Protože strana agrární se nevyslovila nikdy pro odluku. Protože moskevští komunisté jsou sice pro odluku, ale nikdy do žádné většiny s námi nepůjdou a nikdy s námi nehlasují. Protože v revolučním Národním shromáždění nebyla pro odluku většina, zrovna jako není nyní, pro nerozhodnost měšťáckých stran."
Míti idee je velmi snadná věc, ale provésti je v praksi je často nemožné. Když bratrská Francie, tento tisíciletý nositel pokroku a svobody v Evropě na počátku XX. století vyvolala pro odluku velkolepý myšlenkový zápas mezi svými občany, přiblížila se po několikaletém úporném boji, který otřásal vládami, parlamentem i stolcem presidenta, konečně k cíli. Přisel okamžik, kdy hlasování ve sněmovně mělo rozhodnouti o osudu předlohy. Vůdce francouzských royalistů a klerikálů vystoupil na tribunu a zvolal pateticky: "Od luku neprovedete - za námi stojí Bůh!"
"Odluku provedeme - za námi stojí většina!" Tak stručně, ale úžasně významně odpověděl min. předseda Combés. A stalo se, protože tato většina zde byla, skutečná a bezesporná nejen v lidu, ale i v parlamentě. Nás národ nedospěl bohužel ještě k této kulturní a politické vyspělosti, aspoň ne ve svých představitelích v parlamentě. Staletá naše poroba a krutá protireformace projevuje se dosud v nestatečnosti a nerozhodnosti většiny národa. (Výkřiky posl. Mikuláše.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám p. posl. Mikuláše o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): Pro odluku státu od církví beze všech výhrad jsou doposud:
Československá strana socialistická, československá strana sociálně-demokratická, církev československá, českobratrská a evangelická, Volná myšlenka, Obec učitelská, Legionáři a část Sokola. Politicky, ale podmínečně také němečtí soc. demokraté a komunisté. To není zjevná většina ve státě. Ta by se objevila, kdyby též národní demokraté, agrárníci a politicky indiferentní vyslovili se pro odluku.
Právě v řadách národně-demokratické inteligence a u většiny agrárníků a politických živnostníků jeví se úplná lhostejnost - ne-li odpor k těmto stěžejním otázkám doby. Nikdo z nich netáže se kandidátů poslanectví a senátu: Jak se zachováš ke kulturním otázkám po svém zvolení? Není však čas k výtkám, nýbrž k práci. Ta taktika je správná, která vede k cíli, říká náš stoupenec dr. Beneš. Nejprve je nutným přehled sil pro a proti, potom soustředění všech, kdo pro tento cíl odhodlaně budou pracovati. Utvořme společný republikánský výbor pro svobodu svědomí, ten nechť svolá státní kongres všech pokrokových složek národa, kde bychom se uradili o všech společných krocích k provedení odluky. Práce se báti nemusíme, není beznadějná.
Při odluce ze stávajících církví staví se jedině církev římsko-katolická. Ale protože se staví nejen proti odluce, ale stavěla se vždy i proti národu, odlučuje se národ od římské církve dobrovolně sám. Od 28. října 1918 do sčítání lidu v únoru 1921 vystoupilo za 2 1/4 roku z Říma u nás 1,387.980 obyvatel, bezvěrců a volnomyšlenkářů bylo v zemích našich při sčítání lidu v r. 1911 pouze 12.981, r. 1921 však již 724.507. Církev československá právně byla ustavena v lednu 1920. Za 14 měsíců přistoupilo k církvi československé 525.333 příslušníků a dnes čítá jistě daleko přes milion stoupenců.
Velmi rapidně rostla také církev českobratrská a evangelická. Přišla doba, kdy každý myslicí člověk hledá pravdu a svobodu pro přesvědčení své duše, což bezpodmínečně vede k rozluce s dogmatářským Římem. Od převratu do sčítání lidu r. 1921 opustilo Řím 12% věřících. Od té doby jistě nových 10 až 12% následovalo. (Různé výkřiky. Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): Kdo nám brání, abychom se stejnou energií pracovali takto dál, takže za 6 let při sčítán lidu r. 1931 by vykázal Řím ztrátu přes 50% příslušníků! (Výkřiky posl. Hancko.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám p. posl. Hancko, aby nevyrušoval.
Posl. Zeminová (pokračuje): Proveďme takto odluku zdola, aby zvýšený tlak na vedení politických stran donutil také tyto v nejbližších letech k zákonnému provedení odluky. Nespokojeným znovu připomínám Masarykovo: "Pokrok není netrpělivost, ale houževnatá práce." Vždyť také Řím nebyl za jeden rok vystavěn, a moc katolické církve rostla tisíciletí. Provádějme odluku nejen paragrafy zákona ale hlavně srdcem a duší většiny národa, potom vítězství pokroku bude na věky.
Proto vzdělávejme, poučujme, probouzejme, posilujme a organisujme všechny, abychom se dočkali brzy té radosti, že odluka církví od státu i škol slavnostně a trvale v republice bude provedena, pro slávu a svobodný nezadržitelný vývoj národa československého. Strana naše zejména o slavných dnech pracujícího lidu a osvobozeného národa dne 1. máje, 6. července a 28. října napne všechny síly, aby většina národa politicky i ve skutečnosti stála v táboře pokroku co nejdříve, a potom také nastane to, co programem naším: Padla Vídeň, padne také Řím, ať se bráníte jak chcete! (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Ostýchám se přesvědčovati tento sbor o tom, že navržená placená dovolená pro dělníky není řešením důležité potřeby pracujícího lidu, že je bezmála popřením té potřeby. Cítím ostych přímo bolestný, když vím, že předložený návrh zákona schválily obě socialistické strany tvořící součást vládní koalice, které při každé příležitosti se zapřísahají, že nehledají v parlamentní spolupráci nic jiného než dobro dělnické třídy. Po šesti letech spoluvlády s buržoasií, která se v ničem nepodobá poměru dvou rovnoprávných složek, jimiž jsou třída kapitalistická a proletářská, nýbrž poměru hodujícího k jeho sluhovi, spadl se stolu buržoasie drobet, a sociální reformisté jej zdvihají a chlubné vykládají dělnickým masám: Zase i úspěch po těžkém zápase pro nás získaný, buďte ho pamětlivy. Masy dělnictva jsou všech těch úspěchů pamětlivy: jedni reptají na nedůstojnou úlohu, kterou provádějí sociální patrioté pod ochranou čistého dělnického štítu, druzí prohlédli zcela a odvracejí se od neupřímnosti a falše. Tento zákon, jímž se vnese záležitost placených dovolených v dělnictvo, tak lakomý v její výměře a každé okolnosti využívající, aby ji znemožnil, vyvolá všude otázku: Což ani t. zv. socialisté nejsou přesvědčeni o nutnosti, aby se dělnictvu poskytla pravidelná placená dovolená, která by mu přinesla oddech po celoroční námaze, a v níž by nabyl nových sil k práci, která ho čeká?
Tak bude uvažovati každý dělník, jenž nabude dovolené šesti dnů za dnů nikoli pracovních, neboť neděle a svátky připadající do dovolené se počítají do ní. O neděle a svátky se tedy dovolená zkracuje, ale připočítávají se, jen aby se číslo 3 ti nescvrklo na pět nebo na čtyři. Je pravda, že osnova přiznává po delší řadě pracovních let dělníkům dovolenou delší: po desíti letech zvyšuje dovolenou na 7 dní a po patnácti letech na 8 dnů. Nelze jinak, než to označiti za neúctu k práci, na výsměch těm, kteří deset a patnáct let nesou těžký osud námezdního dělníka. Ale ani tuto dovolenou nebudou míti dělníci všichni. Tento připravený zákon se nebude vztahovati na sezonní zaměstnance, na zemědělské a lesní dělníky za denní plat a dále na dělníky domácké. Koalice jim říká: Vaše práce je méněcenná a proto musel snésti toto odstrčení.
Klub komunistických poslanců vypracoval návrh zákona o placených dělnických dovolených a odevzdal jej předevčírem ráno předsednictvu sněmovny. Návrh vyměřuje všem mladistvým zaměstnancům do 18 let, učňům a ženám, dovolenou 4 týdnů a všem ostatním zaměstnancům 3 týdnů. Je to návrh, jenž počítal s možností uskutečnění, ale nebyl vytištěn a nemohl se státi základem jednání v soc.-politickém výboru. Návrhy, které v jeho smyslu zástupci komunistického klubu přednesly, byly šmahem zamítnuty.
Tímto zákonem zůstaneme daleko i za zákonodárstvím rakouským; zákon usnesený ve Vídni v nejkritičtější době rakouského státu, r. 1919, ustanovil dělnickou dovolenou v prvních pěti letech týden, po pěti letech 14 dní.
Ale Rakousko mělo víc sociálního smyslu než Československo. Zaručilo obchodním pomocníkům zákone" také u nás platným, po 6 měsících dovolenou 10 dnů, po 5 letech dvou týdnů a po 15 letech 3 týdnů. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Československo neopomene při zádním kroku projeviti svůj třídní protidělnický charakter. Dělnictvu nepřeje dovolené. Jedná-li se však o úřednictvo, které je téměř všechno ve stranách buržoasních a s nímž kapitalistická třída počítá jako s oddaným pomocníkem proti proletariátu, jest věc jiná. Nejmenší míra dovolené vyměřuje se totiž pro praktikanty a úředníky XI. hodn. třídy 14 dny, pro úředníky X. a IX. hodn. třídy 3 týdny, pro úředníky VIII. a VI. hodn. třídy 4 týdny a pro úředníky vyšších tříd 5 týdnů.
Dělnictvo jim té dovolené nezávidí, ale nač ukazuje, je macešství státu k němu, když za práci neméně namáhavou a cennou je odbýváno 6 dny. A což miláčkové těch imperialistických států, důstojníci? Ti mají u nás 56 dnů dovolené.
Navržen zákon nedává ani takové dovolené, jaké si vymohly v kolektivní smlouvě mnohé organisace dělnické. Dělnictvo lihovarnické má již po 6 letech devět pracovních dnů dovolené a německé dělnictvo v chemickém průmyslu severních Čechách po 6 letech 10 dnů dovolené. Dělnictvo papírnické má podle kolektivní smlouvy po 8 letech dovolenou 7 dní, po 9 letech 8 dní. To ujednání o dovolené platí jen do její zákonné úpravy. Po ní bude platiti zákon, který ji zkrátí.
Československé zákonodárství dělnické charakterisuje nejlépe stav, že dosud nezaopatřilo dělníků ve stáří a v invaliditě. Za 6 let svého trvání samostatný stát, pro nějž dělnická třída přinesla oběti nejtěžší, nesplnil své lidské povinnosti, aby vytrhl staré a k práci neschopné dělníky z bídy a pozvolného umírání. Ale i ony předpisy, jež mají chrániti tělesné i duševní zdraví dělníkovo, jsou v Československu téměř napořád od ziskulačných kapitalistů nestoudně překročovány. Život dělníků je u nás kapitálem zatlačen až k oné mezi, kde může jen nuzně živořiti. Náklady naň jsou stlačeny tolik, že jen tak tak stačí na výrobu nových lidských sil. Kdo žije mezi dělnictvem a s ním, zní dobře tuto smutnou pravdu. - O životě dělnickém vychází každý rok spis, který se dotýká téměř všech jeho stránek, třebas jen letmo. činnosti živnostenských inspektorů. Jsou to přední spisy, psané úředníky. Rád jim přiznávám úřední a úřednickou objektivnost, což ovšem neznamená, že by stáli na stanovisku dělnické třídy, která je předmětem jejich úvah.
Dovolávám se některých jejich svědectví z posledních dvou let. V jakých dílnách tráví dělníci den za dnem, rok po roce? Čteme na ně plno stížností: "Továrna na cukrovinky upravila si pro výrobu tmavé, sklepní místnosti, vlhké a páchnoucí plesnivinou. Umístila v nich peci na výrobu oplatek. Zahájila v těchto místnostech ruční výrobu cukrovinek. Trestuhodné bylo jednání správy pyrotechnické továrny, která nedbajíc bezpečnostních předpisů, nechala dělníky pracovati v dílnách za poměrů, při nichž byli stále ohroženi nebezpečím výbuchu přípravků.
Podnik byl umístěn v několika dřevěných barácích, jejichž vnější zdi byly tak chatrné, že řádné vytápění bylo znemožněno." To bylo v továrnách.
Není divu, že to vypadá ještě hůře u domáckých dělníků. Domácká práce je pastorek ve výrobě a koná ji dělnictvo za mzdy nejnižší. Byt, nejčastěji jediná světnice, nízká a s malými okny, nedovolujícími náležité osvětlení, nevětraná, aby se v zimě málo protopilo, jest zároveň dílnou, někdy plnou zápachu z materiálu, s nímž se mísí zápach kuchyňsky. Některé obory pracovní jsou spojeny se stálým nebezpečím pro dělníky.
V hliništích je zlořád podkopá vání a ponechávání vysokých a strmých stěn, jenž si každoročně vyžádá několik lidských životů a je příčinou celé řady úrazů těžšího nebo lehčího rázu, stále pravidlem. Hubené výdělky dělnictva v lomech a cihelnách nutí riskovati zdraví i život. Podnikatelé volají k obsluze kotlů nezkoušené topiče bez ohledu na to, že vydávají dělníky těžkým nebezpečím, jen aby zvýšily své zisky. Parní přístroje mívají nedostatečnou armaturu a bezpečnostní ventily se při nich úmyslně přetěžují. Je mnoho zaměstnavatelů, kterým je bezpečnost dělníkova věcí podřadnou.
Nejsmutnější kapitolou v životě dělnickém jsou vždy nové doklady v risiku lidské práce. V řadě nehod, jež se pravidelně stávají, zaujímají čelné místo výbuchy. Počet úrazů, živnostenským inspektorátům r. 1923 oznámených, činí skoro 37.000. Z úrazů oznámených bylo 271 smrtelných. Společenské svědomí se neotřese, je to běžný zjev kapitalistické hltavosti, že otravuje lidské životy, ovšem životy ne kapitalistické, ale dělnické třídy.
To jsou zjevné tragedie dělnické, v nichž výrobní systém ráz na ráz zlomí lidské bytosti. Ale mnohem více jest jiných, neviditelných. Škodlivé výpary a prach leptají vnitřní ústrojí pracujících lidí, dotekem škodlivých látek způsobují si záněty pokožky, vyrážky a vředy, tělo slábne a chátrá, až klesne jako uvadlá sněť. Ti hrdinové práce odejdou neslyšně tam, odkud není návratu. Snad jejich posledním slovem je kletba společenskému pořádku, který bezohledně ušlapává slabé své otroky. Jsou ještě větší hrdinové. Vidí osud svých soudruhů a přece se hlásí na místa, která oni opustili. Jsou jisti, že tentýž los stihne také je, ale těžká bolest hladu na nich vynucuje, aby se zdraví a silní ujali téže práce a zároveň se zřekli života.
Řada stížností na nedodržování předpisů o pracovní době, upraveno zákonem, jde téměř do nekonečna. Jsou případy, že je přednáší dělnictvo, Majitelé továren ukazují na to, že při delších směnách mohou dokonaleji využíti strojů, a tak dochází ke 12-, 14-, 16hodinové denní práci. Někde je náprava ztěžována dělnictvem, které má nízké mzdy a žádá, aby si mohlo 48 hodin odpracovati ve třech až čtyřech dnech a ostatní dny věnovati pracím domácím nebo jiným, již si zvětšuje výdělek.
Nepoměrně více porušování zákona a ohrožování dělnického zdraví je v malých živnostech. Při zjišťování těch nezákonností dělníci své zaměstnavatele často kryjí, aby za dosvědčení pravdy nebyli mistrem z práce propuštěni. Kam až dochází touha po vykořisťování na straně jedné a nezbytnost prodati své síly na straně druhé, je viděti z toho, že zaměstnavatel neplatil svým dělníkům práci přes čas a aby se vyhnul proto sporům, dal si při jejich přijímání podpisovati prohlášení, že nečiní nároku na placení práce přes čas.
Obory zaměstnání, při kterých není živnostenské inspekce, nevykazují pracovních podmínek příznivějších. Není jich v zemědělství, ani na poli, ani na mlatě nebo v chlévě. Není nebezpečnější práce nad tu, kterou vykonává dělnictvo lesní. Upozorňuji zejména na domácí čeleď, na velikost jejího sebezapření, když pro cizí zisk a dobro koná práce těžké a vysilující tak, jak je diktuje tvrdý poměr námezdní.
To je dělnický život, šlapaný železnou patou kapitalismu. Nepřidávám mu tmavých barev; všechny tyto podrobnosti jsou všeobecně známy. Znají je příslušníci třídy buržoasní a těší se z toho, že dělníci snášejí takový krutý útisk, aniž by se vzchopili k činnému odporu, a znají je všechny strany, které se hlásí k socialismu. K těmto stranám se obracím; stává se, že zjevy a události, které pořád vidíme, nám zevšední a pozbývají onoho hrozivého charakteru, jejž jsme na nich pozorovali, když jsme si je ponejprv uvědomili. Ale to vědomí oživne a nebezpečí oněch zjevů vystoupí v plné síle před našimi zraky, jsme-li od nich odtrženi a nuceni postaviti se mimo ně, abychom je přehlédli. Vidíme je v jiném světle, jasněji, a snažíme se s nimi ve svém svědomí se vyrovnati. Je mojí touhou, abych toto svědomí v socialistických stranách vládních probudil a přispěl k takové úpravě navrhované předlohy, že by se o ní mohlo říci: odhlasovali ji ne snad socialisté, ale lidé cítící lidsky. Poskytneme jim k tomu pozměňujícími návrhy příležitosti.
Koaliční návrh nejen že vylučuje ohromný počet dělníků pracujících saisonně, zemědělské, lesní a domácké vůbec, ale znemožňuje, aby nabyl dovolené celý zbytek. Ustanovuje za podmínky dovolené nepřetržité zaměstnání v témže podniku. Jen, kdo nezná základní motiv pracovní smlouvy, nevidí v tom ustanovení pramen nepříjemností pro dělníka, šikan a vypovídání z práce a svod ke stávkokazectví. Žádáme, aby se zákon o dovolené vztahoval na všechny dělníky a aby nárok na dovolenou byl podmíněn jen prací dělníkovou, ať u jednoho či několika zaměstnavatelů konanou.
Zaměstnavatelé, kteří vykořisťují dělnické síly, mají samozřejmou povinnost hraditi náklad na dělnickou dovolenou, a to částkou odpovídající době, po kterou dělníka zaměstnávali.
Nestačí, aby po dobu dovolené byl dělník pouze zbaven duševní a tělesné námahy. Má-li jeho dovolená splniti svoje poslání, odčiniti škody z předcházejícího vysilování a poskytnouti síly k pracím příštím, musí dáti dělníkům příležitost, aby změnili celý způsob života. K tomu se hodí účelně zařízené domy odpočinku. Ty lze zřizovat z fondu, k němuž by přispívali zaměstnavatelé a stát.
V úvahách o dovolené na zotavenou je potřebí zvlášť ukázati na učně a mladistvé dělníky. Kdo má srdce pro mladé dělnictvo, komu tělesný a duševní jeho zdar a jeho význam hospodářský není lhostejný, těžko pochopí, že stát dosud udržoval nynější trudný stav dělnického dorostu. Mladí dělníci vyrůstají z dětí proletářských, jejichž údělem je bída hospodářská, a velmi často nedostatek rodinného vedení mravního. Z dětí proletářských rekrutují se mladé dělnické generace téměř výhradně. Kapitalismus rozdělil lidstvo ve dva tábory, z nichž každý žije svým zvláštním životem. I přechod z jednoho tábora do druhého je velmi obtížný; zřídka se stává, aby dítě proletářské se stalo podnikatelem nebo úředníkem, a ještě řídčeji, aby dítě podnikatelovo nebo úředníkovo se stalo prostým dělníkem. Tělesná práce je špatně placena a proto má v očích buržoasních cejch povolání nižšího. Doba učednická se vyznačuje všestrannou nepřízní osudu. Učňové jsou předmětem bezohledného vykořisťování zaměstnavatelů, kteří nijak nedbají na skrovnou zákonnou ochranu těchto slabých dělníků. Bezoddyšná a těžká práce podlamuje síly a zdraví učňů. Nemáme zpráv o tělesném jejich stavu, který se u jejich vrstevníků studentů na některých středních školách velmi pečlivě zjišťuje - ovšem tady se jedná o buržoasní syny a dcery - nemáme zpráv ani o jejich úmrtnosti, protože vážně nemocný učeň bývá poslán k rodičům, kde svůj život dokončí. Námaha a stálé vysilování tělesné nezůstává bez vlivu na duševní rozvoj; překážejí, aby se rozvíjel rozum a aby vyrostla silná a odhodlaná vůle.
Ochrana života a zdraví mladých dělníků je státním příkazem. Těm mladým lidem vyměřujete roční dovolenou osmidenní. Jsou to příslušníci třídy proletářské, proto je odstrkáváte. Když se jedná o zotavenou mládeže buržoasní na středních a odborných školách, ustanovujete pro ni celý červenec a srpen, tedy 62 dní.
Rozbor projednávaného koaličního návrhu ukazuje, že se dělnictvu dostane zákona se slibným titulem, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance, ale jehož obsah neposkytuje dělnictvu nic. Je to šalebná hra s dělnictvem. Vládní strany ji musely sehráti, aby odvedly jeho pozornost od druhého sociálně-politického činu Národního shromáždění, od úpravy svátků, jímž se bere všemu dělnictvu bez rozdílu velká řada odpočivných dnů. Proto se dělnictvu dává lesklý titul tohoto zákona, aby nevidělo nástrahy, která v jeho osud nemilosrdně zasáhne a zhorší jej.
Velká část dělnictva v Československu chovala tu bláhovou naději, že zákonodárné sbory budou míti na mysli obecné dobro, že tedy bude krutý los dělnické třídy zlepšován. Každé zasedání však mu tu naději bere. Naše Národní shromáždění stalo se třídním nástrojem kapitalismu a ochotně mu slouží. Dnes jest už procento dělnictva, které od něho čeká právo a lepší úpravu svého života, velmi nepatrné. Provádění tohoto zákona o dovolené pro zaměstnance bude šířiti přesvědčení, že jejich důvěra byla oklamána. Komunisté se nikdy nemýlili v tom, že smyslem kapitalistického státu je vykořisťování dělnictva a že tomu slouží každé jeho opatření. Pracující lid nemůže očekávati od něho než nové ponížení a nové zotročení. Čím živěji si bude vědom té pravdy, tím blíže bude okamžiku, v němž odvrhne panství kapitálu a zřídí stát svůj. Do té doby nebude opravdového dělnického zákonodárství. V Československu je kapitalismus silný; proto se odvažuje před dělnictvo s tímto výsměchem dělnického zákona. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Dyk.
Posl. Dyk: Vážené Národní shromáždění! Kompromis zpravidla znamená, že nebývá spokojena žádná ze stran, které tento kompromis dělaly. Kompromis znamená, že nebylo vítězů, a má znamenati, že není také přemožených. Jestliže tudíž se takový kompromis nepřijímá s velikým nadšením, nebylo by snad nutno dívati se naň zase s určitým nepřátelským pocitem, jak činili někteří řečníci.
Především pokud se týká předlohy o placených dovolených, ve které řečník německé sociální demokracie, ačkoliv pozorně se díval na tuto předlohu, nevypozoroval "žádných výhod pro dělnou třídu", vnucuje se každému, kdo uvažuje o hospodářských problémech ne snad jako straník, nýbrž jako člověk vědomý si toho, že od správného řešení těchto hospodářských problémů závisí blaho republiky, přesvědčení, že musí posuzovati možnosti republiky Československé jen v rámci, ve kterém se nalézáme, a takový člověk musí položiti tam z německých sociálních demokratů, kteří kritisují vymoženosti republiky Československé, otázku, není-li to právě nebezpečné sousedství německé říše, kde, jak známo, sociální demokraté hrají roli nemalou, která nás nutí ve věcech hospodářských k velké opatrnosti. Jakmile se příliš přepne tětiva, praskne, a sociální vymoženosti, které vedou až k sociální bídě, to jest k nezaměstnanosti, byli by vymoženostmi velmi problematickými.
Musíme tedy žádati, aby německá sociální demokracie, která zde, na půdě československého parlamentu, je tak nespokojena vymoženostmi sociálními, hájila tyto vymoženosti také na foru, kde by k tomu měla mnohem více důvodů, a kde tak důrazně toho nečiní. Jestliže německá sociální demokracie není spokojena s dnešní předlohou, měla by si položiti otázku, můžeme-li a smíme-li my jíti v poskytování těchto výhod podstatně dále než říše německá.
Je nutno, aby tyto hospodářské poměry byly řešeny ve větších liniích, a my i při nejlepší vůli nebudeme moci prováděti nemožnosti. Je tedy povinností německé sociální demokracie, aby nám umožnila rozumnou hospodářskou politiku. Jestliže v říši německé budou sociální vymoženosti hynouti, je přirozeno, že reflex padne také na poměry naše.
Přecházím k druhému bodu, ke kterému jsem se zvláště přihlásil. A tu mohu především začíti tím, že mně, v opak těch, kteří tak rozhodně se u nás vyslovují proti kompromisům, se zdálo opravdovým politickým úspěchem a projevem politické zralosti, že jsme v této choulostivé věci ke kompromisu došli. Zdálo se mně, že, jestliže z různých stran sporných byla zachována chladnokrevnost k ústupkům, je to průkazem státotvornosti na obou sporných stranách, důkazem, že jsme si vědomi těžké situace, ve které se nalézáme, a kde není možno diktovati žádné straně, ale kde jest nutno se dohodovati. A jest přirozeno, jestliže se dohodujeme, vedle věcí, které vymůžeme, jsou určité body, v nichž musíme ustoupiti straně druhé.
Výsledek jednání, jak se jevil v předloze osnovy o svátcích, nezdá se mi neuspokojivým. Naopak. Mohu však říci, že mé dobré mínění v této věci bylo poněkud seslabeno tím, co následovalo. V § 2 předložené zákonné osnovy bylo škrtnuto označení apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje, Sv. Václava a Mistra Jana Husa.
Viděl jsem právě etickou cenu tohoto kompromisu v tom, že přijal i příslušník strany lidové památný den "Mistra Jana Husa" jako něco, s čím se může smířiti a na druhé straně, že i ten, kdo stojí na půdě "Volné Myšlenky", kdo stojí proti církvím, nic nenamítá proti historickému označení "Sv. Václav" anebo "Sv. Cyril a Metoděj". Viděl jsem etickou sílu tohoto kompromisu v tom, že se vzájemně vyšlo vstříc. Ovšem ta má radost zeslabena jinými událostmi včerejšího a dnešního dne.
Včera jsme v ústavně-právním výboru zažili dosti zajímavé scény. Viděli jsme, že předlohy o svátcích bylo využito se strany německé k útoku na dohodu, která se stala. Způsobem, který projevoval až úmysl obstruovati, byla tam sháněna kde která argumentace proti osnově. Myslím, že jest vždycky dobře, když se každý obrací také trochu do nepřátelského tábora, aby zkoumal, co tam se děje. Neříkám, že proto, že odpůrce projevuje určitý odpor, nějaká věc musí býti už dobrá. Jsem však spíše názoru, že důkazem, že určitá věc je špatná, je odpůrcova radost z ní a tu včera i dnes opět a opět jsem došel k tomu názoru, že nejsme si toho vždy vědomi. Je tu jediná možnost dohody, která dnes může udržeti stát a kladnou politiku v tomto státě, posici našeho národa jako národa státního, kdežto jestliže opustíme cesty této dohody, vydáme se na milost a nemilost těm lidem, kteří se nám smějí. Tato kapitulace stran většinových zdála by se mi žalostnou. Slyšeli jsme tu výmluvný výklad kol. Zeminové o pokroku atd. a o tom, že skutečně tu byla již jakási možnost, aby se konečně ta můra, která na nás ležela v podobě strany lidové, odstranila. Jestliže někoho odstraňuji, musím se tázati, kým nahradím toho, koho odstraňuji. Myšlenka minoritní vlády přece se nejeví možnou nikomu, kdo zná u nás poměry vnitřní a obtíže, se kterými pracuje koalice. Minoritní vláda by nevydržela ani týden a jestliže by vydržela, musila by každý den a každou chvilku své existence platiti mnohem dráže než stojí jednotlivé strany a stát kompromisy učiněné v koalici dnes. Tedy myslím, že bychom musili zkoumati, je-li tu možnost náhrady. A zrovna v této věci, která se týkala svátků, ukázala se zajímavá věc. Je tu spor o svátek Husův a já zde neváhám říci, že bychom to považovali za čin velice státnický a krásný od strany lidové, kdyby měla odvahu hlasovati pro celou učiněnou dohodu a kdyby tím hlasováním projevila svůj úmysl udělati, řekl bych kříž, nad historickým sporem a projeviti ducha snášenlivosti a snahu po vyrovnání starých staletých sporů. (Výkřiky poslanců strany lidové.) Já bych to považoval za veliký čin se strany lidové, a jestliže strana lidová tak neučiní, pak ztratí krásnou příležitost, která se tak snadně nenaskytne, získati úctu a upraviti poměry do budoucna. (Výkřiky posl. dr. Mazance. - Předseda zvoní.)
Já bych to považoval za veliký čin se strany lidové, ale nelze-li v tomto parlamentě nikomu raditi, konstatuji jen lítost nad tím, že jedna ze stran, které se dohodly, sama chce podrýti mravní efekt této dohody. Na druhé straně doznám, že co vytýkám straně lidové, lze vytknouti neméně jasně na druhou frontu. Myslím, že to, co zde mluvila kol. Zeminová, nebylo slovo včas, že byla to řeč, která měla snad svůj smysl jako řeč agitační, ale v dnešní choulostivé době byla nemístná a ztížila posici rozvážných živlů strany druhé, ohrozila těžce mravní význam dohody a to, co jsme si slibovali, že totiž bude odstraněn trvale jeden balvan na naší cestě, to do jisté míry zmařila.
Myslím, že musím za svou stranu s plným důrazem se ohraditi proti tomu, co o ní mluvila kol. Zeminová. Ona, vytýkajíc, že strany měšťanské vlastně zmařily tu minoritní vládu, kde by nebyli lidovci, tvrdila, že prý se tak stalo, poněvadž tyto strany viděly ve straně lidové jednoho ze svých měšťanských pomocníků. Pravím za sebe a myslím, že za všecky, kteří v této věci jednali a mluvili, že nám zde neběželo o udržení měšťanského pomocníka, nýbrž o upevnění ducha dohody na všech stranách, aby koalice rozřešila v zájmu celonárodním a státním choulostivé problémy ne diktátem, ale rozumným ústupkem všech stran zúčastněných. (Výborně!) Z národního důvodu jsme si nepřáli, aby tu byl vítěz, který deptá šíji poraženého, poněvadž takový pocit porážky práci do budoucna ztěžuje, ne-li znemožňuje. (Tak jest!) A tento pocit porážky může vyvolati jen potřebu a touhu revanchovati se při příležitosti nejbližší. Jestliže mi někdo šlápne na síji, tedy snažím se zítra či pozítří sám na tuto šíji protivníkovi šlápnout. Tedy celou naší politikou v tomto sporu nebylo nějaké sledování třídních či stranických zájmů, nýbrž jedině chránění zájmů národních. A že tyto zájmy národní byly ohroženy, nemusím snad všem dokládati. (Výborně!) Že nebyly by řešením opačným uchráněny zájmy pokrokové, jak se snad domnívá kol. Zeminová, dosvědčuje scéna, která se udála včera v ústavně-právním výboru. Nevím, považuje-li kol. Zeminová p. dr. Kafku za muže pokrokového. Ale ministr Beneš, pokud mám ten dojem aspoň z procházek couloirových, považuje tohoto p. dr. Kafku za muže pokrokového. Nuže, tento p. dr. Kafka prohlásil včera, že on je proti Husovi jako proti šovinistovi. Není tedy ani u těchto německých pokrokových lidí možno hledati podporu t. zv. pokrokových požadavků. (Hlas: On přiznal také jeho velikost!) Ano, on řekl: Já uznávám velikost Husovu, vážím si každého, kdo se dá upáliti za svou pravdu, ale nešťastnou náhodou byl ten Hus člověk, který kromě charakteru byl Čech. A nyní vytáhl Lützowa a začal čísti jeden ten hříšek Husův po druhém. A vynechal pouze jediný a to je citát Husův, že "tehdy Němec Čechu přeje, až se had na ledu hřeje". To ve výběru citátů ještě chybělo.
Bylo by velmi dobře, jestliže opomněl tento citát citovati pan posl. dr. Kafka, kdybychom my v tomto parlamentě byli si ho vědomi. Ale řekne se: Nu on, to je měšťák, nacionál, ale máme tu lidi daleko pokrokovější a ti nás uchrání, ti budou dělati tu velikou frontu, která odstraní vlivy zpátečnické a měšťanské a bude "jeden ovčinec a jeden pastýř pokrokový". Ale v ústavním výboru ujal se slova také německý soc.-demokrat kol. Hackenberg prohlásil: "Já bych byl pro památný den Husův jakožto den kacíře, ale nemohu býti pro památný den Husův jakožto nacionála." Tedy rozdíl byl celkem takový, že nacionál mluvil o šovinismu a internacionál vytýkal nacionalismus. Ale resultát byl úplně stejný, jedině s tím, že ve včerejší schůzi křičel toto "ne" posl. dr. Kafka způsobem poněkud, řekněme, neobvyklým za parlamentního jednání, kdežto německý sociální demokrat, to mu přiznávám, zachoval přece jen určitou chladnokrevnost při běžném jednání obvyklou.