Jest příznačno pro ducha, který tu vládne, že i sociální zákony, na nichž si v tomto státě tolik zakládáte, jsou proniknuty a ovládány duchem šovinismu, takže jsme si museli opětovně stěžovati zvláště při sociálním pojištění, při zákonu o válečných poškozencích atd., do poškozování Němců a do nedbání jejich práv. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Důkaz libovůle administrativy poskytuje Hlučínsko. Pět a půl roku vládne tam výjimečný stav odporující zákonům a ústavě. Všechna nenávist proti německému národu se tam vybíjí přes ochranný zákon a přes tak zvanou ochranu menšin. Nesčíslný počet trestů, libovolně rozpuštěná obecní zastupitelstva ukazují ducha tamější správy.
Pracující obyvatelstvo volá vždy zase po snížení nesnesitelného daňového břemene. Podle rozpočtu nelze s tím počítati. Různé daně zůstávají, jmenovitě daně, které tak doléhají na živobytí, rozmnožují se ve své výši, na příklad daň z uhlí zvyšuje se o 300 milionů, daň z příjmů z 800 na 995 milionů, všeobecná daň výdělková z 247 na 250 milionů, výdělková daň podniků veřejně účtujících z 248 na 280 milionů; daň z obratu má zase vynésti 1.590 milionů. Z daní spotřebních vykazuje daň cukerní zvýšení ze 164 na 172 milionů, daň z nápojů zvyšuje se ze 189 na 220 milionů. Je jasno, že při těchto daních bude německý národ zvláště silně postižen. Za to však lze slyšeti na všech stranách žaloby o odstrkování Němců při zadávání státních dodávek. Ministr veřejných prací prohlásil ve výboru, že se vláda při tom nedá vésti hledisky národnostními, nýbrž jenom jakostí prací. Jest skutečně velmi nápadno, že německé hospodářství je najednou málo výkonné a zdá se tak méně cenné. Avšak je tomu tak jenom při zadávání státních dodávek. Němci musí značnou část, můžeme říci velkou část daní sehnati, aby mohly býti zadány tyto státní dodávky. Avšak ze zadávání jsou vyloučeni.
Pokud stát následkem svého politického postavení musí udržovati takový militarismus, není možno jednak snížiti daňové břemeno, jednak však zvýšiti náklady k účelům kulturním a sociálním. Vypočítalo se, že od počátku republiky bylo použito pro militarismus 17.84 miliard, tedy téměř pětiny všech státních příjmů. V rozpočtu máme 1935 milionů na militarismus a při tom ještě přes dvě miliardy úroků ze státního dluhu, jež z velké části jsou způsobeny zase tím, že je rozpočet vojenský příliš vysoký. Právě tyto výdaje musí vzbuditi nejostřejší odpor, když si stát takovým způsobem dovoluje výdaje a na druhé straně zase se vyhýbá důležitým závazkům, jak jsme to viděli při válečné půjčce. Tato rána není zahojena a nemůže se zahojiti. Z 9 miliard bylo prý předloženo k výměně 5.8 miliard, tak že zůstává přes 3 miliardy bez náhrady. Vezmeme-li pateronásobnou hodnotu mírovou, znamená to ztrátu 15 miliard, což značí převážným dílem ztrátu německého národního jmění. Všechno toto bezpráví, celý řetěz násilí a bezpráví, jímž trpíme, je důsledkem falešného posuzování státu, jakožto státu národně českého. Pokud tento systém trvá, nemůžeme míti k vládě důvěry a jest pro nás Němce právě jako pro veškeré menšiny státu jenom jedno heslo: To jest boj proti systemu násilí a bezpráví. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Jestliže při rozboru rozpočtu jde o jeho věcné posouzení, pak je pochopitelné, že není možno spatřovati na něm jen stíny, jak namnoze se děje, že by bylo naprosto nevěcné, kdyby snad jen světlo mělo býti nanášeno na jeho údaje. Je pochopitelné, že jako každé lidské dílo musí i tento rozpočet vykazovati jisté nedokonalosti, ale musí býti snahou všech, kterým záleží na věcné nápravě, aby těchto jeho vad ubývalo, aby se rozpočet zlepšoval a odůvodněných výtek proti němu bylo čím dále tím méně. S tohoto stanoviska pokusil bych se o číselný rozbor údajů našeho státního rozpočtu na r. 1926, při čemž zase nezbývá, než přiměřeným způsobem přihlížeti k údajům let minulých.
Při rozpočtu, jaký máme na r. 1926, musí nám zase při rozčlenění jeho výdajů a příjmů na řádné a mimořádné záležeti na tom, abychom zjistili, jakým způsobem je vyjádřen hospodářský vývoj našeho státu ve vzájemném jejich poměru. Po této stránce nutno říci, že v rozpočtu na rok 1926 můžeme spatřovati již jistou stabilitu, jistou ustálenost tohoto vzájemného poměru, neboť přihlížíme-li k výdajům na r. 1925 a jejich rozdělení na řádné a mimořádné, vidíme, že r. 1925 výdaje řádné činí 73%, mimořádné 27%; r. 1926 řádné 72% a mimořádné 28%. Jedno, dvě až tři procenta nahoru a dolů nemohou při těchto poměrech naprosto rozhodovati. Zde vidíme, že po dvě léta máme téměř úplnou konstantu v tomto vzájemném poměru. Zůstává příznačné, jako roku loňského, že na rok příští máme poměrně ještě značnou část výdajů mimořádných, svědectví to neklamného zjevu, jinak pochopitelného, že náš stát stále ještě musí se zařizovati a že po této stránce čeká na nás nejeden mimořádný investiční výdaj a odtud potom tato kvota poměrně dosti značná 28%ní ohledně mimořádných státních výdajů. Přihlížíme-li ke státním příjmům r. 1925, tu vidíme, že jsme měli 96% řádných a 4% mimořádných příjmů a na r. 1926 je ten poměr 95% ku 5%. Zde zase, jako ohledně výdajů, možno říci, že nějaká diference a malé kolísání 2 až 3% nemůže padati na váhu. Vidíme i zde, že máme poměry stabilisovány a že zvláště, pokud se týká příjmů, jsou zde poměry téměř normální, poněvadž příjmy mimořádné klesají opravdu na skutečné minimum.
Jedna věc pokud se týká příjmů státních, byla by snad důležitá, aby byla vzata v úvahu, totiž poměr, jakým způsobem obecné příjmy administrativní a příjmy plynoucí ze státních podniků přispívají k celkové úhradě státních potřeb, a to příjmy administrativní, zejména z daní a pod., příjmy z podniků státních, z pošty a železnic a pod. R. 1925 byl poměr ten, že z příjmů administrativních docházelo 81% a z podniků 19%. Na r. 1926 máme z administrativních příjmů 80% a z příjmů podnikových 20%. Není zde také ten rozdíl tak valný, ale přece je viděti, že, když se to upravilo v ten poměr, že 4/5 jsou z administrativy a 1/5 ze státních podniků, je to neklamným svědectvím, že hospodářství našich státních podniků je důležitou složkou našeho státního hospodaření, že kvota, kterou státní podniky přispívají k celkové úhradě státních potřeb, je velice značná a jistě nemohla by býti postrádána ve státním hospodářství.
Jako dalšího dokladu určitého stabilisování hospodářských poměrů a také budgetárních poměrů v našem státě, musíme si všimnouti poměru, jakým jednotlivé kapitoly rozpočtu resp. jednotlivé odbory státní správy zúčastněny jsou kvotielně na celkových státních výdajích. A tu by bylo snad dobře povšimnouti si položek státního dluhu a ministerstva nár. obrany. Nejen u nás, ale také v jiných rozpočtech státních - mám na mysli na př. francouzský a italský - obyčejně se ptají národohospodáři, jakou asi kvotu tato dvě odvětví státní správy pro sebe zabírají.
Státní dluh v r. 1925 vyžadoval 22% a v r. 1926 20%, ministerstvo nár. obrany v r. 1925 19% a r. 1926 také 19 %. Jsou tu ještě malá kolísání v setinách, takže konečný poměr je ten, že obě odvětví jmenovaná, státní dluh a ministerstvo nár. obrany, v r. 1925 spotřebovala 40·85%, v r. 1926 39·56% celkového státního výdajového rozpočtu.
Pokud se týče státního dluhu, nebylo by správné domnívati se, že ty 2 miliardy, které jsou v příslušné kapitole VII vykázány jako výdaje na umoření a zúročení státního dluhu, pocházejí jen z takového dluhu, který byl kontrahován za účelem úhrady v takových vydáních, na něž běžné příjmy vůbec nestačily. Všimneme-li si detailních výkazů při státní poště a železnicích, vidíme, že na příklad v železnicích plných 449 a při postách na 47 milionů z výnosu těchto státních podniků platí se na úrok a úmor, takže bychom mohli zde počítati, že přibližně asi půl miliardy platí se z podniků státních na zúročení a umoření kapitálu v nich investovaného. Tato okolnost jistě zlepšuje celkový názor na tyto výdaje poměrně velmi značné. Ovšem nesmíme do budoucnosti přehlížeti faktum, kterému se musíme podívati s klidem a odvahou do tváře, že jistě nějaká kvota reparačních výloh bude nám přikázána a že potom bude také povinností naší správy finanční, aby přiměřenou kvotu na zúrokování a umoření také tohoto dluhu reparačního zařadila, a pak jistě kvota, kterou státní dluh z celkových výdajů státních pro sebe vyžaduje, možná ještě podstatně se zvýší. Po té stránce je zde evidentně ještě nebezpečí pro náš státní rozpočet.
Stran ministerstva národní obrany je také nesporné, třeba by šlo jen o zvýšení o nějakých 0·36% celkové účasti, že přece jen kvota, kterou náš stát věnuje ve svém rozpočtu na ministerstvo národní obrany, je poměrně značná. Vím, že jsou zde ještě různé jiné investice, ale srovnáme-li je s podobnými výdaji v jiných státech, je to neklamným svědectvím, že přes všechna jednání o arbitráži, obchodních smlouvách a pod. státy navzájem si nedůvěřují a Evropa tak jako před světovou válkou žije neustále v ozbrojeném míru. Vzájemná nedůvěra je zde důvodem tohoto horentního zbrojení, které jistě národnímu hospodářství žádného ze zúčastněných států nemůže jíti k duhu.
Pokud se týká ostatních zúčastněných-resortů, bylo by příliš obšírné, abych vypočítával do jednotlivých detailů příslušné kvoty jejich účasti na státním rozpočtu. Stačí zde jenom ukázati, že ten poměr zůstal tak celkem konstantním, až na to, že v některých oborech nastávají jaksi přesuny ve směru k lepšímu. Na příklad ministerstvo školství, které bylo zúčastněno 7·9%, má v rozpočtu na rok 1926 plných 8·9%, tedy o celé 1% více. Jinak zůstává tento poměr téměř týž, aspoň pokud se týká celku procent není kolísání žádné a jenom v setinách procent nastávají určité úchylky. Na př. věcné příděly jednotlivým autonomním svazkům v kap. VI činily roku minulého 8·3, nyní je to 7·9. Pensijní požitky tvořily kvotu 6·4, v roku 1926 je to 5·8. Ministerstvo zahraničí je zúčastněno kvotou téměř nezměněnou, 1·48, pro rok příští 1·50. Ministerstvo vnitra 6·18, na rok příští 5·68. Ministerstvo financí 7·77, na rok příští 8%. Ministerstvo obchodu v běžném roce 0·44%, na rok 1926 0·37%. Zemědělství má kvotu nepatrně zvýšenou 2·19, na rok příští 2·26%. Ministerstvo spravedlnosti 2·99, na rok příští 3·03%. Veřejné práce pro rok běžný 3·29, na rok příští 4·90%.
Při tomto bodě nutno si všimnouti poměrně značného zvýšení, což lze vysvětliti odstraněním samostatného investičního rozpočtu, jakož i tím, že investice v podnicích odpočítáváme v rozpočtu příslušnou kvotou amortisační a úrokovou, kdežto investice, které není možno považovati za produktivní, jako je výstavba úředních budov a pod., pojímají se celým potřebným penízem na běžný rok do vydání, a poněvadž všechny tyto stavby spadají do resortu veř. prací, musí potom přiměřeně toto zvýšení také i v této percentuelní kvotě způsobem právě uvedeným se projeviti. Ministerstvo soc. péče mělo v běžném roce 8·29, na rok příští 8·50%, ministerstvo zdravotnictví 1·32, na rok příští 1.46%.
Jestliže soukromý podnikatel poptává se po rentabilitě svého podnikání, pak záleží mu na tom, aby režijní položky, pokud je to vůbec možno, byly stlačeny a sníženy. Je pravda, že plná analogie mezi hospodářstvím soukromým a státním, resp. veřejným vůbec nemůže se prováděti, ale jestliže v dřívějších letech viděli jsme, že výdaje osobní byly neúměrně veliké a že dokonce vývojová tendence ubírala se tím směrem, že tyto výdaje osobní narůstaly na úkor vydání věcných, byl to zjev, který nebyl nikterak radostný, a tím spíše musíme teď uvítati doklad toho, že nastoupili jsme nyní cestu opačnou, a že kvota výdajů věcných v rozpočtu státním konstantně se zvyšuje na úkor výdajů osobních. Výdaje administrativní, tedy mimo státní podniky, v roku 1925 pokud se týká výdajů osobních činily 40%, výdaje věcné 60%. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) Připomínám, že byly doby, kdy téměř plných 49% všech státních výdajů bylo spotřebováno výdaji osobními. Jestliže tedy už v roce běžném jsme mohli konstatovati, že poměr výdajů osobních k věcným v administrativě byl jako 40 ku 60, je to zjev nesporně příznivý. A tento příznivý dojem zvyšuje se na rok 1926 potud, že v administrativě výlohy osobní budou činiti jenom 33% a věcné plných 67%.
Nebudu přihlížeti k tomu, jakým způsobem vyvíjí se tento poměr ve státních podnicích. Je nesporno, že ten poměr mezi výdaji osobními a věcnými byl velmi nepříznivý, zejména u železnic, kde kvota výdajů osobních převyšovala 50%. Na rok 1925 ve státních podnicích činily výdaje osobní 56%, věcné 44%, na rok 1926 činí výdaje osobní pouze 53%, věcné 47%. Jakkoliv je to ještě poměr značně nepříznivý, je nesporno, že výdajová tendence, zde numericky prokázaná, mluví ve prospěch správného vývoje vzájemného poměru těchto výdajů.
Přihlédneme-li konečně k tomuto poměru výdajů osobních a věcných ve státní administrativě vůbec, tedy ve státní administrativě v užším slova smyslu a ve státních podnicích, znamená to, že roku 1925 výdaje osobní činily 46%, výdaje věcné 54%, kdežto roku 1926 činí výdaje osobní už jenom 41% a výdaje věcné 59%.
Při rozpočtu každém, tedy také při našem státním rozpočtu, musí nás zajímati otázka jeho dostačitelnosti, tedy zkrátka řečeno, otázka rovnováhy rozpočtové. Minulého roku bylo nutno konstatovati, že máme velmi závadný zjev ve svém státním hospodářství, poněvadž jeden rozpočet jako druhý byly po celou řadu těchto prvých let samostatnosti našeho státu pasivní a bylo upozorňováno na nebezpečí, které by nám vzniklo z chronického státního deficitu. Rozpočet na rok 1926 je prvním aktivním rozpočtem našeho státu. A tak se mi zdá, jak to už někdy v lidských poměrech bývá, že toto faktum, že máme přebytek na svém státním rozpočtu, není dosti oceňováno. Ovšem, je to svědectvím usilovné snahy o dosažení pořádku ve státní správě, kde nestačí jedenkráte k této metě dospěti a pro budoucnost býti v obavách, bude-li vždycky možno rovnováhu tuto také zachovati. Přechodně sem tam někde mimořádně se ukazující deficit nemůže sám o sobě ničeho znamenati. Jde jenom o to, aby deficit nebyl konstantně pasivním, aby nebyl chronickým.
Jestliže tedy po prvé letos máme rozpočet aktivní, musíme si přesto říci, že jsou zde určité odůvodněné obavy, aby tato meta jedenkráte s takovými těžkými oběťmi dosažená zůstala pro nás také zachována v budoucnosti. Ten rozpočet není velkou kvotou aktivní, je to pouhých 15 milionů, při tom nutno ještě upozorniti, že jsou v něm některé položky, o kterých nelze předem říci, že by za všech okolností byly zákonnou normou pro budoucnost zajištěny. Upozorňuji na položku v kapitole XIXIV B, tedy ve všeobecné státní pokladní správě, kde je částkou 250 milionů zaúčtován zvláštní příjem z účasti státu na prodeji zdaněného lihu. Je známo, že příslušná kvota, která se vyplácí ze zdaněného lihu státní pokladně, byla normována nařízením, které bylo vydáno na základě zákona, ale pro budoucnost nemáme záruky, že by po této stránce každého roku tato kvota musila se dostaviti do státní pokladnice. Nic jiného není jiná položka, započítaná 220 miliony, jež je smluvním příplatkem cukerních rafinerií pro státní pokladnu. Zde tedy, kdyby ten smluvní poplatek, který jest opravdu jen smluvním a má více charakter soukromoprávní než charakter dávek vybíraných na základě výsosti státní, budoucně nemohl býti zjednán, znamenalo by to velmi podstatný úbytek ve státním rozpočtu a tedy také zajisté vážné ohrožení jeho rovnováhy. Po této stránce jistě se jedná o věc velice vážnou. Ale je tu ještě jiná otázka. Je celkem známo, že nedoplatky daňové za dřívější léta činí v našem státě 2 1/4 nebo až 2 1/2 miliardy. Je samozřejmo, že nebude celá tato kvota zaplacena. Jistě velmi mnoho vykoná také zákon o mimořádných úlevách daňových, o němž můžeme předpokládati, že velmi podstatná kvota právě na jeho základě bude odepsána. Ale kdybychom počítali s číslicí 50% a jen těchto 50% z 2 1/2 miliardy došlo do státní pokladnice, tak to stále ještě znamená, že vedle běžných předpisů daňových máme zde reservy z dob dřívějších, takže větší příjmy na daních přímých nejsou zabezpečeny v této výši také do budoucnosti. Jakmile bychom se dostali do normálních poměrů, normálních potud, že bychom měli jen běžné předpisy a běžně placené daně na běžnou daňovou povinnost, a kdybychom tu neměli dobývaných nedoplatků starších, pak by se mohlo státi, že o nějakých 100 milionů by nám na přímých daních došlo méně a nastalo by nebezpečné ohrožení aktivity našeho rozpočtu.
Jak patrno, my nejsme ještě tak zabezpečeni, abychom naprosto s klidem mohli se oddati další práci. A jistě tyto skryté vnitřní vady, taková skaliska pod vodou, abych tak řekl dávají na srozuměnou všem činitelům ve státě a obzvláště vedoucí státní správě, aby na nebezpečí ztroskotání vždy pamatovali a přiměřeným manevrováním své lodi snažili se toto úskalí obeplouti.
Vedle těchto závad charakteru věcného bylo by možno uvésti jistá přání, pokud se týče způsobu budgetování, aby toto rozpočtování bylo po stránce formální správnější.
Citovaná kapitola XIV B, všeobecná pokladní správa, vykazuje ve stránce výdajové položku 40 milionů pro železnice a 6,916.000 pro státní pošty, a to z toho důvodu, že má všeobecná státní pokladna přispívati oběma jmenovaným podnikům státním k nadlepšení jejich hospodářských výsledků přilepšením nebo přídavky pro pensijní požitky, které tyto státní podniky musí vypláceti.
Je známo, že byla zavedena všeobecná 10% dávka železniční a že byla zavedena také zvláštní telefonní 20% dávka právě za tím účelem, aby byly získány věcné prostředky pro zvýšenou úhradu pro státní zaměstnance. Je nesporné, že se zde nedá věcně mluviti o řádném hospodářství fondovém, že to byla dávka všeobecná a že jako taková nesporně patří do všeobecných státních výdajů. Kdyby se to mělo posuzovati jako dávka fondová, pak jistě, kdyby nestačila, nebylo by možno z jiných zdrojů na ni připláceti. Kdyby byla větší, musili bychom ji snížiti, aby stačila také právě na příslušné pense. Je tedy věcně nesprávné, aby ministerstvo financí jakýmkoli způsobem z těchto svých všeobecných příjmů, jako z daně pozemkové, domovní, daně z příjmů a celé řady daní přímých a nepřímých, jež dostává pro uhrazení svých potřeb, uhražovalo refundaci jmenovaných státních podniků. Věcně neznamená to žádné zhoršení rozpočtu, ale zatemnění a výhled do rozpočtu a jasný názor na státní výdaje, pokud se týče rentability pošt a železnic, je poněkud zkreslen, poněvadž je pochopitelno, že státní železnice a pošty, máme-li je posuzovati jako podnik, musí také pensijní požitky svým zaměstnancům hraditi ze svých důchodů. Jestliže tedy státní pokladna dává jim nadlepšení, znamená to nadlepšení bilance těchto podniků, které je zbytečné, poněvadž by příslušný státní podnik odváděl jako čistý výtěžek o dotyčnou kvotu méně a obraz celkového rozpočtu by byl jednodušší. V této souvislosti, když právě mluvíme o jmenovaných dávkách, jako je dávka z jízdného, telefonní poplatky, dávka za správní úkony, nutno učiniti všeobecnou zmínku pokud se týče úhrady pro předlohy státně zaměstnanecké.
Po této stránce rozšířeno bylo ve veřejnosti mínění, jako by zařaděním příslušných dávek, o kterých jsem se zmínil, i pro r. 1926, bylo úplně postaráno o onu úhradu, které bude potřebí při provedení osnov státně-zaměstnaneckých, které jsou teď předmětem jednání.
Po této stránce nutno vzíti v úvahu, že všeliké příjmy z dávek specielně povolených, které tu byly uvedeny, jsou v běžném rozpočtu plně státními výdaji také vyčerpány a že není po této stránce aktivity rozpočtové, ze které by potom zákonné vydání na státní zaměstnance mohlo býti kryto.
Po stránce politické jest věc potud důležitá, že musí všichni interesenti, ať to jsou skupiny státních zaměstnanců nebo státní správy, býti si jasně toho vědomi, že bude jim řešiti při státně zaměstnaneckých předlohách nejen tu otázku formální úpravy požitků státně zaměstnaneckých, nýbrž i tu těžkou otázku hmotné úhrady příslušné potřeby. Zde jistě bude nutno sáhnouti k zavedení některých nových dávek, a kdyby to snad nebylo možno, nebylo by zde cesty jiné než hledati úspory v mezích rozpočtu dnešního. Že to není tak snadné, uzná každý, kdo jen poněkud ví, jakým způsobem, řekněme opatrným, přesným, jest na rok 1926 rozpočtováno. Aby by o jasno a nevznikaly pochybnosti po té stránce, velmi rád bych učinil poznámku v tom směru, že by byla neodůvodněna naděje, kterou jsem slyšel, že by bylo možno těch investičních položek, které jsou přichystány v rozpočtu na rok 1926, virementem použíti na osobní výdaje, které by státu vyplynuly ze zvýšených vydání na státní zaměstnance. Jest pravda, že tyti výdaje, které jsou jako výdaje neproduktivní příslušnými obnosy na rok 1926 zařazeny a které u jednotlivých kapitol specielně jsouce vykázány činí dohromady 374,625.000 Kč, a mimo to v kap. XX "Ministerstvo veř. prací" na různých místech je rozptýleno ještě plných 100 mil. Kč, takže na investice r. 1926 jest pamatováno částkou 474,625.000 Kč. Zde však není možno bez zvláštního zákona, který by anuloval některá ustanovení nynějšího zákona finančního, na tyto investice sáhnouti a říci, že by se snad zařadila do rozpočtu jen příslušná zúročovací a umořovací kvota, že by se dalo státní správě nebo ministerstvu, financí zmocnění, aby si příslušné peníze opatřilo úvěrními operacemi, poněvadž finanční zákon expressis verbis zakazuje, že nesmí se výdajů věcných použíti na úhradu výdajů osobních a že nesmí se výdajů investičních použíti k úhradě jiných rozpočtových položek.
Po této stránce musí býti věc úplně jasná a zřetelná, aby jakékoli klamné naděje nebo poznámky neodůvodněně se k této věci neupínaly.
Považoval bych konečně ještě za nutné učiniti zde závěrem zmínku o otázce nového daňového systému. Přihlížíme-li k rozpočtu na rok 1926, vidíme, že jeho výdaje činí okrouhle 10 miliard. Připočítáme-li k tomu však ještě výdaje ve státních podnicích, jestliže se totiž pokusíme rekonstruovati rozpočet v tom způsobu, jak ještě předloni jsme jej měli, tu vidíme, že celkové výdaje jsou 16,650 milionů. Je nesporno, že rozpočet zůstává v celku jaksi na té výši, jako byl roku letošního a minulého. Kdyby se měla uzákoniti nějaká daňová reforma, která by znamenala v různých směrech snížení daňových sazeb, pak nesporně dostaneme se do toho problému, že budeme museti buď snižovati svůj státní rozpočet nebo hledati nějaké jiné výnosové zdroje. Kdyby to nemělo býti z daní, nezbývalo by nic jiného, než hledati přiměřené výpůjčky, a že po této stránce není tato cesta dosti schůdná, aby na běžné výdaje se užívalo výpůjček, je, myslím, docela jasné a zřetelné.
Proto jsem toho mínění, že nelze očekávati od nového daňového systému to, co namnoze poplatnická veřejnost od něho by očekávati chtěla. Domnívám se, že problém snížení daní nemůže za žádných okolností aspoň toho času u nás spočívati v otázce nového daňového systému, poněvadž poplatníka konečně nezajímá, jak se daň jeho jmenuje, jakým způsobem a z kterých zdrojů výnosových je vybírána, pro něho je směrodatné jedno faktum, že určité množství různých daní zabírá menší nebo větší kvotu jeho celkového ročního příjmu a jakmile tato kvota je větší, než hospodářsky pro něho je snesitelné, stává se mu celý daňový systém naprosto odporným, ať již teoreticky je konstruován hodně nebo méně dokonale.
Základ celého problému leží na poli docela jiném. Nikoliv v daňovém systému je klíč k snižování daňového břemena, nýbrž ve státním rozpočtu samém. Jakmile by bylo možno státní rozpočet přiměřeně snižovati, aby bylo možno celkem na daních o 25, 30, 40% méně vybrati, pak nepotřebujeme zvláštního daňového systému, aspoň ne hned a se zvláštním urychlením, poněvadž dnešní daňový systém budeme moci snižovati, jakmile snížíme o několik miliard státní rozpočet. Také po této stránce je dobré, aby bylo mezi naší politickou veřejností jasněji než dosud, poněvadž zde ne jedna naděje neodůvodněně se upírala k zamýšlené a také svého času probírané daňové reformě.
Po této stránce ještě jedna věc je velice zajímavá. Přes všechno teoretisování universitních profesorů finančního práva, národního hospodářství a finanční vědy zůstává nesporným fakt, že všechna prakse finanční ve státech po světové válce neobracela se k přímým daním, nýbrž přímo dychtivě sála potřebné prostředky z daní spotřebních. Já vzpomínám, jak universitní profesoři, zejména německé říše, vypěstovali celý systém, kde hlásali různé návrhy o tom, jak stát má dopomáhati k sociální spravedlnosti tím, že přiměřeně upraveným systémem přímých daní bude se snažiti o regulování, rozvrstvení majetkových a příjmových poměrů. Vidíme, že v praksi všechny tyto požadavky se naprosto neudržely, že ve skutečnosti se vyhledávají v takových těžkých chvílích hospodářských ony výnosové daňové zdroje, které při režii poměrně malé stíhají předměty hromadné spotřeby, tedy takové předměty spotřeby, jejichž výroba jest zkoncentrována v poměrně nevelkém počtu podniků, ale, když tyto předměty jako cukr, líh, pivo, nápoje vůbec jsou zkonsumovány širokými vrstvami, že z těchto zdrojů obzvláště finanční správa vyhledává největší zdroje svých příjmů.
Jest otázka, můžeme-li se tak bezvýhradně stavěti proti tomu. Já se domnívám, že konečně takové daně, které mají malou režii, velký výnos a které při tom malého poplatníka obtěžují, tedy daně, o kterých jsem se zde zmínil, konečně mohou býti za jistých okolností vítanější, než různé daně přímé poměrně s nevelkým výnosem, s ukládacím řízením a velikou režií. Kdyby se podařilo dosíci takového hospodářského vývoje, aby životní míra všech vrstev obyvatelstva v našem státě přiměřeným způsobem se mohla zvýšiti, zajisté nepadalo by v úvahu to, kdyby v tomto zvýšeném příjmu byly také zvýšeny kvoty spotřebních daní, poněvadž poplatník vlastně toto břemeno by ani necítil a nikterak by ho to nebolelo, kdyby z jeho příjmů čítajících určitou řadu desetitisíců značný počet tisíců byl spotřebován daněmi spotřebními.
Je viděti, že vývoj nese se zde úplně jiným směrem, než jaký byl hlásán po celou dlouhou dobu teoretickými finančníky, že vývoj vyhledává zde zjednodušení; a po této stránce bylo by to i se stanoviska zjednodušení státní administrativy přivítati.
Pokusil jsem se o číselný rozbor rozpočtu a také o naznačení jeho vad materielních i formálních a myslím, že v celku můžeme shrnouti posudek asi tak, že je to dílo všeho uznání hodné, poněvadž projevuje upřímnou snahu, zaváděti pořádek ve státním hospodářství finančním. Z velké části se mu to zdařilo, a nutno vysloviti také naději, že tak jako dosud hleděli jsme postupně, třeba i zvolna zlepšovati státní rozpočet, i příští rozpočty budou lepší, že budou vykazovati ještě více světlých stránek, že těch vad, které věcně bylo možno vysvětliti z důvodů upřímné snahy po nápravě, bude co nejméně a že na této základně, na společné snaze po zdokonalení státního rozpočtu sejdou se všechny státotvorné strany, kterým záleží nejen na udržení, nýbrž i na zdokonalení naší mladé Československé republiky. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Hlinka.
Posl. Hlinka: Slávné národné shromaždenie! Ctené dámy a pánovia! V živote parlamentov môžu byť dve nemoci veľmi povážlivé, ktoré ukazujú, že musí byť nejaká chyba, že tam vkĺzlo čosi, čo tam nemá byť, a to sú dva extrémy. To je z jednej strany obštrukcia, ktorá prekáža riadnej práci parlamentnej, druhý extrém sa zase javí v tom, že o priebehu veci niet žiadneho záujmu a pozornosti. V našom parlamentarizme vidíme, že medzi týmito dvoma extrémy sa náš parlament stále hádže a mece.
Pánovia - a mal by som povedať a dámy, ale niet tu ani jednej - jedná sa o naše konsolidovanie, o bytie a nebytie. A ráčte sa podívať, aký záujem sa javí o tých 10 miliárd a 800 milionov, ktoré máme vypresovať, ktoré máme dostať z toho daňujúceho ľudu. Pánovia moji, ja konštatujem, že to musí byť akýsi chorý symptom a že náš parlament po jeho päťročnom trvaní úplne dozrel, aby v tichu umrel v Pánu
Poverený som mojou stranou, aby som podrobil kritike a rozboru štátny rozpočet na rok 1926. Prv než by som sa pustil do tejto úlohy, mne iste ťažkej a nemilej, musím reflektovať na jednu-druhú udalosť, na jednu-druhú vec, aby som mohol tuná pred tribunálom národa ako otvorený a čistý politik stáť. Tieto dni, 27. a 28. mala sjazd komunistická strana tu v Prahe. O tomto sjazde sa rozpisuje "České Slovo" z 27. septembra a v tomto svojom referáte si dovoľuje i mňa doniesť do stykov s komunistami. A preto prosím slávnu snemovňu o malú trpelivosť, aby ste videli jasne a aby ste prípadne rozličným hlasom sa zaviesť nedali.
"České Slovo" píše (čte): "Komunistická strana má i zásluhy o to, že sa pokúšala rozraziť stranu československých socialistov. Vrbenský a Štychová dostávajú pravidelné subvencie na svoj časopis už od doby, kedy boli zo strany vylúčení. Redaktor Hůla prehlásil na minulom sjazde v jednej komisii charakteristiku tohoto komunistického systému. Naša strana nezaujala nikdy správneho stanoviska k rozporom v meštianskych stranách. Kaderka, Vrbenský a Hlinka neboli nám nikdy tak špatnými, aby sme im nedávali peniaze a morálnu podporu v našich časopisoch."
Pánovia moji, ja som to čítal slovensky, nie preto, ako by som nechcel žiadné české slovo povedať, ale aby som vám prípad jasne a čiste povedal. Neviem, čo dostáva Vrbenský, čo dostáva Kaderka, ale čo dostáva Hlinka viem. Vyzývam tu verejne redaktora na Hůlu, ako aj výkonný výbor a predsedníctvo komunistickej strany, aby nám povedal, kde, kedy a komu z ľudákov a koľko peňazí dala? Ja vám tuná slávnostne a verejne konštatujem, že ja názorne som celá úplná protiva komunistickej strany, a že mňa delí celý svet ideí a názorov od komunistickej strany. Ale ja som ten, ktorý komunistickej strane poviem a verejne napíšem, že od nej ďaleko stojím, a vtedy mali by sme my, mala by moja strana, mal by Andrej Hlinka smelosť brať či mravné, či finančné podpory od komunistickej strany? To nedržím s charakterom muža, s charakterom vážneho politika slučiteľným. Ja tuná verejne priklincujem, toto tvrdenie neodpovedá pravde. Slovenská ľudová strana nikdy od nikoho žiadnej subvencie nedostala!