Předseda (zvoní): Žádám pana poslance, aby se mírnil.
Posl. inž. Jung (pokračuje): Fakta jsou fakta! Pro to, že náš názor jest správný, jest příznačnou již ta okolnost, že sněmovna ležící v posledním tažení osobuje si právo projednávati státní rozpočet a že tento úkol vykonává ještě mimo to porušujíc zřejmě jednací řád, když totiž, vzdávajíc se beztoho předepsaného zkráceného řízení, užívá nezkráceného, které jest ještě zkrácenější než zkrácené. Bylo by škoda každého dalšího slova o tomto druhu parlamentní demokracie, kdybychom neznali důvodu tohoto podezřelého spěchu a kdyby tato okolnost nám neukládala povinnosti, abychom tento úmysl, pokud sahají naše síly, aspoň ztížili. Nejvhodnější zbraní k tomu byla by podle našeho mínění, jež stále zastáváme, obstrukce. Nedojde-li k ní, dlužno se pokusiti, aby tento systém byl aspoň postaven do pravého světla. Můj klubovní kolega Patzel věnoval se tomuto úkolu ve výboru vší silou, zde tento úkol připadl mně. Proč vlastně mají pánové s české strany tentokráte tak na spěch? Pan generální zpravodaj uvedl jako důvod nastávající rozpuštění sněmovny, odůvodnění, které, i kdyby bylo správné, bylo by velice chabé. Pokud víme, není však vůbec správné. Jde spíše o americkou půjčku; pro ni byl také tento státní rozpočet přiměřeně přikrášlen. (Posl. Simm [německy]: Američané se nedají oklamati!) Uvidíme, jak se věci rozvinou, snad se dožijete takového neúspěchu jako s cestou zetě pana Becky do Anglie. Československo kráčí toutéž cestou, kterou před ním kráčely tak zvané poražené státy, ale také vítězné a quasi vítězné státy, cestou, jíž nyní kráčí Caillaux, jenž jest právě za velkou louží, aby v Dolarice tam, kde jsou jediní skuteční vítězové ze světové války, pánové z novoyrkského Wallstreetu, pánové světa, vyjednával o francouzskou půjčku. Dvě miliardy, tedy celá pětina veškerých výdajů, jest již nyní uvedena na zúročení a umoření státního dluhu. Největší položka státních výdajů. a ona vzroste, ačkoliv již nyní jest obava, že se všechny tvůrčí vrstvy zhroutí pod ohromným daňovým břemenem. Šetří se na našich školách, tisíce německých státních zaměstnanců bylo prý z úsporných důvodů vyhozeno na ulici. Nešetří se však v ješitném velikášství a v zájmu francouzského spojence, s nímž jste spojeni jak v dobrých, tak i ve zlých dobách - zdali udělá totéž, jest ještě otázkou - na vojsku, které s 1935 miliony jest druhou položkou výdajů ve státním rozpočtu. Na placení dluhů a vojenské výdaje připadá tedy asi 40% veškerých výdajů státního rozpočtu z 10 miliard, při němž jest výkonnost obyvatelstva využitkována do krajností a jenž mimo to nepodává ještě jasného obrazu o státní správě. Pan generální zpravodaj prof. dr. Srdínko, pyšně sice prohlásil zde i ve výboru vůči mému klubovnímu kolegovi Patzelovi, že se nepodaří provésti důkaz, že rozpočet jest fiktivní. Tento důkaz se opravdu provedl a máme pro to české svědky. Rozličné nové státní příjmy, které velice zatěžují hospodářský život, byly schváleny se zřetelem na slibovanou úpravu požitků veřejných zaměstnanců; jejich výtěžek jest sice zařazen do rozpočtu k úhradě všeobecných výdajů správních, pro státní zaměstnance není tam však nic. Dále se počítá také letos s pravděpodobným přebytkem provozu státních drah, kdežto podle zprávy rozpočtového výboru provoz státních drah se skončil dosud každoročně se značnou ztrátou. Když nyní pan ministr železnic a k jeho ochraně také pan zpravodaj, přicházejí s domnělými přebytky v provozu státních drah, musejí sami doznati, že byla při tom započtena sta milionů výdajů na zaměstnance státních drah na útraty všeobecné státní pokladny. To jest upřímné doznání, že provoz státních drah jest pasivní z příčin, které nám všem jsou jasné. Když tedy největší hospodářský provoz hází při tom stomilionovými číslicemi jako cirkusový kejklíř, a když nejsou uvedeny výdaje na ohlášená opatření ve státním hospodářství, máme plné právo označiti rozpočet pro rok 1926 za fiktivní, za přikrášlený, jen pro oklamání jistých vrstev!
Pro ohromné výdaje na státní dluh a na vojsko, které činí asi 40%, musí se ovšem kultura ve státě národa, jenž s pýchou čítá mezi své lidi Komenského, spokojiti se žebráckým grošem. Na ni připadá celých 890 milionů, tedy sotva 9%. Jest snad případnější charakteristika k české žertovné průpovídce, jež zní: "A tu Němci stále tvrdí, že k nám přinesli kulturu! Kde vlastně je O kulturní hanbě zavírání škol bylo zde jednáno v rozpravě teprve před několika dny. Mohu tedy krátce poukázati na tuto rozpravu, zvláště na to, co v ní přednesl můj kolega Simm, tak že si mohu uspořiti každý další příklad. To jest však také první příznak onoho nehorázného systému lží a nejsurovějšího znásilňování, jenž jest v přímém rozporu s tím, co v posledních dnech rakouské říšské rady slibovali pro budoucnost rozliční čeští vůdcové stran - poukazuji jen na Tusara, Němce, dr. Soukupa, Klofáče, Staňka a dr. Stránského jako mluvčí českých stran. Jak se zdá, zapomněli pánové na všecko. Zapomenuta jest také vyhláška české socialistické rady ze dne 12. října 1918, kterou zaslali sudetsko-německému dělnictvu a v níž se praví: "Uznáváme právo sebeurčení také pro vás a domníváme se, že jen zástupci českého a německého národa jsou v této historické chvíli povoláni, aby smlouvou rozhodli, jaký bude v budoucnosti vzájemný poměr obou národů." Tuto vyhlášku podepsal mezi jinými také pan ministr dr. Franke, ministr pošt, pro zásobování lidu a železnic v jedné osobě - doufám, že jsem nezapomněl na žádnou z jeho hodností - jenž, jak známo, v rozpočtovém výboru velice ostře se ohradil proti německým stížnostem. Mohu tedy připomenouti, že podle "Národní Demokracie" on to byl, jenž na sjezdu internacionály v Ženevě v únoru roku 1919 prohlásil: "Československé socialistické strany zaručují Němcům plná a rovná občanská práva, svobodný politický a jazykový rozvoj, jsou ochotni spolupracovati s německým proletariátem, aby Československá republika byla vybudována jako moderní organismus, v němž by každý národ sám rozhodoval o svých zvláštních věcech." (Posl. Patzel [německy]: To jest z Humoristických Listů!) Zdá se tak. Snad toho budeme jednou moci užíti v takovém časopisu!
Zapomenuto jest také, co sliboval hradčanský filosof, jenž také ve školní rozpravě byl několikráte citován, ve "Washingtonské deklaraci" z r. 1918, v níž mezi jiným stojí: "Ve stálém úsilí po pokroku zaručí - totiž příští stát - svobodu smýšlení, náboženství, vědy, písemnictví a umění, slova, tisku, práva koaličního a petičního." To jest jeden z dvanácti bodů. Jiný bod zněl: "Menšinová práva budou chráněna poměrným zastoupením, národnostní menšiny budou požívati plných práv." Další bod: "Československá republika provede pronikavé sociální a hospodářské reformy." Další bod: "Přejímá úplně demokratickou a sociální zásadu národnostní" atd.
Nyní prozkoumáme, jak tomu jest ve skutečnosti. Buď to bylo všechno zapomenuto, nebo to bylo předem vypočteno právě tak na klam a podvod, jako 14 bodů kejklíře Wilsona. Neboť hned potom bylo vyřknuto slovo o "rebelantech, s nimiž se nevyjednává". Hned na to padly výstřely české soldatesky, které v době od 18. října 1918 do 27. října 1921 zabily 116 Němců, z toho jen 54 jediného dne, krvavého 4. března 1919. Tak vypadá řeč, jíž pánové s námi mluví. Jest to řeč husitství, které přes staletí, jež od té doby uplynula, nevymřelo. Snad se methody staly poněkud kulturnějšími. Konečně nejde tak o formu, nýbrž o účinek. Rozhodně jest skutečností, že my Němci pohlížíme na pohřebiště své kultury a svého hospodářství, a že jsme politickými nevolníky. "Svobodu tisku" slíbenou ve "Washingtonské deklaraci" případně ilustruje mezi jinými tento obraz (ukazuje noviny). Jest to číslo 212 časopisu naší strany "Der Tag" ze dne 23. září tohoto roku. Z otevřeného dopisu Masarykovi zbyla úhrnem tři místa vedle nadpisu a podpisu, a jsou to tři citáty z jeho spisů a při tom ani nevím, nezabavil-li státní zástupce také ještě citáty. Vše ostatní se stalo obětí censury, téže censury, o které již před 120 lety rakouský císař František, jenž byl spíše vším než ctitelem svobody, pravil: "Censura jest ještě blbější, než jsem myslil." (Posl. Patzel [německy]: Za to jsme se odrakouštili!) Tu pánové zaujímají stanovisko proti Habsburkům a drží se při tom habsburských příkladů. (Posl. Patzel [německy]: S Hohenzollerny se již smířili!) Zajisté, aspoň s jednou linií!
"Demokracie" jest demonstrována touto parlamentní komedií. Mezi sty dalších příkladů uvádím pouze, jak se nakládá s městem Opavou, kde obecní zastupitelství zvolené před 1 1/2 rokem nemůže stále ještě zahájiti svou činnost, poněvadž dne 14. dubna 1924 starosta nově zvolený také českými hlasy nebyl ještě potvrzen. Poukazuji dále na to, jak zemská politická správa ve Slezsku jednala s obcí Novým Bohumínem. Tento postup vylíčil jsem kdysi v interpelaci a nyní konečně po 1 1/2 roce bylo toto malicherné týrání přibito na pranýř výrokem správního soudu. Aby tento obraz byl úplný, chci poukázati na rozpuštění obecního zastupitelstva v Ludgeřovicích na Hlučínsku, které bylo provedeno z nejnicotnějších důvodů, jakož i na obec Karvinnou na Těšínsku, kde dne 15. září 1923 začly obecní volby a dnes ještě nejsou ukončeny. (Veselost na levici.) Byly tehdy přerušeny a od té doby se nenašla chvíle, aby se znovu začlo s volebním aktem. To tedy jest ta proslavená demokracie, správně řečeno česká, podvodná demokracie. Zkoumejme, jak tomu jest se "svobodou smýšlení". Pro to uvádím jen jeden příklad, o němž byla řeč také v rozpočtovém výboru. Zvěrolékaři Pollakovi v Jihlavě se odpírá nostrifikace jeho diplomu získaného na vídeňské vysoké škole, poněvadž v malé společnosti, při pamětní slavnosti za oběti dne 4. března 1919, pronesl pamětní řeč, v níž, mimochodem řečeno, přítomný policejní úředník nenašel žádné závady. A to přes to, že po tři leta dostával státní studijní podporu a musil se zavázati, že zde bude vykonávati svou praksi. Jinak byl by dávno dostal místo v Rakousku. A to po šestiměsíčním řízení, ačkoliv od zemské politické správy v Brně měl již předběžné svolení vykonávati praksi a tuto praksi také skutečně tři měsíce vykonával. Na zakročení bylo mi v Brně oznámeno, že příčinou odmítnutí jest nepříznivá zpráva policie. Táži se, jaký jest obsah této zprávy a dovídám se, že jest jen zcela všeobecného rázu. Na svou další otázku co má tento člověk nyní učiniti, řeklo se mi v zemské politické správě, aby podal novou žádost. To se stalo. Za touto věcí chodil jsem vytrvale celý rok. Bylo prokázáno, že soudní řízení zavedené proti Pollakovi zastaveno, poněvadž se stal omyl v osobě. Ačkoliv tento případ zaměstnával tři ministerstva, ministerstvo zemědělství, školství a vnitra, byla také druhá žádost tyto dny zamítnuta. Než jmenovaný dostal zamítavé vyřízení, mohl jsem mu již vyřízení oznámiti; ujali se ho a zasáhli také kolegové z jiné strany. Na jejich radu podal třetí žádost. Jak vyřízení dopadne, vysvítá z poznámky referenta v ministerstvu školství, že již vědí, s kým mají co činiti, jelikož se za něho přimlouval hakenkrajcléř. Tak tedy vypadá nestrannost vyšších úředníků v ministerstvech. Proto není jiného výrazu než: Fuj! To jsou vysocí čeští úředníci, kteří stát považují za své panství. Jak jsem již uvedl, promluvil rovněž v rozpočtovém výboru o tomto hrozném případu jiný kolega, byl to Fischer z německé sociálně-demokratické strany. Jistý úředník ministerstva vnitra vyžádal si od něho materiál a při tom se tvářil docela nevinně, ačkoliv přece ministerstvo vnitra činně spolupůsobilo při tomto svinstvu. Nyní uvidíme, jak se věc bude dále rozvíjeti. Podle mého mínění dopadne vyřízení tak jako dosud. Tak tedy vyhlíží velmi oslavovaná mravouka a lidskost v období demokracie! Pacifisté a lidé blouznící o humanitě, kteří obyčejně nám Němcům udílejí dobré rady, mohli by jich jinde lépe užíti! Dlužno zdůrazniti, že v tomto případě jde především o ministerstvo školství, tedy o ministerstvo, které od převratu s jedinou výjimkou bylo a jest trvale obsazeno českými sociálními demokraty, což dokazují jména Habrman, Bechyně, dr. Markovič, a které se ve všech věcech jeví pravým zmetkem malicherné nenávisti, záští a zlomyslnosti. Zdá se, že právě čeští sociální demokraté usilují se tvářiti jako nejvěrnější podpora této koaliční soustavy, vybudované na loupeži, lži a korupci!
Předseda (zvoní): Žádám panu kolegu inž. Junga, aby se laskavě mírnil.
Posl. inž. Jung (pokračuje): Když někdo jednou použije příležitosti, aby promluvil, musí říci pravdu. Paragraf o urážce veličenstva neplatí snad přece ještě pro koalici. Co mají již na svědomí právě tito lidé, totiž čeští sociální demokraté, kteří na sjezdech internacionály dělají ze sebe příležitostně zástupce internacionály, nelze slovy ani vyjádřiti.
Jak se chrání "svoboda slova", vylíčil jsem již vloni zde ve sněmovně ve své řeči na základě soudních rozsudků a obžalob. Zdůrazňuji jeden z případů, které jsem tehdy uvedl, ještě jednou a to jako protějšek k nedávnému rozsudku proti jistému českému finančníkovi, který úmyslně zabil člověka. Pro slova: "Nyní jest zřejmo, že založení Československé republiky bylo omylem proti právu sebeurčení", kterých prý užil na schůzi, což obžalovaný i svědkové popírali, byl jistý člen opavského obecního zastupitelstva odsouzen podmíněně na 14 dní; rozsudek byl také potvrzen. Ale finančník Kopecký, jenž u Brantic zastřelil člověka a spáchal zabití z nedbalosti, byl tyto dny odsouzen podmíněně na jeden měsíc, ačkoliv několik svědků svými výpověďmi jej zatěžovalo a ačkoliv sám ministr financí ve své odpovědi, kterou mi zaslal dne 19. srpna, doznal, že Kopecký vystřelil na postrach do vzduchu tak, že koule hvízdala lidem kolem hlavy a snadno mohla ně-koho trefiti. Vidíme již tedy, s kým máme co činiti. Každý přizná, že ministr financí jest vším jiným než přítelem Němců. Ale proč tento lehký trest, jenž se v tomto případě příliš podobá sproštění? Poněvadž Kopecký uvedl, že svědkové jsou Němci, kteří mu proto nejsou příznivi. Tato výpověď tedy stačí, aby vyvázl s lehkým trestem. Na jaký stupeň již kleslo soudnictví touto soustavou, která zbavila soudce jeho nezávislosti, a učinila jej bezvolným nástrojem onoho direktoria z 5 mužů, jež se svými pomocníky . .
Předseda (zvoní): Žádám pana posl. inž. Junga znovu, aby se mírnil.
Posl. inž. Jung (pokračuje): . . . . skutečně ovládá stát a modro-bílo-červeného vlastenectví využívá ve svůj prospěch, naznačil jsem zde již vloni. Jest to neslýchané a již vloni jsem ve své řeči, kterou jsem zde měl, užil výrazu, že se spravedlivost stala nevěstkou této soustavy!
Předseda (zvoní): Volám pana posl. inž. Junga za tento výrok k pořádku.
Posl. inž. Jung (pokračuje): To nedávno zjistili také vysocí soudní úředníci a advokáti. Jako nejnovější příklad tohoto druhu soudnictví a této soustavy uvádím případ učitele Ignáce Goetha v Jihlavě. Na své dovolené v Durinsku měl přednášky o jihlavském jazykovém ostrůvku. Příčinou toho bylo, že se Jihlavani přistěhovali z Durinska a že mínil, že proto vzbudí tam zájem pro tento jazykový ostrov. Co se stalo? Po svém návratu byl zatčen a jest již po týdny ve vyšetřovací vazbě prý pro velezradu. Buď se nyní zkonstruuje nový případ Baeranův nebo se tato věc skončí tak, jako věc našeho straníka Wickera v Mikulově, jenž byl 6 neděl držen ve vyšetřovací vazbě, poněvadž prý zamýšlel pokusiti se o převrat, a jenž konečně byl odsouzen pro přestupek spolčovacího zákona na 48 hodin vězení, ovšem již dávno po tom, co si odpykal šestinedělní vyšetřovací vazbu. Co je však do toho těmto nesvědomitým lidem, zdali někdo tím ztratí své místo, svůj chléb a svou práci a musí bídně zahynouti, jen když mohou vyhověti své malicherné zlomyslnosti a mstivosti.
Český národ "provede pronikavé hospodářské a sociální reformy", praví se dále ve washingtonské deklaraci. Zvláště se zde mluví o vnitřní kolonisaci, tedy o tom, co zde v této zemi známe pod běžným titulem "pozemkové reformy", jako hanebné dílo první jakosti. Pozemková reforma se stala čachrem se zbytkovými statky a tyto statky se dokonce oznamují v novinách, jak dokazuje tento inserát z "Venkova" ze dne 6. června: "Zbytkový statek asi 265 měr s menším mlýnem prodá za 360.000 Kč Gold a Stoček, pozemková kancelář v Praze II., Mezibranská 21." Pozemkový úřad má, jak se zdá, vůbec filiálky v rozličných krajinách, neboť taková oznámení nalezl jsem již i na nádražích. Dělníci a zaměstnanci vyhazují se prostě na ulici, drobným pachtýřům se bezohledně dává výpověď. Pro to mohu uvésti dva případy z poslední doby. V Janovicích u Rýmařova byla dána výpověď drobným pachtýřům janovického panství. Proti této výpovědi podali námitky a olomoucký krajský soud je ovšem odmítl proto, poněvadž důvody, které uvedli, totiž ohrožení jejich existence, nejsou důvodem pro to, aby nedostali výpověď. Totéž stalo se drobným pachtýřům zbytkového statku ve Vítberku u Oder. V této věci vyjednával jsem s přídělovým komisařem v Opavě. Jakého ducha jest tento člověk a jemu rovní, vysvítá z toho, že když jsem byl ještě v předsíni a on ještě nevěděl, že tam jsem, vyjádřil se k jistému návštěvníkovi takto: "A ten posl. dr. Scholicha ten hakenkrajcler Jung". Na to jsem otevřel dveře a pravím: "Pane komisaři, vy jste volal hakenkrajclera Junga, jest již zde." Byl pro to poněkud na rozpacích a slíbil mi, že drobní pachtýři své pozemky ovšem podrží. Tento chlap lhal právě tak jako všichni ostatní, neboť drobní pachtýři nedostali ani kousku z pozemků, jež pachtovali, a majetník zbytkového statku prohlašuje, že by na podobnou smlouvu nikdy nebyl přistoupil. Zde máte pozemkový úřad s celým jeho svinstvem, jež nemá sobě rovna, a to jest ta proslavená vnitřní kolonisace, která se provádí. Že ostatně noví pánové žijí v ideologii třicetileté války, kdy, jak známo, byla stanovena zásada, že víra panovníka musí býti rozhodná pro jeho poddané, dokazuje případ statkáře Koláře z Nového Sedla, jenž od svých dělníků žádá, že musejí dbáti jeho národní příslušnosti a tedy posílati své děti do českých škol. Duševní chápání tohoto člověka se tedy zastavilo na stupni z r. 1648. Do těchto celých poměrů nahlédnouti umožňuje statistika vydaná nedávno výborem samosprávných sborů pro pozemkovou reformu, která sahá do konce dubna. Podle ní ani jedna z 50 německých obcí, které žádaly o příděl, nedostala ani kousku a ze 460 zbytkových statků připadl jen jeden jediný člověku, jenž se za Němce vydává. Nejkřiklavější případ jest zajisté případ Mariánských Lázní. Ukazuje, že pozemkový úřad může dělati co chce a ukazuje také, že veliká část české veřejnosti, která, jak známo, s jásotem přivítala uvalení vnucené správy, jest zbavena všech právních pojmů. Ukazuje také, že ještě dnes jsou případná slova kronikáře koncilu Kostnického, jenž jistá opatření, která kostničtí občané z opatrnosti učinili, charakterisoval takto: "Poněvadž se páni z Čech nemohli zdržeti drobných krádeží!"
Národní menšiny budou požívati plných práv, praví se ve washingtonské deklaraci. Jak toto právo vyhlíží, dokazují mezi jinými čistě české nápisy ve vozech také těch vlaků, které projíždějí čistě německým územím nebo, jak tomu rádi říkáte, zněmčeným územím. Dokazuje to jednání se státními zaměstnanci, jazykové zkoušky, zákaz užívati němčiny v úředních místnostech a konečně jako koruna všeho nucená restrikce. O těchto opatřeních musím se zmíniti několika slovy, poněvadž pan generální zpravodaj se odvážil směle tvrditi, že bylo propuštěno více českých než německých zaměstnanců. Bylo by jen v pořádku, kdyby bylo propuštěno více Čechů, poněvadž přirozeně jsou silněji zastoupeni nežli my, ba dokonce mnohem silněji, než by měli býti podle klíče obyvatelstva. Ale skutečnost dokazuje, že tvrzení zpravodaje není správné. Líčím poměry u státních drah. Sta německých zaměstnanců, kteří neobstáli při jazykových zkouškách, byli kvalifikováni "nedostatečně". Rozhodně však nejde o neschopné lidi, nýbrž veskrze o zdatné a pilné úředníky s velikými schopnostmi, kteří ještě nedávno byli prvotřídně kvalifikováni. Tím, že neobstáli při jazykové zkoušce, naprosto se také nic nezměnilo v jejich služebním výkonu, neboť zůstali až do restrikce na svých místech, kde pracovali stejně pilně jako dříve. Postup, aby němečtí úředníci s nezávadnou služební výkonností a vysokými schopnostmi byli kvalifikováni nedostatečně, zakládá se na výnosu ministerstva železnic č. 57.699 z roku 1924. Jak nelogický jest tento postup, vysvítá z toho, že tak mnohému, když byl krátce potom přeložen na odpočinek, bylo vysloveno uznání za jeho dlouholeté uspokojivé a prospěšné služby. Jmény mohu posloužiti, bude-li si někdo toho přáti. Jest tedy prokázáno, že přes domnělou nedostatečnou způsobilost ke službě pro skutečnou nebo domnělou neznalost služební řeči jest přece možno konati prospěšné služby. Poslední dobou státní železniční správa rozšířila proti všemu právu tento postup také na dosud neunifikované zaměstnance ústecko-teplické a buštěhradské dráhy. Ředitelství státních drah Praha-Sever šlo dokonce tak daleko, že krátce před lhůtou postupu povolalo ke zkoušce všechny německé úředníky, kteří toho dne měli postoupiti. Byli povoláni také zaměstnanci, kteří byli nemocní a kteří za krátko měli odejíti do výslužby, jen aby jim mohl býti postup odňat. Propouštění německých úředníků a zaměstnanců děje se převážně způsobem, jenž se přímo příčí zákonu. Němci se propouštějí, ačkoliv mají nezaopatřené děti, kdežto čeští bezdětní zaměstnanci zůstávají ve službě. Příklady mohu i po této stránce posloužiti. Příčinou propouštění německých úředníků jest také většinou štvaní a udavačství tak zvaných českých obranných spolků, především "Severočeské Jednoty" a "Severomoravské Jednoty". Ty mají na svědomí mnoho bídy Němců. Štváčské dopisy těchto spolků odevzdávají se s příslušnými seznamy přímo členům restrikční pětky v ministerstvu železnic, která pak provádí restrikci udaných zaměstnanců. Ba dokonce služební činnost tak mnohého českého úředníka přestává jen na tom, že pokud možno udává své německé kolegy. Chcete-li, mám také pro to příklady a mohu uvésti jména.
Rád bych se dotkl ještě jedné věci, o které jsem jednal již několikráte. Poukazuji na bídu stále ještě služby sproštěných 49 německých železničářů, kteří hned po převratu byli služby zproštěni a do dneska nedostávají ani odpočivného ani nebyli převzati do činné služby. Jen málo z nich dostává nepatrný příspěvek. A proč to vše? Poněvadž ještě dosud nebyla provedena ratifikace smlouvy uzavřené na konferenci nástupnických států, která obsahuje rozřešení této otázky. Krásná ilustrace k sociálnímu duchu, jenž prý v této zemi vládne!
Čenichání a poručníkování bere na sebe přímo směšné tvary v tomto státě svobody, jehož obránci, poněvadž z něho kořistí, vyličují denně jeho přednosti v nejkřiklavějších barvách. Stát dokonce upravuje vyučování tanci a brzy přijdou na řadu také hokynáři a zelináři.
Kolega z mého klubu Wenzel podal nedávno interpelaci, která se zabývá státní úpravou vyučování tanci a zkouškou učitelů tance. Chci přece jen přečísti tento časový dokument, poněvadž jest přímo výmluvným důkazem státnické moudrosti v této zemi. Jest uveřejněn v čísle 2. úředního listu děčínské okresní politické správy a zní: "Úprava vyučování tanci a slušnému chování. Zemská politická správa podle zmocnění ministerstva vnitra" - dokonce pana ministra vnitra obtěžují vyučováním tanci - "ze dne 1. března 1924, č. 57.507, nařídila výnosem č. 377.271 ze dne 18. listopadu 1924, že se každý uchazeč o povolení vyučovati tanci a slušnému chování resp. o prodloužení nebo rozšíření své koncese musí podrobiti zkoušce". Jen krátkými slovy zmíním se o dalším obsahu. Předmětem zkoušky má býti: 1. Morálka, a to právní normy, které upravují vyučování tanci - dejte jen pozor, jak jsme se odrakouštili - rozhodným jest dvorní dekret ze dne 6. ledna 1836, politická sbírka zákonů svazek 64. Tedy došli jsme již skvěle daleko v odrakouštění! Dále rozhoduje o tom výnos bývalého místodržitelství ze dne 5. srpna 1855, č. 31, dále policejní a právní předpisy, jejichž všeobecnou znalost lze předpokládati u každého inteligenta. Dále se zkouší z literatury, při čemž se žádá znalost krátkých dějin české literatury a z dějepisu, totiž krátké dějiny českého národa v hlavních rysech. Dokonce zeměpis musí učitel tance znáti, konečně jest předmětem zkoušky praktická nauka o slušném chování, dějiny tance, zdravověda, esthetika, výchova v taneční vědě, praktická znalost tance a znalost vyučovacích metod jakož i "Česká beseda". V budoucnosti bude tedy také tato živnost otevřena jistě jen Čechům. O to jde. Vidím tedy, jak hluboce se již zasahuje do našeho života a že nic není jisto před zasáhnutím pánů ze státního národa. To bylo několik ukázek.
Můj klubovní kolega Patzel měl již příležitost v rozpočtovém výboru zabývati se obšírně našimi stížnostmi, které musíme podati. Že to nic nepomůže, víme. Češi odbývají tyto stížnosti tím, že nám vyčítají kverulantství. Chtějí býti státním národem, ale podle našeho mínění nejsou k tomu schopni. Státotvorné národy potřebují značné míry nezištnosti, chytrosti a trpělivosti. Že nemají těchto vlastností, netvrdíme jen my, nýbrž jsou i Čechové, kteří to tvrdí. Poukazuji na vývody senátora Klofáče v týdenníku "Masarykův lid", kde tak obšírně líčí nesnášenlivost vůči jiným národům. Také hlavní redaktor "Lidových novin" přišel, ovšem teprve před několika dny, na to, že není vše tak, jak by mělo býti. Takové hlasy však vyzní naprosto neslyšeny a bylo by od nás nesprávné, kdybychom doufali v obrat k lepšímu bez našeho přispění.
My němečtí národní socialisté řekli a napsali jsme dosti často a opakuji to s tohoto místa, že náš národ bude míti na světě tolik významu, kolik si bude moci dobýti vlastní silou. To platí pro sudetské Němce, právě jako pro naše bratry v německé říši a v Rakousku. Vyslovujeme-li se v sudetských zemích pro spojení všech sil svého národa k boji proti této soustavě nejbrutálnějšího znásilňování, nevzdali jsme se tím nikterak svého vyššího cíle, jenž jest obsažen ve státoprávním prohlášení, jež můj klubovní kolega Knirsch učinil v ustavující schůzi Národního shromáždění německého Rakouska dne 21. října 1918 a s prohlášením, které jsem na rozkaz svého klubu učinil v této sněmovně v červenci 1920. Na těchto prohlášeních, od nichž se odchýliti nemáme důvodu a na našich zásadách zakládá se také chování, které zaujímáme právě nyní k jednání o smlouvu, jež jest na denním pořadu.
Vždy jsme považovali trpnost za zlo a usilujeme tedy kmen sudetských Němců pohnouti k živé činnosti. Tato činnost nesmí však - výslovně to zdůrazňuji - nikdy a nikde vésti ke ztrátě německého národa a německé země a k dobrovolnému uznání mírových diktátů z r. 1919. Dr. Beneš nabídl německé říši rozhodčí soud. Používáme příležitosti, abychom zvláště varovali před dr. Benešem. Nesmí se zapomenouti na jeho chování v otázce hornoslezské a v otázce sankcí z r. 1921, kdy hájil stanoviska, že účast na sankcích není pro tento stát problémem, nýbrž otázkou taktiky a času. Poukazujeme také na požadavky o zlepšení hranic v kladském území, které se znovu objevily v jedné části českého tisku. Jak známo, není česká a polská chuť na území sama sebou nepatrná. Jídlem vzrůstala by jen do nekonečna. Poukazujeme dále na nestydatou propagandu, kterou tropí české štváčské spolky, přede všemi "Národní Jednota Severočeská" bez trestu a bez překážky nejen proti nám, sudetským Němcům, nýbrž proti všemu německému vůbec a proti německé říši zvláště. Můj klub podal ministrovi pro věci zahraniční nedávno interpelaci. Šlo o štvaní českého tisku proti říšskému presidentu Hindenburgovi a o plakáty vyvěšené na všech nádražích a poštovních úřadech uvedeného českého štváčského spolku, na nichž posupný německý orel s pikelhaubnou letí přes hranice a ohrožuje české menšiny, vyobrazené jako nevinná kuřátka, která pak ustrašena utíkají se pod křídla české kvočny. Schází jen francouzský kohout a jest hotova alegorie, která zřetelněji než vše jiné ukazuje, jak nesmírně hluboká jest zášť právě Čechů v pohraničním území proti všemu německému. Jak nevinné jsou ostatně české menšiny, ukazoval průvod poslední neděle, v němž mělo svou úlohu také staré husitské přísloví "Všude lidé, v Chomutově Němci." Tato slova byla v husitské době pro chomutovské obyvatelstvo zajisté čestná, poněvadž potvrzovala, že se ve velice krátké době vzchopili a dokázali, že se jejich město stalo zase německým městem. Ale dnes jsou tato slova neslýchanou drzostí a provokací. Zde však nezasáhne žádný státní zástupce. Jak zcela jinak pracují přece úřady, když jde o Němce. Jen se někde ukáže nějaký prapor se skobovým křížem a již jest celá okresní politická správa pobouřena, ba dokonce béře se na pomoc i ministerstvo. Ale totéž ministerstvo nechává všem těmto věcem klidný průběh! Pan ministr pro věci zahraniční proti svému zvyku pospíšil si odpověděti na naši interpelaci. Jeho odpověď jest ovšem stejná, jako všechny ministerské odpovědi.
Varujeme říšské Němce před tímto novým přítelem, varujeme před každou smlouvou, jež nebude uzavřena s naším souhlasem; cesta z Prahy do Berlína vede skrze nás sudetské Němce! To musí býti jisto jednou pro vždy. My sudetští Němci považovali jsme se vždy za přední stráž němectví ve střední Evropě a podle toho jsme také jednali. Opírali jsme se vždy o svou vlastní sílu, také v Rakousku, jež prý bylo Němcům přátelské, ve skutečnosti však bylo přátelské Slovanům, jak dokazují jména Thun, Hohenwarth, Badeni. Jen jednoho si přejeme, abychom nebyli zaprodáni, aby celý náš národ, kdekoliv sídlí, považoval svůj osud za společný, aby každá část byla ochotna nezištně všemi silami sloužiti celku. Opírajíce se o toto vědomí, jsme ochotni bojovati za naše základy, za školu, hroudu a pracovní místo, abychom se udrželi pro celek a abychom s celkem kdysi vybojovali si lepší budoucnost! (Souhlas a potlesk na levici.)