Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Myslivec.
Posl. Myslivec: Slavná sněmovno! Když jsem dnešního dne vstupovalo sněmovny, byl bych se všeho jiného nadál spíše než toho, že mně bude ujmouti se slova. My jsme byli toho přesvědčení, že projednávaná předloha jakožto předloha vyšlá z kompromisu neuspokojuje a nemůže dokonale uspokojiti žádnou ze stran, které ji sdělávaly, jako tomu je a bývá při každém kompromisu. Proto bylo naším úmyslem a řeknu i vůlí nezúčastniti se debaty o této předloze, abychom zčásti nemuseli také bolestné pocity své, se kterými k jejímu řešení jsme přistupovali, zde ve sněmovně projeviti a tím nutnou koaliční svornost rušiti. A já vás ubezpečuji, že by nebylo došlo ani k mým několika slovům, jež nyní pronésti chci, kdyby nebylo vystoupení a řeči řečnice ze strany československých socialistů, paní kol. Zeminové. Já předpokládám, že to, co zde mluvila, nemluvila jménem svého klubu a jménem své strany. Ale proto, že takovým způsobem, který nelze nazvati a označiti za loyální, zneužila rozpravy o dané a projednávané předloze, viděl jsem se nucena přihlásiti se ke slovu a několika slovy jí odpověděti. Nebudu tedy pronášeti žádnou řeč o té předloze a byl bych vůbec nemluvil, kdyby nebylo řeči pí. kol. Zeminové. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Vážené Národní shromáždění! Ta projednávaná předloha je jednou z předloh z celku, jemuž my říkáme "úprava poměrů církví ku státu". Není to jen úprava poměru státu k církvi katolické, ale také ke všem náboženským společnostem. Demokracie a tedy také demokratický stát nemůže nikoho k náboženství nutiti, ale nesmí ovšem také nutiti k negaci náboženství, k nevěře. Ten kulturní boj mezi jednotlivými náboženskými společnostmi musíme ponechati k vybojování těmto společnostem samotným. Naším úkolem jest, pracovati o to, aby tento náš samostatný stát, jakožto ovoce světové války, který nám byl rozšířený navrácen, byl zachován, aby vzkvétal, aby prospíval, aby byl blaženým útulkem všech upřímných Čechů a Slováků.
A, vážené shromáždění, toho jsme si vědomi, že tento stát nepostaví se tedy za žádnou z těch náboženských společností, aby ji protežoval. My si toho jako strana, která hájí svobody náboženské a svobody církve, ani nepřejeme. My jenom požadujeme, aby nám, jako katolíkům, ponechána byla svoboda, abychom mohli podle předpisů víry své žíti a Krista a jeho církev, jak věříme, vyznávati.
Vážené Národní shromáždění! Podle statistiky je v naší republice 13 1/2 milionu obyvatel a z těchto je 11 milionů katolíků římskokatolických a řecko-katolických. Tedy - jistě úprava poměrů církví ku státu ve velkém rozsahu týká se také úpravy ke katolické církvi. A jestliže pí. kol. Zeminová pronesla zde slova, slova pohany, slova urážky katolické církve, pak měla býti pamětliva, že adresuje svá slova obrovské většině obyvatelstva tohoto státu a že citů toho obyvatelstva chce se dotknouti nešetrně.
Vážené shromáždění! Ano, při úpravě velmi mnoho záleží na tom, jak bude upraven poměr našeho státu ke katolické církvi, která representuje v tomto státě 11 milionů ze 13 1/2 milionu obyvatel.
Vážené shromáždění! My máme své credo, to jest Věřím v Boha - to jest obecné všem křesťanským církvím - a v tom credu také jako my říkáme: Věřím v Boha všemohoucího, je obsaženo: Věřím ve svatou církev obecnou neboli katolickou.
Odloučiti naše smýšlení náboženské od katolické církve nelze, poněvadž to je jedním z článků víry tak, jako je jím: věřím v Boha. Nám tedy záleží na tom, když se poměr státu k církvi upravuje, aby vzhledem ke katolické církvi nebyl upraven tím způsobem, jaký pro nás jako vyznavače, věrné syny a dcery této církve, jest jedině přijatelný.
Vážené shromáždění, my si přejeme, aby náš stát s katolickými svými občany, přirozeně také s jinověreckými, byl v nejpřátelštějším poměru, poněvadž z historie známe, že nic nemůže stát poškoditi tou měrou, jako vnitřní náboženské boje a rozvraty. (Výkřiky: Je z vaší řeči na sv. Hoře známo!) Já jsem na sv. Hoře mluvil o svátcích. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Myslivec (pokračuje): A já několik slov z těch slov, které jsem na sv. Hoře pronesl, budu opakovati. Ostatně jsem svoji celou řeč, jak jsem ji na sv. Hoře pronesl, uveřejnil, a když bude libo, budu ji opakovat dnes, zítra, kdykoliv. (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. Myslivec (pokračuje): Já jsem tedy řekl, že nám záleží na tom, aby poměr našeho státu ke katolickému občanstvu a ke katolické církvi jako takové byl co možná nejpřátelštější. (Posl. Koudelka: Pak nesmíte žádati výsad!) Vážené shromáždění, nežádáme výsad, nýbrž žádáme, aby náš stát s církví katolickou, s Vatikánem, byl v přátelských stycích, a já jsem přesvědčen, že to není jen naším přáním, vždyť, prosím, zřízení vyslanectví republiky naší u Vatikánu nestalo se na naši žádost, na náš popud, na naše přání, nýbrž z toho důvodu, že zahraniční ministr naší republiky a spolupracovník našeho presidenta na díle osvobození uznal to pro zájem našeho státu a pro jeho mezinárodní poměr ke státům ostatním jako potřebné, důležité a významné, a proto sám o naše zastoupení u Vatikánu se postaral. (Výborně!)
Vážené shromáždění, Francii zaměstnává v těchto dnech tatáž otázka. Je tam řešena, to ani jinak není možno, s velikým rozvášněním. Francouzská sněmovna projednávala otázku, má-li Francie i nadále zastoupena býti u Sv. stolice neboli u Vatikánu. A tu snad nejzajímavější episodou z debat ve francouzské sněmovně a událostí přímo byla řeč bývalého ministerského předsedy, můžeme říci, nejpřednějšího státníka Francie a kdysi soudruha, Brianda. Bývalý ministerský předseda Briand vystoupil v debatě na řečnickou tribunu francouzské sněmovny a slovy jakoby z mramoru tesanými, řekl:
"Na základě celé své politické zkušenosti, na základě všech svých vědomostí, jaké mám o mezinárodní situaci a o úkolech Francie, varuji, abyste tento krok, přerušení diplomatických styků s Vatikánem, podstoupili."
Vážené Národní shromáždění! Ministerský předseda Briand to před 20 lety byl, který dílo rozluky církve a státu vyvrcholil. Francouzský ministerský předseda Briand před 20 lety podpisoval rozluku církve se státem a přerušení diplomatických styků s Vatikánem. A když tentýž ministerský předseda po 20 letech, po bohatých zkušenostech - jistě je to muž vážný, církev mu nemůže nic dáti - jen pro to, že Francii miluje, vystupuje na tribunu francouzského parlamentu a praví: "Já, socialista, který jsem před 20 lety uskutečnil rozluku církve a státu a přerušení styků s Vatikánem, varuji Francii, kterou miluji, před tím, aby ona po druhé ještě ten krok učinila."
Vážené shromáždění! Mám za to, když státník takového mocného a silného státu, který stál v popředí onoho velkolepého sdružení, jež zmařilo úsilí Německa dobýti světového panství od Severního moře až k Perskému zálivu, takto mluví, jest alespoň věcí povinnosti, ba řekl bych více, věcí svědomí všech politiků Československé republiky, jestli tu republiku milují, uvážiti každý krok, který by mohl i náš stát postaviti do nepřátelské posice proti té mezinárodní mravní instituci, jakou jest a zůstane Vatikán.
Vážené Národní shromáždění! Nejen Briand měl tu zkušenost. Je v dobré paměti, že muž, státník železa a krve, člověk, který se neostýchal žádného prostředku tam, kde šlo o dosažení cíle, Bismarck, když zvítězil roku 1866 nad Rakouskem a roku 1871 nad Francií, započal boj se dvěma institucemi, dvěma duchovními a kulturními směry, boj proti socialistům a katolické církvi výminečnými zákony. A to byl boj, kde šlo do tuha. Odpusťte, já to nepronáším na příhanu naší republiky, ale konstatuji, že tak daleko naše republika se nedostala a věřím, že nedostane. Byl jsem na Hlučínsku v Kravařích před tisícihlavým zástupem a tam těm lidem, kteří nechtějí přilnouti k republice naší, kteří - to řeknu přímo - i náboženství zneužívají, aby proti naší republice štvali, kteří ukazovali na to, co se v naší republice proti církvi katolické děje, jsem tam docela otevřeně před dvěma lety řekl: "Tak daleko to v naší republice ještě nedošlo jako v Německu za Bismarcka, který tři kardinály Krementze, Melcherse a Ledochowského uvrhl do žaláře." Řekl jsem: "Ne, nešpiňte naši republiku! V naší republice není všechno tak, jak by to odpovídalo našim ideálům, my v mnohém máme ještě bolestné touhy a přání, není takovou naše republika, ale není ani takovou, jako bylo Německo za Bismarcka, a do jisté míry, jakým je Německo dodnes."
Vážené Národní shromáždění! Ano, Bismarck začal boj proti sociální demokracii a boj proti katolické církvi. S jakým výsledkem, je dnes známo. S jakým výsledkem se ten boj setkal s katolickou církví, bylo už dříve známo, že i ten mocný, bezohledný státník železa a krve, ten kulturní boj prohrál, že ho prohrál vzdor žalářování kardinálů, biskupů, farářů a kaplanů, vzdor zakazování pastýřských listů - tím začal, prosím, kulturní boj v Německu - a že před tím vůdcem katolického lidu v Německu Windhorstem musil kapitulovati, musil jíti do Canossy.
Vážené Národní shromáždění! My, aspoň já, si jako zástupce lidu v tomto Národním shromáždění tu povinnost ve svém svědomí vždycky připomínám, abych ničím se neprovinil a ničeho nezpůsobil, čím by náš stát byl uveden na dráhu, která dovedla zatřásti základy mocných říší, která by však našemu mladému ještě státu mohla býti mnohonásob nebezpečnější a škodlivější.
Vážené Národní shromáždění! Ohledně těch svátků. To jest předloha, které bych ani tak nepřikládal ráz náboženský jako sociální. Francouzský socialista Laffargue vydal svého času spis, ve kterém vypočítal všecky svátky, jak byly zavedeny ve středověku, a v závěru konstatoval, že dělník při tom počtu svátků ve středověku de facto měl 8hodinovou dobu pracovní.
Vážené shromáždění! My jsme sociální stranou, my budeme hájiti práva pracujícího lidu, bez zdůrazňování a uplatňování této svaté sociální spravedlnosti, nezasloužili bychom býti lidovou stranou. A proto budeme hájiti každou vymoženost, která dělnictvu je s to, aby zpříjemnila těžký život. A tu vám, vám, kteří z valné části také z řad dělnických se rekrutujete a vrstvy ty zastupujete, vám bych dával, prosím, na uváženou, zdali tímto postupným rušením svátků nehovíte poněkud příliš materialismu, hrabošství, touze po rozmnožování kapitalismu, že připravujete pracujícího člověka o jeden den odpočinku za druhým.
Vážené Národní shromáždění! My přece žijeme v době, která je nesmírně rozdílná od doby středověku nebo od doby ještě před stoletím, kdy nebylo strojů anebo teprve stroje v prvních svých počátcích. Já přece nepotřebuji zde vykládati ten intensivní způsob, jakým se dnes žije, ten intensivní způsob, jakým se vyčerpává všecka síla dělníkova. Ten dělník dnes v době páry, elektřiny, radia, letadel, musí míti všecky nervy a všecky smysly tak napiaté, že se nerozpakuji říci, že se mi zdá málo, aby měl jen jeden den v týdnu odpočinku (Hlas: Přidejme mu ještě sobotu, jako jest to v Anglii!), poněvadž tento jeden den by byl pro normální doby . . . (Posl. Johanis: Pane kolego, vždyť jste se stavěli proti zkracování pracovní doby!) My jsme se stavěli proti zkracování pracovní doby? (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. Myslivec (pokračuje): Já to prohlašuji zde za velkou nepravdu a prosím pana kolegu, aby podal jediný důkaz. (Hluk. Výkřiky posl. Johanisa a posl. Sedláčka.) Kolego Sedláčku, já si to opatřím sám, já nepotřebuji advokáta. (Hluk. Výkřiky posl. Sedláčka.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana posl. Sedláčka, aby nevyrušoval.
Posl. Myslivec (pokračuje): Já prosím o jediný důkaz, že se naše strana zde . . . . (Výkřik posl. Sedláčka.) Kolego Sedláčku, nevyrušujte mne!
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. Myslivec (pokračuje): . . . že se naše strana, kterýkoliv její mluvčí jakýmkoli způsobem bránil proti zkrácení doby pracovní a proti oprávněným požadavkům dělnictva! (Posl. Geršl: To jste měl přednosti včera v soc.-politickém výboru! tam jste mlčel!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Pan kol. Geršl nemá slovo.
Posl. Myslivec (pokračuje): Já mohu mluviti jen tam, kde mám možnost. V soc.-politickém výboru nejsem, proto jsem tam mluviti nemohl! (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Prosím pana řečníka, aby pokračoval.
Posl. Myslivec (pokračuje): Myslím, že v tom nemusíme býti v rozporu. Mám za to, že to je linie, na které se můžeme, a mohu říci, musíme sejíti, abychom hájili vymoženosti dělníků, pokud ku zdraví a duševnímu klidu dělníků jsou potřebny, aby nebyli jen jako přikováni ke stroji, k práci a dřině, nýbrž aby se mohli také cítiti člověkem.
Vážené shromáždění, račte mně laskavě dovoliti: Nedávno jsem četl v "Národním Osvobození" básničku slovenského básníka-leigionáře. Je mi líto - já neměl tušení, že budu mluviti - že jsem ji nevzal sebou. Něžná, krásná básnička. Legionář, dokud byl v ruském zajetí, v neděli vzpomíná domoviny a povídá: "Bola by neděla, neděla by bola, keď bych mohl obléknouti čistou košilu a jíti do kostela."
Vážené shromáždění! Den sváteční je ještě více než dnem klidu, neboť: "Bola by neděla, neděla by bola, keď bych mohl obléknouti čistou košilu a jíti do kostela." Nepamatujete se vy, kteří jste z řad dělnických vyšli? Já se na to pamatuji, jak po celotýdenní práci jsem okřál v duši, když jsem se v neděli mohl obléknouti do čisté košilky a do lepších hadříků (Smích.) a jíti do chrámu Páně. (Veselost.) To není k smíchu! To se člověk cítí člověkem a vzbuzuje to v něm vědomí, že jest k něčemu vyššímu také zrozen a ne aby jako otrok množil bohatství jiných.
Vážené shromáždění! Poněvadž jsem řekl, že nebudu mluviti řeč o předmětu samém, na niž jsem nebyl připraven, podotýkám, že nebudu také probírati, jakými pocity asi uvítány budou zrušené dny o vánocích, o velikonocích, o svatodušních svátcích, když jsme se postavili na nádraží anebo jeli vlakem a viděli zástupy těch, kteří na ty dva dny spěchali ke svým rodinám a naopak z měst na venek ke svým rodičům. Vážené shromáždění! To jsou věci, které měly býti také zrale uváženy. Ale již se stalo. Já jsem řekl, že ta předloha nemůže uspokojovati všechny, poněvadž je to kompromisní předloha. Nás jako katolíky, to vám řeknu upřímně, nebolelo by zavedení Husova svátku, vždyť my ho ctíme (Veselost. - Výkřiky posl. Práška.) jako národního pracovníka. Já jsem, pane člene československé konsistoře, před 25 lety měl otevřené vydání Karla Jaromíra Erbena, vydáni Husových spisů, dokud ještě Flajšhans a jiní moderní Husových spisů nevydávali. Já otevřeně pravím zde, že věří katolíci z 90% z toho, co Jan Hus učil a věřil, a to dosud zachováváme na rozdíl od vás, kteří jste více jak z 90% jeho učení zavrhli a jeho učením se nedržíte. Já bych konečně se vším, co hlásal Hus, nemohl souhlasiti, zejména, když hlásal, že mají představení své podřízené "pudit" do kostela, to jest honiti, násilím donucovati. Nemohl bych zastávati zásadu jím zastávanou, že každý představený, který žije ve smrtelném hříchu, ztrácí svoji představenskou autoritu, představenskou moc. Já nemohu souhlasiti ani s tím, a v tom je se mnou za jedno i dějepisec Palacký, který, jak známo, byl nekatolík, když vytýkal Husovi jeho učení o praedestinaci, o předurčení čili, že je člověk hned od narození určen buď pro věčnou blaženost nebo pro věčné zavržení, to je to učení o praedestinaci, které Palacký ve svých dějinách nazývá nejhrubším poblouzněním Mistra Jana Husa.
Tedy se vším ani my nesouhlasíme, ale pravím vám a opakuji, že jsem ochoten provésti důkaz z Husových spisů, že 90% učení Mistra Jana Husa, jak on je učil a věřil, zachováváme my římští katolíci až do dnešního dne. (Výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Vážené shromáždění! Musil bych uspořádati v parlamentě historický kurs, kdybych vám musil všechny ty otázky zodpovídati, ale jsem ochoten, sedněme si ke stolu, udám vám spisy, ze kterých se o tom dovíte a nebudete musiti klásti v parlamentě takových otázek, které o vědomostech historických příliš valně nesvědčí.
Prosím, abych mohl skončiti. Konstatuji, že vedle těch náboženských 90% zásad plně a s dobrým svědomím všechny národní zásluhy Mistra Jana Husa uznáváme.
Vážené shromáždění! Co nás v této předloze bolí a co bude boleti katolický lid, to je nesporné, že se Husa má užíti zde jako bojovného prostředku a jako štítu v boji proti katolické církvi a proti katolickým světcům, k nimž zvláště patří svatý Jan Nepomucký. Vážené shromáždění! Svatý Jan Nepomucký nepotřebuje mé apologie. (Veselost.) Svatý Jan Nepomucký nalezl po všechny časy nejlepší obranu v srdcích lidu od samého hrozného umučení, když sám král - prosím, Wáclav Wladiwoj Tomek je pánům k disposici - pochodní pálil již na smrt zmučeného Jana Nepomuckého. Když se vidělo tehdy, že nemůže býti zachován při životě, tedy ho odnesli na Kalův most a svrhli ho do vln Vltavy. (Výkřiky posl. Toužila.) Já věřím, milý příteli Toužile, že je vám to španělskou vesnicí, ale toho bude asi více. O tom není potřeba mluviti, toho má v srdci český lid a zde citoval předřečník slova Václava Beneše Třebízského, který tak jako snad málo kdo druhý znal duši českého lidu a žil v době, kdy kult, úcta k sv. Janu Nepomuckému právě skvělé přinášely ovoce.
Vážené Národní shromáždění! Já bych jen k tomu sv. Janu tolik podotkl, co o něm řekl Karel Havlíček a ten snad i vám ještě nepřestal býti autoritou: "Sv. Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě - by náš jazyk neshnil v hrobě." Ano, to byla jistě vážná slova, jako Havlíček byl vážný a veliký muž. Ale já jsem přesvědčen, že nadejde doba . . . (Výkřiky posl. Geršla.) Pane kolego Geršle, vám něco schází, abyste se mohl rovnocenně zúčastniti této debaty. (Potlesk.)
Omezuji se tedy na tyto poznámky, ke kterým bych se byl neodhodlal, kdybychom k tomu z důvodů, jež jsem uvedl, nebyli bývali přinuceni. My se značným sebezapřením jsme přistoupili k tomuto řešení otázky svátků. Já řeknu, že se sv. Jana Nepomuckého nevzdáme, že to budeme pokládati za svou čestnou a svatou povinnost, abychom mu zase zjednali důstojné místo v národě, pro který on tolik vykonal. To ponecháme však dobám budoucím. Čas všechno mění i časy, k vítězství on vede pravdu, ale jedno bych si pro příště prosil, aby loyalita vyvážena a oplácena byla zase loyalitou, když my jsme s velikým sebezapřením přistoupili k řešení této otázky, aby také na druhé straně loyálně bylo uznáno, že koalice nemůže znamenati: Ty máš svobodu, ale musíš dělati to, co chci já. To by byla koalice, o které by platila má slova, a já prosím za prominutí, omlouvám se ve příčině výtky, jíž se mi dostalo z úst p. předřečníka kol. Dyka, řekl jsem to totiž o koalici takové, která by každou chvíli neloyálním vystoupením té nebo oné strany byla vystavena nebezpečí a rozpadnutí. Taková koalice opravdu byla by, jak jsem ji nazval slovem snad neparlamentárním, švindlem.
Vážené shromáždění! Kol. Zeminová končila slovy: "Vídeň umřela a teď musí umříti Řím!". O té Vídni bylo již odpověděno. Před několika dny mi předložil jeden známý řeč, kterou jsem svého času měl ve vídeňském parlamentě, a řekl mi: Vy se nemusíte za svou minulost a za své projevy ve vídeňském parlamentu styděti. Vídeň umřela s tou reservou, jak to bylo učiněno se strany kol. Dyka.
Habsburkové padli, poněvadž nezachovávali spravedlnosti a poněvadž napadli zásadu, kterou měli napsánu na bráně císařského hradu: "Justia regnorum fundamentum", - spravedlnost jest základem státu. Poněvadž spravedlnosti nedbali, proto na ně přišla pohroma, která je stihla. (Hlas: To byli však věrní katolíci!) Pane kolego, vy jste znal Vídeň a já také, to byl jen katolický nátěr a za nimi vládli židé, nevěřící a zednáři. (Hluk. Různé výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Vážené shromáždění, abych k těm závěrečným slovům dodal ještě něco, co se týče Říma. Letos je milostivé léto, a já bych pí. kol. Zeminové přál, když o tom Římu chce mluviti, aby jej aspoň navštívila, aby aspoň trochu práce si dala, aby význam Říma, řeknu, Říma křesťansko-katolického, poznala. Jsem přesvědčen, že když to učiní, že přijde sem a bude sice mluviti o Vídni, ale řekne: Roma est aeterna, Řím je věčný. Ale my nečekáme, prosím, na to svědectví podepřené se strany pí. kol. Zeminové, my máme dekret pro Řím, který, kdyby měl každý stát a z té duše bych si zvláště přál, kdyby ho měla naše republika, by mohl býti šťasten, a to jest slovo, o němž Kristus pravil: Nebe i země pominou, ale slova má nepominou. To je to slovo: Ty jsi Petr, to je skála a na té skále sdělám církev svou a brány pekelné jí nepřemohou. (Potlesk lidových poslanců.)
Každému spravedlivému a poctivému státu, ale nejvíce naší republice bych přál, aby měla záruku, a kdo jen poněkud se ponořil do dvoutisícileté historie církve, počínaje Neronem až po dobu nejnovější, musí býti naplněn úctou. Račte prominouti, je to maličkost, že zvláště mužové, kteří se oddali studiu dějin, Hurter v Německu, Gfröser, Klopp, náš Palacký, Lafargue, Macaulay v Anglii, že právě studiem jejím se naučili vážiti si a ctíti katolickou církev, že Palacký, když se konala 90letá památka založení biskupství v Čechách, šel do velechrámu sv. Víta a když v Hlasech ze Sionu a Národních Listech byl napaden, napsal skvělou apologii kulturní činnosti katolické církve, kde její kulturní poslání a uplatnění se v našem národě slovy uznání hodnými konstatoval.
Vážené shromáždění, tedy o tu budoucnost Říma se nebojím, a přál bych republice naší, aby ji měla tak zabezpečenu od vás, od sebe, od náš všech zejména, ale národ žádá, abychom pamatovali, že na severu máme Němce, na západě máme Němce, na jihu Rakousko.
R. 1921 jsem byl ve Vídni, kde mně pravil - jeden čelný český pracovník, že žádná válka by pro Rakousko nebyla tak populární jako válka proti Československé republice. O Německu máme tisíciletou zkušenost o tom, jak přeje naší samostatnosti. Proti Maďarům, vážené shromáždění, jsme musili prolévati první krev, proti nim poprvé naše republika tasila meč, aby ubránila svoji existenci. To jsou sousedé! A uvnitř něco málo přes 60% Čechů a Slováků a skoro 40% Němců, Maďarů (Výkřiky a smích německých soc. dem. poslanců.) a pane kolego Czechu, že ano, ještě jiných elementů. (Potlesk. - Smích.) Vážené shromáždění! Pozor: 60 ku 40! Na zřeteli míti ta čísla, všechny naše sousedy a pak myslím, že to budeme pokládati za povinnost svého svědomí, abychom se vystříhali všeho, co může nás, kteří neseme velkou odpovědnost před dějinami a před budoucností, rozvraceti, abychom se vystříhali všeho, co by rozvracelo strany, které se uvázaly na základě dohody, na základě kompromisu hájiti existenci a budoucnost naší samostatné Československé republiky, jíž budiž čest a sláva! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Palme.
Posl. Palme (německy): Dámy a pánové! Dříve než se počnu zabývati návrhem o nové úpravě svátků, dovolte mi, abych se zmínil také o dvou věcech, které jsou v příčinné souvislosti s tímto návrhem zákona. Připomínám vám, jak v prosinci r. 1924 slovenští biskupové vydali onen pastýřský list, obsahující velmi těžké tupení strany sociálně domokratické, v němž bylo všem katolíkům pod těžkými církevními tresty zakázáno členství v protikřesťanských spolcích. Za takové byly v něm označeny výslovně všechny socialistické a komunistické odborové organisace. Tento přímo neslýchaný postup jest zcela úžasným porušením ústavní listiny, zejména §§ 113 a 114, v nichž se mluví o spolčovacím právu především zaměstnanců a zvláště se zdůrazňuje jmenovitě právo koaliční. Mimo toto porušení ústavní listiny připomínám ještě také, že touto formou pastýřského listu byla porušena především také četná ustanovení zákona o teroru, o čemž se chci zmíniti jen mimochodem.
Jak hájí vláda práv státních občanů proti episkopátu? Vláda ovšem dala onen pastýřský list zkonfiskovati, tím však není věc ještě ani zdaleka vyřízena. Víme právě v poslední době z tisku, jakým způsobem se ze zmíněných míst v témže směru politováníhodně nadále štve. A my musíme žádati přesevším jednu věc a vybízíme proto vládu, aby práva našich dělníků, jejich zákonného práva spolčovacího, jejich členství v organisacích hájila jinak, než jak se to dálo dosud s tohoto místa. Avšak nejen to. Nyní přijde jiná věc. V poslední době čteme zase v tisku, jak se z Říma prostřednictvím papežské nunciatury dějí pokusy vykonávati vliv na zákony naší země, a to způsobem, jejž nutno označiti jako více než nenáležitý. Jak se nunciatura odváží stěžovati si vládě, že nebyla dříve dotázána o tom, jak vláda zamýšlí upraviti svátky? To je zcela neoprávněné vměšování zcela cizího činitele a taková žádost měla by býti především vládou samotnou bezohledně odmítnuta. Vláda sice na náš dotaz, týkající se obou těchto otázek, prohlásila, že v republice jest jen jedna svrchovanost, a to svrchovanost státu, my však musíme vyznati, že uplatňování státní autority právě naproti tomuto činiteli děje se velmi vlažně, kdežto naproti dělníkům uplatňuje stát svoji autoritu způsobem nadmíru bezohledným. Pozorujeme-li to, musíme prohlásiti, že si přejeme, aby byl tento rozdíl se vší energií odstraněn. Je-li na jedné straně dosti síly, zjednati platnost domnělým zákonům, které jsou po chuti vládě, tak je na druhé straně nutno poskytnouti ochranu také právům dělnictva jiným způsobem, než jak je tomu dnes.
Nyní přicházím k návrhu zákona o nedělích, svátcích a památných dnech v naší republice. Není snad vládního návrhu, který by po svém uveřejnění vyvolal takový odpor, jako právě návrh tohoto zákona, a to odpor nejen se strany oposice, nýbrž největší odpor se rozpoutal především právě u stran koaličních, jež proti sobě hnaly útokem často formou zcela zvláštní. Boj různých klerikálních a nacionálních stran o zachování toho či onoho svátku ke cti různých světců nebo na oslavu oněch památných národních dnů, jichž si přála druhá strana, boj, který zde vedly mezi sebou poslední týdny koaliční strany, nabýval často zcela groteskních forem. (Posl. Kaufmann [německy]: Avšak nikoli ke zvýšení vážnosti státu!) Zcela jistě že ne. Nemám v úmyslu míchati se do sporu o tom, který ze světců, o než z běží a o něž se zde vedl spor, je lepší a který svátek, který památný den zaslouží spíše oslavy. Já osobně si na světce vůbec příliš nepotrpím a o těch, kdož jsou pro mne světci, vím již předem, že vy jich neoslavujete. My jsme jistě rozhodně pro to, aby byl slaven jako svátek 1. květen. Ten však by byl také slaven ať je to v zákoně stanoveno nebo ne. Tento svátek jsme si vybojovali v desítiletí trvajícím zápase a dnes není na světě žádné moci a ani moc tohoto státu toho nedokáže, aby se jí podařilo zabrániti snad dělnictvu, aby neslavilo tento den 1. května. Jen způsob, jakým se nám dnes tato oslava v ustanoveních tohoto zákona oktrojuje, se nám naprosto nijak nelíbí. Tedy my budeme slaviti především 1. květen, a to tak jako dosud, bez zřetele na to, co požaduje stát ve svých zákonech. Jest to den, kdy si připomínáme především úspěchy našich zápasů v minulosti, jest to den, kdy prohlašujeme, čeho chceme ještě dosáhnouti v budoucnosti, a při této staré tradici májové oslavy za všech okolností setrváme.
Nemáme také naprosto žádných námitek proti 28. říjnu, bude-li slaven jako památný den republiky. Neboť tato státní forma je nám jistě daleko sympatičtější než státní forma starého mocnářství. Jest to jen způsob, jak tato republika s námi zachází, způsob, jak se v této republice dělají zákony, proti němuž se musíme velmi důrazně ohraditi. Proti republice samotné nemáme naprosto ničeho.
Se vší rozhodností se však obracíme proti tomu, že se dělnictvu novou úpravou svátků mají vzíti druhé dny hlavních svátků, pondělí velikonoční, pondělí svatodušní a druhý svátek vánoční. Nikoli z náboženských důvodů, nýbrž toliko se stanoviska zdraví lidu nutno trvati na tom, aby byly tyto svátky ponechány. Nutno tomu rozuměti a člověk to musí sám prožíti, aby pochopil, co to znamená pro dělníka, má-li několikrát v roce dva dny odpočinku za sebou, kdy se může lépe zotaviti po své těžké práci v závodech, kdy může učiniti všechna zdravotní opatření, jichž potřebuje nejen on, nýbrž i jeho rodina a člověk to musí sám poznati, co to znamená, mohou-li býti otec a matka zas někdy dva dny za sebou pohromadě, aby vychovávali svoji vlastní rodinu, svoje děti. Dále se nesmí zapomínati, že se dnes stále v širších a širších vrstvách ujímá obyčej, použíti právě těchto dvou dní k tomu, aby se vyšlo z dusných dílen a továren, z hostinců ven na volný vzduch potěšit se s přírodou, vychovávat děti pro přírodu a tak lidi zušlechťovati. To všechno se návrhem tohoto zákona lidu bere. Co se zde děje, není nic jiného než zločin páchaný na pracujícím lidstvu.
Nebyli bychom měli proti nové úpravě svátků celkem jistě žádných námitek, kdyby byla bývala tato úprava vybudována na jiném základě. Z tohoto návrhu vidíme, že nadále zůstanou zasvěcenými svátky na př. den 6. ledna, t. zv. Tří králů, 21. května, Nanebevstoupení Páně, 11. června, Božího těla, 29. června, Petra a Pavla, 15. srpna, Nanebevzetí Panny Marie, 1. listopadu, Všech svatých, 8. prosince, Početí P. Marie. Bylo-li již nutno za všech okolností škrtati, bylo zajisté lze jistě škrtnouti některé z těchto dní, které nutno považovati za úplně zbytečné. Ze svátků, které jsou nyní ještě zasvěceny, mají býti ještě zrušeny mimo druhého svátku vánočního, velikonočního a svatodušního také den 2. února, Hromnice, 25. března, Zvěstování Panny Marie, 16. května, Jana Nepomuckého, 8. září, Narození Panny Marie. Dělnictvo bude tedy připraveno tímto novým zákonem o 7 svátků v roce a tyto svátky budou změněny ve všední dny. Zde vidíme, proč bylo utvořeno junktim mezi zákonem o dovolených a zákonem o svátcích. Uložili jsme svým zástupcům v ústavním výboru, aby se pokusili, aby tato odporná ustanovení, zejména odstranění druhých svátků o hlavních svátcích, ze zákona zmizela. Přes všechnu námahu byly návrhy našich soudruhů, jak se to v této sněmovně zpravidla vždycky dálo, většinou prostě zamítnuty. V §u 2 návrhu bylo sice jmenovité označení památných dnů škrtnuto, avšak tím se nemění ani to nejmenší na věcném obsahu samotném. Také v §u 4 byla učiněna malá změna, která je naprosto bezvýznamná. Ostatek zákona byl ústavním výborem přijat v právě tak špatném znění, jak byl podán. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)