Klub náš schvaluje prohlášení vlády a je ochoten s každým a kdykoli spolupracovati k odstranění drahoty. Postavíme se však s největší rozhodností proti každému, kdo neodpovědně a demagogicky bude chtíti zneužívati drahoty ke svým politickým cílům k bouření a neodpovědnému štvaní obyvatelstva. (Výborně!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. R. Chalupa. Dávám mu slovo.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Prohlášení vládní uvádí jako jedno z opatření protidrahotních také zavedení akciové cedulové banky. Je nesporno, že k stabilisaci hospodářských poměrů přispívá stabilisace měny a všechno to, co k této stabilisaci vede. Považovali jsme vždy za svůj úkol zabrániti znehodnocení měny, jež má v zápětí znehodnocování mezd a pevných platů, jež potom nemůže již býti ani usilovným mzdovým bojem vyrovnáno.
Zda cesta tato byla správná či ne, o tom nás názorně přesvědčilo utrpení proletariátu ve dvou sousedních státech, v Rakousku a Německu. Tato naše spoluúčast na stabilisaci koruny dá se zjistiti na řadě zákonných opatření, především na zákoně z 10. dubna 1919, jímž se upravuje oběh a správa platidel v československém státě a doplňuje se zmocnění, jež bylo dáno ministerstvu financí zákonem z 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n. Tímto zákonem stanovena platební jednotka pro československý stát a označena koruna československá. Dále stanovena byla také výše oběhu bankovek, jíž tvoří okolkované bankovky, bankovky vydané do poloviny žírových účtů a pokladničních poukázek, převzatých od Rakousko-uherské banky, a konečně bankovky jedno- a dvoukorunové. Také tímto zákonem byla utvořena pevná závora proti libovolnému zvyšování oběhu bankovek a to ustanovením, že zvýšení oběhu bankovek může se státi jen proti soukromo-právní úhradě anebo změnou zákona. Tomuto zákonu přicházelo nařízení z 6. března 1919, č. 119, o úpravě poměru k Rakousko-uherské bance, jímž ministerstvo financí bylo pověřeno funkcí státní cedulové banky, a to prostřednictvím bankovního úřadu ministerstva financí, jejž vede bankovní výbor s 8 jmenovanými členy, s ministrem financí v čele, vedle odborného úředního obchodního vedení. Parlamentární kontrola byla zajištěna paragrafem 4 zákona čís. 84 z r. 1919 o právu Národního shromáždění vysílati svého zástupce ke všem jednáním bankovního úřadu.
Tato dvě zákonná nařízení jsou doplněna ještě nařízením z 12. května 1919, č. 246, jednajícím o organisaci bankovního úřadu ministerstva financí. Všechna tato zákonná opatření nesou přirozeně v pohnuté době převratové ráz provisoria, které sleduje určité některé zásady, ale v celku nemohou skutečně stačiti na doby normálnější a pro úkoly, o než nyní jde. Pro tyto doby usneslo se revoluční Národní shromáždění na zákoně ze dne 14. dubna 1920, čís. 347 Sb. z. a n., "O akciové bance cedulové", jakožto dalším prostředku k postupné úpravě měny, jehož účinnost měla býti vyvolána ve vhodné době.
Přichází-li nyní vláda ve svém prohlášení s realisací zákona, bylo by uvažovati především o vhodnosti doby, o mnohých nutných změnách zákona nemluvě. V tomto směru je nesporno, že za ta 4 léta, jež uplynula od vydání zákona, poměry hospodářské se značně ustálily nejen u nás, nýbrž co především padá v úvahu, i u našich sousedů, a nastává určité vystřízlivění, uklidnění. Německo, jehož marka poklesla nejníže, zavedlo hodnotnou rentovou marku, Rakousko rovněž zavádí hodnotnou valutu, Polsko má zlatou marku, sovětské Rusko drží si své července. A také státy, jichž měna nebyla sice postižena, ale přece zakolísala, dostávají se do staré rovnováhy, ať je to zpevnění švýcarského franku, nebo dosažení parity zlaté u anglické libry. Přes to je velmi opatrně zkoumati, zda jest zde vhodná doba pro stabilisaci koruny československé, jež by byla vyjádřena jistou nezměnitelnou relací k měnám ustáleným a založeným, jako anglická libra nebo americký dolar.
Jest naším míněním, že pro takovou stabilisaci koruny dosud doba nenastala, že však je nutno nynější výši hájiti, neboť koruna, třebaže náleží dnes k nejpevnějším měnám střední Evropy, přece podléhá určitým výchvěvům a jest nutno starati se o to, aby příliš nepoklesla. Kdyby tedy vzat byl za podklad americký dolar, znamenalo by to udržování naší koruny asi v poměru daném 1: 33 až 35 Kč.
Než stabilisace měny k založení akciové cedulové banky není přímo potřebí, ale zřízení její zdá se už nyní velmi žádoucí. Jde tu nejen o důvěru ciziny, ale také o důvěru u nás. Šest let samostatnosti československého státu je dostatečně dlouhá doba, aby se konečně přikročilo k realisaci zákona. Cizina to totiž od nás dávno očekávala; bylo to zejména v té době v r. 1922, kdy kurs koruny stál neobyčejně vysoko a kdy naše krytí v drahých kovech a devisách pohybovalo se kolem 28% a přibližovalo se téměř k požadovanému krytí 35%, jež je zákonem stanoveno. Oddalování zřízení akciové cedulové banky musí tedy přirozeně buditi podezření, že všechno, co vykazujeme, je pouze na papíře a neodpovídá skutečnosti. Než také vnitřní naše poměry nás nutí, abychom učinili neustálým obavám a poplašným zprávám a namnoze nesmyslným dohadům konec. Tak rojí se neustále zprávy, že dojde k novému okolkování peněz, které mají aspoň ten praktický účinek, že nedůvěřiví střádalové vytahují své úspory z úkrytů a ukládají do peněžních podniků. Dále je velká obava z poklesu koruny a tato obava vede k soustavným nepotřebným nákupům, neboť zboží jeví se tu vždycky spolehlivějším uložením než peníze. Tyto hromadné a namnoze nebezpečné nákupy vyvolávají ovšem zvýšenou poptávku a tím mechanicky zvyšují ceny, pro jichž zvýšení není žádného hospodářského podkladu. Někde šíří se domněnky, že dojde k zavedení nové plnohodnotné měny. To by nemohlo býti lhostejné pro vrstvy konsumentské, poněvadž dnešní uzavřená nabídka těžko by se loučila s vysokými dnešními hospodářskými čísly, naproti tomu mzdy a pevné platy by byly ihned a hodnotnou měnu převedeny. Že za takového stavu věcí vyvážejí se peníze za hranice, že se na takový vývoz dokonce zařizují specialisté, nemožno se diviti, zvláště když dokonce vyskytne se i politická strana, která prohlašuje, že znehodnocení čsl. koruny by bylo žádoucí, poněvadž by potom republika snadno zaplatila své dluhy.
Uvedené stačí, aby nejistotě a domněnkám tak škodlivě zasahujícím do hospodářského života, zejména ve tvoření cen a tím také do podnikání, byl učiněn konec. Tyto okolnosti také určují formu banky. Ta zajisté musí býti taková, aby vzbuzovala co nejvíce důvěry. V tomto směru bylo již rozhodnuto v zákoně z r. 1920 a také již dávno před tím v cizině. Zvítězila tu zásada, že více důvěry vzbuzuje akciová soukromá banka, než banka státní. Příčiny jsou velmi jasné. I nejlépe vedený a hospodářsky kvetoucí stát neujde podezření, že zneužívá, jako výhradný, nekontrolovatelný majitel a provozovatel cedulové banky, svého postavení ve svůj prospěch a ne na prospěch držitelů bankovek. Vedle toho zcela správně se namítá, že cedulová banka státní nemá potřebné pružnosti a obchodní zdatnosti jako podnik soukromý. Naproti tomu ovšem jsou nutné zase kautely proti zneužití soukromou bankou. Tu je nutno opatřiti určitý vliv státu, který by zajistil nestrannost a možnost vyhověti zájmům občanů. V našem případě jest další nutná kautela, držeti korunu na té výši, na které je nyní.
Vliv státu zajištěn jest již nyní jeho značným vkladem, dále právem jmenovati guvernéra a náměstka guvernéra. Dále nutno poskytnout zastoupení podíly drobným peněžním ústavům a tím zajistí se i vliv a vzbudí zájem široké veřejnosti a zabrání se jednostranným vlivům velkých bank nebo bankovních konsorcií. Nad to je možná účinná kontrola parlamentární, přesvědčovati se o správném chodu banky. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.).
Jest jisto, že v zákoně o akciové cedulové bance budou nutny některé změny, vyplývající z poměrů. Podle tohoto zákona v §u 58 akciová jistina banky má činiti 75 mil. měnných jednotek ve zlatě, jež by pro naše poměry úplně postačily, srovnáme-li, že akciová jistina bývalé Rakousko-uherské banky činila 210 milionů a říšské banky německé 180 milionů marek ve zlatě. Za tuto hodnotnou valutu směnné jednotky ve zlatě již dnes nemáme. Pro naše potřeby by stačila akciová jistina ca 12 milionů dolarů, asi 420 milionů Kč.
Důležitá, jak jsem již zdůraznil, jest spoluúčast státu. Stát podle §u 44 upsal by 1/3 akcií, a to může velmi snadno, poněvadž tuto jednu třetinu má dávno v nynějším krytí bankovek, v drahých kovech a devisách, neboť podle posledního výkazu má v uvedeném krytí daleko přes jednu miliardu Kč. Zbývající dvě třetiny mělo by upsati lidové peněžnictví. Nepochopitelnou zdá se nám obava, že by bylo nutno jíti pro zbývajících 8 milionů dolarů do ciziny a dokonce v případě půjčky cizí vyhradilo by se také cizině zastoupení ve správě cedulové banky. Opírali jsme se dosud - myslím, že právem - zásahu cizího kapitálu a také cizí kontrole, ač by nám snad někdy neškodila. Při dobré vůli by se těch 270 až 280 milionů Kč odpovídajících 8 milionům dolarů u nás našlo, obzvláště kdyby se upisovalo v dolarech a bylo zajištěno, že po určité době, kdyby eventuelně banka likvidovala, také tento akciový kapitál by byl v dolarech splacen.
Konečně podle §u 46 zákona o akciové cedulové bance činnost této banky může býti zahájena i při neúplném upsání akciového kapitálu, jsou-li upsány dvě třetiny. Vyskytla se také otázka státní garancie. Tento námět dlužno odmítnouti již předem. Stát je již značně interesován svým vkladem. Banka musí býti vedena jako podnik soukromohospodářský, a to již předem musí vylučovati garancii státní, chceme-li, aby podnik byl veden racionelně, bez vyhlídek, že za každou možnou nehodu bude garantovati stát.
Neposledním důvodem pro založení akciové cedulové banky je povinnost, která byla uložena zákonem o dávce z majetku. Jednou z podmínek, jimiž byla uznána samostatnost československého státu smlouvou Saint-Germainskou 10. září 1919, jest převzetí bankovek, které se nalézají na území československého státu, podle tehdejšího odhadu asi 5 až 6 miliard mimo dvě miliardy, které byly zadrženy při okolkování, dále žírové účty a pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky kolem dvou miliard, celkem podle tehdejšího odhadu asi 9·2 miliardy. Tento obnos se dnes poněkud zvětšil. Splnění této povinnosti je věnována dávka z majetku.
V §u 1 výslovně je stanoveno, že po stránce národohospodářské má býti dávka věnována nápravě měny, nebo aspoň zlepšení měny, to jest v prvé řadě uhrazení břemen převzatých po Rakousko-uherské bance, v druhé řadě zaplacení státních dluhů ostatních s vyloučením hrazení běžných výdajů. Dávka z majetku není jen vyměřena, nýbrž zákon byl již dokonce novelisován a na dávku jest splacena značná část. Podle výkazu uveřejněného v "Prager Presse" o stavu bankovního úřadu ze dne 31. ledna 1925 činí vybraná dávka z majetku okrouhle 4.468 milionů Kč, při čemž splaceno téměř všechno na bankovky zadržené při okolkování, až na nepatrnou část okrouhle 24 milionů Kč, tedy něco více, něž jedno procento všech bankovek zadržených při okolkování.
Tento stav ovšem neodpovídá předpokladům a nadějím, které byly do dávky z majetku kladeny. Zejména splacená částka 4.468,364.737·11 Kč kulhá značně za očekávaným výnosem 12 miliard, jenž byl očekáván při zpracování zákona o dávce z majetku. Nicméně tato částka je dostatečná, aby jí bylo použito k nápravě měny, počítá-li se u nás s pětinásobnou částkou oběživa nutného před válkou, tedy asi 4 až 5 miliardami. Poněvadž také udržení koruny je dnes již možné, neznemožníme-li toho snad chybnou politikou státní, a není obavy z otřesů - banka by totiž vydávala bankovky al pari za státovky, patrně by se vydalo tolik bankovek, kolik by se stáhlo státovek a byla by tedy na čas dvojí měna není překážek, naopak je v zájmu konsolidace státu, aby se ke zřízení akciové cedulové banky co nejdříve přikročilo. Při tom jsme si vědomi, že toto opatření k ozdravění měny musí býti provázeno také jinými hospodářskými opatřeními, zejména takovými, kterými by cena koruny u nás a za hranicemi se pokud možno vyrovnala. Podle dr. Macka máme dnes vlastně trojí hodnocení koruny: Jednak relaci 1: 10, již možno vyčísti z cenového indexu Státního statistického úřadu, druhou relaci 1: 6 až 7, t. j. poměr k cizím valutám a konečně relaci ceny koruny za hranicemi v cenách našeho zboží k cenám zboží cizího. Jako příklad mohu uvésti cenu cukru, která u nás dnes je 4.48 Kč basis krystal, ale tentýž cukr 1 kg stojí v Anglii 3.20 Kč. Podobně je tomu také u jiných věcí, průmyslových výrobků, které se vyvážejí, jako u porculánu, skla, u líhu atd. Klíč k této zvláštnosti, jíž děkujeme za drahotu poněkud nesnesitelnější v některých věcech, než je právě v cizině, nutno hledati v našich celních koeficientech na průmyslové výrobky, které dostaly svou ochranu v době naléhavé potřeby, kdy koruna byla na 5, 6 centimů, ale která zůstala nezměněna, i když dnes je koruna na 15.5 ct, tedy téměř třikráte cennější. Abych jen ukázkou uvedl: lihové nápoje na jednom hl měly v míru 110 K, nyní mají 2200 Kč, bavlněné zboží na 1 q před válkou mělo 130 K, nyní má 20krát více, t. j. 2600 Kč. Punčochy a ponožky před válkou měly 220 až 285 K, nyní 4400 až 8550 Kč, kůže telecí před válkou měly 60 K, nyní třicetkrát tolik, 1800 Kč, motory elektrické před válkou 24 až 72 K, nyní 720 až 2160 Kč, automobily mají clo 65 % výrobní ceny, u cukru, na který jsem již poukázal, je clo na 1 kg 3.38 Kč, t. j. 75 % jeho ceny.
I když připustíme, že není naprosto možno vyrovnati ceny zboží cizího s domácím, neboť tyto ceny jsou výsledkem různé hospodářské vyspělosti a také vyspělosti kulturní, přece na první pohled je jasno, že tato přemrštěná ochrana celní, dosahující někde přes 40ti násobek ochrany předválečné a jež snad byla odůvodněna jen pro velmi krátkou dobu při poklesu koruny a rozvráceného hospodářství států okolních, nemá dnes naprosto v této výši svého hospodářského odůvodnění. Neboť právě tato vysoká ochrana průmyslových výrobků jednak znehodnocuje cenu koruny doma, kterou proti cizině s velikým úsilím hájíme, dále zavádí monopolní postavení průmyslové na útraty občanů a konečně vede ke zbahnění podnikání, úsilí konkurenční je utlačováno nezaslouženými zisky doma a vede dále přirozeně k omezení výroby jen pro konsum domácí a tím přirozeně k nezaměstnanosti.
Tento stav je neudržitelný a zcela po právu je vytýkán zemědělci a musí býti odstraněn. Jinak zde dávám docela vědomě nezasloužené prémie průmyslovému podnikání, jako jsme je dali ve snížení dávky z uhlí, která poklesla z 1450 mil. Kč v r. 1922 na 310 milionů Kč r. 1925, tedy více než o jednu miliardu, a jako jsme darovali sta miliony zrušením dovozních a vývozních poplatků v roce 1921, ve snížení celních tarifů atd.
Tyto do miliard jdoucí ztráty státního důchodu uváznou v kapsách průmyslu a obchodu, neboť, co je nejzajímavější, ceny před snížením a odstraněním dávek byly nižší než jsou dnes po slevách, nebo při nejmenším s cenami těchto produktů nebylo hnuto. Zato mzdy poklesly tak, že budí pozornost ciziny. A přece je poznatkem, ne socialistickým, nýbrž kapitalistickým, že vlastním krytím platidla není zlato, nýbrž práce, přesněji řečeno přebytek práce a výroby nad vlastní konsum. Myslím, že nemůže býti tak zvrácené politiky úspor, aby konsum klesl drahotou a nedostatečnými mzdami takovým způsobem, aby bylo docíleno přebytku práce prostě proto, že by konsum byl znemožněn; neboť za takových okolností přestala by práce vůbec.
Jestliže podnikatel pracuje pro zisk a obohacení, dělník musí dostati nejméně tolik, aby uhájil lidskou existenci svou a své rodiny. Jestliže se v roce 1920 volalo: Náprava je možná za normální pracovní výkon, za rovnováhu ve státním rozpočtu a za důvěru ve stabilitu právních a správních poměrů ve státě - můžeme zde konstatovati, že normálního pracovního výkonu bylo dělníky nejenom dosaženo, nýbrž, že v některých oborech byl dokonce proti očekávání výkon pracovní překonán, přiblížili jsme se k rovnováze v rozpočtu, republika také je v klidu, není otřásána boji, ale nápravu poměrů vidíme zatím ve snížení mezd a zvýšení cen životních potřeb.
Ti, kdo jsou povoláni k řízení tohoto státu, a všichni, kdo tvrdí, že milují tento stát a bylo by ovšem žádoucno, aby tento stát milovali alespoň tak, jako své zisky - nechť uváží, že půjdou-li věci tímto tempem dále, že bude ztraceno to, co bylo dosud s velkým sebezapřením na konsolidaci tohoto státu vykonáno. Musíme uvážiti, že se zde ocitáme v tom falešném koloběhu, jestliže dnes průmysl nestačí krýti existenční potřeby dělníka, musí tento bojovati o zvýšení své mzdy, na základě toho ovšem musí býti zvýšena cena výrobků a to vede nakonec ke snížení ceny koruny.
Stojíme na půdě toho státu, ale ne za cenu vyhladovění a nového zotročení. Jak trpce musí se dotknouti všelijaké ty rady na zhoršení životních potřeb dělníka, jako vymílání mouky, vyrovnání vyšší prý úrovně životní zvýšenou prací. Jsme si úplně vědomi, co znamená pro nás soběstačnost, co pro nás znamená pasivní platební bilance, ale také idea soběstačnosti má své určité meze, zejména tam, kde by tato soběstačnost byla vykupována snížením životní úrovně. Takový obraz poskytovalo svého času carské Rusko, vyvážející ve velikých kvantech obilí, ač uvnitř této velké říše řádil chronický hlad. Ovšem, nynější Rusko má hlad také, ale vyvážeti nemůže.
Věřím, že v Československu jsme trochu dále. My jsme dosud schopni hraditi nedostávající se nám kvantum obilí a tuků zvýšenou výrobou. O tom každý se může přesvědčiti srovnáním, co sklízíme po 1 ha obilí u nás a jinde. Vedle toho dalo by se melioracemi získati jistě kolem 200.000 ha úrodné půdy, dosud neužité, která by doplnila zbývající potřebu až na zbytek, který by nepadal v úvahu. Že je ještě dnes asi 70.000 ha úrodné půdy na Slovensku, jež v jakési pasivní resistenci proti pozemkové reformě není obdělána, patří zajisté ke specialitě našich poměrů, a doufám, že tato specialita zanedlouho zmizí.
Dnešní neutěšený stav hospodářský, jehož neomylným ukazovatelem je nemizící nezaměstnanost, omezená produkce a především nesmírně stoupající drahota všech životních potřeb, ukazuje velmi jasně, že svoboda hospodářského podnikání, jevící se v dnešních soukromokapitalistických řádech, potřebuje při nejmenším silnou korekturu, když síly nestačí, na změnu celého systému.
Je zajisté výmluvným znamením doby, že naše vláda podle prohlášení přijde s osnovou zákona o kartelech, na jejich kontrolu a registraci, aby škodlivé výstřelky kartelů byly odstraněny. Svědčí o nesmírné moci kartelů, že tato otázka dostává se k řešení teprve dnes. § 4 zákona ze dne 7. dubna 1870, č. 243 ř. z., prohlašoval vůbec kartely za neplatné, ale návrh obchodní a živnostenské komory v Praze r. 1896 na zřízení kartelového úřadu, nebo vládní osnova zákona z r. 1897/8 na úpravu kartelu cukerního, lihového, pivovarského a minerálních olejů, nebo návrhy podané roku 1911 a 1912, zpracované v osnovu zákona ve vídeňském parlamentě dr. Krekem, ukazují zřetelně, že zákaz kartelů a škodlivých jich účinků skutečně neodstranil. Státy vyhraněně kapitalistické, jako Anglie, již roku 1920, Německo r. 1923 vystupují proti kartelu. Jestliže po tolika skvělých a nabádavých vzorech přicházíme také u nás zasahovati v hospodářství kartelní, máme silné podezření, že to není jenom otázka drahoty - otázka konsumentská zde hraje jen podružnou roli - ale že daleko více zde rozhoduje boj kartelů slabších proti silnějším, jako je na př. boj rolnických cukrovarů proti průmyslovým. Je to jenom novým dokladem kapitalistického hospodářství. Liberalismus se vyslovil pro uplatnění individua, volnou soutěž a stal se zakladatelem rozvoje kapitalistické výroby. Jakmile však tato soutěž stala se nepohodlnou soutěžitelům, byla hozena do starého železa a výrobci-podnikatelé vytvořili kartely, které soutěž znemožnily; a když teprve jsou v boji dva kartely, volá se po zákonu na ochranu slabších kartelů pod rouškou ochrany konsumentů. Než i tak nutno vítati zákon na ochranu kartelů, aby netrpěla výroba, odbyt, dodávky, omezení nebo vyloučení volné soutěže na tvoření cen. Nepodceňuj i význam kartelů, pokud přispívají ke kontrolování výroby, ustálení výroby, zjednodušení nákladů a zvýšení produkce, pokud pracují na záměrnou, dobře odhadnutou výši produkce, přivádějící nutnou jistotu v podnikání a trvalého chodu. Již tím, že jsme hlasovali pro zákon o fusích, nejlépe jsme ukázali, že nám na této koncentraci záleží. Ale na jedno se nesmí zapomínati, totiž že kartely nejsou zřízeny jen za tímto účelem. Žádoucí snížení cen objeví se snad jen v počátcích kartelové činnosti, ale účelem kartelů je dosažení monopolního postavení - diktování cen, odírání konsumentů, krátce kartely jsou zřizovány jen pro kartelníky, pro zisk, a ne pro konsumenty, pro spotřebu. Zde je nutno, aby s výsledky práce vykonané miliony lidí nehospodařilo několik tisíc spekulantů. Žel, že k dosavadnímu řádění kartelů máme znamenitého pomocníka v povolovacím řízení a neudržitelně vysoké hradbě celní na výrobky průmyslové, a tak kartely nejsou jen chráněny ve své dravosti proti soutěži domácí, nýbrž také proti soutěži cizí. Jsme zvědavi, jak dlouho stát jako podnikatel bude platiti nesmírné ceny stavebních hmot, a to hned dvakráte, jednou jako podnikatel, podruhé jako podporovatel stavebního ruchu, jak dlouho bude platiti jako výhradní vlastník obrovského lesního bohatství nesmírně zdražené dřevo, jež dostává prostřednictvím bank, které financují dřevoprůmysl, jak dlouho bude trpěti, aby cenové kartely cihelen drancovaly kapsy poplatníka a státu.
Zásah státní správy v otázce kartelů bude asi omezen na dozor, registraci kartelů, snad chce si vymíniti právo kartely uznati, po případě kartely uznané pro závadnou činnost odvolati. Jako všude nejlépe míněný zákon může se státi bezúčinným špatným prováděním, tak také zde provádění kontroly a její účinnost a účelnost bude záviseti na tom, kdo ji bude prováděti. Jistě musí zde v úvahu padati ministerstva, do jichž sféry činnost kartelů spadá, dále kruhy konsumentů, které nejcitelněji jsou dotčeny, zástupci výrobců a obchodu. Ale nesmí se zapomínati, že výrobci nejsou jen podnikatelé, průmyslníci, nýbrž že výrobci jsou dělníci, jimž v závodních výborech dána je značná možnost do provozu podniku nahlédnouti. Na tyto vlastní výrobce-dělníky nesmí zákon zapomenouti. Tito se mohou státi nejlepšími spolupracovníky na provádění zákona. Jistě, že zákon stane se předmětem boje, je to značný zásah do volného hospodářského podnikání, a jistě že tu musí býti zásah velmi opatrně odměřený, nemá-li se dáti taková moc byrokracii, která by skutečně volný rozvoj hospodářství podťala.
Stát konečně není na zákoně o kartelích angažován jen jako spotřebitel. Ve stejné, ba daleko větší míře má zájem se stanoviska finanční politiky. Dnešní nářek do bídné morálky daňové snad by mohl býti značně zmírněn, kdyby náležitou kontrolou mohli býti stíháni vinníci hned při činu. Odpadly by tak mnohé ty pohádky o ztrátách, které ovšem nebrání vyplácení dividend nebo odměn správních radů, které jsou dokonce mnohdy počítány jako režijní náklady. Tyto daňové defraudace jsou také slušnou položkou drahoty, neboť za ty, kteří defraudují, musí platiti ti, kteří mají pevný plat nebo mzdu a kteří ohlašují je do haléře berní správě, na dani z příjmů a spotřební.
Při té věci musím upozorniti na provokující přímo praxi našich berních správ při vymáhání daní z příjmů na dělnících. V této době krajní hospodářské tísně vyjímá se velmi podařeně poctivá snaha tuto tíseň uvésti na míru ještě nesnesitelnější. Obě sněmovny přijaly zákon o mimořádných úlevách při placení přímých daní. Zákon byl vyhlášen 8. října 1 924 pod č. 235 Sb. z. a n. V tomto zákoně podle §u 1, odst. 1, mohou býti daně ve výjimečných případech přiměřeně sníženy nebo dokonce prominuty, je-li vážné nebezpečí v hospodářském podnikání poplatníka nebo ve výživě jeho a jeho rodiny nebo je-li spojeno vymáhání nedoplatků se zvláštními nepřekonatelnými potížemi. V odst. 2 se říká, že takové mimořádné případy nastávají také snížením platů a mezd. Zdá se, jakoby tato ustanovení vůbec neexistovala. Mzdy poklesly o polovinu, zaměstnanost je omezena, a přece dělníci jsou vytrvale obtěžováni a drážděni finančními úřady, ač tyto úřady musejí si býti vědomy, že ničeho nedostanou, poněvadž ani v Československé republice nedostane berní exekutor ničeho, kde ničeho není. Vymáhá se nákladně dále, ač je v zákoně výslovně, že tam, kde vymáhání jest spojeno s nepoměrnými obtížemi, má býti od něho nejen upuštěno, ale nedoplatek odepsán. Dožadujeme se zde toho, co platí pro podnikatele, jemuž se nesáhne na jeho existenční minimum, které je někdy velmi skvěle vyměřeno, ale daně jich se sníží nebo odepíšou.
Dosavadní prakse, nedbání zákonných ustanovení §u 237 a) zákona o dani z příjmů ai 1921, čís. 336 Sb. z. a n., také nedbání připojené resoluce k tomuto zákonu striktně naznačující, že v jednom roce nesmí býti více vybráno daně než za 1/2druhého roku, že nesmí se zabrati tolik, aby byla ohrožena existence dělníkova, klesne-li podstatně příjem dělníků částečným nebo úplným nezaměstnáním, že má býti v tomto případě od vymáhání upuštěno, dále nedbání výnosu z 10. března 1924 ministerstva financí, který jedná o vymáhání daně z příjmu, zdá se nám, že jest výsledkem snad jiného tajného výnosu, jímž všechna blahovolná ustanovení zde uvedená se sistují.
Jinak si nedovedeme vysvětliti, že za dnešních těžkých poměrů na místě povolených splátek 5 %ních vymáhají se splátky 30 a víceprocentní a dokonce někdy přicházejí srážky celých velkých obnosů, takže dělníkovi nezbude na úhradu vlastních potřeb.
Vítáme každou poctivou snahu vlády ke zmírnění a odstranění drahoty. Chceme, aby v tom směru bylo podnikáno vše, pokud jen síly státní administrativy mohou. Ale pouhé prohlášení dobré vůle nám nestačí. Budeme bedlivě sledovati, jakým způsobem bude prohlášení prováděno a budeme sledovati také dosah tohoto prohlášení a budeme se domáhati nových zásahů, nové nápravy podle toho, jak za dobré uznáme.
Nesouhlasíme naprosto s taktikou komunistů. Tato taktika komunistů není prací pro dělníky, ale je prací pro buržoasii. Dnes to vidíme právě z toho případu, který se udál v úterý tohoto týdne. Tento politování hodný případ vlastně odvedl celý zájem od otázky protidrahotní a buržoasie se vyhnula právě tomuto zájmu a hledí případu využíti jako předstíraného nebezpečenství, které hrozí tomuto státu. Ti, kteří dnes komunisty vedou, jsou jistě ve svém srdci přesvědčeni, že těžko jest dnes možno podniknouti něco takovým způsobem, aby drahota okamžitě zmizela. Vždyť na kříži utrpení a hladu visí trochu déle a trochu krutěji celá sovětská Rus, která je přece vybavena všemi atributy svrchované státní moci a my zde bez rouhání můžeme užíti slov písma: "Jsi-li syn boží, sestup s kříže, pomoziž sobě sám!"
Drahota jest zjevem světovým a jest zjevem po válce chronickým a proto jí nutno věnovati neustálou a soustavnou péči, aby byla srážena. Proto jest nutno, aby všechny mezinárodní instance, ať je to Internacionála, Společnost národů či Mezinárodní úřad práce, po všech státech a národech rozvinuly nejúčinnější protidrahotní akci.
Vláda v této věci najde v nás obětavé podporovatele, ač jsme přesvědčeni, že boj proti drahotě v sovětském Rusku je dnes bojem proti špatné administrativě a proti systému, který dusí všechny lepší síly národa ruského, v našich pak poměrech boj proti drahotě je bojem proti vládnoucímu soukromokapitalistickému systému a může jen odstraněním tohoto systému a nastolením řádů socialistických býti nalezena skutečná úměrná rovnováha mezi výší mzdy a cenou životních potřeb, po př. nepoměr úplně odstraněn. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Ďalšie slovo má pán posl. Hugo Bergmann.
Posl. H. Bergmann: Slavná sněmovno! Kolegyně Zeminová za náš klub pojednala o otázce drahoty a o prostředcích, kterými drahotě bylo by možno čeliti. Mým úkolem jest, abych zde nastínil, jak drahota působí na sociální úroveň těch vrstev, které odkázány jsou buďto na svoji mzdu anebo na svůj pevný měsíční plat.
A tu vládní prohlášení poskytuje nám velmi zajímavé číslice. Pan náměstek ministerského předsedy ve svém vládním prohlášení vypočítal, že náklad na potraviny pro čtyřčlennou rodinu dělnickou činil za měsíc, to jest 1. ledna 1924, 697 Kč, 1. července 1924 700 Kč a 15. prosince 1924 727 Kč.
Podívejme se naproti tomu, jak vypadají mzdy dělnické. V průmyslu cukrovarském kvalifikovaný dělník, starší, má měsíčně 616 až 784 Kč, tedy stačí mu tato částka sotva na krytí potřebných potravin pro rodinu. Pomocný dělník v průmyslu cukrovarském má mzdy měsíční přibližně 576 až 632 Kč. Zde již nestačí tato částka větší části tohoto dělnictva na krytí pouhého nákladu na potraviny.
V lihovarském průmyslu mají řemeslníci měsíční plat přibližně 1084 Kč, takže na krytí ostatních potřeb mimo potraviny, na krytí ošacení rodiny, na krytí obuvi, na krytí nájemného atd. zůstává této rodině měsíčně 357 Kč. Mladší dělníci v lihovarském průmyslu mají daleko méně.
V papírenském průmyslu mají dělníci 600 až 800 Kč měsíčně, takže se nedostává u většiny tohoto dělnictva pouze na krytí nákladu na potraviny pro rodinu 127 Kč.
V pivovarském průmyslu mají kvalifikovaní dělníci 504 až 972 Kč, takže u těch, kteří mají nižší mzdy, jeví se jen na náklad na potraviny měsíčně minus 223 Kč a u těch, kteří dosahují nejvyšší mzdy, jeví se plus na krytí ostatních nákladů mimo potraviny 245 Kč měsíčně.
Horníci, kteří byli kdysi nejlépe honorováni vzhledem k jejich nebezpečnému povolání, následkem obmezení výroby mají dnes 480 až 560 Kč měsíční mzdy, takže se zde jeví minus na náklad na krytí potravin 247 až 187 Kč.