Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Začátek schůze v 11 hod. dopol.

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: J. Marek, Roudnický.

176 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, Habrman, dr. Kállay, Malypetr, Srba, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 334. schůzi poslanecké sněmovny.

Chorobou omluvil se pan posl. Vrabec na schůze ve dnech 16. až 19. března.

Lékařské vysvědčení předložil posl. dr. W. Feierfeil.

Byly provedeny některé změny ve výboru. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" vyslal do výboru soc.-politického posl. Tauba, Schäfera a Pohla za posl. dr. Holitschera, dr. Haase a Heegera.

Předseda: Došel dotaz posl. Pechmanové ministrovi soc. péče o vypovězení úřednice M. Pospíšilové v Brně.

Přejdeme k pořadu schůze, k jeho odst. 1, jímž je:

Budeme pokračovati v rozpravě.

Dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je p. posl. Kasík.

Posl. Kasík: Slavná sněmovno! U příležitosti projednávání zákona o ochraně nájemníků chápu se slova, abych promluvil ani ne tak k tomuto zákonu, jako k tomu, co je blízko něho, a abych zejména znovu s této tribuny upozornil směrodatné kruhy na celou řadu okolností a projevil přání, aby byl vybudován zákon o stavebním ruchu.

Dámy a pánové! My zde projednáváme již po několikáté zákon o ochraně nájemníků. Tentokráte má býti prodloužen na 3 léta, která mají přinésti klid a jakousi útěchu těm, kteří jsou stále zmítáni otázkou: co bude s námi v dnešní bytové krisi. Upřímně si mluvme a řekněme si: bylo a je toho třeba?

My víme, čím právě vzniká ta tíživá situace nájemníků ve veliké bytové krisi, která se táhne od konce roku 1918. A promiňte, když řeknu: kdybyste dělali 50 zákonů a padesátkráte zákon na ochranu nájemníků, tedy situace se nezmění, dokud nebudeme míti stav, který byl před válkou, kde v jedné, ve druhé, ve třetí ulici nalézal člověk 10, 15 bytů volných k pronajmutí.

Předložený návrh zákona - řeknu upřímně - není žádným ideálem, je v něm řada nedostatků těžkých a velkých, ale přesto jako dílo kompromisu může přece uklidniti a může široké vrstvy těch, kteří prodělali potíže nájemnické, ubezpečiti, že aspoň 3 roky otázka nebude palčivou. Já sám jsem byl jedním z těch, kteří zažili slasti nájemníků, proto také dovedu chápati rozčilení širokých vrstev. Připouštím klidně, že se při této příležitosti sveze určitá část lidí nehodných, ale to je při každém zdělávání zákona, neboť nemůže se vyhověti všem a také ne do té míry, aby ten či onen zákon byl naprosto ideální. Dovolil bych si k předloženému zákonu namítnouti, že se mně nezdá § 31, odst. 3, pokud se zákon tento vztahuje na stavební družstva, dosti jasným, a mám vážnou obavu, že družstva, která dostala nové členstvo s novým představenstvem, mohou zneužíti tohoto zákona proti tak zvanému starému nájemnictvu tím, že se může státi při úmrtí člena, jehož žena nebyla přijata za členku družstva, že na základě tohoto uvolnění rodina toho, který věnoval nejvíce píle a práce družstvu, by se mohla octnouti na ulici. Je tudíž třeba, aby v tomto zákonu zejména v prováděcím nařízení ministerstvo soc. péče pod přísnou pohrůžkou, že odebéře družstvu všeobecnou prospěšnost, co nejenergičtěji chránilo osoby, o kterých jsem právě hovořil.

Chci však mluviti nyní o druhé bolesti. Zákon o ochraně nájemníků máme, avšak řekl jsem: Ten nepomůže. Za 3 leta přijde zase znovu otázka, co bude dále, a my se musíme připraviti na tu dobu. Přece nelze si nekonečně takovými zákony vypomáhati. U nás jedenkráte musí nastati stav, ve kterém nebudeme aspoň potřebovati takové pomoci, a to se může státi jenom tenkráte, když se nedostatek bytů vyrovná stavbou nových bytů. Z novin, z debat a z celého jednání jsou známy stížnosti, které mají svůj původ zejména v ministerstvu financí, že jsme zatížili stát 7 miliardami, které poskytl jako záruky na nové stavby. Kdybychom byli zadlužili stát ne 7 miliardami, nýbrž 17 miliardami, mám odvahu s této tribuny říci: Nelitujte těch peněz, a klidně uvažujte, bylo-li možno něco jiného dělati, mohl-li náš stát nechati otázku nebydlících otázkou, která nevede k socialismu, nýbrž k zoufalství? Co se vydalo, bylo nanejvýš nutné a přineslo také svoje požehnání. Mluví-li se o nutnosti 30-40.000 nových bytů, pak se může mluviti také o 60-100.000 lidí, kteří jsou v těchto bytech spokojeni. Spokojené občanstvo, nikoli však rozervané zoufalství, to je základ státu, zejména tam, kde nastoupila jiná forma státní a kde demokracie nemůže býti ohrožována lidmi vehnanými do zoufalství. Nejen že zde byl zjednán klid, nýbrž zde také zjednána práce.

V rozpočtové debatě, která zde byla v podzimním období, řekl jsem otevřeně: Tolik lidí se při tom přiživilo, cirkulace peněz, která zde byla, přinesla požehnání zejména tam, kde není průmyslu, kde jedině stavba znamená výdělek, takže nemůže nikdo říci, že by těchto peněz mohl litovati. Volám znovu: Páni, kteří pořád naříkáte, co se vydalo peněz, a kteří vytýkáte nám v družstvech, že jsme musili o tyto peníze žádati, prosím, zaopatřte si statistiku, na koho se vydalo, a myslíte-li, že se to vydalo pro paupere, pro chudinu, pak vám říkám, že se mnoho mýlíte. To nebyl žádný zákon třídní, kterým by se podporovala určitá kategorie lidí na úkor druhých. Kdybych měl statistiku o tom, jak tato částka byla rozdělena, pak bych vám řekl, že právě nejvíce příslušníků z kruhů, které nejvíce na toto útočí, se při tom také nejvíce ohřálo. Museli jsme pracovati, pracovali jsme a tyto peníze zase se státu vracely, a není jich třeba litovati ani do budoucna.

Na jedno však se zapomíná. Máme stále co dělati s bytovou krisí. Proč nejsme upřímní, abychom mluvili také o bytové reformě? Co pak má naše společnost ty ubožáky, kteří jsou dnes tak šťastni - dal bych do uvozovek to slovo "šťastni" - a mají bydlení, v těch smrdutých bytech nechati, až tam dohnijí a zničí naprosto své zdraví? Dělejme trochu rozdílu mezi luštěním bytové krise a bytovou reformou!

V bytové krisi zaopatřují se byty těm, kteří nemohou bydleti, ale při tom zůstává nerozluštěna právě ta palčivá otázka hygienická, otázka zamořených bytů, ze kterých je potřebí vystěhovati bohužel toho nejmenšího, ale při tom důležitého činitele ve státě dělníka.

Tato otázka musí býti příště řešena a proto je nanejvýš nutné, aby parlament dal přímé a jasné linie, podle kterých se má postupovati při vypracování příštího zákona o stavebním ruchu a podnikání. V debatě o tom chci pronésti jménem stejně smýšlejících družstevníků několik slov a názorů.

Jménem všech těch, kteří zabývali se zákonem o podpoře stavebního ruchu, prohlašuji docela otevřeně: My o takový zákon, jaký jsme měli, naprosto nestojíme. Ve spoustě těch paragrafů a nařízení pracovati, je hotové martyrium, a řeknu přímo, že to není ani zdravé ani rozumné, a my také po obnově starého zákona o podpoře stavebního ruchu netoužíme. My známe jinou cestičku, lepší, střízlivější, snad ne ještě dosti promyšlenou, která přinese také jistě bolesti. Ano, připouštím a proto ji chci právě zde znovu znázorniti. Není nám nic platné, když budeme dělati zákon o podpoře stavebního ruchu, kde dostaneme zase 25% nějaké podpory nebo záruky. Záruka nestačí, peníze pak sehnati jest uměním. Budete-li při dnešní cenové anarchii, při vzestupu cen stavebních hmot chtíti, aby za podpory 25% někdo stavěl, pak řeknu přímo, že děláte zákon jen pro ty, kteří mají peníze, kteří budou míti 75% peněz vlastních nebo vypůjčených, a to, myslím, pro široké masy není zrovna vábivé.

Nyní začínají vyrůstati vagonové kolonie, největší to bolák v bytové otázce. Vagonové kolonie jsou a mohou býti jednou pařeništěm nemocí, obzvláště vagonové kolonie v periferiích měst. Neříkám, že lidé tam bydlící jsou špatní, nebo snad nebezpeční, naopak věřím, jestliže si kdo ten vagon za 700 až 1500 Kč koupil, pak to byl člověk šetrný a čestný. Ale horší je to, kde se tyto kolonie staví, že tam není kanalisace, vodovod, komunikace, že všichni, hlavně děti, přicházejí do bezprostředního blízkého styku, a tu je možnost nemocí, osypek, neštovic, tuberkulosy a jiných a nemoci přenášejí se lehce z jednoho na druhého. Tedy v době, kdy máme tyto vagonové kolonie, mluviti o tom, že tyto lidi vytáhneme z těch vagonů, když zavedeme zákon o stavebním podnikání s podporou 25%, promiňte mi, znamená drážditi hodné lidi. My musíme umožniti stavební podnikání takové, aby aspoň mohlo se něco dělati, a říkám otevřeně: Nechceme, aby to stát platil, nýbrž máme na mysli zákon, který by se při dobré vůli, opakuji, při dobré vůli dal provésti, aniž bychom musili zase ohrožovati státní pokladnu.

Je to ten starý plán na vybudování Státního bytového fondu. Státní bytový fond, který byl připojen k zákonům rakouským z roku 1902 a 1911, má býti řádně dotován. Podávala se zde nedávno krátká zpráva o tom, že se tyto dotace ukládají vlastně ve státních papírech. Dotace ty jsou však tak nízké, že z nich nikdo nemůže si vypůjčiti, ježto tento státní bytový fond je zřízen jenom na krytí záruk. Ale my si to představujeme v tom smyslu, že by Státní bytový fond měl býti zřízen tak, aby byl pramenem pro hypoteční úvěry. A tu mi dovolte, abych opakoval znovu: Chceme-li stavěti, pak si musíme uvědomiti, že je zde nejdůležitější otázka rentability toho domu, totiž, kolik bude vynášeti. Stavěti byty pro malé lidi, kde by činže byly několikatisícové, to je věc, kterou bych mohl nazvati indiskutabl. My musíme stavěti takové domy, v nichž by činže neohrožovaly existenční minimum bydlícího v tomto družstevním, či činžovním domě, a toho se dá docíliti jenom tím, když se na nejnižší úrok zaopatří kapitál, který by se investoval do těchto domů tak, aby úroky nesnědly takořka celou činži a nepřevyšovaly a neohrožovaly toho, kdo se do této stavby dostal. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Jak si to představuji? Ze zpráv statistického úřadu vysvítá, že naše peněžní ústavy mají ca 30 miliard úspor. Připouštím, že nejméně 20 % tohoto kapitálu je kapitál dvojitý. Spořitelna měla přebytek a uložila své úspory do banky a podobně. Připusťme tedy, že 20 až 30% tohoto přeneseného kapitálu je znovu uloženo a můžeme říci, že máme 20 miliard čistého, uspořeného kapitálu ve všech možných spořitelnách, záložnách atd. Chtěl bych jen, aby byl zde zákon, který by určil, že z tohoto kapitálu je povinen ústav, který peníze přijal, uložiti 5% u státního bytového fondu na 2%, aby státní bytový fond mohl je stavebníkovi na 2% půjčovati. A budeme-li pak opravdu stavěti malé domky anebo činžovní domy, pak tato 2% stačí, aby - také s ohledem na úroveň dnešní činže v novostavbách - mohla umožniti stavební ruch. Dosáhneme-li toho, pak nepotřebujeme jiného zákona o stavebním ruchu, nepotřebujeme prováděcího nařízení, sekatury, běhání od úřadu k úřadu, kolaudace a nesnáze s placením úroků. Ty bude moci platiti ten, kdo si peníze vypůjčil, sám, a stát může míti jen dohled, aby nebyly stavěny za tyto peníze perníkové chaloupky a aby toto nebylo znehodnoceno osobami, které mají dostatek peněz a které tudíž této podpory nepotřebují.

Snad některý z pánů chce říci: Jaký pak to bude míti následek na našem peněžním trhu, když vezmeme tolik z oběživa, nepřipravíme-li se tím do těžšího postavení a nebudeme-li míti potom odezvu toho v otázce úvěru průmyslového atd.? A tu chci říci předem: Mluvte si o tom či onom zákoně, o státní garancii atd., nebo o tom, co obmýšlím já, stavěti se musí a vypůjčiti se na to také musí. Tato otázka se mi zdá býti bez diskuse, ten kapitál se bude opatřovati tím či oním zákonem. Není tedy na místě říkati, že, vezmeme-li to odtamtud, přivede se náš průmysl do krise. To není pravda. Vezmeme-li to touto cestou, nebo bude-li to jinou cestou pomocí nového zákona, pak je to stále úvěr na hypotéku stavební. O tom není třeba mluviti. Jde tu o 1 miliardu korun a to je veliký obnos, ale ne tak velký, by se brzo nenašlo zaň úhrady.

Nedávno jsme zde projednávali zákon o sociálním pojišťování a v tomto zákoně jsme doslechli z výpočtů velice přesných a dobrých, že za krátkou dobu trvání soc. pojištění sejde se jedna miliarda a pak že to bude progresivně takořka růsti a že to skončí ve 30 letech celkově kolem nějakých 30 miliard úspor na úroky, na vyplácení těchto rent.

Nemluvme tedy proto v daném případě o trvalém ohrožení našeho peněžního trhu, vždyť přece příští sociální pojišťovna bude musiti chtěj nechtěj vykonávati toto poslání. Čím lépe a čím zdravěji budou pojištěnci bydliti, tím lepší bude prosperita všech pojišťoven, nejen té příští naší, kterou zřizujeme pro široké vrstvy pracujících lidí, nýbrž i soukromých pojišťoven. Invalidita se oddaluje, čím lepší je zdraví, a lepšího zdraví se nabývá, čím lepší je byt. Staré přísloví: Kam nechodí slunce, tam chodí lékař, odpovídá nejlépe na všechny polemiky a námitky, že tato otázka nemá se sociálním pojišťováním co dělati. Má a je kardinální, hlavní! Chceme-li ozdraviti nemocenské poměry a nemocenské pokladny, chceme-li příští pojišťovny ozdraviti, musíme jim připraviti právě bytovou reformou tyto podklady a pak nebude moci žádný pojistný matematik počítati s tím, že bude všechen kapitál ukládati na 5 až 6%, jen aby jeho kapitál stoupal a stal se velikým, zabezpečujícím do budoucna. Bude se musiti počítati právě s určitou kvotou takového levného kapitálu, hypotekárního, právě pro paupere, právě pro chuďasy, aby otázka bytová mohla býti rozřešena a oni těch nezdravých bytů zbaveni. To je jisté. Tomu příští pojišťovací ústředí bude se musiti věnovati.

Teď, prosím, vracím se zpátky. Ta miliarda neznamená pro mne konfiskaci. Někdo mně snad řekne, že je to bolševismus, když se má vzíti ta 1 miliarda násilnou cestou z oběživa, z úspor, bankám, spořitelnám a Raiffeisenkám a když se má věnovati pro tyto účely. Odpusťte otázku: Děláme my nějaké zákony tak, aby nebyl nikdo zvláště dotčen? Jen žádné přecitlivění. Když já na př. budu míti 1000 Kč uloženo a odpočítá-li se pro tento státní bytový fond těch 5%, tak se mně srazí z mých 1000 Kč jen 50 Kč, to znamená: z těch 50 Kč dostanu 2%, totiž jednu korunu úroků, kdežto z těch 950 Kč dostávám, kolik dává banka, spořitelna, Raiffeisenka nebo jiný ústav. Když jsem to propočítal, viděl jsem, že tu nanejvýše z celkového toho zúrokovaného kapitálu, té renty vlastně mizejí jen tři desetiny procenta, to znamená, že bychom za tuto obět, tři desetiny procenta, tedy nepatrnou a naprosto nic neznamenající částku měli možnost, kdybychom počítali na jeden byt 42 čtverečních metrů obývací plochy 35 čtverečních metrů se mi zdá přece jen trochu málo - vystavěti 30.000 nových bytů, aniž by stát haléřem byl nějak zatížen. Prosím, aby ti páni, kteří se staví proti novému zákonu o podpoře stavebního ruchu, kteří se staví proti němu z těch důvodů, že není možno uvrhovati k 7 miliardám nových dalších 7 miliard na stát, zahájili diskusi. Vždyť se mohou sejíti lidé dobré vůle a mohou říci, co je lepší: Uvaliti na stát nové zatížení, jak jsme to dělali poslední 4 leta, nebo tímto způsobem jíti ku předu, a tu myslím, že je rozumnější a zdravější tento plán. Na základě jeho se může bytová krise odstraniti, a za 3 leta nemusí se již žádati prolongace zákona o ochraně nájemníků, ježto za 3 leta můžeme býti s tímto stavebním plánem úplně hotovi a tím vzájemné trápení jak domácích, tak nájemníků může odpadnouti.

Ke konci chci ještě odpověděti těm, kteří by mohli říci, že tento plán je dobrodružný a že zavání radikalismem. Ne, pánové, já jsem o tom přemýšlel velmi mnoho, mnoho jsem diskutoval a také věřím, že to je jediná cestička, po které můžeme jíti a která více pomůže než nějaké demonstrace po ulicích. Můžeme se sejíti a rozumně si říci, že jediná pomoc jest v tom, když budeme stavěti, stavěti lacino, aby to stát nic nestálo. Těm, kteří říkají: ale my na to připlatíme tři desetiny procenta ze svých příjmů, vracím jim to škarohlídství, ten egoismus. Co za ty tři desetiny procenta vybudujete? Vybudujete klid, zdravé bydlení, pokoj. Nemá-li to vaše vlastenectví, to uvědomění sociálně-humanní, ta hesla, kterými se naše doba stále ohání, pro ty, kteří nebydlí, více ceny, než 3/10 procenta z úrokových fondů, pak je s námi zle. Je třeba říci, kdo jim vlastně umožnil, že mohou bráti rentu úrokovou? Pořádek ve státě. Stát to byl, který se obětoval v jejich prospěch, ať pod tím státem myslíme pracujícího dělníka, nebo úředníka, rolníka, domkáře a kohokoliv jiného, přece všichni dohromady jim umožnili, že oni mohli ukládati, a proto jsou také povinni bytovou krisi takto s námi luštiti. Opakuji: Jediná cesta k zlepšení otázky nájemnické jest stavěti a zaopatřiti k tomu levný kapitál. Já jsem tu cestu znázornil a prosím, nechť lidé dobré vůle jdou za mnou. (Výborně!)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Slovo dávám dalšímu řečníku, p. posl. Malíkovi.

Posl. Malík: Slavná sněmovno! Zákon na ochranu nájemníků bývá každý rok předmětem úporného jednání a není divu, že tak bylo i letos. Bytová "pětka", jejíž členem měl jsem čest býti aspoň při posledních schůzích, mnoho hodin projednávala osnovu zákona na ochranu nájemníků a mohu potvrditi, že jednání její bylo velmi živé, ale také velmi úporné.

Dovolím si upozorniti aspoň na některé podstatnější změny v osnově proti starému zákonu, proti zákonu, který vlastně ještě dnes, do posledního tohoto měsíce, platí.

§ 1 jedná o výpovědi. Jest zcela přirozeno, že právě tento paragraf bývá předmětem největších bojů a největších diferencí různých názorů. V tomto paragrafu mluví se o tom, že může býti dána výpověď jen tehdy, jsou-li zde důležité důvody. Tyto důležité důvody jsou v tomto paragrafu přesně vypočteny. V osnově, která jest předložena, jest jako důvod druhý uveden tento pasus: "Byl-li nájemník odsouzen pro trestný čin, který se stíhá z úřední moci, spáchaný na pronajimateli nebo na jeho choti, nebo pro trestný čin proti bezpečnosti cti spáchaný na těchto osobách zlým nakládáním, leč že zlé nakládání bylo vyvoláno jejich vlastním bezprávným, vyzývavým nebo pohoršlivým chováním, nebo pro trestný čin proti cizímu majetku spáchaný na obyvatelích domu." Tento pasus vyvolal určité neshody a bylo by rozhodně lepší, kdyby se nahradil původním zněním, které jest v dosavadním zákoně.

Odstavec 11 tohoto §u 1 byl rovněž předmětem živé debaty, ježto v tom znění, jak jest otištěno v osnově, vzbuzoval určité obavy, že by tohoto výpovědního důvodu bylo často zneužíváno na škodu vrstev nebo osob sociálně slabších. Ve vládním návrhu tento odst. 11 zní: "potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance". Zde bude nutno patrně se také tak stane - doplniti slova: "potřebuje-li majetník jmenovaných podniků bytu pro své zaměstnance z důvodů provozních . . ." Tyto důvody provozní budou museti býti potvrzeny okresní politickou správou. Tímto doplňkem, který bude asi přijat, nebezpečí a obavy, že by tohoto ustanovení odst. 11 bylo zneužíváno zaměstnavateli, budou zmenšeny.

V odst. 14 byla učiněna ta změna, že v poslední větě bude změněno datum, a bude pak odst. 14 zníti takto: "potřebuje-li vlastník domu nutně sám pro sebe bytu, z něhož se po 1. srpnu 1914 vystěhoval, ač nenabyl-li domu koupí nebo směnou po 31. prosinci 1922."

Též ještě další odstavce tohoto §u 1 doznaly změn proti původnímu znění; tak na příklad odst. 16 jako šestnáctý důvod výpovědní, bude zníti takto: "byl-li nájemník pravoplatným rozsudkem nebo výrokem správního úřadu zbaven živnostenského oprávnění nebo byl-li odsouzen soudem pro lichvu nebo pro trestné činy, uvedené v §§ 205 a) a 486 tr. zák. ze dne 27. května 1852, čís. 117 ř. z., ve znění čl. X. cís. nař. ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnávací a odpůrčí, v §§ 414, 416 a 387 zák. čl. V/1878 (uh. trestního zák.) a v §u 4 zák. čl. V/1916 o nuceném vyrovnání mimo konkurs a o změně některých ustanovení konkursního řádu." Tento pasus je úplně nový proti znění dosud platného zákona o ochraně nájemníků.

Dále bych si dovolil upozorniti na § 10 vládního návrhu, kterýžto paragraf bude zníti takto: "Zvýšení nájemného podle § 9 přes míru ustanovenou §§ 9 a 10 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 Sb. z. a n., a zvýšení nájemného podle § 12, odst. 2. a 6., nezapočítá se do vyměřovacího základu daně činžovní a jiných dávek vybíraných na podkladě nájemného (nájemní hodnoty)." I tato věc je nová proti dosavadnímu stavu.

Dále bych si dovolil upozorniti na odst. 6 §u 12, jehož znění bude následující: "Nebylo-li nájemné od 3. května 1920 zvýšeno ani o 10% základního nájemného z důvodu úhrady nákladu učiněného na občasné nebo mimořádně nutné opravy a obnovy domu, jest přípustno zvýšení nájemného o dalších 10% základního nájemného od 1. července do 31. prosince 1925, budou-li opravy neb obnovy domu provedeny do 1. července 1925."

Nejvíce však debat a nejvíce diferencí bylo při projednávání §u 31, a to proto, poněvadž tento paragraf znamená podstatný průlom do zásad zákona o ochraně nájemníků. Tento § 31 výslovně uvádí, nač se zákon o ochraně nájemníků nevztahuje. A tu dovoluji si upozorniti hned na př. na odst. 2 tohoto §u 31. Tento odstavec byl vlastně pojat již do loňské osnovy zákona o ochraně nájemníků a týká se obcí venkovských. Před projednáváním předlohy o ochraně nájemníků jsou vyslovována každoročně četná přání, tak na př. bývá žádáno, aby určité obce, zejména menší obce venkovské, byly vyloučeny z účinnosti zákona o ochraně nájemníků, obce, jejichž počet obyvatelstva nepřesahuje určitou cifru. Již loni byl přijat odst. 2 tohoto znění: "v obcích s méně než 2000 obyvateli na části bytu vlastníka domu, které se po vyhlášení tohoto zákona pronajmou" - se platnost tohoto zákona nevztahuje. Smysl tohoto odstavce byl ten a je také i dnes, aby vlastníci domu mohli bez obav pronajmouti určité části svého bytu. Stává se totiž na venkově, že na př. učitel nebo četník, který přijde do obce, nemá možnosti najíti vhodného bytu, a to právě pro zákon o ochraně nájemníků. Vlastník domu obával se vyhověti přání učitele nebo četníka, bál se ho přijmouti do svého bytu z obavy, že se pak nájemníka nebude moci zbaviti, z obavy, že tento nájemník požívá i v tomto případě ochrany podle zákona o ochraně nájemníků. Aby tato obava byla odstraněna, a aby byla dána možnost, aby venkovský majetník domu mohl do svého pokoje přijmouti učitele nebo četníka nebo jiného venkovského inteligenta, byl přijat pasus, že v obcích, které mají méně než 2000 obyvatelů, účinnost zákona o ochraně nájemníků neplatí. Tento odstavec je také v nové osnově a bude zníti takto: "v obcích s méně než 2000 obyvateli nevztahuje se tento zákon na části bytu vlastníka domu, které byly nebo budou pronajaty po 1. květnu 1924." Není o tom sporu, že tento odstavec znamená další průlom do zásad zákona o ochraně nájemníků, že umožňuje majitelům domů na venkově v menších obcích, aby bez obavy mohli části bytu, některý svůj pokoj, pronajmouti venkovskému člověku, který právě takového bytu potřebuje. Jisto jest, že toto ustanovení přispívá ke zmírnění bytové nouze na venkově, neboť povzbuzuje vlastníky domu, aby, nejsouce vázáni zákonem o ochraně nájemníků, zejména pokud jde o výpověď z bytů, postradatelné místnosti svých bytů pronajímali učitelům a podobným osobám.

Odstavec 3 tohoto §u 31 je velice změněn. Bude zníti takto: Zákon tento se nevztahuje: "na domy, které jsou od 1. listopadu 1918 ve vlastnictví osady, obce, okresu, župy, zemského župního svazu, země nebo sociálně-pojišťovacího ústavu, nebo na domy ve vlastnictví nebo správě státu a na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví nebo správě železnic nebo železničních fondů. Jde-li o domy osady, obce, okresu, župy, zemského župního svazu nebo země, je výpověď přípustna jen na základě usnesení místního zastupitelstva u osady, obecního zastupitelstva u obce, okresního výboru (okresní správní komise), župního výboru, zemského svazového výboru nebo zemského (správního) výboru (zemské správní komise)".

Tímto odstavcem disposiční právo jmenovaných korporací, jmenovaných jednotek se rozšiřuje a není pochyby o tom, že toto rozšíření disposičního práva znamená další průlom do zásad zákona o ochraně nájemníků.

Vážení pánové, to by tak asi byly ty podstatnější změny proti nynějšímu stavu. Důležitá je ovšem také novota, že nový zákon o ochraně nájemníků má platiti plné tři roky, kdežto posud zákony o ochraně nájemníků platily vždy pouze 1 rok. Je samozřejmo, že tato doba trvání nového zákona o ochraně nájemníků byla předmětem ostrých námitek. O výhodách či nevýhodách zákona o ochraně nájemníků názory jsou různé. S jedné strany plným právem se namítá, že zákon o ochraně nájemníků znamená skutečné omezení privátního vlastnictví, že znamená velké omezení disposičního práva majitelů domů a dále že značně brzdí stavební ruch, ježto odnímá veškeru chuť ke stavění. Není pochybnosti o tom, že tyto námitky jsou skutečně vážné a že platnost anebo účinky zákona o ochraně nájemníků mají svůj rub a působí v určitém směru škodlivě.

Na druhé straně však nelze upříti, že není možno, aby ochrana nájemníků byla odstraněna jedním rázem. Je všeobecně uznáváno, že řešení tohoto vážného problému se musí díti způsobem pozvolným, že se nemůže díti radikálně, poněvadž výhody, jež by byly způsobeny na straně jedné, byly by zmařeny nevýhodami a určitými sociálními otřesy na straně druhé. My, jako zástupci venkova, měli bychom ovšem vřelé přání, aby tyto poslední zbytky vázaného hospodářství již konečně zmizely, aby nastalo oživení stavebního ruchu, aby chuť ke stavbám byla povzbuzena a tím bytová krise způsobem přirozeným co nejsnadněji odstraněna. Než, bohužel, poměry jsou dnes takové, že jsou daleko silnější než naše nejlepší vůle, a my jsme ovšem nuceni přistoupiti také na ono řešení, které znamená pozvolné odstranění, pozvolné mírnění toho omezení, které vyplývá ze zákona o ochraně nájemníků, a to už také proto, že i v této nové osnově patrna jest vůle, aby i tyto poslední zbytky vázaného státního hospodářství byly konečně odstraněny.

Končím v tom přesvědčení, že značná část našeho občanstva uznává naše řešení tohoto důležitého problému za správné a dnes také za jedině možné. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kamelský. Dávám mu slovo.

Posl. Kamelský: Vážená sněmovno! Ujímaje se slova při této příležitosti, pokládám za nutné upozorniti na to, že postavení naší strany jako strany všenárodní, strany, ve které není jen jeden stav nebo třída občanstva zastoupena, nýbrž všechny stavy a třídy, je při této předloze obtížné. Ale ta obtížnost je jenom zdánlivá, poněvadž na konec i ostatním stranám, i stranám socialistickým a i majitelům domů - kdybychom tyto chtěli pokládati za stranu nesocialistickou - musí záležeti na jednom, to jest na uspořádání všeobecných poměrů, na prospěchu státu, na tom, aby hospodářský život mohl se úspěšně a klidně dále vyvíjeti. My vidíme, pokud trvají tyto poměry bytové a ochrana nájemníků v dnešním smyslu, že majitel domu ani nemůže svůj majetek zpeněžiti, poněvadž nemůže hodnoty, kterou by měl tento majetek představovati, nijak využitkovati, ani nemůže volně se svým majetkem nakládati a hlavně mu tento majetek, na nějž on celý svůj život musel se mnohdy namáhati, přičiňovati, největší újmy si ukládati, aby jej měl jako nějaké zaopatření ve stáří, jako odměnu za mnoholetou a celoživotní práci, nepřináší toho užitku, který očekával, na který také spoléhal.

Tedy majitelé domů musejí míti také veliký zájem na tom, aby tyto poměry byly jedenkráte upraveny tak, aby normální hospodářský život mohl se vyvíjeti. A to je právě to stanovisko, že zde nemůže býti mluveno nebo jednáno o tom, aby zákon vypadal jen jako ochrana jedněch a aby byl újmou, strastí a bídou druhých. Mám za to, že neměl by se ani jmenovati zákonem na ochranu nájemníků, nýbrž zákonem na plnění povinností nájemníků a na plnění povinností majitelů domů.

Majitelé domů jistě nemohou míti a nemají také zájmu, aby bylo nějaké války, nějakého nepřátelství mezi nimi a nájemníky. Naopak velmi často majitel domu snáší mnohá a mnohá příkoří jen proto, že nechce se vydávati těm hrozným věcem a zjevům, které by byly spojeny s tím, když by musel žalovati, dovolávati se ochrany atd.

Tedy s tohoto stanoviska je právě postavení naše, jako strany, která má všechny tyto vrstvy, důležité a je také, abych tak řekl, nutno, aby takováto slova byla promluvena. My tedy vycházíme z předpokladu, že není možno dnes nějakým velikým, nebezpečným snad způsobem pro nájemníky zákon zmenšovati nebo zákon na ochranu nájemníků zlepšovati. Ale jsme si také plně vědomi toho, že spáchána byla největší chyba tím, že, když poválečné poměry se zlepšovaly a blížily normálním poměrům, v jedné otázce, to jest v otázce domovního majetku, nenastoupila se cesta pozvolného upravení poměrů. A to byla ovšem veliká chyba, poněvadž dnes následkem toho vytvořily se takovéto poměry. Nikdo netuší, co to znamená v národohospodářském životě, když není možno s domovním majetkem volně nakládati. Proto také snažíme se, a jistě svědomitě a upřímně, pokud to jen jde, působiti, aby nastal jistý průlom v tom nepochopitelném bránění se tomu, aby se nešlo normálním poměrům vstříc. Naopak, chceme postupně dosáhnouti vždy něčeho, co by znamenalo ne nějaké obohacení majetníků, ne nějaké nebezpečí pro nájemníky, nýbrž postupné přibližování se k normálním poměrům. Tedy to je něco, co jistě musí býti schvalováno a také uznáno nejen majiteli domů, nýbrž i dělnictvem. Vždyť na tom, aby poměry takto byly upravovány, závisí z největší části možnost stavebního ruchu. Víme a všichni to uznáváme, že od stavebního ruchu závisí zdar celého hospodářského života. Vždycky se čekalo na jaro, až nastanou zase stavební práce. Vědělo se, že pak nalézá obživy nejen celá řada jiných živnostníků, spojená s tím přímo nebo nepřímo, nýbrž i statisíce dělnictva. Jestliže nyní následkem toho, že soukromníci nemohou se zúčastniti stavebního ruchu, toho stavebního ruchu není, docházíme k velmi smutným poměrům ve stavebních živnostech a v hospodářském životě vůbec.