Tiež Trumbič a Korošec atď. musia brojiť proti tým belehradským, srbským tyranom a české noviny ich z väčšej časti chvália: Pašič, veľký štátnik, mudrc veľký. Hľa, naraz ste sa dostali, starí Rakušáci. Vy ste si nepremenili vašu mentalitu, len sa prehodilo meno, že vraj Čechoslovenská republika, to je Rakúsko-Uhorsko v českom vydaní. A podobne i my Slováci veru že sme boli inakší. Sme Slovania ako premnohí v tomto parlamente, ale nielen poprevratoví Slováci, ja myslím, že je viac poprevratových Čechov než Slovákov. V samom parlamente neviem, koľko je dnes tých pravých verných Slovákov. Viem, že pri prevrate a po prevrate si mnohí pripevnili sokolský pliešok a už boli ohromnými Čechoslováky, kdežto my oproti ním musíme tak ako Radič, Maniu a Vajda bojovať, musíme bojovať s tým spôsobom systému a útvaru, ako sa dnes vládne a odkiaľ to pochádza. Tu je tá slovenská zvláštna bieda a príčina drahoty, že zo Slovenska urobil pražský centralizmus Bosnu - absatzgebiet svojho tovaru ľudského i hmotného. To sú tí na Slovensko z Bosny dobehnutí, ktorí keď nie úradníci, aspoň ako sriadenci sú na Slovensku a falšujú celú Československú republiku, dráždia nás a nútia nás za život a existenciu slovenského národa bojovať s tým, niekedy tak vrele a vrúcne milovaným bratom Čechom, že zapiera právo života národa. Zvláštné slovenské príčiny biedy sú: Keby naše deti boly v tých úradoch, naši ľudia v tých železniciach, na tej pošte atď., vtedy by na Slovensku nebolo biedy. Slovák by mal dôchodok, nemal by drahoty, lebo by mal plat svoj. Ale tak navolali z Bony, Gasície, z čertadiabla, uprchlíkov, ktorí našu zem vyžierajú, vyžierajú nás v rodnej zemi. Na príklad predošlý týždeň jeden mladík, ktorý 6 rokov bol pri železnici, nebol definitívny, lebo mu definitívu nechceli dať. Teraz pod titulom šetrenia na základe toho nového nariadenia 200 Slovákov vyhodili z rangirbahnhofu, tedy zaraďovacieho nádražia, vyhodili ho od skývy chleba. On šiel potom po železnici a prijde k nemu jeden pán četník; keď on sa tam žaloval, povedal mu: Čo pak vy, mladý človeče, vám je svet otovrený. Iďte do Francie." Ten šuhaj, keď ho tá veta tak bolela a on bol pred chvíľou z chleba vyhodený, skočil a vyťal tomu četníkovi políčok. Ovšem, že ho zavreli a že ho budú súdiť pre násilie proti úradnej moci na ochranu Československej republiky. Ale ten psychologický moment toho človeka vyhnaného z chleba: ešte mu radí, že my Slováci máme ísť do Francie a vy bratia českí na Slovensko.
Pekne sme to vyhrali, pekne sme získali, krásna budúcnosť nás očakáva. Už dnes je viac než 30.000 Slovákov vo Francii, po Brazilii sa tlačí a všade, a k nám sa brat tiskne a vyžiera náš chleba. To nie je bratská pomoc.
Hlavný je ľudský materiál, ničenie priemyslu železničnými tarify atď., čo už Česi tu zarobili a čo vie veľmi dobre i zemedelská republikánska strana a čo vám vo vašich klubových poradách hovoria i sociálni demokrati. Keby ste si toho len všimli, čo sama vláda sľubovala xkrát a xkrát behom tých 6 rokov. Naša bieda je systém českého centralizmu, pre náš slovenský národ má byť vo Francii naše potešenie, máme ísť do Francie, Argentíny hynúť.
Videli sme v Bratislave, ako tam bol sokolský bál, sokolské šibrinky a videli sme tých panákov, ktorých sme pred 6 rokmi videli ošúchaných, otrhaných, prsty im vyliezaly z topánok, manžety nemali, dnes na auťáku, na gumovom koči vezú sa na šibrinky sokolské. (Veselost.) Alebo keď bol veletrh, som hovoril bratovi Stodolovi, keď sa naň pozrel: ale to sa tým bratom dobre vedie; lebo vie ako vyzerali pred šesti rokmi. A dnes z čoho? Náš chlieb oni odjedli, našim ľuďom ho odoberajú. A psychologický moment, rozhorčenie, zapríčinil, že keď Slovák vie, že tá republika, či tie úrady, tie podniky, ten priemysel, tá robota, ani tých nemôže najsť v Bratislave, keď sa budova stavia, nemá tovaryša žiadneho, tak psychologický moment ztrojnásobňuje jeho rozhorčenosť a roztrpčenosť a on nemôže byť spokojným, cíti sa nešťastným a bezbranným a k tomu ho ešte ani do sveta nepustia. Spravili sme z Československej republiky veru takú klietku, ako boly niektoré v Schönbrunne, kde nemohly zvieratká nikam a len to jedly, čo im dali. Ten náš Slovák sa stáva tovarom, budú ho zajtra do Nemecka vyvážať, dnes bubnujú po Slovensku, kto chce ísť delať do Nemecka. Pýtajte sa v Čechách, koľko tu chudiakov chodí a pracujú a na Slovensko prijdú robiť dlhy. Tak skutočne Slovák do biedy bitý, priemyslom ničený atď. týmto vykorisťujúcim spôsobom psychologicky rozhorčený, hmotne ožobračený, iste musí byť rozhorčený. Tuná je jedna najväčšia príčina biedy hmotnej a psychologickej nespokojenosti.
Naše krásné a milé, spanilé Slovensko je tak veľké, je tak bohaté, je tak krásné, že by ono nás dobre vyživilo. U nás je chleba dosť, u nás je krásno, milo, u nás je radosť žiť a hľa, vyživili by sme sa tam snadno, ale valia sa nám zo všetkých strán, tak ako voda do boty, bratia do nasej misy. Ako by tak nemohla byť bieda a nedostatok, keď nám ničia priemysel a nepustia nás nikam? Zpravia z toho človeka otroka, najhroznejšie moderné otroctvo je, čo prevádza prácu zprostredkujúci úrad. Musíme sa o to interesovať, koľko sa dostane za to od podnikateľa úradu prácu zprostredkujúcemu, že toho Slováka, ako drieve z Ameriky a z Afriky vyvážali černochov, tak týmto spôsobom vyvážajú do Francie, do Nemecka a čiech robiť najťažšie a najlacnejšie roboty a tak on chudiak vo svojej milej vlasti po svojom oslobodení stal sa bielym otrokom prácu zprostredkujúceho úradu, všelijakých nástruňkov a neviem akých náčelníkov, predsedov a riaditeľov.
Tak, slávna snemovňa, iste tie reči, ktoré sa tu hovoria, tú vec nevyriešia. Ja som len preto hovoril, aby som ako z bratskej lásky vás upozornil, že nie rečičkami a debatami sa tá vec rozrieši, ale jestli skutkom nepristúpite na inakšie liečenie, skutočne tá václavská demonštrácia bola len talafatka, hračka, čo za niekoľko rokov bude nielen v Prahe, ale i na Slovensku, lebo chleba zbavený človek myslí si: Či tak skapať, či tak skapať.
Čo on má? Len ho dusí nateraz tá nádej, že niečo bude, ale jestli sa nenapraví, jestli ten daňový systém, celý vládny systém, jak psychologický, tak i hmotný, nenastúpi úprimnú nápravu, iste nevydrží najbližší svetový otras Československá republika. To si zapamätujte! A keď vojna bude - bez vojny svet nebol a nebude - a keď sa tak psychologicky bude vyvíjať duch Československej republiky u Slovákov, o Nemcoch a Maďaroch ani nemluviac, aj u samých Čechov, kto za túto republiku bude bojovať a svoj život riskovať? To bude osud Československej republiky, úprimne to povedám, lebo mňa to veľmi bolí, lebo i ja som jedným spolučiniteľom a trpel som pri zakladaní Československej republiky, až skoro málo chýbalo, že som životom nezaplatil, že mňa nezavraždili za to a nedali zavraždiť, že som bol takým Slovákom, panslávom a rozhodným priateľom a spolutvoriteľom Československej republiky. Tak nás to iste bolí a proto prosíme a upozorňujeme vás, dokiaľ je čas; nemyslete, že slovenský národ je ochotný za Československú republiku hlady umierať. Dnes už tak sprostý ľud nie je, aby za štát hlady mrel, lebo ten štát a vláda je vlastne formou môjho života a, jestliže mňa škrtí a môj život dusí, mám právo odvrhnúť tú formu mojho života, ktorá mňa škrtí, a štát sem a štát tam, republika sem, republika tam, nech psom tráva rostie, keď kone kapajú. Preto iste je dvanásta hodina, aby sa práve úprimne bratsky a slovansky zakročilo všetkým možným spôsobom, a to má činiť v prvom rade štát.
Ale aspoň jedno si dovolím pripomenúť. Rieknem, čo je na príklad jednou z najväčších príčin biedy na Slovensku. Ten Slovák nemôže do Rakúska, nemôže ani do Uhorska na robotu, kdežto drieve 150 tisíc Slovákov chodilo do Maďarska zarobiť si dobrý chlieb, naši drotári, oknári, ľudia na žatvu atď. Do Rakúska naší zahoráci vyvážali svoj tovar, zeleninu atď. Dnes je všetko zarazené, zavreté. Myslím, že my, ako bratia nejakým spôsobom pri zachovaní národnej suverenity a štátnosti, ale v úplnej rovnoprávnosti nesmieme to slovo o dunajskej federácii takou benešovskou megalomaniou bagatelizovať. Myslíte, že Beneš je múdrejší ako Francúzi a Angličania? Je to pimprlátko.
Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana řečníka pro tento výrok k pořádku.
Posl. dr. Juriga (pokračuje): To ja som tak nemyslel. Myslel som tým, že je taký malý človek. Veľmi ho sám ctím. Je to malý človek, milý, ale nie mocný a nie silný. Keď Francúzi a Angličania to radia, vtedy nie je treba takýmto tónom to odmietnuť, to že je nič. Je treba o tom premýšľať, lebo my potrebujeme so súsednými štáty, menovite s Rakúskom hospodárskych stykov, lebo nemôžeme vyvážať naše výrobky do Prahy. Východné Slovensko potrebuje Maďarsko, aby tam svoj priemysel vyvážalo a je treba umožniť nám pohyb, aby sme my boli v nejakom vyššom sväze, ale aby sa zase nehovorilo, Bože uchovaj, že by človek myslel snáď nejakú újmu učiniť suverenite českého národa a slovenského národa. Ale dať nám voľnosť, možnosť chlebíček si vyhľadávať aj inde, tovary svoje a robotu svoju hľadať vo svete a nežalárovať ľud v Československej republike. Aspoň voľnosť, oslobodiť sa z toho hľadu a utiecť pred tou biedou. A preto i v tomto smere s Rakúskom, s Uhorskom, Jugoslaviou a Poľskom nerobiť takú megalomanickú politiku, že Československá republika je niečo tak veľkého, že nepotrebuje nikoho. To je taká megalomania malého človeka, ako myslieť, že keď Česi mali Komenského, Husa, že už na tom svete múdrejších a väčších ľudí nebolo, že Česi vymysleli a dali celému svetu tak veľké veci.
Místopředseda Buříval (zvoní): Upozorňuji pana poslance, že řečnická lhůta uplynula.
Posl. dr. Juriga (pokračuje): Prosím, končím. Preto v tomto smere s tými druhými krajinami chceme voľný pohyb a Slovensko nado všetko; nech ono má všetky dôchodky zo Slovenska, každý krajíček, každú mzdu, každý plat, každý krajciar na Slovensku aby patril Slovákovi, aby mu ho neodoberal žiadny druhý. Potom nebude drahoty a biedy, až bude Slovák spokojný, vo svojej vlasti radostný. A keby i nedostatok trpieť mala jeho rodina, ochotne to snesie, lebo vidí, že je to za svoju vlasť, za svoje deti, za svojich bratov. Za svoju milú vlasť iste aj hladom by snáď zomrel a život položil. Keď ale musí biedu trieť pre blahobyt, pre bohatstvo iných, iste jeho rozhorčenosť a nespokojnosť je so dňa na deň väčšia. Vy sa mýlite, myslíte-li, že otázka autonomie je snáď otázka náboženská, že je to snáď len otázka národná. Nie. Slovák ohľadne toho náboženstva by snáď povedal: Nech Pán Boh odpustí tomu Čechovi, keď je taký bezbožník. V národnom ohľade by snáď riekol: Naučím sa trochu česky, než aby som sa musel s ním ostudiť. Ale nad krajíčkom chleba, keď sú dva hladní, i keby bratia boli, tam nejde riekať: Brate Čechu, zjedz chlebíčok ty a ja budem hladový.
Tedy je to otázka hospodárska, chlebová, a my, Slováci, keď budeme vo svojej vlasti, pod naším právom, pod našou autonomiou, pod našimi zákony, potom poviem tak, ako v niektorej rodinke: i keď niet chleba dosť, i keď chudoba tlačí, ale tatíček, mamička, detičky pohromade sú si svoji, vo svojom domečku, vo svojej chalúpke, hoci chudobní, ale je to milejšie než zrekvirovaný palác zbohatlíka, brata, ktorý mu rozkazuje, ktorý ho kantoruje a tútoruje a posiela do Francie biedne robiť a biedu mať vo svete. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Šmeral.
Posl. dr. Šmeral: Paní a pánové! Až dosud nic neosvětlilo tak jasně podstatu nynější koaliční vlády, jako úterní střílení do dělníků na Václavském náměstí při demonstraci proti drahotě a jako řeč, kterou jménem vlády promluvil zde včera pan ministr Stříbrný.
Hned s počátku chci s největším důrazem odmítnouti jedno tvrzení, které nemohu označiti než za neslýchanou opovážlivost. Za bouřlivého potlesku poslanců měšťáckých stran, národních demokratů, agrárníků a klerikálů prohlásil socialistický ministr Stříbrný, že dělníci, vyšedší v úterý na ulici, chystali se pleniti. Konala se prý předem schůze 40tičlenné útočné čety a proto prý musela policie střílením do dělníků zakročiti. Prohlašuji toto tvrzen za naprostou lež. Tisíce dělníků, kteří se demonstrace zúčastnili, znají její průběh. Vědí, že celý průběh demonstrace byl namířen jedině proti lichvě a drahotě. Šli by dělníci na připravovaný puč nebo plenění, vůbec na jakoukoli srážku s ozbrojenou mocí neozbrojení? Účastníci úterní demonstrace přišli přímo z dílen, ani procházkové hole neměli. Mezi účastníky průvodu byli též dělníci indiferentní, česko-socialističtí a sociálně-demokratičtí. Těm není třeba lživost socialistického ministra dokazovati. Přes celé Příkopy, kolem nejvyzývavějších výkladů a krámů postupoval průvod bez policie. A nestalo se ani nejmenší příhody. Co jest to organisované, připravené plenění, k němuž nedojde, když policajta není vidět, a které najednou by se chtělo prováděti u obchodu firem Schillera a Efraima Löbla, když už byly na místě kordony policie?! Výrok o plenění jest těžkou urážkou tisíců dělníků pražských továren, krajně a právem rozrušených drahotou. Jest současně dokladem, jak hluboko klesl socialistický ministr ve službách velkoburžoasie, je-li schopen i lži i střílení do dělníků, jenom aby keťasům a lichvářům prokázal službu.
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana řečníka, aby takových výrazů neužíval. (Výkřiky.)
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): Čím bylo ve skutečnosti středeční vystoupení pražské policie? Bylo dokladem, že státní aparát i obě strany vládních socialistů jsou ve službách nejbohatší vrstvy pražské a celostátní buržoasie a keťasoviny. Uvedu jen tři skutečnosti: První útok provedla policie na davy, když bylo voláno "hanba" před obchody nejpřepychovějších pražských velkoobchodů hedvábím firmy Schillerovy a Efraima Löbla. K panice, při níž začali strážníci poprvé stříleti, dala podnět ta okolnost, že do demonstrantů byly hozeny předměty z oken měšťáckého domu na Václavském náměstí, v němž jest atelier "Foto" a v němž bydlí pan Prášek. V redakci "Rudého Práva" jsou kusy sošky nahé ženy, která byla mimo jiné z tohoto domu na demonstrující dělníky prudce vyhozena. Neznámý dárce ihned po krveprolití věnoval ještě ve středu večer policistům obnos převyšující 3000 Kč. Tak rychle se našel z řad velkoburžoasie tento obětavý člověk, že již druhého dne ráno mohl býti tento obnos v "Národní Politice" kvitován. Myslím, že tyto okolnosti stačí, aby každý dělník vycítil, v čí prospěch stříleli policisté do dělníků a v čí prospěch zde včera pan ministr Stříbrný mluvil, když toto střílení schvaloval a dělníky demonstrující proti drahotě obvinil z úmyslu pleniti a krásti. Odmítnouti tuto neslýchanost považoval jsem za svou první povinnost hned na počátku své řeči.
Jinak dnešními svými vývody neobracím se snad k poslancům a ministrům koalice. Úterní výstřely na Václavském náměstí ukázaly, že vláda a vládní strany jsou pevně odhodlány jíti svou cestou a nebrati žádného zřetele ani na důvody, ani na projevy ohromných davů pracujícího obyvatelstva. Vy jdete za svými cíly, prosaditi ve státě kapitalistický řád. Jdete za nimi tvrdě a bezohledně i s těmi, kdož s vámi nesouhlasí a nedají se vámi vlákati nebo zkorumpovati; vy nemluvíte řečí lidskou. Proti těm máte kolčakovskou policii sibiřské protirevoluční metody, gumové obušky, nabité revolvery. Tam, kde třídní rozpory tak vyvrcholují, bylo by marným a zbytečným mysliti, že parlamentární debata může míti na třídního odpůrce nějakého vlivu. Toho jsme si prostě vědomi a podle toho se zařídíme.
Ujímám-li se slova, činím tak proto, abych mluvil k obyvatelstvu venku, abych mluvil také k dělníkům sociálně-demokratickým a česko-socialistickým, abych pomohl roztrhnouti tu soustavnou síť lží, která je pro vládní koaliční většinu posledním prostředkem záchrany. Neboť jenom pomocí neuvěřitelné smělosti ve lhaní udržujete ještě část dělníků a příslušníků středních stavů pod vlivem tak ničemné a současně tak neschopné vládní soustavy, jako je nynější vláda koalice.
Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana řečníka pro tento výrok k pořádku.
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): Za včerejší střílení nejsou jako jednotlivci odpovědni, aspoň ve své většině, policejní strážníci, kteří byli na Václavské náměstí komandováni. Za prolitou krev jest odpovědna koalice, která policisty proti protidrahotní demonstraci komandovala. A poněvadž koaliční ministerstvo již dnes jistě nebylo by se bývalo smělo objeviti před sněmovnu, kdyby socialistické strany, čeští sociální demokraté a čeští socialisté nedali k úternímu střílení do dělníků souhlas jsou tyto strany zatíženy na úterním krveprolití odpovědností nejtěžší. Je hrůza čísti včerejší "Právo Lidu" a "České Slovo" ranní i večerní, vyšlé bezprostředně po událostech. Do dělníků bylo stříleno. Bylo stříleno do dělníků proto, že demonstrovali proti drahotě, a tyto listy nejen že nemají slova, byť i jen zdrželivého odsouzení krvavého násilí, nýbrž přímo se za střílení staví a skoro naznačují, že stalo se ještě málo. "Národní Obrození" list legionářů, chápe, že na věky nezasypatelnou stane se propast, která jednou zvlhne lidskou krví. "Právo Lidu" a "České Slovo" přímo běsní radostí; vždyť bylo stříleno do komunistů. Tam až klesají lidé, když se jednou dostali na šikmou plochu zajetí buržoasie. "Národní Politika", buržoasní orgán, jež ze svých oken viděla, co se dálo, psala daleko věcněji a pravdivěji než tyto listy. Do jaké zaslepenosti svádí vůdce "dělnických" stran stranická vášeň! Je možno, aby se nad tím a nad důsledky toho všeho nezamyslili sociálně-demokratičtí a česko-socialističtí dělníci v továrnách? Aby česko-socialističtí a sociálně-demokratičtí dělníci viděli, jak jejich listy lhou, aby dělaly náladu pro schvalování střelby do dělníků, uvedu zase tři příklady. "České Slovo" psalo ve "Večerníku", že stříleli komunisté a že jen výstřely komunistů byla způsobena všechna zranění. Tisíce dělníků, kteří na Václavském náměstí byli, mohou potvrditi lživost tohoto tvrzení. "Právo Lidu" šířilo zprávu, že prý prvé 2 výstřely byly vystřeleny komunisty.
Tisk na základě policejního sdělení konkrétně tvrdí, že prý výstřely tyto byly ojediněle vystřeleny ze dvou, na různých místech postavených budek, z jedné telefonní a z jedné stavební. Je vůbec myslitelno, že by ten, kdo chce v davu vystřeliti, schoval se napřed do davem obklopené telefonní budky? Konečně socialistické listy napsaly, že prý ku střelbě došlo, poněvadž demonstrující byli podněcováni osobami, mluvícími rusky, německy a maďarsky. Jak může někdo podněcovati někoho, jehož řeči nerozumí? Upozorňuji na tyto okolnosti z toho důvodu, aby dělníci sociálně-demokratičtí i českosocialističtí si uvědomili, že jejich listy a jejich strany střílení do dělníků v republice za koaliční vlády hájí vědomě a za každou cenu. Důvody, kterými při tom operují, jsou staré, obvyklé policejní lži, kterých používá policie vždycky při podobných příležitostech.
"České Slovo" na rozdíl od "Práva Lidu" vedle štvaní mělo ve včerejším čísle také článek úvodní, jenž chtěl si dávati zdání věcnosti. Hájí v něm názor, že o drahotu se nemá starati ulice, poněvadž prý se o ni stará vláda a parlament. Proto je právě v širokých masách lidových takové roztrpčení, taková nervosa, takové zoufalství, poněvadž lidé vidí, že vládními stranami, vládou, parlamentem, pokud drahoty se týká, jsou už léta pouze podváděni a klamáni. Mluveno bylo o drahotě už ovšem více než dosti. Nynější debata jest již šestá drahotní debata ve sněmovně od nastoupení nynější koaliční vlády. Hned když Švehlova vláda nastoupila, v souvislosti s jejím vstupním programovým prohlášením ve schůzích 25. října 1922 a následujících bylo jednáno o interpelacích, věnovaných otázkám drahoty a hospodářských krisí. Znovu brzy nato mnoho bylo o drahotě mluveno v osudné dlouhé schůzi dne 15. a 16. prosince 1922, ve které koaliční vláda zkrátila požitky státních zaměstnanců a dala tímto prosincovým zákonem současně pokyn kapitalistům k všeobecnému, organisovanému útoku na mzdy dělníků. Po třetí byla zde debata o drahotě na podkladě podaných interpelací 23. února 1923 a ve schůzích následujících. Čtvrtá debata o drahotě byla 26. března 1923 při projednávání návrhu na změnu některých ustanovení o trestání válečné lichvy. Pátá, poslední debata o drahotě, zase na podkladě podaných interpelací, byla 4. září 1924 a dnes tedy sněmovna, v jednom svém volebním období, v době trvání jedné vlády, mluví o téže věci po šesté.
A kde vidíte jaké výsledky? Staly se lacinější od prosince 1922 mouka, maso, omastek, šaty, boty, byty? Ani pomyšlení! Zato mzdy dělníků a státních zaměstnanců byly sníženy nejméně o polovinu. Vaše hra, pánové z koaliční vlády, je příliš průhledná, než aby ji široké masy lidové neprohlédly. Když se nynější Švehlova koaliční vláda tvořila, položili jste si v tajných svých úmluvách a vzájemných závazcích přímo za cíl, že pomocí vlády a pomocí státního aparátu musí býti všeobecně stlačeny mzdy i platy, a že naproti tomu ku prospěchu agrárních zemanů a průmyslových kapitalistů musí býti udržena drahota. To je vlastní program, skutečný plán této vlády, to je její konsolidace státu, ovšem třídního a měšťáckého státu, jako nástroje soukromokapitalistické ziskulačnosti a represe dělnické třídy. Na tuto stranu barikády rozhodly se koaliční strany postaviti se ve velkém světovém zápase tříd o to, na čí útraty mají býti hrazeny náklady světové, na dluh vedené války, a připravována válka příští, zda na útraty chudých či bohatých. Snižování mezd i drahota ve skutečnosti mají stejný cíl: aby byla snížena životní úroveň pracujících vrstev, aby byla snížena reálná mzda a skutečná koupěschopnost mzdy, tedy, aby obnova společnosti rozvrácené válkou a degenerací kapitalismu ještě jednou vržena byla na rabsky schýlené šíje chudých lidí. Že po této cestě tvrdě jdou agrárníci a národní demokraté, je pochopitelné. Jak však mohou na této cestě již 5 let zůstávati dvě strany, které si říkají, že jsou socialistické? Pobouření a rozechvění mezi lidem stává se teď právě proto tak velikým, poněvadž nyní i nekomunisté začínají prohlížeti šalebnou hru. Začínají si uvědomovati, že koaliční vláda kromě jezuitských kroucených slov nejen proti drahotě a snižování mezd nic nepodniká, nýbrž že ona si nízkých mezd a vysokých cen v zájmu kapitalistické konsolidace přímo přeje a pro ně buď přímo nebo nepřímo pracuje.
Řekl jsem, že za nynější vlády Švehlovy měl parlament už 6 protidrahotních debat. Celý jejich průběh dá se v sněmovních protokolech pročísti za několik hodin. Kdo pročte tyto debaty najednou, v souvislosti, uvidí, co to bylo vody, žvanění, kroucení, podvádění v řečech vládních poslanců i ministrů, celkem, že i ministři i koaliční poslanci dělají si v otázce drahoty ze sněmovny i z celé veřejnosti jen blázna.
Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana řečníka pro tento výrok k pořádku. (Hluk. Výkřiky posl. Merty.) Prosím o klid.
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): Já místo polemiky řeknu okamžitě zase konkrétní doklad, jak vážně se zde o drahotě jedná. Z konkrétních dokladů, jimiž by se dala vyplniti celá brožura, příkladem uvedu jen jeden, malý, ale právě proto charakteristický. Když byla zde drahotní debata právě před rokem, promluvil 27. února 1923 ministr zásobování dr. Franke rozvláčnou řeč podobně jako včera pan ministr Stříbrný. Na jejím konci ohlásil sedm určitých věcí, které, jak slíbil, vláda splní. S velkým pathosem - nemohu mluviti o těch všech bodech - mimo jiné ohlásil doslovně, že vláda sáhne k novelisaci lichevního zákona. Co, prosím, tím myslil? A co myslila celá veřejnost? Venku je rozruch, venku jsou demonstrace, v parlamentě podají komunisté pilnou interpelaci, dva dny se debatuje, pak vystoupí ministr, promluví mnoho prázdných slov a na konec řekne jádro: Já se zavazuji, že podám novelu ke změně zákona o potírání lichvy. Každý na světě si myslí, že chce opatření proti lichvě zostřiti. Tak prošla debata a veřejné mínění se trochu ukonejšilo. To bylo - nezapomínejte však na datum - 23. února 1923, pak dlouho nic, pan ministr na svůj slib nevzpomíná, až najednou po roce v březnu 1924 skutečně jeho slib je splněn. My dostaneme do sněmovny v protidrahotní debatě slíbenou novelu na zdokonalení lichevního zákona. Ale jaké bylo toto zdokonalení, kterým se mělo drahotě čeliti? Nebudu vyslovovati svůj úsudek. Ve sněmovním protokole můžete černé na bílém čísti. Předloha byla taková, že referát o ní mohl převzíti jako referent agrární poslanec pan dr. Černý a ten začíná svůj referát těmito větami: "Dosud platný zákon proti lichvě byl uzákoněn v říjnu 1919, tedy v době takřka ještě válečné, kdy nutnost jeho, zejména pak jeho přísnost, zdály se býti odůvodněny. Nyní už takové poměry nemáme." Abych jenom jednoho řečníka z debaty vytáhl, tedy uvádím, že zástupce sociálně-demokratických amsterodamských odborových organisací p. posl. Tayerle v téže debatě mluvil o oné před loze takto: "Předkládaný návrh nového zákona o lichvě zmírňuje sice v určitém směru dosavadní předpisy, ale zároveň je doplňuje. To je také důvod, pro který i klub náš se pro tento návrh vyslovil." Prosím, takto se zde šestkráte projednává drahota! Slíbí se opatření proti drahotě, proti lichvě, a za rok se ten slib splní tím způsobem, že se ochrana proti lichvě odbourá. Já jsem před tím řekl, že to není jednání vážné, a užil jsem při tom slov, za která jsem byl volán k pořádku. Nechci se této důtce zpečovati, ale musím ponechati veřejnému mínění, aby si představilo, do jaké míry volnost naší kritiky v tomto parlamentě je přípustna.
Že vláda a vládní strany soustavně sledují cíl konsolidovati státní poměry způsobem buržoasně kapitalistickým, to je snižováním mezd a zvyšováním drahoty, to musí dnes již viděti i slepý. Vy, koaliční strany, jste v prosinci 1921 a 1922 učinily prvý průlom do mezd a platů snížením platů státních zaměstnanců. Po tomto prvém průlomu následovalo plánovité tažení soukromých kapitalistů podporovaných vládou a všemi vládními stranami proti mzdám dělníků všech odborů. Když jste jednaly o prosincovém úkladu na státní zaměstnance ve známé noční schůzi 15. a 16. prosince 1922, mluvil váš zpravodaj p. posl. Malík takto. Cituji: "Pokles cen v posledních dobách a všeobecná hospodářská situace vyžaduje, aby počato bylo se snižováním platů státních zaměstnanců." Tehdy se uváděl tedy pokles cen i za příčinu i předpoklad, za podmínku snižování platů a mezd. Jak další vývoj šel, je každému známo.
Druhou cestou, abyste snížili životní úroveň pracujících lidí, byla vaše deflační politika měnová. Vládní socialisté jsou do té míry spiati s touto vládní linií kapitalistického konsolidování, že manévrují tak, aby každá stávka směřující ke zvýšení mezd byla odsunuta nebo zlomena. Každou opravdovou bojovnou akci proti drahotě pokládají za sobě nemilou a ve službách vlády a buržoasních stran snaží se nejenom stávky, nýbrž také protidrahotní akce ochromiti nebo podlomiti. Proto "Právo Lidu" působí na dělníky, aby nechodili na protidrahotní projevy, proto tak píše o úterním střílení do dělníků. Poněvadž svoje vnitřní přesvědčení, že s hlediska kapitalistů je drahota nutnou, nemohou říci otevřeně přímo, kroutí se sociální demokraté a čeští socialisté ve svých listech jako hadi. V tučných titulech dělají, jako by byli také oni proti drahotě, ale pod těmito tituly drobným písmem následují články, které hledí oslabiti protidrahotní akce. Tak padly mně do rukou teď zrovna před schůzí v čítárně náhodou vyšlá čísla týdeníků sociálně-demokratických a česko-socialistických žen. Jak tyto píší o nynější drahotní situaci? Ty byly psány před úterními demonstracemi. Sociálně-demokratické "Ženské Noviny" mají úvodník s nadpisem "V očekávání", podepsaný paní posl. Betty Karpíškovou. Cituji z tohoto úvodníku jen jednu větu: "Podle našeho soudu je tu jen jedna možnost: Agrárníci se uspokojí cly pohyblivými, nebudou žádati cla autonomní." Tedy paní Karpíšková myslí, že teď je nejdůležitějším problémem, aby agrárníci dostali aspoň pohyblivá cla! A aby se pozornost čtenářek, dělnických žen, při tomto nebezpečném problému drahoty příliš dlouho nezastavovala, aby svedena byla k věcem méně nebezpečným, je po tomto prvním učeném článku o clech hned na prvé straně listu druhý velmi významný článek, o kterém je tam napsáno, že je to článek napsaný dělnickým čtenářkám v této době k diskusi. K obsahu tohoto článku stačí, když řeknu jeho nadpis - ten nadpis je napsán na první stránce politického sociálně-demokratického listu, jenž má býti bojovný v této době "Jakého byste si přála muže?" (Veselost.)
Ženský list strany národně-sociální "Zvěstování" má úvodník "Politická demagogie a drahota". Ten dělá plnou parou náladu proti protidrahotním táborům a projevům. Cituji z něho: "Je-li pravou vinnicí příroda, potom ovšem žádné batailony na ulicích nic nespraví. A jestli nedostatek zavinili lidé, kteří místo pšenicí oseli svá pole něčím, co jim zajišťovalo větší výnos, potom nespraví se projevy také nic, spraví se něco leda tím, že by se ten větší výnos zabezpečil i pšenicí!" Tedy to znamená, že-budeme tak moudří a budeme mouku dráže platiti! Může někdo rafinovaněji vpadati drahotou nespokojeným lidem do zad, může někdo rafinovaněji sloužiti lichvářům a keťasům, než toto psaní listů vládních socialistů? Kapitalistický stát jest organisovaným fysickým násilím na potlačení pracující většiny obyvatelstva. Pendreky, revolvery, policisté, kriminály, vojsko jsou jeho skutečným základem. Ale násilí stalo by se proti velké většině pracujícího lidu bezúčinným, kdyby kapitál vedle policajtů a četníků nemohl si koupiti také lidi, kteří považují přímo za své povolání, za svoji povinnost, dávati zotročenému lidu otrockou důvěřivost a ideologii, klapky na oči, líčiti před ním vše kapitalistické jako přírodou nebo bohem nebo státním či národním zájmem stanovenou "nutnost", tím podlamovati v něm schopnost k odporu a činiti ho vnitřně způsobilým k otročení. Dříve tuto funkci omamování lidu ve službách mocných tohoto světa plnili klerikálové, jejichž kněží byli za to od vládců za své pokrytectví, za mámení chudých odměněni určitým blahobytem. Dnes má buržoasie k tomu účelu ještě druhého pomocníka; aby se lid nebouřil proti velkokapitálu, proti snižování mezd a drahotě, o to nestará se na svých kázáních jen páter Šrámek, nýbrž ve svých řečích a novinách také pan Stříbrný. Obě strany vládních socialistů v osobách svých buržoasií vynesených vůdců jsou dnes organisacemi k udržování podrobeného lidu v klidu a poddanosti, stejně jako takovou organisací byli a jsou klerikálové a kněží.