A u nás produkce obilnin je také menší než bývala. To přece nejsou věci jen docela nahodilé. Mají hlubší příčinu a upozorňuji v prvé řadě na toto. Děláme t. zv. pozemkovou reformu. Dělíme velké intensivně hospodařící statky, které dávaly přebytky obilí pro zásobení měst, předěláváme i způsob hospodaření, zavádíme jiné a jinaké rostliny a podobně a pak se divíme, že nemáme tolik obilí, kolik je třeba. Totéž, co děláme my, dělají jinde a připadalo by mi směšné, kdybychom chtěli vinu na situaci sváděti na spekulaci. To je velmi pohodlné.
Než k otázce nápravy. Táži se: má některý zahraniční stát povinnost starati se o to, aby byla Československá republika zásobena obilím tak dostatečně, jak toho potřebuje? Je některému zahraničnímu státu něco do toho, jaké poměry jsou u nás? Snad nechceme vážně od některého zahraničního, třeba přátelského státu žádati, aby také po této stránce se o nás staral. To je zajisté věc naše, a my jen prozrazujeme, že po této stránce dali jsme se unášeti trochu příliš politickými hesly tak jako jinde a že jsme si posud se střízlivou úvahou nedali tolik práce, jak je nutno.
Slavná sněmovno! Nechci, aby z mých slov byl vyvozován závěr, že mluvím proti pozemkové reformě. Nikoliv! Mluvím proti tomu, aby na pozemkovou reformu hleděno bylo příliš optimisticky, aby se do ní chtěly klásti naděje, kterých ona nemůže splniti, a aby se očekávalo, že naděje ty budou splněny v době, ve které rovněž nemohou býti splněny. Nežli se dílo tak obrovského rozsahu, jako je pozemková reforma, která se provádí nejen u nás, nýbrž i v celé řadě jiných států, zejména na celém východě, vžije, bude to trvati řadu let, bude to vyžadovati určité doby a teprve potom, až se celá reforma vžije, bude možno definitivně si udělati úsudek o tom, dělali-li jsme dílo dobré či ne. Celé to dílo šmahem nyní již pochvalovati či zavrhovati podle mého soudu bylo by předčasným.
Slavná sněmovno! Mluví se nejenom o spekulaci zahraniční, ale také o spekulaci domácí, jenže doposud nikde jsem neslyšel a nečetl vysvětlení toho pojmu, co je to ta domácí spekulace, kdo je míněn tím domácím spekulantem. Já bych to skutečně rád věděl, kdo to je. (Výkřiky posl. Dyka.)
Z řeči pana posl. Tayerle jsem měl dojem, že tím je snad míněn soukromý obchod nebo snad zásobovací živnosti na rozdíl od t. zv. družstev. Pan posl. Tayerle užil slov "morálka soukromého obchodu", užil jich takovým způsobem - a já poznamenávám, že bych se nezmiňoval o té věci, ale poněvadž se používá tohoto výrazu i jinde, užívá se ho v tisku i na schůzích, proto se o něm zmiňuji - jako by chtěl-označiti, že je zde zvláštní morálka v soukromém obchodě, která je morálkou špatnější - takový dojem to na mne činí - tedy, že je to něco, co sluší stigmatisovati. Jestliže se o soukromém obchodě nebo o zásobovacích živnostech říká, že ony zdražují, prohlašuji otevřeně, že ano. Kdo říká, že ne, nemluví pravdu. Ano, musí, poněvadž ony svou práci přirozeně nemohou vykonávati zadarmo nebo s prodělkem, ony musí za svou práci dostati přiměřenou odměnu a tu odměnu dostávají ve zvýšené ceně. Ony tedy zdražovati musí, chtějí-li vůbec existovati.
Ale, slavná sněmovno, je to něco specifického u obchodu, je to něco specificky živnostenského? Vždyť totéž vidíme u všech ostatních stavů, vždyť každý z nás přeje si, aby za svou práci, za svůj výkon dostal co možná nejvíce, a každý z nás má v sobě snahu, aby se měl co možná nejlépe. Smím tedy já, když podobnou snahu najdu u někoho jiného, mu to vytýkati? To, myslím, je poněkud ukvapené, a kdyby se chtělo říci, že soukromý obchod anebo zásobovací živnosti jsou vedeny jinou morálkou, která nezaslouží tak velikého ohledu, pak musím říci, že je to názor falešný, a prohlašuji, že bez zásobovacích živností nebylo by možné zásobení, že nebylo by možné tak účelné a dokonalé zásobení, jaké je teď. Vždyť jsme přece měli již periodu, kdy byli zde privilegovaní zásobovači, a jak to dopadlo? Fungovalo to tak dlouho, dokud stát mohl z vlastních peněz deficity hraditi; když to stát omrzelo, přestalo to fungovati. Zajisté tedy nebudeme si to, o čem jsme se přesvědčili, že se neosvědčilo, znovu zaváděti. Jsem přesvědčen, že naši vládu ani nenapadne, aby zde po této stránce chtěla se vraceti k tomu, co již dávno bylo odloženo z důvodů, které jsem naznačil. (Výborně!)
Slavná sněmovno! Bylo již o drahotě a hospodářské situaci a o poměrech, které do tohoto rámce zapadají, tolik mluveno, že bude velmi nesnadno na některé nové momenty poukázati, ale myslím, že je na místě, abych při této příležitosti řekl, že je to vše jen jedna část daleko důležitějšího problému, kterým doposud vlastně vážně jsme se nezabývali. Já ten problém nenazývám problémem drahoty, nýbrž problémem výživy, a to problémem výživy člověka a domácího zvířectva. Tímto problémem je nutno se velmi intensivně zabývati a býti náležitě připravenu. Přál bych si, aby tato drahotní debata měla ten positivní výsledek, že poukáže na nutnost náležitého vyšetření podstaty tohoto problému a nutnost včasné přípravy pro případy zlé. Nutno se tímto problémem zabývati, dokud je čas, poněvadž, kdyby nastaly případy zlé - nebudu rozbírati, co tím myslím - a kdybychom postaveni byli do situace, že musíme sami sobě stačiti, a odnikud by nic nepřišlo, pak se nám teprve ukáže ta neobyčejně velká důležitost toho problému a jestli bychom nebyli zavčas po této stránce připraveni, mohlo by se státi, že bychom si dávali vinu teprve, až by se jednalo o naše fysické bytí či nebytí nebo fysické bytí či nebytí určité části lidu. Kvituji s díkem, že vláda učinila alespoň pokus před časem, ale jest se opravdu podiviti nad tím, že stačila demagogická jinak se to nedá nazvati - řeč neinformovaného poslance ženského rodu, aby vláda vzala do zaječích a projekt odložila k dalšímu studiu. Kdybychom chtěli v těchto otázkách, jako jest výživa lidu, provozovati demagogii nebo ukazovati zbabělost, raději toho nechme, neboť jinak staneme se směšnými.
Chcete-li, dámy a pánové, věděti, jaké jsou prostředky, abychom z dnešní mizerie vybředli a nemusili stále zápasiti s podobnými zjevy, jako jest dnešní, t. j. s nouzí a nezaměstnaností, nemohu vám dáti jiné rady, než jakou vám již dával nesmrtelný dr. Rašín, to jest: pořádek, pracovati a šetřiti. "Pracovati a šetřiti" opakoval bezpočtukráte. V prvém i druhém směru myslím, že můžeme dělati nápravu, jen když budeme trochu zpytovati svědomí a ukážeme dobrou vůli. Musíme se přičiniti, by naše soukromé hospodářství uvedeno bylo co možná do největšího pořádku a do stavu co největší výkonnosti. Rovněž tak musí do největšího pořádku uvedeno býti hospodářství státní a hospodářství obecní. To týče se zejména veřejných daní a dávek, které po této stránce opravdu dnes působí velikou nejistotu, ba všeobecnou nejistotu, a nedivme se, že mnohý obchodník a živnostník, když neví, kolik bude platiti on jenom ví, že bude hodně platiti - připadne na myšlenku, aby zvýšenými cenami pojišťoval se proti zvýšeným břemenům daňovým. Chceme-li tedy, aby naši obchodníci, živnostníci a průmyslníci přesně kalkulovali a připočítávali si zisky jen nezbytně nutné, nezbývá nic jiného, než aby náklady veřejného hospodářství konečně jednou přišly do určité míry tak, aby každý poplatník věděl, na čem je.
Musí přestati dále, abychom více spotřebovali, nežli vyděláme nebo vyrobíme, musí se uplatniti zásada, že každý své vydání musí zařizovati podle příjmů, a nemá-li na určité věci, musí uvažovati o tom, je-li možno pomoci si z bídy šetrností, a nesmí připadnouti na myšlenku pomáhati si demonstracemi nebo vytloukáním oken. Šetrnost musí u nás přijíti ke cti. Kdybychom kapitál neakumulovali, nemohli bychom ani hospodářsky ani kulturně pokračovati, zůstali bychom státi na mrtvém bodě, a poněvadž obyvatelstva a potřeb každého jednotlivce přibývá s pokrokem, kdybychom hospodářsky stáli, ocitli bychom se v krátké době v situaci horší, než v jaké jsme dnes, to jest, že nemohli bychom kulturní potřeby náležitě uspokojiti. (Výborně!)
Podmínkou šetření a podmínkou akumulace kapitálové jest, že v hospodářství našem panuje klid, naprostý pořádek, plná ochrana nabytých práv a soukromého majetku i osoby a cti a že přestaneme konečně už jednou drážditi lidi výmyslem, že majetek privátní je věcí zločinnou, špatnou, nakradenou a podobně.
Vím, že ani jeden z těch, kteří se ohánějí podobnými hesly, prakticky se podle nich neřídí (Výkřiky.) a jest při nejmenším tudíž neodpovědnou demagogií, jestliže se před očima lidí nemajetných a s nouzí zápasících ohánějí takovými frázemi lidé s velikými příjmy, kteří se sami drží soukromého majetku zuby nehty. (Výkřiky posl. Dyka.)
Klid v soukromém hospodářství předpokládá ovšem stabilitu měny a snaha vlády tuto měnu udržeti je zajisté vší podpory hodna. Nemysleme však, že to je všelék. Tím postupem, jak bude stoupati kupní síla v širokých vrstvách lidových v celém světě, na př. v Německu, v Rakousku, Francii, Anglii, Rusku atd., bude stoupati také poptávka po potravinách a nezbytných poživatinách. Jest možno si domysliti, že po jistou dobu, nežli nastane úplně konsolidace světového trhu, nebudou ceny pravděpodobně citelně klesati, nýbrž že spíše po jistých vlnách opadu nastoupí tendenci obrácenou.
Zajisté stojí za uváženou, nemá-li po tuto dobu v úvahu býti vzata otázka zavedení tak zvaného ochranného systému mzdového, o kterém jsem již roku 1920 na anketě ministerstva zásobování se zmínil. Základní myšlenka tohoto systému jest vtělena dávno již před válkou v tak zv. naturální deputátní požitky a myslím, že by za úvahu stálo, aby se mzdy po případě služební požitky, jakož i výdělky živnostnictva podstatně z práce pocházející fixovaly určitou relací k cenám nezbytných životních potřeb, a to buď celým o nosem, nebo alespoň jistou částí tohoto obnosu.
Kdybychom měli zařízenu řádně fungující statistickou službu, která by v měsíci nebo 14 dnech dovedla přesně ceny vypočítati, bylo by takovéto zařízení zajisté na určitou dobu přechodnou technicky bez velkých nesnází a bez velkých nákladů proveditelné. Samozřejmě by se musilo nechati na vůli zúčastněným, zaměstnavateli i zaměstnanci, chtějí-li užíti toho či onoho způsobu stanovení a zabezpečení mzdy či požitků.
Slavná sněmovno! Spěji ke konci a chci říci: Drahotu nebo ještě lépe řečeno nuzotu jisté části našeho obyvatelstva nezmírníme mluvením, nezmírníme resolucemi. (Tak jest!) Nezmírníme ji násilnostmi a vytloukáním krámů. My musíme z nuzoty ven. To je možno jen tenkráte, jestliže budeme míti pořádek doma, pořádek ve státě, budeme-li pracovati a budeme-li šetřiti. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Bezděk.
Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Mimoděk byl jsem v úterý večer přítomen neblahým událostem na Václavském náměstí, jež byly, jak známo, vyvolány z důvodů politických, ale bylo tam zajisté také mnoho lidí, kteří trpí opravdu drahotou. Po té stránce nemožno dělati politiku pštrosí, velectění pánové. Drahota ustavičně stoupá, mzdy jsou snižovány a gáže jsou nedostatečné. Občanstvo trpící vysokými cenami od Nového roku již toužebně očekávalo, co směrodatní činitelé učiní, aby znova stoupající drahota byla znemožněna. Očekávalo tak s nejistotou, poněvadž zkušenosti ukazují, že drahota v našem státě stává se nezmarem. Neobvyklou drahotou trpíme již přes 10 roků. Opatření proti ní byla různá s výsledky zpravidla nepatrnými.
Je tomu právě půl roku po žních, když podáno několik pilných dotazů v záležitosti vzestupu drahoty. Tehdy také koaliční strany tázaly se vlády, jaká opatření učinila, a co hodlá ještě podniknouti, aby vlna drahoty byla zastavena a snížením cen životních potřeb včetně průmyslových výrobků byl umožněn hospodářský život státu i obyvatelstva.
Tehdejší pan ministr zásobování jménem vlády učinil obsáhlé prohlášení a uznal, že veřejnost právem očekává od vlády a veřejných činitelů všemožnou ochranu a nejpřísnější postup proti zdražovatelům, že energická opatření ke sražení drahoty jsou existenční nutností státu, ale že také uznává, že v hospodářském neklidu Evropy žádná vláda zázraků dělati nemůže. Soudné občanstvo jistě nemožností ani zázraků neočekávalo, ale právem žádalo, aby vládou postaveny byly hráze neodůvodněnému zdražování, ba aby působeno bylo celkovou politikou státu k sražení cen s jejich výše.
Tuto snahu však kazily poněkud nepříznivé zprávy o stavu sklizně v naší republice, jakož i odporující si zprávy o sklizni v Americe, které již tehdy sledovaly cíle spekulační.
Všeobecný postrach drahoty byl ještě zvýšen, když na Plodinové burse bylo hlášeno, že ceny budou, jakmile si spekulace trochu oddychne, stoupati a poženou se až do vánoc do výše. Byla vyslovena předpověď, že ceny mouky a chleba budou stupňovány až o 80 %. A spekulace, která mluvila orgány Plodinové bursy, měla pravdu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Dnes, dva měsíce po vánocích, obíráme se opět drahotní otázkou. Ceny mouky a obilí dostoupily výše zvláště s ohledem na dělnictvo a gážisty opravdu povážlivé. Tážeme se, co učinila vláda, aby čelila drahotě a jak hodlá snížiti zvláště cenu mouky?
Ve vládním prohlášení oznámena byla řada opatření, bohužel, že posud neměla kýženého výsledku, ač byla opravdu učiněna během půl roku od poslední drahotní debaty v této sněmovně. Neměla výsledku, protože spekulace tu stojí v cestě. Ta chce hodně vydělati bez ohledu na to, že ožebračuje a do zoufalství vhání statisíce těžce a poctivě pracujícího a sloužícího lidu. Nemusilo býti ani komunistické demonstrace a vyvolaného krveprolití a byli bychom se přece musili drahotou obírati. Máme-li na mysli vysokými cenami všech životních potřeb trpící lid ve městě, nemožno také zapomenouti na dělný, pracující lid venkovský, který trpí úžasnou drahotou a nízkými výdělky.
Velectění pánové! Na venkově lid pracující žije způsobem až neuvěřitelným. Co musí na venkově, ve venkovských menších a průmyslových městech dělnictvo jísti, jak tato strava vypadá, jak se toto dělnictvo odívá, to je úžasné. Každý z těchto lidí očekává, co se stane, protože tyto poměry jsou neudržitelné a nesnesitelné.
Uvážíte-li poměry života ve velkých městech, kde lid není živ, nýbrž namnoze živoří, a podíváme-li se na přepych, na to dráždění lidí ve velkých městech, v restaurantech, v hotelích a kavárnách, nedivte se, že jsou uváděni takto lidé, mnohdy ne daleko myslící, k činům nerozvážným a že zoufalství propuká namnoze v podobě takové, jako se stalo posledně na Václavském náměstí. (Výkřiky: Křesťanský komunismus!) Dobrá. Ani ten křesťanský komunismus nemůže se plně odsuzovati. My nezavíráme očí před skutečností a před pravdou a nechceme, aby se prováděla politika pštrosí. Nesmí se u nás drahota jen a jen uváděti pořád v souvislost s vysokými cenami v jiných státech, jako zde činil na př. předešlý pan řečník dr. Samek. Chápeme přirozeně, že když je v celém světě draho, že u nás nemůže býti lacino. Ale u nás poskočily ceny proti tamním jistě dvojnásob. Po té stránce dovedeme napodobiti cizí vzory velmi skvěle. Vedle toho máme řadu zdražovatelů ve vlastních řadách. Byl učiněn dotaz, kde že jsou ti lidé, kde že jsou ti spekulanti, a tu pravím, jakmile měly býti ceny zvýšeny, jakmile na plodinové burse byla hausse, ihned všichni majitelé velkých zásob přidražovali až dvakrát denně, ač měli své zásoby nakoupeny za ceny mnohem levnější. Máme-li hledati, kde jsou ti spekulanti, tedy každý, kdo si všímá veřejného života, kdo nezavírá očí před tím, co se děje, vidí, kde jsou. I my dovedeme dělati rozdíl mezi drahotou a lichvou, ale lidé, kteří z největší části drahotu u nás dělají, jsou lichváři. Je to nesvědomitá spekulace, vypočítaná na rychlé zbohatnutí, která doporučuje drahotou trpícím uskrovňovati se a spořiti. I my jsme přátelé spořivosti, ale člověku, který sotva žije, je těžko vykládati, že se má uskrovniti a spořiti. Musíme se uskrovniti a spořiti tam, kde je z čeho se uskrovniti a co spořiti.
Ze spekulace nechceme však obviňovati a ani nám to nenapadá - menší zemědělce, živnostníky a obchodníky. Ti, byť by chtěli spekulovati, nemají čím. Oni nezamlčují ani nepřechovávají velkých zásob, protože jich prostě nemají a neměli. Neměli peněz aby v dobách výhodné konjunktury takové zásoby si opatřili. Jest snadno zásoby činiti za pomoci velikého bankovního kapitálu, za nějž úroky dosahují při nejmenším 12 %. Zato malí lidé ovšem zásoby činiti nemohou. Spekulace, jak je zřejmo, je tu a vládní orgány mají možnost a povinnost ji zjistiti a odhaliti.
Když od měsíce srpna 1923 do července 1924 bylo k nám dovezeno 72.300 vagonů a od srpna 1924 do prosince 1924 45.900 vagonů chlebovin, není možno, byť by sklizeň z roku loňského byla nižší, aby zásob byl nedostatek a ceny jich musily hnány býti do takové výše. Spekulace ohrožuje svým postupem sociální mír naší republiky, proto je to spekulace zločinná. Máme-li zákon na ochranu republiky, budiž ho užito v prvé řadě proti těmto škůdcům státu, nikoli jen proti komunistům a jiným, kteří jsou ponejvíce oběťmi jen nesvědomité a mnohdy bezohledné demagogie několika jednotlivců.
Víme sice, že drahota moučných výrobků je i mimo naši republiku, že o něco slabší úrody bylo využito bezohledně americkými lichváři, ale víme také, že naši domácí lichváři a spekulanti, kdyby jim ponecháno bylo volné pole působnosti, Američany v odírání lidu ještě předčí. Proto je tu potřebný zásah vlády.
V prvé řadě je nutno sledovati zprávy tisku, který v poslední době sloužil značně spekulaci. Zprávy mnohých listů mají značnou zásluhu o vyhnání cen do výše a poplašení veřejnosti. Mnozí laciněji nakoupené zásoby několikráte zdražili jen v důsledku poplašných zpráv novinářských.
Bude zajímavo zjistiti, jak se v této době zachovala konsumní družstva. Sledovala-li týž zájem, jako soukromý obchod, není postup jich správný přes to, že docílený zisk je majetkem členstva. Bude tudíž dobře, budou-li přezkoumány nákupní ceny importérů, kteří k nám dovezli tolik tisíc vagonů obilí a mouky, a přinutiti je, aby ceny do výše nevyháněli.
Bylo před chvílí řečeno p. posl. dr. Samkem, pakli na vyšších cenách vydělávali, že je to za jejich práci. Nutno také uvažovati o tom, aby tato odměna byla úměrná jejich práci.
Konečně všechna vyjmenovaná a obmyšlená zařízení vlády, jimiž má stoupání cen životních potřeb býti čeleno, nutno jen vítati a se strany občanstva co nejvíce podporovati.
Ovšem se strany státu je zapotřebí stále býti příkladem dobrého hospodáře všemu občanstvu. Jednotlivá ministerstva svými nákupy v nevhodnou dobu nesmějí spekulantům v jich lichvářském řemesle pomáhati.
Také polemikami o agrárních clech byla podmíněna spekulace. Proto při otázkách vážných, které se tak úzce dotýkají každého jednotlivce, nutno postupovati velmi obezřetně. Je nutno kromě celé řady opatření vlády, která byla vyjmenována, opravdově pracovati na zmírnění drahoty, aby zjednodušení daňového systému bylo také u nás co nejdříve provedeno, konečně abychom pozvolným způsobem také přistoupili ke snížení stále ještě nesnesitelných daní. Zákon ze dne 8. října 1924, čís. 235 Sb. z. a n., o mimořádných úlevách při placení přímých daní je potřebí opravdu účinně prováděti, aby příznivé ustanovení jeho nezůstalo jen na papíře. Podle tohoto zákona mohou býti totiž na žádost strany nedoplatky přímých daní dlužných za minulá leta až včetně za rok 1923 ve výjimečných případech přiměřeně sníženy nebo prominuty, jestliže je vážné nebezpečí, že by zapravení těchto nedoplatků mohlo ohroziti poplatníka v jeho hospodářském podnikání. Zejména jest přihlížeti k případům, kde ohrození poplatníka bylo způsobeno ztrátami, vzniklými poklesem cen zboží, hodnoty investic nebo ztrátami za pohledávky nebo jinými následky poválečných poměrů.
Velectění! Mnohé zákony jsou velmi pěkné, ale v praxi zůstávají jen na papíře. Když podle tohoto zákona živnostník, řemeslník nebo dělník domáhá se odpisu nebo snížení přímých daní, v praxi to vypadá velmi uboze. Všichni ti, kteří mají v tomto ohledu co činiti, mají velmi trpké zkušenosti, a zdá se potom, že takové, namnoze pěkné zákony, jsou vydávány jen na zalepení očí, poněvadž v praxi nemají té ceny, jaká byla od zákonodárců, od ducha zákona očekávána. Zvláště upozorňuji na dělnictvo. Kde v nynější době tak veliké drahoty, kdy sotva výdělek stačí na nezbytnou obživu nepočítám již ani s tím, že by dělník mohl pomýšleti na ošacení své rodiny když má za tři roky zaplatiti dnes daň z příjmu, má na to vzíti peníze? Právě pro tuto okolnost, že panuje tak veliká drahota, že výdělky jsou tak nízké, je nutno pamatovati na to, aby berní správy měly k němu více ohledu, než dosud.
Víme, že problém drahoty je velmi těžký, ale při dobré vůli je možno tuto drahotu značně zmírniti. Je toliko potřebí opravdovosti a, mínila-li vláda upřímně to, co prohlásila, vynasnažíme se ji ze všech sil podporovati, abychom dospěli k poměrům skutečně konsolidovaným a lepším. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Juriga.
Posl. dr. Juriga: Slávna snemovňa! O všeobecných príčinách drahoty nemienim hovoriť preto, lebo tak mnoho rečníkov dostatočne vyčerpalo tento predmet. To z jednej stránky a podruhé myslím, že tie všeobecné svetové príčiny drahoty nezávisia od našej vôle, od našej pričinlivosti, tak ako povedomie počasia, či bude pršať a či bude sneh, či bude mrznúť, nezávisí od nás, o tom škoda hovoriť, tomu sa treba prispôsobiť. Debaty nad takými vecmi robiť, na ktoré človek nemôže mať žiadneho vlivu, je len planým mlátením slamy, chce sa len zakryť pravých príčin pred ľuďmi, pred národom, slovom ošmeknúť. Rôzné strany, poukazujúc na tie zahraničné príčiny, chcú odviesť pozornosť obecenstva, pozornosť chudoby od tých príčin, ktoré zapríčiňujú strany samy, sama vláda, systém celého vladárenia v Československej republike dnes. A preto myslím, že vláda po istú mieru túto debatu o drahote týmto škuľavým úmyslom tiež dala na tapetu, aby jej úradní rečníci pozornosť od celého obecenstva odviedli a hlavu zakrútili do Ameriky a do Ruska a postavili vládu a celý systém Československej republiky, akí sú to nevinni baránkovia, oni sa starajú, až chudiaček musí do Italie utekať, druhý do toho sanatoria a tretí do toho, a akú starostlivosť ohromnú majú, ale nemôžu si pomôcť, lebo Amerika a Rusko tie sú inovaté. Ale naša vláda na úmor pracuje, až do roboty musí do kúpeľov a na zotavenú utekať. Tiež ja myslím, že celá táto debata je len pre toto a k tomu cielu bola narafičená. Preto myslím, že všetci tí rečníci, ktorí hovoria o Amerike či Rusku, či neviem ešte jak, o čom vlastne hovorili na omámenie českého obecenstva, robotníctva. A ja bysom sa nedivil a nečudoval, keby sa rozhorčenosť bola ešte v duplovanejšej miere zdvihla a keby také demonštrácie, ako bola včera, 100% ne riastly a sa objavily, lebo pri takej drahote, pri takej biede ja len obdivujem tých chudobných ľudí a uprimne poviem, že to ti ľudia dovedú sniesť a trpieť. Kebysom ja mal pri 15 až 20 Kč denného tovarychu žiť a viesť domácnosť, hej, neostal bysom pri škrípaní zubov, ani nie pri vyhrožovaní päsťou nad tou biedou, videť svoju rodinu v takej biede, a starať sa o budúcnosť pri 15 až 20 Kč denného platu aké veci nedajú sa rozlúštiť policiou ani takými druhými vecmi, debatami, tu by mal celý národ a celá vláda vstúpiť do svedomia a spytovať vlastne seba samého i to, čo je tu na vine.
Ja, slávna snemovňa, hovorím o ostatných takýchto veciach a nebudem hovoriť o domácich vaších príčinách. To ste si povedali, to sú vaše české bolesti, čo nám do toho, čo vás bolí, ale ja so stanoviska slovenského naše zvláštné príčiny biedy a drahoty chcem predniesť, abysom vám znova zdôraznil, jak neúprimný systém československého vladárenia na Slovensku nielen tú všeobecnú biedu zapríčiňuje, ale jak drahotu zpätoronásobuje, desatoronásobuje, lebo slovenská bieda je väčšia, lebo slovenská drahota je väčšia ako inde.
Slávna snemovňa! Myslím, že drahota je vlastne veľmi subjektívny pojem. Drahé je niekomu to, čo kúpiť nemá dostatočné peniaze. Tak vlastne, keď niekto má dostatočne peňazí kryť svoje potreby, tomu nie je nič drahé a ten môže zaplatiť. Tedy drahota je, že ľudia nemajú dosť zárobkov, dosť dôchodkov. To je jedna príčina drahoty, ale príčina biedy a nespokojnosti je druhá, psychologická, a na túto zabúdate, to ste nikto tu nevzpomenul, to o subjektívné, psychologické uspokojenie človeka s pomerami, lebo akási stála nespokojnosť duševná, človekovi sa všetko zdá zlé, lebo je duševne, psychologicky tak naladený, jaksi ubitý, jaksi tak nechutný a keď by mu mäd dávali, na to povie, že je to chreň, že je to otrava. A ten psychologický moment je vlastne veľmi vážny pri otázke drahoty. Vieme, že človek vie strádať, vie hladovať, vie byť bez peňazí, jestli to činí z lásky, z ducha obetavosti, jestli vidí psychologické, duševné odmeny za svoje obeti. Jestli však je človek psychologicky bitý, alebo zotročený, šikovaný, týraný, potom nemá chuti k životu, chuť k životu ztratí, pred četníkmi, financami, pred štátnymi pomery je mu ľúto strádať, dávať a priniesť tú najmenšiu obeť, lebo je duševne nespokojený.
Slovenské porekadlá a nadovšetko žarty ľudové niekedy znejú pre ľudí, ktorí ich nedostatočne psychologicky skúmajú, pre takýchto povrchníkov, nevážne, ale ľudia, ktorí vidia čo znamená ľudový vtip, porekladlo alebo žart, tí vidia, že v takých veciach ľud utrafí podstatu veci v porekadloch, žartoch a vtipoch. A ja bysom tak trochu - neviem či to môžem, - humoristicky, aby to nebolelo snáď, dobre žartovne dovolil si predniesť jednu najväčšiu príčinu drahoty a biedy, to je vlastne jedno, drahota - bieda.
Mám jedného robotníka, veľmi vtipného človeka. Keď sa s ním shľadávam dva rázy do týždna, vždy mi niečo vtipného vie povedať bola reč o drahote, že zlá je na Slovensku, že zlá je na slovenskej krajine. J a som hovoril, veru zlá, niet peňazí. On hovoril: "Prosím vás, pane poslanec, viete odkiaľ táto bieda pochádza? Utekal jeden pes po bratislavskom moste, zavýjal, skúčal, ako by ras za ním so smičkou bežal, a dobehne do prostred mostu u naproti nemu stretne naraz, že uteká zase do Bratislavy jeden somár. Ten, jak sa stretli, zarazil a pýta sa ten somár toho psa: "Prečo utekáš zo slovenskej krajiny, prečo tak skučíš?" - "Jaj, pane bože, kamaráde, veď tam ľudom siedmu kožu oderú. Bojím sa, keď ľudí oderú, príde rad na psov, preto sa zavčas ratujem, preto utekám zo slovenskej krajiny." A pes sa potom táže: "Jak ty môžeš ísť do slovenskej krajiny", a on, ten somár, odpovedá: "Ja som vlastne osel, bol som vo Fiedni a čul som, že na Slovensku každého osla, keď nie úradníkom, aspoň sriadencom spravili." Hlboko zasiahne tento ľudový vtip do príčiny biedy. Prvá príčina drahoty a biedy je zaiste to, že štátny aparát je najväčší vykorisťovateľ, najväčší zdražovateľ a najväčší úžerník, či ako sa tomu vlastne po česky rieka, to potieranie lichvy. Tí, ktorí tú lichvu potierajú, mali by v prvom rade pred svoj súd postaviť štát ako najväčšieho ubíjateľa, ktorý i na železniciach zvýšil provozné tarify o 15 %, miesto aby sám pristúpil k uvoľneniu biedy. Kto tu má prikročiť, keď nie v prvom rade štát, totiž vláda? A ten štát - a to snáď ani jeden z vás si nemyslí a neprišli ste na to - tá vláda i na daniach najmenej štátu odovzdáva.
Práve včera som bol v správnom výbore Pozemkového úradu a tam pán predseda dr. Viškovský tak nevinne, úprimne a spravedlive hovoril o majetkových veciach a medzi iným hovoril: "Vždyť štát ani dávky z majetku nezaplatil." Od druhých žiada, ale štát sám nedá nič. Keby on aspoň dávku z majetku zaplatil, musel by niečo predať a koľko ľudí by si mohlo niečo kúpiť a pri tom by sa usporily miliony či snáď i miliardy pre štátnu pokladňu.
Končím, abysom nebol dlhý. Iste v prvom rade štát - nehovorím štát teoretický, lež správa jeho a sústava veškerého daňovania - tak je usporiadaný, že najväčší vykorisťovateľ, najväčší zdražovateľ a najväčší bezohľadný dráč je v prvom rade štát. Z toho potom povstáva jedna ohromná psychologická príčina, že ako som riekol o tom oslovi, že ten osel vlastne reprenzentuje štát v tomto vtipe, reprezentuje tú sústavu, ktorá je tak zariadená, že to ľuďom až kožu rve a sťahuje.
Z toho povstáva ohromne vážny psychologický moment, na ktorý nikto nemyslí. Marné však namáhanie proti drahote, niet-li jedného psychologického momentu v duši ľudskej, z vnútra, veď každá reforma má prísť napred z ľudského vnútra, z jeho psychologie. Z toho potom povstáva nespokojnosť všetkých, roľníka či robotníka a ktoréhokoľvek iného, keď každú chviľu dostane len šek a na ňom "za 8 dní zaplaťte 500", "za 15 dní zaplaťte 300 pod exekúciou", a ten človek zaplatí a ani nevie, zač a nač. Človek nemá ani daňovej knižky, a jestliže za 8 dní nezaplatí, už sa valí do domu exekútor, a sopisuje tam, a keď z človeka nevyterorizuje patričný obnos, predajú mu to. Tak je ľud psychologicky rozhorčovaný. Marné všetko namáhanie a všetky zákony, dokiaľ sa rôzné vrstvy národa psychologicky nebudú cítiť v Československej republike akosi dobre. Keby aspoň tej nejakej slobody bolo. Ale vidíme, že niet ani tej tlačovej slobody. Človek nesmie svoje mienenie ani povedať ani napísať, lebo mu to zkonfiškujú. Keby aspoň človek to mohol napísať, tak by sa mu odľahčilo. Vynadal by tomu a riekol by - niet, keby nebolo tej duševnej šikanerie. Viete, čo robíte tým spôsobom? Robíte z ľudí bomby. Lebo keď ubíja niekto jeho dušu, nedovolí mu hovoriť a písať, nedá mu slobodu, tedy je vnútorne tak nespokojný, iritovaný, že akýkoľvek zákon, čokoľvek je mu proti mysli a nie je ochotný doniesť najmenšej obeti, snížiť svoje nároky k vôli akémukoľvek systému.
Tak, slávna snemovňa, v prvom rade by sa malo pristúpiť psychologicky k liečeniu tých ľudí, aspoň slobodu dať, práva dať, ale to sa u nás pomaly vyvíja, je to horšie, než to bolo za Uhorska a Rakúska. Že je to horšie, vidíme žiaľ Bohu po vojne na tom, že vo všetkých tých nástupníckych štátoch, v Jugoslávii, Rumunsku či v Československej republike tie po vojne k ním pripojené časti sú nespokojené s novým útvarom. Na pr. u Rumunov znám Maniu a Vajdu. Sú to moji priatelia ešte z uhorského snemu, tuhí Rumuni, veľkí Rumuni, ktorí boli žalárovaní za rumunštinu. Ich ideálom bola veľká Romania, a dnes? Prosím, v Sedmohradsku musia tak bojovať proti systému vlády bukurešťskej. A máme Radiča v Horvatsku. Čo žurnalisti o Radičovi napíšu, sú detské čarbaniny. Ja znám Radiča, keď ešte písaval do Slovanského Prehledu dr. Adolfa Černého krásné všeslovanské články. Krásne písal v nich o Slovanoch a o Slovincoch. Veru, aký to bol veľký Slovan už vtedy a iste jeho konečným cieľom bola nielen Jugoslávia, ale jeden veľký federálny slovanský sväz, kde by skutočne tí slovanskí bratia boli ako rovnocenný brat pri bratovi, nie ako Kain a Abel, ale skutočne ako brat pri bratovi, ruku v ruke, rovnoprávni by si stáli a nie ako teraz, keď nám na pr. cenzor alebo pán minister spravodlivosti škrtne, keď napíšeme v slovách Čechoslovenská republika čiarku. To je tá ruka Čechova. On ju vytiahne a: Pojď do kabely, môj Slováčiku. To je to rovnocenné priateľstvo: "Ty mi nemáš ruku podávať, ty musíš být tuná pod stolom."