Že nebezpečí světového a především amerického imperalismu pro existenci pracujících tříd Evropy není veličinou imaginérní, o tom bych mohl citovati hojně zpráv odborníků i z československého tisku měšťáckého. Právě nedávno bylo referováno o pronikání americké kontroly na evropské pevnině. Do Evropy bylo vysláno několik amerických celních komisařů, kteří jsou zplnomocněni americkou vládou, aby prováděli detailní kontrolu nad výrobními poměry v závodech zdejších exportních firem. Tyto firmy se nemohou kontrole brániti, nechtějí-li pozbýti oprávnění k vývozu. Tak vytváří si světový imperialismus úplně nové orgány nadvlády, které snižují zdánlivou suverenitu států na pouhé vasalství. A vlády těchto kapitalistických států nejenom jsou proti tomu bezmocný, ale ještě přímo nadbíhají americkému imperialismu do rány, poněvadž v důsledcích jejich militaristické a bankrotářské politiky nic jiného jim nezbývá, než aby se mu vrhly do náruče. Měli jsme příležitost upozorniti při projednávání zákona o cedulové bance letošního jara na to, jak pozměněn byl § 73 bankovního zákona za tím účelem, aby do bankovní rady státní cedulové banky mohl býti dosazen komisař cizozemec, aby dohlédl na hospodářství banky, jíž stát svěřuje a dává do rukou celé své jmění a hospodářství peněžní a aby odtud řídil Dawesovský plán ždímání Československé republiky.
Při této příležitosti upozornili jsme také, v čem záležela bankrotářská politika čsl. vlády a jejího finančního ministerstva, které je pouhou expositurou všemohoucí Živnobanky. Vláda setrvávajíc tvrdošíjně na cestě pochybeného plánu Rašínovy deflace nadělala ve 2 letech bez vědomí sněmovny a veřejnosti na 8 miliard nových dluhů, vypůjčujíc se u bank na vysoký úrok na pouhé pokladniční poukázky. Občané republiky dověděli se o tomto neodpovědném řádění finanční kliky teprve z londýnských novin. Za toto hospodářství měli by všichni ministři koaliční vlády zasednouti na lavici obžalovaných. Místo toho, jak se sluší a patří, tito vinníci dali sněmovnám odhlasovati další miliardové fondy na krytí bankovních defraudací, na ochranu přímých bankovních zlodějů, kteří ještě dnes běhají svobodně po republice, zatím co nepohodlnými komunisty napěchovány jsou kriminály. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Jest mi nyní poukázati na pravou podstatu domnělého rozpočtového přebytku. Především je třeba vyvrátiti báchorku o nižším rozpočtu letošního roku. Porovnáme-li veškery rozpočtové výdaje posledních 3 let podle stejné zásady, že započteme do nich i položky podnikové i investiční, shledáme, že výdaje na rok 1924 činily 19.223 mil. Kč, na rok 1925 17.293 mil. Kč a na rok 1926 17.919 mil. Kč. Už proti roku 1924 snížil se rozpočet jen pranepatrně (o 7%), proti letošnímu roku se nesnížil, naopak stoupl o více než 600 mil. O snižování rozpočtu nemůže býti tudíž řeči. Methoda zahájená letos vládou, aby investiční výdaje, které přece pěstují se rok co rok a na které musí býti sháněny úvěry a především úvěry zahraniční, nebyly dávány do rozpočtu, nýbrž jen jejich úrokovací a amortisační kvota, jest technicky nepřípustná a politicky podvodem a klamem obyvatelstva, zejména když se u porovnání s minulým rozpočtem k této okolnosti nepřihlíží. Proto jest i aktivita letošního rozpočtu jen hloupým bluffem. Zjišťujeme-li totiž správnou methodou konečný závěr rozpočtu, shledáme, že po započtení investic, zmenšených o úrokovou částku, vykazuje rozpočet ne přebytek 15 milionů, nýbrž deficit v částce 804 mil. Deficit ten by byl ještě vyšší, kdyby do rozpočtu vložily se náklady na projektovanou úpravu požitků státních zaměstnanců v částce 600 mil Kč. (Posl. Kreibich: Pan ministr financí má bankovní praksi. Dovede sfixlovat bilance jako v bance!)
Předseda (zvoní): Volám pana posl. Kreibicha k pořádku.
Posl. Skalák (pokračuje): Pánové, je věru těžko říci, jaká moudrost skrývá se v takovém bilancování. Jest sice veřejným tajemstvím, že domnělou aktivitou měl býti vyvolán příznivý dojem do ciziny, kde vláda hodlá nyní kontrahovati zápůjčku 50 mil. dolarů na fundaci cedulové banky. Ale jen velmi naivní člověk by nepomyslil, že také zahraniční odborníci umí počítati a že si předložený rozpočet zkorigují sami. Proto zbývá jen jediný závěr, že rozpočet je nesprávně sestaven, jenom na oklamání domácích pracujících vrstev v době volební a my jsme povinni tuto okolnost přibíti zde veřejně na pranýř.
A jako zvýšeny jsou na jedné straně rozpočtové výdaje, zvyšují se na straně druhé příjmy, které plynou z daní, jinými slovy, vláda zvyšuje na příští rok břemena daňová v celku o 905.6 milionů Kč. Věru, že chvála na příznivou situaci státních financí je pochybná. Daně přímé mají vynésti proti loňsku více o 260 mil., daň z obratu o 3 miliony, daně spotřební o 21 milionů, daň dopravní a nově zavedená dávka telefonní a nová daň u úředních výkonů o 267 mil. Kč více, poplatky o 139 mil., monopoly o 3 miliony, státní podniky o 5 mil., jiné dávky a důchody o 253 mil. Kč. A jako vždy, jest i letos třeba upozorniti, že břemeno nepřímých daní, cel a dávek téže povahy, které zatěžují právě životní úroveň nejchudobnějších vrstev, činí 70% veškerých státních příjmů, kdežto daně přímé, které jen z nepatrné části zatěžují majetné, činí pouze 20%. Při tom nesmí býti přehlédnuto, že ze 2 miliard přímých daní pouhá daň z příjmu činí sama skoro polovinu, totiž 995 mil., a že tato daň postihuje nejkrutěji právě dělníky a chudobný venkovský lid. Je třeba vytknouti, že berní orgány jsou právě ve vymáhání daní na největších chudácích nejnemilosrdnější a nejneúprosnější, zatím co bohatým velkostatkářům, jako Fürstenbergovi, shovívají se celé desítky milionů - dluží na 60 milionů - a velikým průmyslovým závodům milionové daně odpisují. Baťovi sleveno bylo na 7 milionů daní, podobně známým uhlobaronům a miliardářům Weinmannovi a Petschekovi. Za to chudákům zabavují berní úřady krávy, kozy, ba i drobné zvířectvo. Domkáři Viktoru Truhlářovi v Paruše u Litomyšle zabavil berní exekutor husu, poněvadž nezaplatil daň z obratu z jedné měřice pole, jež obnáší dle katastrálního výnosu nejvýše 7 Kč. Jaké výlohy s podobnými exekucemi má státní pokladna, jest jiná otázka. Jsou-li tyto výlohy věnovány na to, aby občané republiky prohlédli, nemáme nic proti tomu. Přesto v zájmu utiskovaného lidu odsuzujeme a pranýřujeme tyto vysavačské berní methody orgánů Československé republiky.
Berní systém v Československé republice je daleko nehumánnější a krutější nežli za bývalého Rakouska. Minimum daně prosté činilo v Rakousku 1.600 K. Pole cenové relace mělo by u nás činiti aspoň 16.000 Kč. Ve skutečnosti činí pouze 6.000 Kč, což znamená, že dělník, který má týdně 120 Kč příjmu, musí už platiti daň, ačkoliv je přímo nemožno z důchodu takového uživiti rodinu. Naše úsilí, aby daně prosté minimum bylo zvýšeno aspoň na 12.000 Kč, bylo, v této sněmovně zmařeno koaličními socialisty, postupujícími svorně s měšťáky proti nejchudobnějšímu lidu.
Také zatížení daňové vzrostlo proti roku 1925 i létům minulým. Letošního roku připadalo na jednoho obyvatele republiky daní přímých 135 Kč, nepřímých 478 Kč, kdežto na příští rok 154 Kč daní přímých a 526 Kč daní nepřímých. Úhrnem připadalo v roce 1925 na jednoho obyvatele všech daní 613 Kč, kdežto v roce 1926 680 Kč. U pětičlenné rodiny dělnické činí to ročně 3.400 Kč. Vzrostlo tedy berní zatížení proti roku letošnímu hned o 11%. V Rakousku připadalo na jednu hlavu 47 K daní, čili v dnešní valutě 305 Kč, takže zatížení jednoho obyvatele je v Československé republice o 123% vyšší nežli ve starém Rakousku. Při tom snížili jste, pánové, svojí kapitalistickou politikou reálnou mzdu dělníků a zřízenců, nechali jste řáditi drahotu a lichvu, snižovali jste platy, vyhazovali dělníky a zřízence ze státních služeb, nadržovali agrárním spekulantům a stabilisovali drahotu pomocí cel. Všemi prostředky usilovali jste prokázati pravdivost našeho tvrzení hned na úsvitě komunistického hnutí zde v Čechách, že vláda měšťácké demokracie v Československu bude vládou hltavých, nenasytných vlků kapitalistických. A vždy znovu musí býti připomínáno a upozorňováno na nesmírnou hloubku morálního a politického úpadku vůdců někdejších socialistických stran, kteří, svedeni přeludem spoluvlády, klesli tak hluboko, že s měšťáky rozdělili se o zodpovědnost za tento protilidový, protidělnický vražedný systém, a s ním stojí a padají. Nuže, nechť jsou si vědomi, že věc, za kterou se postavili, není věc dobra, pokroku a spravedlnosti sociální a že s pádem společnosti kapitalistické budou i tito její sloupové a pomahači rozdrceni a smeteni.
A poněvadž často ukazujete, že u nás jsou zcela jinačí poměry než v sovětském Rusku, dovolte, abych porovnal několika číslicemi tamní poměry daňového zatížení s našimi. Ve správním roce 1923/24 připadalo na jednoho obyvatele 7·4 zlat. ruble daní, včetně tak zvaných místních přirážek, čili úhrnem Kč 118·40. Z toho bylo daní přímých 3·56 rublu, čili Kč 56·96, (u nás Kč 154), daní nepřímých bez cel 1·74 Rb, čili Kč 27·84 (u nás 337 Kč bez cel a poplatků); dále připadalo na cla 0·46 Rb, čili Kč 7·36 (u nás Kč 58), a konečně 1·64 Rb, čili Kč 26·24, na místní přirážky, kterážto, číslice nepotřebuje jistě srovnání s naší strany. Třebaže číslice ruského rozpočtu nevyčerpávají ještě všechny možnosti vlivem poměrné nevyvinutosti průmyslu, jsou i ve své absolutní platnosti dost přesvědčivy, aby dokázaly, jaké lži předstírají se důvěřivému občánku československému o nesnesitelnosti živobytí a daňovém vyssávání v Rusku. Ale nač je třeba upozorniti, toť rozdílná rozpočtová tendence mezi Ruskem a námi. U nás jsou daně nepřímé 3 1/2krát vyšší nežli daně přímé, v Rusku je tomu obráceně: daně nepřímé činí pouze polovinu daní přímých. Je viděti, že i při skrovném rozvoji průmyslu a obchodu, ale i ovšem při Nepu, který dovoluje podnikatelům žíti jen pod úplnou kontrolou státu, je možný systém daní, který čerpá hlavní své prameny ze zdanění přímého a nezdražuje živobytí do nesnesitelnosti třídám nejchudším. A to jsme teprve v začátcích. Ale i v přímých daních je v Rusku rozlišování podle sociální spravedlnosti. Už loni byli malí zemědělci zproštěni daní vůbec, středním pak daně sníženy. Tak si počíná stát, ve kterém zájem pracujícího lidu je zásadou vládní soustavy a ne pouhou frází, jako je tomu u nás.
Pokud se týče účelů, jakým slouží u nás od chudobného lidu vyždímané daně, jeví se letos týž smutný obraz, jako jiná léta. Z úhrnných příjmů per 10 miliard obracíme na úplně neproduktivní výdaje plných 45 %, totiž na státní dluh přes 2 miliardy, na armádu 2 miliardy, na četníky a obranu země proti vnitřnímu nepříteli, totiž proti vlastním dělníkům, 1/2 miliardy. Na účely aspoň z části užitečné, školství, sociální péči a zdravotnictví připadá pouze 19 %, kdežto zbytek 36% pohltí náklady správní. Také zde, ač už v minulosti dosaženo rekordu, zhoršila se relace na př. proti roku 1922 o 1% na prospěch výloh vojenských, o 3 % na újmu potřeb sociálních a o 2% na prospěch nákladů správních, třebaže zde nižší kategorie zaměstnanců jsou přímo rdoušeny. Z těchto nákladů vzrostou v příští době náklady na státní dluh, který činí ke dni 31. července 29.754,000.000 Kč. Úročení jeho je přece vyšší než 6·8%, které vyplývá z porovnání rozpočtových cifer a uplatní se proto v budoucnosti. Za reparační povinnosti břemeno úrokové vystoupí takřka z břehů a bude příčinou nezhojitelného deficitu.
Náklady militarismu jsou nesnesitelné a v žádném poměru k poplatním schopnostem obyvatelstva. Resultují z hrozného a nesmyslného zločinu, který provedli exponenti státu hned při projednávání mírových smluv. Dle amerického návrhu kanceláře Wilsonovy měla býti Československu povolena armáda o 20 tisících mužů. Tento návrh nebyl zástupcům zpychlé české buržoasie vhod, také ne francouzské soldatesce, posedlé touhou kontinentální hegemonie, museli míti armádu 150 tisícovou. V militaristickém Rakousku trvala branná povinnost do 42 let, v pacifistické a demokratické republice do 50 let. V Rakousku byli povinni k úkonům válečným všichni způsobilí mužové do 50 let, v republice, kde prý není militarismu, jsou povinni za mobilisace a ve válce k "úkonům a službám" podle §u 3 branného zákona ze dne 19. března 1920 nejen mužové, a to do 60 let, ale i ženy od 17 do 50 let. Měšťácká republika zesílila soustavu předválečného militarismu a přispívá tak horlivě k všeobecnému napětí a nebezpečí válečnému v Evropě. Ovšem také měšťácká republika to bude, která tímto svým vnitřním vředem, tímto neřešitelným rozporem své existence bude zahubena, aby ustoupila státu dělnickému a demokracii proletářské.
Opět jest mi ukázati na rozdíly ve zbrojení jednotlivých států, také sovětského Ruska. Rudá armáda čítá 563 tisíc mužů, připadá tudíž jeden rudoarmějec na 231 obyvatel. V Polsku připadá však 1 vojín už na 107 obyvatel, v Rumunsku na 103, v Československé republice na 89, ve Francii na 57. Číslice tyto ukazují zřetelně pořad zbrojení. Československá republika převýšila i staré militaristické monarchie, neboť před válkou připadal jeden vojín v Německu teprve na 113, v Rakousko - Uhersku na 125 obyvatel. Staré carské Rusko mělo třikrát větší armádu, nežli dnešní Rusko dělnické. Z vojenského rozpočtu připadá na jednoho obyvatele v Rusku 60 Kč, v Polsku 145 Kč, u nás 150 Kč, ve Francii 246 Kč. Týž obraz jako z předchozích číslic. Na těchto číslicích je názorně ukázáno, na které straně je útok, na které obrana. Rudá armáda Sovětského Ruska je výlučně obrannou armádou dělnicko-rolnického státu, ochranou vítězných, revolučních vymožeností dělnické třídy. Jen proto, že stát ruských dělníků a rolníků jest obklopen dravými kapitalistickými žraloky, jen proto, že sovětská moc dotud omezuje se na jediný, ač veliký Svaz států, jen proto je třeba udržovati přísně na nejmenší míru omezenou rudou armádu dělníků a rolníků. A zatím co dělnický stát je pouze na stráži, neodvratný proces dialektický pudí státy kapitalistické do vzrůstajících rozporů, které marně usilují překonati zbrojením a které vyústí do nebezpečí nové mezinárodní řeže, daleko hroznější, nežli byla poslední válka světová. Světová krise kapitalismu, uvedená v pohyb světovou válku z r. 1914 až 1918, není ještě u konce. Žádný pacifism, žádná koaliční politika s měšťáky a pro měšťáky není s to, zabrániti tomuto nebezpečí, naopak jenom je zesiluje. Dělníci nemají jiného východiska nežli svrhnouti vládu buržoasie, nemají-li se znova sstáti žertvou mezinárodního vraždění.
Přicházím k závěru svých úvah, k závěru s hlediska dělnické třídy, dělnické politiky. Odjakživa před válkou, v době, kdy ještě všecky důsledky vraždícího imperialistického kapitalismu nebyly dělníkům tak zřetelny jako nyní, stanovisko socialistů ke státnímu rozpočtu bylo nepřekročitelnou hrází mezi nimi a stranami buržoasními. "Ni muže, ni haléře!" S tohoto stanoviska posuzovali všechny státní nutnosti a zamítali důsledně celý rozpočet policejních, kriminálních, vojenských a sociálně proti dělnictvu zahrocených nákladů státních i s reformistickými drobečky.
Nebudu kritisovati všecku tu hloubku bídy, nedůslednosti a zrady, jaká se jeví v politice dnešních vůdců těchto stran. Taková řeč, jakou na příklad zde pronesl k minulému vojenskému rozpočtu soc.-demokratický posl. Hummelhans, může býti měřena snad jenom onou nízkostí a úpadkem dělnického ducha, jakými hájil kdysi jeho kolega Kříž vraždění v Krompaších. Co je třeba zdůrazniti dělníkům, kteří nepodléhali úlisným frázím vlastenectví, je toto:
Dnes, kdy moloch kapitalismu ukázal se celému světu ve své zrůdné nelidskosti světové války a kdy touto válkou ve svých kořenech byl otřesen, dnes, kdy marně namáhají se státníci, diplomaté a finančníci, aby tento režim upevnili a zabezpečili svět alespoň proti novým válečným krisím, když už ne proti jeho vykořisťování práce, dnes, kdy mezinárodní konflikty válečné znovu a znovu ukazují, že kapitalismus se nezlidštil a zlidštiti nemůže, jest nejméně na místě, aby ze starého, bojovného a třídního marxismu bylo slevováno jediné písmeny. Ale právě naopak: Dnes, kdy zkušenosti ruského proletariátu prokázaly, že cesta k osvobození dělnictva vede jen přes proletářskou revoluci a povalení buržoasie, kdy praktické vymoženosti ruské revoluce dělníkům všech zemí vždy zřejměji a zřejměji ukazují správnou cestu dělnické politiky a taktiky, musí býti jedinou devisou třídně vědomého hnutí dělnického: Právě proto, že pokročil čas na hodinách dějin, právě, proto, že již jeden odvěký utiskovatel, monarchismus, byl odstraněn, právě proto, že dosáhli jsme republiky, na jejíž půdě, jak praví Engels, musí býti vybojován rozhodný zápas mezi proletariátem a buržoasií, právě proto je třeba neslevovati, neuhýbati a postupovati neúchylně ve šlépějích, které vyznačili velicí zakladatelé revolučního komunismu Marx a Lenin. Jenom marxism prohloubený leninismem přivede třídu dělnickou ke konečnému vítězství! (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Listina řečníků k povšechné rozpravě je vyčerpána.
K věcné poznámce ještě dávám slovo p. posl. Dykovi.
Posl. Dyk: Vážená sněmovno! Podle stenografického protokolu prohlásil p. dr. Šmeral, že příslušníci jeho strany nejsou tak otupělí, aby necítili lítosti, když si uvědomí, že v národě osvobozeném básník, který v mládí psal krásné, hořké verše, tento básník dnes v českém národě propadl do takové spokojenosti a klidu, že mu stačí, aby byl fašistickým lokálkářem a polemisátorem v orgánu p. dr. Kramáře.
Děkuji za poklonu své minulosti a lituji pouze, že se nemohu revanchovati. (Veselost.)
Dr. Šmeral byl vždy mužem nesprávných diagnos a jest jím až dosud. Nepropadl jsem naprosto spokojenosti a klidu, ale nestačí mi ovšem šířiti nespokojenost a neklid. Byl-li jsme "duchem záporu" za Rakouska a mám-li kladný poměr k republice, nemohu ovšem vzbuditi uspokojení toho, jenž byl mužem kladu za Rakouska a stal se za republiky duchem záporu. (Výborně! Posl. Kreibich: Ale kdo pak schvaloval r. 1912 rakouský vojenský rozpočet ve Vídni? Vy jste hlasovali pro vojenské předlohy, vy jste sloužili Rakousku!)
Dovolte, abych vás odkázal na svoji včerejší řeč, kde jste se mohl dočísti pravého opaku! (Výkřiky posl. Kreibicha. Předseda zvoní.)
Dovolte, abych konstatoval, že jsem byl členem nejradikálnější a jedině protirakouské strany a že to, co zde křičíte, je drzá nepravda! (Výborně! Posl. Kreibich: Vy jste odhlasovali Franz Josefovi peníze na světovou válku!)
Předseda (zvoní): Žádám o klid. (Výkřiky posl. Mikulíčka: Dostávali jste od Franz Josefa pense!) Žádám p. posl. Mikulíčka, aby zachoval klid.
Posl. Dyk (pokračuje): Lituji, že znalosti některých pánů na komunistických lavicích jsou tak nepatrné, že nemají ponětí o minulosti těch, na něž křičí. Ale když už je tomu tak, měli by se aspoň informovati, poněvadž v jejich klubu sedí dr. Šmeral, který by jim to mohl říci. (Posl. Mikulíček: Sám Masaryk řekl, že dr. Kramář a vy jste hlasovali pro vojenský rozpočet!)
Dovolte, abych konstatoval, že důvody, pro které dr. Kramář hlasoval pro rozpočet, vyložil jasně a že toto hlasování bylo důsledkem koncepce politiky, kterou pokládal za správnou a že se rozhodně nemohlo to rovnati tomu, co jste vy, pánové, dělali za světové války. (Výborně!)
Ve větě dr. Šmerala může býti kladen důraz buďto na slova "lokálkář a polemisátor" anebo na slova "orgánu dr. Kramáře". Kladen-li důraz na prvá slova, připomněl bych, že býti novinářem v Čechách nemělo by býti hanbou. (Výborně!) V případě, že kladen byl důraz na slova "orgán dr. Kramáře", je věcí vkusu, vadí-li někomu osoba dr. Kramáře více nežli osobnost Hakenů, Mikulíčků a Tausiků, (Výkřiky posl. Mikulíčka.) této podivné společnosti s podivnou morálkou, která propadá spavé nemoci, když se vraždí a popravuje v komunistickém Rusku, ale která se promptně ze svého spánku probouzí, kdykoliv běží o krk nějakého továryše, a potom apeluje na celý svět, učence, umělce a kde koho . . . . (Výkřik posl. Mikulíčka.) Nemohu posoudit, co vy jste dělal.