Keď kritickým okom hľadíme na príčiny drahoty, tak musíme prijsť i na to, že jedna z hlavných psychologických príčin tohoto zjavu spočíva v nás samých.
Už Kayserling poukázal, že drahota povstala i z toho, poneváč životný standard širokých más posunul sa na hor. Oproti tomu vlastne v zásade nikto nemôže zaujať záporné stanovisko. Ale už i Walter Rathenau chcel zakázať do Nemecka dovoz luxusných článkov, veď často stretávame luxus nekultúrný.
Preto hľaďme i my zmierniť drahotu istou abnegáciou, redukciou našich potrieb na minimum, lebo zmôcť dľa naších miestnych pomerov, čo len čiastočne drahotu, to vyžaduje vysoký stupeň etiky, zodpovednosti oproti pospolitosti. Ničím druhým nedá sa tento ťažký problém riešiť. Nebol v stave uvoľniť ho kolektivizmus, zdolať ho je v stave jedine sporivosť, zjednodušenie života a zvýšený rytmu výkonnosti. Ešte vždy neztratily na aktualite slová Gambettove, ktorý svojho času po vojne prusko-francúzskej vo francúzskom senáte riekol: Práca, stála práca a znovu práca. Rašín stál na tomto podklade.
Jednu možnú cestu do budúcnosti sme jasne videli. Je to využiť panenskej pôdy, odkryť hrivne prírody Slovenska. Lenže nutno toho slovenského roľníka, dnes už majiteľa tej slovenskej čiernej hrudy, ktorá je kľúčom veľkej brány našej budúcnosti, (Tak jest!) čo najrýchlejšie postaviť na ten duševný podklad, ktorý by mu upovededomil jeho ohromnú misiu. On má byť buditeľom nášho do materializmu a letargie utonuvšieho ľudu.
Nutno ho asociáciou hospodárskou sosiliť a sociálne pozvednúť. Myšlienka družstevnícka zvedá jeho produktivitu a tvorí vážny faktor na zušľachtení jeho duševného a mravného života. Vzpruhou v tomto duševnom postupe je cit spolupatričnosti a spoločného osudu. Výhľad spojenými silami môcť obsiahnuť väčšie hospodárske úspechy, zdvihá dôveru v sebe, vo svoje vlastné sily. Je to výchova k organizovanej svojpomoci.
Končím. Vítam túto rozpravu, z ktorej veje tichý ston nevinne trpiacich tisícov úbohých ľudí, ustaraných otcov, zúfalých matiek, a prial by som si len, aby základný akord tejto debaty, ktorej nevyslovené hlavné složky by maly prýštiť zo srdca, z duší naplnených milosrdenstvom oproti biednym, nás všetkých v tejto sieni bez rozdielu politických strán spojil v jednu frontu solidarity práce, sblížil v znamení tej myšlienky, jejž hlavný protagonista je náš pán prezident, v idei humanizmu. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Čuřík. Dávám mu slovo.
Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Nechci plýtvati slovy, ale ujímám se slova k této debatě hlavně z toho důvodu, abych poukázal na stísněné poměry v mé volební župě ostravsko-slezské. Před několika dny byl jsem právě na Valašsku, Frenštátsku, Místecku, a tam jsem zjistil u celé řady případů, že mezi dělnictvem jsou poměry velmi stísněné, že lid tam žije přímo v nouzi a bídě. Zvláště na venkově, kde loňského roku byla neúroda obilí a brambor, žije se přímo pod úrovní lidského života. Uvedu na př., že jen spolek konsumentský ve Frenštátě pod Radhoštěm zakoupil pro své členstvo - počet jeho členů je malý - 40 vagonů brambor, které byly dovezeny z Českomoravské vysočiny, a tak celý kraj musí býti zásobován z krajů cizích, aby lid netrpěl přímo hladem a nouzí. Dovozem těchto životních potřeb úžasně se zdražuje cena mouky, obilí i chleba. Než zboží se dostane do vzdálenějších obcí, zvláště do obcí vzdálených od dráhy, jednak drahým povozem, jednak skládáním a nakládáním zboží se tak zdražuje, že koupě je přímo nedostupná. Výdělky jsou tam v celém kraji velmi malé. Když dělník, otec rodiny, vydělá týdně 60 až 80 Kč, je to plat v tomto kraji průměrný. Že nestačí ani k zakoupení brambor, omastku, je pochopitelné; kde potom je šatstvo, otop a ostatní potřeby pro rodinu?
Výroba v celém kraji stále kolísá. Na př. ve Vsetíně, Halenkově, Hranicích zavřena byla továrna Thonettova, která zaměstnávala na tisíc dělníků. To je pro takový úzký kraj číslice neobyčejně vysoká, tím se zvyšuje počet nezaměstnaných a úžasně zhoršuje bída celého kraje. V jiných závodech, na př. textilních, pletárnách punčoch, prádelnách, tkalcovnách, práce se omezuje a mnoho lidí také z práce soustavně se propouští. Lid, poněvadž nemůže cestovati za hranice, uchází se o práci na Ostravsku, kde nabízí svoji práci za celkem levný peníz, pracuje 9 hodin denně, aby mohl uživiti sebe a svou rodinu. V krajích nestaví se žádných větších nouzových podniků, nouzových silnic. Práce na stavbě dráhy Vsetín-Bílnice stále pokulhává. Není dosti peněz a stát nevyplácí včas zaručené obnosy. Uvádím příklad: Na stavbě silnice Vsetín-Jasenice-Bystřička-Rouštka dostávali dělníci 9 Kč denně státního příspěvku, obnos ten byl snížen na 7 Kč od nového roku a ten obnos má stačiti pro výživu tak těžce pracujících dělníků. Tu je jisto, že v tom kraji se vzmáhá nespokojenost a že tak značná část dělnictva žehrá, abych tak řekl, na dnešní vládní režim, že se nechá od komunistů podpalovati k různým akcím, které mají smysl protistátní, revoluční, a k akcím proti dnešní struktuře našeho státu.
Velká tato tíseň, nedostatek chleba a drahota se zhoršuje ještě také tím, že zaměstnavatelé téměř všichni odmítají zvyšování jakýchkoli přídavků na mzdách a dělnických platech. Dnes se uzavírají každému jednání s dělnictvem a se svazy organisovanými a říkají: My máme smlouvy, které nesmíme porušiti, které musíme dodržovati, poněvadž konkurenční poměry toho nedovolí. Dělnictvo ví dobře, že výrobní poměry na našem domácím průmyslovém trhu jsou těžké, že konkurence je zlá a že i cizina zápolí s námi lacinými výrobky. To všechno je nám dobře známo, ale když vláda nemůže proti drahotě pomoci, když nemůže snížiti cenu chleba a mouky, pak se tomu nedivíme, že dělnictvo sahá po prostředcích obranných pomocí odborových svazů, které mají v dnešní době velmi těžký úkol, aby zdolaly nespokojenost mezi dělnictvem. Tu je samozřejmo, že bude voláno po úřadech, po intervencích živnostenských inspekcí, aby se chopily práce při jednání dělnictva se zaměstnavateli. Úřady státní mají v rukou také možnost, aby aspoň tam zasáhly, aby přesvědčovaly zaměstnavatelské kruhy, že musí dnes dělníkům vyjíti vstříc upravením platů a mezd, aby mohli žíti a pracovati. To je podmínka, která nemůže býti nikým přehlížena v tom dnešním velkém zápase pracujících vrstev o život a chleba. Nechceme holdovati nějakým snahám, které mají za účel podvrátiti dnešní společenský řád, nechceme ničím přispívati k nespokojenosti mezi lidem, ale pochopitelně máme povinnost, abychom předem zamezili příčiny, které jsou zvláště kořenem nespokojenosti a také revoluční nálady. Vláda musí rychlým krokem řešiti otázku protidrahotní, otázku dovozu, zásob zboží, obilnin a mouky do naší republiky, musí umožniti včasným nákupem v cizině dovoz levnějšího zboží, i kdyby snad musila použíti finančních opatření. Vždyť to nebude na újmu státu, ale bude to prospívati celku, poněvadž je lépe míti doma klid, než vyhazovati peníze na ozbrojovací potřeby a plýtvati penězi na věci, které nemají účelu ani hospodářského, mravního a také ne státního.
Ne smíme se báti šlápnouti na kuří oko sem tam různým privilejím tříd velmi zámožných, agrárně, finančně a obchodně zdatných, které po válce těží z konjunktury poválečné pro sebe a neohlížejí se ani na pravo ani na levo. Již jsme přežili těch period celou řadu. Byla světová válka, kdy lid pracující, včetně lid zemědělský, střední stav trpěl pod tíhou daní, válečných břemen a pod tíhou obrovské hospodářské bídy životní, a po válce máme stejně povinnost, abychom všichni stejným způsobem řešili problém poválečné doby. Těžkosti tyto jenom svalovati na bedra malých lidí, je přímo vraždou a připravováním nových válek proti malému lidu a na úkor států po válce vytvořených. A tu se nedivme tomu, když dnes komunisté v takových vodách nespokojenosti, veliké bídy a tísně loví pro svoje politické zájmy. Komunisté mohou dnes lehce těžiti z nespokojenosti lidu a získávati masy pro revoluční své účely stranické a politické. Tím lehčeji je proveditelný jejich program, příkaz to z Moskvy, a jejich vlastní kredo. A tu zdá se mně, že policejní opatření, že prostředky, kterých bylo užito v úterý na Václavském náměstí, jsou sice nutny v zájmu klidu a pořádku, aby se chránil majetek občanů, aby se bránilo rozvratu, ale to mohou býti pouze prostředky okamžité ochrany pořádku, ale nikoli prostředky, které mají býti trvalým, účelným opatřením proti drahotě. Ten názor jistě máme všichni, že nesmíme hnáti vodu na mlýn živlům, kteří chtějí stát připraviti o jeho nabytou svobodu, a v tomto přesvědčení mám za to, že prohlášení vládní bude míti ten účel, aby se opatřila rychle potřebná výživa obyvatelstvu, aby se krajům zemědělským, zvláště krajům chudobným, opatřilo osivo, píce pro dobytek, aby mohly aspoň na jaře chudobné kraje oseti svá pole a tak získati pro příští dobu potřebné plodiny pro tamější obyvatelstvo.
Chtěl jsem ještě říci, že je dnes mezi zaměstnanci státními značné rozechvění. Schválené zákony, tak zv. úsporné pro zaměstnance státní, vnesly mezi zaměstnance státní veliký neklid. Nejsou vypláceny vánoční přídavky drahotní, nebo se dávají po částech, což vzbuzuje přímo nedůvěru ve státní finanční schopnost. Hrozí se propouštěním zaměstnanců ze státních služeb, pensionováním atd., a to všechno dnes přilévá oleje do ohně dnešní tísně, která se zahostila na našich krásných luzích a v našich krásných příbytcích naší Československé republiky. Nezavíráme očí před dobrou vůlí vlády. Víme dobře, že je posice vlády dnes těžká, že její snaha nese se za účelem pomoci rychle, ale také musíme žádati, aby tato snaha byla podepřena činem opravdové vzájemnosti a uznáním pro všechny dnes trpící dělnické, zaměstnanecké a střední vrstvy. Socialismus nesmí býti okrasou vládních prohlášení, ten socialismus, kterého se z různých protichůdných stran tak často zneužívá, musí býti vtělen v činy, a to v takové, aby lid poznal, že vládní programy mají svoji určitou nosnost, svůj pravdivý základ a že mají v sobě kus toho mravního pojítka, které umožňuje lidu důvěru ve vedení státu.
Bylo zde řečeno komunistickým řečníkem panem dr. Šmeralem, že prý církev nebo kněžstvo udržovali lid v porobě. Tím chtěl jaksi naznačiti, že také dnes pomáháme vládě pomocí kněží nebo náboženských prostředků udržovati lid v porobě a poddanství. Tento dávno odbytý názor, tato fráse komunistická a socialistická neplatí ve světě moderním a pokrokovém; nám je dnes velmi jasno, že ovládání výroby, ovládání prostředků hmotných velkou měrou není v rukou církve nebo náboženských společností, nýbrž v rukou tříd kapitalisticko-židovských, v rukou těch, ke kterým má blízko pan dr. Šmeral v Rusku a jiných státech. A tu právě je potřebí uvědomiti si, že dnešní stanovisko náboženské, stanovisko křesťanské je dnes nejmodernějším prostředkem, který má tolik síly, aby pomáhal hojiti veliké útrapy světové války, a že pouze tato veliká myšlenka křesťanství, myšlenka světová, myšlenka základní může působiti, když bude jí použito, bude-li jí porozuměno, proti sobectví zámožných obchodních a průmyslových kruhů a také nám pomůže řešiti otázku dnešní lichvy, otázku drahoty a velkého sobectví, které se ve státě rozmáhá. To je odpověď na takové perfidní výroky, jichž zde bylo užito proti církevnímu zřízení katolické církve.
Měl bych zde ještě použíti projevu městské rady brněnské. Mám po ruce projev, který byl usnesen v těchto dnech v zasedání městské rady brněnské. V tomto projevu Velkého Brna volá se po vládě, aby opatřila pro lidi práci při stavbě různých cest, silnic, různých regulačních a železničních prací, stavbě státních budov a užila všech možných prostředků k praktickému řešení nezaměstnanosti. Také se tu volá po tom, aby stát zamezil spekulaci na bursách, aby vláda zasáhla činným způsobem do otázek, jež se nalézají v rukách vládních činitelů. Projev městské rady brněnské má svůj význam, poněvadž je schválen všemi vládními stranami a podpírá se rovněž o posice, jichž bylo v Brně vydobyto za naší součinnosti.
Nechci než krátce konstatovati na konci svých stručných vývodů: My chceme podporovati vládu, poněvadž jsme s ní v součinnosti, ve všech akcích, které mají za účel pomáhati proti lichvě, proti zdražování, které mají za účel chrániti malého člověka ve všech vrstvách, středních i dělnických, před šikanováním a pomoci mu k lepšímu živobytí, aby mohl býti klidný, pokud jde o stát, o republiku a také o jeho vlastní postavení. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Sedorjak. Dávám mu slovo.
Posl. Sedorjak (rusky): Vážená sněmovno! Na Podkarpatské Rusi před rokem hlasovalo při volbách do sněmovny 100.000 obyvatelů pro komunistickou stranu, avšak mohu směle říci, že dnes mluvím jménem 200.000 voličů, žijících na Podkarpatské Rusi. Tento 100%ní vzrůst se úplně objasňuje již do nemožnosti divokou a zároveň prohnilou politikou vládní koalice.
Zmučené obyvatelstvo tohoto kraje vidí jasně již dnes, po 6 letech svého "osvobození slovanskými bratry", že panující vrstvy plivají na lidská práva, na základní zájmy pracujícího obyvatelstva, šlapou po vlastních zákonech a nejbrutálnějším a svévolným způsobem jednají.
Řada interpelací podaných naším klubem a řečí, pronesených zde mými soudruhy, dokazuje, že vládní moc svou politikou směřuje k tomu, aby nejstrašnější smrtí hladem úplně zahubila karpatoruský pracující lid v zájmu svých přátel, českých, židovských, maďarských a ruských kapitalistů-zahalečů. Každého dne se stane na Podkarpatské Rusi událost jasně dokazující, že vládnoucí koalice zamýšlí snížiti Podkarpatskou Rus na úroveň nejtemnější africké kolonie a lid toho kraje na úroveň dobytka.
Pánové! Vaše politická, avšak přece vždy nestydatá korupční byrokracie, vaši četníci a strážníci, ubíjející lid, vaše lupičská, špehounská banda.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Volám pana řečníka pro výrazy parlamentárně naprosto nepřípustné a pro nadávky k pořádku.
Posl. Sedorjak (pokračuje): . . . uvrhli náš národ do pekla neuvěřitelných utrpení. Pánové, vaši exponenti na Podkarpatské Rusi deptají vaši "svatou ústavu", neboť vidí, že vy děláte totéž.
Kde jest autonomie, která podle zákona patří Podkarpatské Rusi? President a vaši ministrové podepsali mírovou smlouvu a ústavní zákon, avšak neplní své povinnosti. Vaši exponenti berou si příklad z vás. Zde vám uvedu několik skutečností: Protirevoluční ukrajinský uprchlík, okresní náčelník v Terešvě, Komaryňský, protizákonitě na vlastní odpovědnost přikázal tyto dny četníkům, aby provedli prohlídku v domě senátora Bodnara. Na jeho osobní protest drze odpověděl a rozkázal četníkům, aby ještě jednou provedli prohlídku a zabavili celou jeho zvláštní knihovnu, skládající se z knih vesměs dovolených ještě za doby monarchie.
V království protirevolučního ukrajinského uprchlíka, v dolžanském okrese v obci Berezníku dne 4. t. m. zatkli poslance Ivana Mondoka a s nasazenými bodáky ho v noci odvedli, neboť podle jejich mínění nesmí v některé vesnici, v pokoji nějakého občana promluviti, byť jen s nepatrnou částí jeho voličů.
A nakládají-li takto s komunistickými poslanci, můžeme si představiti, co jest nucen vytrpěti pracující lid, nechráněný právem imunity.
Na Podkarpatské Rusi se každý četník považuje za boha a zachází s lidem co nejsurověji. Fackují chudáky, kteří je nezdraví. Často opilí bez příčiny bijí lidi a nešetří ani žen a dětí, jak se to naposledy stalo v Lance a Turja Remete. Bez příčiny zatýkají lidi a v okovech je tahají k úřadům a soudům, jen aby je zastrašili. Stále se vysmívají chudému karpatoruskému lidu.
Na oznámení četníků okresní úřady bez jakéhokoli výslechu odsuzují chudé lidi k peněžním trestům, jak na př. v Perečíně. Odsoudili celou skupinu lidí ke 20 Kč, poněvadž v řece prohlíželi ryby. K peněžním trestům a jednodennímu až dvoudennímu vězení odsuzují chudé lidi proto, že jejich psi na minutu vyjdou na ulici, ale psi četníků a rozličných úředníků mohou volně běhati po ulicích a beztrestně mohou kousati lidi. S výmluvou, že hledají ukryté zbraně, noční dobou zneklidňují občany a provádějí u nich prohlídky, převracejíce vše v jizbách a na půdách.
Na Podkarpatské Rusi nelze skorem nalézti člověka, který by nebyl již trestaný. Zvláště za osobní "přestupky" úžasně trestají chudé lidi. Podkarpatská Rus jest bohatá lesy, avšak chudý lid mrzne chladem a nemůže si ani uvařiti mizernou stravu. V Dlouhém Poli erár vysekal les. Sedláci sebrali zanechané tam a již hnijící větve - a za to každý dostal po 20-30 Kč trestu. V Sevljuši jeden hladovějící otec, aby mohl pro své děti koupiti aspoň brambory, sebral několik tyček a prodal za 20 Kč. Odsoudili ho, aby buď zaplatil 48 Kč anebo aby odseděl 48 hodin v nemožně špinavém vězení, plném všelijakých bacilů.
Takových případů najdou se sta skorem v každé vesnici na Podkarpatské Rusi.
Zemědělská a lesní politika vlády na Podkarpatské Rusi jest přímo zhoubná pro lid. Před očima lidí, hladovějících po zemi, zalesňují pozemky. Úřady násilím prodávají urbariální lesy, při čemž kapitalisté shrabují miliony, - a lid ztrácí svůj chléb. V Gorondě se násilím prodává les lidu, úřad způsobil prolévání krve. Výsledek: urbarie dostala 174.000 Kč a kapitalisté mají čistého zisku přes jeden milion. V Balašovcích okresní náčelník prodává v dražbě urbariální les tak, aby si 3-4kráte mohl vzíti pro sebe po 100 Kč. Agrárníci páchají s pozemkovou reformou neuvěřitelné přehmaty. Panská země přechází do rukou eráru a bohatých lidí. Pro nesprávné rozdělení země v Domniku-Verbniku 75 rodin zůstalo úplně bez chleba. V Gorondě úřad prodává přebrané pozemky po 150 Kč, a kdo chce dostati zemi, jest nucen podporovati agrárníky a platiti jim 200-300 Kč. V Mikulovcích 35 rodin zůstalo bez kousku chleba. Pouze bohatí dostali v Rokošnici za úžasné ceny pozemky a z volné ruky je prodávají. V Kopinovcích agrárníci vzali chudým lidem pozemky, kterých užívali 40 let. V podobě nájmu Jiří Balog, agrární předák, vydřel od lidí 100.000 Kč. V Barbově agrární správa způsobila sedlákům škodu 7.184 Kč. Při tom se na Podkarpatské Rusi usilovně provádí kolonisace cizinců. V průmyslových podnicích je stav dělníků přímo úžasný. Zákon o osmihodinové době pracovní se nedodržuje téměř ani v jednom závodě. Dělník je nucen pracovati 10 až 12 hodin den a noc za směšně nízké mzdy. Ve Ljuté, ve státní pile, pracují dělníci za úžasných podmínek 15 hodin ve dne i v noci a dostávají po jedné koruně za hodinu. V Tiché pracují za 10 Kč 10 hodin, ve Vyškovu pracují 16 hodin. Takto si dělník nemůže vydělati ani na suchý chléb, a při tom se nedodržuje zákon o osmihodinové době pracovní. V době, kdy jest na Podkarpatské Rusi úžasně veliká nezaměstnanost, vláda dovoluje ještě přivážeti cizí dělníky. Kapitalisté nutí lidi, aby pracovali za 5 Kč, a pracovní doba činí 10-16 hodin. Postěžovati si nemají kde, celá byrokracie stojí na straně buržoasie. V závodech se připouští středověký zvyk vypláceti dělníky poukázkami, za něž jsou nuceni kupovati v jednom určitém obchodě. Hranice jsou uzavřené a úřady organisují dělníky na emigraci do Francie. Ze státních závodů se propouštějí karpatoruští dělníci a cizinci se přijímají. V Marmarošské Solotvině proti zákonité kolektivní smlouvě se dělníci propouštějí. Úroveň pracující mládeže nemůže se již rovnati ani úrovni člověka. Zákon a nařízení o ochraně pracující mládeže se na Podkarpatské Rusi nedodržují. Samospráva nemocenských pokladen jest všude zrušena. Z toho, že vládní strany vládnou nemocenskými pokladnami, vyplývají pro ně veliké zisky.
Obecní zastupitelstva jsou rozpouštěna; tak v Užhorodě, Iršavě, Podmanastyru atd. Rozhodnutí nejvyššího správního soudu nejsou brána na vědomí, jako na příklad v Mukačevě a ve Veliké Dobroni. Užhorodský župan přes všechny přehmaty, které mu byly dokázány, sedí ještě na županském křesle. Pan Dušek, iršavský okresní náčelník, očividně přestupuje zákony a odsuzuje lidi k nucené práci. Tento pán bez příčiny vyhazuje úředníka u lidu oblíbeného a dosazuje na jeho místo svého rodáka Čecha. Jeho spolupracovník, ukrajinský protirevolucionář Borucecký, nakládá s lidem jako s dobytkem. Celá legie ukrajinských a ruských protirevolucionářů posadila se na šíji chudého karpatoruského lidu a není od nich osvobození. Za jejich krvavé činy je dosazují ještě na teplejší místa. Svaljavský vrah, ukrajinský protirevolucionář, byl odeslán ze Svaljavy do města Berehova na místo okresního náčelníka Koslera, jenž defraudoval 40.000 Kč a nebyl ještě ani zatčen a do dnešního dne jest na svobodě. Tento Stebelský se stal tak velikým pánem, že nechce mluviti ani se svými notáři, jelikož prý nejsou dosti čistí.
Byrokracie zakazuje naše schůze, zabavuje takové věci, které již několikráte vyšly a byly censurované, jako na př. kalendář komunistické strany, jen proto, aby způsobila škodu našemu hnutí. Invalidé nejsou uznáváni za invalidy, aby více peněz zůstalo na četníky a policii. Konečně vydírají od nich za nejmenší věc nemožné peníze.
Lid trpí pro nespravedlivou výměnu peněz, při čemž nevinní jsou po měsíce drženi ve vězeních, avšak agrárníkům, kteří v Kajdanově vzali od lidí peníze k výměně a vyměnili jednu korunu čsl. za jednu, ale lidem vyplatili jednu za čtyři, nestalo se nic. Stát se nestydí od chudého lidu Podkarpatské Rusi vzíti 315 milionů Kč vydělaných při výměně peněz.
Odírají lidi se všech stran. Vláda uvalila na chudé lidi takové daně, že kdyby někteří z nich prodali celý svůj majetek, nemohli by těchto daní zaplatiti. Mají pravdu lidé, kteří říkají, že je to div, že není ještě potřebí platiti daně i za vodu. Vlci požírají lidi i dobytek chudáků. Panská zvěř ničí chudou úrodu lidu a není pomoci. Domácímu chudému člověku nedají dovolení, aby mohl míti zbraň, zvláště v chudších hornatých krajích Podkarpatské Rusi. Chudý lid žije v neuvěřitelně těžkém stavu, není výdělku, není chleba, není dosti ani kukuřičného ani ovesného chleba.
Epidemické nemoci ničí lidi, zvláště však děti chudých nevědí, co je to lékař. Děti jsou nahé a bosé; do školy nechodí, neboť v mnohých vesnicích není ještě ani školy ani učitele.
Hle, pánové, to jest v krátkých slovech celá Podkarpatská Rus. A co dělá vláda a vládní strany? Krvavé lázně a velké procesy s nevinnými lidmi. Lid na Podkarpatské Rusi nikdy vám, pánové, nezapomene Ardanova, Hruševa, Tereblu, Dulova, Gorond, Poljanu, Svaljavu a konečně Kerecky. Žalobu o svaljavských událostech zastupuje státní zástupce Kubíček, jenž za staré monarchie byl písařem v Bosně. Po převratu byl jmenován vedoucím zástupcem v Prešově. Na jeho činnosti poukázal posl. Tausiku ministra spravedlnosti. Dokazoval, jak tento pán hospodařil v Prešově se státním majetkem, jak uvězněnou ženu nutil k obcování, a za to nebyl potrestán, nýbrž byl přeložen do Užhorodu jako hlavní státní zástupce, jenž nyní vystupuje před soudem proti svaljavským nevinným lidem. Jak nekvalifikovaná je československá soudní spravedlnost!
Budeme vždy pamatovati na tento proces, kterým se chce v těchto dnech dokázati, že ve Svaljavě nebyli vinni četníci a okresní náčelníci, nýbrž těch 70 obžalovaných, kteří dnes sedí v Užhorodě na lavicích obžalovaných. Chudý lid nezapomene, že v době, kdy mzdy se snižují, drahota v Podkarpatské Rusi již vzrostla na 60-80% a dále ještě roste, takže stav se stává stále nesnesitelnějším. Vláda nechce pomoci lidu, nýbrž několika osobám, které klamou lid. Teď se připravuje plán, aby spojená družstva dostala 10 milionů Kč na sanaci zbankrotovaných agrárních družstev. Provede-li se tento plán, bude to znamenati, že několik patentovaných vládních politiků bude míti z čeho krásti. Pět milionů již ztratili, teď žádají nových peněz pro bary a krčmy a stěžují si, že mají málo výdělku. Vláda má na krčmu v Užhorodě 200.000 Kč subvence, avšak pro hladovějící děti ani haléře. Nenávist proti pánům a jejich lokajům stále roste, neboť pánové si pomáhají tak, že úžasně korumpují lidi. Agrárníci, demokraté, národní socialisté, gagatkovci, sociální demokraté a všichni jiní dnešní vládní klamatelé lidu podplácejí lidi: někomu hodí nějakou mizernou službu, někomu dají cent zelí, někomu prodají dva centy kukuřice. Pozemkovou reformou, invalidními a válečnými podporami, dovozem a vývozem dobytka atd., zakupováním Jidášů myslí, že získají důvěru národa, aby si vzali jeho hlasy. Pan Nečas, pan Gagatko, pan Kaminský a jiní páni doma mluví a píší proti vládě a proti četníkům a úředníkům, kteří působí výtržnosti. Křičí, že lidská krev není voda, že nynější stav se musí změniti, avšak zde v Praze ve sněmovně hlasují s vládou a lížou tlapy těch, kteří jsou především vinni bídou karpatoruského pracujícího lidu.
Avšak přichází den konečného probuzení karpatoruského pracujícího lidu. On již vidí, že od pánů a jejich lokajů nemůže očekávati nic dobrého. On vidí, že nikoli na západ, nýbrž na východ musí obrátiti svůj zřetel. On cítí, že jen pod praporem revoluční moskevské III. internacionály může se spojenými silami skutečně osvoboditi.
Pánové! Čím více budete do nás stříleti, čím více nás budete utlačovati, mučiti, se všech stran odírati, tím dříve přijde den rozhodného a konečného boje, jenž může skončiti jen naším vítězstvím, neboť na naší straně jest nepřemožitelná pravda. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Adámek. Dávám mu slovo. (Hluk. Různé výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Prosím pány o klid. (Opětné výkřiky.) Prosím pány o klid. Pan posl. Adámek má slovo.
Posl. Adámek: Slavná sněmovno! (Hluk. - Výkřiky mezi poslanci strany komunistické a strany republikánské.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Adámek (pokračuje): Debata dnešní, kterou včera náměstek vlády pan ministr Stříbrný svým prohlášením jménem vlády zahájil, dokazuje, v jak důležité době žijeme. Otázka drahoty . . . (Výkřiky mezi poslanci strany komunistické a strany republikánské.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Žádám o klid.
Posl. Adámek (pokračuje) . . . . . spojená s otázkou valuty zaujímá mysl všeho občanstva, poplatníků pak zvláště. (Hluk. - Stálé výkřiky.)
Nemohu si odpustiti, abych se nezmínil o tom, co bezprostředně předcházelo této drahotní debatě. Sotvaže v úterý odpoledne oschla tiskařská čerň na novinářském článku, ve kterém se praví: "Hulákáním se dělnictvu nepomůže", snad titíž lidé, kteří článek inspirovali, psali a redigovali, štvali ten lid tak, že na Václavském náměstí tekla lidská krev. Tedy hulákáním chtěli pomoci lidu k láci, hulákáním chtěli se zbaviti drahoty. A opakuji, co už zde několikráte bylo řečeno. Výtku zaslouží vůdcové toho lidu, kteří lid poštvali, nechali ho bez ochrany a bez zastání a sami se pak skryli do kaváren a kabaretů.
Byly doby, jmenovitě r. 1922, kdy žito podle bursovních záznamů kleslo ze 320 Kč na 115 Kč. Ve volném obchodu mimo bursu, v pohoří, kleslo až na 60 Kč za 100 kg. Otruby byly dražší než ječmen. Kus dobytka, hlavního to pramene příjmů u zemědělce, klesl z 5000 Kč na 500 Kč. Platební rozkazy na různé daně, jmenovitě z dob válečných, pršely. Na dávku z majetku splatili zemědělci takměř na 3 miliardy Kč. V době, kdy u nás byla dostatečná produkce zemědělských plodin, nesměli jsme ani metrák obilí vyvézti za hranice, abychom za peníze, které za obilí utržíme, mohli zaplatiti povinné daně státu. V té době se neozval ani jediný hlásek proti této láci zemědělských produktů.
Zbídačení zemědělci, rolníci, chalupníci a domkáři nešli dělati rámus na Václavské náměstí, nešli házeti kamením a cihlami po policii. Tehdy o jejich bídě nevěděl nikdo, ani sněmovna ne.
Stát založený na spravedlnosti musí všem občanům měřiti stejně, dělnictvu jako zemědělcům. Mluví se o drahotě. Kdo je vinen tou drahotou? Není sporná otázka, zda drahota je nebo není. Drahota je. Ale kdo je vinen touto drahotou? Na jedné straně svaluje se vina na obchodníky, na jiné straně dává se vina bursám. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Je tomu více než 20 roků, kdy na schůzích - tenkráte ovšem jsme byli ještě mladší a mladí - prohlašovali jsme, že bursy jsou upírem zemědělců, že na bursách diktují se ceny plodin a zemědělec nemá možnosti, aby zasáhl a diktoval cenu toho, co během svého namáhání celoročního vypěstil. Snad dnes, po 20 letech, můžeme se dívati jinak na utváření cen, můžeme se dívati jinak na bursy vůbec. Mám zde úřední výtah z pražské plodinové bursy, kterou považoval bych za hlavní středisko obchodu v naší republice. Podle úředních záznamů této bursy můžeme sledovati postup cen, vývoj i pokles jejich během té doby, od které máme uvolněné hospodářství zemědělskými plodinami. V měsíci červenci 1921 znamenán je první záznam chlebovin i jiných zemědělských produktů na pražské plodinové burse. Tenkráte střední záznam ukazuje pšenici 382 Kč 50 hal., nejvyšší vzestup cen jeví se v měsíci listopadu 1921 byly to také doby mimořádné v našem státě, to každý z nás ví - kdy pšenice znamenána 449 Kč 50 hal., žito 406 Kč 87 hal. Doby ty se neudržely a také jsme si nepřáli, aby se udržely. Ceny klesaly a my víme, že jsme loňského roku na podzim jednali v tomto parlamentě o finančních zákonech, kde také mimo jiné jednali jsme o zákoně, kterým se sanují poválečné ztráty právě proto, že ceny zboží v roce 1922 poklesly. Avšak co vidíme? Vidíme, že ceny klesaly, až v září 1922. Bursovní záznam, parita Praha, praví, že pšenice je za 155, žito za 115.
Na podhoří, kde žito je hlavním produktem, hlavním zdrojem příjmů pro zemědělce, kleslo i na 60 Kč. Neupírám a nemohu ani upříti, že v poslední době jmenovitě od Nového roku vzestup cen na pražské plodinové burse byl velmi rapidní. Střední záznam za měsíc leden letošního roku ukazuje u pšenice 264 Kč 96 hal., u žita 234 Kč 90 hal., u ječmene 286 Kč 61 hal. Ceny šly nahoru. Pravda ta se přiznati musí a nikdo ji také neupírá, ale je jisto, že ceny ty nejsou tak vysoké, jak byly ještě v době poválečné, a jisto je také to, že ceny tak nízké, jaké jsme měli a za které jsme produkovati nemohli, byly také neudržitelné. Ceny plodin kolísaly a hlavně klesly vždy v době, když rolník, producent prodával svůj výrobek. Co je nám zemědělcům platné, že stoupají ceny obilí v lednu a v červenci, když naše sýpky jsou prázdné. My nejsme určovateli cen našich produktů. Na burse nediktujeme, na burse nemáme rozhodovacího práva, tam určuje ceny někdo jiný. Nám jsou ceny diktovány a musíme své výrobky prodávati za to, zač se od nás koupiti chtějí.