Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda: Zápisy o 322. a 323. schůzi byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy, a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle §u 73 jedn. řádu a byly podle téhož paragrafu vytištěny.

Posl. dr. Kaminský žádá o udělení 4nedělní dovolené pro neodkladné zaměstnání.

Posl. Malá, Haken, Blažek, dr. Šmeral žádají o udělení jednoměsíční dovolené pro cestu do ciziny.

Sněmovna je způsobilá se usnášeti.

Kdo souhlasí s udělením těchto dovolených, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Dovolené jsou uděleny.

Přejdeme k pořadu schůze, k 1. odstavci, jímž jest:

Zpravodajem výboru zdravotnického je p. posl. Johanis, zpravodajem výboru branného p. posl. David, a zpravodajem výboru rozpočtového p. posl. Roudnický.

Dávám slovo prvému zpravodaji panu posl. Johanisovi.

Zpravodaj posl. Johanis: Slavná sněmovno! Vládním návrhem, tisk 5049, navrhuje zdravotní správa státní, aby vojenská nemocnice v Praze na Karlově náměstí byla připojena k všeobecné nemocnici v Praze. Otázka tato byla předmětem dlouhých úvah, které se uplatňovaly zejména po převratu, když se poznalo, že Všeobecná nemocnice, která má dosud 1357 lůžek, zdaleka nestačí, aby vyhovovala potřebám obyvatelstva Velké Prahy, a tím méně, aby plnila úkoly, jež jsou jí určeny nejenom jako velké Všeobecné nemocnici, nýbrž jako nemocnici téměř celostátní.

Je známo, že Všeobecná nemocnice v Praze vedle léčebného úkolu plní také úkoly vyučovací, protože kliniky a vyučování na klinikách slouží potřebám naší lékařské fakulty, totiž vysokému učení lékařskému. Již po převratu několik prozíravých činitelů, dokonce i profesorů, dožadovalo se, aby buď kliniky byly ze Všeobecné nemocnice pražské přeloženy nebo aby nemocnice byla rozšířena. Všecky snahy zůstaly však nepovšimnuty a jedině podařilo se získati Všeobecné nemocnici pražské bývalý rekonvalescentní dům v Tuchoměřicích, který má 100 lůžek pro potřeby Všeobecné nemocnice v Praze. Dnes tento dům je jaksi filiálkou Všeobecné nemocnice v Praze.

Čím déle však trvá stát, tím více se vidí, že rozvoji města a také rozvoji fakulty lékařské nestačí Všeobecná nemocnice pražská, a proto po dlouhém jednání a zejména k podnětu zdravotnického výboru učinila vojenská správa s civilní zdravotní správou dohodu, jejímž výsledkem je vládní návrh, který jsem citoval.

Sluší nejdříve říci, že Všeobecná nemocnice pražská nezíská připojením vojenské nemocnice velkého a moderně zařízeného léčebného ústavu. Získá starý objekt, který býval klášterem, za císaře Josefa však byl Jesuitům zabaven, předán pak jakémusi studentskému fondu a později vojenské správě. Jak byla nemocnice vojenská v Praze na Karlově náměstí vedena za dob předválečných a za doby válečné, jest snad všem pamětníkům a Pražanům, zvláště mužského pohlaví, známo ze známých prováděných konstatierunků a odvodů, kdy řádil ve vojenské nemocnici známý pan dr. Halbhuber. Přes všecko to, že státní správa československá převzala vojenskou nemocnici ve vadném stavu, podařilo se agilní činností zejména nynějšího šéfa zdravotní správy vojenské pana generála Fišera, že vojenská nemocnice je dnes přizpůsobena, pokud se ten starý objekt přizpůsobiti dal, všem moderním potřebám a zejména chirurgické oddělení této nemocnice svým zařízením za vedení pana docenta dr. Levita, jak jsem měl osobně příležitost se několikráte přesvědčiti, podává důkaz, že vojenská správa vymanila se do jisté míry ze zaostalostí, v nichž žila vojenská správa zdravotní za Rakouska, takže dnes oddělení chirurgické v II. patře vojenské nemocnice je moderně zařízeno, vedeno jsouc agilním a pilným šéfem p. docentem dr. Levitem, kdežto v I. patře je zařízeno oddělení gynaekologické, ve kterém mají možnost se léčiti manželky důstojníků a poddůstojníků, takže možno dnes říci, že vnitřním zařízením jak v chirurgickém oddělení, tak v oddělení gynaekologickém, vojenská nemocnice odpovídá nemocnicím, které plní svědomitě úkoly léčebné.

Ačkoliv vojenská nemocnice je starým objektem, přec vítáme my, kteří se zdravotními otázkami zaměstnáváme, ať již jsou to lékaři, nebo laikové, že vojenská nemocnice bude připojena ke Všeobecné nemocnici pražské. Proč? Protože jde o objekty mimořádné ceny pro Všeobecnou nemocnici. Tím, že pražská Všeobecná nemocnice nemůže se rozšířiti, nemajíc v okolí vůbec místa, získává návrhem vládním velký komplex pozemků, které třeba ne hned, ale jistě v budoucnosti vykonají svůj úkol, ať již pro klinické účely anebo pro oddělení nemocniční.

Že nemocnice Všeobecná v Praze - kdo zná poměry této nemocnice, to dosvědčí - potřebuje rozšíření, vidíme z přehledu lůžek a počtu nemocnic, jak se v Praze jeví.

Je známo, že na všechno bylo v Praze peněz, ať již projekty prováděla obec nebo státní správa, ale nikdy ne na rozšíření nemocnice, což potvrzuje to, že mimo postavení nepatrného objektu léčebného v Košířích, Sanopz, nemáme vůbec rozšířené objekty nemocniční v Praze. Proto vidíme, že máme na velký počet obyvatel ve Všeobecné nemocnici 1357 lůžek, filiálka v Tuchoměřicích 100 lůžek, státní nemocnice na Vinohradech 382 lůžek, Pasteurův ústav na Vinohradech 145 lůžek, nemocnice milosrdných sester pod Petřínem 250 lůžek, nemocnice u Alžbětinek 70, nemocnice Milosrdných bratří 180, česká dětská nemocnice 237, německá dětská nemocnice 110, sanatorium Sanopz 89, Sanatorium Červeného Kříže 13, pražské sanatorium v Podole 120 a městská nemocnice v Libni 75. Celkem pro obvod 38 obcí Velké Prahy a asi 700 tisíc obyvatel, kdybych posuzoval poměry jen Velké Prahy, máme 3128 lůžek ve 13 nemocnicích a jiných léčebných ústavech. Ale je nutno dodati, že v těchto léčebných ústavech je léčena jen asi polovina obyvatel Prahy, ostatní nemocní jsou posíláni z jiných okresů, event. z jiných žup, takže lze počítati s tím, že na vlastní Prahu, která má 700.000 obyvatel, je k disposici asi 1600 lůžek, tedy počet jistě nepatrný.

Co získá Všeobecná nemocnice připojením vojenské nemocnice? Řekl jsem, že ne příliš mnoho. Na léčebných zařízeních a na lůžkách nejvýše 300 až 350 lůžek, tedy zase počet nepatrný. Musíme si býti vědomi, že také získáním objektu vojenského nebude problém léčebné péče pro Velkou Prahu, a mohl bych říci pro celé střední Čechy, rozřešen.

Při této příležitosti je nutno říci a doporučiti, jak se to učinilo již v prvním Národním shromáždění, aby zdravotní správa starala se již dnes o to, aby pro potřeby zřizování nemocnic ve Velké Praze hledalo se místo již teď, dokud nebudou všecky venkovské okresy, které jsou připojeny ke Praze, úplně zastaveny jinými objekty, zvláště činžovními domy. Nelze připustiti, aby příští objekty léčebné, které musí pro Prahu býti postaveny, byly stavěny někde daleko za městem, protože doprava nemocných a jiný styk takového léčebného ústavu s velkým městem, zejména tehdy, když v příštích nemocnicích pražských mělo se počítati s otázkou ubytování klinik, byly by příliš obtížné.

Tedy, jak jsem učinil jindy, i letos apeluji na zdravotní správu, aby se snažila získati na periferiích města Prahy vhodné pozemky ještě teď, aby příští nemocniční úkoly ve Velké Praze mohly býti plněny.

Když hovoříme o nemocničních poměrech ve Velké Praze, je nutno říci, že Všeobecná nemocnice v Praze má mnoho vad a bylo by chybou, kdybychom se jich nedotkli při této příležitosti, když diskutujeme o jejím rozšíření o vojenskou nemocnici. V prvé řadě máme výtky k nynější státní nemocnici na Vinohradech. Tato nemocnice bývalých okresů vinohradského a žižkovského zestátněna byla dnem 1. ledna 1922 především z toho důvodu, že oba zmíněné okresy by plně nestačily k tomu, aby ústav byl zvětšen a rozšířen do takového rozsahu, aby požadavky Velké Prahy byly uspokojeny.

Je samozřejmo, že okresy počítaly s tím, že ministerstvo zdravotnictví, kterému nejlépe jsou známy nedostatky zdravotní služby Velké Prahy, se přičiní, aby nemocnice vinohradská byla vybavena v době nejbližší na moderní velkou nemocnici a stávající nedostatky byly odstraněny. Šlo tudíž při zestátnění vinohradské nemocnice o odstranění stávajících závad a nedostatků, o zjednání nápravy a zlepšení v tom směru, jak naznačeno.

Jako největší závadu nemocnice vinohradské dlužno jmenovati nevyřešenou otázku kanalisační, která je paskvilem zdravotnictví Velké Prahy. Náprava nestala se žádná. Fekálie z této infekční nemocnice vytékají dále na pole pod ústavem na Vinohradech a jsou semeništěm nákazy tyfové. Je pozoruhodno, že když se stavěla vinohradská nemocnice, dřívější zdravotní civilní správa dopustila, aby kanalisace nebyla vůbec z této nemocnice vedena, aby splašky z tohoto velkého ústavu volně se vypouštěly na pole a tím se znečišťovalo celé okolí. Nedávný tyf ve Vršovicích je dokladem toho, jak to technikové i zdravotníci právem vytýkají, že tu zdravotní správa příliš mnoho zanedbala. Že však od převratu respektive před zestátněním nemocnice před rokem 1922 se zdravotní správa nezmohla ještě na to, aby ve vinohradské nemocnici zavedla řádnou kanalisaci, je odsouzení hodné, a to proto, poněvadž je nemyslitelno, aby tento stav byl dále trpěn v srdci tak velkého města, jako je Praha a zejména ve velkých okresích, jako je vršovický a nuselský, jimiž protéká známý, nečistý potok Botič, do něhož se splašky z vinohradské nemocnice dostávají. Snad mohu jménem těch, kteří nemohou mluviti ve sněmovně, ať zdravotníků - lékařů či zdravotníků-techniků, tlumočiti přání, aby tento nešvar byl co nejdříve odstraněn.

Dále se očekávalo, že státní zdravotní správa rozřeší okamžitě provisorium Pasteurova ústavu ve vinohradské nemocnici a odstraní hmyzuplné dřevěné baráky, které jsou trestem pro ubožáky v nich ošetřované a ostudou státu.

Přímo vrcholem nelidského šlendriánu je ve vinohradské nemocnici komůrka pro ubožáky, kteří podlehnou vzteklině. Nešťastník vzteklinou postižený je zavřen do úzké místnosti, mající cementovou podlahu rozměru asi 1 1/2krát 3 m bez denního světla a lůžka, kde o holé zdi se musí v pravém slova smyslu utlouci, neboť zdivo není nijak chráněno, a mrtvoly z této komůrky na pitevní stůl dopravené jsou hrozně potlučeny, mnohdy s polámanými údy a zkrvaveny. Snad zde nebude od místa, když budeme apelovati na to, aby u těchto nešťastníků, když už jim lékařská věda nemůže pomoci jako nemocným, správa nemocnice byla nucena skon jejich života zaříditi a ulehčiti jinak, než se děje dosud. Ubožák vzteklinou postižený jest odsouzen 2 až 4 dny v tomto sklepení trpěti, dokud nedokoná. Nutným bylo by také rozšíření oddělení venerického, kde se tísní pacienti chorob pohlavních vedle pacientů chorob nakažlivých, jako je růže, bez ohledu na nebezpečí přenesení choroby.

Rovněž chirurgie ve vinohradské nemocnici má jen jeden operační sál pro čistou a jeden pro nečistou chirurgii a naprostý nedostatek postelí, čímž rovněž nastává nebezpečí nákazy. Ministerstvo zdravotnictví neučinilo dosud žádné nápravy, ani po stránce hospodářské výsledek není lepší. Vinohradská nemocnice má zařízenou kuchyň a prádelnu nejvýše pro 200 postelí, ač nyní je tam, jak jsem již řekl, s Pasteurovým ústavem a s oddělením pro léčení radiem přes 500 postelí. Ústřední vytápění nemocnice je naprosto nehospodárné. Vytápí se nyní na 4 místech, nově postavený pavilon bude nutno vytápěti na pátém místě. Že je to k finanční škodě nemocnice, dozná každý, kdo zná správu takového velkého ústavu. Nemocnice nemá potřebných administračních kanceláří, nemá sklepů a skladišť na uložení viktualií. Mám za to, že je to zaviněno tím, že ministerstvo zdravotnictví nepostaralo se v prvé řadě o to, jak bylo jeho povinností, aby nemocnice měla řádnou administrativní správu, vybavenou přesnými instrukcemi a řády.

Vinohradská nemocnice, jako všechny ostatní veřejné nemocnice v Čechách, před svým zestátněním řízena byla na základě instrukcí a předpisů vydaných podle předpisů zemského zákona z roku 1888, a nutno dodati, že řízena byla až do roku 1922 poměrně dobře.

Ministerstvo zdravotnictví nejen že nedalo nových předpisů a instrukcí, ale ani o správu se nestaralo. Tím, že poslalo do nemocnice zástupce ředitele, jemuž nedalo vůbec žádných instrukcí, prokázalo, že vlastně nemá zájmu na tom, aby spravována byla podle plánů a instrukcí, nýbrž podle choutky jednotlivce, jehož rozhodování bylo neobmezeným a rozum neomylným.

Je samozřejmo, že k vybudování a spravování ústavu tak význačného, jako jest státní nemocnice na Vinohradech, je nutným nejen promyšlený program a pevné vedení, pokud jde o zdravotně-civilní správu, ale v prvé řadě je třeba pevného a cílevědomého vedení v ústavu, které by nejen znalo nedostatky, ale dovedlo podati návrhy a ty také prováděti, resp. o provedení jich se starati.

Takového vedení nemocnice dnes nemá. Dosud představitelem vedení je zástupce ředitele dr. Doškář, který je ředitelem Všeobecné nemocnice v Praze. Pan ředitel dr. Doškář úřaduje ve vinohradské nemocnici denně kromě sobot, nedělí a svátků asi dvě hodiny, zpravidla večer. Úřaduje tudíž tento zástupce ředitele v hodinách, kdy nejsou v nemocnici ani přednostové jednotlivých oddělení, ani nefunguje správní kancelář. Jest opravdu s podivem, že nenapadlo dosud ministerstvo zdravotnictví, upozorniti pana ředitele na to, jak nemocnici spravuje, když není ve styku s předchozími orgány, a dotázati se, kým vlastně jest o potřebách nemocnice informován.

Nehájíme stanoviska, že úplná náprava by nastala tím, že by místo ředitele bylo obsazeno trvale, a pochybujeme, že i kdyby vedení ústavu svěřeno bylo samostatnému řediteli, který by celodenně úřadoval, dal by se velkorysý program zřízení a vybudování uskutečniti, již z toho důvodu, že takový úředník by nemohl, i kdyby chtěl, vyvinouti takovou činnost, aby nenarazil na vyšších místech a tím v osobních ambicích neuškodil sám sobě.

Místo administrativního ředitele jest funkce, která byla dosud řešena jinak ve veřejných nemocnicích v Čechách a jinak ve veřejné nemocnici pražské. Ředitelé všeobecných veřejných nemocnic v Čechách mají povinnost léčiti pacienty a dohlížeti po stránce lékařsko-administrativní. Funkce jejich po stránce hospodářsko-správní je pranepatrná, a to z toho důvodu, že veřejné nemocnice v Čechách spravovány jsou správními výbory, do jichž kompetence spadá řízení nemocničního hospodářství a jimž také podřízeni jsou jak ředitel, tak i správce nemocnice. Funkce ředitele ve Všeobecné nemocnici v Praze vyvinula se vzhledem k velikosti ústavu tak, že dohled jeho a činnost po stránce lékařské není vůbec žádná a omezuje se jen na hospodářství a administrativu.

Vedení nemocnice vyžaduje odborného a praktického výcviku úředníků, jak nás o tom přesvědčují zkušenosti jak z nemocnic veřejných, tak také z nemocnic soukromých, ale, žel, ani naše, ani bývalá rakouská státní správa o výcvik schopných administrativních úředníků se vůbec nestarala a vzala k úřadování do nemocnice kohokoliv, aniž by předem dbala, zda má k tomu patřičnou kvalifikaci.

Netvrdím, že by ředitel-lékař neměl pro funkce tyto předběžného vzdělání, ale naprosto se mu nedostává toho hlavního, to jest, praktického výcviku, zkušeností a přehledu. O tom, že tvrzení toto je správné, přesvědčí nás nejlépe hospodářské výsledky jednotlivých nemocnic. Nejsou to osoby ředitelů Všeobecné nemocnice pražské, ať již je to nynější ředitel, ať to byl zesnulý dr. Tichý či dr. Slavík, jež způsobují, že nemocnice přes všechny podpory peněžní od státu je v naprostém finančním rozkladu, nýbrž systém ve vedení ústavu tohoto je příčinou, že rozklad tento nastal. Můžeme také směle tvrditi, že přes všechno vychloubání se ředitele dr. Doškáře ani za jeho vlády v tomto směru náprava se nestala a nestane. Nerozumí-li a nezná-li ředitel, totiž vedoucí činitel nemocnice, jak vymáhá se léčebné, jediný to příjem nemocnice, dosahující ročně mnoha milionů, a nestará-li se z důvodu toho také o jeho vymáhání, musí uznati každý, že vedení takové není zdravé. Všeobecná nemocnice v Praze má na léčebném na 30 mil. Kč nezaplaceno. Že tento veliký obnos dluží jednotliví zájemníci, ať jsou to obce, zemský výbor, nemocenské pokladny nebo jiné ústavy, je dokladem, že administrativa ve Všeobecné nemocnici vázne. Ona má však ještě jiné vady: nákupy její dějí se na úkor nemocných, a když nemocnice dluží dodavatelům na 30 mil. Kč, nerad někdo dodává. Velké pražské firmy, počínaje řezníky a uzenáři a konče mlynáři a mlékaři, mohly by konstatovati, jaké velké obnosy Všeobecná nemocnice jim dluží. Tato závada má ovšem přímý vliv na stoupání deficitu, poněvadž čím více nemocnice dluží, tím se hůře dodává a tím se hůře oferuje, a je proto pochopitelno, že zde je náprava nejnutnější.

Jak jinak vypadá to v ostatních nemocnicích v Čechách, které snad všechny dohromady nemají tolik dluhů ani pohledávek léčebného, jako jediná Všeobecná nemocnice v Praze! V Čechách máme celkem asi na 100 veřejných nemocnic, a nemají-li tyto tolik na dluzích, co má jediná nemocnice pražská se 1357 lůžky, vidíme, že způsob administrativy ve Všeobecné nemocnici pražské není ve všem správný. Důvod, proč poměry v nemocnicích okresních jsou daleko příznivější, jest zcela jednoduchý. Nemocnice tyto nejsou spravovány jedním neomylným byrokratickým činitelem, nýbrž samosprávnou korporací, sestávající z neodvislých osob s řádně vymezenou kompetencí, jejímž úkolem a ctí jest, aby nemocnice svěřená jejímu dozoru skutečně zkvétala. Okresní výbor resp. okresní správní komise, kuratoria, která jsou volena a jmenována k vedení nemocnic, jistě přispějí značně k prosperitě nemocnic.

Máme proto za naprosto nutno, aby ministerstvo zdravotnictví s urychlením doplnilo zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 242 Sb. z. a n., v tom smyslu, aby pro státní nemocnici na Vinohradech zřízeno bylo zvláštní kuratorium a aby byla vymezena činnost tohoto kuratoria, jemuž by se svěřila pravomoc asi taková, jakou mají správní výbory veřejných nemocnic v Čechách. To, co reklamujeme pro státní nemocnici na Vinohradech, musíme reklamovati pro všechny státní nemocnice i jinde, zvláště pro Všeobecnou nemocnici pražskou. Není ctí ani lékařského stavu, zejména profesorů, když přímého vlivu na správu nemocnice nemají a když jaksi rozhoduje zde jedna osoba, kdežto ostatní činitelé, zástupci města, odborníci stavební, zástupci nemocenských pokladen, kteří mají tak neobyčejný zájem na správném vedení nemocnic a na jich zatěžování, na vedení pražské Všeobecné nemocnice a třeba také na jiné státní nemocnice, ať v Košicích, ať na Vinohradech, vlivu nemají.

Doporučuji, aby ministerstvo splnilo schválenou resoluci v této věci, která již byla usnesena r. 1920, podle níž mají kuratoria sestávati ze zástupců stavebních, ze zástupců lékařských, v Praze ze zástupců Velké Prahy nebo jiného okresu a ze zástupců nemocenských pokladen. Správa takto složená má tu nepopíratelnou výhodu před správou byrokratickou, resp. jednou osobou, že nerozhodoval by o správě celého ústavu - jako jest v Praze ve Všeobecné nemocnici - jednotlivec, člověk nervosní, více chorý, než snad neschopný, nýbrž neodvislá korporace samosprávná.

Namítne se snad, že u správy podle vzoru nynějšího nerozhoduje také jednotlivec, nýbrž, jak je tomu na př. při zadávkách, vícečlenná komise rozhoduje skutečně i v těchto případech jednotlivec, poněvadž, co chce přednosta, ať již ve vinohradské nebo Všeobecné nemocnici takovéto komise, který je zároveň představeným druhých členů komise, to tito učiní, nechtějí-li se vydati eventuelním nepříjemným následkům kvalifikačním a pod.

A v tom je také základ všech úplatkových afér u státních podniků, a nebude zajisté na škodu, když i v jiných oborech státní správy bude podobná změna zavedena, aby jednotlivec zvláště při zadávkách nerozhodoval. Ze zkušeností, které v této věci byly získány zejména v soukromých léčebných ústavech, kde rozhoduje celá správa ústavu a při nejmenším zástupce kuratoria, je viděti, že tento systém se osvědčil a že tří- až pětičlenné kuratorium je ku prospěchu každému léčebnému ústavu.

Tolik k závadám, které jsou v dosavadní státní nemocnici vinohradské. Je pozoruhodno, ač zákon ze dne 9. dubna 1924 umožňuje zestátniti Všeobecnou nemocnici pražskou, že státní správa tuto nemocnici dosud nezestátnila. Zestátnila sice malou nemocnici na Vinohradech, postavila státní moderní nemocnici v Košicích, což zajisté jí slouží ke cti, ale velikou Všeobecnou nemocnici v Praze, která má co činiti právě nejvíce s úkoly vyučovacími, o které se státní správa stará, nezestátnila. Mohu proto říci, že toto je vada, zejména se zřetelem k vedení celého ústavu. Všeobecná nemocnice v Praze má totiž charakter nemocnice fondovní, ježto byla vlastně založena a je vydržována z bývalých pražských špitálů a z fondů jejich. Nemocnice skutečného fondu téměř nemá, jmenuje se nemocnicí fondovní více podle jména než podle skutečného fondu. Proto připojení vojenské nemocnice na Karlově náměstí k Všeobecné nemocnici neznamená, že stát prodává majetek navrhovaným zákonem jinému resortu, v tomto případě ministerstvo nár. obrany snad zdravotní správě, nýbrž zde státní majetek, resp. majetek státní správy, který spravuje dosud resortní ministerstvo nár. obrany, přechází v majetek fondu soukromého. Tento zjev je však nezdravý a může býti jenom přechodný.

Proto zdravotnický výbor usnesl se na resoluci, ve které také žádá, aby Všeobecná nemocnice v Praze na základě zákona z 9. dubna 1924 byla zestátněna již proto, že státní správa na celém vedení nemocnice zvláště svým vyučovacím úkolem jest jaksi interesována. Vojenská správa za divisní nemocnici na Karlově náměstí, jak se jí všeobecně říká, dostane náhradou určitý obnos, který v osnově zákona rozdělen je tak, že letos má dostati 2 mil. korun a pro příští rok 6 mil. Kč, aby tak mohla postaviti novou nemocnici vojenskou na jiném místě v okolí Prahy. Pokud jsem informován, má to býti v Motole. Vojenská správa nerada ztrácí divisní nemocnici na Karlově náměstí už z těch důvodů, že sama je si vědoma, že není jisto, jak bude moci novou nemocnici brzy vybudovati, ale jest úmyslem jednak ministerstva školství, které hradí útraty na klinikách ve Všeobecné nemocnici, jednak ministerstva zdravotnictví, aby ke stavbě nové nemocnice vojenské, v tomto případě v Motole, přikročilo se co nejdříve. Jest úmyslem tuto stavbu provésti do dvou let, takže když tento projekt se zdaří, vojenská správa za finančního přispění ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství postaví v Motole nové dva pavilony, kamž by nynější léčebné zařízení vojenské správy přesídlilo. V té době pak by převzala Všeobecná nemocnice, resp. fond nemocniční, objekt na Karlově náměstí, který jest oceněn na 12 milionů Kč. Věc ta je předmětem detailního jednání a kompromisu mezi vojenskou správou a civilní zdravotní správou, ale zdravotní výbor, i když vyslechl všechny tyto kombinace, přece dal souhlas k navrhovanému zákonu ve snaze prospěti úkolům veliké Všeobecné nemocnice, kterou dnes zatím representují ty staré budovy v Praze na Karlově náměstí.

Z těchto důvodů navrhuji jménem zdravotního výboru, aby osnova zákona i zpráva o usnesení výboru zdravotního, branného a rozpočtového tak, jak je rozdána, byla schválena. Současně navrhuji, aby byla schválena resoluce, kterou schválil výbor pro veřejné zdravotnictví, která se týká: 1. otázky, aby byla nejdříve zestátněna pražská Všeobecná nemocnice a 2. aby k vedení nemocnice vinohradské po způsobu Všeobecné nemocnice pražské byl postaven vedoucí činitel po stránce administrativní. Víme, že nezatížíme nemocnici vinohradskou, protože tato nemocnice je ve velké výhodě tím, že má Pasteurův ústav a radiové oddělení, kterážto oddělení jsou značně aktivní. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Branný výbor, k čemuž ještě promluví pan kolega David, zpravodaj branného výboru, schválil resoluci, aby vojenská správa dostala nejen peníze slibované v zákoně a důvodové zprávě, ale také i jiné obnosy, bude-li stavba vyžadovati více než 8 milionů korun, protože je nemyslitelno, zříditi velikou nemocnici v tom smyslu, jak jsou projektovány 2 pavilony v Motole, za 8 milionů Kč.

Z těchto důvodů prosím slavnou sněmovnu, aby zákon schválila tak, jak se výbor pro veřejné zdravotnictví na něm usnesl v předpokladu, že tím přispěje k vyřešení velkých úkolů zdravotnických, léčebných i vyučovacích do budoucnosti. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru branného, panu posl. Davidovi.

Zpravodaj posl. David: Slavná sněmovno! vláda předložila sněmovně návrh zákona, kterým se ku Všeobecné nemocnici v Praze připojuje vojenská nemocnice v Praze II a zřizuje Masarykova vojenská nemocnice v Praze.

Návrh tento nutno se stanoviska veřejného zdravotnictví jen uvítati, neboť spojením obou nemocnic bude možno vybudovati v hlavním městě republiky vzornou nemocnici a léčebný ústav, vyhovující všem potřebám doby.

Podle §u 3 tohoto vládního návrhu bude pro účely vojenské vybudována nová nemocnice, která bude pojmenována jménem prvého presidenta republiky jakožto nejvyššího velitele československé armády. Nové vojenské nemocnice, která má býti vzorným vojenským léčebným ústavem, jest v republice v nejvyšší míře třeba, neboť zdravotní stav vojáků a hlavně vojenských gážistů je krajně nepříznivý.

Pokládám při této příležitosti za povinnost poukázati na zprávu generální zdravotní služby dr. Fishera, který praví, že je nutno pozastaviti se nad neúměrným zhoršením zdravotního stavu vojenských gážistů, zejména srovnáme-li podobné poměry v jiných evropských armádách.

Je to zejména tuberkulosa, která u aktivně sloužících důstojníků a rotmistrů došla velikého rozšíření. Srovnáme-li statistiky jiných armád o této věci, publikované před samou válkou, s těmi, jež vyšly po válce, poznáme, že se i v jiných armádách sice objevuje tuberkulosa mezi důstojníky a rotmistry četně, ale zatím co se v jiných armádách početnost tuberkulosních onemocnění zvýšila o 10 až 15%, v nejnepříznivějších případech o 30 %, stoupla početnost onemocnění tuberkulosních mezi našimi důstojníky a rotmistry podle statistik sdělaných v letech 1921 až 1923 o plných 100 % proti poměrům v bývalé armádě rakouskouherské.

Také jiné nemoci jsou mezi vojáky a vojenskými gážisty velíce časté.

Je proto v zájmu zdatnosti armády, aby vojenská správa věnovala plnou péči zdraví vojáků a gážistů a aby nelitovala finančních prostředků věnovaných tomuto účelu.

Proto také branný výbor přijal resoluci, v níž žádá, aby ministerstvo školství a nár. osvěty a ministerstvo pro veřejné zdravotnictví vzhledem k tomu, že částka 8 milionů Kč na vybudování nové vojenské nemocnice v Praze je nedostatečnou, na celkový stavební náklad přispěla ze svých položek investičního úvěru tou částkou, jíž vybudování nové moderní nemocnice bude vyžadovati.

Branný výbor pojednal ve své schůzi o shora uvedeném vládním návrhu a usnesl se připojiti se k usnesení zdravotního výboru. Žádám, aby slavná sněmovna přijala vládní návrh tak, jak byl schválen zdravotním a branným výborem, a aby schválila taktéž i resoluce oběma jmenovanými výbory přijaté. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodaji rozpočtového výboru, p. posl. Roudnickému.

Zpravodaj posl. Roudnický: Slavná sněmovno! Dne 3. března projednal rozpočtový výbor ve své schůzi osnovu vládního návrhu zákona tisk 5049, kterým se ke všeobecné nemocnici v Praze připojuje ještě vojenská nemocnice a zřizuje se vojenská nemocnice Masarykova v Praze.

Rozpočtový výbor pojednal o nutnosti rozšíření všeobecné nemocnice pražské, poněvadž nevyhovuje zdravotním potřebám nynějším, a uznává nezbytnost jejího rozšíření. Poněvadž není možno rozšířiti nemocnici jinak, uznal rozpočtový výbor vhodnost rozšířiti nemocnici tím způsobem, že připojí se k všeobecné nemocnici vojenská nemocnice na Karlově náměstí. Poněvadž však by tím vojsko bylo zbaveno své nemocnice, je nutno, aby pro vojsko byla zřízena nemocnice zvláštní.

Rozpočtový výbor pojednal o vládním návrhu a přijal ho ve vládním znění, zároveň též projednal a přijal předložené dvě resoluce výboru pro veřejné zdravotnictví a resoluci výboru branného. Doporučuji slavné sněmovně, aby tyto tři resoluční návrhy též přijala. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Za řečníky přihlášeni jsou: "proti" páni posl. Burian a Hackenberg, "pro" pp. posl. Bubník a Warmbrunn.

Než dám slovo prvnímu řečníkovi, navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut.

Není žádné námitky? (Nebylo.)

Zůstává při tom.

Dávám slovo prvnímu řečníku "proti" zapsanému, p. posl. Burianovi. (Nepokoj.) Prosím o klid.

Posl. Burian: Slavná sněmovno! Klubem poslanců komunistické strany Československa jsem pověřen, abych zde učinil toto prohlášení, poněvadž nám jednací řád jiné možnosti neposkytuje:

Pracující a vykořisťované masy obyvatel Československé republiky mají dnes opět jednou příležitost přesvědčiti se, jak tak zvaný demokraticko - parlamentární vládní systém není ničím jiným, než ohromným prostředkem k zahalování diktatury vykořisťovatelů a jak vládnoucí třídě a jejím sociálně-patriotickým přisluhovačům jejich tak zvané ideály slouží jen ke klamání mas pracujícího lidu.

Po celé týdny již ve všech sociálně-demokratických i tak zvaných svobodomyslných listech a na schůzích jejich stran ohlašován byl nejostřejší boj proti přehmatům církve a pro odluku církve od státu, a dnes vidíme, jak slabý a ubohý kompromis byl sdělán jedině za tím účelem, aby nebyla ohrožena koalice. My komunisté od samého počátku ukazovali jsme skutečnou povahu tohoto tak zvaného kulturního boje v poslední době vedeného. Masy žádají si chleba. Drahota a bída vzrůstají den ode dne. Vláda nepodniká ani toho nejmenšího proti lichvářům, ani toho nejmenšího nečiní ke snížení cen, vůbec nesnaží se převaliti daňové břemeno na bedra majetných. Naopak: dovoluje nová zlodějská tažení ku prospěchu kapitalistů, propouští státní zaměstnance, okrádá nezaměstnané o podporu, zvyšuje tarify osobní dopravy, dává miliony bankám a válečným zbohatlíkům, hodlá zavésti agrární cla, zvyšuje činže a jiného více. Masy žádají opatření proti drahotě a vyšší mzdy. A nyní jen proto, aby masy od těchto požadavků byly odlákány, jen proto, aby byl zrazen boj hladovějících, který by se mohl státi vládě a kapitalistům velmi nebezpečným, jen proto křičí menševické strany všeho druhu právě nyní tak hlasitě, že chtějí bojovati proti Římu a klerikalismu, jen proto byly v posledních týdnech jejich časopisy plny předlouhých článků, jakoby skutečně rozhodný boj mezi Římem a "svobodnou republikou" nastával. Buržoasie jim však tuto hru zakázala a nařídila jim, aby se podřídili klerikálům. Kompromis, který byl dnes uzavřen, snímá masku celému tomu obrovskému švindlu a podvodu.