Mluvil jsem o tom, že z větší části čeští dělníci přicházejí do našeho průmyslu ze středních Čech. Děje se to podle plánu organisovaně. Jsou podniky, které jsou pru to typické. Budu jmenovati jen dva, podnik pro práce prohlubovací Kindel a podnik pro práce prohlubovací Kress. Oba přibíraly v době, kdy přihlašování míst nezaměstnaných a obsazování uvolněných míst bylo ještě zákonem předepsáno, bez ustání lidi z cizích okrsků, a na základě udání, proto učiněných, okresní politická správa tyto podniky potrestala. Firmy však podaly proti třem z těchto trestů rekurs k zemské správě politické v Praze a tato prostě zrušila tyto tresty, a při pozdějším udání nám řekla okresní správa politická: "Inu, co chcete, mám si snad ještě po čtvrté nebo po páté utržiti ostudu? Třikrát jsem trestal na základě platného zákona, tresty byly zrušeny, páni mají asi v Praze tak dobrá spojení, já jsem proti tomu bezmocný."
Až uvidíte, proč se to dělá, pak leccos pochopíte. Provádíte stále počešťování, jež se dá prováděti nejen u úředníků a státních zaměstnanců, ale i u dělníků, nejen ve státních podnicích, nýbrž i v podnicích soukromých. Chci k porovnání vzíti poměry v státních dolech. V státní šachtě Julius V. bylo roku 1914 zaměstnáno 170 německých horníků, roku 1925 je jich tam již jenom 48. V státní šachtě Hedvika v Ervěnicích byl před válkou poměr mezi německým a českým osazenstvem jako 80 ke 20%. Dnes jest poměr 55% Čechů a 45% Němců. Jak k tomu došlo? To jest největší a nejvýkonnější důl v revíru, jenž zaměstnává 900 dělníků. Hned řeknu, jak k tomu došlo. Po převratu bylo přijato 335 nových horníků a mezi těmi 335 bylo jen 25 německých. Chcete-li tyto číslice, jež se dají vyšetřiti, vyložiti snad tak, že v tom není systému? To v době, kdy sta německých horníků chodí po měsíce a léta od šachty k šachtě a nemohou najíti zaměstnání v těchto krajích? Poměry na soukromých dolech nejsou jiné. Budete se tázati, jakými prostředky se stát dostane k tomu a jak může soukromým podnikatelům předpisovati, mají-li zaměstnávati německé nebo české dělníky? Jak to stát dělá, k tomu vedou různé cesty. Známá cesta je pomocí národnostního nátlaku. Státní úřady podléhají tomu nátlaku vykonávanému Severočeskou Jednotou. Jest utvořena k tomuto účelu zvláštní organisace, a jest příznačno, že jako oblast, která má býti napřed počeštěna, byla vyvolena severozápadně-česká oblast hnědouhelná. Státní revírní horní úřady musí každé dva měsíce rozesílati dotazníky na horní podniky a podniky jim musí každé dva měsíce odpověděti, kolik německých a kolik českých zaměstnanců a dělníků jest zaměstnáno. Můžete se klidně ptáti, na základě jakého úředního předpisu se to děje, v kterém ustanovení horního zákona, nařízení nebo služebním předpisu něco takového stojí. Nikde nic takového nestojí, a můžete se dále tázati klidně, proč podnikatelé odpovídají na tuto otázku? A naši němečtí podnikatelé odpovídají na tuto otázku přesně a svědomitě. Prohlašují, že by přišli k velké škodě, kdyby to nedělali. Velmi účinný prostředek tohoto národnostního nátlaku jsou totiž dodávky uhlí pro státní dráhy. Mělo by se míti zato, že ve znamení restrikce a hospodárnosti státních podniků stát kupuje uhlí tam, kde je dostane nejlevněji a nejlépe. To je docela nesprávné! Dodávka uhlí státním drahám jest jedna z nejsmutnějších kapitol. Dvě stránky zde rozhodují, počešťování podniků a protekce. Jednomu z největších německých podniků, Severozápadočeské společnosti pro těžbu uhlí, byla letos na jaře bez jakékoli příčiny škrtnuta velká množství dodávek pro státní dráhy, t. j. bylo prohlášeno, že teď nemohou býti zadány. Pánové jeli do Prahy a tu dostali vyřízení, že se o věci bude moci jednati, přijmou-li do práce 100 českých horníků. Přijali do práce těch 100 českých horníků a dostali více dodávek pro státní dráhy, než měli před tím. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)
Jsou majetníci dolů v republice, kteří před válkou nebyli majetníky dolů, na něž ovšem byl v době poválečné přenesen v úředním oboru působnosti vývoz do Rakouska, kde mohli určiti premie. Stali se majetníky dolů, mají v Rakovníku nebo v západních Čechách doly s nejhorším uhlím, které si můžete představiti, a ne za ceny nejlevnější. Přejeme to těm lidem. Jsou plněji zaměstnáni uprostřed svátečních směn, protože pro svá spojení obdrželi dodávky pro státní dráhy. To jest veřejné tajemství, ale nerado se o tom mluví: avšak je tomu skutečně tak, že v Národní třídě je prodejna a nákupna uhlí, v níž bratr bývalého ministra železnic je ředitelem a že to vrabci na střeše zpívají, že cesta k dodávkám pro státní dráhy je nejlepší přes tuto prodejnu. (Výkřiky na levici.) Němečtí podnikatelé dobrovolně povolují nátlaku, protože jim ponechává zisk nezmenšený a ostatní si zajišťují zisk, stojí-li za to, pro vlastní kapsu, i když při tom se pomáhá národnostním snahám v obsazení pracovních míst.
Uhlí jest školním příkladem pro hospodaření, jak jsem prohlásil. Mzdové položky klesly o 55 až 60%, životní úroveň horníků jest redukcí mezd a zkrácenou pracovní dobou do té míry snížena, že mnozí ne nezaměstnaní horníci s četnou rodinou musí posílati děti doslovně na žebrotu. Tak je tomu v severozápadních Čechách, ve Falknově a v jiných krajích. Chci říci několik slov o tom, jak tato krise působí zvláště na německé dělníky. Umírající revír Falknovský se stal příslovečným. Jest také symptomatické, že, když pan dr. Kramář a dr. Beneš roku 1919 šli na mírovou konferenci a byl tam podán návrh na oddělení Chebska, dr. Kramář zamítl tento návrh, odůvodňuje to takto: "Nemůžeme souhlasiti s tímto návrhem, potřebujeme především lesní lázně ležící v Chebsku; ale ještě nutněji potřebujeme uhlí Falknovského kraje pro území svého státu." A dva roky později vedl dr. Kramář proti tomuto Falknovskému revíru v úsporné komisi první ránu, která byla základem jeho úpadku; a není-li příznačné pro neupřímnost české politiky, řekl-li pan dr. Kramář vůči mně v úsporné komisi: "Pane kolego, posuzuji docela objektivně, skutečně nevím, jsou-li ve Falknově němečtí nebo čeští horníci, o to se nestarám." (Smích na levici.) Roku 1919 v Paříži věděl, že tam jsou němečtí horníci, v Praze to již zapomněl. Dostali jsme se v revíru Falknovském, Plzeňském, Rosickém daleko pod stav mírový a všechny pokusy dosíci ulehčení ztroskotaly se dosud o fiskální nerozum rozhodujících činitelů v tomto státě. Je jakési hnutí, jež praví: Proč máme vybírati své uhlí ze země a napolo darovati je cizině, nechme je raději uvnitř pro budoucí pokolení! To jest, posuzováno národohospodářsky a státně, namířeno proti kořenům státu. Důkaz, že žádný stát to nedělá, důkaz, že Anglie pomocí velkých státních prostředků, 15 milionů liber, v poslední době se jala umožňovati vývoz uhlí, 15 milionů liber, s kterými budou musiti počítati horníci a uhlí všech zemí v příštích 9 měsících. Německo to nedělá, Spojené státy, Belgie a Francie to nedělají. Zpětný vývin uhelné produkce, základu průmyslové posice a průmyslové tvářnosti jest krokem do zadu, jenž není naprosto v zájmu státu a ještě méně v zájmu jeho národního hospodářství. Jste zařízeni na tak velkém základě a státní rozpočet je toho příkladem, že své hospodářství musíte udržeti v zájmu velkého základu. Na druhé straně však vidíme místo toho zpětný vývoj k zemědělství, k státu agrárnímu, a na druhé straně velikášství v zastoupení v cizině, ve vydáních militaristických a v dělání dluhů, jež se s tím naprosto nedají sloučiti. Tento protiklad se nedá udržeti. Šli jste ve své celní a obchodní politice docela špatnou cestou, a ač teď začínáte pomalu pochopovati, že hospodářství jest přece něco jiného než politika, že hospodářství se nedá komandovati, ani z Prahy ne, jak se dříve namnoze mělo zato, přichází toto poznání hodně pozdě a dělnictvo vůbec a německé dělnictvo zvláště zaplatilo tuto chybu velmi draze. A je to, abych tak řekl, dětinské, chtíti hospodařiti s touto politikou. Učinili jste všechno, abyste počeštili severozápadočeský kraj. Učinili jste všecko, abyste ochromili uhelné hospodářství, a konečný výsledek je ten, že 8000 českých horníků se vystěhovalo do Francie; a nebyli to ti nejhorší dělníci, již našli cestu do Francie. Jest to národní hospodářství v zájmu státu, je to politika? Říkám vám, že opatření, která teď musíte učiniti nuceně - kdybyste byli nás uposlechli a byli je v čas. učinili, ti lidé by zde mohli najíti práci a chléb, bez pochyby by tomu dali přednost. Tak jste vy, koaliční pětka, tyto lidi zahnali zbytečně do bídy a kdyby se některý venku stal nepřítelem státu, pak jste toho vy intelektuálními původci. Tito lidé tam žijí sami, rodiny z velké části žijí zde, bytové poměry ve Francii také nejsou nejlepší, jedná se s těmi lidmi také jako s kolonisty, nemají dostatečných bytů, nežijí tedy v nejlepších poměrech. Ale neříkáme vám to my, pánové, cituji zde nepředpojaté posouzení celního a obchodního hospodářství v tomto státě, jest to Londýnský "Economist" z 4. listopadu 1924. Jest to velmi pozoruhodné a velmi politování hodné, že takové mezinárodní výroky jsou v českém světě příliš málo rozšířeny. Tento list píše: "Proto vypadá hospodářská budoucnost střední Evropy dnes velmi chmurně. K tomu přispívá především ještě to, že si nástupnické státy ve svých vzájemných obchodních smlouvách nijak nevycházejí vstříc. Všechny v tom nacházejí zábavu, že se přímo jako pokoutní advokáti šikanují, a tímto způsobem se velká hospodářská oblast bývalého rakousko-uherského mocnářství, v níž dříve nebylo celních hranic, rozděluje závorami, jež byly zřízeny nástupnickými státy, aby překážely obchodu, jen aby slunce nesvítilo také trochu na kraj sousedův."
Myslím, že tento mezinárodní posudek plně potvrzuje naše jednání, naše opětné výroky a naše stanovisko. Od prvního okamžiku, kdy jsme vstoupili na půdu tohoto parlamentu, byli jsme to my, a vyžadujeme pro sebe tuto zásluhu; my jsme poukazovali na špatnou cestu české hospodářské politiky a žádali jsme na vás, abyste obrátili a nahlédli to. Váš nacionalistický směr a váš naivní názor, že se hospodářství dá zpolitisovati, a vaše politika tomu zabránily.
Stabilisovali jste ceny v tomto státě. Měli jsme roku 1924 zvýšení cen předmětů denních životních potřeb, jež činilo 18 až 20%. Zjišťuji, že zvýšení cen předmětů denních životních potřeb dosud v žádném povolání není vyrovnáno zvýšením mezd. Ve všech povoláních zůstala zvýšení mezd pozadu. Žádost o vyrovnání těchto zvýšení cen až dosud ještě ve všech povoláních jest nevyřízena. Tyto ceny jste však stabilisovali svými pohyblivými cly, a jestliže tato pohyblivá cla, jež vstoupila tohoto roku v platnost, okamžitě a dosud ještě neprovedla důkaz a neměla účinku, že ceny stoupají, přece je možno, že budou míti tento účinek. Ale i kdyby tomu nebylo tak, pohyblivá cla mají ten jeden účinek, že stabilisují dnešní ceny, které máme, že nám jest počítati s těmi cenami, pokud budou v platnosti nařízení o pohyblivých clech. Na jedné straně jste stabilisovali ceny a na druhé straně udržujete ve velkém i v malém stlačování mezd. A opět vám chci uvésti jen dvě číslice. Cenový index, měřený na mírovém indexu, činí v třetím čtvrtletí 1925 924, mzdový index průměrného dělníka v téže době, tedy 1914 proti 1924, činí 723. Co to znamená? To znamená, že životní úroveň průměrného dělníka teď v Československé republice jest o 22% horší než v starém Rakousku před vypuknutím války. To jsou skutečnosti, které nemůžete žádnými metodami a opravami sprovoditi se světa. Jdu ještě dále. Roku 1922 komise sestávající z dělníků a podnikatelů se státním předsedou ustanovila jakýsi životní standard, t. j. zjistila, co potřebuje čtyřčlenná dělnická rodina na týden k živobytí. Komise pracovala čtyři až pět dní a můžete býti ujištěni, že v tomto standardu není obsaženo nic, co by mělo býti označeno jako nepostradatelný náklad na živobytí dělnické rodiny. O to se postarali zaměstnavatelé. A podle toho standardu, který tam byl vypracován společně, paritně, musila by míti teď čtyřčlenná rodina dělnická 360 korun týdně k živobytí a na stravu, aby mohla žíti poněkud lidsky. A co patří k příjmům 360 korun týdně, to je pod bilance v domácnosti dělníkově. Jděte ven a tažte se dělníků, srovnávejte s tím jejich mzdy, a můžete sestaviti bilanci své hospodářské politiky a jejich účinků na životní míru dělníků. To jest jedna strana bilance. Druhá strana bilance jest ta, že v téže době podniky, především banky a velké podniky průmyslové, nashromáždili ohromné zisky a v téže době, kdy uhelné hospodářství je tak zle v tom, kde krise v tomto hospodářství dosáhla neobyčejně vysokého stupně, osm akciových společností roku 1924 o sedm milionů více vyzískalo než roku 1923, to jest o 15% více. Upamatuji vás na to, že v letech 1919, 1920 a 1921 od tří různých předsedů vlády byla vložena do programu socialisace dolů. Proč dnes o tom nemluvíme? Protože jste provedli socialisaci podle svého způsobu. Dosáhli jste toho, co jste si pod socialisací představovali. Nejprve jste dosáhli toho, že cestou nostrifikace cizozemských společností český kapitál dochází upotřebení a přichází k platnosti u těchto tak zvaných německých společností; dosáhli jste toho, že správní rada byla doplněna českými politiky a polopolitiky, dosáhli jste toho, že různé podniky přicházejí přáním různých Národních Jednot vstříc a s nimi počítají. A tak najednou nastal klid v listech o tomto velkém hospodářském problemu. V tomto okamžiku nebojujeme za socialisaci dolů, ale o dosažení syndikátů, bojujeme o to, aby se neponechávalo jednostranně podnikatelům rozhodování o hospodaření, o hospodářství s uhlím atd. Nemůžeme toho dosíci, protože v české veřejnosti, u české vlády není dosti porozumění pro tuto otázku a protože podnikatelé, čeští i němečtí uhlobaroni, se zcela rozhodně proti tomu brání; proto otázka syndikalisace dolů není proveditelná; mnohé následky krise zmírnila a mnohému zabránila, protože v syndikátech byli zastoupeni příslušní činitelé.
Státní důlní podniky, které oficielně letos se vylučují ze státního rozpočtu, byly zařízeny hospodářsky, jsou vedeny obchodně, byla dosazena pro státní důlní podniky správní rada, a k svému největšímu překvapení musíme viděti, že v této správní radě nebyl vzat zřetel ani na jednoho zástupce německých horníků, ba vůbec na žádného horníka. Do této správní rady byla pojata řada úředníků, dva soudruhové z české strany soc.-demokratické, jeden jest tajemníkem svazu kovopracovníků, druhý zástupcem Družstevní banky, ale zástupce horníků v státních podnicích důlních, kde je zaměstnáno přes 6.000 horníků, tam není. To musí vésti k nespokojenosti a nevěříme, že se tím dosáhne obchodního a pokrokového vedení podniků, vylučují-li se ze zastoupení ti, kteří tam jsou skutečně zaměstnáni. Vidíte tedy, že otázka vašeho hospodářství, hospodářství tohoto státu, že argumentace generálního zpravodaje o tomto hospodářství při nejmenším je velmi pochybná a lze proti ní činiti námitky. Mají snad pravdu, říkají-li zájemníci bank, zájemníci průmyslových závodů, majitelé dolů, agrárníci, že hospodářský život v našem státě jest konsolidovaný, to vám nechceme upříti, že ve vašem zájmu, občansky-kapitalisticky, je dosaženo konsolidace; ale když bilanci sestavují dělníci a zaměstnanci, všichni lidé, kteří musí žíti z pevných příjmů, pak vypadá konsolidace jinak. A parlament, který stojí těsně před svým koncem, přináší bilanci, o které se zde zmíním jen několika málo slovy. Přináší agrárníkům cla, tedy záruku, že ceny jejich výrobků neklesnou pod jistou minimální cenu. Parlament přináší agrárníkům velké snížení dávky z majetku, přináší bankám a průmyslovým podnikům zvýšené zisky a možnosti rozmachu, úředníkům a státním zaměstnancům však restrikci, dělníkům přináší parlament ovšem sociální pojištění, které chceme klidně uznati jako aktivní položku, ovšem s omezením, že si je musí dělníci vykoupiti značnými zhoršeními v stávajících sociálně-politických zařízeních, avšak je to přece velká věc. Vedle sociálního pojištění přináší bilance parlamentu nezaměstnaným další hlad a další bídu, těžké starosti o existenci, o více práce, drahé živobytí a méně mzdy. Pánové, tato bilance platí pro všechny vrstvy, platí dvojnásob pro německé dělníky a německé zaměstnance, kteří zůstávají pod dvojím nátlakem, jednak pod všeobecným nátlakem kapitalistického vykořisťování, rozmnoženým o národnostní nátlak, jenž je denně připravuje o jejich existenci. Chcete popříti národnostní nátlak. Bylo by to marné namáhání, skutečnosti v německých krajích dokazují lživost všech pokusů o zapírání. Restrikce, státní podniky, všechno stojí v této službě, u jednotlivých kapitol v speciální debatě naši řečníci o tom ještě pojednají.
Chtěl bych se teď trochu zabývati vývody pana kol. Trnobranského, který nám ve své včerejší řeči uděloval moudrá poučení a moudré rady. Prorokoval nám, že, nezměníme-li se brzy, přijdeme o svou politickou existenci. Musili bychom to dělati - to sice neřekl, ale myslím si to tak - asi tak jako vy. Pánové, ve všem přátelství! Ponaučení a radám celkem nejsme nepřístupni. Ale pro způsob, jakým zastupujeme své zájmy nám svěřené, můžeme se již celkem obejíti bez rad. Zvláště však bychom je odmítli od strany pana kol. Trnobranského. Kdyby byl pan kol. Trnobranský snad vypravoval něco o své straně, bylo by to snad bylo bývalo pro nás mnohem zajímavější. Kdyby nám byl na př. sdělil, jak to přišlo, že ministr Stříbrný podal demisi, protože to v koalici již nevydržel. Protože nesnese déle roli svatého Floriána (Veselost na levici.), protože nemůže více slučovati se zásadami své strany, protože strana tím trpí, skládá pan kol. Stříbrný svůj ministerský úřad, vystupuje z "pětky". Jeho ministerský kolega dr. Franke telegrafuje z Paříže solidaritu, přijde domů a k dvěma ministerským křeslům, která již má, přibírá ještě třetí. Kdyby nám byl pan kol. Trnobranský řekl, jak se staví k politice dra Beneše, jenž byl přímým podnětem zdánlivého konfliktu svědomí Stříbrného, bylo by to jistě zajímavé. Nechceme žádného poučování, jaké vy udílíte, ale pro všechny logicky myslící lidi jest, jak myslím, pro stranu jen jedno stanovisko, a když postavení koalice je nesnesitelné pro pana ministra Stříbrného, musí býti nesnesitelným také pro pány ministry Frankeho a Beneše. Buď - anebo! Nejednáte-li tak, pánové, pak má taková politika na sobě pečeť neupřímnosti a žádný vážný člověk vám nevěří, aby se neužilo vážnějšího slova. Tedy: Poučení se své strany si můžete ušetřiti, bez těch se obejdeme. Vyřiďte si své záležitosti a ponechte nám, abychom si vyřídili svoje.
Teď bych chtěl ještě říci slovo našim českým soudruhům. Letošního roku zaujali jste jednou podle našeho názoru správné stanovisko k otázce cel. Prohlásili jste, že byste nemohli snésti cla na poživatiny a vzali jste své soudruhy z vlády. Ale netrvalo to příliš dlouho, a opět se tam zase posadili - tak psal jeden český spisovatel, a je to velmi případné. Čeští soudruhové tehdy řekli: "Budou-li zavedena cla na poživatiny, v té věci nepovažujeme se za kompetentní, abychom rozhodovali. Nechť o tom rozhodne nový parlament. Voliči mají býti tázáni." Dobře a správně! Ale teď: "Protože má býti vyřízeno ještě tolik drobné parlamentní práce, vyžaduje zájem dělnictva, aby naši soudruzi opět zasedli na svá místa na ministerských lavicích. Žádáme však nové volby, aby voliči mohli rozhodnouti o clech na poživatiny." Také tuto politiku nechápeme. O čem má teď volič v otázce cel na poživatiny rozhodovati? Vy jste je přece svou další účastí na vládě umožnili a spolu jste je přece přivodili a podle práva a reelně je musíte vůči svým voličům zastupovati! Pánové! A já říkám ještě více, že naše hospodářství pohyblivá cla nesnese, jak již jiné státy měly příležitost dokázati. Jsme toho názoru a nechceme jinak ponaučovati své české soudruhy a také ostatní české socialisty. Chceme jen vyložiti klidně, otevřeně a nedvojsmyslně svůj názor. Podle našeho názoru by bylo historickou úlohou socialistických stran, aby odstraňovaly národnostní zášť, aby urovnávaly cesty národnostní dohodě mezi národy v tomto státě, zachovávajíce národní rovnoprávnost a uvolnily jej pro socialistickou práci, jež se zde ještě má vykonati. Pětkový režim bohužel neprojevil ani známky začátku k cestě této politiky a za těchto okolností jet stanovisko našeho klubu, naší strany, po této stránce dáno samo sebou, abychom hájili těžce ohrožené existence německého proletářského obyvatelstva proti politické a kulturní nevolnosti, proti metodám národnostního násilí. To je naší povinností. Že československé strany občanské nerozumějí tomuto našemu boji, chápeme. U nich je obsaženo v pojmu československého státu skutečné a pravé zastoupení zájmů jejich třídy a jejich zisku. Že také socialistické strany státu nemohou pochopiti toto naše stanovisko, je politováníhodno. Nemáme však prostředku, abychom to změnili. Proto také naše bojovná posice a naše stanovisko k rozpočtu, proto také nepochopitelné stanovisko celého tisku koaličního a koaličních poslanců k našemu stanovisku. Co pak se stalo? Prohlásili jsme od prvního okamžiku, že tato sněmovna před svým rozchodem přejímá závazek, projednati státní rozpočet, co jí ani nepřísluší. Státní rozpočet má býti projednán v nově zvoleném parlamentě. Dále jsme prohlásili, že užívání a provádění metod, které jste zde prováděli se státním rozpočtem, je porušením jednacího řádu. Ani jediné slovo v diskusi, ani v sněmu, ani v plenu, nás dosud nepřesvědčilo o opaku. Stanovisko tisku, což jest podivuhodné, jest docela různé. Koaliční tisk, mravný, ctnostný, uděluje nám censuru za censurou, že děláme obstrukci. Pánové, myslím, že, i kdybychom to byli dělali, vy byste byli ti nejposlednější, kteří by nám to směli předhazovati; neboť vy jste drželi po desítiletí s obstrukcí a oposicí, aniž vám proto dělal někdo předhůzky. Tedy vzpomínati na vlastní minulost je tu a tam nutné a to vám poněkud ulehčí zaujetí stanoviska v mnohé situaci. Stanovisko tisku koaličního jest tedy odmítavé, ostře censurující. Z listů, jež stojí mimo koalici, dovolte mi, abych citoval z mnohých jen dva výroky. Tu jsou především "Lidové noviny", které zaujímají v čísle ze dne 1. října stanovisko k naší obstrukci, a to takto: "V tomto zbahnění parlamentarismu, jenž se stal pouhým ssacím papírem pro to všechno, co vychází z vládních pokojů, napodobí němečtí sociální demokraté jakousi oposici. Mají námitky proti promrskání rozpočtu. Právem, protože i zkrácené řízení se považuje za příliš dlouhé." Podle mínění tohoto českého listu tedy jen napodobujeme oposici. Můžete si tedy teď voliti mezi názory tohoto českého listu a názoru koaličních listů, včetně orgánu naší sesterské strany, "Práva lidu", v této otázce, co chcete. Uvedl bych snad ještě k celému právnímu pojetí této věci jiný úsudek. "Národní Osvobození" ze dne 1. října píše: "Kdo je tedy vinen tímto zjevem, který není naší mladé demokracii k užitku? Koalice říká: Politické důvody nás donutily, abychom zkrátili jednání, neboť v listopadu musí dojíti k volbám. Ale právě tento argument vyvrací nejvíce celou důvěru v rozpočet a jest současně oslabením důvěry v celý rozpočet v cizině i doma. Neboť pro rozpočet se musí vždycky najíti dosti času a bylo by rozhodně lépe, odložiti volby, než promrskati rozpočet. Tyto poznámky nám diktují trpké poznání do péra, že bychom neposloužili vývoji své samostatnosti a demokracii v tomto státě, kdybychom vykládali ještě jednou v budoucnosti jednací řád ve sněmovně tak jako letos, že bychom sice vyhověli liteře zákona, ale hrubě porušili jeho smysl." Takový jest úsudek českých legionářů a máte odvahu podložiti také tomuto úsudku protistátní tendence, jak jste to učinili vůči nám? Je to váš systém v "pětce", který dohospodařil a stal se neudržitelným a odhalil zdánlivou demokracii celému světu tak, že nejste již s to, abyste v politickém boji ještě přesně rozeznávali, co je vpravo a co vlevo, a že dnes nevíte, co jste činili včera, a zítra nebudete věděti, co jste učinili a mluvili dnes. Nás to nemůže nijak mýliti v našem stanovisku. Bojujeme za skutečnou demokracii. Že nemáme demokracii, toho jsou dostatečným školním příkladem porady této sněmovny a projednání všech jejich návrhů zákonů. Náš boj se obrací proti národnostním metodám násilí, vedeme boj za rovnoprávnost všech národů v tomto státě. Bojujeme však hlavně za socialismus, za konečného vítězství nad podobnými a také těmito koaličními metodami, a od toho boje se nedáme odvrátiti žádnými argumenty a našeptáváním. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Skalák.
Posl. Skalák: Pánové a paní! Okolnosti, za jakých projednává se letošní rozpočet, jsou v každém směru poučné. Vládní referenti zdůrazňovali dva momenty, které prý zvláště svědčí o dobré situaci státu a dobré hospodářské politice vlády. Předně je rozpočet prý předložen letos dříve než v jiných státech a jiná léta, za druhé bylo dosaženo poprvé aktivity, přebytku ve vlastním rozpočtu.
Nuže, chci ukázati tyto domnělé přednosti v pravém světle. Řeknu hned, že letošní rozpočet byl podán a je projednáván za bezprostředně probíhajícího vlivu jiných dvou momentů, které na politickou a hospodářskou situaci státu působí skrytě, ale za to tím naléhavěji. Jsou to volby a reparace.
Blížícím se volbám je především co děkovati, že rozpočet byl předložen tak záhy. Volební nervosa a rozervanost koaličního bloku dostoupily takového stupně, že vládě je nemožno vyčkati normálního termínu volebního v příštím roce. Než právě následkem téže rozháranosti vládní strany za stálého handrkování o různé předlohy, s nimiž se chtěly pochlubiti voličům, nechaly uplynouti tolik času, že ho stěží zbývá na projednání rozpočtu a vypsání voleb, má-li k nim dojíti ještě v listopadu. Přes to, že rozpočet byl předložen dříve než jindy, vládní strany byly nuceny vzdáti se obvyklého "zlepšování" předlohy ve výboru a nechati pole obstrukčním řečem německých měšťáků a loyálně oposičních německých soc. demokratů, jen aby předloha mohla se dostati co nejrychleji do plena sněmovny. Spěch koalice byl tak veliký, že na př. dne 18. září předložen neúplný rozpočet sněmovně a členům výboru, a dne 21. skončena již ve výboru generální debata, zatím co podrobný rozpočet několika resortů byl stále ještě část po části dodáván. Veliká horlivost koalice s ranným předložením rozpočtu a jeho promrskáváním - vždyť i nyní v plenu stanovena koaličníky kratší doba řečnická než jindy - má tedy pozadí velmi prosaické.
Druhý rozhodující moment nejen pro posouzení rozpočtu, nýbrž i zvláštní současné situace státu je otázka čsl. dluhů reparačních. Otázka ta zdála se už býti pohřbena, a přece není vyřízena. Vstává dnes znovu v příšerné velikosti. Otázka tato je totiž jednu z kapitol onoho velikého procesu, který prožívá tou dobou celá kapitalistická Evropa pod svištícími důtkami amerického finančního kapitálu. Kapitalistické Spojené Státy vstoupily na evropské bojiště nikoliv pro osvobození národů, nýbrž proto, aby udělaly dobrý a výnosný obchod, a naléhají nyní bez milosti na všecky své dlužníky v Evropě, aby zaplatili do haléře. A poněvadž válkou prodlužené a militaristickou poválečnou politikou vysílené státy evropské platiti nemohou, zabezpečuje si americký kapitál svoje pohledávky tak, že vkládá postupně svoji nohu na šiji evropských národů a nutí stát za státem, aby přijaly jeho podmínky dlouholetých splátek v podobě Dawesovských reparačních plánů za potupné kontroly jeho komisařů, kteří budou kontrolovati hospodářský život na všech frontách a pečovati o to, aby tyto otrocké podmínky byly plněny. Evropa stane se kolonií amerických finančníků. Ovšem ani kapitalisté evropských států nebudou přispívati na tato těžká břemena ze svých kapes. Známe je a víme už, že vynaloží vše, aby je vyždímaly ze zostřeného vykořisťování evropských dělníků. Dělnictvo evropské vchází do období, které znamenati bude boj na život a na smrt, jestliže neprokáže dostatek poznání odhodlanosti a organisované síly, bude v tomto boji poraženo a oloupeno nejenom o t. zv. vymoženosti popřevratové, nýbrž i stlačeno na úroveň koloniálních otroků.
Právě tuto chvíli dochází k rozhodování. Jenom Francie má započíti s ročními splátkami 100 mil. dolarů, což jest bez mála půl čtvrté miliardy korun čsl. A povinnost reparací doléhá těžce i na Československo. Také Československo je podle mírových smluv zavázáno k placení reparací, čili válečných náhrad a jeho obyvatelé budou míti záhy příležitost přemýšleti, jakou frásí byla všecka ta krásná slova o "osvobození malých národů střední Evropy", až bude hledána úhrada reparačních břemen a až po volbách nová vláda bude ji hledati v nových restrikcích, v novém ždímání mezd a platů a v nových daních. Svého času přišel ministr dr. Beneš sám s pobuřující zprávou o reparační povinnosti, kterou odhadoval na 20 až 30 miliard. Později v zahraničním výboru líčil průběh svého jednání s Anglií, Francií a Italií o smazání této povinnosti a naznačoval, že se oddává nejoptimističtějším nadějím v tomto směru. Ale celá otázka visela na jedné podmínce: Jak to dopadne s t. zv. mezispojeneckým dluhem, totiž zálohami, které si podle potřeby poskytovaly za války státy dohody mezi sebou. Nuže, nyní o smazání "mezispojeneckého dluhu" není ani řeči, poněvadž Amerika, která má z tohoto titulu za Evropou asi 11 miliard dolarů pohledávek, trvá na tom, aby byly zaplaceny. A budou-li musiti platiti kontrahenti Ameriky, pak nesleví ani haléře svým chráněncům a pak nás nezachrání také ani Benešova smlouva, se kterou bylo svého času natropeno tolik hluku. Francie bude v reparační komisi tvrdě uplatňovati své nároky a my budeme nuceni platit. Vedle reparačního dluhu je Československá republika povinna svým hodným "spojencům" t. zv. poplatkem za osvobození v částce 750 mil. zl. franků, čili okrouhle 5 miliard Kč.
A práv teď dnem 1. ledna 1926 nastává povinnost platiti 5%ní úrok z reparací i příspěvku osvobozovacího. Jen při 30 miliardách dluhu činí nové břemeno 1 1/2 miliardy korun čsl. ročně. Pro finance Československé republiky bude to míti následky katastrofální. Taková je teď finanční situace republiky v souvislosti s nejožehavější otázkou, kterou se právě zaměstnává mezinárodní vysoká finance. A u nás? Místo co by vystoupili ministr zahraničí a ministr financí, aby vyložili, co se stane s těmito příšernými závazky, slyšíme krasořečnické chvalozpěvy na rozpočet a finanční situaci republiky z úst agrárního referenta a sociální demokrat Stivín jako referent rozpočtu ministerstva zahraničí, přimlouvá se za to, aby republika kupovala luxusní objekty pro čsl. zahraniční úřady v cizině. Za této štafáže spějeme neodvratně pod nadvládu světového finančního kapitálu.