Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Hackenberg (pokračuje): Nechci naprosto jíti tak daleko. (Hluk, výkřiky posl. Hillebranda.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana posl. Hillebranda, aby nevyrušoval řečníka.
Posl. Hackenberg (pokračuje): Nechci se vůbec pokusiti zjistiti, z jakých zřídel ten nebo onen z pánů, jenž má u vás důležitý význam v politickém životě, nabyl svého bohatství. Nechci jíti tak daleko, ale můžeme jen připomenouti korupční aféry, které se staly v tomto státě, odhaliti je a pak bychom vás mohli umlčeti, (Hluk, různé výkřiky na levici.) nejen to, co bylo již zjištěno veřejně, nýbrž zvláště také to, s čím veřejnost neměla se ještě příležitosti zabývati. Avšak tážeme se, není-li to ohromné sprosťáctví, zvláště od socialistických časopisů, tázati se, zdali socialistický místopředseda zasluhuje toho, co dostává, či nikoliv. Jako by činností místopředsedy bylo jen seděti zde nahoře. Nechci se dotýkati (Posl. Langr: Pane kolego, běžte čuchati ke kapsám vašich lidí do Německa!) Starejte se, pane kolego Langře, jen o své lidi, o milionáře ve vašich řadách, kteří před lety běhali v roztrhaných kalhotách a nyní jsou milionáři. (Posl. Langr: Já se o ně nestarám, starejte se vy o ně!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. Hackenberg (pokračuje): Táži se nyní, je-li jediným úkolem místopředsedy nebo předsedy seděti zde nahoře a zaslouží-li si tím toho, co se mu dává jako odškodnění. Sami sebe tím bijete v tvář. Neboť přihlédneme-li k tomu, co vy sami ve zprávách o činnosti předsednictva poslanecké sněmovny vydáváte, nalezneme, že tuto opravu provádějí již vaše vlastní časopisy. Mám zde "Národní Listy" ze dne 1. dubna 1925 s článkem, jenž jest nadepsán: "Přehled činnosti posl. sněmovny v X. zasedání". Ve druhém odstavci tohoto článku, jenž jest zprávou z korespondence, se líčí, co vše bylo v předsednictvu provedeno. Přečtete-li si trochu tento článek, naleznete, že úkolem předsednictva sněmovny není jen předsedati, nýbrž že předsednictvo musí vykonávati také jiné, dále sahající úkoly, jimž se místopředseda námi zvolený nikdy nevyhýbal. A jestliže předseda naší strany, jenž byl zvolen místopředsedou této sněmovny, nepředsedá, jest to odstavec, o němž mlčeti není v našem, nýbrž ve vašem zájmu. (Souhlas na levici.) Nepředsedá-li, jest to proto, poněvadž mu byly kladeny podmínky, jakých by se nebyli odvážili v žádné jiné sněmovně klásti místopředsedovi. To jest příčina a ovšem že se nevyhýbáme ani rozpravě o tomto odstavci. Jest to samozřejmé, že bylo naší povinností brániti tomu, oč jste se pokoušeli při projednávání tohoto rozpočtu, jest však také samozřejmé, že jsme ochotni brániti se tam, kde se činí pokusy dotknouti se nás. Klub německých sociálně-demokratických poslanců zabýval se ve své včerejší schůzi útoky, jež byly obsaženy v národně-socialistickém a v českém sociálnědemokratickém tisku a učinil toto usnesení (čte): "Klub vyslovuje své nejhlubší rozhořčení nad neslýchanými útoky českého sociálnědemokratického tisku proti klubu a jeho předsedovi soudruhu dru Czechovi pro jeho chování v rozpočtovém výboru. Konstatuje, že soudruh dr. Czech jednal úplně podle jednohlasných usnesení klubu a nečinil nic jiného, než že prováděl tato usnesení. Soudruh dr. Czech nedostal se tím ani v nejmenším do rozporu se svým postavením jako místopředseda poslanecké sněmovny, tím spíše, že se činnost naší strany v rozpočtovém výboru pohybovala výlučně v mezích jednacího řádu a - nepřihlížeje k obraně proti spáchaným porušením jednacího řádu - měla na zřeteli jedině věcnou kritiku rozpočtu hozeného sněmovně. Klub konstatuje, že funkce, úkoly a povinnosti člena sněmovního předsednictva mohou býti posuzovány jedině podle platných předpisů ústavy nebo podle ustanovení jednacího řádu a že zvoleným členům předsednictva ukládají omezení v jejich činnosti jako poslanců nebo klubovních funkcionářů jen potud, pokud to jest výslovně ustanoveno v předpisech, platných pro tyto funkcionáře. Nad tuto mez má každý člen předsednictva možnost neomezeně působiti jako zvolený zástupce lidu. Klub vyslovuje svému předsedovi soudr. dr. Czechovi neomezenou důvěru a plný souhlas s jeho postupem." (Souhlas německých soc.-dem. poslanců.)
Chci jen připojiti, že se člověku hnusí taková forma boje, jaký vedete, že nám však ani nenapadá, abychom pro tento způsob zahodili flintu do žita. Naopak, jsme stále připraveni, dáti se s vámi do boje, jenom že neužijeme způsobu, jakého vy pokládáte za nutno užívati. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Hnídek.
Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Vláda předložila jako obyčejně každého roku celoroční rozpočet a ne jak se očekávalo a jak zvláště pánové z oposice očekávali, pouze rozpočet provisorní. Je docela přirozeným zjevem, že vláda ani letošního roku, ačkoliv je před volbami, neodchýlila se od svého původního obyčeje předkládati rozpočet celoroční.
Tento rozpočet byl předložen z toho důvodu, poněvadž není absolutně příčiny, proč by se měl snad předkládati výjimečně rozpočet provisorní, snad nějaké provisorium několikaměsíční a podobně. Nejsou pro to ani důvody politické, ani hospodářské. Důvody politické nejsou z té příčiny, poněvadž vláda dnes má přece jen většinu, většinu pevnou, většinu, která vládě důvěřuje a není tu nutno, aby snad sahala k něčemu provisorním, aby si vypomáhala z nouze, poněvadž provisoria jsou vždy výpomoci z nouze. V každém státě, kde se předkládá několikaměsíční provisorium, děje se to jen z toho důvodu, že vláda nemá snad většiny, nemůže se spolehnouti na pevnou většinu a proto se spokojuje s tím provisoriem, které jí snad nahodilá většina anebo i oposice připustí. Tato provisoria několikaměsíční, jednoměsíční, dvouměsíční atd. jsou v jiných státech čistě takové lhůty snad šibeniční, které jsou dávány té které vládě. U nás tomu tak není. U nás není třeba, aby se předkládalo provisorium z tohoto důvodu politického, poněvadž zde tyto předpoklady pro rozpočet celoroční skutečně jsou. Není také ani důvodu hospodářského, proč by vláda musila snad si vypomáhati nějakým způsobem provisorním a předkládati rozpočet několikaměsíční. Rozpočet náš totiž je aktivní, a to je jeho výhodou. To je výhodou v tom smyslu, že nemusíme čekati, až se snad nad námi někdo smiluje, a že bychom snad měli kryté výdaje jen několikaměsíční a dále nevěděli, co s hospodářstvím státním máme dělati, a museli čekati na výpůjčku, abychom tak kryli výdaje na další měsíce. Toho u nás není, máme krytý rozpočet celoroční a proto není zase důvodu, proč by se rozpočet provisorní předkládal. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Tento rozpočet nám dokazuje, že si stačíme ve svém hospodářství, že hospodaříme správně, vždyť máme přece jen příjmy větší než vydání, i v obchodě jsme soběstační, ba máme větší export než import. Ovšem je jiná otázka, pro kterou se očekávala snad změna rozpočtu, případně provisorium šestiměsíční. Uvažovalo se totiž o tom, zavésti jiný hospodářský rok, aby hospodářský rok státní byl v konkordanci s hospodářským rokem průmyslových závodů. To by byl důvod, proč by mohlo býti předloženo provisorium, ale přece jen je třeba uvážiti, je-li to najednou dobře možné, přejíti bez přechodu ke změně rozpočtového roku, který by končil měsícem červnem.
A nyní co se týče formální stránky rozpočtu. Pan kol. Hackenberg strašně se rozčiloval nad tím, že se upustilo od obyčejného projednávání rozpočtu v předešlých letech, kdy se rozpočet projednával podle § 55 jedn. řádu zkráceným řízením. Proč se letošního roku upustilo od tohoto zkráceného řízení? Jednoduše z toho důvodu, poněvadž ho nebylo třeba. Jiná léta - to byl rozdíl proti letošku - se rozpočet předkládal až na konci října, takže nebylo již dosti času, aby mohl býti rozpočet vyřízen také senátem, a proto se přikročilo k § 55, ke zkrácenému řízení, ale letos byl rozpočet předložen již v září, a je tedy dosti času, aby se mohl projednati docela normálním způsobem.
Je zajímavo, že kol. Hackenberg právě přede mnou si stěžoval na tento způsob jednání, a pravil, že mělo býti sáhnuto k dosavadnímu způsobu projednání rozpočtu podle zkráceného řízení. Loňského roku a předešlá léta si pánové z oposice stěžovali na to, že je rozpočet projednáván zkráceným řízením a ne normálním způsobem, že prý jsou zkráceni v debatě, a letos naopak si stěžují, že se rozpočet projednává normálním způsobem. Snad je mrzí to, že měli příliš mnoho času, aby se mohli vymluviti. V rozpočtovém výboru si nemohli stěžovati, že by byl rozpočet promrskáván, tam měli času více než jim bylo milo, přišli do úzkých se svou obstrukcí, a když jim došel dech, nevěděli, co mají dělati dále. Právě normální projednávání rozpočtu je přivedlo do velkých rozpaků. Tedy, není příčiny, proč by se sahalo letošního roku k nějakému nenormálnímu projednávání rozpočtu.
Ale nyní je jiná otázka, která byla také nadhozena kol. Hackenbergem, proč chceme míti projednán řádný rozpočet ještě v této sněmovně. Pan kol. Hackenberg mluvil o tom, že chceme míti projednán rozpočet státní proto normálním způsobem, poněvadž prý se bojíme o většinu v příštím parlamentě. Já budu o této věci ještě později mluviti, ale odpovím hned na tuto otázku, proč chceme míti projednán rozpočet řádnou cestou jako obyčejně. My ho potřebujeme, abychom měli své hospodářství náležitě opatřeno, aby hospodářský život nedoznal nějaké poruchy v příštím roce, abychom měli volné ruce pro ostatní úkoly státu. Vždyť nás čekají ještě veliké úkoly, je třeba, aby naše státní hospodářství v prvé řadě bylo opatřeno pro naši politiku zahraniční. Je třeba dále, aby byl řádně rozpočet projednán, abychom mohli potom dále budovati a pracovati na konsolidaci našeho státu. Tedy pro všecky ty věci je rozpočet conditio sine qua non, to je základ pro každou další práci, jak na poli politiky v užším slova smyslu, tak na poli hospodářském atd. Proto tedy chceme rozpočet. Ne snad, že bychom se obávali, že nebudeme míti většinu v příštím parlamentě, já o tom, jak jsem řekl, budu ještě mluvit, ale není možno, aby snad státní hospodářství nějakým způsobem viselo ve vzduchu. Zde se musí najíti nějaký způsob, aby státní hospodářství bylo opatřeno.
Řekl jsem, že nám záleží na tom, aby byl rozpočet projednán ještě v tomto roce, protože je nutně třeba klidu v hospodářském životě a je třeba míti státní hospodářství zabezpečeno, abychom mohli zřetel obrátiti také k věcem, které nutně nás čekají, totiž k záležitostem zahraničním.
Naše zahraniční politika nese se tím směrem, že není politikou útočnou ani politikou imperialistickou. Těmto zásadám naše zahraniční politika zůstala věrna od počátku naší republiky a zůstane také věrna i pro příště. A proto také naše zahraniční politika byla vždy ochotna ke všemu tomu, co odpovídalo tomuto ideálu, totiž ideálu míru. Všude jsme podporovali práci, která směřovala k zabezpečení míru.
Jistě je všeobecně známa historie loňského ženevského protokolu. Ženevský protokol loňského roku měl za účel mír. Protokolem ženevským měl býti zabezpečen mír povinnou arbitráží, potom garancií této arbitráže a konečně odzbrojením. To byly tři základní myšlenky ženevského protokolu, jedna bez druhé nebyla možná; není možná arbitráž bez garancie, bez zabezpečení, bez bezpečnosti. A obě pak nejsou možné bez odzbrojení. Všechny smlouvy, které snad i příště budou uzavírány, musí státi na tomto přirozeném základě. Ovšem protokol ženevský padl. Nechci vykládati, proč vlastně padl. Nepadl snad z nějakého neporozumění pro myšlenku míru, ale pro sobectví velkých mocností. S tímto ženevským protokolem padlo však také ještě něco jiného, něco důležitého, co se nemělo státi a co bude míti jistě neblahé důsledky na zahraniční politiku evropskou vůbec, že totiž zároveň s tímto ženevským protokolem padla prestiž Společnosti Národů, kterou tato měla na začátku své působnosti. Společnost Národů měla býti jakýmsi aeropagem zahraniční politiky evropské, měla býti rozhodčím ve sporech mezi jednotlivými státy, měla býti nejvyšší instancí zahraniční politiky vůbec. Bohužel - nechci usuzovati čí vinou, možná vinou Společnosti Národů samé - ztratila tuto prestiž a tak rozhodnutí Společnosti Národů pomalu budou závaznými jenom pro malé národy, ale velké národy a státy budou si dělat úplně, co budou chtíti.
Jako svědectví neobyčejně markantní uvádím události na Korfu a záležitost Mósulu. Tehdy, když běželo o spor o Korfu, stačilo jednoduše dupnutí Italie, která si řekla: "Já si budu dělati, co chci" - a Společnost Národů ustoupila. V otázce Mósulu rovněž je to tak. Zde prohlásily obě mocnosti, Anglie a Turecko, že jednoduše v této věci si udělají co chtějí, že nebudou se vázati rozhodnutím Společnosti Národů, která odkázala tuto věc Mezinárodnímu rozhodčímu soudu v Haagu. Je to ovšem veliká škoda pro celkovou politiku Společnosti Národů. Bohužel, ze ženevského protokolu nezbylo nic jiného než resoluce přijatá letošního roku v Ženevě, tak zvaná resoluce španělská, která ovšem je bezcenná, poněvadž je to právě jenom resoluce.
Náhradou za tento ženevský protokol jsou nyní jednotlivé arbitrážní pakty, jednotlivé smlouvy arbitrážní, a tu přicházím k důležité věci, která dnes vlastně hýbe celou zahraniční politikou, totiž rýnský pakt, který má býti uzavřen mezi Francií, Belgií, Anglií a Italií na straně jedné a Německem na straně druhé. Pro nás ovšem tento rýnský pakt, kterým mají býti garantovány hranice na Rýně mezi Francií a Belgií a Německem, znamená veliké minus, a to proto, poněvadž naše zahraniční politika je odstraněna, odstrčena právě z jednání o tomto paktu, který garantuje jenom hranice západní, negarantuje však zároveň také hranice východní, hranice naše. To jest osudná chyba celé této věci, která snad bude míti nedozírné následky také pro budoucnost. Ovšem, čí vinou? Ne vinou naší, nýbrž vinou Anglie, která nechce mísiti se - jak ona sama říká - do záležitostí východní Evropy, dokazujíc, že jí stačí garantování hranic francouzsko-belgických proti Německu. Ale, proč Anglie nechce garantovati zároveň východní hranice a proč se jenom omezuje na hranice západní? Zase je tu bohužel - budiž mi prominuto to slovo - sobectví Anglie, která donedávna ještě stále nechtěla se míchati vůbec do zahraniční politiky evropské, chtěla býti v takové splendidní isolovanosti. Jakmile však Anglie cítila nebezpečí, že by mohly aviony německé přeletěti kanál a že by mohly bombardovati také Londýn, v tomto okamžiku byla Anglie ochotna postaviti se jako garant za hranice francouzsko-belgické. To byl tedy důvod, proč Anglie dnes chce býti zúčastněna na tomto rýnském paktu. Ovšem tím visí ve vzduchu zároveň naše úmluva, kterou máme s Francií. My máme garanční úmluvu s Francií, kde Francie se zavazuje přispěti nám na pomoc, ale teď ovšem běží o otázku, bude-li moci Francie toto udělati, jestliže bude vázána tímto rýnským paktem, že nesmí překročiti toto odmilitarisované pásmo v tom případě, kdyby Německo bylo agresorem proti nám, když by nás napadlo. Je to bolestné stanovisko, ale musíme se konec konců s ním smířiti, a musíme hledati náhradu, hledati za to něco, co by nás do jisté míry zabezpečilo. Poněvadž nejsme pojati do rýnského paktu, byla přirozená věc, že my hledáme jiný způsob bezpečnosti a zabezpečení svých hranic, svého státu, a tu, jak je známo, naše zahraniční ministerstvo předložilo německé vládě návrh arbitrážní smlouvy. Ovšem nyní jest otázka následující: My souhlasíme plně s tímto navázáním styků s Německem, s arbitrážní smlouvou, dobrá, ale jest otázka, je-li tato arbitrážní nabídka, kterou podalo naše ministerstvo zahraničí Německu, učiněna zároveň v souhlasu s Polskem. Nechci věřiti, že snad by, jak objevily se hlasy v novinách, hlavně v polských novinách, tento pakt internacionální se stal bez dohody nebo alespoň bez vědomí vlády polské. Já přece chci věřiti do posledního okamžiku, že naše zahraniční ministerstvo přece jen se dohodlo s Polskem před tímto krokem, který učinilo v Berlíně. Není to jinak ani možné, poněvadž musíme chtěj nechtěj společnou rukou v této otázce jíti s Polskem, poněvadž arbitrážní smlouva může míti praktickou cenu jen tehdy, jestliže bude garantována. Bez garancií tato arbitrážní smlouva nemá naprosto žádné ceny. Jenom ta smlouva může míti cenu, která spočívá na identitě zájmů. A tu je samozřejmo, že tato identita zájmů je jen mezi námi a Polskem, poněvadž my máme totéž nebezpečí před sebou, téhož nepřítele, tytéž poměry, a proto je také třeba, abychom i my v této otázce arbitrážní smlouvy s Německem pracovali ruku v ruce s Polskem. Ovšem samo sebou se rozumí, že konec konců každá smlouva má platnost potud, pokud musí býti vyplněna, a to spočívá zase na síle, na zdatnosti, na moci a proto konec konců nejbezpečnější smlouvou a nejbezpečnějším paktem je vlastní síla. A k tomu musí směřovati a čeliti veškerá naše politika. Polsko ovšem dnes si nahradilo již tu ztrátu, kterou utrpí snad rýnským paktem, a proto navázalo styky s Ruskem. Ovšem tento spojenec - Rusko je velmi nespolehlivý a jistě je veden vždycky jenom svým zájmem, takže Polsko konec konců bude musiti spoléhati zase jen na sebe a potom jen na ty státy, jichž zájmy jsou identické se zájmy jeho, totiž na stát náš.
Jiná otázka, která dnes hýbe celou zahraniční politikou, je také otázka reparací a otázka zahraničních dluhů. Tato nerozřešená otázka reparací je překážkou řádného hospodářství ve všech státech, ať jsou to státy velké, Francie, Italie, ať jsou to státy malé, my atd. Dnes nevíme, kolik vlastně reparací budeme platiti, jak to vlastně s reparacemi bude vypadati. Podle toho také nemůžeme uzpůsobiti svůj rozpočet a v tom jsou také slabiny našeho rozpočtu, že s těmi ciframi, které se týkají našich reparací, nemůžeme počítati jako s pevnými číslicemi.
Totéž, co platí o reparacích, platí také o našem zahraničním dluhu, poněvadž vlastně dnes neznáme určitou jeho cifru. Nevíme, co jsme dlužni spojencům, co Americe a proto je třeba, aby také otázka mezispojeneckých dluhů byla náležitě upravena. Bohužel, v této věci dívají se i spojenci na nás tak, jako kdybychom byli státem, který ze všech států může nejlépe platiti, poněvadž má nejlépe hospodářství zabezpečené. My máme řádný budget, řádný obchod, větší export než import a proto je to lákavé pro spojence, aby ukládali nám větší a větší povinnosti. Ale ovšem samo sebou se rozumí, že naše zahraniční politika musí se nésti tím směrem, aby byly naše reparace a potom náš zahraniční dluh tak upraveny, abychom mohli řádně hospodařiti dále, abychom je mohli unésti. Není možno, aby tyto naše dluhy zahraniční byly upraveny nějakým způsobem jiným, než se upravují dluhy ostatních států spojeneckých. Musíme míti totéž měřítko, jako mají ostatní státy a nota bene věřitelé naši přece jen musí bráti zřetel k tomu, že my jsme mladým státem, který teprve začíná hospodařiti a že proto není možné, aby tato možnost řádného hospodaření se nám nějakým způsobem omezovala.
A ještě jedné otázky bych se dotkl, která souvisí také s mírovými smlouvami a která dodnes není rozřešena. My totiž máme podle mírové smlouvy trianonské možnost v koridoru maďarském svými vlaky dovážeti své zboží do Jugoslavie a nazpět. Bohužel, že tato otázka vleče se již od začátku existence našeho státu, ale není dosud rozřešena. Tato otázka není jenom malichernou, ale je neobyčejně důležitou proto, poněvadž zde musíme dovážeti zboží své k adriatickému moři přes území maďarské, přes území jugoslávské, nebo přes území rakouské a potom přes Jugoslavii. Běží o velikou otázku tarifární a proto byl by již čas, aby se tato otázka rozřešila.
Rovněž bolestivou stránkou, a to skoro celé střední Evropy, je otázka minorit. Tato otázka minorit se nám vleče jako červená nit na všech zasedáních všech internacionálních institucí a korporací. Nedávno byli jsme svědky, že rdousič Slovenska, rdousič Slováků Apponyi, reklamoval ochranu minorit maďarských v našem státě. Ten, který chtěl odnárodniti, udusiti, potlačiti Slovensko - kdyby bylo bývalo podle Apponyiho, stačila jedna generace a bylo by bývalo po Slovácích - tento maďarský gróf měl tolik odvahy, že revokoval pro Maďarsko ochranu minorit u nás, kde mají minority plné právo, kde mají minority víc, než jim podle mírových smluv přísluší, on dnes přišel na mezinárodní forum a s drzou tváří reklamoval pro sebe to, co mu nepatřilo. Ovšem samo sebou se rozumí, že byl náležitě odbyt podobně tak jako budou odbyty snahy, které se objeví právě nyní, kdy bude jednati interparlamentární Unie ve Washingtoně v Americe. Tam zase budou míti jisté snahy zástupci naší oposice, jistě tam bude dr. Medinger revokovati totéž právo pro německé minority, které revokoval maďarský hrabě Apponyi v Ženevě pro minority maďarské.
My jsme se chovali vždycky neobyčejně loyálně v této věci, ale pomalu už musíme říci, že toho stálého špinění na mezinárodním foru máme dosti, musíte konečně říci, že nedáme se nějakým způsobem špiniti, na cti utrhati od lidí, kteří mají nejméně k tomu práva a kvalifikace, kteří jsou nejméně k tomu oprávněni a nemají také k tomu nejmenší důvody. (Souhlas.) My musíme konečně říci: Nepřestanou-li útoky, přestane naše loyalita, ukážeme neloyalitu jejich, musíme ukázati, jak oni se chovali k minoritám ostatním, když byli při vládě a vesle ve starém Rakousku. Celá Evropa dnes ví - (Posl. dr. Petersilka [německy]: Angličané již vědí, jak se to dělá!) - když jste již na to uhodil, - jak my zacházíme se svými minoritami, a docela byl to zástupce Anglie, který dal hraběti Apponyimu v Ženevě odpověď, kterou si jistě nedá za rámeček. Dnes již Evropa se nedá balamutit, nedívá se na nás černými brýlemi, o nás jsou náležitě informováni ve všech státech Evropy, dnes nemusíme se obávati soudu Evropy, můžeme se s otevřeným hledím postaviti proti celé střední Evropě a celému světu, jak my zacházíme se svými občany. Nepotlačujeme a neodnárodňujeme, jako Německo Poláky v Poznani a Maďaři Slováky v Maďarsku, jako Němci to dělali s našimi menšinami v severních Čechách. To neděláme a dělati nebudeme a proto se můžeme s dobrým svědomím objeviti před celou Evropou.
Co se týče poměrů k ostatním státům, jistě naše politika bude pokračovati dále v těch šlépějích, kterými šla dosud. Tedy politika mírumilovná, loyální ke všem státům. Ovšem je třeba, abychom my tyto styky se státy okolními prohloubili, abychom také i s těmi státy, se kterými není ještě navázán náležitý styk, hlavně obchodní, také styky obchodní navázali.
Nyní co se týče politiky vnitřní. Zásady politiky vnitřní byly zde již opakovány a jsou zdůrazňovány stále a stále. Tedy je to zásada koalice. Koalice všech českých státotvorných stran. Nemůžeme jinou politiku u nás dělati, než politiku koalice, než tu politiku, která nese se k výstavbě našeho státu za spoluúčasti všech státotvorných stran a nejen za spoluúčasti, ale také za spoluodpovědnosti. Za všechno to, co v politice naší vnitřní se děje, musí vzíti všechny strany loyální odpovědnost. Jinak by nebyla koaliční politika možná, kdyby někteří z koaličních stran chtěla se zbaviti odpovědnosti a spolupráce. Dosud naše politika šla touto cestou koaliční a není možno, aby se brala jinými cestami v příštím parlamentě.
Zde byla nadhozena kol. Hackenbergem otázka, jak to bude vypadati v příštím parlamentě, a vyslovena pochybnost, bude-li ta koalice vypadati tak, jako vypadá dosud, jinými slovy, budeme-li míti koaliční většinu. Je možno, aby nějaký parlament existoval bez většiny? Nemožno. Každý parlament musí míti většinu. A já jsem pevně přesvědčen, že ani po volbách nenastane takový přesun sil, aby naše koalice nějakým způsobem se, změnila tak, abychom neměli většinu. Já pevně jsem přesvědčen, že tyto změny nenastanou a že koalice bude taková, jako byla dnes. Já ne nadarmo jsem řekl, že každý parlament musí míti většinu. Kdybychom ztratili my většinu v parlamentě, nynější koalice, jaké důsledky to bude míti? Zde při řeči kol. Hackenberg a býv. ministr Bechyně, když kol. Hackenberg řekl "nebudete míti většinu", odpověděl případně: "pak přijde Mussolini". Stát se nemůže propadnouti, stát nemůže snad nějakým způsobem zmizeti. Když by nebylo většiny, nějakým způsobem musí se většina utvořiti, nějakým způsobem vláda musí býti. Tedy zde řekl býv. ministr Bechyně, že by musil přijíti Mussolini. Já to opravuji a já řeknu: "Buď by to byl Mussolini, nebo by to byl Lenin", a nevím, jestli by pánům z oposice bylo milejší, kdyby přišel Mussolini nebo Lenin. Myslím, že by je to mrzelo více než nás. A proto je v zájmu našem, aby tato koalice se udržela. Samo sebou se rozumí, že pánům z oposice není tato koalice milá. Tomu se nedivíme naprosto nic. Jaká by to byla oposice, kdyby nemluvila proti koalici? Jejich zbožným přáním jest, aby se koalice v nynější síle své nedostala do sněmovny. Proč je to jejich přání? Poněvadž jsou nepřáteli tohoto státu, poněvadž nechtějí stát a myslí, že kdyby se v nynější síle koalice nedostala do sněmovny, bude po většině a bude po vládě, jinými slovy, že budou pány oni. Ne, ne, můžete býti přesvědčeni, že se to nestane, že náš národ, ať je to kterákoliv složka, bude míti tolik odpovědnosti pro svůj vlastní stát a pro svůj vlastní národ, že přes všecky rozpory, které tu jsou, dovede v pravé chvíli pochopiti, co má dělati, a dovede si uložiti takové milieu, aby mohla býti vládní většina v tomto parlamentě. O tom buďte ubezpečeni!
Ovšem, poměry v našem parlamentě jsou docela odlišné od poměrů v cizích státech. Cizí státy - abstrahuji snad od toho momentu národnostního - jsou jednolité národnostně, kdežto my máme celou řadu národností ostatních. Ale my máme také jiné poměry co se týče oposice samé. V jiných státech jest oposice toho druhu, že dnes je v oposici a zítra přijde do vlády a je schopna kdykoliv přejmouti vládu. A to je rozdíl mezi oposicí naší a mezi oposicemi ostatních států, že naše oposice je neschopna a nemůže převzíti zároveň spoluvládu, kdy chce, dnes či zítra. To je ta věc a ten veliký rozdíl a proto není u nás jiná politika možná nežli politika koaliční. To je nesporná věc. Ovšem, oposice u nás není jako v ostatních státech státotvornou, nýbrž státobornou, a to je ten rozdíl. Vy říkáte: Koalice je špatná, koalice by neměla býti, ale nutíte tu koalici, že musí býti. Právě tím jednáním a postavením ke státu nás nutíte, že musíme držeti pohromadě, a budeme držeti pohromadě, ať se vám to líbí nebo ne! Ovšem, pánové, zde je veliká věc. Kol. Hackenberg si tu stěžoval, že prý náměty oposice se nerespektují, že se jich nedbá, že zde jednáme tak, jakoby oposice nebylo. Ptám se jich: Bude naše oposice ochotna v tomto případě, když my přistoupíme na její náměty, také pro ty vládní návrhy, ve kterých jsou náměty oposice, hlasovati? A, prosím, tu je ta základní otázka. Jestliže by oposice byla taková, jako jinde, kde eventuelně hlasuje i pro návrhy vládní, pak je možna spolupráce s takovou oposicí, ale dokud naše oposice nebude na takovém stupni a taková, že by mohla pro ty své návrhy, které dává, hlasovati, pak není možna spolupráce.
Prokázali jsme již tolik dobré vůle, že jsme přijali i návrhy oposice, pro které sama oposice nehlasovala, ačkoliv to byly návrhy její. Takové tedy poměry jsou u nás.
Ale, já vím, co by pánové chtěli. Z toho, co zde řekl p. kol. Hackenberg, kouká čertovo kopýtko, že by si pánové přáli, aby koalice poslouchala oposici a ne naopak. Tak je tomu. My máme podle nich dělati to, co chce oposice. Ale to přece žádný rozumný politik nemůže a nebude dělati.
Pánové se zde rozčilovali nad tím, že prý nedovolíme dělati pánům z oposice obstrukci a že se divíme tomu, že pan posl. dr. Czech, který je místopředsedou sněmovny, zde provozoval obstrukci. Padla zde také poznámka, že prý ve Vídni jsme také dělali obstrukci neodůvodněnou. Politik, který chce býti vážně brán, ten dnes může říci, že jsme dělali snad oposici nebo obstrukci v Rakousku bezdůvodně? Tehdy, když to zněmčené Rakousko nás rdousilo a potlačovalo, jsme neměli důvodu dělati obstrukci? Vy máte všechno, čeho si přejete, máte svobodu politickou, hospodářskou, kulturní, máte všechno, jste rovnoprávní s námi, a vy řeknete, že jest rozdíl mezi obstrukcí naší a vaší?
Co se týče počínání pana místopředsedy dr. Czecha. Říkáte, že jest exponentem strany a že má právo na obstrukci. Ale nesmíte zapomenouti, že jest rozdíl mezi jiným členem oposice a panem místopředsedou dr. Czechem, který jest místopředsedou sněmovny. On jest v prvé řadě vedle předsedy povolán k tomu, aby dbal na přesné provádění jednacího řádu a na pořádek ve sněmovně. Ale když sám místopředseda sněmovny začne pojednou dělati obstrukci a chce, aby se jednalo proti jednacímu řádu, kde bychom se ocitli, kdybychom se pustili na tuto plattformu? To není možno. Tolik, co se týče politiky vnitřní.
Řekl jsem, že vedle této politiky v užším slova smyslu jest důležité, abychom obrátili zřetel k politice hospodářské. A tu jsem přesvědčen, že příští politika naše musí se zvláště nésti směrem hospodářským. Dosavadní naše politika se nesla hodně směrem - abych tak řekl - politiky v užším slova smyslu a politiky na poli sociálním, kulturním atd. Dnes musíme hlavní zřetel obrátiti, když jsme již více méně v těchto oborech saturováni, jinam, hlavně na pole politiky hospodářské. Musíme se snažiti, aby náš hospodářský život vyvíjel se čím dále tím více a proto musíme přivoditi takové podmínky hospodářského života, aby podporovaly veškerou výrobu paralelně jak výrobu zemědělskou, průmyslovou i obchodní. Musíme podporovati hlavně soběstačnost v zemědělství, poněvadž v prvé řadě musí každému státu záležeti na tom, aby byl zemědělsky soběstačný, aby nemusel dovážeti cizí produkty zemědělské do svého státu a tím vyvážeti peníze. Jest nutně třeba, abychom tomuto odvětví hospodářskému věnovali co možná největší péči, poněvadž bez tohoto momentu naší hospodářské politiky nebyla by možna vůbec žádná politika. Těch 226 milionů, které jsou preliminovány na potřeby ministerstva zemědělství, jistě není vyhozeno, jistě přinesou mnohonásobný úrok v celém našem hospodářském životě. Naše výroba ovšem, ať je to zemědělství, průmysl, obchod atd. nesmí býti zbavována podmínek, nesmí býti zbavována hlavně toho, čeho nutně potřebuje, to jest peněz, kapitálu, kterého jest třeba k rozvoji hospodářského života. A tu, bohužel, musíme se zamysliti nad ciframi, které náš rozpočet vykazuje. Poukazuji na enormní cifru, kterou pohltí jen úrok a anuity našeho státního dluhu vnitřního a zahraničního. Potřebujeme 2 miliardy a skoro 51 milionů na zúrokování a anuity našich dluhů.