Úspěch má tedy býti v tom, že se tento zákon vůbec nyní vyřídí a že bylo možno dosíci s návrhem zákona o úpravě svátků junktimu. Je k tomu potřebí dětské mysli, aby člověk věřil takové pohádce. Dosažení a uplatnění junktimu mezi oběma návrhy není úspěch sociálně-politických prací stran, které jsou povinny hájiti náležitě dělnických zájmů nýbrž podnikatelů. Když se roku 1922 zabývaly odborové organisace zavedením zákonné dělnické dovolené, podnikatelé ihned prohlásili: Uděliti zákonné dovolené bez úpravy svátků jest nemožno, určité svátky musí býti zrušeny. Byli to tedy podnikatelé, kteří již roku 1922 žádali junktim. Dovedli, využívajíce kulturně-politických diferencí, které se vyskytly, tak dobře věc zkroutiti, že junktim vypadá jako ústupek oběma dělnickým stranám v koalici. Popíráme zcela rozhodně, že úprava dovolených zákonem jest možna jen tehdy, zruší-li se svátky. Postupovalo se takto v Polsku, prohlásilo se v Rakousku, že zákon o dovolených může býti vydán, jen budou-li zároveň upraveny svátky?Přišlo při prvém návrhu o dělnických dovolených ministerstvu soc. péče byť i jen na mysl, že to nelze provésti, aby při tom nebylo zrušeno množství svátků? Nikoliv! Ani u nás původně nikdo nemyslil, že mezi oběma otázkami jest junktim, avšak podnikatelé chtěli dělati potíže a proto tedy přišli s junktim a nyní se stalo to, že úspěch podnikatelů, který již dříve dovedli uplatniti proti vládě a ministerstvu soc. péče, jest nyní na konec líčen jako úspěch některých stran.
Není mým úkolem, abych se pouštěl do všech podrobností tohoto návrhu zákona. Obstará to jiný řečník našeho klubu. Chtěl jsem jen ukázati, že takto nelze dělati sociální politiky, že se tímto způsobem dělníkům nepomáhá, nýbrž, že se tímto způsobem sociálně-politické zákonodárství vydává stále více a více na pospas potřebám a požadavkům podnikatelů. Jaký bude následek tohoto nového zákona? Máme mnoho kolektivních smluv - nevím, zda také české odborové organisace uplatnily v kolektivních smlouvách taková ustanovení, ale předpokládám to - v nichž se zajišťuje dělníkům dovolená až do 14 dnů, trvá-li zaměstnání určitou dobu. Dovolená ovšem nezačíná ve všech smlouvách ihned 6 dny, začíná 3 dnny, avšak po 2 až 3 letech zaměstnání dostupuje 6 dnů a přes 6 dnů. Co nyní způsobí tento zákon? Podnikatelé budou bojovati proti těmto kolektivním smlouvám, jež pro dělníky obsahují dalekosáhlejší ustanovení, a snažiti se je odstraniti. Do jaké situace uvádíte nyní dělníky v jejich odborovém boji a jakou podporu poskytujete podnikatelům v jejich boji proti tarifně smluveným delším dovoleným v jednotlivých průmyslových odvětvích! A dále: V tomto zákoně zavádíte ustanovení, jímž daleko ještě nezajišťujete všem těm dělníkům dovolenou, kteří dodnes ještě nebyli s to, aby jí dosáhli smlouvou. V zákoně máte předpis, v němž se praví, že se ustanovení tohoto zákona nevztahují na zemědělské a l sní dělníky na denní plat. Tím vylučujete mnoho desetitisíců zaměstnanců, kteří pracují po celý rok den ze dne, avšak jen za denní mzdu a kteří mají právě tak potřebí nároku na dovolenou, jako dělníci průmysloví nebo živnostenští. To jsou vesměs chybná ustanovení, to jsou návrhy, proti nimž se musíme rozhodně ohraditi a kterých podle našeho názoru nelze nazvati jinak, než odbytím slibů, jež byly dělnictvu po celá léta činěny v otázce dovolených. Tato ustanovení sama velmi ostře odporují návrhům, které učinilo ministerstvo soc. péče na počátku a které šly daleko dále, ač také nevystihovaly všeho, čeho žádáme, které však proti tomuto zákonu vždy ještě zaslouží přednosti.
Ve své vlastní důvodové zprávě musíte se hanbiti, poněvadž nemůžete zamlčeti, že státy jako Rakousko a Polsko jdou v otázce dovolených mnohem dále. Ovšem, včera nám bylo v soc.-politickém výboru prohlášeno, že otázka dovolených musí býti upravena mezinárodním zákonodárstvím, stát sám o sobě že nemůže dělati příliš velkých skoků. Naproti tomu poukazuji na to, že přesto, že ve všech větších stavovských skupinách byly smluvně sjednány dovolené, průmyslový vývoj se nezastavil a netrpěl tím. Vykonávala na nej nepříznivý vliv opatření státu a trpěl politikou, již jsme s tohoto místa vždy potírali. Takovéto odražení naší odůvodněné politiky musilo nás překvapiti zvláště proto, že nevyšlo z úst zástupce podnikatelstva, nýbrž z úst zástupce dělnické strany. Dosud bylo vždy zvykem podnikatelských svazů a kapitalistů, namítati proti každému sociálně-politickému požadavku, že může býti upraven jen mezinárodně. Že však i zástupci dělnictva nastoupí zpáteční cestu až k takovémuto názoru, jest nesmírně smutné.
Všeobecně jsem poukázal, že zákon o dělnických dovolených nemůžeme pokládati za dílo pokroku. Byli jsme nuceni podati četné pozměňovací návrhy, které z části souhlasí s návrhem zákona, jejž dříve hájilo ministerstvo soc. péče a shodují se s návrhem zákona, který jsme sněmovně podali minulého roku. Mimochodem poznamenávám, že nechápu, jak lze od návrhů, které byly podány sněmovně o úpravě otázky dovolené roku 1922 a 1923, o dva roky později upustiti a jak lze ty, kdo stojí ještě na půdě tehdejších návrhů a prohlašují, že byly dobré - návrhy, které jsme neučinili my, nýbrž čeští soc. demokraté a národní socialisté - líčiti jako demagogy, kteří nemají smyslu pro stát. Ostatně zaměňujete zpravidla potřeby koalice s potřebami státu, bohužel, mezi tím také s potřebami dělnictva. Jistě však přijde hodina, kdy i vy poznáte, že na takovéto půdě a podle takovéto methody není možno dělati zdravou sociální politiku. Kdybyste aspoň poněkud ještě projevili pro to porozumění a dbali námitek, které jsme vznesli po odborových zkušenostech, pak se musíte - jestliže již vše odmítáte, bez možnosti přezkoumati, jako se to stalo včera aspoň postarati, aby do zákona bylo přijato ustanovení, aby se nestal pro podnikatele oporou, aby nemohli vzíti dělníkům delší dovolenou, která se zakládá na smlouvách. Pro nás porada a vyřízení tohoto zákona není žádnou událostí, která by nás naplňovala radostí, neboť zůstává dělníkům mnoho dlužna.
My ovšem nepozbudeme mysli. Jsme přesvědčeni, že podnikatelé, použijí-li tohoto zákona o dovolených, aby ho využili proti dělníkům, kteří si již vybojovali více, nedosáhnou všeho. Avšak náš boj bude ztížen a ztrpčen. Odborový boj jest tím těžce poškozen. Takovouto sociální politikou bude to, co si již jednotlivé dělnické skupiny vymohly, ohroženo. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pí. posl. Zeminová.
Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Ohromná většina našeho národa nesla velmi těžce fakt, že celá kulturní politika státu uvázla v posledních letech na mrtvém bodu. O všech možných potřebách . . . (Nepokoj.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): . . . státu a obyvatelstva parlament jednal v posledních letech. Luštil přetěžké nesnáze a starosti poválečné, snažil se zmírniti nezaměstnanost, bytovou krisi, drahotu, finanční rozvrat a úpravu valuty, uzákonil rozsáhlé sociálně-politické, zemědělské a živnostenské zákonodárství, pozemkovou reformu, mezinárodní smlouvy mírové a obchodní. Jen kulturním potřebám parlament se nevěnoval tak, jak toho velká důležitost a časovost jejich vyžadovala. Cítili jsme to všichni jako veliký dluh naší národní revoluci.
Co bylo příčinou tohoto nepříznivého stavu věcí, ví dnes každý politický člověk. Komunisté, aby mohli agitovati, utekli z pracovní státní většiny a od zodpovědnosti již v roce 1920. Tím socialistické strany a pokrokový lid ztratily naráz převahu ve vládě i v koalici, a to v době nejdůležitějšího vývoje státu. Republika musela se ovšem v parlamentě opírati o většinu, měla-li žíti. Z německých stran se však žádná loyálně do služeb státu postaviti nechtěla. Bylo to v popřevratové době také pochopitelno. Bylo proto nutno sáhnouti ve státě k poslední straně, která ještě zbývala, a to ke straně lidové. Lidovci ovšem využitkovávají tohoto výjimečného postavení, které jim strana komunistická a pokrokoví Němci dobrovolně vydali.
V koalici osvětově tak různorodé docházelo ovšem k velikým sporům o církevně-politické otázky, jež byly součástí programu, ale k jejichž plnění nedocházelo. Ministerský předseda Švehla snažil se všemožně utlumiti tyto spory, nevida nikde možnosti utvoření nové pokrokovější koalice.
Tlak vyvolal ovšem protitlak, napětí se stupňovalo a kulturní dusno stávalo se v poslední době nesnesitelným, zejména po vydání onoho pověstného pastýřského listu, útočícího přímo na zákony a základy našeho samostatného státu. Politické strany a nejširší vrstvy obyvatelstva povstaly po maďaronském tomto aktu k odporu. Hnula se inteligence, učitelstvo, Sokolstvo a kde kdo volal k odporu. Každý bolestně cítil, že ohroženy jsou nejvzácnější duševní statky. A to budiž ke cti národu našemu řečeno, že se nikdy pouze za materialistickými prospěchy, nýbrž jsa hluboce morálně a fysiologicky založen, hledal svoje ideály v přetěžkých vysilujících bojích za pravdu, svobodu svědomí a práva malého národa.
Za této situace celá veřejnost netrpělivě očekávala, najde-li se někdo, kdo by měl dosti odvahy a síly, udeřiti do rostoucí reakce i za cenu změny koalice. Strana lidová od ustavení koalice nepřetržitě odpírala o nutných, církevně - politických reformách jednati, ač byly vážnou součástí koaličního programu. Proto v říjnu minulého roku hledali jsme i v této sněmovně mezi různými stranami možnost nějakého docílení pokroku v těchto otázkách, ale marně. Zejména komunisté měli jiné starosti než odlukové zákony protiřímské. Vznikl mezi nimi boj, kdo koho pohltí a strhne-li Moskvou dosazené německo-maďarské vedení všechno dělnictvo československé do područí svého vlivu.
Za celá 4 léta své existence si strana komunistická otázek kulturních a boje proti Římu ani nevšimla, nejen v parlamentě a v novinách, nýbrž ani na žádném sjezdě strany a na žádné konferenci o nich nejednala, naopak, útočila a bojovala výhradně proti socialistům.
Všechna práce a všechna zodpovědnost spočívala za těchto poměrů zejména na straně naší a na straně sociálně-demokratické. Na prosincovém sjezdu československé strany socialistické prohlásil jasně vůdce strany Jiří Stříbrný, že se kulturní a církevní politické reformy dělati musí i za cenu změny koalice a utvoření minoritního kabinetu. To bylo prvé přímé vypovězení boje reakci. Celý pokrokový svět československý se zaradoval, vida možnost vybřednutí ze zbahnělého života. Stříbrný, jako náměstek premiera vlády stal se přímo symbolickým nositelem státní autority a energie, síly a vůle lidu. V několika měsících za aktivní součinnosti vlády, socialistů a koaličních stran srazil bursovní spekulanty, zlikvidoval puč Verčíka, Horna, Seidlera a Hakena, vyhlásil zřízení státní cedulové banky, prosadil zákonné zavedení placené dělnické dovolené, prolongoval se zákon na ochranu nájemníků na celá 3 léta a také strana lidová i ostatní strany reakční jsou na ústupu.
Netajíme se nikterak tím, že veliká většina strany naší a konečně celá naše strana i sociální demokraté doufali, že strana lidová bude úplně vytlačena z koalice a vlády. Nepodařilo se nám to pro naprostý odpor měšťanských stran národně-demokratické a republikánské, které ústy svých vůdců pana dr. Kramáře a ministra Malypetra prohlásily, že, jestliže se strana lidová dala na ústup v otázkách kulturně-politických, musí strany tyto setrvati v koalici se stranou lidovou. Strana lidová je stranou vysloveně buržoasní a protisociální a je pochopitelno, že strany měšťanské hledí uchovati stranu lidovou v koalici jako jednoho ze svých měšťanských pomocníků, bez ohledu na to, že to znamená velké kulturní nebezpečí.
Utvořiti minoritní vládu ze dvou socialistických stran proti 18 ostatním stranám v parlamentě bylo by pochybným dobrodružstvím, které by, bohužel, nemohlo skončiti vítězstvím socialismu a pokroku. 80 poslanců našich nebylo by mohlo poraziti 220 poslanců oposičních skupin. To nebylo vinou socialistických stran ani poslanců, nýbrž vinou voličstva, které se nikdy kandidátů na jejich kulturní stanovisko neptalo, ničím je nezavazovalo, a když zvolilo většinu poslanců stranících Římu, žádá potom od parlamentu, aby dělal odlukový zákon.
Jedno je nutno konstatovati z chaosu kulturních zápasů: Proti odkládací a opatrnické politice Msg. Šrámka nebyli socialisté s to, pro poměrnou netečnost lidu rozpoutati živelný odpor z měst i venkova proti rostoucí reakci v různých oborech. Na pomoc socialistům přispěchaly nejen provokační konfiskace pokrokových časopisů, nýbrž nejvíce sám katolicky episkopát, jednající úplně podle staročeského pořekadla: "Koho chce Bůh zahubiti, toho raní slepotou." Luďáky a část hierarchie posedl ďábel pýchy a dráždili a uráželi národ tak soustavně, že pobouření konečně vypuklo. Pověstný Durychovův útok na nesmrtelnou památku Husovu stál římsko-katolickou církev jistě 100.000 věřících a útoky známého pátera Tylínka proti presidentovi Masarykovi a také útoky kol. posl. Myslivce . . . (Posl. Myslivec: Jaké útoky? V parlamentě se všechno má doložit fakty!) To je opakování toho, co jste řekl na Svaté Hoře. (Posl. Myslivec: To je žvanění!)
Místopředseda Buříval: (zvoní): Volám pana posl. Myslivce k pořádku.
Posl. Zeminová (pokračuje): . . . stály Řím zase jistě nejméně 100.000 stoupenců. (Výkřiky posl. dr. Mazance.)
Neznalostí psychologie národa vynikli zvláště smutně proslulí autoři pastýřského listu, který zaplatí Řím nejdráže. Pastýřský list srazil pokrokový lid v republice a posunul kulturní probuzení Slovenska o celé století dopředu. Věru, že si pánové Tylínek, kol. Myslivec, Durych, Fischer-Collbrie a Jantausch nezaslouží papežského řádu "pro ecclesia". Pravdu měl karpatoruský biskup Gebej, který prohlásil: "Pastýřským listem argaláše a sodemity nevyhubíme a odmítneme-li my oddávati nebo pohřbívati křesťany jiné politické konfese, učiní tak církve ostatní a koho potom bude Řím ostříhati?"
Luďáci, římská hierarchie a její monarchističtí agenti snaží se nyní vyvolati v cizině pomocí mezinárodního klerikálního tisku dojem, jakoby v našem státě docházelo k pronásledování křesťanů. Nikdy větší lež nebyla vyslovena. Za celých 6 1/2 roku od založení republiky nevyšel proti římsko - katolické církvi ani jediný výjimečný zákon, ač tak častokráte se proti našemu národu provinila. V době, kdy se státu nesmírně oddané, vřele národně cítící církvi československé, rostoucí jako lavina, odpíralo právo na existenci, v té době, když jste zavírali po celých desítkách československé kněze do kriminálů jen proto, že se po česku modlili za republiku a presidenta, v té době, když se do pravoslavných stoupenců střílelo jen proto, že se v řeckokatolických kostelích modlili po svém způsobu . . . (Výkřiky posl. Tománka. - Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): . . . v té době také nastalo tažení Říma proti svobodné škole a tisku . . . (Posl. dr. Mazanec: Vy jste stavěli šibenice, ale ne pro židy, nýbrž pro katolické kněze!) Já vám hned něco povím o těch židech, jen trochu počkejte.
V té době získávala římsko-katolická církev ohromné koncese. Zvýšila se jí ve státním rozpočtu příslušná položka jistě o statisíce, ačkoliv téměř 2 miliony věřících vystoupilo z jejich řad. Zřídilo se zbytečné vyslanectví u Vatikánu, tedy u papežského státu, který přes 50 let již neexistuje, a dělala se pozemková reforma na obrovských církevních velkostatcích tak hlemýždím krokem, že je to přímo vysmíváním všemu tomu, co jsme v zákoně o pozemkové reformě lidu dávali. (Výkřiky posl. Myslivce.)
A nyní odpověď p. posl. dr. Mazancovi: Pražský arcibiskup Kordač vyházel řadu v práci sešedivělých služebníků na ulici, až museli jsme podati ve sněmovně interpelaci která byla zodpověděna kladně, ovšem soukromě - a nahradil je svými příbuznými, ač jim mohl poskytnouti podporu z ohromných svých příjmů. Sám časopis katolického duchovenstva "Jednota" ostře psal proti hlavnímu hříchu arcibiskupově - lakotě - neboť na kaplanech šetří, ač utržil za jediný rok 1923 přes 8 milionů Kč za dříví z arcibiskupských lesů, ale chudým příbuzným nedaroval ničeho.
Dělá ze sebe vlastence, ale všecky svoje dvory u Prahy zpachtoval německé židovské společnosti modřanské, jen aby chudým křesťanským malým a středním zemědělcům nemusel popustiti kousek půdy. To je odpověď na slova p. posl. dr. Mazance.
Také na Slovensku maďaronští biskupové a kněží štvou chudý, neuvědomělý lid proti republice. (Výkřiky posl. dr. Kubiše.) Člen praemonstratského řádu v Jasově Imre Lačný zrazuje nás Maďarsku, ostřihomský arcibiskup maďarský intrikuje proti nám zahraničí a spišský biskup Vojtašak štve nezřízeným způsobem proti Sokolstvu. (Hluk. - Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.) To všechno z nenávisti proti republice, to všecko proto, že se má přikročiti rychle k provádění pozemkové reformy i na těch církevních velkostatcích. Řád praemonstrátů v Jasově - a přece Kristus přikázal učedníkům svým, že mají žíti ve věčné chudobě - je majitelem 20.582 ha půdy na Slovensku, ostřihomský arcibiskup docela 50.791 ha, ostřihomská kapitola 32.373 ha. Ostřihomské semeniště 4516 ha, spišské biskupství 23.373 ha, nitranské biskupství 17.307 ha, báňskobystřické 28.417 ha, bratislavská základna na 20.000 ha atd.
Tato římsko-katolická hierarchie nic nedbá na bídu slovenského lidu, ale aby ohlušila a zamezila volání těchto lidí po církevní půdě, vyvolává štvanice proti republikánům, proti socialistům a proti Sokolstvu, i proti republice, aby zakryla pravý stav věci. "Podle skutků poznáte je", říká se dnes na Slovensku a "Běda těm, skrze něž pohoršení pochází!" Nedávno vyprávěl mi úředník Pozemkového úřadu, který 2 roky ztrávil ve službě na Slovensku, jak tam straší kněží lid a jak odhánějí ho od půdy. Vyprávěl mi o tom, že říkají lidu, i na kazatelnách, že za každou píď církevní půdy Panna Maria krvavou slzu vyroní a za každou brázdou čert se objeví, aby trestal ty, kteří se o půdu hlásí. (Hluk.)
Musíme býti povděčni solidaritě většiny koalice, že vysoko povznášejíc autoritu státu, pronesla devisu: jsou-li zavíráni svedení bolševici, že rozbíjeli hlavy policie a výlohy obchodů, musí býti také jedna morálka, jeden zákon i pro štváčskou hierarchii, která chce rozbíti základy a zákony této republiky. (Hluk. - Výkřiky.)
Získal-li Stříbrný za velkolepého souhlasu socialistů a za pomoci druhých koaličních stran souhlas k vyřešení nejnaléhavějších otázek (Výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.) církevně-politických, jako jsou zákonné ustanovení svátků, spoluužívání hřbitovů a zákon interkonfesijní, je to šťastně započatá prvá epocha k provedení odluky církve od státu. (Hluk.)
Dnes projednává se zdánlivě nedůležitá předloha, o stanovení svátků. Dělníci uvítali ji s povděkem . . . (Výkřiky posl. Hancko.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám pana posl. Hancko o klid. (Výkřiky posl. Hancko.)
Posl. Zeminová (pokračuje): . . . protože byla pevně vázána k zákonnému rozřešení placených dovolených dělnictvu. Gážisté, i ti bezvěrečtí, dost leckde budou zrušených svátků litovati. Nezapomeňme však, že za ně zavádějí se závazně svátky nové, a to 1. máje, 5. a 6. července a 28. října, které před převratem neexistovaly. (Výkřiky ľudových poslanců slovenských.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): V otázkách pondělků velikonočních a svatodušních a v otázce svěcení Štěpána o vánocích se strana naše nestavěla na odpor, považujíc je jaksi za právně vydržené ferie, nutné k odpočinku v určitých obdobích. Doufáme, že v jarním zasedání dojde i o dnech těchto k všeobecné dohodě stran.
Pro stát i společnost byla zákonná úprava svátků k vůli pořádku svrchovaně nutná. Pro nás, socialisty, mimo to stává se předloha o svátcích ohromným historickým dílem, v duchovním životě národa téměř Předloha přichází v pravý čas, aby váhavé upevnila, slabé a netečné vyburcovala a bojující posílila.
Jan Hus a Jan Nepomucký! Co nám vyprávějí tato dvě jména? 500 let naší historie je v nich soustředěno. Chvíle nejvyšší slávy i nejstrašnějšího utrpení. Je spjato s ní probuzení i smrt svobody svědomí, záře sluneční i půlnoční temno svobody národa. Dva symboly, osvětlující pronikavě tisíciletý zápas Slovanů s Římem. Přiznáváme, že předloha, rušící svátek Nepomuka (Hluk.) a zavádějící na věky v republice památný den mistra Jana Husa, naplňuje nás hlubokým pohnutím.
28. říjen a 1. máj jsou nově ozářeny a také povzneseny 6. červencem.
Za svobodou politickou nezadržitelně jdeme k svobodě sociální a duševní. Všem nám zdají se cesty ty pomalé. Právem utěšuje nás Masaryk: "Kdo věříš v pokrok, nebuď netrpělivý, ale v práci vytrvalý a neústupný, a potom zvítězíš!" (Posl. Myslivec: Jste průkopníci Tausika a Hakena!)
Vy jste arcibiskupa činovník, nic jiného!
Jak nám bylo všem doma i za hranicemi ve strašném, temném roce 1915, kdy měla se slaviti 500letá památka velkého Mistra. Nad Evropou bouře, nad námi strojní pušky, kterým vy jste také někdy žehnávali, (Výkřiky.), kriminály a šibenice.
A ušlapaný národ, zavalený hroznou přemocí, uzavíral se duševně v sebe a utíkal se ke knihám, které, jako kdysi bible, stávaly se studnicemi víry, odvahy a vzdoru. Ve statisících četl se vzrušeně obraz doby, Jiráskovo "Temno", hltala se epopej slávy "Proti všem" a zbožně opakovali jsme si znovu a znovu vřelá slova útěchy Arnošta Denise, jehož slovy svobodomyslná Francie k nám volala: Neklesejte! Denis volal ze svých děl k ohlušenému našemu svědomí: Čechy zůstaly dlužny Janu Husovi, že se povznesly samy nad sebe; jejich historie skrze něho sloučila se s historií člověčenstva. Časem některý národ povstane a postoupí na přední stráž světa. Tehdy nese v rukou svých osudy civilisace; neztráceje nic ze své osobitosti, vtiskuje ráz celé doby historické. Potom unaven tímto nesmírným úsilím a přetížen oběťmi, upadá zpět do všedních starostí, vleka se strašně za těmi národy, jež snahami svými povznesl. Národové ze přední stráže lidstva vycházejí vysíleni slavnými zápasy, ale zůstávají duchovně proměněni.
Za tuto čest, kterou ještě mnohé národy neměly, aby razily lidstvu nové cesty, vděčí národ československý Husovi.
Hus přemožený zůstává větší než jeho vítězní pokračovatelé. Jim chybí očištění a posvěcení utrpením, stejně jako jeho snášenlivost, laskavost a úcta k autoritě pravdy.
Luther je toliko hlava protestantismu, ale Hus byl volným synem křesťanství znovuzrozeného. Národ český, svobodný a vítězný, dokázal, že má nárok na existenci, postaviv se v čelo Evropy. Vysílený středověk zpěčoval se skonati, Hus zasadil mu ránu smrtelnou. On postavil právo svědomí proti mrtvé autoritě, národ jeho první provolal pokřik svobody, jejž věkové od té doby podávaly jeden druhému. Tenkráte stal se národem osvěty.
Kdyby byli národové voláni jednou před soudnou stolici dějin, aby prokázali, čím přispěli k společnému lidství a pokroku, mnohý, a to ne nejméně hrdý na svoji velikost a moc, snad by byl v rozpacích, čím se vykázati. Francie by ukázala na křížové výpravy a velkou revoluci, Italie na slávu renaissance, Rusko na tisíciletou stráž na hranicích Asie, Španělsko na objevení nového světa, Anglie na výzkumy po celé zeměkouli. Národ československý uprostřed tohoto kongresu zaujímal by místo slavné a Hus šel by daleko před Lutherem.
Památku tohoto gigantického velikána osvobozený národ právě znovu obnovuje a zasvěcuje. Předlohou touto národ náš vítězí nad Římem, světlo nad tmou, pravda nad lží, historie nad legendami. Hrůzy protireformace zmizely. Tma Koniášova ustupuje do pozadí jako těžký sen. Nebude již zníti po vlastech našich misionářské: "Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanskou nevěru i každou babskou pověru. Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše." Světec temna Jan Nepomucký padá do propasti zapomenutí, genius národa a světec pravdy Jan Hus živ bude věčně v srdcích vděčného národa.
V březnu 1729 po dlouhém váhání a za veliké dary papež Benedikt III. v římském Lateráně, za účasti 39 kardinálů, pronesl svatořečení Jana Nepomuckého. Stalo se tak z důvodů politických, ne náboženských. Co nezmohly křižácké výpravy a hrůzy protireformace, to měl dokonati falešný svatý. Jan Jana měl poraziti, z národa Husova, Žižkova, Chelčického a Komenského měl se státi národ Koniášův, oddaný Římu, šlechtě a Habsburkům. Ale marně. Doba se naplnila a marně Pekařové, Marešové a Jurigové mluví o nutnosti zachování poetické slávy legend svatojánských. Duše národa nemůže býti rozpolcena. Vyznáváme-li Husa, musí zmizeti Nepomuk.
Maďaři a ľuďáci brojí zejména proti zrušení svátku sv. Štěpána. Nejde o Štěpána učedníka, nýbrž o Štěpána výbojného, barbarského knížete, který přijav od papeže titul apoštolského krále, zřídil za to ihned 10 biskupství, ostřihomské arcibiskupství a četné kláštery, a nadal je tak ohromnými statky, zejména na Slovensku, že dodnes tito hierarchové patří k nejbohatším církevním hodnostářům na světě. U nich není to boj o svaté, nebo o symboly náboženství, nýbrž o udržení světského mamonu a udržení památky maďarského krále, který byl největším hubitelem Slovanů. Proto ten odpor ľudové strany . . . (Posl. Tománek: Vy jste sprostá!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana posl. Tománka k pořádku.
Posl. Zeminová (pokračuje): . . . . plující v maďaronských vodách, proti zrušení svátku maďarského svatého, který Slovanům svobodu bral a privileje i bohatství kněžím dával.
Odstranění některých zbytečných svátků mariánských nařídili již sami papežové. (Hluk. - Výkřiky posl. Sedláčka.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana posl. Sedláčka o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): Vždyť to byla hříšná katolická neúcta k Bohu Otci, jemuž církev římská nezasvětila ani jediný den v roce, kdežto agitačnímu kultu mariánskému vyhradila hned pět dnů. (Posl. Myslivec: Vaše řeč je důkazem, že celá koalice je veliký švindl! Když ji chcete pochovat, my vám ji požehnáme!) Jen si nechte své požehnání. Vy jste žehnali Habsburkům ve válce, krvavým zbraním, vrahům národa a vrahům Slovanstva. Leží to přece v naší moci, abychom lidu československému otevřeli oči.
Právě osud věrozvěstů Cyrila a Methoděje je novou strašnou obžalobou Říma. Vysláni v r. 863 Cařihradem s četnými žáky bohoslovci do říše Rostislavovy a Kocelovy, aby posílili vliv východně-církevní, stali se nebezpečnou překážkou vojenskému pochodu římsko-německých biskupů a vpádu papeženství do zemí slovanských.
Římský papež hnal je za to k odpovědnosti již v r. 869. Veliká vina slovanských věrozvěstů vznikla tím, že římské papeže uznali, poslechli a dostavili se k soudu. Za svoji důvěřivost a slovanství byli však Římem krutě potrestáni. Cyril za podezřelých příznaků v Římě náhle zemřel. Methoděj byl 3 léta německými biskupy vězněn a římský papež Štěpán VI. proklel podle historie bludy obou věrozvěstů a nástupcem Methodějovým jmenoval ihned Němce Vichinga. Ten všechny duchovní a žáky se staroslovanskou liturgikou dal násilím vyvésti z říše velkomoravské za Dunaj a zaváděl všude tvrdě latinu a němčinu. (Hluk a výkřiky poslanců strany lidové. Posl. Myslivec: Než taková shnilá koalice, to raději čestný boj!) Dočkáte se ho.
V Cyrilovi a Methodějovi Řím porážel Cařihrad, Slovany a všechny tendence, které ovládaly od nepamětí národ náš v touze po neodvislosti od římské a germánské despocie. Ale Řím je chytrý. Jako u nás v Čechách utloukal památku Husovu Nepomukem, tak zmocnil se na Moravě jmen Cyrila a Methoděje, aby pro sebe falešně agitoval.
Upozorňujeme již nyní na zámysly Římanů. Aby se odškodnili za prohraný 16. květen a udělali si dobrou náladu pro blížící se volby, chystají se moravští klerikálové dělati na Velehradě umělé zázraky na oklamání lidu, opírajíce se o falešně vykládanou tradici Cyrilo-Methodějskou a proponované poutě ke hrobu arcibiskupa Stojana. Týž byl osobně dobrým člověkem a má v budoucnu, nemoha se brániti, býti dobrou vějičkou temným zámyslům reakce. (Výkřiky posl. Myslivce.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám p. posl. Myslivce, aby nevyrušoval.
Posl. Zeminová (pokračuje): Uzavírám kapitolu o svátcích. Je morálním ziskem a ohromným zadostiučiněním národním. Také slavnému dni 28. října dostalo se předloh u jen uznání, jaké mu ohromným významem náleží. Nepodceňuji také předlohy další, k projednávání socialisty probojované: nábožensky důležitý zákon interkonfesijní a lidsky bolestný zákon o spoluužívání hřbitovů dosud tak nekřesťansky zneužívaných římskými katolíky. Ale cílem nás všech, jimž záleží na volném duchovním rozvoji národa, byla a zůstane naprostá odluka církví od státu a školy, jejímuž vybojování zasvěcuje československá strana socialistická z přesvědčení svoje služby. Nechť se nikdo nemýlí, práce tato nebude snadnou. A bude vyžadovati soustředění sil všech pokrokových lidí v republice a volby různých cest, nejen politicky. "Proč?" zeptá se mnohý nedůvěřivě, "vždyť je to věc samozřejmá." A my odpovídáme toto:
"Protože strana politických živnostníků je proti odluce. Protože strana lidová je proti odluce. Protože většina Němců a Maďarů je proti odluce. Protože strana národně-demokratická se nikdy nevyslovila pro odluku.