Nechci detailně rozebírati otázku vysokých celních a dopravních tarifů a různých poplatků, o kterých je zde učiněna zmínka a kterými pochopitelně se zvyšuje cena zboží, dříve nežli přijde na trh.
Nechci se dotýkati bolestné otázky daňové, která sama o sobě by tvořila dlouhou kapitolu. Chci dáti jen malý názorný příklad při otázce daně obratové. Pánové, nehledě k různým těm obratům, které zemědělství naše musí platiti při nákupu svých potřeb pro svou výrobu, vidíme, že při prodeji nejdříve vlastně sám musí ze svých potřeb zaplatiti obratovou daň a také pro deputát, který jako součást mzdy poskytuje svému dělnictvu. Prodej obilí děje se pravidelně buď prostřednictvím obchodníka nebo družstva a toto platí druhou obratovou daň. Odtud jde se do mlýna, to je třetí obratová daň, ze mlýna jde se do pekárny, čtvrtá obratová daň, z pekárny jde se k obchodníkovi, tu se platí pátá obratová daň a tak vidíme, že dnes jen na obratové dani musíme zaplatiti tolik, kolik před válkou vůbec tento výrobek, tento chléb by nestál.
Vážení pánové! Četli jsme také v posledních dnech, že pan ministr zemědělství dr. Hodža jako zástupce vlády navštívil Pražskou plodinovou bursu, aby jednak apeloval na bursovní radu, by působila proti umělému vyhánění cen do výše, a aby se informoval u členů bursy, co podle jejich mínění je příčinou denně stoupající drahoty. Vedle novinářských zpráv vypráví se v kruzích bursovních, že panu ministrovi Hodžovi bylo poukazováno na to, že poměry zásobovací na místních trzích budou čím dále tím obtížnější, a to následkem pozemkové reformy. Pan ministr Hodža prý na to odpověděl ano a ne, totiž velmi rozpačitě. Nechci dnes na tomto místě zabývati se otázkou pozemkové reformy, chci jen zdůrazniti, že více než pozemková reforma škodí nejistota, v jaké se velkovýroba zemědělská nalézá, nebo nikdo ničeho neinvestuje, nemá toho pravého zájmu, poněvadž neví, co se bude díti zítra. My jistě všichni jsme pro rozumnou pozemkovou reformu, ale musíme si přáti v zájmu lidu a v zájmu státu, aby již co nejdříve bylo učiněno nějaké vážné a věcné rozhodnutí, ze kterého by bylo jasno, do jakých dimensí se pozemková reforma bude prováděti, aby mohl nastati opětně pravidelný chod v intensivním racionelním obhospodařování půdy.
Vážení pánové! Nemalou vinu na stoupání cen má beze sporu také spekulace, které bohužel mnohý tisk nesvědomitým štvaním pracuje přímo do rukou, stejně tak, jako naše ministerstvo zásobování. Zemědělství naše má dnes více nežli 70% zásoby vyprodány a nemá tudíž ze stoupání cen žádného zvláštního užitku. A jestliže někdo pracuje pro toto zvýšení, jsou to jenom štvanice našeho ministerstva zásobování proti obchodníkům bez rozdílu pomocí t. zv. lichevních soudů. (Výborně! Správně!) Věci jdou tak daleko, že i nejreelnější obchodník může býti stíhán pro lichvu a za takových okolností pochopitelně velmi těžko riskuje nějaké importní obchody. Jestliže prodělá, nikdo se nestará o to, kde a jakým způsobem nahradí tu ztrátu, ale jestliže vydělá třeba jen o půl procenta více, než co by mu ministerstvo zásobování chtělo přiznati, kdyby to státu sebe více prospělo, postaví ho ministerstvo zásobování před lichevní soud. (Tak jest!) Neříkám to proto, že bych chtěl zde dělati nějakého obhájce obchodnictvu, to je věc jiných pánů, ale ukazuji na to, že není vždycky obchod zdražovatelem. Naopak reelní obchod, který není svírán věčnou, téměř zlomyslnou šikanací, může vykonati mnohem větší práci na zlevnění životních potřeb, nežli ministerstvo zásobování, které z tohoto vážného úkolu nejen bezúspěšně, ale spíše s účinkem opačným už sedmý rok dělá své privilegium. Jednáním ministerstva zásobování, které jest skutečnou raritou našeho státu, nastávají pak zjevy, pro jichž kritiku lze velmi těžko nalézti slov. Uvádím příklad: Než cena obilí na světových trzích začala stoupati, nakoupili importéři poměrně dosti levně velká kvanta obilí a mouky, která uskladnili v Hamburku. Byli ochotni toto obilí přivézti do Československé republiky. Naše ministerstvo zásobování se této věci ihned velmi pečlivě ujalo, chtělo předepisovati obchodníkům, mnoho-li smějí na obilí vydělati, takže tito, když viděli, že by byli vydáni určité nejistotě na našich trzích a šikanám ministerstva zásobování a jeho lichevním orgánům, prodali toto veškeré zboží, které bylo určeno pro Československou republiku, s velmi značným ziskem v Hamburku jiným státům přes to, že chtěli je do Československé republiky prodati mnohem levnější. (Výkřiky posl. Vávry.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Rychtera (pokračuje): Tak pracuje naše nejvyšší protidrahotní instituce. Místo aby drahotu potírala rozumnějším šetřením obchodních zákonů, zvyšuje ji nesmyslnými výnosy, rozkazy a šikanováním lidí, kteří věcí lépe rozumí než tento výron všemožných socialistických theorií a pokusů, které se dosud nikde a nikdy neosvědčily a neosvědčí.
A jak chce řešiti otázku drahoty naše ministerstvo zásobování? Chce připláceti opětně na diferenci, kterou bude míti stát mezi skutečnou cenou produktů a cenou, za kterou mají býti dány do prodeje. To je systém, který u nás byl zaveden už před několika lety. Tehdá jsme miliardovými neproduktivními obnosy platili podobné diference. Stát neměl sice dostatek finančních prostředků, ale poněvadž se mouka musela platiti hned a velice dobře, opatřil si prostředky dvojím způsobem. Předně zahraniční výpůjčkou - a o té myslím, že také budeme si museti jednou důkladně pohovořiti (Souhlas.) - a za druhé enormním zvýšením všech možných druhů daní.
Myslím, vážení pánové, že všechno to máme ještě příliš v živé paměti, takže nedovedu ani pochopiti, jak by bylo možno podobný experiment, který nás stál přes 7 miliard československých korun, znovu oživiti. A kdo to všechno musí zaplatiti? Jsou to střední podnikatelské vrstvy.
Vážení pánové, jednou jistě z nemalých příčin drahoty, která je zároveň v souvislosti s menší sklizní, je všeobecně menší pracovní výkonnost proti normálním dobám. Vím dobře, pánové, že mluviti o potřebě zvýšené pracovitosti je velmi nevděčné, neboť u nás každý, kdo učiní zmínku o jakékoli práci, je vyhlašován za zásadního nepřítele pracujícího lidu. A přece je nutno i tímto problémem velmi vážně se zabývati, neboť poměry světové konstelace si úpravu zvýšené pracovitosti vynutí bez nás a bez ohledu na nás. (Souhlas.)
Kdo sleduje poměry na světovém trhu výroby i práce, tomu jistě neušlo, že Amerika svoji výrobní politiku upravuje tím způsobem, že chce zavésti vývozní cla na veškeré suroviny, které do Evropy k průmyslovému zpracování dováží, kdežto na druhé straně požaduje pro dovoz svých hotových výrobků nejvyšší výhody. To znamená, že tímto způsobem chce podlomiti konkurenční schopnost našeho průmyslového podnikání a zvláště onoho průmyslu, který na dovozu suroviny americké je závislým. Proti tomu však na druhé straně vidíme, že sousední Německo, které jest si plně vědomo této nebezpečné konkurence, začíná jí čeliti tím způsobem, že zvyšuje pracovní povinnost a že k tomu daly také souhlas i tamní dělnické organisace.
Vidíme zde tedy snahu po spojení dvou mocných činitelů, na jedné straně kapitál a na druhé straně práce, kteréžto složky, třebas tak různorodé, obě bojují za jediným účelem, to jest snaží se zvýšením pracovní schopnosti a tím snížením výrobních nákladů udržeti, po případě zlepšiti svoji existenci snadnější konkurenční schopností. Jsou si plně vědomi, že jedno bez druhých existovati nemůže.
Vážení pánové, naše socialistické kruhy znají jenom jednu cestu proti drahotě, to jest diktováním cen obilí státem a na druhé straně zvýšením dělnických mezd. Jejich zásadou je co možná nejvíce platu za práci pokud možno nejmenší. Jsou tedy velmi daleko za říšskoněmeckými socialisty, z nichž na příklad Max Schippel již r. 1922 v "Sozialistische Monatshefte" doporučoval pracovní společenství mezi podnikatelskými a dělnickými organisacemi na základě spravedlivé rovnoprávnosti práce s kapitálem. Je viděti, že i my budeme postaveni před tento problém a že i u nás budeme se museti touto otázkou vážně zabývati.
Jak chtějí naše socialistické strany řešiti problém drahoty a jakým způsobem chtějí zabezpečiti lepší blahobyt našeho obyvatelstva? Socialisté všech stran prohlašují se za jediné obhájce a spasitele konsumentů a vrhají se na zemědělský stav jako na prvopůvodce této drahoty. Dnešní debata v této slavné sněmovně má toho býti také oficielním dokladem. Avšak je potřeba, aby také trochu zpytovali své vlastní svědomí, neboť socialisté všech druhů po převratu to byli, kteří zahájili přímo nezřízené štvanice proti stavu zemědělskému, aby se na něm mstili prý pro předražování obilnin za války. Říkám zcela otevřeně, že nikdo nebude bezvýhradně hájiti oněch jednotlivců, kteří zneužívali lidské bídy za války pro osobní obohacování, právě jako musí býti odsouzeny ony živly, které drancovaly vlaky, vylupovaly poštovní zásilky a podobně. Ale socialisté, a říkám všech druhů, všecku svou vášnivou zlobu a nenávist přenesli nejenom na selský stav, ale, bohužel, na celou zemědělskou výrobu. A právě v tom je ten kořen zla, který má od převratu zhoubný vliv na výnosnost půdy, zásobovací soběstačnost obyvatelstva, a tím také na ceny zemědělských výrobků.
Pánové z tábora socialistického, jen si vzpomeňte na všechny ty hromadné stávky zemědělského dělnictva, které byly vyvolány na našem venkově, vzpomeňte si na stávku zemědělského dělnictva na 33 dvorech, kde nechán hladověti drahý dobytek, pole ležeti ladem bez ohledu na to, že byl poškozen majetek státní jen proto, aby se projevila určitá msta a získán takovým způsobem hlasovací materiál mezi zemědělským dělnictvem, vzpomeňte si na to hromadné nošení šibenic, pronásledování a týrání zemědělců v té době, kdy měl každý pracovati na konsolidaci hospodářského života a kdy měla býti každému zemědělci poskytnuta možnost ke společné práci v zájmu docílení sklizně, tedy v zájmu konsumentů!
Bohužel, musíme konstatovati, že toto řádění proti zemědělcům a zemědělské výrobě tehdy a také do dnešního dne děje se pod záštitou republiky a že zejména republikánská strana nesnaží se v nejmenším této pusté demagogii učiniti přítrž.
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana řečníka, aby skončil.
Posl. Rychtera (pokračuje): Hned budu hotov.
Bohužel na toto uznání zemědělské práce v demokratické republice budou zemědělci ještě dlouho čekati. Ale je třeba, aby láska zemědělce k hroudě nebyla otrávena určitou nenávistí socialistických vrstev našeho obyvatelstva, aby se zemědělec mohl věnovati s klidem a v bezpečí svému povolání pro stát a národ zajisté nejdůležitějšímu. Nebýti právě této nevýslovné lásky našeho zemědělce k půdě, nebylo by došlo k poměrům zásobovacím, jak jsou dnes, a vlastně stát a všechny ostatní vrstvy musí děkovati zemědělci, že se mu neznechutila jeho práce a že nesáhl k jiným prostředkům na ochranu proti teroru, jako to dělají pánové z jiných táborů. A byl to, pánové, nynější ministr veřejných prací Srba, jehož si jinak osobně velmi vážím . . . (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Rychtera (pokračuje): . . . který jako státní tajemník ministerstva zásobování prohlásil mimo jiné, že proti resistenci zemědělců byl by celý národ úplně bezbranný. Již tehdy byl si vědom důležitosti a síly stavu zemědělského, bohužel však zemědělci sami nedovedli se dosud vzmužiti k náležité obraně proti nezřízeným útokům z tábora socialistického. A co se děje ve prospěch toho zemědělstva? Táži se, kolik zákonů v tomto Národním shromáždění se vyřídilo a kolik zákonů bylo pro střední a zemědělské vrstvy zděláno? Nepoměr ve prospěch socialistů je tak ohromný, že dokonce budí pozornost celého světa, a nedivím se, když naše republika na místo demokratického státu pokládána je za republiku socialistickou s náběhy bolševickými.
Chcete-li, aby zemědělská půda dala co největší sklizeň, abychom dle možnosti dopracovali se k soběstačnosti zásobovací v naší republice a aby tím také docíleno bylo zlevnění zemědělských výrobků, přestaňte již jednou se svým lehkovážným štvaním proti . . . (Výkřiky posl. Vávry.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Pan posl. Vávra nemá slovo.
Posl. Rychtera (pokračuje): . . . selskému stavu, popřejte rolníku nálady k jeho práci, uznejte jeho důležitost a význam pro existenci národa i státu, postarejte se o zákonitou ochranu a všemožnou podporu zemědělské výroby, postarejte se, aby všechny ostatní výrobky pro zemědělství potřebné mohly býti kupovány za ceny přijatelné, a buďte ujištěni, že tímto způsobem budete nejlépe čeliti dnešní drahotě! (Výborně!)
V naší republice od převratu vidíte, že bylo děláno mnoho věcí, že se přímo plýtvalo penězi, že se slibovalo, ale nic se neudělalo. Z toho důvodu nevěříme v upřímnou vůli, řešiti spravedlivě a poctivě drahotní problém, ani se strany vlády, ani se strany politických stran, a tuto dnešní debatu považujeme za demonstrační projev, kterým má býti umožněno všem politickým stranám, aby zde v této slavné sněmovně pronesly řadu nadšených a plamenných řečí, ale výsledek bude ten, že poměry drahotní zůstanou nezměněny.
Celý ten boj je vypočítán jenom pro potlesk ulice, neboť jako všechno, tak i tuto drahotu jste zpolitisovali, ale skutečnou drahotu žádnými resolucemi a žádnými prohlášeními nepotřete. Drahota dá se potříti jedině vydatnou podporou našeho zemědělství, odstraněním nespravedlivého daňového systému, všeobecnou šetrností ve státní správě a rozumnou a účelnou hospodářskou politikou.
Zanechte proto politické licitace a pracujte ve směru, který jest jedině správný a zdravý, aby přivodil hospodářské ozdravění našich poměrů jak ku prospěchu státu, tak i ku prospěchu všeho jeho obyvatelstva. (Výborně!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. Votruba.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Jsem povděčen tomu, že vyskytl se z řad zemědělských řečník, který s tohoto místa uznal, co obyčejně uznáváno nebylo, že totiž příčinou zdražování nejsou obchodníci a živnostníci, že naopak stav tento jako součástka stavů středních je pronásledován hospodářsky, že je mu křivděno a je mu vyčítáno, že je vlastně vinníkem nynější drahoty, o které máme zde, nevím již bůhví kolikátou debatu. Kvituji tento projev milerád, poněvadž jsem nebyl na to z těchto řad zvyklý a poněvadž, mluví-li se u nás o drahotě, stereotypicky docela klidně volá se po snížení cen, po stíhání lichvářů a po zásahu parlamentu i vlády.
Měl jsem již několikráte příležitost poukázati na to, a bylo to zejména v revolučním Národním shromáždění, kdy se projednávaly lichevní zákony a kdy tehdejší zpravodaj o lichevních zákonech dr. Bouček si sliboval od přijetí těchto zákonů velkou nápravu v hospodářském životě a přivodění láce, že zaměňuje lichvu s drahotou, že drahota není lichvou a že lichevními zákony se drahota neodstraní. A vidíte, dnes jsme toho svědky, že po pěti letech, co zákony tyto platí, mluvíme posud o drahotě a hledáme neustále cesty, jakými bychom drahotu tuto odvrátili. Drahota není lichvou. Jestliže draho nakoupím, nemohu lacino prodati. Dělám-li to, že draho nakupuji a lacino prodávám, pak ovšem nejednám jako reelní obchodník a pak tady něco se připaluje, co objeví se později v nějakém vyrovnání nebo konkursu, krátce v hospodářském zjevu, který je důsledkem nepřirozených poměrů.
Příčiny drahoty nám z velké části vysvětlilo vládní prohlášení. Že ke zvýšení cen mouky přispěla u nás zejména velká panika, to je jisté a nedá se žádným způsobem popříti. U nás, bohužel, již to tak umíme. Z řad komunistických se volá: Drahota začíná! Přijdou političtí konkurenti a volají: Drahota je veliká. Drahota je ještě větší. - A strany, které by nejvíce měly míti zájem na tom, aby se zbytečně nepoplašovala naše veřejnost, honem ve svých listech píší, že drahota stoupá, že drahota je nesnesitelná, že něco se musí proti tomu udělati. Lidé se dají splésti, a pokud mají dosti hotových peněz, dělají hromadné nákupy, a tím ovšem, poněvadž stoupá poptávka, stoupá také cena mouky. To je jedna z příčin drahoty.
Ale příčin těch je více. Páni komunisté nejvíce zde bouřili proti drahotě a proti vládě a většině parlamentu, bouřili proti domnělým keťasům, ale zapomnělí, že i oni tu mají vinu a že nestíhají pravého vinníka, a to prostě proto, poněvadž ten pravý vinník je vlastně dnes jejich chlebodárcem a protektorem a tím, který jim posílá peníze na agitaci. Je to Rusko, je to Moskva.
Dokud jisté státy byly zásobnicemi Evropy, pokud obilí se týče - bylo to Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslavie - my jsme necítili té drahoty, poněvadž u nás, i když jsme nebyli soběstačnými, měli jsme odkud nakoupiti. Nyní, když však vidíme, že nakupuje Rusko, Maďarsko, Rumunsko i Jugoslavie, že při nejmenším ani jedno kilo obilí odtamtud se nevyveze ven, pak najednou chápeme, proč ty hromadné nákupy v Americe jsou, avšak pak také chápeme, že hromadné nákupy americké mouky musí nutně přivoditi zvýšení cen mouky také u nás. Amerika má obchod moučný dnes v rukou a ovšem že si také ceny může diktovati.
Když pak mluvím o Rusku, dovolte mi, abych se zmínil o následujícím: Rykov, předseda lidových komisařů, v listopadu minulého roku na sjezdu odborových organisací prohlásil, že ještě dnes je 12% neoseté půdy v Rusku. Vezmeme-li obrovskou rozlohu ruské říše, tedy 12% z toho je velký kus země, kde by se mnoho a mnoho obilí mohlo uroditi, kdyby se tam pracovalo a kdyby tam nebyly poměry takové, jaké jsou. Tedy to je jedno pasivum, které má Rusko, že má méně oseté a zdělané půdy, a tím je nuceno nakupovati v cizině. Podle zprávy "Rulu" z těchto dnů víme, že Rusko kupuje v Americe 20 milionů pudů obilí jen pro tento rok. Na sjezdu tom prohlásil Rykov dále, že ceny obilí stouply za poslední rok v Rusku o 100 %. A ejhle, páni komunisté u nás proti tomu naprosto neprotestují! A s velkou radostí prohlásil, že průmyslová výroba dosáhla již 50 % předválečné výroby. Tedy tam není úplná práce v zemědělství ani v průmyslu, ceny obilí stoupají a naši páni komunisté jen se obracejí proti naší republice, kde po této stránce poměry s Ruskem a dokonce i s jinými státy nedají se srovnati. Z vládního prohlášení jsme seznali přece, jak u nás stouply indexní ceny. Ale tu musím právě říci, že je to detailní obchod, kterému se děje velká křivda, poněvadž u něho ceny nejméně stouply. Ve velkoobchodě stouply ceny potravin do ledna 1925 o 8%, v detailu jen o 1/2 %. Proč to? Protože snahou každého detailisty je lacino nakupovati a lacino prodávati, ba když dnes povážíme, že ke všem těm povinnostem má ještě daň obratovou, která už není onou nepřímou daní, která by se dala převaliti na konsumenta, nýbrž stává se součástí jeho výdělkové daně, a to velkou součástí takové nepřímo placené výdělkové daně, vidíme, že detailista tuto daň z obratu nemůže započítati do cen, chce-li konkurovati, a že detailista snaží se prodávati co možná nejlaciněji.
Ale že i velkoobchod v mnohém směru nemá snad jen tendenci, aby zvyšoval indexní číslo, je viděti na trhu kávy. Trh kávy je dnes pevný, a je zajímavo, že a př. Brasilie je dražší než Evropa. Zajímavý je zjev, že káva z druhé ruky u nás je lacinější než z velkých skladů v Hamburce a v Havru. Z toho resultuje, že nikoli domácí velkoobchod zdražuje zboží, nýbrž prostě brzdí rychlý pohyb cen směrem vzestupným. Kdyby zdejší velkoobchod se řídil trhem americkým, musila by i káva již před půl rokem býti dražší a již tenkráte by také v detailu káva musila se prodávati za nynější vyšší cenu.
Pokud se týče trhu rýže, je na něm směr pevný a lze sice z nové sklizně rýže počítati na ceny nižší, ale jen v tom případě, jestliže úroda obilin bude uspokojující. Je známo příliš dobře, že při stoupání cen obilí, stoupá také jaksi automaticky cena rýže a naopak, klesá-li obilí, klesá cena rýže.
Jak je to se zbožím koloniálním? To, co dříve bylo uvedeno o vlivu velkoobchodu zdejšího na regulaci cen kávy, možno plným právem říci také o všech druzích importovaného zboží koloniálního, vyjímaje ovšem importovanou mouku, kde podle informací dobře zpravených kruhů obchodních ujala se obchodu cizí moukou nezřízená spekulace, nebo jinak řečeno řetězový obchod ve velkém. Při ostatním importovaném zboží tento případ však není, neboť tam legální velkoobchod velmi energicky zasahuje a veškeré výstřelky spekulace již v zárodku brzdí, nehledě k tomu, že konkurence velkoobchodních firem vykonává zde již svůj nejzdravější vliv na vývoj cen. Detailní obchodník je ovšem úplně odvislým od tohoto zmíněného boje o ceny zboží ve velkém, takže v obchodě svém prodávati musí podle vyložené situace.
Také musím zde zdůrazniti, že cla dovozní jsou ještě stále příliš vysoká, že spousta zboží postižena je nejen obratovou, nýbrž také přepychovou daní, a vůbec celý daňový systém našeho státu vykonává velmi neblahý vliv na ceny nezbytných potravin a potřeb k odívání.
Je nutno zmíniti se také o tom, že import až dosud byl velmi nebezpečně vysazen všem nárazům valutární disparity. Teprve poslední dobou, zase ovšem jen ke škodě importéra, přizpůsobují se kursy určitému vyrovnání čili paritě. Při této příležitosti uvádím zajímavý případ, že své doby na př. 1 libra šterlinků stála v Londýně 156 Kč, kdežto v Praze importér za tutéž libru šterlinků musil platiti 162 Kč. Týž případ byl u švýcarského franku. Tedy vidíme, že těch příčin drahoty je dosti. Zde musíme žádati, aby náš obchodník nebyl ve své podnikavosti žádným způsobem vázán. Kdyby nebylo zde určitých zákonů a náš obchodník vycítil dobrou chvíli, kdy mohl nakoupiti veliké množství mouky, dokud stála nízko, a hodil ji dnes na trh, přirozeně se snahou každého obchodníka vydělati, řekněme vydělal by něco více na této mouce, než dovoluje zákon, ale na druhé straně můžeme říci, že naše konsumentstvo by přišlo k té mouce daleko laciněji, nežli se mu prodává dnes a než se mu možná bude prodávati i po tom zásahu vládním, o kterém zde již bylo mluveno.
Našemu detailistovi se neříká jinak z určitých řad než jenom "keťas". A to říkají zejména pánové, kteří tvrdí, že mají své organisace konsumentské, jež slouží k tomu, aby regulovaly ceny zboží. A nyní ptám se: Ať mně někdo dokáže, zdali koupí v některém družstvu, zdali koupí v některém konsumu mouku laciněji, kávu laciněji a všechny potraviny laciněji, koupí-li tam laciněji jiné zboží, které tento konsum prodává? Při všech těch výhodách a úlevách daňových, při vší protekci, kterou mají se strany státu, nedokázalo se ani v jediném případě, že by prodávaly laciněji, ba máme zjištěny četné případy, že se tam prodává dráže, a když ne dráže, prodává se zboží, které se prostě proto prodá, poněvadž členové konsumu toto zboží musí koupiti. (Slyšte!)
Tedy byl by čas, aby toto znevažování kupeckého stavu a živnostnictva již jednou přestalo. Páni komunisté si vyjdou na Václavské náměstí a volají: "Pryč s keťasy!" - "je bída a drahota", jdou a rozbíjejí krámy, kde jsou hračky, rozbíjejí krámy, kde je porculánové zboží, nádobí z porculánu a jiné zboží ozdobné, jdou do krámů se zbožím, které nemá naprosto nic co dělati s naší výživou a drahotou. Odstraní se tím drahota? Co dokázali touto demonstrací? Můžeme říci, co vlastně teď zbylo jim z této demonstrace? Kdybych chtěl učiniti s tohoto místa laciný vtip, řekl bych: pendrek. Ten nakonec to všechno rozehnal, ale poněvadž nemohu takto mluviti, tedy řeknu: naprosto nic, žádný úspěch, nýbrž rozvrat, a rozvrat i v řadách svých vlastních přívrženců, kteří naříkají, že je vůdcové v rozhodném okamžiku opustili. To mne naprosto nic nepřekvapuje, poněvadž tito pánové mají taktiku starých bývalých rakouských generálů: když to jde do tuhého, tedy několik a hodně kilometrů za frontu, aby se jim nic nestalo. Volá se po státních zásazích. Nemohu si pomoci, ale já v žádný úspěch státních zásahů nevěřím. Samo vládní prohlášení při opatření o cenách cukru o tom dává nesporný důkaz. Praví se v něm: "stanovení pevné ceny cukru pro domácí konsum pro celý rok bez ohledu na bursovní změny je vždy zbraní dvojsečnou, při které mohou přijíti zkrátka výrobci a podruhé konsumenti".
Já řeknu, že, bohužel, u nás vyšli konsumenti při tomto cukru zkrátka a že by cukr byl lacinější, kdyby toho státního zásahu nebylo. Já tedy si nemohu upříti, že nejsem té veliké víry, že by v těchto otázkách hospodářských státní zásah mohl nějakým pronikavým způsobem působiti. Četli jsme zprávy listů, že bude zřízeno konsorcium k nákupu státního obilí. Nebyly sice tyto zprávy vyvráceny a ani nebyly potvrzeny, mohu se tedy domnívati, že nejsou úplně správné, ale že něco na nich jest. Ale tvrdím a také prohlašuji, že kdyby měla býti pravda, že z přídělu nakoupené mouky má býti obchodnictvo vyloučeno, pak bychom v tom viděli první krok zase k vrácení se k vázanému státnímu hospodářství, a před tím musím co nejdůrazněji varovati. (Výborně!) Vázané státní hospodářství, kde bylo zavedeno, ať už počítáme od doby Platonovy z r. 400 před Kristem, dále ať vezmeme Campanellu s jeho "Státem", Rathenaua a Möllersdorfa a všechny, kteří se tím zabývali, ti dokázali nám, že tato myšlenka není dobrá, poněvadž si každý jinak představoval řešení tak zvaného státního obhospodařování. Zkrachovalo to v jiných státech a u nás také. Zbyly z toho jen dluhy u Státního obilního ústavu, a to dluhy za mouku, které tam právě nadělaly v době válečné protěžované konsumy a protěžovaná družstva, a náš stát z toho neměl nic a nepocítil ani žádné výhody. Ba my jsme mohli říci v době státního obhospodařování, že kam stát šlápne, tam sedm roků tráva neroste. Proto také pravím dnes, kdyby to měl býti signál k zavedení státního vázaného hospodářství, pak se proti tomu postavíme co nejrozhodněji. My jsme o státním hospodářství řekli několikráte: "Ty mrtvý lež a nevstávej!" A neradi bychom, aby zde byl někdo, kdo by je chtěl obnoviti nebo snad balsamovati, aby zůstalo v té podobě nedotknutelné u nás dále. Tedy těmito cestami se drahota u nás neodstraní. Nechť stát zasahuje tam, kde podle povahy věci zasáhnouti může, a to v mezinárodní politice, hospodářské politice a obchodních stycích a vztazích k ostatním státům. Jinak přece víme, že drahotu nám odstraní pouze zvýšení výroby a šetrnost. A i my máme mnoho příčin, abychom přemýšleli, kde ve státní správě můžeme ušetřiti, a já tvrdím, že také budeme musiti přijíti k tomu konci, abychom začali šetřiti zde v tomto domě a šli dobrým příkladem tam, kde se ještě šetřiti má.
Je zvláštním zjevem, že při té drahotě mluvíme, kdo je tím vinen a kdo není vinen, ale stranou zde zůstávají konsumentské vrstvy, které konec konců z naší debaty naprosto nic nemají. Vzpomínám zde gážistů, kteří tu drahotu cítí na svých bedrách jistě co nejvíce, kteří ovšem nemohou se tak opříti a vůči nimž dnes bohužel se ani neplní to, co u nás v této sněmovně bylo jednou usneseno. Já tvrdím: stát musí plniti svou povinnost vůči všem, stát se musí starati a zasahovati tam, kde podle povahy věci je k tomu povolán a kde jeho zásah může se nadíti nějakého úspěchu, a ne tam, kde jeho zásah by vlastně náš hospodářský život ještě poškozoval. To nám přivodí zlevnění a zmírnění drahoty, a doufáme, že nebudeme museti mluviti již zde o drahotě, o cestách, které vedou k jejímu odstranění, že nebudeme také musiti mluviti o zbytečných demonstracích, ze kterých nezbylo ničeho a ze kterých jediný snad úspěch pro stát byl ten, že rozpočet Národního shromáždění ušetří 35.000 Kč na dietách odňatých poslancům včera ze schůze vyloučeným. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pí. posl. Zeminová.
Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Celé veřejnosti je známo, že po půldruhého roku snažil se stát náš usilovně o stabilisaci měny a o umožnění vývozu, aby tím pozvedl hospodářský život obyvatelstva. Výsledek byl, že ohromný počet nezaměstnaných, který r. 1922 dosáhl čísla přes 500.000, poklesl počátkem tohoto roku na neplných 55.000. Mimo to neprožili jsme hrůz strašné inflace, jaká bičovala zejména dělnictvo a nezámožný lid okolních států, počítající sice na biliony, ale nemohoucí si koupiti ani nejpotřebnějších věcí.
Do tohoto uklidňování hospodářského života šlehl náhle zlověstný blesk světové spekulace, pod kterou se zachvěly i staré státy v základech. Na bursách v Londýně, New Yorku a Chicagu letěly ceny obilí závratně do výše. Obratem ruky američtí miliardáři a obilní králové vydělávali sumy, jakých jindy nestržili za celou úrodu. A před nádhernými bursami americkými, v pohádkově vypravených třídách obilních miliardářů neobjevila se ani jediná četa nespokojených proletářů, aby demonstrovala. V Americe před bursami světových žraloků komunisté nedemonstrovali, ani nerozbíjeli skvělých mrakodrapů obilních králů. Naopak! Sovětské Rusko hledá usilovně styky se světovou kapitalistickou velmocí americkou, dává ohromné koncese miliardářským trustům a silným jedincům, a to v té době, kdy vydává Moskva povel rozvraceti mladý, hospodářsky zubožený náš stát. Jaká je v tom logika, táži se, co je v tom za socialism, šlapati po malých, ochuzených národech a státech a plaziti se i přáteliti se s kapitalistickými velmocemi, to nám ovšem nikdo z pánů komunistických poslanců neřekne.
Amerika! Země před 450 lety neznámá! A dnes tato Amerika vleče za sebou celý svět. Kolem amerického dolaru tančí valuty všech států, americké obilní a bavlnářské bursy a trusty diktují stamilionům, zdali budou jísti a budou-li se moci ošatiti. Je to odumírání Evropy? Vyčerpalo se přírodní naše bohatství a lidská energie válečnými orgiemi let 1914 až 1918? Neměla by se celá Evropa právě po poslední strašné spekulaci americké zamysliti? Neměli by se sejíti politikové a národohospodáři všech evropských států a říci si: Dnes je celá Evropa hospodářským a finančním nevolníkem Ameriky. Ožebračena prosí o úvěry a vydání zásob, aby mohla živořiti dále. Všechny 4 díly světa jsou na tom líp než my. Topíme se v dluzích a nedostatku, drtí nás nezaměstnanost i nespokojenost a poválečná vyčerpanost táhne nás všecky ke dnu života. Nebylo tomu tak vždy a nemůže tak zůstati.