Je nevyhnutelně nutno, aby nájemné ve starých domech postupně blížilo se nájemnému v těch domech, které jsou vystavěny ze státní subvence nebo družstvy, poněvadž v těchto domech jeví se činže mnohem vyšší než ve starých domech. To má za následek, že velmi často nejen chudobní lidé, kteří by nemohli zaplatiti lepší bydlení, ale i bohatí, drží se pro laciné činže ve starých domech a pohrdají tím, aby stavěli sami nebo na zlepšení svých bytových poměrů přispěli. Tomu se snažil stát odpomoci tím, že subvencoval stavbu rodinných domů. Ale viděli jsme, že se tím nezlepšila bytová krise, poněvadž toho většinou využili lidé, kteří už bydleli a kteří byli dosti zámožní, aby si sami své luxusní vily a domy postavili, a využili toho ještě velmi často v tom smyslu, že svůj starý byt nedali těm, kteří ho nevyhnutelně potřebovali, kteří, bytu neměli, nýbrž dali si za něj zaplatiti 30 40 až 60 tisíc odstupného. To je jistě cesta úplně nesprávná.
Nyní přicházíme k tomu, že už zákon na ochranu nájemníků se znovu prodlužuje. My jsme si ovšem přáli, aby se to stalo společně nebo v souvislosti se zákonem o stavebním ruchu. Toho ovšem zase nevidíme; zákon na ochranu nájemníků se dělá úplně samostatně a zákon o stavebním ruchu také bude dělán samostatně a v tom je, po mém soudu, nebezpečí pro zákon o stavebním ruchu a pro stavební živnosti a živnostníky. Vidíme, že poměry státu jsou takové, že asi nebude možno vydatně podporovati stavby soukromých majetníků, které by vyžadovaly ohromného přispění státu. Stát nemůže již těchto obětí dále přinášeti. Ale jak potom vypadá postavení stavebního živnostnictva a stavebního dělnictva? Zde je najisto potřebí hledati cestu a pan kol. Kasík mluvil o tom a sám uznával, že jediná cesta k nápravě našich hospodářských poměrů a k ozdravění poměrů celkových jsou právě stavby. On naznačil, že se očekávalo, že bude ze zvýšení činží tvořen určitý stavební fond, z něhož by potom podporovány byly stavby. Nestalo se tak proto, poněvadž pro toto zvýšení, které by přineslo možnost takovéto podpory stavebního ruchu, nenalezlo se dosti pochopení. Proto musejí se hledati jiné cesty, na které po mém soudu jistě vláda přijde. Její povinností jest, aby přišla s takovými návrhy, které by opravdu znamenaly podporu stavebního ruchu. Snad to budou vydatné úlevy daňové a poplatkové, snad to bude možnost, aby ne pouze jeden majitel domu musil vystavěti si celý dům činžovní, nýbrž aby několik majitelů domů se mohlo spojiti za tím účelem, aby společně stavěli.
Tyto cesty, které by znamenaly jistou odpomoc, jistě se mohou nalézti, jen musí se opravdu hledati. Musí zde býti dobrá vůle, aby se neříkalo, že nesmí býti domovního majetku, nebo že ten domovní majetek nesmí nebo nemá přinášeti určitého zúročení. Pak by ovšem k něčemu podobnému nedošlo.
Při této příležitosti pokládám za svou povinnost zmíniti se o tom, jakým způsobem působil dosud zákon o stavebním ruchu. Nedá se upříti - a já nejsem z těch, kteří by tak všeobecně odsuzovali všechno, co se po této stránce dělo - že by se bylo bývalo bytové krisi více odpomohlo, kdyby se byly stavěly velké domy. Ty se mohou ovšem stavěti pouze ve velkých průmyslových střediscích, méně na venkově. Mělo by to výhodu, že při jistém nákladu mohly by se postaviti mnohem levnější byty. Ale i když ruch, který se tím způsobem vyvolal, byl dosti vysoký, pak nutno hlavně se stanoviska stavebního živnostnictva říci, že stavební ruch zanechal mnoho a mnoho ještě nezaplacených pohledávek živnostnictvu. Jsou tu případy právě ze stavebních družstev, že účty za postavení celých kolonií domů a domků nejsou dosud vyrovnány, že tam různým způsobem nebylo postupováno tak úplně zákonně nebo tak, aby to bylo vedlo k hladkému uspořádání celé věci; v této příčině odnášejí ty poměry právě menší a drobní živnostníci, kteří, aby mohli práce stavební provésti, musili si vypůjčiti určitý kapitál a platiti veliké úroky. Až dosud však nemají svoje několikaleté pohledávky zaplaceny, aniž by dostali alespoň ušlý úrok.
To všechno jsou poměry, které právě vyvolává ta nemožnost, aby soukromí podnikatelé mohli na svůj náklad, na svoje nebezpečí, na svoji odpovědnost ujmouti se stavebního podnikání.
Nyní přicházím k tomu, že zákon neprodlužuje se již na jeden rok, nýbrž na tři roky. To v jistém smyslu těžce ponesou majitelé domů, a to proto, poněvadž to pro ně znamená, že ani příštího, ani následujícího roku nedojde k vážné opravě, která by znamenala přiblížení se tomu, co oni žádají. Ale uvážiti sluší, že tak učiněno bylo s určitým úmyslem, aby se totiž mohlo přistoupiti k postupnému blížení se nájmů nižších ve starých domech k nájmům v nových domech, to jest, že tam se přidává určitá část následujícím rokem zvýšená o 10% a třetím rokem zase o 10%. Tu se dochází tedy k jakémusi zarovnání. Ovšem, že se tím přinášejí velké oběti tím, že se odnímá právo v § 12 starého zákona, aby veškerý náklad potřebný na opravy mohl býti rozvržen na nájemníky. Právě v těch dalších 10% má to býti místo toho možného rozvržení upraveno tak, že těch 10% znamená jistý paušál na opravy. Toto tedy je, myslím, dost málo pro majitele domů, poněvadž náklad na udržování jest jistě větší než 10 %. Jmenovitě v prvním roce se to pocítí, a tu je pak ovšem nebezpečí docela důvodné, že domy nebudou opravovány, že domovní majetek zchátrá, že jeho hodnota se zmenší a že tím místo toho, abychom tvořili národní jmění, to národní jmění vlastně zmenšujeme a ničíme.
Jisté výhodnější změny dostalo se tomuto zákonu také tím, že jsou v něm jistá ustanovení přísnější, než byla dříve vůči podnájemníkům. To, co se dělo s podnájemníky, co se dělo vůči těm, kteří přes všechny poměry a právě k vůli tomu že udržuje se stále nezměněná ochrana nájemníků, byli nuceni hledati bydlení v podnájmu, musíme všeobecně odsouditi. To je opravdovou lichvou, lichvou takovou, kterou provádí někdo ne se svým majetkem, nýbrž s majetkem někoho jiného. Majetník domu nemůže zvýšiti nájemné, ale ten, kdo si od něho najal byt, může s tímto najatým bytem opravdu provozovati lichvu. To je tedy v zákoně aspoň v jistém smyslu trochu zlepšeno a je potřebí, aby tady zakročováno bylo s největší vážností a opravdivostí.
Také museli jsme se v každém ohledu brániti tomu, aby jednostranné zrušení ochrany nájemníků nepostihlo živnostníky a obchodníky, poněvadž by to muselo míti velmi neblahý vliv, když by majitelé našich středních, drobných závodů byli přeplácením ze svých míst vyhnáni a vypuzeni. Víme - hlavně v Praze se to objevilo - že by právě tato místa živnostníků zabraly živly nám nepřátelské nebo velkozávody, velkopodniky, banky atd., tedy že by tu bylo veliké nebezpečí. Jinak živnostníci nenamítají s toho nájemného stanoviska ničeho proti přiměřenému zvýšení nájemného; prokázali to také, že namnoze takovéto smlouvy a takováto ujednání s majiteli domů provedli. Provedli tím věc velice rozumnou, a sice pojistili si na jistou dobu tak úplnou svoji bezpečnost a při tom projevili dobré pochopení pro zájmy všeobecné.
Shrneme-li všechno, co jsem uvedl, vidíme, že by nebylo správné říkati, že to, co bylo na zákoně nyní změněno - jak to už také bylo zde vykládáno - jsou všechno změny ve prospěch vrstev majetných. Není tomu tak, poněvadž, i kdyby to bylo příznivější pro majetníky domů, nemůže se říci, že by to byl jen zájem vrstev majetných, vždyť majetníci domů nejsou jen bohatí lidé. To je nesprávné, když se majetník domu líčí jako někdo, kdo sedí na pytlích zlata a kdo jen a jen úporně brání se tomu, aby nemusil z nich nic dáti. Naopak, víme velmi dobře, že mezi majetníky domů je celá řada lidí mnohem chudších, nežli je zase celý počet nájemníků. Nebylo by spravedlivé říkati, jestliže nevyhovuji potřebám majetníků domů, že tím již také sloužím zájmům chudých. Naopak osvědčuje se to, jak jsem již dokázal, že chudí lidé, na př. úředník s obmezenou gáží, hledající byt, stává se členem stavebního družstva a přičiňuje se všemožně, aby se mohlo stavěti, a při tom béře na sebe veliké zvýšení nájemného proti tomu, kdo bydlí ve starém domě. A ve starém domě bydlí pohodlně a pěkně člověk zámožný, který by velmi lehce a dobře mohl stavěti aneb aspoň účastniti se tak, jako se účastní náš malý úředník.
Z toho je viděti, že tím, jestliže ve prospěch moudré a rozumné úpravy něco vykonám, nevykonal jsem to ve prospěch majetných a proti chudým, nýbrž že jsem zde vykonal něco, z čeho na konec může a musí míti prospěch celá naše veřejnost, celý náš život hospodářský, poněvadž na něm závisíme všichni. S tohoto stanoviska je nutno na věc pohlížeti.
Přál bych si, abychom došli opravdu k té cestě pozvolného zlepšování a úpravy, abychom došli k normálním poměrům. Pak nadejde možnost staveb a naleznou opět zaměstnání stavební živnostníci a dělníci. Pak také bude moci každý dobře bydleti. To jest a musí býti cílem budoucí práce v ohledu ochrany nájemníků. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. inž. Záhorský. Dávám mu slovo.
Posl. inž. Záhorský: Slavná sněmovno! Není pochyby o tom, že zákon o ochraně nájemníků řeší problém, který možno považovati za nejobtížnější z problémů poválečných. Obtížnost řešení tohoto problému v těchto dnech je tím větší, že jsme se ocitli v době, kdy v důsledku dlouhodobé deflační politiky finanční řešíme jej při stabilisaci své měny. Z toho je přirozeno, že nemůžeme přistoupiti na žádné řešení ochrany nájemníků, které by mohlo poškoditi dílo stabilisační, jež si vyžádalo již velikých obětí zejména tříd pracujících. Obtížnosti tohoto problému byla si jistě vláda dobře vědoma. Zjevným znamením toho jest, že na př. ministerstvo obchodu samo při svém sboru pro řešení otázek hospodářských zřídilo podvýbor pro řešení ochrany nájemníků a stavebního ruchu. Je zajímavé, když v prvé schůzi jednání bylo zahájeno, že předsedající ministr soc. péče prohlásil, že žádá, aby přítomní odborníci v podvýboru pro řešení ochrany nájemníků a stavebního ruchu řešili tyto těžké problémy ryze odborně, aniž by akcentovali moment politický. Je nesporno, že ochrana nájemníků jest problém nanejvýš hospodářský, ale přece nemůžeme se domnívati, že by tento hospodářský problém, který jest na nejvyšší míru problémem sociálním, neměl býti řešen zároveň s hlediska politického. Ukázalo se to také během jednání pod výboru, že bylo nutno uplatniti názor sociální, jakmile se od všeobecné debaty došlo k jednání meritornímu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Ostatně nemůžeme nic ani proti tomu namítati, jestliže se při řešení otázek hospodářských uplatňují zároveň názory politické; neboť hospodářské dění je jistě závislé též od řešení problémů sociálních. Poněvadž však hospodářské dění jest světové, je přirozené, že každý sociální problém musí býti také řešen na jednotných ideách, nemá-li z takového řešení sociálního vzejíti škoda pro hospodářské dění. Můžeme říci, že skutečně jednání podvýboru pro ochranu nájemníků a stavební ruch při sboru, který řešil otázky hospodářské, mělo veliký vliv na úpravu zákona, který se nám předkládá tiskem 5091.
Tento zákon vykazuje určité novoty proti zákonům předcházejícím. Upozorňuji jen na některé význačnější. V §u 1 o výpovědi je obsaženo v odst. 11 ustanovení tohoto znění: "Potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytu při podniku pro zaměstnance zřízeného," může býti také dána výpověď.
Vážená sněmovno! Tento odstavec, bohužel, ne s velikým uspokojením, my, kteří náležíme do řad socialistických, přijímáme, a to proto, poněvadž tohoto odstavce velmi často mohlo by se také zneužíti, jednak z důvodů národnostních, jednak tehdy, jestliže běží o odstranění zaměstnance, zřízence nebo dělníka podniku nepohodlného. Neboť jistě, je-li někdo zbaven v dnešní době bytu, můžeme říci, že se téměř velmi často zbavuje také možnosti opatřiti sobě i živobytí, že mnohdy musí opustiti kraj, ve kterém posud zaměstnán byl, a musí si vyhledávati zaměstnání v kraji, který by mu poskytl také nového bytu. Byli bychom zajisté vítali, kdyby toto ustanovení nebylo bývalo do zákona pojato. Ale i z důvodů národnostních je tento odstavec velmi nemilý. Zejména naši drobní lidé, kteří lásce ke státu veliké oběti přinášejí, mohou býti tímto zákonem v odst. 11 §u 1 citelně trestáni.
Naproti tomu můžeme říci, že ustanovení §u 9, která z některých stran byla potírána jako zpátečnická, škodlivá, uznáváme za vhodná a správná. Majitelé domů ovšem nejsou ovšem spokojeni částkou, která se jim poskytuje §em 9. Ale myslím, že jejich námitky nejsou odůvodněny, uváží-li se, jak mnohých výhod používali při přiznání majetku a při přiznávání přírůstku hodnoty na majetku. Zejména zapomínají při té příležitostí, že nebyla nikterak upravena hypotéka domovní. Je to zajímavé, všimneme-li si následujícího případu. Dejme tomu, že někdo měl objekt obytný za 100.000 Kč, na kterém měl hypotéky 50%, tedy 50.000 Kč. Kdybychom měli nyní připustiti to, oč se na příklad ucházeli majitelé domů, aby se jim náhle zvýšila hodnota jejich bytů - ano dokonce se ucházeli až o 300% - měl by majitel vlastně v tomto případě objekt o hodnotě 400% 100% předválečných plus 300% přídavek což by znamenalo, že by jeho objekt vynášel jako objekt za 400.000 Kč, ale na těchto penězích by měl hypotéky pouze 50.000 Kč. Tedy hypotéka, která dříve dělala 50%, by při tomto zvýšeném výnosu nájmu dělala asi jednu osminu.
Je tedy zcela správné, že nepřiznává se majitelům domů než omezená část výše, která je vyměřena v §u 9, odst. 1, 2, 3 atd. Tímto řešením ocitáme se na počátku stadia, v jakém se již ocitly některé státy větší. Jest na př. zajímavé si všimnouti, jaké procento tvoří nájemné v důchodu. Ve Francii, Anglii možno na příklad konstatovati podle nejnovější publikace Mezinárodního úřadu práce, že nájemné již tvoří totéž procento z důchodu, jako před válkou, tedy 16 až 17% důchodu. U nás před válkou bydleli jsme vždy velmi draho, neboť nájemné tvořilo 20 až 25% důchodu. Jestliže zvyšujeme o 10% v roce 1925, v příštím opět o 10% a v příštím zase o 10%, celkem o 30%, je viděti, že zůstáváme jistě ještě daleko pod oním poměrem, který se objevuje ve státech cizích.
Při této příležitosti musím se zmíniti o tom, že v publikaci Mezinárodního úřadu práce bohužel některá statistická data, týkající se našeho státu, chybí, a že jsme kvalifikováni namnoze ve statistikách vodorovnou čarou, která znamená, že není po ruce statistických dat. Prohlašuji proto při této příležitosti, že by u nás měla býti věnována větší pozornost statistice, zejména statistice, která se týká řešení otázek sociálních, neboť nemůže býti pochyby o tom, že správné řešení otázek sociálních předpokládá vždy materiál statistický, a toho je nevyhnutelně třeba. Pokud se týče zvyšování po 10%, můžeme říci, že u objektů velkých, nákladných, které vykazují vždy daleko delší amortisace nežli objekty malé, jest tato dávka, zvýšená od 10 až do 30% přiměřená. U domů malých však, kde nutno počítati s amortisační dobou kratší, pocítí jistě majitelé domů, že tato dávka 10% není dosti vydatná. Bylo by bývalo snad vhodné, kdyby se o těch věcech uvažovalo a šlo snad poněkud podrobněji k věci tím, že by se majitelům malých domů, mezi nimiž jsou vlastně representováni naši malí střadatelé, bylo poskytlo některých příznivějších výhod.
Tvrdívá se, že zákon o ochraně nájemníků úzce souvisí se zákonem o stavebním ruchu. Není o tom pochyby, že určitou reflexi má ochrana nájemníků na stavební ruch, ale nikoli tou měrou, jak tvrdí podnikatelé. V dnešní době nabádá se všeobecně každý, kdo má prostředky a bytu potřebuje, aby hleděl svoje úspory pokud možno investovati do objektů obývacích. Mám za to, že nebylo to nejprozíravější. Nebylo to ve prospěch celkové hospodářské situace, že se příliš investovalo právě do objektů obývacích. U nás, bohužel, jsme příliš velkými otroky tradice a konvencionelních forem. My se nedovedeme emancipovati od vžitých forem a v důsledku toho jsme investovali do obývacích objektů veliké obnosy, ale do objektů příliš nákladných, takže jsme nepořídili početně tolik bytů, jak jinak za ty velké obnosy mohlo se poříditi.
Není to jen úsudek náš, techniků domácích. Mohu říci, že loňského roku, když se pořádal v Praze Mezinárodní sociální kongres, byla cizinci věnována veliká pozornost tomu, kterak se u nás řešila otázka ochrany nájemníků a stavebního ruchu. S respektem prohlíželi to, co bylo u nás vykonáno. Ale když nám položili otázku, jakých obětí to, co v Praze bylo vybudováno, si vyžádalo, a když slyšeli čísla, zdálo se jim, že se za ty peníze pořídilo příliš málo, ba dokonce bylo řečeno, že za tentýž peníz bylo by se bývalo při správném řešení otázky sociální postavilo čtyřikráte tolik, nežli skutečně je postaveno.
Já, slavná sněmovno, také patřím k těm, kteří tvrdí, že jsme se ocitli po válce ve výminečné době, a že by nám skutečně bylo bývalo slušelo, kdybychom si byli bývali po světové válce řekli, že jsme zchudli, a že jako chudí chceme otázku nájemníků a stavebního ruchu řešiti, tedy, aby se upustilo od jakéhokoli lukrativního řešení zejména reformy bytové, abychom se více drželi skromnosti, forem jednodušších, byť i ne konvencionelních a tradičních. Nechci tím podceňovati dosavadní způsob a metody stavební. Je nespornou věcí, že cihla zůstane tím nejvhodnějším stavivem pro objekty obývací. Když nebylo dostatek prostředků, bylo by bývalo vhodnější, abychom raději hledali materiál náhradní a produkovali bytů co možná nejvíce. Jeví se to jasným zejména tehdy, jestliže si připamatujeme, jak rychle roste u nás dnes kapitál při vysokém úrokování. Považme, je-li dnes možno na př. uspořiti nějakým úsporným systémem 50% stavebního nákladu, že za deset let jistě z této úspory máme plných 100 %, že jistě bylo lépe za těch 50 zbývajících procent poříditi objekty, které by vyhovovaly dočasné potřebě, a spokojiti se tím, že po deseti letech z těch 50 % bylo by opět nových 100%. Ale těch 100 % bylo by v hodnotě vyšší než v hodnotě původní, neboť, jak víme, v roce 1920 dostávali jsme za 100 Kč 5·5 centimů, kdežto v dnešní době 15 centimů. To je vlastně, řekl bych, také jeden z účinků deflace, že produkovali jsme bytů málo, neboť ten, kdo při dlouhodobé deflaci investoval do obývacích objektů, skutečně chudl, - dnes totiž víme, že index stavební blíží se 6 až 7, kdežto r. 1920 měli jsme index 16. Tedy to znamená, že objekt, který jsme postavili r. 1920 za 16 předválečných hodnot, dnes postavíme za pouhých 7 až 8 hodnot, tedy za polovičku. Proto se vlastně zdržovali soukromí podnikatelé staveb bez garancií.
Zvyšování nájemného, které je obsaženo v §u 9, jak jsem se zmínil, bude míti jistě také příznivý vliv na zvyšování hypoték u našich finančních ústavů. Je všeobecně známo, že nebyly poskytovány dostatečné hypotéky proto, poněvadž dosavadní zákony o ochraně nájemníků nedávaly do budoucna žádné jistoty, kterak bude tato otázka jednou definitivně likvidována. Dnes můžeme říci neb můžeme se aspoň domnívati, že tento nový zákon, který se nám k přijetí předkládá, dává na jevo, že skutečně vláda chce jednou likvidovati jedné dosavadní vázané hospodářství bytové.
Z koncepce celého zákona je však patrno, že tato likvidace má se státi v takové formě, aby nebyla škodlivá našemu hospodářství a naší stabilisované měně. Patrně tato likvidace ochrany nájemníků protáhne se jistě na velmi dlouhou dobu, kterou možno při nejmenším odhadnouti asi na 15 let.
Bylo v této sněmovně několika řečníky akcentováno to, že § 12 bývalého zákona, který dovoloval, aby majitelé domů rozdělili náklady s opravami spojené na nájemníky, je latentně obsažen v §u 12 nového zákona. Upozorňovalo se zejména ustanovení odst. 1 a 2. Tyto odstavce obsahují tato ustanovení: "Zvýšení nájemného je přípustno o tolik, oč vzrostly výlohy pronajimatelovy: 1. zvýšením veřejných dávek z domu atd.; 2. zvýšením pravidelných ročních výloh za dostatečné osvětlování schodiště a chodeb domu, za vodoměr, plynoměr a elektroměr, čištění domovní stoky, čištění žumpy, vymetání komínů a za odvážení popele a smetí z domu."
Vážená sněmovno! Mám za svou povinnost, abych upozornil na toto znění proto, poněvadž nelze v něm spatřovati nějaké náklady, spojené s udržováním domu. Je to vlastně položka, která je spojena s provozováním obývání, ale nikoli s udržováním domu. Naproti tomu však dřívější zákon v §u 12 nejen dává možnost, aby majitelé domu udržovali své objekty, nýbrž aby si je také podle tohoto paragrafu obnovovali, to jest, vykonávali mnohé řemeslné práce, které před tím vůbec nebyly v domě prováděny. To bylo zneužití zákona a mělo býti také stíháno a trestáno.
§ 14 zjevně ukazuje na to, že se pomýšlí poskytovati menší ochranu nájemníkům, kteří jsou v držení větších bytů. Tento postup likvidace jest zcela správný. Můžeme z toho souditi, že větší a větší ochrany bude požívati malý byt. Malých bytů však, bohužel, právě ve velkých městech máme nedostatek, bude se proto musiti stavební ruch zaříditi tak, aby velká města produkovala co možná nejvíce malých bytů. Budeme se musiti přičiniti o to, aby se zejména budovaly objekty s t. zv. jednou velkou obývací kuchyní, která stačí pro celé obývání a obývací kuchyně s jednou velkou místností.
Není to ovšem pro nás žádná reforma bytová. My bychom jistě vítali, kdybychom mohli řešiti tu věc tak, aby každý nás dělník mohl se vykázati bytem, který by měl aspoň tři místnosti, byť i skromné. Žádá to mravní život člověka, aby byt jeho vykazoval vždy místností více, než místnost jednu, byť i velkou. U nás to bude vyžadovati, aby se dříve vštípilo našim lidem více smyslu pro lepší bydlení. My si ovšem nebudeme dělati velkých nadějí, že by se malých bytů produkovalo tolik, kolik jich na př. samotná Praha potřebuje. Provede-li se pečlivá statistika, shledá se, že v samotné Praze podnes jistě chybí přes 20.000 bytů.
Když se však nyní informujeme, jak asi bude vypadati v roku 1925 stavební ruch v Praze, shledáme, že máme velmi maličkou naději, že vybředneme z kalamity bytové. Můžeme naopak vším právem říci, že kalamita bude stoupati, že bude větší. Právě před několika dny měl jsem co dělati v těchto záležitostech na pražské radnici, a tu jsem se dověděl, že není téměř žádných žádostí o stavební povolení pro rok 1925. Proto bude nevyhnutelno, aby stavební ruch, zejména stavební garancie, budou-li nějaké v příštím roce poskytovány, byly vyhrazeny oněm objektům, které budou věnovány stavbě budov s byty nejmenšími o obývací kuchyni nebo kuchyni a pokoji, neboť dokud není dostatečné nabídky těchto bytů, pokud poptávka bude značně převyšovati číslo nabídky, do té doby bude nutno intensivně prováděti ochranu nájmu malých bytů.
Mám za to, že bychom však mohli častěji a rychleji poskytnouti pomoc těm, kteří se ocitají v bytové nouzi, kdybychom byli bývali mohli § 26, který mluví o veřejných oznámeních o bytech, doplniti jiným výkladem, než který se přisuzuje větě: "Oznamuje-li kdo veřejně byt, který chce pronajati, musí jej v oznámení přesně označiti." Mně by záleželo na tom, věděti, co vlastně znamená to přesné označení. Znamená-li přesné označení pouze pojmenování ulice, čísla domu a čísla dveří, kterými se vstupuje do příslušného bytu, pak považuji to za kusé ustanovení, které nám neprospívá. Kdyby však zde bylo řečeno, že v tomto přesném označení má býti také označení ceny toho bytu, tak bychom byli namnoze předešli té velké lichvě s byty v domech starých, jež se nahodile uvolňují. Pak by také měl daleko větší cenu § 28, který mluví o trestných ustanoveních, neboť bychom mohli také stíhati ty, kteří hřeší proti § 26 i v tom smyslu, že ve veřejných kancelářích, kterých bylo tolik zřízeno v Praze, mohou kuse označovati byty, jež jsou k disposici, bez určení, zač který vyt je nabízen.
Jestliže pečlivě prostudujeme tento nový zákon o ochraně nájemníků, nemůžeme jinak učiniti než potvrditi, že tento zákon znamená úspěch naší sociální politiky. Je na první pohled jasno, že tento zákon, který řeší ochranu nájemníků na 3 leta, poskytuje zejména také delší lhůtu k dalšímu studiu správného rozluštění definitivní likvidace vázaného hospodářství bytového.
Nemohu se však nezmíniti o tom, že v tomto zákoně pohřešuji jednu myšlenku. Zákon tento řeší jedině ochranu nájemníků bez jakéhokoli vztahu k příštímu zákonu o stavebním ruchu. Je přirozeno, jestliže § 9 zvyšuje nájemné vždy jen po 10%, že nemohlo těchto 10% jinam padnouti, nežli ve prospěch majitelů domů. Byl bych býval považoval za velmi šťastné, kdyby se byla sněmovna a zejména výbor mohly rozhodnouti pro takovou myšlenku, že by se byly zatížily byty důchodců silných daleko vyšším zvýšením, ale ne pro to, aby zvýšení percentuelní padlo ve prospěch domácích, nýbrž aby pouze částka tohoto zvýšení poskytla se ve prospěch držitelů domů a druhá částka byla základem pro stavební fond, abychom nemusili zatěžovati státní pokladnu, řešíce garanciemi stavební ruch. Tu ovšem nebylo by bývalo stačilo zvýšiti nájemné snad o 20 až 30%. My bychom musili u sociálně silných jedinců zatížiti byty třeba o 300 %. Z těchto 300 % mohli bychom dáti třeba 10%, jak je to v zákoně, ve prospěch domácích a ze 290% mohli bychom učiniti příspěvek do stavebního fondu a z toho bychom mohli na příklad poskytovati bezúročné nebo velmi nízce zúročitelné půjčky na stavbu malých bytů, které by byly splatné v krátké době, třeba 25 let. Kdybychom na př. těchto 300 % uvalili na byty o 3, 4 a 5 pokojích, bylo by se ukázalo, že by takovýto důchodce, který má třípokojový byt a jistě aspoň 30.000 příjmů, platil v Praze nanejvýš 4800 Kč - řekněme okrouhle 5000 Kč nájmu. To znamená, že by platil 1/6 celého svého důchodu, a před válkou činil u těchto důchodců sociálně silných nájem 1/4 až 1/5. Je tedy viděti, kdybychom byli řešili tento problém ne v duchu nazírání starých řádů soutěžně hospodářských, nýbrž podle řádů sociálně spravedlivých, kdybychom se byli odhodlali rozeznávati důchodce sociálně silné a slabé, že skutečně mohli jsme získati veliké fondy, kterými jsme mohli podporovati příští stavební ruch, aniž bychom činili útok na pokladnu státní. Přednesl jsem tuto myšlenku také ve sboru pro řešení otázek hospodářských a bylo zajímavo, že i naši velcí národní hospodáři uznali toto řešení za možné. A proto nevzdávám se naděje, jestliže tento zákon dává nám lhůtu tří let pro příští řešení zákona na ochranu nájemníků, že budeme se moci zabývati takovými myšlenkami, které dosud v tomto a v předcházejících zákonech obsaženy nejsou.
Abych vážené sněmovně ukázal, jak může býti účinné takovéto opatření, sdělím, jaký by asi efekt mohlo míti takové zvýšení pro samotnou Prahu. V Praze máme jen 3- až 4pokojových a 5pokojových bytů dohromady asi 22.000. Kdybychom připustili zvýšení 300% pro silné důchodce, tak bychom pro Prahu získali asi 62 mil. Kč pro stavební fond.
Při této příležitosti nebude mi sněmovna jistě míti za zlé, jestliže vyslovím jedno přání. Velkým škůdcem objektů obývacích v Praze je naše vysoké školství. Vážená sněmovno, naše vysoké školy zaujímají v Praze - universita a technika - asi 65 obytných domů. Nebylo by bývalo tedy správné, aby stát vehementně rozvinul stavební akci právě pro tyto vysoké školy? Co jsme mohli uprázdniti nádherných, na nejlepších místech uložených objektů pro obývání, jichž nutně potřebuje náš obchod a průmysl, kdybychom se byli bývali postarali, aby naše vysoké školy dříve měly svoje stánky! Prosil bych proto, aby také slavná sněmovna podporovala při nejbližších příležitostech, které se jistě naskytnou při různém jednání, vysoké školy při řešení jejich vlastních staveb. O universitu pražskou na příklad máme bohatě postaráno, neboť celkem je asi za 104 miliony korun objektů pro ni ve stavbě. Ale bohužel, vážená sněmovno, pro vysoké učení technické na kterém přece jen závisí tak mnoho produkce všeho průmyslu, máme opatření minimální. Pro nás není budován jediný objekt definitivně. Jestliže vláda zakoupila koncem roku 1924 pro vybudování vysokého učení technického staveniště, prosil bych, aby napříště, zejména také ve státním rozpočtu, pamatováno bylo většími splátkami na stavby na zakoupeném staveništi, eventuelně na příštím novém změněném staveništi na Letné, abychom mohli objekty obývací, jichž je celkem asi 30, odevzdati těm, kterým patří, to jest nájemníkům.
Jestliže tedy bych rekapituloval, co vše obsahuje nový zákon, a jestliže bych připamatoval, co nám do budoucna ukazuje tento zákon, pak myslím, že s dobrým svědomím mohu prohlásiti, že budeme hlasovati pro tento zákon. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále paní posl. Rosolová-Chleborádová.
Posl. Rosolová-Chleborádová: Slavná sněmovno! Chci jen několika slovy zmíniti se o novém zákonu, který dáváme dnes veřejnosti, zákonu o ochraně nájemníků. Budiž mi prominuto, že se na tento zákon dívám jako na zbytek vázaného hospodářství. Podíváme-li se na výsledky vázaného hospodářství v době válečné a vzpomeneme-li si, že vždycky, kde stát vázané hospodářství zavedl, okamžitě všechny hodnoty skoro zmizely, mohli bychom skutečně říci, že jich nebylo. Zrovna tak je tomu i u zákona o vázaném hospodářství s byty. Jestliže se tážeme, proč těch bytů u nás je takový nedostatek, když před válkou přece bylo bytů dostatek a velmi mnoho bytů prázdných, a uvážíme-li, že přece mnoho lidí ubylo, a i když si řekneme, že u nás úřady zabraly mnoho místa, spočítáme-li, co bytů přibylo, přece jen se podivíme, že nedostatek bytů je tak veliký. Tu první snahou zákonodárců mělo býti, aby co možná nejvíce bytů vystavěli a hleděli zaopatřiti byty těm, kdo jich potřebují.
Zákon, který jenom jedné vrstvě dává možnost, aby uchránila svůj byt, a neohlíží se na ty, kteří bytů nemají, není dosti spravedlivý. Já se na tu věc dívám trochu jinak. Proč nezvýší se místní přídavky na příklad státním úředníkům do té míry, aby mohly býti činže více zvýšeny, a proč musí úředník, který má místní přídavky, bydlí-li v novostavbě, platiti vysoké nájemné, kdežto jiný úředník s těmitéž místními přídavky bydlí v laciném bytě, a proč nikdo se neptá toho, jenž místní přídavky zvýšeny nemá, ale platí drahý byt, odkud ty peníze béře? Šťasten jest ještě ten, kdo byt dostane. Vážení občané, já sama jsem prodělala křížovou cestu, když přišla jsem do Brna a neměla jsem bytu. Přála bych každému, aby toto prodělal, aby viděl, co to znamená hledati dnes byt. Zákon sice přikazuje, že se nesmějí byty předražovati, ale uvažte, když toho bytu není a člověk bytu potřebuje, že by opravdu zaplatil vše a dal poslední, jen aby bydlil, že se najdou vždy nepoctiví lidé, kteří toho využitkují. Domnívám se, že je potřebí hlavně dívati se na ty, kteří bytu nemají a bytu potřebují.