V našem státě připadá skoro přes 150 korun na každou hlavu, tedy skoro asi tolik, jako přímých daní bez přirážek cel atd., asi 153 koruny na jednu hlavu, tedy právě tolik úroků i a annuit na hlavu připadá také na zúrokování našeho dluhu. Co to znamená? To znamená, že zde jsme zrovna tak asi u vrcholného bodu, přes který již překročiti nemůžeme. Nemůžeme na žádný způsob zvětšovati náš státní dluh, poněvadž by to přesáhlo potom naši možnost hospodářskou a ocitli bychom se nad propastí. Není možno, abychom snad zvětšovali ještě půjčky na neproduktivní věci. Můžeme a musíme se omeziti jen na investice produktivní, které se zaplatí samy. Řekl jsem, že je nutno, abychom neodebírali naší výrobě, ať je to výroba jakákoli, nervus rerum, abychom jí neodebírali peněz, kapitálu atd. A tu je třeba, aby nebyla naší výrobě přece jen ukládána větší břemena, než mohou býti snesena. A tu jsem u smutné kapitoly, totiž u kapitoly ministerstva financí, u daní. Bohužel, mimochodem podotýkám, že nestala se dosud skutkem berní reforma, která bude jistě jedním z prvních úkolů, před který bude postavena nová sněmovna. Bez reformy daňové není možný hospodářský život. To je první podmínka prosperity našeho hospodářského života, a tedy musíme k ní přikročiti. Co se týče daní, poukazuji na to, že některé daně jsou preliminovány pro rok 1926 v téže výši, nebo ještě výše než na rok letošní. Tak na př. daň z příjmu je preliminována 995 miliony proti 800 milionům letošního roku, daň z obratu je preliminována týmž obnosem jako loni. Daň pozemková je preliminována 139,800.000 proti 140,500.000 letošního roku. V důvodové zprávě ministerstvo financí vykládá tento zjev, že totiž tyto daně jsou preliminovány týmž nebo vyšším obnosem tím, že prý jest ještě velmi mnoho nedoplatků na těchto daních, jinými slovy, že tyto daně jsou předepsány, ale že nejsou všechny ještě zaplaceny. Ale tu si přec jen dovolím pochybovati o této věci, poněvadž tento zjev opakuje se už tři léta. Tři léta stále se nám objevují nedoplatky na těchto daních a přece jen není možné, aby se objevovaly periodicky každý rok, poněvadž musí se platiti tyto daně, hlavně daň z příjmu, podle posledního předpisu. Jestliže se platí podle posledního předpisu, který mnohdy je vyšší, než předpis dřívější, tedy není možné, aby takové nedoplatky se ještě objevovaly. Finanční správa nesmí se dáti vésti tím, že to, co předepsala, bude také splaceno, poněvadž namnoze jsou předpisy příliš vysoké, takže zde finanční správa nedostane tak jako tak předepsaného obnosu. A mám obavu, jestli zde finanční správa snad přece nedala se vésti tou fikcí, že by zde byly nějaké enormní nedoplatky a že preliminovala tímto obnosem tyto jednotlivé daně. Předpokládám, že finanční správa jistě brala ohled na zákonný stav, že totiž koncem r. 1925 mají odpadnouti válečné přirážky k daním z příjmu, k dani pozemkové atd. To zde v rozpočtu není vysvětleno, je-li na to berní správou pamatováno.
Budiž mi prominuto, snad to bude zlomyslnost, když řeknu, že finanční správa má na mysli udržeti dosavadní praxi předpisovací a vybírací. Co se týče předpisování, já jsem již s tohoto místa několikráte upozorňoval na nemožnou praxi, která byla dosud. Snad i samo úřednictvo nesouhlasí s tím, ale tato praxe jest již zakořeněna tak, že se snad ani finanční správa nemůže toho zbaviti. Jaké jsou důsledky tohoto nepřirozeného a neodůvodněného vysokého předpisování daní? Následky jsou ty, že každý poplatník podává potom odůvodněný rekurs, ne snad, jak stále finanční správa se ohání tím, že tyto rekursy jsou fabrikovány ve velkém, ale pravím oprávněné rekursy, anebo že u finanční správy hromadí se žádosti o odpis daní na základě zákona o odpisech daní z roku minulého. Vždyť dnes jest již u finanční správy na 40 tisíc takových žádostí. Kdy budou hotovy? Finanční správa si přidělává tímto způsobem docela zbytečnou práci, která by ji mohla minouti, kdyby si počínala při předpisování daní rozumným způsobem. Nebudu se u této věci dále zdržovati, byla by toho celá kapitola. Nechám si to pro jinou příležitost.
Zmíním se ještě o vybírání daní. Pánové, způsob vybírání daní, který se dnes zahnízdil, je nemožný. Já to zde kritisuji ne snad z nějakého zlého úmyslu, nýbrž právě naopak z toho nejlepšího úmyslu, abych snad finanční správě pomohl. Dosavadní způsob je ke škodě samé finanční správy, poněvadž dnes berní úřady si zvykly exekvovati sebe menší daně kdykoliv a vždycky. Jakmile se nezaplatí sebe menší daň v pravý okamžik, ihned přijde exekuce. Tedy to je praxe nemožná. Že finanční správa i napříště míní při této praxi zůstati, ukazuje cifra v příjmech ministerstva financí, kde úroky z prodlení, exekuční poplatky a pokuty mají činiti 95,300.000 Kč proti 77 mil. letošního roku. To znamená, že zde jen výlohy na exekuci, výlohy docela zbytečné, budou činiti tak enormně vysokou cifru. Připouštím, že exekuce snad někde je nutná. Exekuce musí býti, ale exekuce je možná jen tam, kde se jeví naprostá renitence platiti daně, jen tam, kde poplatník úmyslně nechce daně platiti, ačkoliv může. Tam musí nastoupiti exekuce, v takových případech jsem pro přísnou exekuci. Každý má k svému státu své povinnosti, daně musíme platiti. Vyžadujeme-li od státu určité povinnosti, musíme státu dáti, co jeho jest. Daně platiti musíme, to je věc nesporná. Ale finanční správa nesmí přepínati v této věci. Má se při exekucích omeziti jen na tyto případy, kde je viděti tuto renienirenci. Finanční správa se vymlouvá na to, že se daně špatně scházejí a že poplatnictvo nechce platiti. To je stereotypní odpověď finanční správy. Bohužel, že v mnohých případech je tomu tak, ale ne vždycky a nejméně toho je na venkově. Vždyť na venkově mají poplatníci ještě respekt a hrůzu před exekucí, která se pokládá za něco ponižujícího, a raději si odeprou všechno, jen aby nepřišel exekutor do stavení. To je už tradice, že se daně platí, když jsou peníze, po žních platí se daně a přirážky najednou a není třeba exekuce, jak se to děje dnes, kdy exekuce stala se pravidlem. Exekutor vypíše si na berním úřadě jména restantů a jakmile není někde včas zaplaceno, jde do obce, vezme to od prvního čísla do posledního a šmahem všechny exekvuje, třeba i směšné obnosy. Stalo se na př., že se exekvovalo 2 Kč 50 hal. u rolníka, u kterého není žádné obavy, že by stát o to přišel, ano jsou případy, že exekvovalo se 10 dní po katastrofě, která stihla okresy v západních Čechách. Na př. v okresu horažďovickém byla 12. katastrofální povodeň a 22. přišel exekutor do obce a exekvoval nedoplacené daně. To je při nejmenším nešikovnost, netaktnost od těchto finančních úřadů. Nota bene exekvoval také poslední splátky na dávku z majetku a z přírůstku na majetku. Ta měla býti zaplacena, ale oni exekvují i tehdy, když je případně podán oprávněný rekurs proti dávce, kterému bude musiti býti bezpodmínečně vyhověno. A teď si představte eventualitu, že dávka z majetku se musí zaplatiti, poplatník bude míti přeplaceno a teď nastane celá dlouhá procedura s vrácením dávky z majetku, musí býti podána žádost a jsou z toho stohy papíru. Zde máte argument ad hominem, že si úřady přidělávají naprosto zbytečnou práci.
Opakuji, že exekuce musí býti na renitentní poplatníky, poněvadž někteří neplatí bez exekuce, ale není jí třeba na venkově, a zejména ne v zemědělství. Tam jsme si jistě vědomi své povinnosti. Při exekuci pro dávku z majetku musí se platiti z těchto peněz 7% úroků z prodlení, kdežto u finanční správy leží tyto peníze bezúročně a tak stát přichází o peníze. Zdá se, jakoby celá finanční správa byla mrtvou mašinou, která mechanicky pracuje, jakoby tam nebylo ducha. Já nechci zde připomínati celou řadu takových maličkostí, že finanční úřady podávají nesmyslné dotazy pro předpisování daní, kde se táží při rekursech pro dávku z majetku, aby každý určil, kolik vážil dobytek k 1. lednu 1919, nebo když žádají přesný výkaz inventáře a účtů, zač byl nakoupen. Směšnými se stávají. Ale v tom je nebezpečí toto: Jestliže dotyčný poplatník neodpoví do určité lhůty, tedy berní správa si může dělati, co chce. V tom je to nebezpečí. Mohlo by se státi, jak jsme to měli před 100 lety, že by si mohla berní správa dělati, co by chtěla. To je nemožná prakse.
Rovněž zákon o úlevách daňových se vůči nám praktikuje kuriosním způsobem, totiž tak, že kdo žádá o úlevy daňové, musí podati přesný výkaz, kolik má majetku, kolik má dluhů. A jenom v tom případě, kde mu po odečtení pasiv z aktiv nezbude nic, teprve potom podle názoru finanční správy má nárok na odpis daní. Tedy když už je poplatník naprosto hotov, pokládá to finanční správa teprve za ohrožení existence! Tedy nemožné stanovisko v této věci.
O ostatních věcech, o přehmatech atd., o těch nesmyslných pokutách při porážení vepřů, kde pokládá finanční správa za zločin, když poplatník nezaplatí v určitou hodinu, třeba by potom zaplatil hned při nejbližší příležitosti, nebudu mluviti. To jsou zase šikany a zase nemožná prakse.
Připomínám znovu, že jsem dalek toho, nějakým způsobem snad kritisovati proto, abych kritisoval. Ne. Já zde tyto věci připomínám proto, aby konečně jednou finanční správa uchopila se rázně této věci a učinila přítrž těm nemožnostem a šikanám, kterým vystaveno je poplatnictvo, poněvadž z toho bude míti sama finanční státní správa větší prospěch než při způsobu dnešním, neboť poplatnictvo bude míti více důvěry v úřady a ke státu.
V poslední době zase se objevily zprávy o nějaké devalvaci, o tom, že má býti změna měny atd. Poukazuje se na cizinu, že Německo, Polsko, Rakousko a v novější době také Maďarsko provádí devalvaci své měny. Počínání v tomto ohledu by bylo nesvědomité a velmi nezodpovědné, aby dnes ještě někdo volal po změně v naší finanční politice nebo po nějaké devalvaci naší měny. Proč v ostatních státech přikročili k devalvaci měny? Jednoduše proto, že tyto valutární měny přišly ad absurdum. V Německu, kde se počítalo na miliardy, přece nemohlo to tak zůstati, tam musilo dojíti k devalvaci, rovněž tak v Polsku, kde se počítalo na miliony, a též v Maďarsku. V těchto státech se musilo přikročiti z praktických ohledů k devalvaci. Ale u nás? U nás není naprosto žádného důvodu, aby se přistoupilo k devalvaci. My nesmíme si dovoliti nějaký takový experiment, který těžce zaplatily výrobní a střední vrstvy v Německu a Polsku; a podívejte se, k jakým důsledkům to došlo dnes v Polsku, že najedenou klesá polský zlotý! Tedy my nemůžeme přikročiti k nějaké devalvaci a k změně naší valuty dříve, dokud hospodářské poměry nejen u nás, ale i v celé Evropě nebudou konsolidovány. Vždyť nemáme žádného důvodu k nějaké devalvaci, naše měna přibližuje se skoro měně italské, měně francouzské, a tam přece nikdo nemluví o nějaké devalvaci. My musíme spíše hleděti k stabilisaci, k stálosti a ne k devalvaci.
Příští naše politika musí se nésti tím směrem, abychom konečně dospěli k reformě státní správy. O této věci se stále jen píše, ale málo se jedná. Konečně je nutná potřeba, aby se státní správa zlevnila, aby se stala pružnější, aby se stala hybnější, rychlejší, tedy je nutně potřebí, aby k této reformě státní správy došlo. Opakuji znovu, že to, co jsem zde řekl, prýští z nejlepšího úmyslu, že jsem dalek toho, abych chtěl pronášeti kritiku snad destruktivní nebo škodlivou, nýbrž kritiku, která je nutná třebas i v koalici, t. j. takovou, která chce míti za následek zlepšení věci, a takovou moje kritika jest.
Rozpočet, který zde právě předložila naše vláda, je naším nejlepším doporučením před celou Evropou. My se můžeme tímto svým rozpočtem pochlubiti všude, a to je také nejlepším naším hospodářským doporučením, i kdybychom se snad ucházeli v cizině o půjčku, o kterou se právě jedná pro podporu zřízení naší národní banky.
Tedy je nutno, aby naše vláda pokračovala dále v této politice, v politice finanční, hospodářské vůbec, a jsem přesvědčen, že přes všechny snad neshody, přes všechny nesnáze dojdeme bohdá brzy k lepším časům. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Schälzky.
Posl. Schälzky (německy): Pánové! Při projednávání tohoto rozpočtu dosáhla česká většina rekordu ve známých methodách ve vyřizování nejdůležitějších návrhů zákonů; zřekla se naléhavého projednávání, jak bylo usneseno v dřívějších letech, aby, nejsouc vázána lhůtou, dostala s největším urychlením pod střechu státní rozpočet, šlapajíc při tom jednací řád. Jest obava, že v nové sněmovně nepůjde to tak lehko zajistiti vládě rozpočet, a proto jej umírající parlament promrskává v překotném projednávání. Cítí se nedůstojnost tohoto postupu; avšak při svém názoru na demokracii a parlamentarismus zříkají se příslušníci pětkových stran kontroly a věcné kritiky a sklánějí se při tomto důležitém a možno říci nejdůležitějším návrhu bez odporu před diktátem vůdců svých stran. V žádném jiném parlamentě nebylo by možno tak postupovati. Po celé měsíce zde sněmovna nezasedá, aby pak v několika dnech prohnala nejdůležitější návrhy, když se o nich dohodli při zavřených dveřích. Ve všech demokratických státech představuje budžetní právo nejvyšší oprávnění parlamentu, na rozpočtu spočívá politika vlády, na této politice činí strany závislým svůj souhlas k státnímu rozpočtu. V minulém roce oposiční strany odmítly spolupracovati při projednávání rozpočtu, poněvadž se nechtěly také zúčastniti tohoto zdánlivého parlamentarismu. Bylo jistě velmi příznačné pro domnělou konsolidaci poměrů, že právě tak, jako v revolučním shromáždění, scházely dvě pětiny zástupců lidu státního území, aby před tuzemskem i cizinou protestovali proti tomuto systemu násilí a bezpráví. Také nyní ukazuje neúčast většinových stran při projednávání v rozpočtovém výboru zájem, jaký přináší většina tomuto nejdůležitějšímu návrhu zákona.
Tentokráte předstupuje vláda před sněmovnu s domněle aktivním rozpočtem. Očekává se od něho příznivý výsledek půjčky v Americe, poněvadž schopnost úvěru a vážnost státu oceňuje se v cizině podle rozpočtu. Tentokráte se zdá býti rozpočet aktivním; do rozpočtu nebyly totiž jako v dřívějších letech pojaty investice, nýbrž z 871 milionů investic jenom 51 milionů na úroky a amortisaci. To není uměním předložiti aktivní rozpočet, když se zvyšují daně, poplatky a dávky. V roce 1923 bylo slíbeno, že již daně zvyšovány nebudou. S odůvodněním, že mají býti zvýšeny platy úřednické, byly v minulém roce usneseny nové daně a poplatky. V rozpočtu však není nic patrno o tomto zvýšení úřednických platů, avšak výnosu těchto poplatků a daní bylo použito v rozpočtu k účelům jiným, stát se tu podobá šejdíři, který žije pansky, avšak zůstává dlužen mzdu svým vlastním služebným. Postrádáme také, což v dřívějších letech vždy bylo kritisováno, jasno o skutečné výši státních dluhů, jmenovitě dluhů v cizině. Rozpočet je krásně frisírován a aktivní. (Posl. dr. Petersilka [německy]: Je to koketa!) Zcela správně! Avšak v cizině nemůže zůstati tajno, že vedle tohoto domnělého aktiva vystupuje mocné pasivum a to ve zmatených vnitřních poměrech, v mocné nespokojenosti menšinových národů ve státě, kteří jsou vháněni do nejprudšího boje proti vládě pro bezpráví systematicky na nich páchané, v právní nejistotě ve státě, v níž se nacházejí menšinové národy, a ve zřejmém porušování soukromého vlastnictví, jak je vidíme zvláště při válečné půjčce a každodenně při pozemkové reformě. Právě státy, k nimž se nyní jde žebrati o půjčku, jsou zvláště citlivé, pokud jde o právo vlastnické a o zákonitou ochranu vlastnictví. Jak vysvětlíte tyto zjevy? Hlavním a základním zlem tohoto státu je myšlenka státu národního, z něhož vzniká všechno bezpráví, všecko zbavování práv, všecko národnostní potlačování a odstrkování na poli kulturním, sociálním a hospodářském. Tento stát se svými silnými menšinami není nikdy státem národním a nemůže nikdy státem národním býti. (Souhlas na levici.) Polovice obyvatelstva se proti tomu brání. Stát obývají Čechové, Slováci, Němci a Maďaři a je nemožno, aby Češi vykonávali v tomto státním území trvale samovládu. (Výkřiky posl. dr. Petersilky.) Také všechny menšiny se brání všemi možnými prostředky proti tomuto směru a proti politice z něho vznikající. Rozumní čeští politikové to ovšem nahlížejí, avšak poněvadž šovinismus a velikášství národa byly v mnoha letech stupňovány na nejvyšší míru, nelze právě upustiti od této bláhové myšlenky. A proto jest zcela správné, když se praví, že stálá krise v tomto státě není ani tak krisí vládní, jako spíše krisí státní. Pro nás není žádného smíření s tímto systemem bezpráví a násilí, proti tomuto systemu jest pro potlačené národy jenom jedno a to jest boj.
Před nějakým časem slyšeli jsme z vysoké strany, že konsolidace republiky musí postupovati získáváním všech státních občanů, bez rozdílu řeči, národnosti a vyznání pro společný stát. Na konci prvního volebního období, ať si vládnoucí strany, české strany koaliční, jednou dají opravdově otázku, co se s jejich strany v tomto směru stalo, co učinily, aby zrušily tento system násilí, aby sblížily v tomto státě národy, aby vytvořily ovzduší důvěry, důvěry ve skutečnou rovnoprávnost národů ve státě, a ať uváží, co učinily, aby získaly menšiny, jmenovitě duši německého národa. Odpověď na tuto otázku jistě by jim dala podnět k tomu, aby se nad ní zamyslily. Právě v době, která měla býti základem pro upevnění a uspořádání státu, bylo opomenuto překlenouti propast mezi národy, menšinové národy učily se poznávati na vlastním těle vždy více a více násilí, olupování, odstrkování a zbavování práv, jež se jim dávalo pocítiti. Nerozřešený problém menšinový musí každé skutečné a trvající konsolidaci státi v cestě. Násilím a bezprávím - odpověděl bych na vývody pana řečníka přede mnou - nedají se menšiny ovládati. (Posl. dr. Petersilka [německy]: Avšak s námi se přece jedná loyálně!) Chci na toto loyální jednání také poukázati. Konstatuji jenom, že staré Rakousko zašlo na nerozřešenou otázku menšiny a že neuspokojené a nespokojené menšiny zbavily také Evropu míru. Tvůrci tohoto mírového díla jsou si zajisté vědomi veliké této chyby a proto byla pojata do mírových smluv všech nástupnických států ustanovení na ochranu menšin, t. zv. ochranné smlouvy o menšinách. Tato ustanovení jsou většinou na papíře, zvláště zde v této zemi, kde systematicky - a to konstatuji proti panu řečníku přede mnou přehlížíte dnes tato ustanovení ochranné smlouvy o menšinách a porušujete také sliby, které byly učiněny v Memoiru III. a v jiných pamětních spisech spojeneckých mocí na ochranu menšin. Že se neustále porušuje ochrana menšin, vyplývá z velikého počtu žalob, které u Svazu Národů přednášejí stále menšiny tohoto státu a také států podobného složení v Evropě. Stížnosti u Svazu Národů sebe lépe odůvodněné nedošly dosud sluchu, poněvadž Svaz ve svém složení a ve svých dosavadních zařízeních si netroufá na tyto otázky. Jest správné, co se často říká, že dnes není ničím jiným, než nástrojem vítězů ze světové války k udržování poražených v porobě. Šest let po mírových smlouvách vnucuje se otázka, co se stalo na ochranu menšin. Snad by mohl pan ministr pro věci zahraniční dr. Beneš o tom vyprávěti, jaké se staly na ochranu menšin pokusy a jakých opatření bylo použito, aby účinná ochrana byla zamezena. (Souhlas na levici.) Je zajímavo poukázati při této příležitost na slova Angličana Dikinsona, jež promluvil na mnichovské konferenci. Pravil: "Spojenci nebyli by nikdy dali svého souhlasu k založení Československé republiky, kdyby nebyli bývali přesvědčeni, že staré rakouské národnostní spory přestanou". Musíme opět zase konstatovati, že závazky převzaté v mírových smlouvách na ochranu menšin neustále jsou porušovány přes ujišťování, jež opětovně slavnostně byla dána, přes sliby Memoiru III. a jiných pamětních spisů. Německou menšinu v tomto státě nelze stavěti na stejný stupeň s jinými menšinami v jedenácti nebo třinácti evropských státech, které rovněž vykazují menšinu, poněvadž ona činí velmi značný zlomek veškerého obyvatelstva, takže vlastně nelze o menšině mluviti, takový zlomek, že samy nesčetné výpady Čechů do německého území a činnost různých počešťujících spolků v uzavřeném území nemohou nic trvale poříditi. Němci vytvořili ve svém území vývojem v mnoha stoletích tuto kulturu a jsou v neustálém kulturním společenství s velkým bratrským národem.
Bývalý italský ministerský předseda Nitti poukázal před nějakým časem ve své přednášce na to, že příčinou smutných poměrů v Evropě jsou mírové smlouvy, a právě tak, jak se to vždycky dělo s naší strany, vyličoval mírovou smlouvu jako násilný mír a řekl, že před světovou válkou bylo jenom jedno Alsasko-Lotrinsko, nyní jest jich devět nebo deset. Jako klasický příklad státu se smíšeným obyvatelstvem jmenuje Československo a praví, že tam musí Čechové prováděti proti Němcům, Slovákům a Maďarům politiku pronásledování a centralisace. Projednávání otázek menšinových v tomto státě a z toho vznikající veliká nespokojenost tak velké části obyvatelstva je dalším pasivem české politiky. Vnitřní aktivum spokojenosti národů bylo by mnohem důležitější než nejkrásnější finanční aktivum ve státním rozpočtu. Zpravodaj uznal za vhodné v rozpočtovém výboru dáti Němcům k úvaze několik myšlenek pro dobu volební. Ať prý uváží při volbách, jak se postaví ke státu po volbách. Můžeme mu již dnes dáti odpověď: Totiž tak, jak se stát staví k nám. Nemůžeme svou práci postaviti na jinou základnu než na základnu boje, pokud politika bezpráví proti nám nás nutí k energické obraně.
Pan zpravodaj uznal za vhodné v rozpočtovém výboru označiti parlament ve Vídni jako parlament intrik, úskočnosti, politického chytráctví atd. a prohlásiti, že tyto vlastnosti nemají místa v českém státě, poněvadž vládnoucí strany mluví k nám otevřeně, mužně, čestně a nezakrytě. Odpovídám: Nejen slova, nýbrž vaše činy mluví k nám otevřeně a nezakrytě, a to zbořeniště německé kultury v tomto státu, politické bezpráví, porobená německá řeč, 4000 zardoušených německých tříd, uloupená německá otcovská půda, propouštění německých úředníků a zřízenců, ohrožování německého pracoviště, utlačování a rdoušení našeho 3 a půl milionového národa mluví řečí jasnou a nezakrytou, takže se musíme diviti bezpříkladné trpělivosti, jakou náš německý národ za těchto poměrů ukazuje. Ničeho jsme dosud nepocítili z ducha důvěry, jejž chcete vytvořiti a také nic z vůle, aby tato důvěra vytvořena byla, jenž se ukazuje v tom, že se pět českých stran nyní jako dříve považuje za jedině vládnoucí a panující v tomto státě. Za zavřenými dveřmi se všechno ujedná a upeče v nepřítomnosti těch, na jejichž útraty se ve státě politika dělá. A když je to hotovo, dovolí se kverulantům přednésti jejich kritiky a stížnosti, aby se zachovalo zdání parlamentarismu, načež počne svou činnost hlasovací stroj. Tato "pětka" je skutečně zajímavým pokusem české demokracie, jak před nějakým časem řečeno bylo s vysokého místa. Podle našeho mínění mělo by se zde co možná nejméně mluviti o demokracii, poněvadž se tu jasně ukazuje oligarchie.
Jako zástupce německé křesťansko-sociální strany lidové musím se při této příležitosti ohraditi zvláště proti nenávistnému duchu a způsobu, jak se zde přistupuje k řešení církevně politických otázek, a jak se uráží cit katolického obyvatelstva. Nezatajujeme si, že církevně politické otázky potřebují úpravy. Poukazuji jenom na nejnutnější, na úpravu otázky patronátní, obsazování církevních míst, otázku udržování kostelů a církevních budov náboženské matice, na otázku, jež je v této době tak akutní, že mnoho kostelů je před spadnutím, poněvadž se stát zpečuje provésti na nich nejnutnější opravy. Při řešení důležitých otázek církevně-politických nutno nalézti střední cestu, jednak aby se vyhovělo svobodě svědomí, jednak, aby se zajistila práva a svoboda církve a druhých konfesí. Rozpory jsou a budou. Katolický lid však žádá, aby se úprava těchto důležitých otázek stala v souhlase s nejvyšší církevní instancí, se svatou stolicí. Je to nejen naším právem, nýbrž také naší náboženskou povinností, abychom toho žádali. Právě v tomto roce byla sněmovna zase ochromena kulturně politickými boji, úpravou svátků, pastýřským listem a oslavou Husovou. Kdyby se bylo pátralo po náladě lidu při otázce svátků, jistě by bylo všeobecné hlasování lidu žádalo, aby dvojité svátky byly zachovány. V oficielní účasti nejvyšších státních funkcionářů při oslavě Husově, která ještě byla zvýšena vyvěšením Husova praporu na Hradčanech, vidíme provokaci katolíků, demonstraci proti katolickému náboženství a urážku svaté stolice, která vedla k odjezdu nuncia, jejž můžeme jako protest jenom schvalovati. Je skutečností, že tato slavnost přesahovala rámec slavnosti literární a národní a že měla charakter náboženský a byla provokací katolíků. Nelze ani o tom mluviti, co se při slavnosti všechno odehrálo, jaká nenávist se objevila při tom proti katolické církvi a proti katolickému obyvatelstvu. Odsuzujeme co nejostřeji všechny tyto těžké urážky, které padly proti papeži, proti naší církvi a proti našemu přesvědčení. Volalo se po kulturním boji a po radikální odluce státu od církve. Toto volání nemůže nám katolíkům nahnati úzkosti a strachu. Skrytý kulturní boj posledních let vzal nám statek za statkem, takže jest nám milejší otevřený a čestný boj; toho se nebojíme. Uvědomění katolické se probudí a katoličtí rodiče se upozorní na to, že škola je zbavována více a více charakteru křesťanského. Dějiny učí, jak tento boj dopadne. Chceme úplnou svobodu víry pro všechny a ohrazujeme se proti tomu, aby byl ve škole, u vojska, a na jiných místech podporován duch protikatolický. Požadujeme, aby byly znovu navázány diplomatické styky se svatou stolicí a aby byl konflikt odstraněn. Rovněž tak vidíme urážku katolíků v tom, jak se jedná s katolickým polním biskupem Bomberou. Také na tomto poli měří se dvojí mírou. Před nějakým časem četli jsme v novinách co pan ministerský předseda přiznal českým národním socialistům. Dnes přinášejí noviny jiné zprávy, že tento výnos byl již vydán, že se odpouští trest všem, kteří byli odsouzeni pro zabírání katolických kostelů, že všechna manželství uzavřená před faráři církevní obce československé před jejím uznáním prohlašují se za manželství řádná, že se tedy promíjí zřejmé porušení práva. V opaku k tomu budiž poukázáno na postup vlády vůči jednomu německému faráři. V poslední době se stalo, že německý farář Mayer ve Frankštátě byl odsouzen pro přečin proti zákonu na ochranu republiky a nyní má opustiti svoji faru bez pense. Nevím, zda tu najdeme tolikéž shovívavosti, až bude vláda projednávati tento případ. Systém násilí a bezpráví je nejlépe ilustrován způsobem, jak se zde provádí pozemková reforma.
Plné moci správního výboru pozemkového úřadu ustanoveného revolučním shromážděním skončily již před třemi lety. Přes to však hospodaří tento sbor dále. Zatím co ještě před krátkým časem v tomto kraji a dnes také ještě v cizině se tvrdí, že československá pozemková reforma má hlavně důvody sociální a hospodářské, jsme již tak daleko, že se neodvážíte již popírati a vyvraceti vlastní důvod a účel pozemkové reformy. Mám příklady, je jich na sta, že účelem velikého vyvlastnění, účelem tohoto loupežného tažení není nic jiného než vzíti německému národu jeho půdu.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Volám pána poslanca k poriadku pre tento výrok.
Posl. Schälzky (pokračuje): Uvádím důkazy, na příklad z valného shromáždění, které konala letos Národní Jednota v Olomouci, kde státní funkcionář Werner podával zprávu i o pozemkové reformě v severní Moravě a ve Slezsku. Chci přečísti z této zprávy jenom několik myšlenek: "Tak jsme převedli tisíce hektarů dobré orné půdy do českých rukou, abychom tak zajistili existenci svoji a existenci republiky." Nemůžeme to nazvati jinak, než loupeží půdy a počešťováním. (Hluk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho.
Posl. Schälzky (pokračuje): Pak poukazuje na to, jak v Polsku bylo přivábeno 17 českých rodin kolonistů a usídleno ve vikantickém území. Pak se praví: Zatlačujeme jazykovou hranici do hor a kolonisace letošního roku ji patrně zatlačí úplně. (Posl. dr. Luschka [německy]: Kde je zákon na ochranu republiky?) Tuto otázku zde můžeme nadhoditi, také otázku, zda při tomto shromáždění byl zástupce vlády, zdali dával pozor a zdali také jako při našich schůzích dbal o to, aby našel důvod k žalobě. Pak se praví dále o pozemkové reformě v Bartošovicích a v Sedlnicích, že jistě povede k sociálnímu vítězství a rozbije německé Kravařsko po provedení pozemkové reformy. Dosti o tom. Jen k ilustraci budiž to uvedeno, poněvadž je to zpráva poloúřední, která se tu podala. Pro spravedlivou pozemkovou reformu sociální a vedenou zásadami hospodářskými bude každý člověk sociální a pokrokový, avšak pro takovou reformu, jaká se provádí v tomto státě, která nepředstavuje nic jiného, než loupež německé půdy a zatlačování německých dělníků a zaměstnanců z jejich míst
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Volám vás k poriadku, pán poslanec!
Posl. Schälzky (pokračuje): proti zničení a zmenšení německé državy musíme se se stanoviska přirozeného citu právního rozhodně ohraditi. O německém vlastnictví k půdě rozhodují lidé v českých výborech, jejichž vliv v pozemkovém úřadě rozhoduje, namnoze jedině rozhoduje, a kteří za směšné ceny čachrují se zbytkovými statky ve svůj prospěch a ve prospěch svých přátel. Mohl bych poukázati na časopisecké zprávy, vypsal jsem si takové z "Národní politiky" z 22. dubna 1925, kde dokonce někdo nabízí: Prodám zbytkové statky za původní cenu, dotazy pod značkou tak a tak. Tu jest viděti ten opravdu "sociální a hospodářský" ráz této pozemkové reformy. Velmi by nás zajímal výkaz jmen držitelů zbytkových statků a snad také výkaz cen, za něž zbytkový statek obdrželi. Nechci při této příležitosti mluviti o hospodářských následcích pozemkové reformy, o zmenšení výroby, o zatížení obchodní bilance a tak dále, nýbrž chci jen poukázati na národnostní bezpráví, jež se tu děje. Česká pozemková reforma zrodila se z ducha pomsty za Bílou horu a s tohoto hlediska se tu politika provádí. Dokonce president pozemkového úřadu dr. Viškovský vylíčil ve své zprávě z 28. října 1922 jako úkol pozemkové reformy: 1. Politickou odplatu a zadostiučinění za bezpráví doby pobělohorské. 2. Zřízení nového systému v našem polním hospodářství. Při tom musí si ti pánové dáti líbiti, že skuteční dějepisci z jejich vlastních řad musí ony lidi dějinám teprve učiti, jako Pekař ve své známé brožuře o omylech pozemkové reformy, že z největší části to byla česká šlechta, vyšlá ze starých dobrých českých rodů, která skupovala statky skonfiskované po bitvě na Bílé hoře nebo také částečně je dostávala darem. Typickým příkladem bezpráví, jež se děje pozemkovou reformou. jsou násilná opatření pozemkového úřadu v případě Mariánských Lázní, která zdejší poměry také v cizině postavila do správného světla. Tisíce cizinců zná ze zkušenosti. jak Klášter tepelský vzorně vedl a vypravil tyto světové lázně. Pro cizince je prostě nepochopitelno, jak může státní úřad bez dalšího přejíti přes rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právě tento případ upozorní nejširší kruhy ciziny na methody násilné politiky v tomto státě, a p. dr. Hnídek bude míti velkou práci vpraviti cizině přesvědčení, které před tím vyslovil, že se tu jedná s menšinami nanejvýš loyálně a že mohou býti jen spokojeny. Nechci mluviti o tom, jak byla porušena smlouva o menšinách, Memoire III. atd., - chci se zmíniti jenom o křiklavém případu bezpráví, který také v našem obyvatelstvu způsobil tak velký rozruch. Pekař praví, že násilí a bezpráví jsou nejméně vhodnými methodami v boji národnostním. Pan zpravodaj dr. Srdínko pravil: Zbudovali jsme stát na čtyřech základech, na ústavě, na jazykovém zákoně, na volebním zákoně a na pozemkové reformě. My pravíme: Tento základní pilíř se velmi viklá. Jaké důsledky má národnostní odstrkování v oboru německého školství, o tom přinesla dosti materiálu před krátkou dobou skončená školská rozprava. 3618 německých škol, které ztratil německý národ od roku 1918, nedají se ospravedlniti úbytkem porodů a ani úspornými opatřeními, když ve stejné době bylo u Čechů zrušeno jenom 635 tříd a při tom zřízeno nově přes tisíc menšinových škol, často jenom pro jedno nebo několik dětí, pro něž se staví v německém jazykovém území velké, krásné školské paláce. Tyto ztráty německého školství pociťuje německý národ nad míru těžko. Vysvitá to ze vzrušení, jež prožívají všecka území našeho německého národa, naší německé otčiny v posledních týdnech, odekdy vešla ve známost nová rdoušení škol. (Posl. Böhr [německy]: Kde zůstávají německé menšinové školy pro děti přeložených německých státních úředníků?) O to se nikdo nestará. Pan dr. Spina velmi dobře pravil ve své řeči, že je příznačné, že vzrušení, které se zmocnilo německého národa pro nezaplacení válečných půjček, nebylo tak veliké jako vzrušení nad rdoušením německých škol a snižováním možnosti ku vzdělání. Toto odstrkování Němců ve školství najdeme ve všech oborech počínajíce školou vysokou až ku škole obecné. Příznačné jsou také číslice státního programu o stavbě škol. Ze 121,000.000 Kč investic je 7 3/4 milionu pro německé školní stavby a 94 1/2 milionu pro české školy. Pro české odborné školství je k disposici 3 1/2 milionu a pro německé jenom 1/4 milionu Kč. Při tom nemá 3 a půl milionu Němců žádné školy zvěrolékařské, nemáme vysoké školy obchodní a studenti, kteří studují tyto odbory v cizině, jsou při nostrifikování svých vysvědčení podrobeni všem možným potížím. Je zajímavo k charakteristice poukázati zcela krátce na rozdíl, co se vydává na vyučování a co na vojsko: 890,000.000 proti 1.935,000.000 Kč. Počešťovací opatření ukazují smutné následky zvláště mezi německým úřednictvem. Restrikcí jsou postihováni v první řadě němečtí zaměstnanci. To se také nedá popříti. Jak se při tom postupuje, ukazuje tento případ: Před několika měsíci byl vydán schematismus finanční ve Slezsku. Tento schematismus uvádí 190 úředníků. Tu bylo viděti, že přesně před rozhodnou hodinou, 31. prosince 1924, bylo přijato 41 nových českých praktikantů, když přece 1. ledna t. j. druhého dne měla začíti zákonitá restrikce. Vím, že z těchto nově přijatých praktikantů bylo mnoho, kteří přišli do jednolitého německého území, aniž rozuměli jedinému slovu německy, kde jsou nuceni jednati s německými stranami. Ti se přijmou a u starých německých úředníků se provede restrikce. Že se při restrikci postupuje příliš radikálně, přiznal také ministr pošt dr. Franke v rozpočtovém výboru, kde mluvil o bolestných mezerách, způsobených restrikcí. Přes to prohlásil, že zákonitá práva státní řeči jsou zachována u pošty a drah do posledních důsledků. O jazykových zkouškách nemluvil, za to zakouší naši němečtí úředníci a zřízenci, jak se tyto zkoušky provádějí. Tak tvoří ustanovení jazykového zákona, který ještě dnes postrádá prováděcího nařízení, prostředek k zatlačení Němců z jejich pracoviště a k tomu, aby německé území vždy více a více bylo obsazeno českými úředníky a zřízenci. Celá restrikce přináší jen úsporu 225 milionů, při čemž ještě nejsou započítána různá odškodnění a odbytné restringovaným úředníkům (Výkřiky posl. Böhra.), kteří pak rozmnoží ještě armádu nezaměstnaných a všechnu tu bídu.