Tedy myslím si, že bychom měli sledovati také to, co se děje kolem nás a co se děje proti nám. My stále, řekl bych, pojímáme tu naši situaci úžasně vnitřně-politicky, a to ještě demagogicky; uvažujeme o tom, jestli nám ten či onen krok nebo ta či ona řeč vynese mandát. Co přináší republice, nebo jak poškodí republiku, o to se nestaráme a přehlížíme při tom věci dosahu dalekosáhlejšího; my pomíjíme možnost, abychom našli určitou platformu dohody a vyrovnání, kde bychom byli rovnocenni. My chceme státi se pouze vítězi nad druhými, ale zatím zde čekají již dědici koalice a nic jim není tak milo, jako když se ozve z úst koaličního poslance výkřik, jaký se ozval dnes: Celá koalice je veliký švindl. Já chápu podráždění poslance, který tak mluvil, já nehájím řeč, která vyvolala toto podráždění, ale v politice je špatnou methodou, rozčilením odpovídati na rozčilení, na vášeň odpovídati vášní. (Tak jest!)
Jestliže dělá chybu druhý, nemám ještě z toho čerpati titul, abych tuto chybu opakoval, po případě ještě zveličoval, ba naopak, rozumné využití je daleko účinnější. Kdyby v této chvíli, kdy určitá koalovaná strana upadá do fanatismu neohlížejícího se na zájem státní a na možnost dneška a zítřka, byl s druhé strany projeven rozumný zřetel na stát, to by byla odpověď, která by drtila více než kterýkoliv projev vzteku. (Výkřiky: Na Slovensku!) Pane kolego, já toho želím i se zřetelem na Slovensko, poněvadž jsem byl právě se zřetelem na Slovensko mínění, že se musí dohoda hledati a že musíme odlišovati štváče od lidí, kteří chtějí pracovati pro náš stát, kteří mají odlišné snad přesvědčení, jež my respektujeme a kteří při tom jsou dobrými občany republiky Československé. Zase opakuji: štváti i dobré Slováky, kteří snad lnou na určité víře, kteří lnou na určitých projevech, zbytečně do tábora protistátního, pokládám za čin velmi pochybného efektu, za čin při nejmenším neopatrný, poněvadž my musíme naopak hleděti, aby propast mezi námi a Slovenskem se umenšila, aby došlo k rozumnému vyrovnání odchylek, které zde jsou.
Také v tomto směru, ne snad, že bych chtěl hájiti - jak se mi vytklo - určité zásady reakční, ale chci hájiti stát a v tomto státě hájiti autoritu našeho národa jako národa státního, poněvadž vidím, že tu není jiné možnosti, aby se našlo něco, k čemuž bychom mohli hleděti s důvěrou. Proto jsem toho mínění, že je rovnou povinností všech koalovaných stran, aby hájily ovšem svoje, ale nebraly druhým; že mají si všechny tyto koalované strany uložiti stejnou povinnost a reklamovati stejná práva. Tedy jinými slovy, že v této koalici nemá býti koalovaných stran, které diktují a nemá býti koalovaných stran, kterým se diktuje. To je můj názor na koalici. Já jsem jejím přítelem z přesvědčení a úplně souhlasím s tím míněním, že něco lepšího najíti je těžko. Ale přál bych si, abychom se my všichni pokládali v této koalici za živel rovno cenný, abychom dovedli ve všech směrech najíti správné řešení těchto otázek.
Ještě se vyslovila kol. Zeminová o duchu koniášovském. Abych to glosoval, přál bych si, aby ducha koniášovského nebylo vůbec, ale vidím jen to až dosud, že se Koniášem manipuluje proti jediné církvi. Ale skutky koniášovské se dějí - bohužel! - i od lidí a stran tak zvaných pokrokových. Na pražské radnici jsme to zažili v případu Vojtíškově. Myslím, že musíme býti proti duchu koniášovskému, ať se objeví ve kterékoliv církvi a kterékoliv straně a že my z ohromné a kruté historické lekce, které se dostalo našemu národu, musíme vyčerpati aspoň jediné krásné a ušlechtilé heslo, heslo snášelivosti. Nebude-li snášelivosti Čecha s Čechem, bude na vratké půdě státi naše republika, vrátíme se do historických dob, kdy Čech ubíjel Čecha a budeme riskovati v tom víru, který je kolem nás, svoji samostatnost. Duch koniášovský říká: "Má víra musí býti tvojí vírou, můj Bůh musí býti tvým Bohem, moje nebe musí býti tvým nebem." My však, jakožto lidé dneška, máme povinnost, respektovati každou víru, projevovati úctu před každým přesvědčením. Můžeme snad proti němu postaviti důvody, ale nemáme proti němu postaviti nenávist.
Kol. Zeminová končila velmi efektním projevem, který jsem slyšel již na mnoha schůzích a setkal jsem se s ním i v tomto parlamentu. Končila asi: "Padla Vídeň, padne Řím." Tu bych upoutal pozornost kol. Zeminové k tomu, že pokud se pamatuji, ta Vídeň padla pouze v jediném smyslu. Kol. Zeminová mohla říci: padla rakouská dynastie. Ale ta Vídeň dosud stojí. Vídeň dosud stojí tam, kde stála. Vídeň dosud má své mezinárodní přátele, Vídeň dosud má vlivné příznivce, kteří mají větší starost o tuto Vídeň, než mají o Československou republiku. Problém Vídně není tak lehko rozřešen, jak by - citované heslo nám snad říkalo. Nesouhlasím plně s míněním kol. Zeminové, že Vídeň padla, radím kol. Zeminové, najde-li chvíli volného času, aby pohovořila s panem ministrem zahraničních záležitostí, který jí všelijaké problémy vysvětlí. Kol. Zeminová by se mohla od tohoto ministra zahraničí dověděti na příklad, že existuje stále ještě snaha proto, aby se odvrátilo Rakousko od spojení s Německem, provésti myšlenku federace států podunajských. To je myšlenka, která velmi podezřele připomíná zase starou Vídeň, která podle mínění kol. Zeminové již padla.
Nevím, jestli můžeme věci traktovati tak lehkomyslně, abychom považovali všechno za vyhráno. Není to tak vyhráno, jak si představujeme. Když již citovala kol. Zeminová Mudrosloví národa českého, vzpomínám, že lid náš má jedno krásné pořekadlo: "Neříkej hop, dokud jsi neskočil." Zdá se mi, že v celé své politice neděláme nic jiného, než křičíme "hop" a pak neskočíme. Musím konstatovati, že bych byl první, který by byl proti státnímu a národnímu defaitismu.
Ale budu také z prvních, kteří řeknou: není defaitismem, když nezavírám očí před nepříjemnými věcmi, které jsou. Je to pouze povinností každého rozumného poslance, každého člověka veřejně činného, aby si všímal ne pouze toho, co se děje zde v Praze, ne pouze biskupského listu, ale aby se díval také na to, co se děje v centrech světových, kde se bude spolurozhodovati o našem osudu.
A jestliže uvádím, že v tomto parlamentě se ještě neprojevil vůbec vážnější zájem na mezinárodním dění velikého dosahu, jehož jsme byli svědky v minulých týdnech, jestliže uvážím, že my pomíjíme věci tak důležité, které se týkají integrity a snad i budoucnosti republiky, s tak shovívavým mlčením naprosto v rozporu s Poláky, kteří jsou "pošetilí", že dělají hluk a žádají zabezpečení východních hranic a jiné takové věci, lituji, že děláme jen takovou politiku, abychom při volbách vyhráli o mandáteček více. Víme, až o ten jeden mandáteček více vyhrajeme, celková situace v tom parlamentě se nezmění, víme, že co je před volbami, bude více méně po volbách: nutnost dohody. Denis prohlásil ve své knize "Německo a mír", že sice je přesvědčen, že Němci nepřijdou k rozumu tak brzo, ale že doufá, že k rozumu přijdou alespoň jejich vnukové, ale předpokládal tehdy, že se bude dělati rozumná politika. Kdyby dnes vstal, nevím, zdali by prohlásil za rozumnou politiku, která se vůči Německu dělá. Německo těší se dnes mnohé přízni, snad aby se uskutečnila slova, že je větší radost z jednoho hříšníka, který ani nemusí pokání činiti, nežli z devětadevadesáti spravedlivých. Za těch okolností má Německo situaci příznivější, než jsme právem mohli čekati, není u nás ani jinde možno předpokládati, že by duch a smýšlení Němců změnilo se podstatně v nejbližší době. Jestliže tomu tak jest, musí se změniti duch a smýšlení naše, musíme přijíti trochu k rozumu, musíme dělati, řekl bych, ne politiku hospodské pranice, nýbrž opravdu politiku státnickou.
Nesmíme se jen hádati o mandáty, které konečně nebudou rozhodovati, ale musíme míti na zřeteli blaho státu, nesmíme se jenom starati o to, jak bychom mohli přišíti tomu druhému, který trochu více myslí na stát než na popularitu, na záda, že je reakcionář a bůhví jaký nepřítel lidu. Ne, to jsou kratochvíle příliš ubohé na vážnou dobu (Výborně!), to by se mohlo snad díti u národa nebo u státu, který je méně ohrožen, nežli je náš. Ale jestliže my dosud musíme zápasiti s největšími obtížemi, musíme také při každé otázce pomýšleti na zítřek. My budeme míti i nadále odlišné názory a zájmy, ale nad těmito odlišnými názory a zájmy musí býti něco vyššího, před čím ustoupíme posléze, a to musí býti zájem státu a národa. (Výborně!)
Byla to tudíž politika ne stranická, ne, řekl bych, politika měšťácká, ale politika národní, která nám diktovala postup, který jsme zaujali, a jestliže se bude kdo hanbiti za to, co se dělo v posledních týdnech, tuším, že my to býti nemusíme. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Hlinka.
Posl. Hlinka: Slávna snemovňa! Vznešení páni a dámy! Ja bývam tu nedaľeko parlamentu u Dominikánov a moja cesta ma vedie každodenne vedľa pomníka Majstra Jána Husa. A koľkokráť idem vedľa tej sochy, vždy sa zastavím a pozriem ten nápis: "Pravdu milujte a pravdy každému přejte." Tieto slová mi veľmi utkvely v duši, keď som posledne razišel a zastavil som sa pred tou sochou a hovoril som: Keby Česi tohoto majstra Jána Husa oslavovali ako Čecha, keby ho vynášali ako charakter pevný, alebo o je to odôvodnené v dôvodovej zpráve návrhu o sviatkoch a pamiatných dňoch, totiž že on tú univerzitnosť univerzity premenil v akúsi národnú, keby Česi v ňom oslavovali svojho národného velikáša, nepopierateľne veľkého kazateľa, mysliteľa, príp. i šľahateľa chýb a omylov tej doby, tak by som iste bol ten človek, ktorý, by sa pred ním pokoril a chcel by som, aby sme prípadne takýchto ľudí hodne mali!
Ale ako som videl, vznešená snemovňa, od predrečnice, od Fráni Zeminovej, že nevidí to heslo Husovo "pravdu milujte a pravdy každému přejte", ale že ona toho Majstra Husa nám tu uviedla ako nejakého barana, ktorým chce preboriť tisícročné tradície, ja ako Slovan, ako kresťan, ako ľudák sa proti tomu stavať musím! (Potlesk.) Pánovia moji, neverím, že by ste už za týchto 8 rokov to Slovensko nepoznali. To by ste boli veľmi krátkozrakí, a to by ste o Slovensku veľmi malé pochopenie mali. Vy máte tam svojich exponentov, pánovia moji, máte tam svojich úradníkov, lebo skoro každý vedúci úradník je Čech, po úradoch okrem administrácie. Že by vám tí nereferovali, čo je to Slovensko, aké je Slovensko, to ja veriť nechcem. A pánovia moji, podívajte sa, čo sa tu hovorí: Ten tón poslanca Dyka je konciliantný, ten tón je opravdu vážneho muža dôstojný, on hľadá strednú cestu, aby sme každému presvedčeniu dopriali. Nenutím, aby môj boh bol Tvojim bohom, aby môj ideál bol tvojim ideálom. (Posl. Koudelka: Však mu dal Mazanec vtipnou odpověď!) Aká bola otázka, taká bola odpoveď, a škoda, že takých Mazancov viac tu nemáte. Na Slovensku musíte vedeť smýšľanie ľudu, a keď toho neznáte, tak poslúchajte. Hovorí tu na päťstotisíc slovenských hlasov. 29. a 30. septembra pri tom, že ste všetky možné dovolené i nedovolené zbrane proti nám použili, prehovorilo Slovensko a odovzdalo nám päťstotisíc hlasov. Koľko dalo tedy na stranu Zeminovej? Tuším 5 alebo 6 tisíc - nemám štatistiku pri ruke - ale medzi tým nebolo ani len 200 Slovákov. Pán Hrušovský nedostal na Slovensku ani len pol mandátu. A on chce odvrátiť Slovensko od svätých apoštolov Cyrila a Methoda a od sv. Václava, od toho univerzálneho a celým svetom prijatého svätého?
To povedá on, pánovia moji, pán Hrušovský, ktorý má najmenej práva menom Slovákov hovoriť. Dostali sme 500.000 hlasov. Na Slovensku, pánovia moji, je 2,122.000 katolíkov. A akí to sú tí katolíci, to si pozrite v kostoloch vo svätopôstnom alebo vianočnom čase. A proti tým stojí 1910 husitov. Zapamätujte si to. Bez konfesie je na Slovensku 6871 ľudí. Na Slovensku je protestantov 446.000, povedzme pol miliona. Keby som vás, pánovia moji, netrápil a keby vám to nebolo urážkou, mám tu list jedného veľmi eminentného protestanta slovenského, ktorým nie je žiadny iný, než otec terajšieho pána ministra nár. osvety a kultu, Július Markovič. Roku 1897 3. novembra je písaný tento list, keď toho Júliusa Markoviča na Starej Turej katolícky kruh vyvolil za svojho čestného člena. Počujte to. To je známka, že tí protestanti, evanjelici na Slovensku nám boli veľmi blízki, cítili s nami, s nami bojovali, nikdy sme nehľadali, čo nás rozrušuje, ale vždy to, čo nás spája, až museli prísť Česi, ktorí doniesli deň Majstra Husa a preto sa rozchádzame. Július Markovič vo veľkej apologii, ktorú si môžte prečítať, vznešená snemovňa - v "Slovákovi" od slova do slova bola uvedená - hovorí na jednom mieste:
"Ja, ako vyznávač kríža mal by som sa pohoršiť nad tým, keď moji spolubratia katolíckeho náboženstva sa utužujú a vzdelávajú vo svojej viere a náboženskom presvedčení? Nie, ja sa tomu teším, lebo však všetci stojíme pod znakom veľkého cisára Konštantina, však Kristus zomrel za nás všetkých, všetci pochádzame z tohoto prvotného kresťanstva - a cesty môžu byť rozličné, len vôľu majme vždy rovnakú, potom príde čas, že bude zase jeden ovčinec a jeden pastier." Jeden ovčinec a jeden pastier, slávna snemovňa! Jeden pastier kresťanský.
"Ja by som Vám nemal dopriať, žeby ste sa spolčovali a vzdelávali? Nie, ja si toho žiadam, lebo však päť šestín slovenského národa a ľudu, ktorého verným synom vždy chcem byť sú rímsko-katolíckeho náboženstva, nech teda napredujú osvetou k slobode, nech príde ľud tento k poznaniu svojej dôstojnosti.
Mňa by to malo zarmútiť, že sa zveľaďuje náboženské presvedčenie a cit spolupatričnosti, povedomie svojej veľkosti u rímsko-katolíkov? Ďaleko je i len podobná myšlienka odo mňa. Daj Vám Bože len zdaru. S veľkým žiaľom musím vyznať, že menovite vodcovia mojej cirkvi prestávajú byť pravými vyznávačmi tohoto Ukrižovaného, že aj ľud sám česť výnimkám - sa nevie tak oduševniť za svoju vieru: že evanjelickí pohlavári veslujú s úbohou loďkou, ich kormidlu sverenou, do prístavu nevery, zkazy, stroskotania sa. Vidím teda hlavnú záruku toho, že naša drahá vlasť bude udržaná kresťanstvu, krížu, nateraz hlavne, ba takmer výlučne vo vyznávačoch rímsko-katolíckej viery, ktorej kňažstvo je nie pätolizačmi a povlekonosičmi pri vesle stojacích a nateraz mocných zákonníkov, ktorého pospolitý ľud je presiaknutejší láskou." Páni moji, to hovorí protestant, tieto dve stránky sú presiaknuté tým všetkým. On hovorí a vydáva svedectvo, že my sme nositelia osvety a národnej kultúry.
Bolo to počas války, pánovia moji. Vy pravdepodobne z toho nebudete veľa vedieť. Alojz Svojsík, váš cestovateľ a kaplán tu vo Spálenej ulici u sv. Trojice, niekoľkokrať sa u mňa stavil, a Alojz Kolísek, drahý môj priateľ, bol mojím zástupcom vo vašej Mafii, vo svojej brožúre "Do Československé republiky", napísal: Maďari nám brali reč, to je pravda, ale kto povedal len pekné slovo, chleba mu dali. A ja sa bojím, a tam je to napísané v tej brožúre Kolískovej, že som riekol, že my prijdeme tam, kde ztratíme ešte aj to, čo nás udržuje vo slovanstve, že nám vezmete národné presvedčenie i vieru. A už sme tuná blízko. Mohol by som, pánovia moji, ale nebudem čítať zase rukopis jedného známeho dr. Šrobára, a pozrite, ako je starý. Je z toho roku, ako ten pán písal, keby som vám ukázal, že som r. 1894 písal obranu katolicizmu - dr. Šrobára rukopis poznáte. Keby dnes vláda riekla, že nám civilného manželstva netreba atď., on riekne: "budeme poslúchať len zákon, ale vládu nikdy." To je Šrobár. Čo on mne zpracoval a pomáhal v mojich prácach a dr. Blaha leták, že na slovenskú ľudovú stranu prisahať bude, že našiel slovenský ideál v slovenskej strane ľudovej. Leták, kde dr. Blaho prisahá na zásady ľudovej strany, opatrujeme tiež. (Výkřiky posl. Branckého. - Předseda zvoní.) Doporučoval by som p. Braneckému, aby pre slovenský národ len toľko pracoval, ako my, ale ísť do špiritusovej alebo melioračnej komisie, to nie je zásluhou ani národnosťou.
Pánovia moji, ja som dňa 17. marca t. r. stál pred porotou v Bratislave a bránil som slovenskú zem a slovenskú národnosť. (Posl. dr. Dérer: Preto ste musel hovoriť!) Pán posl. dr. Dérer by mohol hovoriť, keby tak múdre ako dnes, vždycky hovoril, celý život jeho je len nadávaním proti katolicizmu, na katolícky klérus. (Posl. dr. Dérer: A vás?) Ja sa len bránim, nenašlo sa v slovenskom národe nikoho, kto by mohol odpovedať pri porote na jednu otázku: Áno. Preto mi dala jednohlasné uznanie a nevydala ma. Lebo ja som sa pre slovenský národ obetoval. (Posl. dr. Dérer: Dokážte to! Hluk. - Předseda zvoní.)
Nechcem budiť tu vášne, ale zastavujem sa len nad tým, že vy Česi, ktorí musíte vedieť, čo sa deje okolo vás, že musíte tiež vedieť, aké vetry idú, keď dostatočne pozrete na formu tejto republiky. Od Bavorska, Poľska, Rumunska, Maďarska, Jugoslávska atď. nebudeme môcť republiku obrániť, keď sa tu budeme hrýzť a prať, a vy dôverujete v absolutne heterogenné elementy? Nemci prídu, Slováci, Maďari, Poliaci, Rusíni, len pozrite to Rusínsko, aké tam máte pomery.
Pánovia moji, ja som starý Slovan, ja som mnohokráť chodil do Prahy, bol som na Národopisnej výstave a bol som kdekoľvek a kedykoľvek a chodil som do tej Prahy. Čo som videl? Celý kult, celý národný vývoj bol sústredený s istým ideálom mojim. To bol, pánovia, sv. Václav, sv. Vojtech, sv. Ján Nepomucký.
Pánovia moji, dnes mi jedna kolegyňa povedala, že vraj sv. Ján nie je historickou osobou. Ja nemôžem český národ za tak krátkozraký držať, žeby v českých zemiach len tak bez všetkej kritiky stavali sochy a obrazy sv. Jána z Nepomuku alebo Johánka? V každom meste je obraz sv. Jana, podľa inž. Herajna je v Čechách 25.000 sôch sv. Jána. Jedna z najkrásnejšich je od Majstra Jeronyma Herolda, je to bronzová socha na Karlovom moste, náhrobok svätého v chráme u sv. Víta bol vystavený r. 1830, 250.000 zl. stál. V Čechách je chrámov 216, na Morave 63, na Tešínsku 15, o Slovensku nehovorím, tam je v každej dedine. Ja mám filiálku, ktorá sa menuje Vlkolínec pod Krkavou 700 m nad hladinou morskou. Tam je malý pramienok, a pri tom je socha sv. Jána Nepomuckého. A my, Slováci, len preto, že sme Slovania, len preto, že sme v Čechoch svojich bratov videli, každého 16. mája chodíme k tým sochám a modlíme sa za víťazstvo slavianske, za sbratrenie všetkých Slovanov. Počuli ste o velehradskom kongrese, čo sme tam hľadali? Aby sme sa tam všetci sdruzili a tento ideál slavianstva a kresťanstva nášho svätého, ktorý nás pojil, strhnete a zničíte a dáte nám Majstra Jána Husa. Neviem, či ma držíte za reprezentanta alebo nereprezentanta slavianstva alebo poviete, že som Maďarón, to je mi všetko jedno, ale zo mňa hovorí slovenská katolícka duša, my sa však s myšlienkou Jána Husa, ktorého nám dávate ako strašiaka, nikdy a nikdy nespriatelíme. (Posl. dr. Dérer: A toho ste aj chválili kdysi!) Nikdy, pánovia moji! Tá politika, ktorú dr. Dérera jeho kolegyňa Zeminova tu prevádza, môže doviesť, že zbavili sme sa Viedne, zbavili sme sa Berlína a Pešti, ale môže to priviesť aj k tomu, že sa zbavíme tiež Prahy. Ale Rím nepovalíte. (Posl. dr. Dérer: Budapešť!) Vy tam chodíte! Vy tam máte majetok! (Posl. dr. Dérer: Kresťansko-sociálny iredentista! Výkřiky posl. Tománka.)
Předseda (zvoní): Žádám o klid.
Posl. Hlinka (pokračuje): Pánovia moji! To mi dovolíte, že sa s dr. Dérerom oberať nebudem, je o veľa mladší a o veľa menší, než aby som sa s ním pustil do hádky. Pánovia, r. 1862 . . . (Posl. dr. Dérer: Poraďte to tiež redakcii "Slováka", aby sa ním neoberala!) Áno, redakcia "Slováka" každému pravdu dopraje a každému pravdu dá a že sa vám pravdy odstane, to je vám trpké.
Celá vaša historia súvisí s kultom Jána Nepomuckého.
Roku 1862 na deň sv. Jána sa vám založil váš krásny spevácky spolok "Hlahol", r. 1863 na deň sv. Jána sa vám založil spolok, ktorý je zase proti nám, spolok "Sokol". Roku 1863 na deň sv. Jána do Prahy šiel sprievod demonštrovať proti vojne s Pruskom a za české kráľovstvo a českého kráľa. R. 1868 práve na deň sv. Jána, v tento svätojánsky deň bob položený základ, pánovia moji, vašej kultúre, vášmu umeniu, Národného divadla. Páni moji! Roku 1870 zase na deň sv. Jána prišli sem Poliaci Smolka a Potocki poradiť sa s vašimi otci a velikány, či majú ísť do Reichsrátu, alebo aké stanovisko majú zaujať voči Rakúsku. Toto všetko vám je nič? Konečne roku 1891 bola národná výstava dňa 16. mája otvorená. Toto všetko zabudáte - u vás bola väčšia nenávisť proti Rímu, ako rozum a láska k republike. (Tak je!) Roku 1891 i ja som bol v Prahe. Na sviatok svätojánsky bola otvorená národopisná výstava a šiel som sa i ja tam podívať, len preto, že bola spojená so sviatkom sv. Jána. A vy všetky tieto krásné ilúzie nám idete vytrhovať, prídete na Slovensko a začínate na Majstra Husa vatry páliť a po školách nám Husitov ako nejaký ideál dávať. My máme svoje slovenské ideály, máme svoje veľké idealy a tých sa budeme pridržovať a Husa svätiť nikdy nebudeme.
Poviem vám ale niečo, o čom sa domnievam, že moji páni nevedia. Roku 1866 radili Bismarckovi, aby brevi manu na Čechy položil ruku, aby Čechy zaujal. Bismarck im povedal: "To nejde, poneváč Čechy sú ešte veľmi katolícke. Najprv musíme zaviesť do Čiech "Los von Rom" a potom to už pôjde." Tedy zbavte sa katolicizmu a budete veľmi krásne vypadať s tými vašimi ideály. Neverím, že by koniec koncov medzi Čechmi sa nenašli ľudia vážni a chladnokrvne uvažujúci a dôsledky odvažujúci z toho "Los von Rom". Vidíte, pánovia moji, že veľký 36 milionový francúzsky národ vznáša v parlamente a v senáte búrky, že senát je proti parlamentu atď., atď., a nevieme, dokiaľ ten nápor vydrží Herriot. Pred niekoľko rokmi Forgeot hovoril vo francúzskom parlamente, a keď hovoril tak trošíčku konciliantne, mierne a opatrne, ako dnes hovoril Dyk, skákali mu do reči úplne tak, ako naši veľkí pokrokári, a on im na to hovoril: "Pánovia, ja nehovorím tu ako katolík, neviem, či som katolík, neviem, akého som náboženstva, možná že som pohan, ale konštatovať musím, že kultúrny majetok, súkromnú nedotknuteľnosť bránilo kresťanstvo i cirkev." Teraz to vieme, čo je vašim ideálom. Deliť sa, kde ste nepoložili. (Hluk.)
Předseda (zvoní): Žádám o klid.
Posl. Hlinka (pokračuje): Ke by ste, pánovia, len zo štátnych ohľadov trošíčku chladnokrvnejšie uvažovali, tak by ste si takéto veci nedovoľovali. O kulte svätojánskom vám už Václav Beneš-Třebízský hovorí toto: "Kult svatojanský po celé století osmnácté a počátkem století dvacátého zdá se mi býti jakoby nitkou zlata, vinoucí se trudnou a smutnou naší minulostí. Přicházelo na hrad pražský k hrobům svatých potomků našich, k hrobu sv. Jana Nepomuckého tisíce a tisíce poutníků ze všech končin koruny svatováclavské. Přicházeli k svým potomkům, k těm drahým hlavám, tisíc let tlícím v chrámu svatojirském povídat, že ještě žije český kmen, že od Šumavy ke Krkonoším, od Středohoří dolů k hranicím rakouským, od Žďáru k hranicím na východě Moravěnky žijí dědici sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého, že jim vírou i jazykem na všechny věky chtějí zůstat věrnými. Byla to mnohá hlava věkem nakloněná, mnohá hlava byla bílá jako sníh, ale oni do Prahy museli a museli, ničím nedali se zastrašit, ani nepohodlím, ani nečasem, ani chudobou, a jak jim kanuly slzy lítostí po vráskovité líci, když se loučili s velebným chrámem. V daleké domovině otec synu, děd vnuku a tito zase svým potomkům vypravovali tolik zajímavého o tomto chrámu, v němž odpočívají naši nejšlechetnější králové. Odcházeli se slzami v očích, ale přece potěšeni, že svatí patronové jejich a mezi nimi sv. Jan vyprosili mnohé požehnání na jejich hlavy a tím potěšeni a oblaženi vraceli se do svých domovů." Tak píše Čech o vašom ideále a tento ideál bol tiež ideálom našim, bol spojkou našou, pánovia moji. A dnes príde kolegyňa Zeminová, veľavážená rečníčka a začne všetko to nohama šliapať. A proti všetkému tomu sa stavia, i z historie urobí tabula rasa a vy k tomu ešte prikyvujete a z toho sa tešíte.
Mal by som prejsť, pánovia moji, na 28. október, lebo náš mluvčí v ústavno-právnom výbore dr. Buday excipoval, aby u nás nebol sviatok Majstra Jána Husa, ale sviatok sv. Jána Nepomuckého, aby na Slovensku nie 28., ale 30. október bol slávený, lebo, pánovia moji, ešte dnes vzpomínam si na ten sychravý deň v jeseni 30. októbra, kedy celí zlomení a neistí šli sme pred bodáky a kanóny do Martina a tam sme riekli: Áno, 1000 rokov bolo dosť, teraz ideme na inú stranu. Vtedy sme sa oduševňovali, a to so súhlasom vaším, pánovia moji. Teraz zo zákona 30. október je vynechaný, vôbec ho niet v zákone vzpomenuté. Pánovia moji, to je šliapanie slovenských tradíc, to je šliapanie slovenských vecí. (Výkřiky posl. Hancka.)
Čo my budeme na Slovensku robiť? My 30. október oslavovať budeme. Nanútiť duši sa nedá, ako nenanútim ja pánom môj názor a tým menej nanútíte mňa. Preto bolo vašou povinnosťou naše ideály neničiť, nerušiť, nedotýkať sa ich, ale ponechať nám, čo máme veľké a sväté a hladať cesty, ktoré by nás sviedly a nie cesty, ktoré nás rozvádzajú.
Slávne Národné shromaždenie! Tak mnoho tu bolo na katolicizmus nahovorené pani posl. Zeminovou, a tak bol strhnutý ten katolicizmus až do čiernej zeme. Pánovia moji, ráčte len navštíviť neďaleký Strahov a prehliadnite si tam inkunábule, zlaté iniciálky, manuškripty, pergameny. Kto to všetko písal? Bol to skromný mních premonštrát, bol to tichý obyvateľ Strahova. A vy tomu všetkú zásluhu odopierate. Podívajte sa na váš Týn, na chrám sv. Mikuláša, sv. Víta stvorte vy niečo takého teraz. Uvážte, pánovia moji, vy to všetko jednoduchou rukou ničíte a trháte.
Bolo tu predostreté kolegyňou Zeminovou, že arcibiskup ostrihomský užíva 31 tisíc honov polí, že kapitola má toľko, seminár toľko polí. Bol som minulého týždňa, 11. t. m., svedkom pojednávania pri najvyššom súde, kde zákonite menovaný majiteľ, dr. Jantausch, apoštolský administrátor, bol všetkého toho pozbavený. Pánovia moji, to by sme si predsa nedovolili povedať, čo povedal sen. Klofáč, že my dáme Maďarom 800 tisíc Maďarov ktorí sú na Žitnom ostrove. Neviem, čo na to riekol dr. Dérer. Klofáč odvolával sa i na iné vrchnosti, že aj tie s tým súhlasia. Takúto ľahkomyseľnosť by som si nedovolil riecť.
Slávné Národné shromaždenie! Tuším, že som dosť jasne načrtol naše stanovisko a dosť jasne vám ho vyložil. Goethe napísal veľmi pekný obrázok, kde praví: Jedonkrát do krásnej záhrady prišlo maličké ošípané. Videlo tam hriadky anemonov, všelijakých krásných ruží, hyacintov, ale všetko to sa mu neľúbilo, lež išlo do kúta, kde bolo preň lôžko. Tiež vy, pánovia moji, pozerajte, čo je v katolicizme a kresťanstve veľkého, a nie, čo je v ňom malé.
Čítali ste na deň oslavy narodzením nášho pána prezidenta, čo hovoril o redaktorovi Slovákovi, že on ako filozof a profesor zabýval sa otázkami náboženskými a teologickými a konštatuje, že je odvrat od protestantiznu a návrat i príklon ku katolicizmu. A to celý svet kvituje, len vy, pánovia moji, to vy vedieť nechcete a nebadáte to. Keď to ale nechcete zbadať tuná, zbadáte to nudúcne.
Tu nám stále vyhrožoval Dyk a Zeminová voľbami. Pýtam sa vás, prečo tie voľby nevypíšete, keď ste si tak istí svojej moci a sedlom, v ktorom sedíte? Vy sociálni demokrati, z ktorých ani 2 1/2 chlapa tu nemá právo sedieť. 30. júna 1923 hovoril slovenský národ. Mali 520 tisíc hlasov, ktoré sa scvrkly na 60 tisíc. To znamená 2 1/2 chlapa a tu je ich 24. O národných socialistoch, ktorých menom hovorila Zeminová, vôbec nehovorím, tým by ani na pol poslankyne nevyšlo.
Národ hovoril, keď prehovoril v Čechách a na Morave v 19. roku. Čo ste urobili s prítomným tu dr. Kramárom? Jednoducho ste mu telegrafovali do Paríža: "My na tvoje služby nereflektujeme. Vlastimil Tusar bude našim prezidentom." akou mierou ste merali dr. Kramárovi, tak ste mali merať aj socialistom na Slovensku, aby ponechali miesta tým, ktorým patria, chcete-li byť spravodliví.
Pánovia! Ja nemám peňazí ani benzínu a špiritusu, mám len jednoduchú pravdu. Pustíme sa do boja ako Dávid a Goliáš, vy so všetkými vymoženosťmi štátu a vlády pôjdete proti nám a pôjdeme voliť. (Hlas: A proč jste vydali pastýřský list?) O pastierskom liste nebudeme hovoriť. Pastiersky list je ničmenej ako to, čo vy dávate vašim straníkom.
Verčík vám jednoducho zpreneveril 20.000 a už ste ho kopli, podobne Bubníka a Tausika, a vy chcete, aby sme my trpeli medzi nami tých, ktorí proti základom katolíckej cirkve a národa bojujú, k vôli tým vašim krásnym očiam a vašej červenej internacionále, nech už druhej či tretej. Prehlašujem, že pastiersky list prevádzať budeme. Nebojte sa, že sa my ľakneme vašich nástrah a pokút. Hovoríte, pánovia moji, že katolícky biskup a menovite môj biskup, ordinarius spišský, vydal nariadenie proti Sokolu. Pánovia, on len konštatoval, že ten, kto s ním neshromažďuje, ten s ním rozsýpa. Konštatoval to, čo ste si pridali, aby nekatolík nebol účastným prostriedkov cirkvi a milosti.
Vestník sokolský v 9. čísle zo dňa 6. mája 1920 píše toto: "My prostě neudržíme zásadu, že nejsme proti náboženství" . . . . "jsme a musíme býti proti náboženství" . . . . "katolicismus je klerikalismus celý a vždy" . . . . . "jsme-li myslící lidé XX. století, jsme a musíme býti proti náboženství" . . . . "jsme a musíme býti proti katolicismu, třeba jsme zdánlivě jeho příslušníky a jest nutno, abychom to jednou otevřeně, hlasitě vyřkli a skutkem dosvědčili" . . . . "věřím ještě, že zahřmí co nejdříve se všech stran heslo: "Sokol nemůže býti Říman" . . . . "napřed pryč od Říma!" Prosím, to hľa riekol Vestná, k. (Posl. dr. Kramář: Prosím, jen loyálně! To je novinářský článek!) To bolo napísané r. 1920 a pastiersky list riekol, že Sokol hlása: preč od Ríma. Viac nehovorí, len že ten, kto chce byť katolíkom na Slovensku, jestli to bude praktikovať, nemôže byť sokolom, alebo kto chce byť sokolom, nemôže byť katolíkom. To je púha reciprocita voliť alebo - alebo, ale dvom pánom slúžiť nemožno. Konštatoval som, čo som hovoril a preto stojím za návrhom dra Budayho. (Posl. Geršl: Jen ty matrikové vyhoďte a uvidíte, jak to bude vypadat!) Pane kolego Geršle, ja vám hovorím, že čo Slovák to Orel, a ten si i s vami poradí. Ja prijímam návrh dr. Budayho, aby sa tieto veci na Slovensko nevzťahovaly a neprijaly. (Potlesk poslanců slov. ľudové strany.)