporech mezi dělnictvem a zaměstnavateli. Mnozí z vás nemají ani představu, kolika velkým a těžkým bojům hospodářským bylo takovým zasažením zabráněno. A my, místo lepšího vybavení těchto úřadů k tak důležitým úkolům, ještě - třeba nepatrně, ale přece - snižujeme. Nechť ministerstvo příště na to pamatuje.
Co překvapuje, je snížení položky na nezaměstnanost. Je jisto, že spějeme již k normálním dobám, ale kdo ručí za to, že neobjeví se opětně otřesy? Vidíme propouštění tisíců horníků následkem světové uhelné krise. Je snad daleko lepší malou položku dáti do rozpočtu a pak přicházeti s novými úvěry a dodatečným schvalováním jich? Nezaměstnaným se pomáhati musí. Jako dovedeme volati po pomoci pro rolnictvo postižené pohromou živelní, tak musíme a budeme domáhati se pomoci pro dělnictvo, postižené pohromou nezaměstnanosti. Dnes nemůže již nikdo vyčítati, že podporu dostávají lidé, kteří si jí nezaslouží, nebo nechtějí pracovati. Podpory vyplácejí se organisacemi, které mají prostřednictvím svých místních skupin tak dobrý přehled, že je každé zneužití vyloučeno.
Další, podle mého názoru nemístné, snížení provedeno bylo při položce na sociální pojištění, které sníženo bylo proti roku loňskému skorem o 2 miliony. Zákon jsme odhlasovali, ale občanstvo by se také rádo dočkalo jeho provádění. Také prozatím o vykonaných přípravných pracech je veřejnosti velmi málo známo. Ministerstvo samo mělo by přece jenom veřejnost, která je právem zvědava, informovati, jak daleko přípravy pokročily. Či snad proto přípravy se tak tiše dějí, aby celé pojištění mohlo se státi doménou některého hnutí, či strany? Upozorňuji, že něco podobného bychom nejen my, nýbrž ani veškeré interesované občanstvo ani nepochopili, ani nedovolili, ani také nesnesli.
Opětně používám této příležitosti, abych volal po zavedení zákona o kolektivních smlouvách. Nedávno stáli jsme bezprostředně před stávkou 50.000 textiláků jen z toho důvodu, že továrníci vůbec odpírali uzavříti novou smlouvu. V celém průmyslu kamenickém na Českomoravské vysočině hrozil spor z téhož důvodu, a je řada dílčích stávek proto vyvolávaných. Kolika národohospodářským škodám bychom zabránili tímto zákonem, a jaký veliký sociální čin pro dělníky bychom vykonali! Přál bych vám nahlédnouti do rodin dělníků v krajích, kde již po mnoho let dělnictvo je beze smluv, jako na př. v Pelhřimově, Kdyni, Něm. Brodě atd. Tam jsou dočista předválečné doby. Tam se poměry upravují papírovou vyhláškou zaměstnavatele bez jediného dotazu dělnictva. A my jistě máme povinnost těchto ubožáků se zastati a jim z jejich postavení pomoci.
Musím se dotknouti ještě jedné ožehavé otázky, a to otázky svátků. Zákonem byly u nás uzákoněny a upraveny svátky a památné dny tak, že dnes má každý volno; jen dělník ve svátky musí do práce. Pro nás dělníky katolické mají svátky význam také náboženský. Ale dnes nevoláme po svěcení svátků jen my. Před sv. Václavem na př. ve všech hořických továrnách - my jsme tam v menšině - hlasovalo dělnictvo, zda světit či pracovat. A víte, že až na několik málo hlasů celé továrny všecko to socialistické dělnictvo hlasovalo pro svěcení svátku sv. Václava? Víte, že závody s většinou socialistickou, jako továrna fy. Pollack v Parníku vymohla si klid v den sv. Václava? A to bylo i na mnoha jiných místech. V poslední době uzavřeli jsme více kolektivních smluv, kde dělnictvo, z velké části socialistické, vymohlo si svátky. Dělníci, i když jsou socialisty, chápou, že pro ně svěcení svátků má veliký význam sociální, oddechnou si ten den a mohou se věnovati rodině. Ale často vůdcové těchto dělníků nemají ve své protikatolické zášti pro to pochopení a sejdou se pak proti prospěchu dělnictva v jedné linii s fabrikanty, kterým ovšem jde o to, aby více dní se jim dělnictvo dřelo. Dělnictvo svými smlouvami nás předchází a my budeme musiti zákonem mu zaručiti klid, jako jej mají vrstvy jiné.
Chci při této příležitosti upozorniti také na domácké dělnictvo. Tohoto žije statisíce roztroušeno po celé republice. Jsou to domácí tkalci v Podkrkonoší, krajkářky na Vamberecku a Krušných Horách, domácí obuvničtí dělníci na Litomyšlsku, Holicku, Skutečsku, dýmkáři na Vysokomýtsku, skláři na Turnovsku atd. Většina těchto lidí jsou domkáři, kteří nemohouce se uživiti na svém malém políčku, musejí si přivydělávati domácí výrobou různých průmyslových předmětů. My jsme seřídili již dávno komise pro všecka odvětví domácké práce. Ty mají za úkol starati se o poměry tohoto dělnictva, stanoviti jeho mzdu, upravovati jeho život. Ale kolik těchto komisí funguje? Snad ještě sklářská plní svůj úkol, ale ostatní nevyvíjejí skoro žádné činnosti, a tak domácké dělnictvo pracuje 16 hodin denně za polovinu mzdy dělníka továrního. Z těchto horských chat statisíce k nám volají o pomoc, které se jim musí dostati. Vždyť nemůžeme trpěti, aby pro statisíce těchto dělníků nebyly dodržovány zákony, aby všecka ustanovení zákonná byla u nich porušována. Je-li zákon o komisích pro domácké dělníky zřejmě nedostatečný, je povinností povolaných činitelů připraviti nová, vyhovující zákonná opatření.
Období našeho parlamentu chýlí se pomalu ke konci. Bilance jeho činnosti po stránce sociálně-politické vykazuje jistě dosti práce, ale ponecháváme i příští sněmovně mnoho ještě nerozřešených úkolů. Považuji za nutné zdůrazniti, že je to v prvé řadě zmíněný již mnou zákon o závaznosti kolektivních smluv, je potřebí reformy zákona o závodních radách, změny živnostenského řádu, zvláště jeho pověstného §u 82, je potřebí lepší úpravy zákona o gentském systému a hlavně je potřebí uvésti v život sociální pojištění a zákon o zaopatření osob přestárlých. To jsou minimální požadavky našeho dělnictva, za kterými půjdeme a které budeme prosazovati v příštím Národním shromáždění.
Myslím, že i samo ministerstvo soc. péče, jako ministerstvo ryze dělnické, bude hleděti, aby požadavky našeho dělnictva, jež my přednášíme při projednávání tohoto rozpočtu, v brzku byly uskutečněny. My, jako koaliční strana, budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Uhl.
Posl. Uhl (německy): Koaliční strany mohou nyní sestavovati bilanci své politiky. Před rokem slyšeli jsme z úst předsedy vlády pyšný výrok: "Koalice jest zdráva." Dnes však vidíme, že koaliční politika po šestileté činnosti jest skutečně se svou latinou v koncích. Nejdůležitějšího úkolu, jaký měla koaliční vláda v Československu, nesplnila, nemohla řešiti, totiž usmířiti národy tohoto státu a získati je pro stát. Vůdcové koaličních stran v šestileté své činnosti nedovedli dosíci tohoto krásného a pro stát tak cenného cíle. Jest příznačné, že se dnes z vrstev menšinových národů neozve pro koaliční politiku ani slovo, nedovedli jste získati ani Němců, ani Maďarů, ani Poláků, nedovedli jste získati ani Slováků, kteří jsou prý s vámi jeden národ.
Ve vašem vlastním národě vzrůstá stále více nespokojenost s vaší politikou. Musíme viděti, že i v koaličních stranách jest ohromné neporozumění k oposici. Vidíme-li, jak se orgány koalice vyslovují o politice a taktice oposice v této sněmovně, musíme zoufati, poněvadž není naděje, že by se v dohledné době mohlo probuditi u koaličních stran porozumění. Vidíme neporozumění, jemuž není rovna. Po všem tom, co jsme však prožili, a mohli viděti na vlastní oči, jest samozřejmé, že tato politika nemohla míti lepších výsledků. Nátlak násilí, odstrkování a zbavování práv po stránce národní, hospodářské a kulturní nejsou právě způsobilé prostředky ke smíření národů k uzdravení státu jako Československa, které jest státem národnostním. Vidíme dnes, že si koaliční politika přece příliš mnoho domýšlela. Smutný výsledek jest dnes patrný. Koaličním stranám se bude stále méně a méně dařiti klamání veřejnosti o skutečných poměrech.
Dnes se chci zabývati jen několika otázkami sociální povahy. Již přes dva roky slyšíme neustále sliby, že konečně bude provedeno zaopatření dělníků starých přes 60 let. Stále a stále jsme slyšeli sliby, dodnes však nedočkali jsme se jejich splnění. Táži se, proč se nevydává návrh zákona? Proč se nepředkládá sněmovně? Jde prý přece o 75.000 osob, jejichž zaopatření by vyžadovalo nákladu 41 milionů korun. Patříme-li na obrovský rozpočet sněmovny, přicházíme k názoru, že by se pro tento tak důležitý účel bylo musilo ještě konečně nalézti 41 milionů. Stát by to jistě ještě vydržel; co však vidíme? Tak důležitého zákona zneužívají koaliční strany rovněž opět k špinavému smlouvání. Také tohoto zákona používají, aby mohly provozovati zvláštní politiku vykořisťování.
Dále potřebujeme podpory stavebního ruchu, zákon o stavebním ruchu uplynul koncem roku 1924. Nyní uplynul rok v nečinnosti. Také zde se nemohou koaliční politikové po mnoha a mnoha měsících stále ještě dohodnouti na zásadách zákona, nemohou se dohodnouti ani o době zákona, ani o způsobu záruk, o druhu a výši podpor.
Bytovou nouzi lze řešiti a odstraniti jen, bude-li se stavěti. Nelze se však domnívati, že by v několika letech soukromá stavební činnost bez státní podpory a bez pomoci mohla vykonati něco cenného a velkého, musí zasáhnouti stát, jest to jeho prvá a nejdůležitější povinnost. Na jedné straně se omezuje zákon o ochraně nájemníků, na druhé straně zastavuje se podporování staveb. To se jistě neudrží. Dnes opět napomínáme koaliční strany, aby konečně vypracovaly tento důležitý zákon o stavebním ruchu, na nějž obyvatelstvo tak toužebně čeká, a aby jej podaly sněmovně.
Poptávky po bytech neubývá a bytová nouze nejen v Praze, nýbrž i ve všech místech a městech celého státu jest strašlivá. Následky po stránce zdravotní i mravní jsou tak špatné, jak jen lze si mysliti. Zákonem o stavebním ruchu, kdyby byl býval včas usnesen, mohlo býti oživeno celé národní hospodářství. Takto však uplynul celý rok nečinně a bezúčelně. Mohlo se prospěti průmyslu, mohlo se najíti zaměstnání a zaměstnati stavební živnost. Obce i soukromníci dosud v to marně doufají. Také tohoto zákona jako tak mnoha jiných používá se ke smlouvání za kulisami.
V Čechách od Ústí až ke Kynšperku nad Ohří máme doly na uhlí. Kdo měl příležitost procestovati toto území po železnici, shledá, že ohromné pozemky byly hornictvím zničeny a zpustošeny. Obděláním tohoto území mohlo by se využíti velkých ploch pro zemědělství nebo zahradnictví. Musíme konstatovati, že od té doby, co trvá tento stát, po této stránce stalo se méně než ve starém Rakousku. Rekultivační úřad sice ještě trvá, pracuje však jen o plánech, které čekají na to, až budou konečně jednou provedeny. V tomto směru dalo by se s náležitými prostředky mnoho podniknouti. Bylo by možno získati tisíce a tisíce úrodné půdy, celé území dostalo by krásnější vzhled, bylo by zahájeno ozdravení celého území. Vláda to ví, - právě nedávno slyšeli jsme to z úst ministrových - že v hornictví jest stagnace, že se v hornictví zavádějí sváteční směny, že tisíce a tisíce horníků jest již několik měsíců restringováno a propuštěno. Hornické organisace již r. 1921 vznesly požadavky, aby zpustošené pozemky byly opět rekultivovány. Horníci žádají, aby stát, aby země a především ti, kdo těží z dolů, aby důlní těžaři byli přinuceni přispěti k rekultivaci zpustošených pozemků. Děje se však méně než dříve. To je to právě, že vliv kapitalistických vrstev ve vládě jest příliš veliký, že se vládě nepodaří kapitalistické podnikatele k tomu přiměti, aby přispěli svým dílem k této obnově. Vláda ví, že velká část horníků jest propuštěna, že téměř všichni horníci pracují ve zkrácených směnách. Nestará se však o to, co se děje s těmi lidmi, otázku, co má s nimi počíti, pravděpodobně si vláda nikdy nepředložila. Rekultivací pozemků zpustošených hornictvím mohlo by však býti postaráno o umístění tisíců horníků.
Podobně se to má s veřejnými stavbami. Pozorujeme také, že stavby i stavby, které se provádějí v německých územích, zadávají se jen českým firmám. Pan ministr to sice v rozpočtovém výboru popřel, právem můžeme však žádati, aby se nám to dokázalo aspoň na jednom případě, že německý podnikatel, který má své sídlo v německém území, dostal prostřednictvím vlády od státu přidělenu veřejnou stavbu. Tu nám ovšem zůstáváte důkaz dlužni. České stavební firmy přivádějí s sebou veškeré své dělnictvo a zaměstnance a domácí nezaměstnaní dělníci musí hladověti a přihlížeti, jak se přivážejí odjinud cizí dělníci a zaměstnanci, kteří domácím dělníkům odnímají chléb od úst. I když se to popírá, přes to tomu nemůžeme vážně věřiti, dokud skutečně nepřestane veškeré odstrkování německého dělnictva a v tomto případě také německých stavebních firem. Vláda a pan ministr byli by právě povinni, postarati se, aby se zabránilo diktátům a zasahování místních klik a aby se jim učinila přítrž.
Pozemková reforma stává se v tomto státě prostředkem, aby menšinové národy byly hospodářsky zbaveny svých práv a aby byly vyhlazeny. Byla by bývala velkým hospodářským sociálním opatřením; venkovské obyvatelstvo skutečně chovalo velké naděje v provedení pozemkové reformy. Dnes však vidíme, že všechny tyto naděje byly marné, vidíme, že veškeré obyvatelstvo, hladové po půdě, bylo těžce rozčarováno. Provádí se docela jinak, než jak to vlastně dovolují zákony, naprosto neodpovídá znění zákonů, neposkytuje všem těm, jimž by měla půda podle zákonů příslušeti, naprosto jejich zákonitých práv. Zákonitých nároků se nedbá, dělníci, zaměstnanci a drobní rolníci jsou ošizováni o své zákonité nároky, v zemědělských oblastech bída dělnictva, drobných rolníků a domkářů stále větší. Ač se ví, že existence mnoha tisíců lidí jest podrývána pozemkovou reformou, nevidíme, že by se na druhé straně někdo staral o to, aby přiměřenou sociální péčí byly tyto následky napraveny. Poukazuji na to, že na příklad v našem státě nebylo ještě provedeno úrazové pojištění zemědělských a lesních dělníků. Zemědělským a lesním dělníkům dodnes se ještě neposkytuje ochrana proti následkům úrazu. Jest to velmi politování hodný nedostatek. Vláda a úřady měly by společně působiti a snažiti se, aby tyto nedostatky byly konečně jednou odstraněny. Co však místo toho vidíme? Právě u těchto činitelů setkáváme se s neporozuměním, nechutí a lhostejností a přece jsou zemědělští a lesní dělníci vydáni v šanc nebezpečným úrazům; nebezpečí jest v obou povoláních velmi značné; úrazy končící smrtí jsou opravdu velice četné. Úrazy v zemědělství způsobovány jsou různým způsobem stroji. Zákon o úrazovém pojištění umožňuje dělníkům, kteří skutečně a stále jsou zaměstnáni u strojů, aby dostávali důchod, poskytuje jim nepatrnou ochranu proti nebezpečí úrazu. Avšak tato ochrana jest nedostatečná, neboť úrazy, které byly způsobeny z jiné příčiny, na př. pádem, bodnutím nebo splašením zvířat atd., jsou mnohem četnější než úrazy, které se přiházejí v zemědělských podnicích a jsou způsobeny stroji. Také v lesním hospodářství jest nebezpečí úrazu větší. Zde nelze vůbec mluviti o nějaké mechanické strojní práci, přesto však jsou práce konané v lesnictví, práce konané lesním dělníkem nesmírně těžké a nebezpečné. Stačí, představíme-li si jen kácení těžkých stromů, rozřezávání kmenů, stahování kmenů na příkrých stráních dolů s kopců a skládání materiálu. To všechno jsou práce, které kladou největší požadavky na dělníka, které však jsou spojeny také s velkým nebezpečím úrazu. Úrazy končící smrtí jsou také v lesním hospodaření velmi značné. A nyní vidíme, že hlavně pozemkovou reformou stává se stát velkopodnikatelem. Stát jest dnes držitelem velmi velkých a rozsáhlých lesních hospodářství. Lesní dělníci však říkají, že stát není naším otcem, jakým by měl býti, nýbrž krkavčím otcem, neboť nás nepojišťuje. Dnes zaměstnává stát tisíce lesních dělníků, ministerstvo zemědělství dosud však ještě nevyslovilo, co dlužno pokládati za sociální opatření. Již dříve prohlásil jeden řečník z koalice, že Československo v oboru sociálním dává světu příklad. Zde máme hned jeden případ, kde Československo nejde v čele, nýbrž pokulhává v zadu, neboť v jiných státech jest již dávno zemědělské a lesní dělnictvo proti úrazu pojištěno. Poukazuji na to, že na příklad Německo upravilo tuto otázku říšským zákonem v r. 1900 co to znamená nyní, když zemědělského nebo lesního dělníka skutečně potká nějaký úraz? Takový člověk, který žije již beztoho primitivně, který již beztoho nesmí klásti velký požadavek na život, upadne vůbec do bídy. Bude vržen ještě do větší bídy a stane se břemenem buď vlastním dětem, které samy jsou jen chudáci anebo veřejného chudinského zaopatření. Jak vypadá toto veřejné chudinské zaopatření, víme přece všichni. Zaopatření poskytované obcemi naprosto nepostačuje a peněžní odškodnění nestačí k životu. Ubytování v chudobincích jest tak smutné a tak hanebné, že by si člověk musil říci, že se musí všechno proti tomu vzepříti, že lidé, kteří přinesli pro jiné oběti, kteří pracovali, vydali všanc své kosti, své zdraví, jsou umístěni takovýmto způsobem. Jest to přímo nepochopitelné, že otázka úrazového pojištění zemědělského a lesního dělnictva nebyla dodnes vyřešena. Když se budovalo sociální pojištění, mělo se na to pamatovati za všech okolností. Než nestalo se tak. Vláda nemůže se v tomto případě vymlouvati, že pojištění nebylo žádáno. Zemědělští a lesní dělníci v posledních létech hlasitě a dosti často žádali úrazového pojištění také pro toto odvětví. Ministerstvu bylo to rovněž oznámeno podáními. Bylo by povinností vlády a státu, aby konečně vybudovala úrazové pojištění pro zemědělské a lesnické dělníky, bylo by povinností státu vůbec, aby v oboru sociální péče o vlastní dělnictvo byla příkladem soukromníkům. Státní úřady v otázce dělnictva jeví vůbec zavržení hodnou lhostejnost. Můžeme to viděti při uzavírání mzdových smluv. Můžeme konstatovati, že hlavně v lesnictví státní úředníci jsou nejhoršími katy, že jsou to často státní úředníci, kteří působí na soukromníky, aby nepovolovali požadavkům dělnictva. Jest naléhavou povinností, vybudovati sociální politiku pro zemědělské a lesní dělnictvo. Má to mimořádný význam pro stát a pro veškeré lesní hospodářství. Stále a stále slyšíme a to z vrstev, které v Československu ve vnitřní politice mají velmi velký význam, stížnosti na útěk z venkova, slyšíme z úst agrárníků, z úst mnoha jiných měšťanských politiků, že stěhování zemědělských pracovních sil do průmyslových míst, odchod k obchodu a do živnosti jest velký, že se tisíce lidí každoročně stěhuje za hranice, že tím trpí zemědělská produkce. Trvá-li skutečně tento nedostatek, prchá-li skutečně obyvatelstvo z venkova, a to se nepopírá, musíte se přece také pokusiti odpomoci tomu, hledati prostředky a cesty, aby se to omezilo a konečně odstranilo. Jak tomu však chcete odpomoci? Přec jen tím, že těmto vrstvám zaručíte náležitou existenci, že budete platiti přiměřené mzdy, že pracovní doba bude lidská, že obydlí bude lze považovati za obydlí, že se s těmito pracujícími vrstvami bude také lidsky nakládati. Musíte jim učiniti život snesitelnější. Zde nepomůžete špatnými mzdami, dnes nemůžete již také užívati ani donucovacích prostředků a nemají také ceny. Jediným prostředkem jest zde jen působiti ochranně, to jest provozovati sociální, lidskou, dělnickou politiku. Ona část obyvatelstva, o niž zde jde, jest dosti velká. Můžeme říci, že téměř 20% veškerého obyvatelstva možno pokládati za námezdní dělníky a zaměstnance v zemědělství, že také sociální péče nemůže přece býti lhostejná k těmto 20%, nemůže býti lhostejná ani státu, ani celému národnímu hospodářství, ani státnímu rozvoji. Zde dlužno konečně jednou zakročiti. Zde jest mezera, která není ještě vyplněna a vyplněna býti musí, zde musí býti učiněna konečně jednou přítrž rozlišování, odstrkování zemědělského a lesního dělnictva v sociálním zákonodárství. Dělníci, drobní rolníci a domkáři mají při nejmenším totéž právo, jako jiné stavovské vrstvy. Jest to také nutno; neboť jednotlivé hospodářství na venkově může převzíti jen jedno dítě rolníkovo nebo domkářovo. Jiné nemohou hospodařiti na dvoře otcově a zůstati na něm. Nemohou tam založiti svou existenci a vystěhují se. Ve skutečnosti vidíme, že právě ti, kdo naříkají nad útěkem z venkova, totiž agrárníci jak čeští tak také němečtí, sami horlivě se snaží, aby se jejich dětem dostalo lepší výchovy, aby své děti umístili buď jako učitele, duchovní, úředníky ve státní službě nebo jako zaměstnance v průmyslu a obchodu. Proč to tak je? Poněvadž chtějí za všech okolností své děti ochrániti před osudem zemědělských nádeníků. Pro ostatní však chtějí, aby se nejraději zavedla povinná práce, nejlépe by bylo pro ně, kdyby mohli zavésti otroctví. Útěk z venkova jest zjevem, který skutečně trvá a který nemůže býti našemu zemědělství lhostejný, který však nesmí býti také lhostejný povolaným činitelům ve státě, vládě. Bylo by třeba, aby se pátralo po jeho příčinách.
Příčiny jeho jsou jen sociální a hospodářské povahy. Slyšeli jsme sice několikráte, že prý jest tím vinna fintivost a nechuť k práci, touha po zábavě, že zemědělské pracovní síly tak rády odcházejí do města, že přecházejí do průmyslu a k živnosti. Kdo uvádí takovéto důvody, dokazuje, že tak mluví z neporozumění, nebo že klame sám sebe. Řešení, jehož hodlají agrárníci dosíci nucenou prací, zrušením stěhovací svobody, prodloužením pracovní doby, jistě nepostačí, aby omezilo útěk z venkova, aby jej zadrželo nebo odstranilo, neboť pak musili by jednou začíti držitelé hospodářství sami u sebe. Vidíme, že také u držitelů na venkově jeví se snaha, přejíti s hor do roviny, na horách majetek prodati a zakoupiti si něco v rovině. Tak vidíme útěk z venkova také u držitelů. Útěk čeledě z venkova má rovněž sociální příčiny. Poměry, v jakých žije čeleď, jsou tak špatné, že nelze si ani představiti. Stačí, podíváme-li se na obydlí, v nichž musí tito lidé bydliti. Jest jisto, že tisíce a tisíce zemědělské čeledi bydlí hůře než to boží hovádko. Jest již příznivou věcí, lze-li ubytování zemědělských dělníků srovnati s ubytováním dobytka. Čeleď bydlí nebo spí zpravidla v koutě ve stáji nebo na nějakém jiném místě za nějakým bedněním. Tyto obytné místnosti nevyhovují ani nejzákladnějším bytovým požadavkům.
Pracovní doba jest ještě dnes velmi dlouhá. Jestliže se z různých stran útočí na osmihodinovou dobu pracovní v zemědělství, musíme konstatovati, že v zemědělství osmihodinová doba pracovní dodnes neexistuje, že zemědělští dělníci pracují mnohem déle než 8 hodin denně. Jejich práce jest těžká, vysilující, mzda naproti tomu nepostačuje ani k úhradě nejprimitivnějších potřeb. Vždyť čeleď téměř ani nemůže založiti si domácnost. Také jinak, pokud jde o sociální péči, jsou ještě ohromné nedostatky, které by měly býti u zemědělského dělnictva napraveny. Ochrana právního poměru jest dnes taková jako před válkou. Dnes ještě platí čelední řád. Nemáme ještě soudnictví pro zemědělské a lesní dělníky takového, jako platí pro průmyslové a živnostenské dělníky. Zájmy zemědělského dělnictva lze chrániti jedině mzdovými smlouvami. To jsou tedy skutečné příčiny útěku z venkova, které nutí lidi z venkova, aby odcházeli do průmyslu nebo do živností nebo do ciziny. Chcete-li napraviti útěk z venkova, můžete to provésti jen sociální péčí.
Jak jinak vypadá sociální péče? R. 1926 má býti uskutečněno sociální pojištění. Pro tento účel jest v rozpočtu zařazeno 5,926.000 Kč, tedy téměř o dva miliony méně než v rozpočtu pro rok 1925. Ministerstvo soc. péče zařadilo do rozpočtu 17 milionů na péči o mládež. Ministerstvo zdravotnictví zařadilo pro tento účel částku 3,700.000 Kč. Z rozpočtu tedy vysvítá, že na péči o mládež vůbec možno vydati 20 milionů Kč. Jak malá a nepatrná jest tato částka, uzná každý. Porovnáváme-li však, musíme prohlásiti, že jsou případy, které svědčí o tom, že v tomto státě sociální péče přichází vždy až na druhém místě, že vládci v tomto státě posunuli do popředí jiné zájmy. Tak na příklad pro sociální péci jest rozpočteno 20,700.000 Kč. Vojenská správa potřebuje jen pro svou kancelářskou potřebu 20 milionů. Za koně vydává vojenská správa sama rovněž daleko přes 20 milionů. Na živnostenskou inspekci jest rozpočteno 4 miliony Kč. I u této kapitoly musilo se škrtnouti 50.000 Kč. Péče o nezaměstnané jest v rozpočtu preliminována částkou 27,950.000 Kč. Roku 1925 bylo zařazeno 41 milionů. Tato částka byla tedy snížena o 14 milionů.
Československo jest zemí vystěhovaleckou. Vidíme, že každoročně desetitisíce lidí střásají domácí prach ze své obuvi, opouštějí hranice státu a hledají si existenci v cizině. Bylo by třeba, aby se tomu čelilo, aby sociální péče byla vybudována v každém směru, aby se právě v oboru sociální péče nešetřilo tak, jako jest to bohužel v tomto státě zvykem. Tak vidíme, že výsledek koaliční politiky v oboru sociální péče nás naprosto neuspokojuje, že pracující vrstvy obyvatelstva naprosto nemohou souhlasiti s touto sociální péčí, s tímto výsledkem. Protisociální duch, jímž jest ovládána většina koaličních stran dovedl také sociální zákonodárství zničiti na škodu pracujícího lidu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Netolický.
Posl. Netolický: Slavná sněmovno! Státní finanční hospodářství, vykázané rozpočtem na r. 1926, ukazovalo by, že poměry finanční a hospodářské se konsolidují, kdyby nebylo těžkých břemen, která zůstávají zachována i nadále, eventuelně ještě i v určitých kapitolách jsou stupňována. Konsolidace státu je velice žádoucí, ale stejně žádoucí je i spokojenost poplatníků a snesitelnost ukládaných břemen. Po této stránce nelze však říci, že tomu tak nyní jest. Naše poplatné vrstvy a to nejen živnostník, nýbrž i dělník, zemědělec, státní zaměstnanec stěžují si na velké daňové zatížení, které stává se nesnesitelným, ba ohrožuje poplatníka, když je přeceňován a když dostává se mu výměru nespravedlivého a jeho příjmům neodpovídajícího. Otázka daňová stává se zásluhou, či vinou nesvědomité agitace ožehavou. Byla vtažena jako politický argument do politických bojů, a tím její řešení ztíženo. Zneužití toto profanovalo tento důležitý problém a nutno toho jen litovati. Daňové křivdy mohly a měly býti řešeny ne agitací za účelem politickým, nýbrž snahou a prací křivdy ty napravovati a odstraňovati. Štvaním a demagogií dociluje se rozvášnění, při kterém ztrácí se rozhled a nesprávně se chápe a posuzuje daná situace. Proto také za těchto okolností a podobných nálad je obava, aby jednání o této ožehavé otázce daňové nebylo také tak vykládáno. A přece nutno se jí zabývati a upozorňovati činitele na fakt, že to, co se v přeceňování daňovém děje, je někdy křiklavé, vyžaduje odstranění a nápravy.
Zajímavé jest, že přehmaty berních-správ a plynoucí z toho nespokojenost jsou v některých okresech menší, v jiných větší. Musíme se tázati, jak je to možno, když pro všechny platí stejné předpisy, stejná nařízení a stejné zákony. Jiné vysvětlení není na snadě, než že to zaviňují úředníci, kteří nemají snahy shodnouti se s poplatníky a považují poplatníka za citron, který může býti vymačkán a odhozen. Někde je zde snad snaha vyniknouti a pochlubiti se. Co však škod napíše nám takový úředník na státně-občanském přesvědčení našich poplatníků-občanů, je nedozírné a často větší, než pochybné výsledky přeceňovací. Nejsou všichni úředníci berních správ tak - řeknu - komisních názorů, což s díky kvituji. Jsou okresy, kde břemena daňová, byť i těžká, nesou se spokojeněji bez rozhořčování, a to tam, kde správně chápána a prováděna je těžká úloha zdaňovací. Napomáhá k tomu dobrá vůle a dorozumění, vylučující každou šikanu a bezohlednost.