6. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 5012) zákona o odměnách státním a některým jiným veřejným zaměstnancům na rok 1924 a 1925 (tisk 5020).
Zpravodajem za výbor rozpočtový je p. posl. dr. Nosek, jemuž dávám slovo.
Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Osnova zákona, o které jest mi jménem rozpočtového výboru podati zprávu, ustanovuje v §u 1 zmocnění pro vládu, aby na r. 1924 vyplatila odměny státním zaměstnancům v úhrnné částce 170 mil. Kč, a to v ten způsob, že má se z těchto odměn dostati určitého údělu státním zaměstnancům uvedeným v §u 1 zákona čís. 394 Sb. z. a n. z r. 1922, a mimo to zaměstnancům ve státních úřadech, podnicích, ústavech a fondech státních a státem spravovaných, jakož i učitelům placeným podle norem platných pro státní učitele a jiným veřejným zaměstnancům, jichž požitky jsou zcela nebo z části hrazeny ze státní pokladny nebo z fondů státem spravovaných.
Po této stránce podává nám důvodová zpráva samotné státní osnovy zevrubnější vysvětlení, jakým způsobem částka 170 mil. Kč má býti rozdělena, a to v tom smyslu, že z tohoto peníze má připadnouti týž obnos jako r. 1923 státním zaměstnancům vysokoškolským, že pak ostatní obnos má býti věnován ostatním zaměstnancům státním. Analogické ustanovení máme ohledně r. 1925, kdy zase příslušné odměny celkovým obnosem 215 mil. Kč podle analogických zásad mají býti rozdány.
Těžiště celého zákona leží ovšem vedle těchto ustanovení ještě v dalších normách, a považuji za svou povinnost, jako jsem učinil již v rozpočtovém výboru samotném, abych i zde nyní jménem jeho a jako zpravodaj upozornil na to, že se odlišným způsobem od dosavadních zvyklostí a od dosavadního našeho postupu žádá přímo v zákoně samotném, aby také náležitým způsobem obstarána byla úhrada. Jsou to ustanovení §u 4, který ohledně vzniku nároků stanovených v §u 1, tedy těch odměn na r. 1924, výslovně říká, že bude je možno poskytnouti jen tenkráte, jestli současně s tímto zákonem o odměnách státním zaměstnancům nabude také platnosti právní účinnost zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě. Odst. 2 tohoto §u 4 podotýká výslovně, že vznikne právní nárok na udělení odměny pro r. 1924 jen tenkráte, nabudou-li účinnosti příslušné zákony uhrazovací, o kterých se slibuje, že budou předloženy, a mimo to že také v těch případech, kdy pouhým opatřením vládním, a ne tedy zákonem, bude možno ještě další zdroje výnosové získati, současně vejde také v platnost ustanovení §u 2 nynějšího zákona.
Je velmi snadné a pohodlné a řekněme také na první pohled dosti populární slíbiti určité obnosy, ale velmi nepopulárním bývá, když se potom k tomu připojí otázka, odkud vzíti úhradu. Já bych to vítal se stanoviska spořádané finanční správy státní, když v tomto zákoně na jedné straně mluvíme sice o výdajích ve státní pokladně, ale na druhé straně máme odvahu docela tváří v tvář podívati se tomu vážnému problému do očí, který znamená někdy také dalekosáhlou a těžkou otázku úhrady. Že věc není tak jednoduchá, je dnes do jisté míry ve veřejnosti známo ze všech těch jednání, která předcházela, že dodnes ještě v celém rozsahu není otázka úhrady rozřešena, a je to také jedna z těch příčin, proč předkládá se ke schválení sněmovně zákon o odměnách ve formě zákona zmocňovacího, poněvadž právě těžká otázka úhradová znemožňuje, aby již nyní naznačeny byly všechny způsoby, kterými by bylo možno nastíniti, jak výlohy s provedením tohoto zákona spojené budou uhrazeny. Že skutečně se musí vyhledávati již každý výnosový zdroj i takový, který neposkytne stomilionových výnosů, ale i takový, jehož výnos možno počítati jen na několik milionů nebo jen snad na desítky milionů, je nejlépe viděti z normy druhého odstavce §u 4, kde se očekává určitá úhrada ze specielních dávek, jako automobilů, hracích karet, kulečníků a pod.
Musíme si docela otevřeně říci, že dávky, které byly zde naznačovány, naprosto nemohou poskytnouti obzvláštních velikých výnosů. Jsou to dávky, které povahou svou se spíše hodí za komunální luxusní dávky, které však pro stát nemohou poskytnouti velikých obnosů a které způsobem svého ukládání bývají dosti nákladné, poněvadž režie sama o sobě je dosti komplikovaná.
Naznačil bych to jen poukazem na dávky z automobilů. Dnes jistě jsme tak daleko, že nebudeme se dívati na používání automobilů jako na něco luxusního. Jako v jiných zemích a městech, tak i v našem prostředí použití automobilů se stává čím dále tím více prostě daným faktem. Je to použití moderního dopravního prostředku, takže o nějakých zvláštních projevech daňové způsobilosti při použití automobilu nelze mluviti. Ale dejme tomu, že bychom zde dali na automobily tisícovou dávku, ročně znamená to hrubý výnos při 13.000 automobilech osobních v našem státě nepatrný poměrně výnos u srovnání s potřebou, 13 mil., a jestliže bychom zde potom ještě přišli s tím odstupňováním na automobily vskutku luxusní a automobily, které se čím dále, tím více rozmáhají, na drobné automobily dopravní, vynoří se otázka dalšího osvobození, další komplikace při této otázce spojené s poklesem výnosu této specielní dávky.
Ohledně dávky z hracích karet nebo kulečníků jistě se nebude nikdo domnívati, že by se výnos dal počítati na 100 mil., ale je z toho viděti, že je neobyčejně těžko opatřiti příslušnou úhradu, když je nutno sahati i k takovým dávkám, o kterých je předem jisto, že jejich výnosy budou poměrně neznačné.
Ještě je nutno učiniti určité poznámky ohledně §u 3. Tento § 3 zmiňuje se o tom, do jaké míry bylo by možno zaměstnancům korporací uvedených v §u 19 zákona, č. 394 z r. 1922 poskytnouti také obdobně odměny podle ustanovení §§ 1 a 2 této zákonné osnovy. Je nesporné, že zákon č. 394 z r. 1922 jako normu právní snažil se vytýčiti zásadu, že zaměstnanci veřejnoprávních korporací, zejména z území autonomních, nemají míti principielně větších požitků nežli zaměstnanci stejné kategorie státní. Ale pak by se považovalo přirozeně za důsledné, když tito zaměstnanci územních korporací autonomních mají svými služebními řády nebo příslušnými smlouvami zaručeno, že mají míti stejné požitky jako zaměstnanci státní, že měl by v tomto případě pro ně vyplývati pevný nárok na obdobné úděly podle §§ 1 a 2 tohoto zákona. Ovšem uvádí se, že tyto odměny v §§ 1 a 2 jsou v přímé souvislosti s prováděním zákona o úsporných opatřeních ve státní správě, a tento zákon, který nařizuje určitou restrikci počtu státních zaměstnanců nemá plné účinnosti vůči korporacím uvedeným v §u 19 zákona čís. 394, neboť se jim tam pouze dává možnost, aby provedly také analogicky příslušná úsporná opatření, ale žádným způsobem není to provázeno nějakou sankcí, aby dotčené korporace tuto restrikci také provésti musily. Nejsou k tomu donucovány, a nejsou-li k tomu donucovány, aby provedly další restrikci, považuje se za logické, aby nebyly donucovány také k toku, aby dávaly svým zaměstnancům odměny podle obdoby §§ 1 a 2, které pro státní zaměstnance jsou jaksi korelátem ustanovení zákona o úsporných opatřeních ve státní správě.
Já se zde snažím podati vysvětlení tak, jak bylo tradováno také v rozpočtovém výboru, aby zde, když se vyskytuje určitá pochybnost co do logického provedení příslušných norem, bylo poskytnuto vysvětlení, které také v rozpočtovém výboru bylo dáno. Ohledně paragrafu posledního, pokud se týče nabytí účinnosti příslušných norem tohoto zákona, zdůrazňuji, že § 1, ustanovení o odměnách na rok 1924, nabývá účinnosti současně se zákonem o úsporných opatřeních ve státní správě. Zde zase znovu podškrtávám úzkou kausální souvislost mezi obojími zákonnými ustanoveními a § 2 zákona mluvícím o odměnách na rok 1925. Výslovně se konstatuje, že může tato norma nabýti účinnosti teprve tenkráte, až vejdou v platnost příslušné normy zákonů uhrazovacích, takže zde zase v nejužší souvislost uvádí se příslušný nárok státních zaměstnanců na poskytnutí odměn s otázkou skutečné reální úhrady.
Jak patrno z ustanovení §§ 4 a 5, je zde jasně a zřetelně vyslovena snaha nepodnikati žádných výdajů ze státní pokladny, která by nebyla obstarána po stránce úhrady. Je jasno, že je to určitým zatížením, určitým znesnadněním zákona samotného, ale na druhé straně je to možno se stanoviska spořádané finanční správy státní jenom přivítati, když se ukazuje na nutnost opatření úhrady, kterou vyžaduje každé větší vydání ze státní pokladnice, poněvadž nebylo by možno do budoucna postupovati podobným způsobem, jako v dřívějších případech, kdy se činilo jenom vydání, aniž se současně projevila také snaha o získání úhrady. Podškrtuji znova toto důležité základní ustanovení normy zákona, o kterém mám referovati, a dovoluji si navrhnouti, aby ve smyslu přednesené zprávy výboru rozpočtového dostalo se také této zákonné osnově v plenu poslanecké sněmovny ústavního schválení. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Ježto promluvili páni zpravodajové o všech čtyřech zprávách, zahájíme teď rozpravu, která o nich podle usnesení sněmovny má býti společná.
V řečnické listině zapsáni jsou dosud pp. posl. Grünzner, Jos. Kříž, dr. Luschka, Hancko, Patzel, Kurťak, Borovszky, Taub a Blažek.
K projednávání těchto 4 osnov dostavili se za ministerstvo financí min. radové dr. Braun a Lukavský, za ministerstvo vnitra min. rada dr. Holl, za ministerstvo nár. obrany pluk. dr. Patočka.
Než udělím slovo prvnímu řečníku, rozhodneme ještě o řečnické lhůtě. Ve smyslu usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 1hodinovou, tedy 60 minut pro každého řečníka.
Pan posl. Haken naproti tomu činí návrh, aby po přijetí jednotné rozpravy o všech předlohách nebyla vzhledem k důležitosti předloh řečnická lhůta časově omezována.
To je návrh negativní. Dám hlasovati o návrhu presidiálním. Pánové, kteří souhlasí s návrhem p. posl. Hakena, budou ovšem hlasovati proti návrhu presidiálnímu.
Konstatuji, že sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Kdo tedy souhlasí s návrhem presidia, aby řečnická lhůta byla stanovena na 1 hodinu pro každého řečníka, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh presidia je přijat.
Dávám slovo prvému zapsanému řečníku, jímž je p. posl. Grünzner.
Posl. Grünzner (německy): Velectěné dámy a pánové! Parlamentní projednávání předloh, které jsou dnes na denním pořadu, očekávaly statisíce lidí napínavě a dychtivě již po měsíce, ba možno říci po léta. Když jsme se při projednávání rozpočtu zřekli toho, abychom na znásilňování, kterému jest tato sněmovna nástrojem, odpověděli nejkrajnějšími bojovnými prostředky, zdržela nás jenom úvaha, že tohoto boje byste mohli použíti jako záminky, abyste státním zaměstnancům a pensistům také tentokráte zase zadrželi uspokojení jejich oprávněných nároků. Naše sebepřekonání poskytlo koalici možnost, aby konečně splnila své tak často slavnostně opakované sliby. Ovšem již předem jsme po všech zkušenostech ve sněmovně neměli mnoho naděje na aspoň uspokojující úpravu této palčivé otázky. Avšak osnovy dnes nám předložené daleko předstihují nejhorší obavy. Jsou provokací státních zaměstnanců, dělníků a celé veřejnosti. Spojily úpravu požitků se snížením počtu zaměstnanců. My se neuzavíráme nutnosti, aby správní aparát státní byl zmenšen a zjednodušen. Avšak s veškerou rozhodností musíme protestovati proti bezpříkladně brutální metodě, s jakou se při tom postupuje. Státní zaměstnanci se zbavují ochrany, musejí se denně a každou hodinu třásti, že budou posláni do nejvzdálenějších krajin státu a že budou propuštěni. Neobmezená a nekontrolovatelná libovůle rozhoduje o nesmírném počtu lidských osudů. Státní nezbytnost se zase dělá nástrojem politického a národnostního pronásledování. Předehrou ke správní reformě je úplný duševní rozvrat, nejnebezpečnější demoralisace státního zaměstnanectva.
Avšak i tam také, kde vláda zaměstnancům a pensistům něco poskytuje, nijak se neukazuje v pěkném světle. Státním zaměstnancům se dávají místo slibovaného zvýšení požitků remunerace, jejichž výše závisí na libovůli vlády a které budou pro veliké masy zaměstnanců a dělníků bídným žebráckým grošem. Nejubožším z ubohých, staropensistům, poskytuje se rovnost s trochu méně ubohými novopensisty, avšak také toto minimum sociální spravedlnosti je prolomeno nesčíslnými výjimkami. Útraty těchto více nežli skromných výhod mají zase nésti z největší části široké vrstvy.
K těmto předlohám, jejichž nedostatky, jejichž nesnesitelnost bijí do očí, potřebovala koalice několika měsíců. Nikdo, ani lidé postižení ve svých životních zájmech, ani parlament, ani sněmovní strany, ani sněmovní menšiny nebyly tázány po svém mínění anebo aspoň po svých přáních. Koalice dokončila v poslední chvíli své elaboráty, to, co včera ještě bylo pro koalici věcí nejvýše spornou, nejvýše pochybnou, jest pro parlament nezměnitelným diktátem. Když jsme při projednávání rozpočtu protestovali proti takovému postupu, prohlašovali jste farizejsky, že svobodu kritiky v nejmenším neobmezujete. Dnes se jedná o čtyřech zákonech, které rozvinují všechny problémy státní správy, finanční politiky, národního hospodářství a dotýkají se osudu mnoha desetitisíc lidí, a pro všechno to poskytli jste několik málo hodin "úplné svobody kritiky". Přesto jsme se snažili spolupracovati věcně ve výborech, dosáhnouti neúnavným napětím svých sil aspoň takového zlepšení, jehož nutnost i vám by měla býti jasna. Avšak "pětka" zase zvítězila nad rozumem a spravedlností! (Výkřiky německých soc.-dem. poslanců.)
V denních a nočních schůzích, nervy vyčerpávajících, ve dvou dnech se promrskávaly osnovy takového významu ve dvou výborech. Je pravda, že při tom bylo učiněno několik malých koncesí, avšak kdo zná intrikánství, které se tu jmenuje politikou, nemůže se ubrániti dojmu, že tyto změny byly předem zamýšleny, aby se koaličním stranám poskytla možnost laciného materiálu k ospravedlnění a k agitaci. Tato malá jednotlivá zlepšení nemění ničeho na podstatě zákonů a nemění ničeho ani v nejmenším na skutečnosti, že poslancům, kteří nenáleží k zasvěcencům v tomto státě, hodily se v pondělí v poledne na hlavu 4 předlohy, které měly býti ve čtvrtek vyřízeny, aby mohli býti členové vyslaní oposicí do výboru týráni ve dne v noci, a to všechno jen proto, že koalice mohla teprve v poslední minutě slátati svými vždy nesnesitelnějšími metodami svoje t. zv. zákonodárné dílo. Když pozorujeme tyto návrhy zákonů, musíme říci, že tak se zákony nedělaly ještě v žádném státě, ba ani ještě v Československu. Nejasné slovní obraty, které ponechávají nejvolnější místo libovůli, jsou tam, kde by byly nutny zákonné předpisy nejstriktnější přesnosti. První díl zákona o zmenšení počtu zaměstnanců není nic jiného, než sbírka rčení a poukazů, které si vláda sama dává. V zákoně o odměnách dostane vláda částku 385,000.000 Kč prostě k rozdělení ve dvou letech. Předposlední paragraf zákona o úřednících a pensistech jest zákonem daňovým, který se kromě toho hemží nejtajůplnějšími narážkami. Skoro v každém paragrafu možno pozorovati spěch, s jakým celý komplex předloh jest slátán dohromady. Formě, zákonodárné technice, odpovídá také obsah zákona. Zákon o snížení počtu jest zákonným schválením nejtěžšího porušení smluv, jakého se kdy zaměstnavatel dopustil. (Výkřik posl. Hackenberga.) Nabytá práva několik desetiletí stará, nároky vykoupené příspěvky se prostě ničí a zrušují. Takový příklad smluvní věrnosti dává stát soukromým zaměstnavatelům! Daleko přes kruh státního zaměstnanectva se musí takovým postupem vzbuditi pocit úplné právní nejistoty. Státní zaměstnanci a dělníci jsou vydáni nejhorším duševním mukám. Rafinovaným systémem celého, polovičního a tříčtvrtečného odbytného se nejistota ještě značně zvyšuje a velká část zaměstnanců se staví pod tíživým tlakem lhůty celých 3 měsíců před rozhodnutí o životních otázkách. Jak potutelně jest tento systém vybudován, vysvítá z možnosti odepříti státnímu zaměstnanci dobrovolný odchod a pak ho po šesti měsících vyhoditi se zkráceným odbytným. (Výkřiky.) Byl by jediný prostředek, nikoli snad aby se zjednala skutečná odpomoc proti této právní nejistotě, ale přece aby se proti tomu postavila slabá ochranná hráz, která by mohla odvrátiti aspoň nejhorší libovůli. Museli by býti ke snižování počtu státních zaměstnanců přibráni státní zaměstnanci sami svými důvěrníky ke spolupráci. V Rakousku, které snížilo počet svých zaměstnanců pod tlakem cizozemského diktátu, byla taková ochranná hráz zřízena. V Československu se ovšem na taková demokratická opatření nepomýšlí! (Výkřiky posl. Jokla.) Snižování, stanovení lhůt, určení postupu, výběr postižených se ponechává neobmezené libovůli vlády. (Výkřiky posl. Jokla.) Rozhodné okolnosti, kterých nutno dbáti při nuceném snižování, vypočítávají se prostě bez jakéhokoli pořadí, nejsou žádnou směrnicí a ponechává se volnému uvážení vlády, na jakou právě vhodnou záminku se uráčí v každém jednotlivém případě se odvolati. My ovšem známe účel tohoto neurčitého znění. Má se dokročiti na zaměstnance, kteří jsou podezřelí z oposičního smýšlení. Po tom, co jsme v pěti letech zažili, nemůže býti ovšem nejmenší pochybnosti, že státní zaměstnanci, kteří nepatří vládnoucímu národu, že zvláště němečtí zaměstnanci, němečtí železničáři, němečtí dělníci v tabákových továrnách mají býti vytlačeni ze státní služby pod záminkou úspor. Státní aparát se má státi ještě více než dosud pouhým nástrojem koaličních stran, a aby se tohoto účele dosáhlo, jde se s chladnou lhostejností přes životní osudy tisíců a tisíců lidí. A čeho se dostane těm lidem, kteří budou vyhozeni na ulici? Odbytného, které sotva stačí, aby se mohlo žíti několik měsíců. Při tom tlak propuštěných zostří konkurenční boj o práci, ztíží dosažení nové existence, a my se domníváme, že není nikoho v této síni tak lehkomyslného, aby věřil, že za takových okolností bude možno lidem ze státní služby vytlačeným, aby si v několika málo měsících vybudovali zcela novou existenci, aby našli zaměstnání, pro něž nejsou připraveni.
Zákon o snížení počtu zaměstnanců odhlasujete tedy, pánové z koaliční strany, v plném vědomí, že tím rozmnožíte o tisíce počet nezaměstnaných a že vydáváte tyto tisíce se všemi jejich členy rodiny bídě na pospas. Tyto vyhlídky do budoucnosti opravdu ukazují nynější chvíli jako velmi vhodnou k tomu, aby se zdražily ceny jízdních lístků na drahách, aby se zdražil styk telefonní, aby se zvýšily kolkové poplatky, což samozřejmě všechno zase zatěžuje také obchod a průmysl, a tak se konec konců musí projeviti v novém ztížení živobytí širokých vrstev. Při tom se ohlašují další atentáty na lid v ustanovení přímo frivolním, že se mají učiniti jiná vhodná opatření, aby se našla úhrada. Nelze vůbec dohlédnouti, jaké plné moci se tím dávají do ruky vládě, a nelze vůbec dohlédnouti, jaké z toho vyplynou hospodářské následky. Při tom celý způsob, jak se upravuje otázka úhrady, jest bezpříkladně lehkomyslným. Úhrada pro odměny úřednické má býti nalezena v úsporách, které přinese snížení počtu zaměstnanců, avšak zároveň musí býti přiznáno, že dnes nikdo nemá tušení, bude-li v dohledné době vůbec možno znamenati nějakou úsporu. Znovu a znovu se tím vnucuje otázka: Když už se má šetřiti a omezovati počet úřednictva, proč se neomezuje tam, kde by snížení přineslo pro veškeré obyvatelstvo opravdové vykoupení? Proč se nešetří na výdajích, jejichž miliardové břemeno stupňované nade vši míru, jest vlastní příčinou všech finančních obtíží státu? Uprostřed světového hnutí, které žádá zajištění míru, vydávají se každoročně miliardy na militarismus, dělají se neproduktivní investice, v nesmírných zásobách se hromadí děla, střelivo a výbušné látky, vystřelují se do vzduchu k účelům cvičebním, a to všechno, ačkoli každý rozvážný člověk ví, že Československo není vůbec s to, aby vedlo samostatně válku, že s veškerou touto výzbrojí jest jen nástrojem cizího imperialismu. Zde by se mělo začíti se sanací státních financí a bylo by to více nežli pouhá finanční sanace, mohlo by to býti prvním krokem ku připravení vnějšího i vnitřního míru. Avšak právě toho koalice nechce, ba jest přímo obsahem koaliční politiky, aby tento mír znemožnila. Proto nutno šetřiti na státních zaměstnancích, proto nutno zdražiti živobytí, proto nutno zostřiti nezaměstnanost nebezpečnou měrou. To je náprava bezpráví, jež bylo způsobeno dvěma prosincovými zákony. Nejen státní zaměstnanci a státní dělníci, veškeré obyvatelstvo bude provázeti tento třetí prosincový zákon stejnými kletbami, jichž se dostalo oběma prvním zákonům. To jest vánoční dárek koalice státním zaměstnancům a státním dělníkům, že nikdo z nich si není jist existencí pro příští rok, že tedy statisíce rodin se musí úzkostlivě třásti o svoji existenci. To jest vánoční dárek koalice veškerému dělnictvu, že se musí úzkostlivě třásti před zostřením boje o živobytí, před značným rozmnožením nezaměstnanosti. To jest vánoční dárek vládních stran širokým vrstvám, že se musí obávati nového zdražení živobytí.
Přejeme státním zaměstnancům a staropensistům ze srdce skrovné zlepšení, jehož se jim dostává, my opětovně žádali značně více a snažili jsme se toho dosáhnouti parlamentními akcemi. Avšak vy chcete tohoto daru, s úzkostlivou dychtivostí očekávaného tisíci ubohých lidí, použíti jako nástroje při snižování počtu zaměstnanců, jak je vaším zvykem, učinili jste opět nenáviděná iunktim, na jedné straně berete mnohonásobně to, co na druhé straně dáváte, dáváte několik grošů jako zpropitné a berete zato právní jistotu. Proti této frivolní hře protestujeme s veškerou rozhodností a nepřipustíme, aby se ničení desetitisíců existencí státně-zaměstnaneckých zahalovalo ještě zákeřně do roucha přízně k zaměstnancům. Žalujeme na vládu a t. zv. státotvorné strany, že vhání stát a obyvatelstvo do nejtěžších břemen, do konfliktů vždy nebezpečnějších, jestliže ještě včas neobrátíte, pakli konečně zájmy imperialistického a národnostního mocenského systému neustoupí zájmům pracujících lidí v tomto státě, pakliže konečně velikášství a touha po vládě v koalici neustoupí zájmům veškerého obyvatelstva. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Josef Kříž.
Posl. Jos. Kříž: Paní a pánové! Předem jest nutno, abychom se ohradili opětně proti tomuto způsobu projednávání předloh státně-zaměstnaneckých z důvodu, že již po několikáté tato historie o projednávání státně-zaměstnaneckých předloh se v této síni opakuje. Měli jsme již před 2 roky příležitost poukázati na to, jak vládní strany a vláda počíná si zde, totiž že všemožným způsobem snaží se o to, aby sněmovna a strany oposiční byly překvapeny.
Vládní předlohy, jednající o úpravě hospodářských poměrů zaměstnanců státu, jsou všemi koaličními stranami až na národně demokratickou posuzovány nepříznivě, přesto, že veškeré vládní strany daly k nim již předem svůj souhlas, bez něhož nebylo by možno, aby se ocitly na poslaneckých stolech. Kritisování předloh koaličními stranami - ať při jednání ve výboru nebo v síni této sněmovny - je proto nepříjemné a neslouží ničemu jinému, nežli zastříti na venek vůči státním zaměstnancům okolnost, že socialistické strany vládní koalice ve svém nitru jsou pro zhoršení služebních práv zaměstnanců a s předlohou o restrinkci a propouštění souhlasí. Navenek nemohou však prohlásiti to otevřeně a proto hledí z důvodů agitačních dostati se z nepříjemné situace, do které byly měšťáckými stranami koalice zatlačeny.
Řekl jsem již, že předlohy jsou nepříznivě kritisovány všemi stranami mimo národní demokraty, kteří na ně pějí chvalozpěvy. A pan dr. Kramář píše dokonce v "Národních Listech" o tom, že den, ve kterém byly předlohy předloženy k projednávání ve sněmovně, možno nazvati dnem historickým. (Výkřiky.)
Fakt je, že den tento historickým ve skutečnosti je tím, že právě před dvěma roky v památné noční schůzi z 15. na 16. prosinec projednávali jsme pověstný zákon č. 394, kde pan zpravodaj, jak možno zjistiti dle stenografického protokolu na str. 1605, prohlásil, že restrinkce platů státních zaměstnanců způsobí malou mrzutost mezi státními zaměstnanci a určité rozladění. Je charakteristické, že koaliční strany již tehdy počítaly s tím, že státní zaměstnanci budou se bouřiti. Již tehdy počítaly s tím, že určitá rozladěnost nastane, ale že bude překonána, poněvadž, jak pan zpravodaj uvedl, velmi značná část státních zaměstnanců prý s těmito opatřeními koaliční vlády souhlasí.
Dne 15. prosince 1922 byl projednán zákon č. 394, kde sráží se státním zaměstnancům z platu obnosy 13 až 15%. Již tehdy sehrály koaliční socialistické strany odpornou hru se státními zaměstnanci tím, že ustanovily za referenta o tomto zákoně pro sněmovnu pana kol. posl. Malíka ze strany republikánské, který se státně-zaměstnaneckými otázkami nikdy v životě nezabýval. Tento pán referoval tehdy o předloze tak optimisticky, že skutečně mohli se nezasvěcenci domnívati, že předloha bude znamenati hotové dobrodiní pro státní zaměstnance.
Jak jsem již řekl, předloha neznamenala nic jiného, než snížení mezd o 13-23%, mimo to znamenala okleštění celé řady práv a nároků zaměstnanců, mimo jiné se zřetelem na drahotní a rodinné přídavky pro manželky a jejich dítky.
Dnešní předlohy, o kterých máme jednati, tvoří dohromady nerozlučný celek a zpráva tisk č. 5021, kterou máme před sebou, jest ještě proti zákonu 394 pouhým neviňátkem. Předloha znamená opravdu historický mezník ve vývoji Československé republiky a přijetím této předlohy suspendovány jsou všechny popřevratové vymoženosti státních a veřejných zaměstnanců a pohřbena práce a námaha odborových organisací za uplynulých 25 roků.
Zkoumáme-li oprávněnost tohoto opatření vlády a koaličních stran, dojdeme k přesvědčení, že důvody uváděné vládními stranami nejsou správné a že pravé důvody jsou někde jinde, totiž v důvodech zahraničních.
Měli jsme příležitost právě před třemi týdny sledovati v tisku koaličních stran polemiku o tom, jakým způsobem pochodila vláda Československé republiky za hranicemi, když chtěla si vypůjčiti obnosy, aby mohla sanovati pokladniční poukázky, které jsou tohoto roku 31. prosincem splatny, a to ve výši 1900 mil. Kč. Tehdy mohli jsme čísti, jak zahraniční žurnály psaly o solidnosti Československé republiky, jak naznačily, že není možno, aby Československá republika mohla získati úvěru proto, poněvadž prý se nesvědomitým způsobem v Československé republice s penězi hospodaří.
Je fakt, že i když toto vláda popírala, přece jen vidíme, že bylo na tom něco pravdy a že vláda, aby zastřela blamáž zahraniční, přichází s určitými návrhy, s vládními předlohami, aby omezila vydání ve státní administrativě, aby dokázala na venek, že není potřebí, aby do Československa dosazen byl finanční komisař, nýbrž že je opatření toto zbytečné proto, poněvadž vládní strany cítí se dostatečně silné k tomu, aby provedly opatření o restrikci počtu státních zaměstnanců a o zhoršení životní jejich úrovně.
Je sice pravda, že koaliční strany našly určitou odvahu, již tlumočil jménem vlády pan ministr železnic Stříbrný, který prohlásil, že prý je mnohem lepší, když restrikci, resp. propouštění státních zaměstnanců budou prováděti oni sami, než kdyby propouštění toto prováděla snad vláda úřednická. Ale nám je známo, že páni byli odhodláni nechati provésti tyto nepříjemné věci vládě úřednické, aby sami navenek maskovali proti státním zaměstnancům svoji nevinnost, aby mohli nadále státní zaměstnance agitačně ovládati. (Výkřiky posl. Toužila.) Víme na př. z posledních projevů státních úředníků, že koaliční strany se přepočítaly, když hřešily na trpělivost a politickou indiferentnost státních úředníků. Právě poslední projevy, kde policie snažila se vtloukati státním úředníkům loyalitu k republice pomocí pendreků do hlavy, dokázaly, že přece jen najdou se již i mezi státními úředníky lidé, kteří prohlédli politiku vládních stran a najmě politiku, kterou strana národnědemokratická s úředníky a státními zaměstnanci prováděla a provádí.
Měli jsme příležitost právě v soc.-politickém výboru slyšeti p. referenta, kol. posl. Navrátila ze strany národnědemokratické, který prohlásil, že tato strana vítá opatření, která jsou činěna touto vládní předlohou. Vítá je proto, poněvadž nastane konečně pořádek.
Oni šli dokonce tak daleko, že nazvali státní zaměstnance v jejich většině lenochy, které prý je nutno z úřadů vyházeti a ponechati tam jenom lidi, kteří mají pečeť anebo legitimaci strany národnědemokratické. Pánové se totiž domnívají, že je možno, aby oni udělali s propouštěním obchod, jímž by se zbavili lidí politicky a národnostně nepohodlných. Musím však zde právě upozorniti, že tvrzení toto, učiněné v koaličních žurnálech, neodpovídá pravdě. Neodpovídá pravdě proto, poněvadž není takový nadbytek a takové množství státních zaměstnanců v podnicích, aby postačilo vyházeti pouze příslušníky oposičních stran anebo příslušníky cizích národností. Jsme přesvědčeni o tom, že vláda musí jíti mnohem dále, poněvadž finanční poměry budou ji k tomuto opatření nutiti. Jsme také přesvědčeni o tom, že budou to v prvé řadě příslušníci stran socialistických, stran koaličních, příslušníci nespokojených vrstev těchto stran, kteří budou v prvé řadě pykati za opatření, učiněná tímto zákonem. Proč? Proto, poněvadž oni již z hospodářského a materielního zájmu se musí snažiti o to, aby donucovali své předáky a důvěrníky k tomu, aby hospodářské poměry státních zaměstnanců zhoršovány nebyly.
Pánové, je také nutno, abychom se poněkud blíže předlohou zabývali. Vláda motivuje podanou předlohu číslo 5021 nutností, aby docíleny byly určité úspory ve státní administrativě. My naproti tomu tvrdíme docela otevřeně, že tento argument není správný. Není proto správný, poněvadž je prokázáno, že právě tato opatření, restrikce státních zaměstnanců, bude pro prvou periodu, kdy bude propuštěno těch 10%, vyžadovati zatížení státní pokladny nákladem přes 1000 milionů korun čsl. Tedy, kde je zde úspora, pánové? Vidíme, že naopak je zde určité zatížení, a že není to nic jiného, než opatření politické, které musí býti učiněno právě vzhledem k příkazu zahraničních kapitalistů, kteří si činí nárok na to, aby u nás, v Československu, diktovali, jakým způsobem mají se díti opatření proti proletariátu a státním zaměstnancům.