Prosím, stálí dělníci, kteří léta již platili do provisního fondu, byli skoro bezprostředně před jmenováním definitivními podle resoluce zákona čís. 541, libovolně přeměňováni na dělníky smluvní. Slavná sněmovno! Může-li se právem někde mluviti o nivelisaci, pak mohou železniční zaměstnanci plným právem prohlásiti: Ano, železničáři byli nivelisováni ministerstvem železnic. To, co se nedělalo v žádném jiném oboru, to se stalo na železnicích. Máme dnes 25 až 30.000 smluvních dělníků. Na těchto smluvních dělnících byly provedeny úspory tím, že jejich mzda 36, 38, 42 Kč byla sražena na 11, 12, 13, 18 a 20 Kč. Počítáte-li nejméně 10 Kč na jednoho člověka, je tu obnos 250 až 300.000 Kč denně, které ministerstvo železnic béře těm nejchudším z chudších dělníků na dráze, nehledě k tomu, že jim ničí celý výhled do další budoucnosti. Obnos 90 až 120 milionů Kč vzat byl tak se stolu nejchudších ročně, těch, kteří i při bývalé mzdě neměli možnosti býti řádně živi. Vzat byl v té formě, že se prostě sociální přídavky, sociální platy těmto lidem, kteří se nemohli brániti, odebraly, konfiskovaly. Co je v tom moudré politiky národohospodářské, co je v tom moudré politiky státní, to nám ukáže budoucnost.
Podíváte-li se do rozpočtu z roku 1922 a srovnáte jej s rozpočtem na rok 1924, uvidíte, že u dělnictva úkolového v dílnách, tedy u té elity, která pánům tak nejvíce ležela na srdci, snižuje se úkolový výdělek ze 156 milionů na 65 milionů korun ročně. Z 10.000 dělníků úkolem pracujícím téměř o 100 milionů korun snižuje se výdělek, vlastně hlavně u 4.000 dělníků sestátněných drah. A již se dále předpisuje pro všechny dělníky, kteří se dostali na jednotný stupeň výdělku: rozdělení tohoto výdělku na polovic a o jednu polovičku zkrácení výdělku všeho dělnictva dílenského. Ministerstvo financí obchází a nařizuje: Úkolový nadvýdělek ze 65 milionů na 35 milionů zkrátiti, režijní uhlí z 50 na 86 Kč zvýšiti, bolševický přídavek vzíti atd., atd.
Prosím, železnice, podnik, který vlastně opravdu vykonává při špatných platech zaměstnanců enormní výkon státně-politický a národohospodářský, byl tu po přípravách min. žel. vzat ministerstvem financí za objekt šíleného spoření. Na tom mnoho, pánové z ministerstva financí, nezískáte a až se úplatní zákon resp. nařízení 206, uvidíte, že uděláte ze železnic národohospodářskou mrtvolu; jestli ještě pak budete spáti na mrtvole, to nevím. (Veselost.)
Právě jest mi sdělováno z Košic: Smluvní dělníci byli roku 1922 ze stálých dělníků přejmenováni na smluvní a z 36-38 Kč mzdy přeřazeni na 25 Kč, teď se přišlo na to, že je to mzda příliš vysoká - 25 Kč, prosím na Slovensku, v Košicích! Dostali proto šmahem výpověď. To znamená: jsi přespočetný, půjdeš ven, ale když nám podepíšeš smlouvu, že v nižší kategorii budeš dělat službu, pak tě necháme pracovat - vždyť máme přece srdce. - Dole na výpovědi stojí: "Budete-li souhlasiti s nově stanovenou mzdou per Kč 22-denně, budete i nadále ve službách drážních ponechán. K podpisu nově stanovené mzdy dostavte se do evidenční kanceláře".
Prosím, takovým způsobem se redukuje životní úroveň těch nejchudších z chudých. Vy si lámete hlavu s redukováním, se snižováním platů. Pan zpravodaj říká: musí se propouštět, musí se snižovat mzdy a platy. Kdybyste to prosadili, aby se to dělalo všude, tak jako v ministerstvu železnic, nemusíte si kazit politické ambice. U nás se redukuje, snižuje, propouští, bez řečí, ale uvidíte hned, kde budeme, když tímto způsobem se bude pokračovat.
Také výkonný personál železniční služby je redukován, ačkoliv právě tento personál by měl býti udržován v takovém stavu, aby mohl vykonávat službu. Jedna z nejdůležitějších kategorií, kategorie strojvůdců, zápasí s neuvěřitelným nedostatkem nejen dorostu, nýbrž i zapracovaných strojvůdců. Co tomu řeknou odborníci, anebo lidé, kteří mají jen trochu smyslu, aby pochopili, oč se tu jedná, řeknu-li jim, že mám po ruce doklady o tom, že strojvůdci na hlavních tratích jsou ve službě 26 až 28 hodin s odpočinkem 3 hodiny uprostřed? Při strojní službě na hlavních tratích jest toto pracovní rozdělení téměř všeobecné. Jsou tu doklady ze všech možných topíren. Totéž naleznete u služby reservní a létací. Všude uvidíte, jak je natažena pracovní doba do nemožnosti v tomto nejdůležitějším podniku.
Mám tu, prosím, na př. poznámku: v Praze VII. výtopna vykazuje v první skupině nákladních vkladů pravidelné zpožďování se službou až 271 hodin. Věda říká něco o tom, že i vzdálení mimo domov je určitým fysickým úkonem. U druhé skupiny to jest také strojní personál, 322 hodin, u létací čety 260 hodin. Totéž, ne-li horší je u jízdního personálu vlakového. Je to stejné u všech ředitelství mimo ředitelství olomoucké a brněnské, kde na základě bývalé veliké dopravy na severní dráze cís. Ferdinanda jsou poměry o něco lepší. U všech ředitelství státních drah chybí personál. A ředitelství mohou dělat co chtějí, není jim povoleno přijímati ani nejnutnější personál. Totéž je v nebezpečné službě posunovací. Kam vede toto hospodaření, ukazují tyto číslice: V Kolíně bylo zahnáno 30 smluvních dělníků přímo z vykopávky do Nymburka ke službě výkonné, k jízdě a posunování. V 6 nedělích z těchto 30 smluvních dělníků byli 4 zabiti a 3 nadosmrti zmrzačeni.
V krátkém čase řepní kampaně zaznamenáváme do 24. listopadu t. r. ve službě železniční 30 mrtvých, 80 raněných, 20 rozbitých strojů a 100 rozbitých vozů. Nejedná se tedy jen o desítky mrtvých a raněných, o lacinou lidskou krev, ale jedná se i o desítky milionů škod, napáchaných na materiálu tím, že není dostatek personálu vyškoleného a nedostatek nahražován jest lidmi z ulice. Poměry dospěly tak daleko regulováním personálu, že lidé z ulice musí jíti rovnou cestou na brzdy, k posunu atd. Při tom nechci mluviti o jiných věcech, které státní správa železniční provádí, ubíjejíc ducha personálu. Tak na př. u Buštěhradské železnice hrdlí se dnes státní správa železniční se zaměstnanci o doplatky, vzniklé ze správného propočítání, ačkoliv jako suksesor převzala na sebe zákonem povinnost těchto výplat. A tak pokračuje nivelisace železničářů na všech stranách.
Mluví se o tom, že nejen přepersonalisování, ale i okolnost, že jsou zavedeny sociální platy způsobuje deficit na drahách a ve státních podnicích. Nechci zvláště o této kapitole mluviti, ačkoliv je to kapitola sama pro sebe. Otázka, jsou-li sociální platy podstatnou součástkou skutečného moderního, na vědeckém podkladě spočívajícího systému mzdového nebo ne i pro stát jako zaměstnavatele, myslím, že nezůstane již dlouho nerozluštěna. Aspoň cesty byly již nalezeny, ovšem u těch pánů, kteří mají zájem na opaku, ne, tam jsou tyto cesty usilovně zasypávány. Podíváme-li se do světa, vidíme, že všude tam, i kde je největší nouze a bída, ve státech poražených, sociální platy se udržují, a nejen udržují, nýbrž stabilisují se jako pevné, samo sebou je rozumějící.
U nás jest však agitace pro zrušení sociálních platů ještě velmi čilá. A to je nutno s politováním říci našim pánům úředníkům státním, železničním i všem ostatním, agitace, která je provozována úřednictvem inteligentním z prostého nepochopení, poněvadž věc je taková: Tím samým momentem, kdy u nás bude rozhodnuto o tom, že sociální platy budou rušeny, celá naše střední inteligence octne se v nejhroznějším sproletarisování, poněvadž jest dnes udržována nad vodou jenom sociálními platy.
Mám tu několik takových vět, jež potvrzují opodstatněnost sociálních mezd. Dr. Řípa napsal v "Sociální Revue" tuším, v čísle pátém - úvahu "Platové úpravy ve státních služebních poměrech". Tam se zabývá otázkou mzdy a přichází, a to je pozoruhodné tam, kde my jsme byli roku 1919, když jsme dělali zákon č. 541, když bylo stanoveno, že základem každého příjmu musí býti existenční minimum, t. j. nepohnutelná base, a na tomto existenčním minimu teprve se staví mzda podle vzdělání, zodpovědnosti atd. Dovolím si v tom směru později také naznačiti hotový náčrtek. Zásad nového regulativu platů, jak jej navrhuje na tomto poznání strana sociálně demokratická.
Dr. Řípa píše: "Zásadním východiskem při tvoření mzdy (v nejširším slova smyslu) jest fysiologické minimum nákladů životních potřeb. Pracovní mzda omezuje se v jednoduchém případě neučené práce na náklady udržování života obyčejného dělníka. Zde nalézá hranici. Předpoklad, že životní náklady pracující síly tvoří průměrnou míru výše mzdové, došel převelikého významu v literatuře mzdové theorie. Kdyby pracující síla jednala jako prodavatel zboží, musila by své náklady životní vypočítati podle svých nejnutnějších potřeb, a stanoviti svou cenu za současného připočítání přiměřeného výdělku". To je tedy ta nadhodnota, o které se mluví i jinde. A dále: "Mzda nemůže rovněž trvale klesnouti pod onen nezbytný stupeň životního nákladu, ježto by tím došlo k vystěhovalectví, vyhýbání se stavu manželskému a plození dětí, a konečně ke snížení počtu zaměstnanců v důsledku všeobecné nouze, jež nabídku pracujících rukou ještě snižuje, takže mzdy opět dostupují svého dřívějšího stavu."
Pánové! Není skvostnějšího dokladu nad tuto větu o tom, že jsme měli pravdu, když jsme řekli, že § 6 zákona č. 394, hlava II., není jenom nespravedlností, ale jest sociálně-politickým nesmyslem, který se musí vymstít. Jak je to možno, abyste v jedněch poměrech stanovili pro někoho, kdo měl to neštěstí nebo to štěstí, nevím, jak bych to nazval, že se oženil po 31. prosinci 1922, aby neobdržel sociální plat na ženu; komu se narodilo děcko po tomto prosinci, aby neobdržel příplatku na dítě? Čím to zdůvodníte? Jak je to možné, aby dva lidé vedle sebe za zcela stejných poměrů, byli tak různě honorováni: jeden minimální mzdou a druhý minimální mzdou a sociálními platy. To je monstrum, které přináší právník, který přece má jakási studia aspoň míti a vykazuje je také na papíře. To se nezrodilo v hlavě žádného politika, na to by byl nikdo ani nepřišel. Já nevím opravdu, jak mám něco takového nazvati.
Dr. Řípa píše dále: "Přiznávaje pracující síle minimální mzdu, plní zaměstnavatel v podstatě jen svou povinnost sociální. Teprve to, co poskytuje nad průměrnou minimální mzdu, je vlastně odměnou za práci." - ". . . nejenom výkon duševní předpokládá určitou theoretickou průpravu, studium, i samostatné výkony mechanické kladou na zaměstnance požadavek určitých zkušeností. Předpoklad, aby při stanovení výše mzdy byl vzat příslušný zřetel na theoretickou a praktickou průpravu zaměstnancovu, je však samozřejmým jen v tom případě, kdy zaměstnanec dovede jejich výsledků skutečně též použíti v konkrétních případech své praktické činnosti". Tedy: Dovede, může a využívá, ne když dělá s diplomem fajfky anebo Lohnlisty; ". . . při rozlišování mzdy minimální a vlastní mzdy, to jest mzdy spravedlivé, mzdy, v níž dochází ocenění předchozí theoretická a praktická průprava, intensita, vůle pracovati a schopnost aplikační v konkrétních případech, dojdeme v požitkových schematech státně-zaměstnaneckého služebního poměru k těmto výsledkům: Skutečnou mzdou je ona část základních platů, jež jde nad minimum platové, potřebné k uhájení existence zaměstnancovy a jeho rodiny. Pod pojem minimální mzdy tudíž spadá: a) místní přídavek, b) drahotní přídavek, c) přídavky rodinné, d) doplňovací část základního platu."
Poněvadž nejsem zvyklý jen kritisovati, přicházím také hned s ukázkou, jak by podle poznatků, které se dneska uplatňují u těch, kdož včera snad ještě byli jiného názoru, musil vypadati takový regulativ platový, aby odpovídal tomu, co musí býti od něj žádáno. Opírám se o okolní státy i o státy druhé: Anglie atd. Zde bylo na př. v debatě řečeno: V Rakousku jsou vyšší platy, dnes už pomalu i v Německu budou větší platy než u nás, ale to jsou věci vedlejší. My počítáme s tím, že nemůže býti jinak vyluštěn problém mzdy na drahách a u státních zaměstnanců vůbec než způsobem rozdělení personálu, resp. lépe řečeno, výkonu pracovního do 6 mzdových tříd. Každá třída znamená současné ucelené školské vzdělání. - Tak obdržíte právě 6 tříd. - Tyto třídy musí býti zařazovány do platového schema postupně, ne jak se to dělo dneska, že lidé, kteří zařazují úředníky se 4 měšťankami anebo nižší střední školou na začáteční plat absolventů celé střední školy a vše dohromady i s vysokoškoláky do stejných téměř postupových poměrů, pak nám vytýkají nivelisaci.
Stojíme na stanovisku, že musí býti kategorie na železnicích hned zpočátku zařazovány do služebního platu podle předepsaného předběžného vzdělání. Hodnostní třídy musí zmizeti! Tituly musí zmizeti. Nemá to smyslu. Když uděláme 28 stupňů platových, do prvého zařadíte šestou třídu mzdovou a dostanete se tak s vysokoškoláky do 11. či 12. platové stupnice hned u začátečního platu, pak jste teprve vykonali to, co stálým svým křikem mažete jako med kolem úst vysokoškolákům a středoškolákům, totiž že bude jejich předběžné vzdělání řádně oceněno. Ne, nýbrž oceněno teprve, když nebudou míti žádného "fordermana" za 20 let, oceňováno, hned když přijdou do služby. Tak rozumíme této věci my sociální demokraté, tvůrcové vašeho strašidla: nivelisace.
Dovolím si v tom směru předložiti návrh jistě opodstatněný tím, co je kolem nás a co je povinností naší nejen se stanoviska personálu, nýbrž i státu. Rád bych mluvil zevrubněji o těchto věcech, ale nemohu s-ohledem na obmezenou dobu řečnickou.
Přicházím proto k další otázce: Reorganisace státní správy, kterou hodláte začíti pro skutečné poměry slepou redukcí personálu. Včera "Prager Tagblatt" - to je zajímavo, že německé listy mají první všechny tajnosti, které jsou u nás projednávány - dnes "Národní Osvobození", přetiskly zprávu o obmýšlené redukci personálu. Pánové, kteří ty předpisy pro tuto redukci děláte, vemte na vědomí jedno: Ono je možno dělati různé experimenty, ale při experimentech je vždy to nebezpečí, že to, co experimentálně bylo postaveno, může se zbořiti na hlavu právě tomu, kdo tyto experimenty buduje. My nejsme nikterak zásadně proti reorganisaci státní správy. A že se vážně zabýváme tímto problémem, ukazuje náš názor při každé příležitosti uplatňovaný, aby byly železnice sloučeny s poštou v jedno dopravní těleso. Tím uspoříme naráz při dobré práci nejméně 20 procent nákladů bez snížení příjmů.
Jinak ale, chcete-li dělat reorganisaci státní správy, nedokážete to redukcí prací přetíženého personálu. Bylo tu naopak řečeno několikráte dobré slovo o těch nejvyšších a vysokých místech, nebudu to opakovati, třebas to hezky zní. Ale jedno přesvědčení máme my: U nás nebude moci býti reorganisace státní správy provedena, dokud nebude nejméně jedna polovina nejvyšších a vyšších míst zrušena. Máme tolik sekčních šéfů, tolik ministerských radů a tolik čekatelů, že myslím, že bychom velmi dobře, pokud jde o právníky, mohli lehce uhraditi nedostatek u soudů, u berních úřadů, ve financích atd. Totéž platí o technicích. Prosím, finance nemají na své pohledávky příjmy, protože nemají personál a nechají se takto odbývati, ač jiné resorty jsou přepersonalisovány. Jsem přesvědčen o tom, pánové, že by takový přesun značně pomohl. Ovšem, nesměli by býti posíláni do pense sekční šéfové a ministerští radové, aby udělali místo druhým. Místa tato musela by se prostě zrušiti. Jiná cesta nezbývá prostě proto, poněvadž budete-li chtíti dělati reorganisaci státní správy s dnešním počtem sekčních šéfů, ministerských radů, odborových radů a jejich čekatelů, neuděláte žádnou reorganisaci, nýbrž provedete jenom desorganisaci státní správy. Provedete desorganisaci prostě proto, poněvadž reorganisace půjde okolo těch pánů, kde by mohla míti účel a se shora řízena půjde dolů na ty nižší, bude tyto pensionovat, propouštět proměňovat na smluvní atd., jak se tyto věci už dnes dělají. A uvidíte potom, že vlastně není třeba redukovati výkonný personál, nýbrž že jest potřebí jenom upraviti a hodně zjednodušiti správu. To jest dáti těm pánům možnost, aby mohli pracovati a aby nepadali v kancelářích jeden přes druhého, aby museli měsíce přemýšlet o tom, co by měli dělati, aby opravdu vynikli, aby bylo vidět, že zaslouží, že na tom místě sedí, aby to své místo nějakým způsobem zodpověděli atd. Pánové, reorganisace se nebude tak dělati, jak si to představujete vy, protože se prostě tak dělati nedá, Reorganisaci musí předcházeti zjednodušení poměrů v centrálách a pak tyto centrály budou teprve schopny za pomoci odborových organisací reorganisaci prováděti. My se poctivé práci po této stránce nikterak nevyhýbáme, i když snad tu a tam budeme nuceni řezati do vlastního masa tam, kde uvidíme, že se personál drží zbytečně a že jeho zdržováním se ubírá jenom poctivý plat těch druhých, tam už najdeme způsob, jak by se ty věci vyřešily. Nebudete musiti vyhledávati cukr, nebudete musiti vyhledávati špiritus, nebudete nuceni manipulovati zvýšením nepřímých daní, zdražováním potřeb životních, aby se nemohlo na druhé straně říci, že si osladí někdo nebo ukrojí kus chleba na účet státního zaměstnance. Proveďte reorganisaci uvnitř centrál a uvidíte, že to druhé přijde už samo. Ovšem reorganisace, pod kterou vidíte vy jenom redukci nižšího personálu, není žádnou reorganisací.
Apropos! Dříve než se začne vážně mluviti o reorganisaci státní správy a redukci personálu vůbec, musíte nám dáti řádnou statistiku, abychom viděli, oč vlastně jde. Statistiku pěkně rozdělenou na dělníky, zřízence, nižší a vyšší úředníky, statistiku normovaných míst, systemisovaných a statistiku skutečně zaměstnaných, abychom neudělali hloupost dole, která by se nám na státě vymstila, abychom nahoře hloupost nechali v celé své dnešní slávě a velebnosti.
Přicházím k otázce hospodářsky i politicky nad jiné důležité, k otázce zavedení obchodního hospodaření ve státních podnicích. Znáte jistě zákon 404 a znáte prováděcí nařízení 206. Promiňte, pánové, jsem laikem, znám jenom to, čemu jsem se naučil z praxe za těch 25 let mezi státními zaměstnanci. Ale když čtu zákon 404 a když čtu to prováděcí nařízení, které dalo dva roky práce, než se objevilo na světle světa, tak si myslím, že to pánové s celou věcí ani nemyslí vážně. Takový zmatek položiti na papír a říkati tomu obchodní hospodaření, takovýhle galymatiáš! Pánové, nevím ke komu mluvím, ale ke každému, kdo na tom zákoně pracoval, volám s tohoto místa u vědomí plné zodpovědnosti! Pánové, přihlaste se a udělejte přísežné prohlášení, že budete prováděti obchodní hospodaření na těch předpisech, které jste zde udělali. (Hlas: Také ti, kteří pro to hlasovali!) To jest naprosto nemožné; pro to nařízení prozatím ještě nikdo nehlasoval a o to nařízení jde. (Hlas: Ale pro ten zákon se hlasovalo!)
Rád bych, aby z mé řeči byl dojem, že té věci rozumím tolik, co jest třeba, a proto bych nerad beze všeho radikalisoval proti tomu zákonu, poněvadž myšlenka zákona sama není takového rázu, jak se může na ní pohlížeti, když se věci nerozumí a zákon sám nemůže býti chápán. (Výkřiky komunistických poslanců.) Myšlenka sama má mnoho do sebe, když bude řádně provedena, jak to stát opravdu potřebuje. (Obrácen ke komunistům:) Nevykřikujte proto! Musili bychom zde mezi sebou súčtovati: Když se totiž o tomto zákonu jednalo při jednání o zákonu č. 394, a když jsem se já stavěl na stanovisko, aby tam bylo vloženo "zajištění dnešních poměrů služebních a právních" pro personál, vy jste to byli, pánové, kteří jste se první postavili proti tomu!
Nechtěl bych přeháněti a nemohu ty věci detailovati, ale řeknu tolik, že se nenarodil člověk, který by provedl obchodní hospodářství podle těch předpisů, jak se říká ve vládním nařízení č. 206/1924. Nemluvím o všech takových ustanoveních, která opravdu působí prazvláštním dojmem; když se zde na př. říká, že ukládá se podniku, aby předem vzal na sebe vyplácení pensijních požitků všem těm státním zaměstnancům, kteří u podniku ani nesloužili, aby totiž převzal na sebe 330 milionů Kč ročně pensijní výplaty za pensijní příspěvek 110 milionů Kč ročně, nemluvě ani o tom, že přece z těch 110 milionů příspěvků mají býti shromažďovány pojistné reservy do budoucna, tedy připláceti na přijatý příspěvek 220 milionů Kč z podniku na lidi, kteří v podniku zaměstnáni nebyli, nýbrž tento sociálně-politický úkol státu, mírovými smlouvami státům přikázaný, přesunouti na podnik, který se má vypracovat z desolátního stavu, do jakého byl přímo násilím připraven, to je více než snese člověk, který opravdu vážně myslí.
Vyžádal jsem si z ciziny řadu věcí, které se dotýkají otázek obchodního hospodářství ve státních podnicích. K svému největšímu úžasu jsem pozoroval, že pravděpodobně nemohla u nás prováděcí nařízení k zákonu čís. 404 vyjíti dříve než za dva roky, poněvadž rakouský Bundesbahngesetz vyšel teprve v červenci 1923, naši pánové byli tenkráte na dovolené a než se vrátili a než to pak "zmordovali" a popletli, aby to vypadalo tak, jak vypadá vládní nařízení č. 206 z letošního roku, trvalo to přes 9 měsíců. Nevím, snad to proběhlo příliš mnoha rukama, snad ten první pán, který to udělal zhruba, udělal to lépe, snad se to zkazilo teprve během své pouti za zdokonalením. Jedno jest však jisto: Adamovým žebrem jest tu rakouský Bundesbahngesetz, na ten se však navěsilo takových nemožností a nehorázností, že, říkám docela s klidným svědomím: Stát může vypsati milion korun odměny těm pánům, kteří to dělali, když také podle tohoto nařízení obchodní hospodaření provedou. V tomto případě nevyplatí stát jistě ani haléře.
Mám příklady toho, jak s daleko větší vážností se jinde dívají na tuto důležitou národohospodářskou otázku. Ve Švédsku ustanovil ministerský předseda Branting komisi, která měla úkolem jednati o otázce řádného obchodního řízení na státních drahách. Naši pánové měli by si přečísti zprávu této komise, aby viděli, že se dají dělati i v této velké věci velmi jednoduché výklady, které mají ovšem ten malér, že jim každý člověk rozumí - což ovšem není vždycky přáním našich pánů koncipistů různých nařízení a výnosů z nichž však jest naprosto jasno, kam směřují a co chtějí. Švédsko - zde jest také ještě jedno velmi zajímavé poznání - má dohromady 15.000 km drah a jenom 52.230 zaměstnanců. Tedy 1 km tratě ve Švédsku jest obsazen daleko menším počtem zaměstnanců, nežli u nás. Při tom však konstatuji ihned: Jako v celém světě v železnictví osobní náklady dělají polovinu příjmů, ať jest kilometr tratě obsazen jakýmkoliv počtem zaměstnanců - jelikož jde o hustotu jízdy a tím i příjmů podniku tak také ve Švédsku obnáší osobní náklady polovinu veškerého vydání. Leč k věci: Brantingova komise odvádí svoji práci, ve které říká mezi jiným: "Mezi státem jako podnikatelem a jako politickým tělesem musí býti činěn zásadní rozdíl." U nás naproti tomu jest v celém nařízení č. 206 viděti, jak v ministerstvu financí si umínili pánové, že skoro v každém paragrafu musí býti vsunuta kuratela ministerstva financí, aby se nezapomnělo, že chceme vlastně dělati obchodní řízení pod byrokratickými formulkami ministerstva financí. Dále praví komise: "Státní dráhy byly budovány pro fedrování průmyslové činnosti země a vyvinuly se na největší podnik země. Státní železnice mají býti organisovány jako železniční podnik; náležeti mají výhradně státu, který stanoví zásadu pro jejich správu a kontroluje tyto. Vedení a správa mají býti však úplně neodvislé od politické organisace státu. Výdaje musí býti kryty příjmy. Doprava musí býti v prvé řadě udržována tam, kde vydání jsou poměrna příjmům. To neznamená snad, že ostatní doprava má býti zastavena, nýbrž naopak, že musí stát dáti potřebné prostředky k disposici, aby této hospodářské zásadě i na pasivních tratích bylo učiněno zadost." To je ovšem něco jiného, než u nás, kde chtějí na železnicích hospodařiti naši páni průmyslníci, velcí zemědělci, mlynáři atd. na účet státu, usilují o to, aby zadarmo jezdili a vozili své tovary a pak vykřikovali: My na to doplácíme, to nejde dělat. Zájem státního podniku v obchodním hospodaření musí býti velmi přesně oddělen od zájmů soukromých podnikatelů.
Komise praví výslovně: "Jelikož osobní vydání na státních drahách činí polovinu všech nákladů, jest úprava mezd a platů pro finanční hospodářství podniků veliké důležitosti." A jak luští komise tuto otázku, o tom se dočteme v kapitole: Kapitál a zisky, kde se praví: "Kapitál státních drah složen je takto:
Obligační kapitál - kmenový kapitál - a kapitál sekundérní. Druhořadý kapitál představuje nevýnosný majetek státu a musí proto býti odepsán. Obligační kapitál representuje půjčku, tedy vlastní provozní kapitál, zatím co kmenový kapitál hraje touž roli jako akciový kapitál v podniku soukromém. Při dnešních poměrech musí obligační kapitál nésti 5% a kmenový kapitál 6%. Dále musí býti zřízen reservní fond z 10% čistého zisku, až tento fond obnáší 10% kmenového kapitálu. Z reservního fondu mohou býti brány prostředky jenom pro krytí případných ztrát. Ohledně daňové povinnosti musí býti se státními drahami jednáno tímtéž způsobem jako se soukromými podniky."
A dále: "Správní orgány. Správní rada složena je z 29 členů. Z těchto jmenuje říšská rada 8 členů (každá komora 4) a král rovněž 8, jakož i předsedu. Z ostatních voleno je 6 členů personálem a 6 tělesy zastupujícími uživatele dráhy. Členové voleni jsou na 4 roky, načež mohou býti opětně voleni. Náhradníků není. Železniční rada volí ze svého středu výbor o 6 osobách, jež společně se ředitelem tvoří správní radu."
Dám pánům, kteří se o věci zajímají, otištěním této zprávy příležitost, aby viděli, jak jednoduše může býti i taková velká věc udělána a jak může prospívati. V celém světě, všude, kde se státní podniky zobchodňují, je vedení nejen v rukou úřednictva, ale na vedení účastny jsou i odborové organisace, výbory personálu atd. A společnými silami vykonáváno jest velké dílo. Pánové, můžete se dívati na naše odborové a politické organisace jak chcete, bez naší práce nevykonáte nic dobrého. Tolik lásky k tomuto státu a tolik rozumu k u držení tohoto státu prokázalo už dělnictvo a zaměstnanectvo, aby získalo právo spolurozhodovati o své práci! Od Vás slyšíme sice velké věci o lásce k tomuto státu, ale jenom po tak dlouho, dokud Vám tento stát sype a k vašemu osobnímu a třídnímu obohacení dělá to, co si Vy zájmově přejete - ano, ať žije král, který dělá, co chceme my. - Takové lásce se proletariát neučil. My chceme pracovat, my chceme vykonat všechno na záchranu a posílení tohoto státu, ale nenecháme si s výsledky své obětavé práce prostě diktovati to, co Vy si představujete. Nechci býti fantastou, ani mne nenapadne. Když však jako člověk, který tyto věci troch u zná, promyslím všechno, co se dnes kolem nás děje, tu mně přichází na mysl stará doba gründerství v Rakousku, o které také mluvil kolega Buříval, třeba ji přímo nejmenoval, v rozpočtovém výboru. Pánové se pamatují na jistou stranu historie železnictví v Rakousku, kde se pojednává o tom, jak byl stát v 60. a 70. letech o obrovské miliony ošálen bezohledným, nenasytným - ovšem ale přísně vlasteneckým kapitalismem. Tak se mi zdá, že určité skupině našich nadvlastenců jde o to, aby železniční podniky, které znamenají celou čtvrtinu našeho státního rozpočtu, a které jsou největším podnikem v tomto státě byly uměle zkrachovány a aby přivedeny byvše obchodně i dopravnicky na mizinu, spadly do klína Živnobance et Cons., smluvené s francouzskými a jinými společnostmi kapitalistů. A nad to zdá se mi, že usilují tito pánové o to, aby jim naše železnice spadly do klína v takovém stavu, aby mohly říci státu: Co s takovým kremplem teď budeme dělati? V tomto stavu můžeme si vzíti železnice na starost jen tenkráte, budete-li nám garantovati nové investice. To značí starou gründerskou politiku z let šedesátých a sedmdesátých. Tenkráte se také postavil 1 km státem garantované dráhy, řeknu, za 1000 a účtovaly se do garancie 2000 Místo 4% garantoval a vyplácel tak stát 8%, bouda se postavila za 5000 a dalo se do účtu 10.000. Víte přece, jak se to dělalo. Takovým způsobem se podvodně investovaly do garantovaných peníze pro získání obrovských stoprocentních výdělků. Vedle toho se ze stávající podstaty vyssálo, co se vyssáti dalo a když bylo získáno vše, co se získat dalo, hodily se dráhy úplně zničené státu na krk. Ovšem za značně přeplacenou cenu. Pozoruji-li, co se dnes na drahách a s drahami děje, mám dojem, že určité kruhy usilují o to, aby odstranily jakýkoliv vliv na železnice, který by jim tam mohl překážeti. A z tohoto poznání mám za to, že se pánům stýská po těch gründerských časech a nejraději by provedli podobný pokus na té naší, jimi tak velmi vřele milované Československé republice, na které, myslím, že je jim to nejmilejší: kasa ministerstva financí.
Vidíme, že ve všech jiných státech se nejen připouští, ale naopak přímo povolává personál a důvěrníci stran ke spolurozhodování v takových velkých podnicích. Prostudujte si jenom, jak to po této stránce vypadá v Anglii. Zde jsou zřízeny spolurozhodující výbory, a sice železničním aktem z r. 1921, kde personál stejným právem jako zástupce podniku zasahuje na nejvyšších místech v podnicích. Děje se tak hlavně v Rakousku, odkud vzali pánové předlohu pro své nařízení č. 206. Dokud nebude zastoupení personálu a jeho organisací při těchto důležitých paktech také provedeno u nás, nemůžeme věřiti, že ty věci, které se dělají, dělají se na prospěch státu a ne na prospěch soukromých zájmů.
Končím stručným opakováním. Oč se nám jedná v této opravdu velmi vážné situaci, jest toto: Aby reorganisace správy státní byla provedena za účasti zástupců personálu a jeho organisací tak, aby byl opravdu zaručen nerušený vývoj tohoto státu do budoucna. Sem patří také otázka sloučení pošt se železnicemi v jeden podnik; aby na škody spáchané zák. č. 394/1924 bylo uděláno, co se udělati dá, přijetím řádného platového regulativu, jak jej navrhneme a který současně musí sloužit za podklad kolektivních smluv personálu v odbyrokratisovaných podnicích státních. Ovšem, není-li možno tak, jak věci stojí k dnešnímu rozpočtu, o těchto věcech mluviti jako o dodatečných návrzích, mluvíme o těchto věcech jako o podkladu pro budoucí rozpočet, t. j. aby mohly býti provedeny před sestavením příštího rozpočtu aspoň v těch zásadách, které navrhujeme; aby se všeobecně mzdová otázka zaměstnanců, která je tak důležitá, luštila na podkladě, který znamená dobro pro stát a dobro pro budoucnost státu; aby v otázce oficiantské byl udělán konečně pořádek; rovněž tak v otázce staropensistů a rentistů; aby ve věci redukce personálu se neudělalo nic bez odpovědných zástupců personálu odborových organisací, stejně tak ve věci převedení systému státního, byrokratického hospodaření na systém obchodní, aby nic se nedělo bez zástupců personálu a organisací.