V průmyslu krejčovském jsou mzdy od 672 do 1024 Kč, v kožešnickém od 620 do 1154 Kč, v perleťářském průmyslu od 480 do 560 Kč, takže i v tomto průmyslu jeví se ve mzdách dělnických při nákladu na krytí potřeb potravin pro rodinu dělnickou minus 247 až 170 Kč měsíčně.
Táži se, slavná sněmovno, jak může dělník za těchto poměrů býti živ? A tu jistě by bylo na místě, aby také zaměstnavatelé měli pochopení pro situaci dělníka a aby se aspoň řídili podnikatelskou slušností. V prohlášení pana náměstka min. předsedy čteme také, že vláda, aby zlevnila celý výrobní proces, slevila na uhelné dávce, na tarifech a různých jiných daních a dávkách více než 1 miliardu Kč. Mzdy byly sraženy téměř na polovinu, tedy těmito opatřeními jistě se celý výrobní proces zlevnil, ale konsumenti ničeho z tohoto zlevnění nepocítili, poněvadž všechny tyto oběti jak se strany dělnictva, tak se strany státu uvázly v kapsách podnikatelů.
Mám zde několik zajímavých dokladů, s jakými procenty pracují některé továrny nebo některé podniky. Českomoravská Kolbenova strojírna v Praze vykazuje na příklad za r. 1922 zisku 12,862.258 Kč. A proto odhlasovala valná hromada 50 %ní dividendu, t. j. 200 Kč na 1 akcii. Předešlá mimořádná valná hromada odhlasovala dokonce dividendu 100 %, t. j. 400 Kč na akcii. Správní radě dostalo se presentu 293.709 Kč a cena akcií vyhnala se do výše ze 3600 na 6580 Kč. Báňská a hutní společnost vykázala v tomto čase čistý zisk 20,985.612 Kč a na dividendách vyplatila 13,680.000 Kč. Tantiémy správní rady činily 1,118.875 Kč, čistý zisk činil více než 25 % akciového kapitálu, který činí 76 mil. Kč. Česká cukerní společnost vykazuje za minulý rok čistý zisk 40% a před tím 31 1/2 %, t. j. 11 mil. Kč a vyplácela dividendu 35 % proti 30 % za minulý rok. Zprávy o těchto případech v denním tisku uveřejněné dementovány nebyly a nutno je tedy považovati za pravdivé. Nelze se pak diviti, že dělnictvo nemůže pochopiti, proč v době, kdy podnikatelé tolik vydělávají a stát slevuje na daních, dávkách a tarifech, jsou dělnické mzdy tak bídné, že nestáčí ani na rytí obnosů potřebných na nákup potravin. Pouhá zaměstnavatelská slušnost by kázala, aby zaměstnavatelé a podnikatelé měli více pochopení pro sociální požadavky dělnictva, jak pokud se týče slušného honorování poctivé a svědomité práce, tak i ochrany zdraví zaměstnanectva. Pravého opaku jsme však svědky. Vzpírají se uzákonění placené dovolené dělníka a účelné zákonné závaznosti kolektivních smluv, aby dělník nestál zde úplně bez ochrany proti vykořisťování nesvědomitých zaměstnavatelů, uzákonění zprostředkování práce, které musí býti nezbytným článkem k doplnění zákona o podporách v nezaměstnanosti podle gentského systému.
Ne lépe vede se také těm, kteří jsou odkázáni na pevný svůj měsíční plat, to jest státním a veřejným zaměstnancům. Ve vládním prohlášení čteme, že náklad na potraviny tříčlenné rodiny úřednické za měsíc činil 1. ledna 1924 889 Kč a stoupl 15. prosince 1924 na 909 Kč.
Podívejme se na platy státního úřednictva. Úředník XI. hodn. třídy s tříčlennou rodinou má 1175 Kč měsíčně. Odečteme-li od toho náklad zde vypočtený na potraviny pro tříčlennou rodinu, zbývá mu na krytí dalších nákladů na vydržování rodiny, to jest na nájemné, na ošacení, obuv atd. 248 Kč měsíčně. Teprve úředník X. hodn. třídy vykazuje plus měsíčně na tyto potřeby - mimo náklad na potraviny - 432 Kč. Zřízenec I. stupně platového má 904 Kč měsíčního příjmu, a náklad na potraviny byl vypočten 909 Kč. To tedy znamená, že se mu nedostává ještě na pouhý náklad na potraviny 5 Kč měsíčně. Zřízenec V. stupně platového má 1040 Kč; odečteme-li náklad na potraviny, zbývá mu na krytí ostatních potřeb životních měsíčně 131 Kč. Zřízenec X. stupně má 1191 Kč, po odečtení nákladu na potraviny zbývá mu na krytí ostatních potřeb 282 Kč měsíčně. Zřízenci posledního stupně platového, který má 1286 Kč, po odečtení 909 Kč nákladu na potraviny zbývá plus 370 Kč měsíčně na krytí ostatních potřeb spojených s vydržováním domácnosti a rodiny.
I dr. Kolár ve své statistice, které zde nebylo ve sněmovně správně použito, dokazuje, že Československá republika platí své zaměstnance poměrně hůře, nežli jak se dělo před válkou bývalým Rakouskem.
Srovnáním osobních nákladů vykázaných před světovou válkou v rozpočtu rakouském dokazuje, že měli bychom u srovnání našich osobních nákladů platiti státního úředníka průměrně 40.000 Kč ročně. My však ho platíme průměrně pouze 20.000 Kč. Dr. Kolár také dokazuje, že pokud se týče počtu státních zaměstnanců, stojí Československá republika mezi dvanácti státy na místě devátém. Z toho je tedy jistě prokázáno, že platíme svým zaměstnancům méně, nežli by oni ke krytí svých životních potřeb potřebovali. Jestliže se při tomto nedostatečném honorování se strany nekritické veřejnosti stále tvrdí, že břemena jsou nesnesitelná, pak ovšem, jestliže budeme pokračovati v těch úsporách, které jsme si vytkli svými předvánočními zákony, jestliže budeme prováděti zejména zákon 404, znamená to, že naše veřejnost bude se museti také obmeziti ve svých nárocích na státní administrativu a že se bude museti také spokojiti s tím, jestliže tato státní administrativa bude míti trošku volnější pochod, nežli je tomu dnes, kdy má veřejnost oprávněné stížnosti na nedosti rychlou práci státní administrativy.
Uvedené cifry mluví také jasnou řečí, že počali jsme šetřiti nejvíce na státních zaměstnancích. Zda je tento jediný způsob šetření také účelný se stanoviska národohospodářského, je otázkou jinou. Voláme stále po šetrnosti, ale šidíme stát tím, že soukromníkům za laciné peníze prodáváme energii a sílu špatně placených státních zaměstnanců, kteří jsou nuceni hledati vedlejší zaměstnání a nemohou státu dáti výkon takový, který by mohl od nich požadovati, kdyby je řádně honoroval. Rozmnožujeme tím vedlejší zaměstnání, ale rozmnožujeme tím současně také konkurenci soukromým zaměstnancům a rozmnožujeme tím nezaměstnanost v soukromém podnikání.
Nelze pomlčeti o přímo katastrofálních důsledcích §u 6, odst. II. zákona 394, jímž bylo stanoveno, že změna rodinného stavu zaměstnancova sňatkem, přijetím dětí za vlastní nebo za schovance po 31. prosinci 1922, dále narozením dětí po 31. prosinci 1923 nemá vlivu na výměr jednotného drahotního přídavku a přídavků na děti. Béřeme si rádi vzor z ciziny a velmi často si béřeme vzor ze spřátelené Francie. Ale co dělá Francie právě v této době? Francie právě v této době rozšiřuje systém alimentačních a sociálních mezd, kdežto my se snažíme tento systém, pokud možno, pozvolna odstraniti.
S počátku naší samostatnosti bylo velmi hlasitě voláno po očistě státních úřadů od živlů nespolehlivých a těch, které svou minulostí do státní administrativy republiky Československé nepatřily. Volání toto umlklo v době úřednické vlády, kdy pozornost naší veřejnosti byla pravděpodobně z popudu těch, kteří měli špatné svědomí, odvracována jinam, a jest jen litovati, že očista nebyla provedena a že nám zbylo množství byrokracie, která nám mrzačí naše demokratické zákony tak, že Nejvyšší správní soud nestačí tato rozhodnutí naší administrativy opravovati. Pozorujeme, že v poslední době se činí návrh, aby pravomoc správního soudu byla omezena, zejména aby bylo vyloučeno z jeho pravomoci rozhodování o těch aktech státní administrativy, kde administrativa státní rozhoduje podle volného svého uvážení. My chápeme, že naší byrokracii jsou ta častá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proti naší administrativě nemilá. V poslední době dokonce byla zahájena prakse, že i když v jednotlivém případě žalobce vyhraje svou při před správním soudem, pro ostatní obdobné případy nemá toto rozhodnutí správního soudu platnosti, nýbrž že státní administrativou jest donucován druhý, který byl stejně postižen, aby podával sám znovu žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu. S touto praksí nesetkali jsme se v bývalém Rakousku. Tam státní administrativa v takových věcech, kde rozhodnul Nejvyšší správní soud, v druhém obdobném případě beze všeho provedla nápravu svého rozhodnutí.
Nepopírám, že mezi tou spoustou dobrých zákonů, které jsme přijali, proklouzl také snad zákon špatný. Rozsudky správního soudu svědčí však o tom, že zákonodárci v Československé republice přece jen po většině dělali zákony dobré, ale byrokracie špatně zákony vykládá.
Mám příklad z nejnovější doby. Zajisté jsme s největším potěšením uvítali předlohu o staropensistech, o úpravě jejich požitků, a dnes jsme nemile překvapeni výnosem ministerstva financí, které proti dosavadní praksi vydává pokyny k provádění tohoto zákona, aniž by vyčkalo prováděcích nařízení. A v těchto pokynech přes to, že do dnešní doby nebyly vyplaceny ty žebrácké odměny státním zaměstnancům, že nebylo také staropensistům dosud vyplaceno ani haléře, sáhlo ministerstvo financí na požitky aktivních státních zaměstnanců, poněvadž vykládá § 8 zákona 287 po svém způsobu, a tímto výkladem došlo k opatření, že tam, kde byly poskytnuty úlevy na základě zákona čís. 2 z r. 1920, tyto úlevy státním zaměstnancům rusí. (Slyšte!) Podle tohoto zákona měli státní zaměstnanci kteří měli plně vyslouženo, právo, resp. výhodu platiti pensijní příspěvek pouze z rozdílu mezi jejich pensijní základnou z r. 1919 a pensijní základnou, kterou mají dnes. Tímto opatřením ruší ministerstvo financí samovolně tuto výhodu a ruší ji přes to, že § 11 tohoto zákona jasně praví, že provedením jeho, jež se ukládá všem členům vlády - tedy nejenom ministerstvu financí, nýbrž všem členům vlády nesmí býti nikdo zkracován na svých dosavadních celkových požitcích, leda že by zkrácení vzniklo placením daně z příjmů. Tedy z toho vyplývá, že kdybychom dělali zde v této slavné sněmovně sebe lepší zákony, nebudeme-li míti byrokracii, která chce tyto zákony chápati, vždy bude neprávem viněna vláda a zákonodárné sbory, že dělají opatření proti dotyčným zájemníkům. (Výborně!)
Nejen v tomto směru rozrušovány jsou řady státních zaměstnanců, zejména v této kritické době, ale i v jiném směru, že osobují si některá ministerstva právo býti kurátory ostatních resortů. Nevím, je-li v naší ústavě předepsáno, že ministerstvo vnitra je kurátorem ostatních ministerstev. Nevím, je-li psáno v naší ústavě, že ministerstvo financí má býti kurátorem ostatních ministerstev, a jistě také v naší ústavě nestojí o tom ničeho, že by ministerské předsednictvo bylo kurátorem ostatních resortů. Nejlépe vynikne tato kuratela při otázce povyšování státních úředníků. Co chvíli měnilo předsednictvo ministerské rady směrnice, až je změnilo tak, že omezilo povyšování pouze na den 28. října. Snad měl býti tomuto revolučnímu dnu tímto způsobem propůjčen určitý lesk, snad měl tento den býti tímto způsobem slavnější, že měli býti k tomuto slavnostnímu dnu povyšováni státní úředníci. Ale 28. říjen 1924 již dávno uplynul a povýšení, které mělo býti 28. října provedeno, dosud provedeno není, a to proto, že ministerské předsednictvo a zejména pan sekční šéf dr. Horák osobuje si právo pozměňovati návrhy i resortních ministrů, aniž by tyto resortní ministry o tom uvědomoval. (Slyšte!)
Také nestejně se měří ve všech resortech jednotlivým státním úředníkům a zaměstnancům. Konceptního úřednictva politické správy v Čechách je systemisováno 784, z toho v V. hodnostní třídě je 64 míst, ale obsazeno je 86 míst, tedy o 22 více, než je jich systemisováno. V VI. hodnostní třídě je systemisováno 158 míst ve službě politické správy, ale obsazeno je jich 180. (Slyšte!) Oproti tomu u ředitelství pošt a telegrafů v Praze, kde je systemisováno 10 míst V. hodnostní třídy, je jich jen 10 obsazeno.
Mezitím, co mladší političtí úředníci byli do VIII. hodnostní třídy jmenováni, starší úředníci u pošt povýšeni nebyli, přes to, že jsou daleko starší a že jsou zde systemisovaná místa po ruce. Z toho vidíme, že se i nestejně měří jednotlivým odborům, jednotlivým resortům úřednictva a že v této době tímto způsobem vyvolává se nová, po mém názoru docela zbytečná nespokojenost veřejných zaměstnanců.
Bylo si zde z úst mnohých pánů poslanců, kteří zastupují určité kruhy t. zv. poplatnické, naříkáno na tíživá břemena daňová. Neupírám, že naše daňová břemena jsou obtížná a že snad se dotýkají neblaze dotyčných poplatníků, ale učiním malé srovnání.
V důvodové zprávě k zákonu 394 se uvádí, že veřejní zaměstnanci odvádějí 301 mil. Kč na dani z příjmů, tedy 670 tisíc gážistů odvádí 301 milion a všichni ostatní občané v Československé republice odvádějí na dani z příjmů pouze 300 mil. Kč. Veřejným zaměstnancům se beze všeho daň sráží bez ohledu na to, kolik jim bude předepsáno. Sráží se jim daleko více, než se jim srážeti má, a marně po dvou letech domáhají se toho, aby berní administrativa jim vrátila a vyrovnala tyto přeplatky daňové.
Úředník XI. hodnostní třídy měl příjem před válkou 2320 Kč a platil na dani z příjmů 24 Kč. Úředník, který má desateronásobný plat v Československé republice, tedy 23.200 Kč, platí, resp. se mu sráží na dani z příjmů 1268 Kč, t. j. 53kráte tolik něž před válkou. Vidíme, že tyto vrstvy mají oprávněné stížnosti na přílišná daňová břemena a že by bylo jistě zapotřebí, aby také berní administrativa vrátila těmto všem interesentům přeplatky na dani z příjmů.
Pan kol. Vávra při řeči kol. Najmana nadhodil zde ty representační domy poštovního personálu. Pan kol. Vávra nemůže pochopiti, že ti malí poštovní zaměstnanci, kteří po celá desetiletí skládali ve svých organisacích krejcar ke krejcaru, korunu ke korunce, postavili ty domy na Seidlově poli. Jestliže jejich kapitály nebyly tak veliké, aby mohli sami tyto domy postaviti a jestliže jsou odkázáni na to, aby z těchto domů také něco vytěžili a zařídili tyto domy podle toho representačně, pak, myslím, není důvodů, aby se jim to vytýkalo. Nevím, jestli by bylo nám milejší, kdyby ti poštovní zaměstnanci ty krejcary utratili, místo aby si postavili ty domy. Jestliže snad těmto zaměstnancům podle zákona o stavebním ruchu bylo také přispěno státem na tyto domy, jestliže tito poštovní zaměstnanci umístili v nich hodně státních úředníků a státních zaměstnanců všech resortů, pak přispěli také k řešení bytové krise, a myslím, že poštovní zaměstnanci mají stejné právo žádati, aby podle zákona o stavebním ruchu bylo jim přispěno, jako bylo přispěno státem mnohým pánům, kteří prodali své činžáky a postavili si na útraty státu vily. (Výborně! Tak jest!)
V poslední době mluví se také mnoho o daňové reformě. Ano, daňové reformy je potřebí, ale ne daňové reformy jen po stránce formální, ale i po stránce věcné. Avšak po stránce věcné se o daňové reformě mnoho u nás nemluví. Máme asi 33 druhů různých daní, tedy jistě máme co reformovati. Má-li daňová reforma odpovídati nadějím našeho poplatnictva, je potřebí, aby se neomezovala jen na stránku formální, na opravu daňového řízení, nýbrž aby se zabývala také otázkou věcnou a snažila se počet druhů našich daní restringovati na míru co nejmenší, jestliže nemůžeme naráz dosáhnouti onoho konečného ideálu jednotné vzestupné daně z příjmů.
Myslím však, že daňovou reformu nebudeme moci stavěti na písku, na tom bahně, v němž se nachází nyní berní administrativa. Myslím, že dříve, než přikročíme k berní reformě, budeme musiti také udělati v berní administrativě čistý stůl, to znamená, že budeme musiti učiniti opatření, aby byly vybrány všechny ty stamiliony nedoplatků, nedoměrků, aby byly daně předpisovány včas, včas vybírány, zejména od velkých podnikatelů při nejmenším tím způsobem, jako se vybírají od malých živnostníků a zemědělců. (Výborně!)
Uvedu zde jen malý případ ze svého okresu. V okresu brandýském není výdělková daň velkých průmyslových podniků předepsána již od roku 1921. V důsledku toho dluží na př. berní správa obci neratovické přes 200 tisíc na obecních přirážkách za tři léta, obci Brandýs nad Labem více než půl milionu. (Slyšte!) Ptám se, jak mají tyto obce hospodařiti? Při tom však mohu uvésti jeden zajímavý případ. V brandýské cikorce asi roku 1920 propukla nějaká zajímavá aféra pokud se týče zdanění tohoto podniku. Hrozilo se dokonce, že celá slavná správní rada bude zavřena, ale na zákrok určitých činitelů nebyla nejen zavřena, nýbrž dodnes tento podnik nemá předepsanou výdělkovou daň, čímž obec brandýská ztrácí asi 600.000 Kč na obecních přirážkách.
Tedy zde má pan ministr dostatek peněz, jimiž by mohl vyplatiti slíbené odměny státním zaměstnancům a těm ubohým staropensistům vyplatiti ten groš, který jsme jim před vánocemi odhlasovali, na který oni čekají a jejž také v nynější době drahoty potřebují.
Pokusil jsem se vybrati jen několik bolestí, které tlačí jak dělnictvo, tak také veřejné zaměstnanectvo. Jestliže však všechna opatření, která ve vládním prohlášení jsou obsažena, zklamou a nebude-li jimi dostatečně celeno drahotě, pak ovšem nevyhneme se novým sociálním zápasům v tomto státě, pak ovšem musíme uznati, že dělnictvo má plné oprávnění žádati zvýšení svých mezd a že mají také veřejní zaměstnanci plné oprávnění žádati úpravu svých platových poměrů.
Chaos, který byl vyvolán všemi těmi zákony, které byly v poslední době odhlasovány, nedá se jiným způsobem odstraniti, nežli novým, moderním požitkovým systémem, a je také na vládních činitelích, aby nám umožnili, abychom se mohli v nejkratší době touto otázkou již konečně vážně zabývati.
Páni kolegové z komunistické strany útočili zde na naši státní policii. Páni z komunistické strany, když jsme projednávali t. zv. restrikční zákon, navrhovali, aby bylo propuštěno 50 % policistů a 50% četníků v Československé republice. Bezpochyby již tenkráte pomýšleli páni z komunistických řad na demonstraci, kterou provedli předevčírem, a proto potřebovali tuto restrikci policistů a četnictva v prvé řadě pro sebe. Ale páni z komunistické strany si hrají také velmi často na ochránce státních zaměstnanců a zapomínají, že i tito policisté patří k této kategorii státních zaměstnanců a že nejsou zde pro to, aby kdokoli, kdo si namane demonstrovati na Václavském náměstí, mohl po nich házeti cihlami a mohl jim natlouci, jak by se mu to líbilo.
Je jisto a můžeme s potěšením uvítati projev úřednictva v expeditu ředitelství státních drah v Hradci Králové, které okamžitě ve prospěch raněných policistů provedlo sbírku a odvedlo tento obnos raněným policistům s patřičným prohlášením. Uvítati musíme tento projev solidarity státních zaměstnanců také proto, poněvadž víme, že jak ti policisté, tak i zaměstnanci ředitelství státních drah jistě v nynější době všeobecné drahoty nemají nazbyt, aby mohli činiti nějaké dary. Ale má-li Československá republika takovéto státní zaměstnance, pak myslím, že i také pro stát samotný tak, jako při podnikatelích a zaměstnavatelích soukromých platí, aby také stát zachovával zaměstnavatelskou slušnost a své zaměstnance honoroval tak, jak si toho zaslouží. To bude nejlepším zákonem na ochranu republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Ďalšie slovo má p. posl. dr. Samek.
Posl. dr. Samek: Slavná sněmovno! Jestliže bychom vystačili řečmi, resolucemi, novinářskými články a úvahami na to, abychom rozřešili problém drahoty, měli bychom snadný a rychlý všelék proti drahotě nalezený. Ale víme, že ani články, ani řeči, ani resoluce v této věci mnoho napraviti nemohou. Víme však, že jestliže se nerozvážlivým, tendenčním způsobem o takovémto problému před neinformovanými lidmi mluví, může býti způsobeno podobnými řečmi a články mnoho zlého.
Chci pozornost vaši upoutati na události, které se odehrávaly v posledních týdnech a které do jisté míry teď vyvrcholily, a pravím, že ta nálada byla zde připravována a že mnoho těch řečí a článků, které dostaly se do veřejnosti, také - působily, aby ceny šly nahoru. Jsem přesvědčen, že mnozí z těch lidí, které označujete slovem lichvář, spekulant potají radostí mnuli si ruce, když viděli, jak se nálada pro zvyšování cen připravuje.
Ceny jdou nahoru tenkráte, jestliže stoupá poptávka. Za určité situace je možno uměle povzbuditi stoupnutí poptávky. Mysleme si, že není možno okamžitě zásoby ihned nahrazovati, na př. není volná plavba, nejsou volné dráhy, nebo jiná příčina ztěžuje dopravu, a že někdo způsobí mezi obyvatelstvem paniku. Já se vsadím a všichni to potvrdíte, že okamžitě, jakmile panika mezi obyvatelstvem se rozšíří, začnou se lidé zásobovati, a jakmile to nastane, poptávka po zboží stoupá, a důsledek tohoto stoupnutí poptávky je zvýšení cen. Táži se, byla v poslední době, v posledních týdnech ukvapenými, tendenčními, nerozumnými řečmi panika v našem obecenstvu šířena po této stránce čili nic? Na to poctivě musíme odpověděti, ano. Panika byla šířena, my to velmi dobře víme. A musíme míti na paměti, že naše obecenstvo, zejména naše nižší vrstvy, které mají za sebou válku a ty strázně a také poválečné zásobovací a vyživovací potíže, jsou skutečně zneklidněné, jsou velmi citlivé pro tyto věci a mnohý z nich opravdu ještě nevyšel z té situace, kterou bych nazval nebo kterou bych mohl nazvati bojácností, škarohlídstvím a pod. Jsou to jednak drobní lidé, kteří sháněli za poslední groš - po případě i vypůjčeny - zásoby. Ale já konstatuji, že zásoby mouky, zejména mouky bílé, činěny byly nejen chudým lidem, nýbrž v tom směru příkladem nikoli dobrým předcházeli lidé, kteří měli jíti až naposled. Znám celou řadu dobře situovaných nebo zámožných jednotlivců, kteří pospíchali zavčas se zásobiti tou nejbělejší moukou. Nedivte se, jestliže je potom dělána panika, jestli potom všechny vrstvy obyvatelstva chtějí se zmocniti zásob, které po ruce jsou.
Slavná sněmovno! Já jdu dále a řeknu, že stejný účinek mělo také mluvení a psaní o naší měně. Stále jsme slyšeli, že s naší měnou není to všecko tak úplně pevné, že to není tak úplně jisté. Já po této stránce tvrdím, že s měnou je to zrovna tak, jako s mladou sličnou dívkou, když se o ní příliš mnoho mluví a když je pořád, jak se říká, v ústech, neprospívá to nikterak její pověsti. A tak se mně zdá, že různé úvahy a jiné řeči o měně naší vlastně té měn neprospívaly, nýbrž jenom posilovaly domněnky o tom, že snad ta československá měna přece jen tak jistá není, že se s ní přece jenom může něco státi.
A nyní, slavná sněmovno, při takovéto neinformovanosti širokého publika uvažme, že mluvilo se o zavedení cedulové banky, ba dokonce o tom také přednášelo, a že se mluvilo o devalvaci a pod. Neváhám říci, že mnohé osoby, které počítaly s tím, že budou postaveny v čelo tohoto ústavu, různými články a přednáškami snad i na sebe upozorňovaly. Uvažte, když se mluvilo o devalvaci, že se mluvilo v této souvislosti o poměrech v bankách a podobně. Upozorňuji, že najednou jeví o naši měnu všeobecný zájem kde kdo na celém světě, ať v Budapešti, nebo Vídni, či v Berlíně. Nedivte se, když o té měně stále a stále bylo takto mluveno, tak napolo jistě a napolo nejistě, že přece jen nedůvěra v naši československou měnu se stále šířila. Neváhám říci, že v této věci naše vláda snad sama dělala chybu tím, že zavčas proti takovýmto věcem nezakročila. To všechno jsou věci způsobilé, aby rozmnožovaly poptávku.
Ale neuvážené a nerozvážné řeči mohou působiti také tím, že zmenšují nabídku. A viděli jsme, že jsme chybovali i po této stránce. Je-li voláno po šibenicích, je-li voláno po lichevních soudech, hrozí-li se bílením, hrozí-li se rekvisicemi, hrozí-li se vůbec jakýmkoli násilným opatřením, pak, slavná sněmovno, účinek jeví se v tom, že zásoby se začínají ztráceti, čili že nabídka se stále menší, po případě, že zásoby, které jsou v pevných rukou, ale ne uvnitř státu, prodávány bývají potom pryč. Také po této stránce bylo u nás chybováno a neváhám říci, že bylo chybováno i stranami, které jistě nemají v úmyslu a jistě daleky jsou toho, aby chtěly nějak situaci našeho státu zhoršovati nebo ztěžovati. Byly to prostě, podle mého soudu, chyby.
Tedy opakuji. Nadává-li se na živnostníky, na obchodníky a průmyslníky, nadává-li se vůbec na pracující vrstvy a jestliže každý, kdo není dělníkem, je vydáván za někoho, kdo snad je zde živen z výtěžku práce a na útraty těch druhých anebo podobně, jestliže se mluví o zlodějnách v bankách, pak prosím, ať jsou jmenovány konkrétní případy, jestliže se mluví o bankokracii - a podotýkám, že takhle mluví i jeden universitní učitel - mluví-li se o zlodějské bankokracii, o živnobankokracii a podobných věcech, pak, slavná sněmovno, račiž prominouti, účinkem takových řečí a nadávek není zahnání a odstranění drahoty, jimi se drahota nezmenšuje ani neodstraňuje, nýbrž naopak, jsou to naprosto neklamné prostředky k tomu, aby se drahota dělala a zvětšovala. Zdali ti dotyční to mají v úmyslu či nic, na to ať si odpoví sami před svým svědomím. Jakmile se však názory uklidní, pak zajisté všichni, kteří si na tuto situaci vzpomenou, budou právem žádati, aby byly z toho složeny účty a aby byly vysvětleny motivy, proč takovým způsobem bylo jednáno. (Tak jest!)
Bylo by velmi lákavé, abych se při dnešní příležitosti zabýval trochu podrobněji a dokonaleji problémem drahoty samé. Čas je však, bohužel, vyměřen krátce, a mohu se věci dotknouti jen zhruba a povrchně.
Pojem drahoty je pojem čistě relativní a je falešný názor, že drahota a lichva je totéž. V této věci jsou, díky jednak veřejnému tisku, jednak řečem rozvážných činitelů, názory přece jen už vytříbeny v tom směru, že veřejnost naše bez rozmyslu nepovažuje drahotu hned za lichvu.
Řekl jsem, že drahota je pojem relativní. Vždyť máme země, kde jsou ceny na stejné výši jako u nás, a drahota se tam necítí, nikdo tam o drahotě nemluví, a máme země, kde hladina cenová je nižší, a přesto se tam mluví o drahotě. Je tedy nutno, chceme-li se problémem zabývati, po dvojí stránce si situaci objasniti. Především, jaká je hladina cenová u nezbytných životních potřeb, a za druhé, jaká je hladina důchodů.
Hladina cenová až na obilí a mouku, jak je ve vládním prohlášení přesvědčivě dokázáno, u nás není vyšší, než odpovídá světové relaci, a jestliže za základ srovnání vezmeme rok mírový 1914, přijdeme k témuž závěru. Tedy podle vládního prohlášení - pokud by se nejednalo o mouku a obilí, o čemž se ještě zvlášť zmíním - můžeme říci, že vlastně u nás drahoty není; o tom není žádného sporu. Tedy v čem je to zlo? V tom, že důchody průměrné některých vrstev obyvatelstva našeho nejsou takové, aby bez nesnází mohly býti ukojeny potřeby člověka podle dnešní životní míry. Které jsou to vrstvy? Je to část dělnictva, je to většina úřednictva, je to část obchodnictva a živnostnictva a největší část drobných kapitalistů, kteří žijí z úroků kapitálů, které si svou prací na stará léta nashromáždili a které mají uloženy buď v rentách, které jim třebas nic nevynášejí, nebo případně v domech, které vlastně také dnes nic nevynášejí. Tedy u těchto vrstev - výjimky jen potvrzují pravidla můžeme konstatovati, že jejich důchody nejsou dosud na té výši, aby mohly bez nesnází ukojiti veškeré potřeby, jak je nutno a odpovídá dnešní životní míře.
Tedy nemůžeme mluviti u nás za dané situace o drahotě, zejména ne o drahotě všeobecné, nemůžeme mluviti o tom, že máme vysoké ceny, ale můžeme mluviti o tom, že je u nás nuzota, ovšem nikoli všeobecná, nýbrž nuzota u části jistých vrstev našeho obyvatelstva. Podle toho se nám podává odpověď na otázku, jak řešiti tento problém. Jistě nebude nikdo rozumný raditi k tomu, abychom ceny, které odpovídají světové hladině, nějakým násilným způsobem stlačovali dolů nebo zlevňovali tím, že stát na to bude dopláceti. Stát není zajisté - promiňte ten výraz - něco, co létá v povětří a co dá tolik peněz, kolik budeme potřebovati. Stát jsme my, a jestliže stát bude dopláceti, budeme to dopláceti docela určitě také my, a proto snad by bylo dokonce směšné, kdybychom se chtěli takto šiditi. Tedy ta cesta, nepřirozeně stlačovati ceny, působiti k neprosperitě podniků, vázati podnikatelskou činnost, by nás z této mizerie nevyvedla, naopak by nám ji ještě zhoršila.
Je jisto, že nápravu musíme hledati tím, aby důchody tam, kde jsou nedostatečné, se dostaly na výši, kde by dostatečné byly, a po této stránce myslím, že nebude mezi stranami, zejména mezi koaličními stranami žádného rozporu, a mám za to, že by se plným právem mohla vytýkati přímo demagogie té neb oné straně, kdyby chtěla v tomto směru nějakým způsobem licitovati, té či oné skupině něco slibovati a tvrditi, že si toho ta druhá strana nepřeje. Mám za to, že mohu prohlásiti, že také my, jako každá jiná strana, přejeme si, aby proces konsolidační postupoval a aby vrstvy, které ještě dnes nemají dostatečné důchody, dostaly se v době co nejdřívější do té situace, aby dostatečné důchody měly. (Výborně!)
Slavná sněmovno, nyní dovolte, abych se malinko dotekl nejpalčivější věci, která do jisté míry zavdala příčinu k dnešní debatě a událostem, které ji provázely navenek, to je pohyb cen mouky a chleba. Pravda - a přiznám nepříjemná - jest, že je nedostatek obilí, které je základem výživy člověka a podtrhuji - také základem výživy domácího zvířectva. Na toto poslední se nesmí u nás zapomínati. Země, které byly kdysi obilními komorami a své přebytky obilní produkce prodávaly do zemí, které jí měly nedostatek, odpadly jakožto prodavači a mnohá z těchto zemí vystupuje na světovém trhu jako kupec obilí. Před válkou vývozcem na prvním místě byla Amerika se svými 100 mil. q obilí a hned na druhém místě Rusko s 90 mil. q obilí. Dnešní Rusko jako stát vývozní vůbec nepřichází v úvahu, než co ještě horšího, Rusko samo na světovém trhu vystupuje jako konsument a obilí kupuje. Zdali to činí, aby zásobilo své obyvatelstvo a ulevilo mu v bídě, či zdali to činí k zásobení své armády či k účelům spekulačním, aby pomáhalo bídu lidskou v celém světě zvětšovati, nebudu rozebírati.
Fakta sama o sobě mluví, a ti, kdo lidu o drahotě mluví, měli by na tuto hlavní příčinu vysokých světových cen obilí také poukazovati, je-li jim to ovšem dovoleno. K Rusku, zemi exportní, patřily dále země, které dnes vtěleny jsou do jiných států. Mám na mysli v prvé řadě Polsko. I Polsko zatím žádného přebytku na světový trh nedává. Rumunsko, které bylo velikou obilní komorou, zakázalo vývoz. Bulharsko, které v míru mělo přebytek, rovněž přebytku nemá. Maďarsko, které bylo obilní komorou celého Rakouska před válkou, samo také přebytku nemá. Další komora obilní, Srbsko, které mívalo velké přebytky zejména kukuřice, důležitého krmiva, odpadá rovněž.