To jsou samé atentáty na pracující vrstvy obyvatelstva. A v době tak kritické zásobovací výbor se ani jednou nesešel, poněvadž nemá vůbec žádného pracovního programu. Stálá anketa konsumentů se sice sešla, ale jen proto, aby tam mohl jakýsi pan Heindl přednášeti nejapnosti o Rusku. Svazy konsumních družstev nejsou až podnes nadány takovou pravomocí, aby mohly účinněji čeliti drahotě a lichvě. Veškerá činnost ministerstva zásobování se zatím omezila jen na předstírání jakéhosi zásahu do cenové politiky, zatím co dirigování cen průmyslových a zemědělských výrobků je v rukou bursovních spekulantů a velkoagrárnických i národně-demokratických vydřiduchů.
Tak to vypadá se všemi ministerstvy, v nichž socialisté smějí spoluúčinkovati. A právě v boji proti drahotě se ukazuje celá zchátralost II. internacionály, této Barmatovské internacionály a její podařené československé sekce. Strana sociálně-demokratická ještě roku 1911, tedy v době, kdy měla ještě zdravý třídní instinkt, odůvodňovala své protidrahotní návrhy v rakouském parlamentě takto: "Navrhovatelé jsou si plně vědomi, že postup drahoty je z části mezinárodní povahy, že je důsledkem dnešních hospodářských řádů, založených na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, na soukromé spekulaci a vydírání pracujícího lidu jednak ve formě nízkých mezd, jednak ve formě vysokých cen. Jako anarchie ve výrobě, nadvýroba, krise, nezaměstnanost nedá se úplně odstraniti v rámci dnešních hospodářských řádů, tak také libovůle, zdražující nutné předměty života, nebude znemožněna dříve, dokud dnešní výrobní řád nebude překonán a nahrazen vyšší společenskou formou výroby a rozdílení statků."
Socialisté Barmatovské internacionály vyvinuli se zatím v kuli buržoasie a vládní lokaje. V otázce drahoty, stejně jako v každé otázce, která se týká mas, jsou to dnes jedině komunisté, kteří hájí třídní hledisko, vykládajíce ustavičně drahotu jako průvodní zjev soukromokapitalistické spekulace. Socialisté stejně jako vláda kaceřují komunisty za to, že mluví o špatných zákonech, poněvadž všechny zákony tak, jak jsou, slouží stále a zcela všeobecně zájmům třídy vykořisťovatelů. Jak by mohli ovšem naši socialisté II. internacionály býti proti těmto zákonům, když sami jsou tvůrci nejreakčnějšího zákona, zákona na ochranu republiky. Tito socialisté využívají důvěry, kterou k nim ještě má část obyvatelstva, pro služby zapřísáhlým nepřátelům pracujících mas. Důvěru - přímo psovskou důvěru, jak jsme včera mohli konstatovati z prohlášení pana Stříbrného, který uvěřil policajtské relaci a ne lidem, kteří se súčastnili demonstrace - mají tito socialisté jen vůči svým velitelům, vůči československé buržoasii. (Výkřiky posl. Skaláka.)
Agrární "Venkov" napsal v lednu, že drahotou mouky jsou vinni ruští bolševici, protože kupují obilí v Americe, ve Francii a Hamburku, a oba socialistické listy to po něm opakovaly. Každý dělník, i když není komunistou, cítí vnitřní uspokojení nad tím, že ruská sovětová vláda se stará lépe o hladovějící, než bývalá vláda carská, ale mopslíci buržoasie musí podle rozkazu vrčet a tak vrčí, jak je nadiktováno. Sovětská vláda je však také jedinou vládou, která učinila rozsáhlá opravdová opatření, aby bylo zamezeno překotné zdražování předmětů výživy. (Výkřiky posl. Kučery.)
Když vládní socialisté obou směrů nemají již vůbec žádného východiska a když jsou již úplně vyčerpáni vynalézáním demagogických lží, pak se pokoušejí působiti na nejzaostalejší elementy poukazem, že by bylo lze drahotu a jiné sociálně nepřátelské tendence namířené proti dělnictvu úspěšně odvraceti, kdyby prý komunisté vstoupili do vlády. Komunistická strana ví, že kapitalistická vláda není nic jiného a nemůže ničím jiným býti, než výkonným výborem finančního kapitálu a spojených s ním vykořisťovatelských vrstev stejně jako to, že parlament má v podstatě sloužiti jenom k tomu, aby dal aspoň trochu zapomenouti, a aby zastřel, že "pětka", tedy pět zmocněnců vykořisťovatelů, sama rozhoduje a komanduje, co se má v zájmu buržoasie státi a co se státi nesmí.
Ovšem, že musí také občas kapitalistická vláda míti zřetel na zájmy širokých mas. Avšak to je jen tehdy, jestliže vláda cítí tlak mas a je-li ochotna před bojovností vykořisťovaných příležitostně couvnouti. Je úlohou komunistické strany organisovati tento boj, stejně jako je životním cílem vládních socialistů brániti organisování tohoto boje. Vláda, která by skutečně měla vůli i moc chrániti jen zájmy pracujících, nemůže se nikdy skládati ze zástupců buržoasie a jejich lokajů, nýbrž pouze ze zástupců pracujících mas. A proto pouze vláda dělníků a rolníků je s to, zastávati účinně zájmy veškerého pracujícího proletariátu.
Marně pomlouvá buržoasie a socialisté sovětské Rusko, aby odvrátili pozornost hladovějícího dělnictva. Čím více je náš lid bičován drahotou, daněmi, čím více je lid bičován bídou, čím více řádí policajtský pendrek a revolver, tím pochopitelnějšími a jasnějšími mu budou důvody a principy ruské sociální revoluce. To, co se dálo předevčírem na ulicích, to mnoha a mnoha lidem přiblížilo nutnost ruské revoluce a také mnoha a mnoha lidem přiblížilo nutnost revoluce v celé střední Evropě. Buržoasie sice myslí, že k její ochraně stačí zákon na ochranu republiky. Vládní socialisté věří, že lze socialismus prošvindlovati. Oba tito spojenci však zapomínají, že násilí a hlad bystří smysly mas, a těmito zbystřenými smysly pochopí pracující již lépe taktiku komunistů, kteří volají dělníky do jednotné fronty proti buržoasii, než taktiku sociál-patriotů, kteří označují parlament jako dobrého prostředníka mezi producentem a spotřebitelem, mezi lichvářem a obětí, mezi bursou a dělníkem s 80 Kč týdenním příjmem, mezi Práškem a malým zemědělcem.
Všechny časopisy v poslední době dokazují, že zásoby obilí jsou u nás dostatečné. Máme prý téměř 6 milionů q pšenice. Nyní jde jen o to, aby byla levná mouka. Je úplně v moci vlády, aby nadiktovala, že cena 1 kg mouky nesmí převyšovati 2 Kč vzhledem ke mzdám dělnickým a středních vrstev. Podle "Venkova" máme prý nadbytek mléka, másla a vajec, také masa prý je dostatek. To psal "Venkov" tento týden. Tedy to je výborné! Vláda nechť okamžitě nadiktuje, že 1 l mléka nesmí státi více než 1 Kč, máslo ne více než 12 Kč, vejce než 50 hal., maso 10 Kč. (Posl. Štolba: To má býti vláda dělníků a rolníků, když se má rolníkům diktovati, co smějí žádati za své výrobky?) To také bude jen vláda rolníků a dělníků, která dá lidem snesitelnější žití. (Různé výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Malá (pokračuje): Že máme i dosti uhlí, je všeobecně známo. A jakmile bude drahota takto aspoň poněkud sražena, pak může vláda ihned přikročiti ke stabilisaci cen a pak si mohou dáti socailističtí ministři posílati děkovné přípisy za to, že opravdu stojí v čele protidrahotního boje.
Ale toto vládní prohlášení prozrazuje, že má býti stabilisována drahota, neboť toto vládní prohlášení má býti jen přípravou ke zlevňovací akci, a proto toto vládní prohlášení je třetím pustým švindlem ve dvou letech. V listopadu r. 1923 ohlásila vláda boj proti drahotě, ale to nevadilo cukrovarníkům a uhlobaronům, aby se zdražením výrobků ještě více neobohatili. V září 1924 zahájila vláda druhou zlevňovací akci. (Výkřiky posl. Štolby, Toužila a Bubníka. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Tato druhá zlevňovací vládní akce ze září 1924 se podařila do té míry, že cena mouky stoupla až na 5 Kč a že pečivo kleslo na váze téměř o celou polovinu. I když připustíme, že ceny mouky určovala z části Amerika, přece jen není možno neviděti, že v ceně mouky u nás nalezli naši velkoagrárníci úhradu za neprosazená zatím cla a lichváři že v ní nalezli zlatý důl.
Domácí bursovní spekulace řádí, ale policie ovšem po příkazu ministerstva vnitra chránila spekulanty pomocí pendreků. Jak řádí tato domácí bursovní spekulace, je nejlépe zřejmo z toho, že, když v celé Evropě klesla cena pšenice, stoupla na pražské burse o 20 Kč na metrickém centu. (Posl. Stivín [čte z novin]: "Kazdy je znepokojen . . .") Pane Stivíne, ten váš cynismus nebude míti dlouhého trvání! (Posl. Stivín: Já vám jen napovídám dále vaši řeč, která již včera vyšla v novinách!) Vy jste ji již včera četl? Tím lépe pro vás, jste tedy o jeden den chytřejší!
Celých 5 měsíců vláda mlčela. Místo aby kontrolovala bursu, posílá do komunistických organisací špicly, aby kontrolovali myšlenky podživených dělníků, špicly, kteří se kupují za sliby a kompensace. Vždy se ovšem prostřednictvím těchto špiclů doví, že je nenáviděna pro svůj kapitalistický charakter, kterážto nenávist se předevčírem zesílila. Místo aby rekvisicemi a kontrolou nad rozdělováním obilí byla zavčas bránila keťasování, nechává svými censory očichávati každý řádek komunistických časopisů, píšících pravdu, takže svými konfiskacemi okrádá dělníky i o jejich duševní stravu.
Statistický úřad uveřejňoval a uveřejňuje pravidelné zprávy o ustavičném vzestupu drahoty, ale parlament se nescházel, ministři a poslanci stále mlčeli; není divu, neboť my tu drahotu nemůžeme tak cítiti. Ani lichváři se nebojí dnešního vládního prohlášení, čehož je nejlepším důkazem to, že "Prager Presse" již dávno potěšila své čtenáře zprávou, že vláda nezamýšlí žádných opatření, která by znamenala zasáhnutí do "reelního obchodu" s potravinami anebo do soukromé výroby vůbec. Kdo by tedy chtěl tvrditi, že lid může očekávati nějaké úlevy od dnešního vládního prohlášení, od zlevňovací vládní akce, ten člověk je podvodníkem ve velkém. Komunističtí dělníci nejsou již tak důvěřiví a dívají se na toto třetí protidrahotní prohlášení vlády jako na krutý masopustní žert. Protože však nemají chuti býti soustem kapitalistických pijavic, vyzývají všechny postižené do společného spontánního boje proti drahotě a lichvě.
Kdo chce a kdo může, ať ještě věří na parlament a na vládní prohlášení, ale kdo nechce umříti hladem, kdo nechce zdegenerovati bídou, pojď s námi do jednotné fronty, pojď s námi do boje za zvýšení mezd, bojuj s námi za kontrolu výroby, bojuj s námi proti kapitalismu jako prapříčině drahoty a všech ostatních běd pracující třídy i na frontě politické.
Koalice je neschopna pomoci lidem a proto pryč s koalicí! Vůdcové vládních socialistů. . . (Výkřiky komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Malá (pokračuje): . . . . mají opět příležitost ukázati lidu, že to myslí poctivě s protidrahotním bojem. My opět obnovujeme své návrhy z prosince, leč vůdcové vládních socialistů konsolidují kapitalistický stát na podkladě drahoty, čímž zrazují dělníky. Ustavičně je zrazují a proto pryč se zrádci proletariátu!
Parlament je rouškou diktatury buržoasie. To se nejlépe a nejmarkantněji ukázalo v úterý večer na pražských ulicích. Proto pryč s takovým parlamentem! Ať žije vláda dělníků a malých rolníků! (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Beran. Dávám mu slovo.
Posl. Beran: Slavná sněmovno! V obsáhlém vládním prohlášení bylo poukázáno podrobně na příčiny vzrůstu drahoty a přesnými ciframi dokázáno, že vzestup cen obilních je poměrně stejný na všech trzích evropských a že tudíž vzestup těchto cen není nějakým specielním zjevem v našem státě. Nutno konstatovati, že dosud v každém zasedání této sněmovny, po celou dobu jejího trvání začínalo se pravidelně s debatou drahotní, a to i v době, kdy zemědělec prodával své výrobky daleko pod výrobní cenou.
Pokládám za svou povinnost, abych hned v úvodu konstatoval, že československý zemědělec neměl a nemá zájmu na mimořádně vysokých cenách obilí a zemědělských produktů vůbec. Náš zemědělec však žádá, aby zemědělská výroba byla poměrně zhodnocena podle jeho práce, podle nákladů výrobních, aby ceny zemědělských výrobků byly pokud možno stabilisovány, jakož i aby nastala naprostá parita mezi výrobou zemědělskou a průmyslovou.
Je velkou chybou, že v boji protidrahotním, který veden je snahou, aby stát zasahoval do nynějších hospodářských řádů, jsou na státu požadovány úkoly, které nikdy, pokud byly provedeny, se neosvědčily. Se zasahováním státu máme velmi smutné zkušenosti, a jistě i moučná půjčka, kterou budeme platiti až do roku 1976, a která nás se zúrokováním bude státi v celku přes 12 miliard Kč, je nejlepším dokladem, že tímto způsobem nebyl vždy šťastně obstaráván tak zvaný laciný chléb.
Je jistě na škodu věci, že po řadu let používá se u nás otázky zásobování obyvatelstva jako prostředku politické agitace, místo aby se hledaly příčiny, které zaviňují čas od času neblahé zjevy hospodářské anebo sociální. (Tak jest!)
Je pravda, že silná drahotní vlna zaplavila celý svět a postihla konsumentstvo na místě nejcitlivějším, zdražením obilí a mouky, tedy chleba. Od léta 1924 vyznačuje se mezinárodní trh obilní pevnou tendencí, která čím dále tím více přetvářela se v tendenci vzestupnou a před nedávnem vyvrcholila v rapidní stoupání cen na světových trzích. V posledních dnech snížily se ceny obilí, takže lze doufati, že nastal přelom.
Zdá se mi však, že široká veřejnost velmi mylně pokládá za konsumenta toliko dělníka a úředníka, a při tom zapomíná, že také zemědělec je velikým konsumentem výrobků průmyslových i různých potravin, které se k nám dovážejí, jako rýže a jiných, které se u nás nepěstují. Nelze proto mluviti o zemědělci toliko jako o producentu, nýbrž také jako o velkém konsumentu, a přejeme si proto, aby při každém jednání, kde jde o zájem konsumentů, nebyly zastoupeny toliko vrstvy dělnické a úřednické, nýbrž také vrstvy zemědělské. Stejně jako chleba potřebuje každý obuv, šatstvo, uhlí, a zemědělec má také největší zájem na tom, úplně stejný jako kterýkoliv jiný konsument. Boj za snížení cen životních potřeb nesmí býti veden proti zemědělci, nýbrž spolu se zemědělcem. Nesmíme žádati jen lacinou mouku a maso, nýbrž také všechny ostatní potřeby, ať pro domácnost nebo hospodářství. (Tak jest!)
Lituji, že strany, které vyvolávají pokřik pro vzestup drahoty, neměly před 2 lety ani slova zastání pro zemědělce, když prodával své výrobky daleko pod výrobní cenou a když statisíce československých zemědělců byly nejhůře placenými dělníky v tomto státě. (Tak jest!) V době, kdy za 70 až 80 Kč prodával jihočeský zemědělec 1 q žita, nejen že nedošel uznání, odměny nebo ochrany, nýbrž bylo proti němu štváno stejným způsobem jako dnes. Nedivte se, že pak přestává u zemědělce chuť ku práci, nedivte se, že v době naprosté nejistoty, co dostane za své výrobky, upouští zemědělec od intensivního hospodářství a své hospodářství zařizuje si extensivně.
Z vysokých cen obilí po Novém roce nemá náš zemědělec ničeho. Prováděl jsem v posledních dnech šetření v celé řadě jihočeských okresů a zjistil jsem, že naši zemědělci vyprodali své obilí po žních nebo nejdéle do Nového roku a že nemají žádného prospěchu z nynějších vysokých cen. Tak na př. v okresu strakonickém vykoupeno bylo do Nového roku 350 vagonů obilí. Podle šetření v obcích a podle výsledků výkupu v minulých letech lze ještě v celém okrese očekávati výkup asi 30 vagonů. Při tom však zemědělci naši kupují v tomto okrese nyní značné množství kukuřice ke krmení dobytka a zušlechtěné osivo. Stejné poměry jsou také na Moravě. Na Slovensku v mnohých okresech zemědělci i v této době kupují mouku. To uvádím proto, abych odmítl pusté štvanice, že zemědělci spekulují s obilím, stejně jako musím odmítnouti útoky na naše zemědělské družstevnictví. Naše družstva, která konají tak vysoce záslužnou činnost pro zásobování obyvatelstva, jsou ochotna otevříti každému svá skladiště a dáti mu podrobné výkazy o svých zásobách. Každý může se přesvědčiti o bezpodstatnosti a přímo lživosti zpráv, které proti družstevnictví v posledních dnech byly i tiskem šířeny. Litujeme, že i některé politické strany svůj tisk daly k disposici známým nepřátelům družstevnictví k útokům proti našim družstvům.
Nynější stoupnutí cen chlebovin je výsledkem promyšleně organisované spekulace mezinárodního obchodu, jejíž původ nutno hledati na amerických bursách, které ovládají a řídí světový obchod obilní. Spekulace ta byla založena na různých nepříznivých zjevech, které se dostavily v produkci obilní v různých státech a které byly přiostřeny loňského roku částečnou neúrodou chlebovin ve státech vývozních.
Zkoumáme-li, jaká byla světová produkce chlebovin, to je pšenice a žita před válkou, a jaká byla sklizeň r. 1924, přijdeme k velmi zajímavým výsledkům. Podle statistických dat mezinárodního ústavu zemědělského v Římě jeví se světová sklizeň těchto dvou druhů obilí v hlavních produkčních oblastech roku 1913 a 1924 takto: Roku 1913 sklizeno bylo pšenice 1.013,700.169 q, žita 455,766.262 q, kdežto r. 1924 pšenice toliko 704,416.800 q a žita 208,523.300 q. Jak vidno, objevuje se zde ohromný pokles výnosu světové žně, a to u pšenice okrouhle o 300 mil. q, o 250 mil. q. Je jistě důležito věděti, u kterých hlavních produkčních oblastí dlužno především hledati tyto schodky.
Ze světové úrody pšenice připadlo r. 1913 na Rusko 280 mil. q, r. 1924 sklidilo však Rusko toliko 42 mil. q pšenice. Německo r. 1913 Francie r. 1913 86,900.000 q, r. 1924 77 mil. q. Indie r. 1913 100,200.000 q, r. 1924 99 mil. q. Kanada r. 1913 63 mil. q, r. 1924 73,900.000 q. Spojené státy americké r. 1913 207,761.000 q, r. 1924 160,500.000 q. Argentina r. 1913 28,500.000 q, r. 1924 52,100.000 q.
Žita ze světové sklizně sklidilo se r. 1913 v Rusku 257 mil. q, r. 1924 48 mil. q, v Německu r. 1913 122 mil. q, r. 1924 57 mil. q, ve Francii r. 1913 12,700.000 q, r. 1924 10,100.000 q, ve Spojených státech amerických r. 1913 10,500.000 q, r. 1924 16,100.000 q.
Jak z těchto dat vidno, bylo Rusko před válkou největším světovým producentem obilí. Ze světové sklizně pšenice připadlo na Rusko 27 %, ze světové sklizně žita dokonce 54 % sklizně. Bývalé Rusko bylo obilní komorou celé Evropy, neboť ročně vyváželo až 100 mil. q pšenice a žita. Nyní po řadu let bolševického režimu dospívá tento stát k úplnému rozvratu a klesl ze státu exportního na stát, který musí nakupovati pro vlastní potřebu strádajícího a hladovějícího obyvatelstva úžasná kvanta obilí. Dnes, kdy podle hlásání komunistů měl by nastati v Rusku pozemsky ráj, produkuje tato říše sotva jednu čtvrtinu toho, co dříve produkovala, a hlad stává se příšerným hostem této veliké země.
Důsledky bolševického režimu Ruska však nepociťuje toliko nešťastný dělník a mužík ruský, nýbrž pociťují je také statisíce dělníků celého světa, neboť horečný nákup obilí ruskými agenty na světových bursách byl jednou z hlavních příčin vzestupu cen obilí a drahoty v Americe a ve všech státech evropských. (Tak jest!) Takové jsou konce ruského bolševismu, který chtěl obroditi celý svět. Jestliže však ještě agenti moskevští bídy lidu používají nyní ke svým nekalým cílům politickým, lze jen nejdůrazněji odsouditi počiny těchto ve skutečnosti nepřátel dělníků. Je úžasné, když vidíme, že ten, kdo svým hospodářstvím zavinil z valné části dnešní drahotu obilnin, štve ještě nešťastné dělníky v jednotlivých evropských státech k nezákonným činům a snaží se vyvolati rozvraty, které by jen bídu a zoufalství pracujícího lidu dovršily. (Tak jest!)
Celý svět musí viděti hrozné důsledky bolševického režimu, které nejen vehnaly ruský národ do hladu, nýbrž ohrožují i spořádané zásobování ostatních států. A jak nyní vypadá ruské zemědělství, o tom velmi názornou ukázku podává berlínská "Deutsche landwirtschaftliche Presse" v 5. Jak známo, sovětská vláda zadává ruské národohospodářství v prvé řadě Němcům. Kdyby Němci neměli dnes sami se sebou veliké starosti a byli dostatečně kapitálově silni, stali by se jistě hospodářskými pány Ruska. V Německu se utvořila celá řada německo-ruských společností na exploitaci Ruska, tak na př. společnosti Kruppově patří rozsáhlá oblast Povolží. Jiná společnost je německo-ruská akciová společnost pro pěstování satby, která obdržela koncesi na hospodaření na dvou velkostatcích Krasnij Chutor a Kubaň na Kavkaze v celkové výměře 11.300 ha prvotřídní pšeničné půdy. Když společnost tato začátkem roku 1924 přejímala tyto dva statky, bylo oseto z celkové této výměry 914 ha, vše ostatní byla step, na kterou řadu let ruka lidská nesáhla, takže při výnosnosti půdy byla zarostlá neproniknutelným, přes 2 m vysokým porostem nejrozmanitějšího býlí.
Pokles světové produkce obilní jde ze 75 % na vrub Ruska. Tím, že Rusko vypadlo vůbec z posice největšího producenta a prodavače na světovém trhu, ba dokonce že se objevilo na něm jako kupující, vzrostl význam Severní Ameriky, zejména Spojených Států na světovém trhu obilním. Spojené státy americké staly se rozhodujícím činitelem světového trhu, ano, možno říci, v poslední době diktátorem cen.
Je velmi zajímavo sledovati tento hospodářský vzestup Severní Ameriky. Za války snažila se Amerika rozšířiti pěstování obilí, zvláště pšenice. Parní pluhy a traktory obracely tisíce a tisíce ha dosud nevzdělané půdy v pšeničné lány. Vláda Spojených států, aby roznítila podnikavost farmářstva, zabezpečila farmářům na počátku svého vstupu do války až do konce r. 1919 minimální ceny pšenice, a to 226 ct. za 1 bushel. Žádoucí účinek se dostavil. Roku 1913 činila osevní plocha pšenice ve Spojených státech severoamerických 20 mil. ha a dosáhla r. 1919, kdy končila platnost minimálních cen, 30 mil. ha, tedy o plnou jednu třetinu zvýšila se osevní plocha. Sklizeň pšenice v průměru let 1909 až 1913 činila 186 mil. q, r. 1919 zvýšila se sklizeň z tohoto průměru na 264 mil. q, tedy o 78 mil. q více. Počátkem r. 1920 nastal však obrat. Minimální ceny přestaly, Amerika měla ohromné zásoby pšenice, pro kterou nebylo kupce, a důsledek byl, že ceny rapidně klesaly. Američtí zemědělci ocitli se náhle v prudké hospodářské krisi. K jejich záchraně měl se vytvořiti zvláštní fond 100 milionů dolarů. Po dlouhém jednání v parlamentě projekt tento padl. Vláda Spojených států pomáhala však farmářům jinou cestou. Vysokou celní ochranou zabezpečila farmářům zdatný domácí trh a ovládnutím obilního trhu udržovala ceny obilnin na rentabilní výši. Z toho důvodu důtklivě bylo raděno americkým zemědělcům, aby snížili osev pšenice. Také skutečně již r. 1920 sklizeň pšenice Spojených států amerických poklesla na 226 milionů q a r. 1924 na pouhých 160 mil. q, tedy značně pod průměrnou mírovou paritu. Amerika dosáhla svého cíle, a zdá se, že udrží se v něm tak dlouho, dokud ve světové produkci a obchodě obilním nebude míti opět svého starého konkurenta, Rusko.
Jestliže vyloučení Ruska ze světové obilní produkce objevuje se svými nepříznivými důsledky pro světový konsum teprve nyní, možno to vysvětliti tím, že v prvních letech ruské tragedie nahrazovala Amerika do značné míry ruskou produkci, a teprve nyní, když i Amerika ukazuje normální schodek své předválečné produkce, pociťuje a bude pociťovati svět následky pádu Ruska.
Avšak nejenom Spojené státy americké poklesly v obilní produkci, pokles jeví se i jinde, zvláště v zemích evropských. Státy evropské, i když nepřihlížíme k Rusku, nedosáhly dosud předválečné produkční kapacity, což se jeví zmenšenou plochou osevní i zmenšenou výnosností. Na př. Rumunsko sklízelo r. 1913 23 mil. q pšenice a totéž Rumunsko, zvětšené o část Uher, Sedmihradska, Bukoviny a Besarabii, sklízí v r. 1924 20 mil. centů pšenice. Je pravda, že minulého roku byla světová neúroda chlebovin, která však neměla by tak zvláštních důsledků, kdyby nebylo tragedie ruské. Stát, který vykazoval nejrozsáhlejší obrovské plochy úrodné půdy, půdy, která byla požehnáním ruskému lidu, rozvrátil zemědělství, zproletarisoval zemědělce a nechává veliké rozlohy půdy nezužitkovány ležeti ladem. Tady pak nastává nejlepší půda pro spekulace jakéhokoliv druhu. Dnešní stav světové produkce chlebovin, to je pšenice a žita, není příznivý a má ovšem též nepříznivý vliv na ceny těchto plodin s hlediska konsumenta.
Zdá se, že vzestup cen obilních dostoupil vrcholu a že čím více se budeme přibližovati ku žním, budou ceny obilí vykazovati klesající tendenci. Rozhodující činitelé, kteří způsobují světové ceny obilnin - světová výroba a světový obchod - vymykají se téměř úplně z rámce protidrahotních opatření kteréhokoliv státu. Je to světový problém, který nevyřeší ministerstvo zásobování, ani parlament. Jedině zvětšením výroby zemědělců může býti odstraněna tíživá závislost na Americe. Kdyby hned po válce evropské státy byly věnovaly pozornost zemědělství, kdyby bylo dosaženo předválečné výkonnosti, nebyli bychom nyní závislí na Americe, jako je tomu v době přítomné.
Vláda ústy náměstka ministerského předsedy podala sněmovně zprávu o krocích, které ke zmírnění drahoty učinila. Trvalé zajištění může však poskytnouti jen domácí zemědělství. Dnešní situace dává nám úplně za pravdu, bohužel však hodně pozdě, neboť nesčetněkráte jsme zdůrazňovali stanovisko naše, aby podporována byla výroba zemědělská do té míry, aby zemědělství naše stalo se v našem státě soběstačným. Nyní vidíme, jak bylo osudné, když u nás někteří činitelé spoléhali vždy jen na zahraniční dovoz a když byli lhostejni vůči všem požadavkům domácího zemědělství. Když svobodně, bez povolovacího řízení a bez celní ochrany dováželo se k nám laciné obilí z celého světa, líbilo se to mnohým krátkozrakým politikům, kterým bylo zcela lhostejno, že naše zemědělství se při tom utlouká. Když však nyní světová cena obilí stoupá, pociťuje se jasně, co by znamenalo, kdybychom byli státem ve výrobě zemědělské úplně soběstačným. Po letošních zkušenostech nebudeme již očekávati, že nám levný chléb může zajistiti Amerika nebo jiné zámořské státy. Přál bych si, aby krise, kterou prožíváme, vedla k závěru, že do budoucnosti nutno spoléhati jedině na naše domácí zemědělství, které má všechny příznivé předpoklady, aby při rozumné politice státu zajistilo svému obyvatelstvu dostatek chlebovin.
Kdo chce prospěti státu, bude potírati demagogii, která provozuje se z politických důvodů s drahotou a podá pomocnou ruku domácímu zemědělství, aby toto mohlo provésti naznačený úkol. Jistě není druhého státu v Evropě, který by měl tak inteligentní a pracovitý rolnický lid, jako naše republika. Provedením pozemkové reformy stoupl počet zemědělců u nás o desetitisíce. V nejširších vrstvách našich zemědělců je silná energie povznésti zemědělskou výrobu a zvýšiti tuto výrobu co možná nejvíce. Tato chuť našeho lidu ku práci a hospodářskému pokroku je posílena velikou láskou k půdě, kterou má náš rolnický lid. Nutno však, aby v těchto snahách naši zemědělci byli náležitě podporováni. Stát musí poskytnouti našemu zemědělství pomocnou ruku a nesmí býti šetřeno tam, kde jedná se o zvýšení produkce zemědělské a posílení hospodářského pokroku na našem venkově.
Představte si, vážení pánové, na jakém stupni bylo by naše zemědělství, kdyby jen polovinu toho, co věnováno bylo na neproduktivní vydání, dal stát na povznesení výroby zemědělské. Kdyby polovina obnosu, který vydali jsme na mouku, na podpory v nezaměstnanosti a podobně, byla věnována na provedení meliorací a na zvelebení produkce živočišné a rostlinné, byli bychom státem, který by byl úplně soběstačný a stal by se jistě vzorem ostatním státům světa.
Jestliže naše zemědělství žádá od státu pomocnou ruku na provedení meliorací, na akci pro zušlechtění a rozmnožení osiva a sadby, na akce pro zvýšené používání strojených hnojiv, pak předem můžeme ujistiti povolané činitele, že příspěvek poskytnutý mnohonásobně ponese užitek a přijde v různé formě státu zpět i s velikými úroky. Kdyby se umožnilo našemu zemědělství zvýšiti výnosy na 1 ha o 2 q, stali bychom se státem úplně soběstačným.
Podpora produkce živočišné a rostlinné, potírání různých chorob, meliorace půdy, soustavná elektrisace atd. povede rychle k naší hospodářské samostatnosti a nezávislosti na zahraniční produkci. Ovšem také musí býti jiná naše obchodní politika. Naše obchodní politika přímo existenčně poškozovala dosud naši zemědělskou výrobu.
Neobávám se říci, že obchodní smlouvy našeho státu až do nedávna připravovány byly podle přání bohatě vypravených centrál našeho průmyslu, jehož zájmy slepě přímo podporovalo a podporuje ještě dosud průmyslové dělnictvo. Žádá-li na př. dělnictvo v Moravské Ostravě, aby se k nám svobodně dovážely výrobky zemědělské, aby nebyla zavedena ochrana na zemědělskou práci, pak nesmí tatáž ústa volati po zabránění dovozu laciného uhlí z Polska. Vždyť při volném dovozu tohoto uhlí můžeme docíliti velikých výhod i pro náš průmysl, který do Polska vyváží a zlevníme topivo všem konsumentům a tudíž i průmyslu. V zájmu našich zemědělců a celého našeho hospodářství je, aby nastalo stabilisování cen obilnin na určité výši, odpovídající výrobním nákladům, neboť jen tak můžeme docíliti také stabilisace poměrů výrobních a zajistiti pravidelné zásobování z domácí sklizně. Každá porucha cenová škodí nejen zemědělství, nýbrž i konsumu a vrhá nepříznivý reflex na ostatní poměry hospodářské. Proto naše obchodní a celní politika musí zemědělství věnovati více péče než dosud. Obchodní a celní politiku státu nemůže a nesmí dělati ulice, nýbrž musí ji říditi rozšafní národohospodáři, vědomí si své odpovědnosti vůči celé budoucnosti.
Lid musí býti o celní politice poučován a nesmí mu býti namlouvány nepravdy, jako se dělo dosud. Stačilo heslo, které bylo hozeno mezi široké masy, aby se usnášely resoluce a konaly demonstrace, na kterých většina účastníků neví, proti čemu demonstruje a nedovede objasniti, čeho žádá. Nežádáme pro zemědělství žádných privilegií, nechceme nic nespravedlivého, žádáme toliko naprostou rovnoprávnost a rovnocennost s ostatními. Nesmí se zapomínati, že náš rolník a domkář je prvním dělníkem na své půdě, který pracuje bez obmezení počtu hodin a který existenci svoji udržuje jen bezměrnou svojí skromností a šetrností. Žádá-li zhodnocení a ocenění své práce, žádá-li paritu s průmyslem, pak nikdo na světě nemůže a nesmí tento spravedlivý jeho požadavek neuznati. Rolník, který je největším konsumentem našich měst, nepřeje si drahoty a vítá proto upřímně každou vážnou, seriosní protidrahotní akci. Práci ke zlevnění všech životních potřeb, ať pro domácnost nebo hospodářství, náš rolník nejen uvítá, nýbrž nabízí i svoji spolupráci.