Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám pana řečníka, aby mluvil k předmětu.
Posl. Burian (pokračuje): Tak zvaní bojovníci za kulturu byli donuceni kapitulovati před opovážlivostí církve, jsou poraženi Římem, ač tento pastýřským listem slováckých biskupů odvážil se takové provokace a výsměchu státu. Neodvažují se vypsati nové volby, poněvadž se jejich naděje na rozpoltění naší strany nesplnily. Měli a mají jen jeden cíl: oddalovati masy pracujícího lidu od boje za větší kus chleba. Naše komunistické stanovisko k náboženství a církvi je dáno naším marxistickým a leninistickým přesvědčením. (Hluk. Výkřiky.) Vidíme podle Marxe v náboženství každého druhu uspávací prostředek pro lid, prostředek k oslabování bojovné síly a bojovné vůle pracujícího lidu. Bojujeme proti každé církvi, která jest proletariátu nebezpečná, jako organisace k využitkování náboženství v zájmu panující třídy. Žádáme úplnou odluku církve od státu a odstranění vyučování náboženství ze škol.
Zase se ukazuje, že koalice vládních socialistů a buržoasních stran je udržována v zájmu kapitalistů za každou cenu, je udržována i za cenu zrady všech husitských svobodomyslných ideálů proti Římu.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám pana řečníka, aby mluvil k předmětu.
Posl. Burian (pokračuje): Buržoasie snaží se všemi prostředky klamati masy pracujícího lidu o skutečné povaze třídního státu. Takovým prostředkem jest v Československu také kult osoby presidenta. Pan president Masaryk má býti uctěn pojmenováním vojenské nemocnice. Jeho 75. narozeniny budou oslaveny také předsednictvem sněmovny. Prohlašujeme již nyní, že se všech těchto věcí nezúčastníme. (Výkřiky poslanců koaličních.) Kapitalisté a jejich socialističtí pomahači zařídili svou vládu rafinovaně, postavili v čelo státu t. zv. humanistu a filosofa, aby zakryli pravý reakcionářský, kapitalistický charakter tohoto státu a jeho vlády. Masaryk jako president tohoto státu podepsal nejreakčnější, dělnictvu nejnepřátelštější a proti chudým zemědělcům namířené zákony, . . . . . .
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám pana řečníka, aby se mírnil.
Posl. Burian (pokračuje): . . . . . . zákon na ochranu republiky, zákon o tisku, zákon, kterým byly sníženy platy státních zaměstnanců, zákon, kterým nezaměstnaní byli odsouzeni k smrti hladem, zákon, který uvolnil ochranu nájemníků a zvýšil nájemné, zákon, který vyhodil na dlažbu 40.000 státních zaměstnanců, a celou řadu zákonů podobného druhu. Zatím co Masaryk káže o lidství, vynáší třídní justice nejneslýchanější rozsudky proti pracující třídě. Účelem oslav presidentových není pocta Masarykovi, ale klamání mas o třídním charakteru a o pravé povaze t. zv. demokratické republiky, která ve službách kapitalistů žene masy do zoufalství. Tuto hru nehrajeme s sebou. Naopak učiníme vše, abychom masám pracující třídy otevřeli oči. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo panu posl. Bubníkovi.
Posl. Bubník: Vážení pánové a paní! Jsem zmocněn soudr. Warmbrunnem, abych jeho a svým jménem učinil toto prohlášení:
Komunistická idea znamenající uskutečnění rovnosti společenské mohla právě na půdě Československa vzklíčiti a získati odezvu v srdcích utlačených vrstev nejen mezi dělnictvem, ale také i zřízenců, intelektuálů a samostatných drobných výrobců městských a venkovských. Její vítězství však předpokládá v boji politickém mravní čistotu a poctivé úmysly těch, kteří jsou jejími nositeli. A tím mělo býti u nás vedení komunistické strany, do něhož se však vloudily nekalé živly následkem method, které byly v poslední době uznány za správné. Za odporučení a vysvědčení pravého bolševismu platilo spíše drzé čelo a bezduchá fraseologie, nežli skutečná, soustavná a dělnictvu prospěšná práce pro kulturní jeho povznesení a politické osvobození. Do komunistického hnutí ještě před otevřeným zápasem s buržoasií byl zanášen strohý dogmatismus a pod rouškou demokratické centralisace se zmocnilo vedení strany od listopadového sjezdu vlastně 6 lidí, z nichž většina dělnické duši a proletářskému cítění je svým původem a dnešním způsobem života cizí. Za těchto poměrů a pod stínem cizí protekce rozbujelo se vzájemné podezřívání a nepoctivé rejdy ve velkém slohu. V zájmu revolučního hnutí a za účelem očisty jsme na tyto zlořády ukázali a je pranýřovali a tu místo věcného vyšetření nekalých případů z vlastního středu zahájilo t. zv. Polbyro pronásledování a vylučování obhájců cti proletářské strany a dalo si svoje nálezy potvrditi bez možnosti věcného prozkoumání materiálu předsednictvem komunistické internacionály. Tím se stalo ilusorním nejen odvolání k výkonnému výboru, nýbrž byla opomenuta také říšská konference a dokonce sjezd strany, který má a musí býti nejvyšším forem pro domácí a vnitřní poměry strany.
S tímto postupem nesouhlasili nejen jednotlivci, nýbrž celé kraje komunistické strany Československa, zejména v Čechách a na Moravě, ostatní byli úmyslně uvedeni v omyl a byla na nich vynucována prohlášení příznivá "Polbyru". Proti nám byla aranžována kampaň nejpustšího žurnalistického štvaní a špinění. Soudruzi z tohoto tábora věděli, že jsme bezmocni, nemajíce v ruce tisku ani jiných prostředků obranných, v této chvíli nejtěžší v našem životě.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám pana řečníka, aby mluvil k věci.
Posl. Bubník (pokračuje): Zato skuteční zločinci a škůdci dělnictva, podvodníci a agenti provokatéři byli šanováni až do poslední chvíle a museli býti konečně odstraněni pod návalem pobouření členstva strany. Bylo proti nám pracováno pomluvami, lží a podezříváním. Ale dělnictvo dnes ví, na čí straně byla a bude pravda. Ustavili jsme klub komunistických poslanců neodvislých od vedení, jež nemá důvěru mas, a všech metod cizích skutečné proletářské demokracii.
Jsme oddáni vroucně komunistické idei a hájení zájmů dělnických v době, předcházející konečnému zúčtování s třídou vykořisťující, a v případech vážných, celou třídu nemajetnou zaujímajících akcí revolučních za účelem úplného vítězství proletariátu, všech lidí pracujících fysicky i duševně pod střechou tovární nebo v kanceláři, na poli nebo v obchodě bez rozdílu národnosti a náboženského příslušenství na území republiky Československé.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku p. posl. Hackenbergovi.
Posl. Hackenberg (německy): Dámy a pánové! Rozumí se samo sebou, že my němečtí sociální demokraté, ačkoliv jsem se dal zapsati jako řečník proti, jsme pro každé zlepšení zdravotnictví a že nebudeme hlasovati proti návrhu, ačkoliv máme proti němu námitky, jež jsme projevili jak ve výboru zdravotnickém, tak také ve výboru branném a rozpočtovém.
Jednací řád této sněmovny a Národního shromáždění vůbec jest takový, že nemáme možnosti mluviti o věcech nám nejbližších. Není pochybnosti, že předloha, kterou se nyní právě máme zabývati, jest naléhavá, není pochybnosti, že jest v zájmu veškerenstva a že, kdyby bylo to šlo podle naší vůle, bylo by již mnohem dříve došlo ke zlepšení zdravotnictví zřizováním nemocnic a jejich vybudováním.
Ačkoliv tento návrh jest důležitý, zabývala se široká veřejnost po celé týdny docela jinými předměty. Přestáli jsme poslední dobou těžkou politickou krisi, nebo lépe řečeno krisi většiny Národního shromáždění, krisi vlády, a vše, celá široká veřejnost s velikým zájmem hleděla vstříc dnešní schůzi, nejen proto, aby viděla, jak má býti krise rozřešena, jak se většinové strany postaví k otázce, kterou jsme nadhodili, nýbrž široká veřejnost také se zájmem hleděla vstříc stanovisku, jaké zaujmou strany většiny k otázkám, které pojaly do svého programu a jejichž rozřešení slíbily v době, když vstoupily do zákonodárného sboru.
Německá sociálně-demokratická strana podala naléhavou interpelaci, a v každé sněmovně, jak v Rakousku, tak i v Německu a ve Francii a v jiných státech poskytuje se možnost, aby se promluvilo o takových naléhavých dotazech, podaných poslanci. V našem jednacím řádě jest předpis, že nikoliv jistý počet poslanců má právo, jako na př. v Rakousku 20 poslanců, žádati, aby se o pilném návrhu mluvilo v téže schůzi, nýbrž jest tam předpis, že většina má rozhodnouti, smí-li se o nějaké věci mluviti ve sněmovně, a jest tedy ponecháno vůli většiny, zameziti, aby se o nějaké věci konala ve sněmovně pravidelná rozprava. Naše naléhavá interpelace obsahuje dotaz k vládě, co zamýšlí učiniti, aby jednak učinila přítrž piklům biskupů na Slovensku, a jednak aby pohnala k odpovědnosti ty kteří, čtouce pastýřský list, porušili nejen ústavní zákony, nýbrž i jiné zákony.
My, němečtí sociální demokraté, nemáme úmyslu míchati se do vnitřních věcí církve některého vyznání. Jest věcí příslušníků oné církevní obce, aby si své věci sami upravili. Avšak v tomto případě nejde nikterak, jak se to pokoušeli vylíčiti, o vnitřní věc katolické církve a jejich hodnostářů. Nemáme ovšem nic proti tomu a nemůžeme nic proti tomu míti, aby si své vnitřní věci sami upravili a aby se také pánové, kteří patří k duchovenstvu, vměšovali do politických poměrů, aby provozovali politiku. Nerozhodujme i tom, je-li to v zájmu církve, když její hodnostáři vystupují na politické kolbiště. Avšak když na ně vstupují, mají agitovati tam, kde také my máme možnost agitovati. Nechť jdou do hostinců, do veřejných místností, nechť politisují tam a na jiných místech, nechť však nepolitisují tam, kde to není na místě, kde jim nelze odpovídati, v kostele. Kostel, dům Boží, není domem k politisování. Nejen u vás, nýbrž i u jiných vyznání měli by příslušníci vyznání sami naléhati, aby posvátný dům nebyl hanoben.
Revoluční Národní shromáždění poznalo, jak jest zapotřebí učiniti přítrž zneužívání kazatelny. My sociální demokraté nejsme pro výjimečné zákony. My jsme se vždy stavěli proti výjimečným zákonům a proti nim hlasovali. Vy jste se však sami v revolučním Národním shromáždění usnesli na zákonu, jímž jste změnili ustanovení trestního zákona o rušení náboženství a zakázali duchovním všech vyznání provozovati politiku s kazatelny.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám pana řečníka, aby mluvil k předmětu.
Posl. Hackenberg (pokračuje): Přijdu hned k věci. Tento zákon se bohužel vztahuje, jak jej zde máme - unifikace nebyla bohužel provedena - prozatím jen na historické země a není takového zákona pro Slovensko. Vy sami jste se usnesli na jiném zákonu, jímž se má zameziti rozdmychování náboženské zášti. Vy jste tento zákon nazvali zákonem na ochranu republiky. Vy sami jste se zde usnesli na tak zvaném zákonu proti teroru, jehož se přece užívá, jakmile se dělnictvo jen odváží jakkoliv se hnouti, vaše úřady se však neodvažují vystoupiti proti těm, kteří hlásají zášť odtamtud, kde není možno proti nim vystoupiti, kteří nejsprostším způsobem podezřívali a vykonávali teror na těch, kteří ještě dnes patří k jejich církvi.
My se již můžeme brániti také po této stránce, aniž bychom musili žádati pomoci státu. My totiž takové obci, jejíž hodnostáři tak jednají, ukážeme záda a každý jednotlivec, jenž s tímto jednáním není spokojen, najde již cestu z této náboženské obce jinam. Avšak musíme ovšem protestovati proti tomu, aby se po této stránce měřilo dvojí měrou, a se zřetelem na příkré rozpory, jež byly po této stránce v koalici, bylo ovšem jen příliš pochopitelné, že ovšem tento pastýřský list, jenž byl uveřejněn a za nějž se postavili také jiní, než ti, kteří jej vydali, mezi nimi vybičoval vášně a přiměl je k projevům, aby se bránili proti útokům zpátečnictví. Nuže, doufali jsme, že zůstane při tom, co se ohlašovalo a že se skutečně bude klásti odpor. Avšak odpor se nekladl nebo aspoň nikoliv v té míře, v jaké byl ohlašován, a místo shroucení koalice, o němž psal koaliční tisk, shroutil se odpor. Musíme již zjistiti, že to jest hanebné shroucení odporu. Neboť jest to příliš nepatrná věc, jež vám byla hozena jako drobty a jež vás přiměla k mlčení.
Mluvím-li již o shroucení koalice, chci zjistiti, aby se znovu neozvala podezřívání s leva a s prava, že německé sociální demokraty ani nenapadlo, přivoditi svou interpelací shroucení koalice, aby mohli vstoupiti do vlády, jak to tvrdili naši nepřátelé s levice a s pravice. Nikoliv z tohoto důvodu bychom si byli přáli, aby tato otázka byla rozřešena, ovšem nikoliv z tohoto důvodu, nýbrž čistě jen z důvodů věcných a litujeme, že v této sněmovně nemohlo dojíti a nedošlo k rozřešení této otázky pro veškerenstvo tak důležité.
Musíme zjistiti, že rozhodně nemůžeme říci, že bychom byli spokojeni s odpovědí, kterou dal pan předseda vlády jménem vlády na naši interpelaci. Pan ministr v odpovědi na interpelaci pravil, že rozhodovati, byla-li při provádění pastýřského listu porušena některá ustanovení tohoto zákona, přísluší řádným soudům. Jde nám jen o provádění pastýřského listu? Nebylo již vyhlášení, vydání pastýřského listu činem, jejž by si v jiném státě nedali líbiti, činem, jenž se nepříčí jen kazatelnicovému paragrafu? (Výkřiky posl. Roudnického.)
Jest dosti smutné, že to bylo možno, aby kněží s kazatelny směli takto zneužívati své moci. Dále se praví, že ministr školství v několika zvlášť křiklavých případech dal podnět k disciplinárnímu řízení. Ke konci se praví, že k vyřešení otázky se přikročí co nejdříve podle programu ohlášeného v říjnu roku 1922. To jsou nejpodstatnější sliby, obsažené v odpovědi pana ministra, s nimiž však nikterak nemůžeme býti spokojeni, a jak myslím, nejen my, nýbrž také zástupy stojící za vámi, tak zvanými pokrokovými stranami, které si slibovaly, že tato otázka bude zcela jinak rozřešena.
A nyní mi dovolte, abych promluvil několik slov o předmětu, jímž se vlastně nyní zabýváme. Jest to tak zvaná otázka nemocnic. Zdůraznil jsem již, že jsme ve zdravotnickém výboru, v rozpočtovém výboru a také v branném výboru zaujali odchylné stanovisko, že jsme prohlásili, že nejsme jen tak beze všeho srozuměni s tímto návrhem, a to z rozličných důvodů. První důvod jest, že bychom uvítali, kdyby se provedlo pravidelné zlepšení zdravotnictví cestou zákona a to zestátněním nemocnic. Opatření, k nimž saháte tímto návrhem, toho neposkytují. Z vývodu prvního zpravodaje jste se dověděli, jak veliké nesnáze se vyskytují v nemocnicích města Prahy, ve všeobecné nemocnici. Jak jest všeobecná nemocnice nejen přeplněna a nepostačuje, nýbrž také jak je nevhodná a jak by bylo zapotřebí, když přece jde v Praze o nemocnice, které mají býti nejen pro obyvatelstvo Prahy a nejbližšího pražského okolí, nýbrž o nemocnice, na něž se obrací část obyvatelstva celého státu, jak by bylo zapotřebí tyto nemocnice v Praze náležitě vybudovati. Může, místo abyste zřizovali moderní nemocnice, abyste je zvětšovali, abyste rozmnožovali počet postelí a uváděli v život skutečně dobré nemocnice, místo toho nepřináší nám tento návrh vlastně nic jiného, než že zrušená vojenská nemocnice, která nevyhovuje, bude připojena k všeobecné nemocnici a že se má vystavěti zvláštní vojenská nemocnice. Samo sebou se rozumí, že také my musíme býti pro to, aby byla učiněna vhodná opatření k umístění nemocných vojáků. Nelze však pochopiti, že pro nemocné vojáky jest zapotřebí zvláštních ústavů, že nemocných vojáků nelze umístiti v týchž nemocnicích jako občanské osoby. Nelze přece pochybovati, že lékaři, kteří se musí zabývati výlučně ošetřováním nemocných vojínů, nemohou nasbírati takových zkušeností jako lékaři, kteří působí ve veřejných všeobecných nemocnicích. Vojáci jsou mladší, jsou to nejzdravější lidé, kteří byli vybráni z obyvatelstva; oni nepodléhají takovým nebezpečím nemocí, jako ostatní obyvatelstvo. Bylo by tedy jistě i v zájmu vojenských osob, kdyby mohly býti léčeny lépe a věcněji ve všeobecných nemocnicích. Z tohoto důvodu podali naši zástupci ve zdravotnickém výboru, v rozpočtovém výboru a dnes v plné sněmovně návrh, směřující k tomu, aby se zdravotní služba pro občanské a vojenské obyvatelstvo spojila. Avšak my jsme ovšem nejen pro to, aby došlo ke spojení a aby byla v Praze vystavěna nemocnice, nýbrž musíme samozřejmě při této příležitosti věnovati pozornost tomu, že to ještě mnohem hůře vypadá na venkově. Máme četné politické okresy, v nichž není ani jediné nemocnice, vůbec žádné veřejné nemocnice, jejichž obyvatelstvo, když onemocní, často, a to nejen tehdy, když jde o vážnou nemoc, musí býti dopravováno mnoho kilometrů do nejbližší nemocnice. Okresy nejsou s to, by tuto otázku rozřešily, poněvadž nemají potřebných peněz. Také země nemůže poskytnouti toho, čeho je třeba, a proto bylo tedy úkolem státu, aby zasáhl pomocnou rukou, aby šetřil na jiném místě a užil peněz, jichž by bylo třeba v zájmu veřejného zdravotnictví. To by byl ten jeho úkol. To, co děláte s tímto návrhem, není nic jiného, než házení písku do očí. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, kterým je pan posl. Warmbrunn.
Posl. Warmbrunn (německy): Velectěné shromáždění! Jak jest postaráno o zdravotní poměry v našem státě, o tom bylo již promluveno více než dosti. Poměry ve středu velkoměst, kde katastrofální bytové poměry přivodily zcela neudržitelné a nebezpečné situace, mluví den ze dne důtklivější řečí. Připomínám jen hrozící strašidlo dvou nebezpečných lidových nákaz, tuberkulosy a pohlavních nemocí. Statistiky ukazují, že strašlivé stoupání číslic od války nepokleslo, nýbrž naopak ještě se zvětšilo, což lze také lehce vysvětliti, poněvadž sociální kořeny zla, které tkví hlavně ve všeobecné bídě a bytové nouzi, pronikly do těl lidu jen ještě hlouběji. Víme, že zdravotní poměry konec konců souvisí s hospodářským řádem, takže jedno nelze řešiti bez druhého. Víme, že v kapitalistické společnosti nelze důkladně řešiti otázky veřejného lidového zdraví. Byli bychom však očekávali, že za daných poměrů příslušné úřady vzhledem k strašlivému nebezpečí, že se může nyní zahnízditi lidová nákaza nebo dokonce epidemie a ohroziti život lidí, že skutečně aspoň instituce, které máme pro to vybudovány, uvedou do pohybu skutečně všechny páky. Máme ministerstvo veřejného zdravotnictví, jehož šéfem jest pan ministr Šrámek. Toto ministerstvo trvá již od počátku republiky, tedy hezkých pár let. Tedy bylo by již bývalo vskutku dosti času, peníze by se byly také našly a také se našly. Přes to, že tedy máme vlastní ministerstvo pro péči o veřejné zdravotnictví, slyšeli jste již, pánové, o něčem, nebo spatřili jste něco, co by bylo až dosud ospravedlnilo nebo odůvodnilo existenci tohoto ministerstva? Zákon o prostituci, pokud jde o jeho praktické účinky, dopadl tak naivně a tak nemožně, že nejen nezmenšil prostituci, nýbrž ji udělal ještě volnější a nevázanější. Co jsme jinak ještě slyšeli o opatřeních, která by splňovala byť i jen nejskromnější nároky? Nic, vůbec nic! Již přes rok žádá veřejnost ve státě, aby bylo vybudováno dostatečné množství nemocnic. V ministerstvu se ví velmi dobře, že, aby byl obnoven stav před válkou, musil by býti počet veřejných nemocnic aspoň zdvojnásoben. V ministerstvu se ví velmi dobře, že tento nedostatek a tato újma postihuje právě pracující a nemajetné obyvatelstvo, neboť pro bohaté vzniklo víc než dosti sanatorií a soukromých léčebných ústavů přes drahotu a stavební potíže. Přes rok se žádá, ba křičí, v pražské veřejnosti po pomoci, aby byly upraveny nemocniční poměry. Zvláště pražská obec upozornila na tyto hanebné poměry několikráte v tisku a v městském zastupitelském sboru. Náměstek pražského starosty soudruh Skála několikráte promluvil o poměrech ve všeobecné nemocnici. Na všech možných místech několikráte se chopil iniciativy, aby konečně uvedl věc do pohybu. Předvedl také statistický materiál městského fysikátu, který nemůže mluviti důtklivěji a výstražněji. O stavebním stavu a technické způsobilosti Pražské všeobecné nemocnice nejlépe svědčí - pro toho, kdo jí nezná z vlastní zkušenosti - když se připomene, že byla vystavěna v době Josefa II. a v dnešní době stále ještě jest jedinou veřejnou nemocnicí, která leží v obvodu města. Každý zná ony úzké nehygienické chodby, malé a nízké nemocniční pokoje, ubohé místnosti, posluchárny a klinická ambulatoria. Aby bylo možno přijmouti jen nejnutnější případy do ošetření, bylo by třeba nejméně 6000 postelí. Jak řečeno, to by byly ty nejpotřebnější případy. Nemocnice může v nejlepším případě - to však leží již slamníky na podlaze nemocničních pokojů postaviti 2000 postelí. Tedy bylo by jich potřebí pro nejnutnější potřebu 6000 a je jich po ruce pouze 2000. Těžce nemocní jsou umístěni v koupacích vanách, leží na chodbách, jsou kladeni do místností, které mají světlo a větrání teprve z druhé ruky nebo vůbec ho nemají. Denně jsou dopravováni nemocní, jimž by se mohlo pomoci operací, avšak musí býti buď odmítáni nebo aspoň předčasně propouštěni. Tak se stávalo, že nemocní musili býti odvezeni umírající, poněvadž bylo naléhavě třeba přijmouti nové. Jak čisté jest ložní prádlo, jak to vypadá s nejprimitivnějšími požadavky klidu a ošetření, lze si lehce vysvětliti při takovém nedostatku místa a provozu. Ovšem, že opět na útraty a nebezpečí nemocných a ošetřovatelů musí nemocní s nejrůznějšími nemocemi ležeti ve společných místnostech. Nedostává se nejprostších prostředků ke koupání a mytí. Podívejte se někdy na ambulatoria, kuchyně, místnosti pro zaměstnance, podívejte se na ubohé zařízení pro léčení světelnými paprsky! Víte, že všeobecná nemocnice musí také býti učebnou klinikou pro obě pražské university. Zde se vzdělávají čeští a němečtí lékaři, zde konají své praktické pokusy, v této nemocnici a za takových poměrů konají svá studia a s touto zkušeností přicházejí do života. Nehledě k naprosto nedostatečným posluchárnám, nemůže se jim ovšem ani při největší námaze profesorů, již pro základní nedostatek moderních technických pomůcek dostati názorného vyučování, jehož potřebují. Nedostává se ovšem také léků. Do nemocnice přicházejí jen nemajetní, kteří jsou odkázáni na bezplatné podávání léků. Jak je postaráno o dotaci pro tento účel, lze si snadno vysvětliti. Netřeba slyšeti teprve přednosty oddělení. Všude jest paušál příliš malý a nepostačí ani na věci, jichž je nejvíce a přímo potřeba. Léky se pomůže ovšem jen nejmenšímu počtu nemocných. Moderní lékařství vyžaduje pronikavého ošetřování. Zde bylo by třeba pobytu v lázních, léčebných ústavech, poukazů k delšímu pobytu na venkově. Všeobecná nemocnice nemá ve své režii ničeho podobného. Útulek pro rekonvalescenty v Tuchoměřicích, do něhož může vysílati nemocné všeobecná nemocnice, vydržuje soukromý ústav, nemýlím-li se, Česká spořitelna. To by však byla zařízení, jež by měla býti organicky připojena k nemocnici a dána pod její vedení a dozor. Bylo by to v zájmu obyvatelstva a v zájmu universitních klinik, které by tímto způsobem mohly důkladně sledovati průběh nemoci a léčebný účinek ošetřování. Za takovéhoto hanebného stavu přichází nyní pan ministr Šrámek s návrhem, který vypadá spíše jako výsměch než jako skutečné iniciativní zasáhnutí. Přichází s vládním návrhem, který v několika malých paragrafech ustanovuje, že všeobecná nemocnice bude spojena s vojenskou nemocnicí v Praze II. a že bude zřízena vojenská nemocnice. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) Nikoliv, že by toho nebylo třeba, avšak že pan ministr, když se od počátku republiky neustále mluví o nerozřešené otázce nemocniční, když jest interpelován a jsou podávány resoluce, když jsou činěna usnesení městské rady, přichází nyní s takovým řešením, to jest skutečně více než silné. Bylo by nejnaléhavěji třeba, aby konečně jednou byla vystavena velká státní nemocnice. Nemocnice v Libni jest příliš malá, má sotva 500 postelí. Bylo by třeba, aby projekt nemocnice, která jest zamýšlena na levém břehu Vltavy u Motola a jejíž přípravné práce jsou již, myslím, několik let vykonány, byl konečně uskutečněn. V tomto návrhu nevidíme řešení palčivé otázky veřejné nemocnice v Praze. Zřízením vojenských nemocnic, které jsou jistě nutné, nebyla tato otázka ani načata. Ministerstvo veřejného zdravotnictví nemůže tímto návrhem naprosto zakrýti, že nestačí na své úkoly, že jakoby vůbec nefungovalo. Všude, kam se jen podívá, mělo by toto ministerstvo plné ruce práce. Končím kritiku tohoto návrhu jen zjištěním, že se stává stále zřejmějším, že ministerstvo veřejného zdravotnictví selhalo. Kde jest toho příčina, zda v celé koncepci a v chybném vybudování tohoto ministerstva, nebo ve způsobilostech úřednictva, nebo ve způsobilostech ministra Šrámka, který se stará více o politické řízení lidové strany než o vedení úřadu, bude a musí býti objasněno.