Evropa sobě! To musí býti vážným programem všech, kdo nemyslí jen na bídu dne, která se může za nynějších poměrů každou chvílí opakovati, zůstaneme-li vasaly Ameriky, Australie a bohužel snad brzy i Asie.
Nepřehlédněme, že i ta Asie nás pomalu straší. Beztoho neklid v Indii žene nejistotu a drahotu v Anglii do výše. Utvoření sovětského Mongolska v týle Číny, uzavření spolku rusko-japonského a bolševická agitace mezi asijskými národy působila hodně na poplach americký. Za hranicemi Uralu stojí noví Sfinx, věštící Evropě, že probuzením Asie a jejím zrevolucionováním žene se neznámá potopa na rozvaděné a ochuzené národy evropské.
Americké trhy dodávaly ovšem již před válkou veliká kvanta obilí do Evropy. Ale americké obilí mělo v Evropě velikého konkurenta nejen ve vyšší produkci střední a západní Evropy, více však ještě ve veliké produkci a vývozu obilí z Ruska, takže na zdejších trzích nemohla Amerika diktátorsky ceny určovati. Snad nikdo by si nepřál tak živě, jako náš národ, aby Rusko opět hospodářsky rozkvetlo a politicky se stalo činitelem tak důležitým, jak toho rozsah a početnost obyvatelstva vyžaduje. Vždyť Rusko, toť polovina Evropy, a dokud tam nebude dobře a nebude klid a rozvoj, bude stonati celá Evropa těžce dále. Strana naše jest i po těch z Moskvy nařízených útocích komunistů na naši republiku pro uznání Ruska de jure. Vždyť vlády přicházejí a odcházejí, ale Rusko, veliké Rusko bude žít i po Zinověvovi, stejně jako žilo po Ivanovi Hrozném. 90% ruského národa bydlí na vesnicích, 80% živí se zemědělstvím. Až do světové války živilo Rusko zemědělskými produkty polovinu střední a západní Evropy, zejména Německo a Anglii. Za to bylo Rusko ohromným odběratelem průmyslu, nemajíc svého vlastního vyvinutého. A bylo tenkráte dobře Rusům i nám, protože Evropa žila v hospodářské rovnováze. Průmysl a zemědělství se vzájemně vyvažovalo a Evropa si stačila. Podle anglických, ruských a německých statistik, na př. z r. 1908, tedy mnohem starších, než včera bylo ve vládním prohlášení, vyvezlo Rusko za jediný rok 1908 na 150 milionů metr. centů obilí, zejména žita a pšenice, téměř na 3 miliardy kusů vajec, téměř milion metrických centů másla, na tisíce vagonů drůbeže, medu, zeleniny, lnu, bavlny, vína atd. Ruská nafta zatlačovala americkou svojí lácí.
Za tyto zemědělské produkty utržilo ovšem ruské obyvatelstvo sta milionů rublů z ciziny. Mohlo potom ovšem Rusko nakupovati od nás mnoho strojů, mostních konstrukcí, zboží textilního, bot, dále skla, porculánu atd. V Evropě nebyl tenkráte drahý chléb a byla plná zaměstnanost v průmyslu i dopravě.
Stala se osudná chyba, že bolševici opřeli svoji moc ne o ruský venkov, ale o nepatrný zlomek průmyslového proletariátu. Mužíkům dána sice půda, ale za systému, který vládne řadu let, zanedbána a ubita byla zemědělská výroba v Rusku tak, že oni ne do ciziny, ale cizina k nim musí dovážeti potřebné potraviny.
Věřím pevně, že přirozená převaha zemědělství v Rusku opět zvítězí a že po vládě bolševiků stane se z Ruska socialistická zemědělská republika.
Než, vraťme se k událostem, jež odehrály se uvnitř našeho státu. Napsala jsem již do novoročního čísla "Českého Slova" otevřeně, že při spekulaci je nutno rozeznávati dvě zla: jedno zahraniční, druhé vnitřní. Vznikne-li v cizině panika a letí-li ceny závratně nahoru, nemůžeme u nás prodávati lacino to, co draho v cizině koupíme.
Socialisté musí se však vzepříti všemi silami tomu, aby, zdraží-li se v Americe mouka, u nás hned se zuřivě zdražovaly látky i mouka, cihly i chleba a vše, nač se podíváme! Zde nesneseme žádných výmluv, na Ameriku všechno sváděti nelze. A proti zdražovatelům musí býti železná ruka vlády stejně energická, jako proti kterýmkoli rozbíječům republiky.
Poplach mezi lidmi byl namnoze uměle šířen; mám doklady o tom, že agenti bursy a i četní prodavači a majitelé obchodů strašili lid, zejména ženy, že bude všecko letět nahoru, že 1 kg mouky bude stát 10 Kč, aby si lid činil nákupy, a tak se stalo, že ve 4 nedělích se zmocnila lidu přímo panika.
Lituji velmi, že oba ministři naší strany Stříbrný i dr. Franke mají nyní odnášeti počáteční nepohotovost a netečnost vlády: Stříbrný za onemocnělého ministerského předsedu Švehlu a dr. Franke za ministry zemědělství, obchodu a spravedlnosti, kteří mají bursy a meziobchod pod svojí pravomocí.
Útočí-li komunisté neprávem na Stříbrného, přijímáme to celá strana jako výzvu k boji. Útočí-li naň, protože hájí autority státu, setkají se s tvrdým odporem celé poctivé veřejnosti. Včera podnikl komunistický poslanec Burian osobní útok na ministra Stříbrného. Vytýkal mu, že kdysi sám vodil lid k demonstracím a že se tedy strašně změnil. Ano, páni poslanci ze strany komunistické, změnil se! Stříbrný se změnil, ale změnil se hodně i p. posl. Burian. Stříbrný vodil demonstranty za starého Rakouska a boural tento stát. Poslanec Burian v těch dobách jako centralista sloužili velmi oddaně Rakousku, ve válce v brněnské "Rovnosti" se rozplýval loyalitou, ale za to teď zuří proti republice a rád by ji rozbil v té době, když Stříbrný našemu státu slouží přímo s vášní. Čí úkol je čestnější, kdo se změnil podle potřeb doby, posoudí každý příslušník naší republiky.
Strana naše nese také velmi těžce, že pomalu každá bouře nespokojenosti má se vybíjeti na ministru dr. Frankemu, jednom z nejschopnějších a nejpracovitějších ministrů, který k resortu pošt a telegrafů měl zásobování jako trpěný, bezmocný přívěsek. Ministerstvo zásobování mělo titul, ale nemělo rozpočet, nemělo pravomoci a pomalu nemělo ani personálu, který by šetření a pronásledování lichvy prováděl. Ministerstvo zásobování bylo uschlou ratolestí výkonné moci státní. Musela přijíti náhlá, strašná vlna drahoty, mezinárodní i domácí, aby se pochopilo, že k normálním poměrům máme ještě daleko a že o hospodářském životě 14 milionů obyvatel nemůže rozhodovati jen ministr zemědělství a obchodu, ale také zásobování a spravedlnosti.
A tu jsme právě u kamene úrazu. Protilichevní služba ministerstva zásobování se pomalu rozháněla, protilichevní zákony se likvidovaly na nátlak ministerstva spravedlnosti, ale lepší dozor nad spekulací a nesvědomitostí lidskou zřízen nebyl. Ministerstvo spravedlnosti honilo pokrokové redaktory, ale nehonilo obilních bursiánů, masných komisionářů a řetězových obchodníků. Ministerstvo spravedlnosti odsuzovalo pokrokové učitele podle zákona na ochranu republiky, ale doposud neodsoudilo ani jediného bursiána či lichváře podle téhož zákona, ač § 18 výslovně praví: "Kdo veřejně sděluje nebo jinak rozšiřuje takové nepravdivé zprávy, že tím způsobuje zdražování předmětů denní potřeby, kdo překotně a hromadně kupuje nebo prodává, tresce se vězením od 8 dnů do 3 měsíců."
V zastoupení žen-hospodyň vyzývám přímo pana ministra spravedlnosti, aby si přečetl tento zajímavý paragraf zákona na ochranu republiky a aby také podle něho jednal. Doba je vážná a vyžaduje také důkladných opatření.
Do těchto zmatků a bídy lidu přišli římští biskupové slovenští a vydali pověstný pastýřský list. Ne proti lichvě a drahotě, chraň bůh, ale nakázali římským kněžím, že socialisty nesmí křtíti, oddávati a zemřelé pochovávati, nevzdají-li se svého přesvědčení. Za to boháče, spekulanty s lidskou bídou, lichváře a zdražovatele oddávají nebo pochovávají římští kněží s ohromnou pompou, jen když dostanou hodně zaplaceno, třeba penězi vydřenými z lidské bídy a utrpení.
Zdejší bursy a obchodníci tvrdí, že nejsou žádné zásoby mouky nebo pšenice a že jsme tedy úplně odkázáni na nynější strašně drahé nákupy americké. Přesná čísla statistická mluví však jinak!
Roku 1923 bylo bílé mouky u nás nadbytek a stála nejvýše 2·60 až 2·80 Kč. V roce tom byla pšenice oseta na 609.700 ha, průměrný výnos na 1 ha byl 16·2 q. Činila tedy domácí sklizeň 9,859.100 q. Roku 1924 osilo se pšenicí podle statistických dat 606.824 ha. Sklizeň na 1 ha byla průměrně 15·3 q, úhrnem sklidilo se tedy asi 9,333.191 q.
Protože nejsme ve výrobě pšenice nikdy soběstační, dovážela se k nám vždycky před válkou stejně, jako se k nám dováží po válce. R. 1923 za 12 měsíců dovezlo se k nám 3,274.128 q mouky, což značí v obilí 4,365.50 4 centy. V zrně dovezlo se pšenice 1,282.193 q, dohromady tedy 5,647.697 q obilí.
Za prvých pět měsíců období 1924-1925, tedy od 1. srpna do 31. prosince 1924 dovezlo se k nám, jak přesně jest zjištěno, bílé mouky 1,556.069 q, což znamená v obilí 2,074.749 q. V zrně dovezeno 1,373.279 q, úhrnem tedy 3,453.028 q. Bylo tedy v období 1923 až 1924 sklizeno 9,859.100 q a dovezeno pšenice 5,647.697 q.
Sklizeň, dovoz a spotřeba v r. 1923-24 byla úhrnem 15,506.797 q pšenice. V období 1924-1925 sklizeno bylo 9,333.191 q a dovezeno pšenice 3,453.028 q v době pouhých 5 měsíců. Úhrnem tedy sklizeno a dovezeno za posledních 5 měsíců 1924 12,786.219 q pšenice, Spotřebovalo-li se za 12 měsíců v roce 1923 až 1924 15,506.797 q pšenice, nemohlo se absolutně za 5 posledních měsíců 1924-25 spotřebovati 12,786.219 q pšenice.
Roku 1923-1924 byla průměrná měsíční spotřeba 1,292.233 q pšenice. A to se nešetřilo, poněvadž tenkráte byla laciná. Kdyby se v období 1924-1925 spotřebovalo poměrně stejné množství, tedy by se bylo spotřebovalo za posledních 5 měsíců 1924 6,461.165 q pšenice a zbývalo by nezbytně zásob pro rok 19 25 6,325.054 q pšenice. Byli bychom tedy úplně kryti zásobami z r. 1924 do konce května 1925. Nehledě k tomu však dováží se od 1. ledna 1925 další zásoby pšenice i mouky z ciziny, takže je opodstatněno přesvědčení, že jsme zásobami kryti do nových žní.
Zde však objevuje se celá domácí spekulace a zatajování zásob v nejhroznějším světle. Obilní skladiště, mlýny, velkoobchod i obchodníci a sedláci tvrdí s nevinnou tváří: nemáme žádných zásob. Právem ptají se ženy-hospodyně, kde je tedy těch přebývajících 6 a půl milionů centů pšenice? Propadly se do země? Jedí lidé třikrát tolik, jako jiná léta? Nikoli. Zásoby tyto jsou zde a je první povinností vlády, aby je energicky zjišťovala i nadále a vytáhla je na světlo boží, k potřebě národa, třeba proti vůli majitelů.
To je povinnost první. Ale je zde také nemenší povinnost druhá. Vláda musí zejména u velkých spekulantů zjišťovati, kdy a za jaké ceny tyto zásoby kupovali. Sám bývalý ministr zemědělství dr. Brdlík uvádí, že menší zemědělci odvedou průměrně 42% spotřeby obilnin na trh a střední zemědělci 25%. Zde jsme znovu u záhady: malí a střední zemědělci prodávají obilí vždy hned po žních. Vždyť potřebují peníze na daně, šaty, obuv, pro děti atd., jako soli. Z jarních poplachů bursiánů vedle spekulantů městských těží vždy jen velkostatkáři a bohatí sedláci, ukrývající obilí na dobu konjunktury. Také u těchto musí se prováděti přísné revise, aby se nám na trzích neobjevovalo drahé americké obilí, sklizené u Mělníka, Loun, nebo někde na Hané. Nezámožní zemědělci proklínají spekulaci s obilím stejně jako chudáci v městech, protože všechno sami draho kupují, aniž sami dráže prodávají.
Vedle domácích nákupů také dovozy z ciziny byly největší v prvých podzimních měsících 1924, když ještě ceny pšenice byly až o 1/4 levnější, než jsou nyní. 2/3 sklizně i dovozu bylo získáno poměrně levně, ale draze zcizováno po novém roce. První povinností vlády, která má výkonnou moc státní v ruce, jest ne se tahati s klerikály o svatého Jana Nepomuckého, který nebyl, ale železnou rukou drtiti spekulaci, která je a která bezohledně vzrostla.
Dosavadní zákroky vlády béřeme na vědomí, zejména srážení cen na bursách, i za cenu finančních obětí státu. Radíme však vládě k získání ještě jednoho pramenu příjmů, jehož by se mělo použíti na zmírnění drahoty ve prospěch nejchudších: Vypovězte naráz všechny bolševické i monarchistické ruské běžence, kteří jednu ruku natahují pro bohatou podporu naší republiky a druhou rukou kladou podkopy pod bezpečnost a klid našeho státu. Ušetříme na této štvavé sebrance nejméně 30 až 40 milionů ročně. Vědeckých pracovníků a pronásledovaných politických vůdců ruských si vážíme a také jim nikdy svého přátelství a pohostinství neodepřeme.
V dnešní pohnuté době budou miliony starostmi utýraných žen i mužů očekávati, co republika na jejich záchranu udělá. Naše strana, zejména my, ženy, vidouce dosavadní chaotický stav zásobování, žádáme kategoricky: vládo, učiň ihned přípravy k zavedení státního obilního monopolu!
Spekulace domácí nechť připomene si krutou výstrahu z dějin, že lichva s obilím za Ludvíka XV. a XVI. stála posledního život. Na chlebu a svobodě spočívá budoucnost státu. Představme si, co by v době světové spekulace, jaká zatřásla námi nyní, přišlo, kdyby se objevilo nebezpečí útoku na náš stát. Kdo miluje republiku, musí vždy se všech sil usilovati o to, aby byl chléb pro všechno obyvatelstvo zabezpečen vždy až do nových žní. Když zavedl stát pro muže monopol tabákový, kterým se vrhají miliardy do vzduchu, trvá právem 7 milionů žen tohoto státu na zavedení obilního monopolu, který zabezpečí lidskou existenci naši do budoucna.
Ohlášené předlohy zákonů na ochranu konsumentů, a to zákon proti kartelům a zákon o komorách spotřebitelů, nesmí býti žádnou vějičkou slibu, ale také určitě v jarním zasedání musí býti provedeny.
Dozor nad plodinovými bursami a jatečními trhy vedle ministerstva obchodu a zemědělství musí nezbytně prováděti také ministerstvo pro zásobování lidu.
Skrmování ušlechtilého obilí dobytkem budiž znovu co nejpřísněji zakázáno. Také ministr národní obrany nesmí činiti nákupy v nejkritičtějších chvílích.
Ministerstvo obchodu musí dále zrušiti nesmyslné pro tuto dobu povolovací řízení na dovoz obilí a mouky. Organisace protilichevní budiž zdokonalena, rozmnožena po dobu akutního nebezpečí. Právo revisí a zabavování v přístavech, obilních skladištích, u velkostatkářů, na jatkách atd., nechť se energicky provádí dál, a kdo zásoby zatají, budiž bezohledně potrestán zabavením zboží i vězením.
Vláda nechť včas pamatuje na zabezpečení bezcelného nákupu nové zeleniny a ranných brambor v cizině, stejně jako regulaci masného a tukového trhu umožněním dostatečného dovozu z Dánska, Rumunska, Jugoslavie atd.
Tarify na nejnutnější životní potřeby, zejména do velkých měst, buďtež náležitě sníženy i za cenu ztráty v neprospěch státní pokladny.
Ministerstvo zdravotnictví, které beztoho spí, ať pamatuje na řádné zkoumání dovážených a prodávaných potravin, zejména mouky, chleba, mléka, tuků atd., aby lidé za drahé peníze najedli se alespoň potravin čistých a nefalšovaných. Po stlačování cen velkoobchodních nechť vláda v dohodě s městskými úřady dává přísný dozor na to, aby se snížení objevilo v detailních cenách denního nákupu.
Pro umožnění rozvoje hospodářského života a stabilisaci měny vřele vítáme zřízení nezávislé státní cedulové banky. Tento ústav nechť po svém zřízení pečuje zvlášť o to, aby působil na snížení nynější, vyděračně vysoké úrokové míry kartelu bank, která zabíjí všechno podnikání.
K závěru řeči ohlašuji ještě jeden kategorický požadavek československé strany socialistické: zákon na ochranu nájemníků nesmí býti za nic na světě ani zrušen, ani zhoršen! (Výborně!) Celý poslanecký klub a všichni ministři naší strany postaví se do jednoho za ochranu nájemníků, protože cítíme velmi dobře, že tětiva jest příliš napiata a že žádné nové zatížení široké vrstvy pracujícího lidu více nesnesou.
Nebudeme bojovati frásemi ani rozbíjeti obchody s hračkami nebo porculánem jako komunisté. Tím bychom drahotu chleba neodstranili. Ale budeme poctivě jako upřímní socialisté bojovati krok za krokem o práva pracujících, aby bylo více spokojenosti v našich domácnostech, továrnách, dílnách i na polích. Při vší bídě života, která odvádí nás jen k zápasům o hospodářské otázky, nezapomene strana naše svého velikého kulturního poslání a boje proti černé reakci, jak ukáže nejbližší doba. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Košek.
Posl. Košek: Slavná sněmovno! Otázka drahoty, kterou právě projednáváme, jest jedním z nejožehavějších problémů, které jsme kdy v našem státě byli nuceni luštiti. Zvrací všechny naše předpoklady, všechny naše naděje v příchod normálních hospodářských poměrů a tyto nám ohrožuje - nechci říci, že docela pohřbívá. My po dosažení politické samostatnosti a zajištění musíme všemi silami pracovati ku samostatnosti a zabezpečení hospodářskému, k hospodářské stabilitě. Jistě bylo by lépe jíti ku zlepšení, není-li to možno, pak tedy pravím: k stabilitě. Vždyť zvrácené poměry hospodářské ohrožují i politický vývoj státu, zneklidňují neobyčejně veškerý život. A my si přejeme klidu a práce pro zabezpečení normálních poměrů u nás.
Když počalo v létě a na podzim stoupání cen životních potřeb, byli mnozí důvěřivci domnívající se, že jde o zjev pouze přechodný, který zase brzy pomine. Než index cen svědčí právě o opaku. Ceny stoupají každým měsícem o několik procent a prosincový index jest toho novým dokladem. Vykazuje nové zvýšení cen u poživatin o plná 4% a u koží skoro o 5%. Stoupnutí zaznamenávají i textilní výrobky. Velmi poučné je srovnání průměrných cen z r. 1923 s cenami z r. 1924 a porovnání jich s cenami prosincovými, protože na tomto srovnání nejlépe vynikne rozdíl v cenách se jevící.
Zdálo se, že tomuto zabezpečení hospodářských poměrů jdeme vstříc a že se vracíme do normálních dob. Vždyť roku 1922 i v roce následujícím zaznamenával index cen stálé klesání cen, v důsledku toho i klesání mezd. Cena koruny počínala nabývati určité hodnoty cenného peníze a měli jsme naději, že v této cestě vytrváme. Podle statistiky průměrný roční index cen v lednu roku 1922 byl 1617, roku 1923 973, v lednu 1924 981 a v prosinci 1922 byl tento průměr 949, v prosinci pak roku 1923 959, v prosinci 1924 již 1019. V roce 1922 měli jsme tedy pokles cen velmi značný a v roce následujícím vzestup nebyl nijak hrozivý.
Ale přišel rok loňský a již v letních měsících dostavilo se prudké stoupnutí cen životních potřeb, které potrvalo. Zvýšení se stupňovalo do konce roku. Bylo mnoho důvěřivců, kteří myslili, že je to obvyklé stoupnutí cen obilnin dostavující se pravidelně přede žněmi a že po žních opětně ceny klesnou na předešlou úroveň. Než tito důvěřivci se, bohužel, velmi zklamali. Index cen je přesvědčil o pravém opaku. Stoupání životních potřeb nejen že se nezastavilo, naopak v měsících zimních projevilo se v míře daleko ostřejší.
O pravdě mých slov poučí vás porovnání průměrných cen z roku 1923 s průměrnými cenami roku 1924 a s cenami prosincovými roku 1924.
Průměrná cena pšenice roku 1923 byla 167 Kč, roku 1924 193 Kč, v prosinci 1924 však již 217 Kč. Průměrná cena žita roku 1923 byla 114 Kč, na počátku roku 1924 172 Kč, kdežto v prosinci 1924 již 217 Kč. Průměrná cena mouky roku 1923 byla 272 Kč, roku 1924 285, v prosinci 1924 329 Kč. Průměrná cena mouky žitné byla roku 1923 179 Kč, roku 1924 213 Kč a v prosinci 1924 268 Kč. Brambory stouply během roku 1924 na 59 Kč, rýže stoupla v ceně za rok z 260 Kč na 374 Kč, americké sádlo z 1305 na 1525. Všechny uvedené ceny rozumějí se za 100 kg. Ale nejen potraviny byly zdraženy, nýbrž stouply v ceně i látky, a to o plných 12%. Cena koží a kožených výrobků stoupla také o plných 12% a rovněž tak tomu je s masem.
Stoupání cen je rovněž mimo hranice našeho státu. Na ústředních jatkách pražských z dovezeného dobytka bývá průměrně 10 % z Československé republiky a vše ostatní dováží se k nám z ciziny, ze zahraničí. Vyhlášení maximálních cen mělo by za následek přerušení dovozu dobytka, následek toho by byl nedostatek masa, stoupaly by ceny nejen masa, nýbrž i dobytka.
Tedy stoupání drahoty je zjevem světovým a musíme uvažovati o opatřeních proti tomu. Jsme zde celkem bezmocni. Ve světovém hospodářství je stát náš tak malým úsekem, že nemůžeme míti rozhodujícího vlivu na tvoření cen a určování jich.
Zajímavé opatření učinilo Rumunsko. Když počalo obilí i mouka v důsledku světového zdražování stoupati i v tomto zemědělském státě, vydala vláda maximální ceny a zároveň nařídila pro případ, že by obilí v důsledku maximálních cen zmizelo z trhu, zabavení veškerých zásob státem. To ovšem mohlo učiniti Rumunsko, které je státem ryze zemědělským. U nás by se takové opatření nesetkalo s výsledkem, poněvadž jsme odkázáni na dovoz z ciziny. Vyhlášení maximálních cen mělo by za následek přerušení dovozu obilin i masa do republiky, veliký nedostatek těchto produktů a tím zhoršení situace.
Z určité strany obviňována je vláda a koaliční strany, že ničeho proti drahotě nepodnikají. Docela i v tisku jedné koaliční strany se vrhly na lidovou stranu, že prý si otázky tak důležité nevšímá. Tito obviňovatelé však sami kromě trochu pokřiku neudělali také nic. V tisku oné koaliční strany napadena byla lidová strana, hledalo se vše možné a nemožné a i z kol. Šamalíka ona určitá koaliční strana ve svém časopise udělala velkostatkáře. Tu bych chtěl s tohoto místa klidně říci, že takových velkostatkářů, jako je náš kol. posl. Šamalík, má ta druhá koaliční strana ve svých řadách alespoň plných 50%, přes to, že si říká, že je stranou ryze dělnickou. My víme dobře, že náš kol. Šamalík jest malým chalupníkem, že není velkostatkářem a že velkostatkáři více by platili té straně, jež si dovolila tímto způsobem v koaličním tisku kritisovati jednání československé strany lidové. A myslím, že sami tito obviňovatelé kromě trochu pokřiku neudělali také nic. Pár planých schůzí, pár planých článků, a to je vše. Ovšem, my potřebujeme ne slov, nýbrž skutků.
Staly se náběhy ke zlevnění, které státu přišly na velké miliony. Poukazuji jen na snížení uhelné daně a tarifů. Dostavilo se však zlevnění uhlí a dováženého zboží? Slevy státu vstrčili do kapes podnikatelé či lichváři a my platíme vše ještě dráže. Kam dospějeme, půjde-li vývoj drahoty touto cestou? Vzpomeňme, že od r. 1922 byly sníženy platy dělnictva, státních, samosprávných i soukromých zaměstnanců průměrně o 30%. A když nyní drahota stoupla průměrně o 20% proti konci r. 1922, to znamená, že zhoršily se životní poměry uvedených kategorií o plných 50%. Jest myslitelno, že tyto vrstvy budou moci v těchto bídných poměrech žíti? Již na podzim pozorovali jste mzdová hnutí ve všech odborech práce. Dělnictvo všech kategorií domáhalo se právem zvýšení mezd. Pravda, že jen v několika málo odborech zvýšení bylo docíleno. Je to ukázkou dobré vůle dělnictva, že spokojilo se s tak malým úspěchem, jako bylo dosažení drahotní výpomoci ve výši jednotýdenní mzdy, či s obnosy ještě menšími, kterých bylo v jednotlivých odborech dosaženo. Dělnictvo spokojilo se s tím nepatrným přídavkem jenom proto, že domnívalo se, že drahota půjde dolů, že vrátí se poměry z loňského jara. Dělnictvo nechtělo opakovati historii z let popřevratových, kdy týdně domáhalo se zvýšení platů, dosahovalo ho, ale současně zase vše se podražovalo, cena koruny klesala, rostla hospodářská nejistota a zdálo se, že spějeme velmi smutným koncům vstříc. Má naše dělnictvo trpělivost skutečně obdivuhodnou; jen kdyby ty oběti byly co platny!
Ovšem, kdyby dnešní drahota potrvala nebo ještě stoupala, pak zbývá jen ta cesta zvyšování mezd se všemi důsledky za tím jdoucími. Tisíce rodin dělnických nemůže žíti v dnešní bídě, drahota musí se zastaviti, jinak veškeré odbory práce půjdou do boje za zvýšení mezd a příjmů. Nepřejeme si tohoto zjevu. Víme, že jest to cesta, která nevede ke zlepšení, ale zcela určitě ke zhoršení. Proto jest třeba napnouti všecky síly k odstranění zla nutícího dělnictvo na tyto cesty. Odstraňte drahotu, je to v zájmu celého státu!
A co je možno proti drahotě dělati? Vláda může zakázati vývoz mouky a obílí z republiky. Mnozí spekulanti, kteří navezli dosti chlebovin do státu, mají nyní chuť je zase vyvézti do sousedních států, aby více vydělali. Dále je možno koupiti na státní účet v cizině větší kvanta obilí a uvolňovati je za ceny nelichvářské. Tím by byla překažena snaha spekulantů vyháněti ceny stále výš a výše. Ovšem stát by na tento obchod připláceti nesměl. Dále je možná druhá cesta, aby přezkoumávaly se nákupní ceny různých importérů, aby jimi bylo zabráněno ceny vyháněti. Větší pokuta nebo pár dní, týdnů nebo měsíců žaláře by působilo velmi dobře a bylo by přijato s povděkem celou širokou veřejností. Mimo to nutno do evidence vzíti zásoby obilnin a mouky, aby se neprováděly s nimi různé řetězové obchody. Zlořečiti při tom na rolníky, že místo obilnin sázejí řepu, to je, řekl bych, zbytečné. Tak jako každý u nás má volno hledati práci, zaměstnání, výdělek, kde může dosíci více, pak musí býti povoleno a dovoleno i rolníkovi, když mu ukládáme povinnosti, aby mu také byla dána práva, aby mohl on sám zase býti silným tam, kde na něho skládáme povinnosti vůči státu, obci a okresu. Jako každý u nás má volnost, tak také musíme této volnosti dopřáti i stavu zemědělskému.
Aby domácí obilí prodávalo se níže než obilí cizí, nelze ani žádati, ani dosáhnouti. Nutno bude přestáti tuto tíseň a míti důvěru v lepší doby. Léčiti drahotu demonstracemi, planým křikem nebo docela sváděním dělnictva ke krvavým výtržnostem, jako to učinili v úterý v Praze komunisté, je demagogií, ba lépe řečeno, je to hra s bídou dělnictva. Takové protidrahotní akce dovede připraviti každý analfabet. Rozeštvati na táboru davy trpící drahotou, vyvolati náladu v lidu do nepříčetnosti, hnáti ho proti revolverům a pendrekům policie, to dovedou u nás snad pouze jen komunisté. Co jim záleží na trošce dělnické krve? Vždyť v Rusku jí bylo prolito tisíckráte více. (Výborně! Tak jest!) V Rusku dovedla komunistická strana se svými stoupenci, čítajícími takřka jen půl procenta národa, provésti revoluci. Naši komunisté s daleko větším počtem stoupenců dovedou náš lid jen štváti. Věčně slibují revoluci, zvrácení dosavadních řádů, odevzdání veškeré moci ve státě do rukou dělnictva. A výsledek? Jen sliby a sliby a splnění jejich nikde. Jejich stoupencům dochází při tom trpělivost. Proto ty výtržnosti, kterými chtí dělnictvu v naší republice ukázati svou revolučnost, svůj opravdový boj za zájmy proletariátu. Nebylo nikdy větší komedie se zájmy dělnictva jako ta, která sehrána byla v úterý se strany komunistické. Pro skutečné zájmy dělnictva nebylo s této strany vykonáno docela nic. Rozeštvali řady dělnické tak, že dělnictvo není nyní schopno nejen výboje, nýbrž ani řádné obrany. Jsou nejlepší podporou vší sociální reakce. Kdyby měli ukázati, co za půlpáta roku své činnosti pro dělnictvo vykonali, musili by ukázati dělnictvu velkou nulu. V sociálně politických otázkách, které se řešily v této naší sněmovně, hlasovali vždy protidělnicky.
Ke konci chtěl bych ještě říci, že o otázce drahoty a řešení jejím v československém státě, která je otázkou tak vážnou - vždyť správným rozřešením této otázky může býti zachován klid a pořádek ve státě - nemluví se s těchto míst vždy tak, jak by se mluviti mělo. Nevím, co s otázkou drahoty má činiti otázka pohřbívání, otázka sňatků, jak o tom zde mluvila kolegyně Zeminová? Co mají s otázkou drahoty společného církevní úkony, nedovedu sám pochopiti. Věříme, že vláda československá chce se poctivě starati, aby otázka drahoty v československém státě k uspokojení všech vrstev našeho národa, ne snad jedné nebo druhé, byla vyřešena, aby klid, mír a pořádek ve státě byl zachován. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Pohl.
Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Vládní prohlášení nemůže uspokojiti. Nemůže uspokojiti vypočítávajíc příčiny nynější drahoty. Ještě méně může uspokojiti, pokud jde o ohlášená opatření proti drahotě, a není správné ani pokud jde o výpočet následků drahoty. O příčinách drahoty obšírně promluvil ve své včerejší řeči první řečník za náš klub. Není tedy třeba připojovati zvláštních věcí, nýbrž dlužno při tom jen poukázati na velké rozpory, které po této stránce obsahuje vládní prohlášení.
Kolega Rychtera, který mluvil přede mnou, pokládal drahotu a nynější nezdravé národohospodářské zjevy ve státě za následek socialistického vlivu v koalici, vlivu socialistického režimu. Domnívám se - a to je na jeho adresu - že pravda jest právě naopak. Zjevy, s nimiž máme co činiti, mají svou příčinu v nedostatku socialistického vlivu v Pětce a ve vládě, jsou patrnými známkami kapitalistického hospodářství pod pláštíkem volného obchodu. (Souhlas na levici.) Vláda, a to je jistě nejsmutnější, nemá zásobovacího plánu, nemá osevného plánu. Když byla sledovala do posledního důsledku fantom volného obchodu, nesmí vlastně žádný míti, a podle mého mínění nemůže tedy vláda příčinu poměrů, jaké nastaly, hledati částečně jinde než zde. Jest také chybné, uvádí-li se jako příčina drahoty menší výnos žní chlebovin. Naše žně, i když jejich výše jest známa jen z odhadu, jsou snad proti loňskému roku asi o něco menší, avšak dlužno konstatovati, že i žně, jaké máme, převyšují výši průměru žní z let 1917-1922. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.) Poukazuje-li se na to, že příčinou stoupání cen chlebovin na světovém trhu jsou menší světové žně, ani to není správné, neboť podle posledních odhadů jsou světové žně aspoň tak velké jako v posledních pěti letech před rokem 1923 a příčiny stoupání budou jistě ve světové hospodářské soukromokapitalistické spekulaci, jak to již jako první prokázal řečník za náš klub. Poklesly snad žně v Československé republice - a to dlužno nejprve zjistiti - poněvadž jsme snad obdělali méně polí? Nikoli! Nýbrž proto, že osevná plocha pro chleboviny byla o 20.000 ha menší. Vláda povoluje agrárníkům nepoměrně vysoké ceny za cukrovku a nyní se diví, dochází-li k následkům, že totiž rolník pěstuje jen to, na čem vydělá dvojnásobně a trojnásobně, nedbaje, jak při tom pochodí výživa obyvatelstva.