Následkom toho povstal na Slovensku nepokoj. My sme proti tomu protestovali, chodili a vymáhali, ale náprava sa nestala, poneváč nás utešujú tým, že prijde nová novelizácia tejto dane - a zostalo všetko pri starom. Ale hovorím, že by človek neveril, že je možno v našom štáte, kde je predsa dosť poriadku, aby takéto nariadenie mohlo spatriť svetlo sveta.
Druhé také nariadenie je zase pre producentov vína. Je to nariadenie o prevádzaní všeobecnej dane nápojovej, a túto práve keď orgány finančné kontrolovaly, začaly po vinobrani chodiť po sklepoch a hostincoch a pozerať, ako veľký má každý sklad vína a ako vedie svoje hárky v evidencii, každému tieto orgány odpočítaly podľa zákona 10% na kvasnice a na ztratu. Ale druhého dňa prišly opäť, že vyšlo nové nariadenie, kde sa nariaďuje, že sa týchto 10% odpočítať nesmie. To je zase jedna taká nehoráznosť, proti ktorej musíme protestovať a zdôrazniť, že takto to ďalej nemôže a nesmie ísť a že tu ministerstvo financií musí urobiť nápravu. (Místopředseda Buříval zvoní.)
Ja by som rád ešte niekoľko slov povedal o zemedelskom školstve. Niet na to času, a preto len pripomeniem jedno, že snáď netreba ani tak náhliť so zakladaním škôl nových, ako skôr jestvujúce zemedelské školy vybudovať, a to vybudovať internáty v Nitre, v Holiči, Trnave atď., poneváč bez internátu táto dochádzka pre roľnícku mládež je veľmi nesnadná a nie je na dlhšiu dobu možná. Ľutujem veľmi, že ministerstvo financií zamietlo požiadavok ohľadne sriadenia zahradníckej školy v Eberharde, lebo na celom Slovensku niet žiadnej zahradníckej školy. A túto jednu sme chceli sriadiť, ale ministerstvo financií zamietlo návrh ministerstva zemedelstva. Budeme sa tohoto požiadavku domáhať a neupustíme od neho, poneváč v Čechách a na Morave je päť zahradníckych škôl vyšších a nižšich, u nás však niet ani jedinej nižšej. (Hlas: Pane doktore, Pasteurův ústav v Bratislavě byl by lepší než zahradnická škola!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.
Posl. dr. Blaho (pokračuje): Prosím, snáď v Košiciach bol by vhodnejší alebo niekde na východe, poneváč ten v Prahe je veľmi vzdialený. Na to môžem pánu kolegovi odpovedať, že je to požiadavok veľmi časový a veľmi rozumný, pretože pred dvoma dňami bol besným psom pokousaný Slovák zo župy Nitrianskej, z Volovce, priviezli ho do Prahy, poneváč na Slovensku niet žiadneho ústavu, ale na stanici ho vyložili z vozu mrtvého, lebo vo vlaku zomrel. S týmto požiadavkom tedy my všetci Slováci súhlasíme.
Dovolil by som si upozorniť pána ministra zemedelstva, aby nezapomínal na ovocinársku školu na Myjave a ovocinársku školku v Krupine, kde sú bohaté ovocinárske kraje, ale je treba tam zaviesť a zušľachtiť ovocné nové kultúry.
Na adresu pána ministra zdravotníctva by som mal ešte viac žiadostí, a to predovšetkým, aby bola konečne už raz do štátnej správy prevzatá lučenecká nemocnica. V Lučenci, na samých maďarských hraniciach, máme tak biednu nemocnicu, je soštátnená, ale nie je prevzatá. Preto je treba, aby táto nemocnica bola vybudovaná, aby bolo venované aspoň niekoľko 100.000, aby bola dôstojne vypravená. Bytčica, kde je nemocnica pre deti, a kde je primárom dr. Ivan Hálek, žiada už cely rok o jedného lekára viac, poneváč služba je tam veľmi obtížna. Košice, za ktoré musíme byť našej štátnej správe povďační, lebo tam venovala už 15 milionov korún čsl., majú najmodernejšiu nemocnicu od Prahy až po Odessu, lebo celý východ postráda takejto nemocnice, ako je košická, dokonca ani v Rumunsku takej nemajú. Ale je treba postaviť a k nej pričleniť ústav pre roentgenovú therapiu a ústav radiotherapeutický, ktorý v Košiciach je potrebný, poneváč viete, ako je drahé jazdiť z východného Slovenska na príklad do Prahy do Pasteurovho ústavu, a do Jáchymova je ešte ďalej. Preto žiadam pána ministra zdravotníctva, aby toho dbal a ako dosiaľ i naďalej venoval pečlivosť slovenským nemocniciam!
Ústav pre choromyselných, ktorého tu bolo už vzpomenuté pí. kol. Purkyňovou, je nutný buď v Bratislave alebo inde, ale je treba dvoch alebo troch ústavov pre choromyselných, lebo opatrovanie choromyselných je u nás tak primitívné, že by sme s tým vôbec nemohli ísť pred verejnosť. Žiadame si aspoň takých ústavov, aký je na Morave na pr. v Kroměříži.
Ku koncu by som ešte žiadal p. ministra, aby už neodkladal ďalej riešenie otázky lekárskych komôr na Slovensku, aby konečne sa lekári mohli aj tam organizovať.
Na úpravu rieky Moravy je daný do rozpočtu malý obnos. Viem, že môj hlas je hlasom volajúceho na púšti, lebo znám naše štátné financie, ale na rieku Moravu bolo zapomenuté nesprávne, poneváč by bol zúrodnený celý kraj, keby sme pokračovali v úprave, ktorú sme začali. Založili sme v Malackách melioračnú jednotu a prosil by som pre ňu podporu. Je veľmi dôležité, aby ministerstvo zemedelstva venovalo väčší zreteľ zalesňovacej otázke na Slovensku, lebo za 20 rokov nebudeme mať na Slovensku dreva. Venovať peniaze na túto otázku z veľkých výnosov, ktoré nám lesy dosiaľ dávajú, je veľmi potrebné a veľmi časové.
Stalo sa veľa pre slovenské veci a pre slovenské potreby sú dané do rozpočtu slušné položky. Veľa nám však ešte chýba, veľa by sme ešte chceli, ale vieme uvážiť našu finančnú situáciu, a preto prijímame tento rozpočet v celku aj v podrobnostiach, a ja preň hlasujem. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, p. posl. Brodeckému.
Posl. Brodecký: Slavná sněmovno, dámy a pánové! Chápu se slova k věci nadmíru důležité. Snad zklamu mnohého z vás, kteří jste zvyklí, že kdykoliv s tohoto místa mluvím, mluvím, jak bylo kdysi nazváno, umíněně vždycky jenom na prospěch státních zaměstnanců. Prosím, aby tentokráte nebylo na moje vývody takto předpojatě pohlíženo. Jedná se nám dnes opravdu o vysoce důležité otázky státně-politické a národohospodářské, a kdyby mělo býti to, co chci říci, opravdu opomíjeno považováno jsouc jenom za řeč, která je mluvena z oken a promluvena, vykonala svůj úkol, pak s tohoto místa prohlašuji, že se v našem státě blížíme neodvratně k vnitřní katastrofě politické i hospodářské. Rád bych poukázal v úvodu na mnohá neporozumění, která vznikla k velmi důležité otázce poměrů státních zaměstnanců, na neporozumění a nepochopení, z nichž pomalu nám vyrůstá opravdu příšerná nebezpečí pro stát. Chtěl bych ukázati, že mezi zákonem čís. 541 z r. 1919 na straně jedné a zákonem čís. 394 z r. 1922 na straně druhé, vyhloubena byla nepřeklenutelná propast, do které sune se všechno to dobré, co jsme po této stránce státní a národohospodářské politiky, nejen pokud se týká personálu a otázek sociálních pro personál, ale i pokud se týče celého státního národního hospodářství získali v prvních letech budování naší republiky.
Otázka osobních vydání ve státním rozpočtu, a na to je neustále ukazováno, má velkou úlohu, má opravdu nesmírnou důležitost, a proto je nutno každému, komu opravdu záleží na tom, abychom po stránce rozpočtu a po stránce vnitřního hospodaření vycházeli tak, jak to k svému vývoji potřebujeme, prohlásiti s celou rozhodností: budou-li otázky zaměstnanců luštěny takovým způsobem, jak jsou luštěny v posledních dvou- tří letech v naší republice, pak se blížíme ke katastrofě. Nechci mluviti velká slova, chci jen věcně a číselně doložiti své tvrzení, aby se všeobecně vidělo, co všechno souvisí s tím, co jsme kdysi jako zásady hájili a co hájíme i dnes, co však bylo jenom ze stranické zaujatosti bráno tak na lehkou váhu, že se dnes ocitáme v situaci naprosto neudržitelné.
Vidíme, že v poslední době se hrne do luštění státně-zaměstnaneckého problému u nás kde kdo. Každý, kdo si koupí na př. na železnici lístek na 10 km, bere si tím právo, aby nejenom kritisoval obrovský, kombinovaný podnik, ale bere si tím i právo, aby rozumoval o železniční politice z hlediska národohospodářského ve velkém. Mnoho-li nepovolaných činitelů, mnoho-li lidí, kteří mluví, že chtí dobro státu, páše však uplatňováním svých rozumů po této stránce hotový zločin na státních zájmech, je vám všem známo. Osudu žel, že v řadách těch lidí, kteří ženou poměry tak daleko, se nalézají i lidé z řad vysokého našeho úřednictva, kteří by měli vědět, co dělají, a kteří by si měli býti vědomi důsledků těch různých opatření, jež navrhují. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Osobní vydání v našem rozpočtu, o němž se všeobecně prohlašuje, že je neudržitelný, vykazuje 7 miliard korun, tedy více než jednu polovinu celého rozpočtového vydání. Není tedy divu, že se nalézají lidé, kteří snad z dobré vůle by chtěli po této stránce přinésti něco dobrého pro svůj stát. Ale děje se to opačně po většině, jak dokážu, děje se to způsobem, který znamená pro věc více škody než zisku. Počet zaměstnanců státních udává se u nás na 342.000. Nemohu toto číslo vysloviti, aniž bych neprohlásil, že je to prapodivné hospodářství a že je velice divné, že nemáme ve skutečnosti řádné statistiky mimo tu snad, která důvěrně a tajně se drží ve statistickém úřadě a které nemůžeme kontrolovati, je-li správnou nebo není-li správnou. A přes to, že nemáme statistiku, mluvíme o 342.000 státních zaměstnancích, aniž bychom si ujasnili, že mezi těmito zaměstnanci jsou povětšině lidé, kteří nemají přímo naprosto nic společného se státně-politickými úkoly anebo neměli by míti. Máme vlastně ve skutečnosti u nás státních zaměstnanců i s četníky a policií dohromady necelých 100.000! Všechno ostatní, jak ukážu, jest zaměstnáno v podnicích státních a kdyby těmto státním podnikům nebyl stále kroucen chřtán nejnesnesitelnějším byrokratismem na jedné straně a na druhé straně administrativním lajdáctvím, které nemá sobě rovna, pak bychom viděli, že nesmíme mluviti o státních zaměstnancích jako o vyžíračích republiky ani u těch, kteří jsou opravdu státními zaměstnanci, poněvadž také oni musí své skromné živobytí dobývati prací, tím méně však o těch, kteří jsou ve státních podnicích. Celou polovinu státních zaměstnanců tvoří železniční zaměstnanci, kteří při skromném žoldu a my na tuto otázku ještě přijdeme - vykonávají produktivní práci a kteří jsou mezi vyžírače zařazováni paušálně tím způsobem, že se zapomíná anebo že se úmyslně přechází přes všechen ten velký, jimi poctivě plněný státně-politický a národohospodářský úkol, kteří zastávají svoji práci v podniku na víc oproti zaměstnancům v podnicích soukromých.
Uvažme: Naše valuta je znehodnocena, řekněme šestkrát znehodnocena - ceny životních potřeb již desetkrát vyšší oproti době předválečné - a za tohoto stavu odvádějí na př. železniční zaměstnanci svůj výrobek za obnos 2 1/2, 3, 3 1/2, v nejvyšším případě čtyřnásobný oproti době předválečné. A rozdíl ten odvádějí na prospěch veškerenstva. Na příklad jenom deklasifikace nízkých již tarifů nákladních posledně provedená a několikrát tady zmíněná obnáší 400 milionů Kč, ze kterých neměl z konsumentů nikdo nic, které však železničním zaměstnancům jsou vykázány teď jako schodek v jejich pracovní síle. Prosím, když někomu vyplácím polovinu platu za jeho práci a druhou polovinu platu si nechávám pro sebe, pro zlepšení produktivnosti svého podniku a potom tomu člověku vyčítám chleba, že se nevyplácí, poněvadž podnik, v němž pracuje, ale nerozhoduje, je pasivní, to není žádné poctivé jednání, to není jednání, které by těchto 170 nebo 180 tisíc zaměstnanců mohlo nějakým způsobem nadchnouti k tomu, aby se ještě více obětovali v práci, a aby vedle nutného živobytí pro sebe, z podniku vynesli také ještě větší podporu národnímu hospodářství a provádění těch státně-politických úkolů, které zaměstnancům nebo podniku státem spravovanému byly uloženy.
Prosím! Polovinu ze zaměstnanců tvoří železničáři. 40.000 je poštovních zaměstnanců, o nichž platí téměř doslovně, co jsem řekl o železnicích. Vezměte 20.000 zaměstnanců tabákového monopolu, vezměte zaměstnance celních skladišť a dolů atd. a objevíte, že z těch zaměstnanců, jimž jedna strana měla tu laskavost kdysi - dnes ovšem se k nim falešně lísá - dáti titul vyžíračů republiky a jejich rodinám, ženám a dětem nadvyžíračů, které přece nemá nikdo povinnost živiti, že těch státních zaměstnanců u nás máme vlastně necelých 100.000. To ostatní jsou dělníci, pracovníci v podnicích státních, kteří na svých místech v těžké práci pomáhají udržovati cely národohospodářský náš život a kteří nejsou plně placeni jenom proto, poněvadž velkou část výsledků své práce musí ve formě státněpolitických úkolů odváděti národnímu hospodářství. A po těchto lidech právě ti, kdož jsou jimi živeni, při každé příležitosti hodí kamenem. Ve všech našich státních podnicích pracuji zaměstnanci tak, že se vyrovnají svým výkonem dělnictvu a zaměstnanectvu ve všech soukromých podnicích. Ba více ještě: u nás pracují železničáři a pošťáci tak, že se vyrovnají svojí prací železničářům a pošťákům v celém světě. Uvážíme-li na př. poměry anglické, kde za docela jiných, daleko příznivějších předpokladů vykonává železničář službu za docela jiné rozlohy stanic, zařízení, materiálu vozebního atd. a uvážíme-li, že při naprosto nešťastném hospodářství personálním u nás v centrálách, se vyrovná výkon železničáře českého výkonu železničáře anglického a že schází v Anglii proti nám jenom 0·9 člověka na 1 km - v Anglii asi 11·4 a u nás asi 12·3 - prosím, nemůžete si stěžovati na malou výkonnost, a my nemůžeme s klidem bráti výtku, jakoby naši železničáři, nebo naši státní zaměstnanci vůbec nepracovali tolik, jako pracují zaměstnanci v podnicích soukromých, příp. v podnicích stejného druhu i v cizině. Ovšem, také naši odborní úsporníci mluví o tom, že je třeba provésti reorganisaci státní správy a že tím bude otázka prosperity vlastně jaksi vyřešena. Prosím, pan kol. Mach zde prohlásil jistě s upřímným nadšením, že zemědělci jsou syti toho odstrkování ve prospěch průmyslníků a že žádají, aby byla postavena zemědělská výroba na roveň výrobě průmyslové co do ochrany státem atd. Oč větším právem, pánové, můžeme my říci, že žádají také státní zaměstnanci, aby byli postaveni na roveň každému jinému pracovníku, který, když vykoná poctivě svoji práci, chce míti poctivě zaplaceno a ne polovici zaplaceno a ne, aby nad to ještě při každé příležitosti vyčítán jim byl žvanec, který je jim ze všech stran záviděn a ze všech stran předhazován.
Chtěl bych poukázati na jednu věc: Když sociální demokracie roku 1919 prosadila, že byl zákon platový postaven na jiný základ než byl až dosud, t. j. na řádné existenční minimum nejnižšího zaměstnance, strhl se pokřik, že prý tyto socialistické zákony nivelisují, že totiž na účet inteligence, studovaného proletariátu zvyšují nadměrně životní úroveň nevzdělaných, negramotných. Bylo také ihned mluveno o nutnosti denivelisace pro naše úřednictvo z řad inteligence těmi, u nichž by se dalo přece jenom očekávati, že chápou všechny ty věci z hlubšího stanoviska než jenom se stanoviska nějaké stranické fráze. Studovaní lidé sedli také na lep t. zv. denivelisace. Demagogie, která se s denivelisačním heslem prováděla, měla pak za následek, že byly ze základu otřeseny zásady zákona 541. Našli se totiž úředníci, ovšem hlavně v nejvyšších místech, kteří bez ohledu, jaké budou následky toho - a oni si musili býti vědomi těchto následků - zpracovali zákon 394, který je začátkem tak zv. denivelisační akce prý na prospěch studovaných středoškoláků a vysokoškoláků podnikané. Provedený zákon 394 znamená však po pravdě v prvé řadě zproletarisování studovaných lidí, zproletarisování středoškoláků a vysokoškoláků až na několik těch pánů na nejvyšších místech. Tento stav způsobil, že právě v VII., na konci VIII. a v VI. hodnostní třídě, tedy tam, kde studovaný člověk se jaksi loučí s karierou, ztrácejí jednotlivci 500 až 600 Kč měsíčně. Tato "denivelisace" stála tedy studované zaměstnance 500, 600 korun měsíčně, zaměstnanci s nejmenším platem utrpěli ovšem také značnou ztrátu: 1200, 1800, až daleko přes 2000 korun ročně. Jestliže budete, pánové, na prospěch studovaných lidí takto dále denivelisovat, tedy rozdenivelisujete v první řadě studované zaměstnance, středoškoláky a vysokoškoláky až k úplnému zproletarisování. Tedy: abyste dostali na jedné straně pro několik nejvyšších míst - jak myslíte vy - vysoké platy, zproletarisujete bez ohledu na předběžné vzdělání všechno, co je doleji. Uvažte, že dnes jsou vedoucí místa ve všech resortech více než dostatečně obsazena poměrně mladými lidmi - my o tom budeme ostatně mluviti v otázce reorganisace. - Ale nejen, že jsou tato místa dostatečně obsazena, nýbrž jak jest dobrým zvykem u státních úřadů, mají tato místa už také řádnou reservu, která čeká na úmrtí těch poměrně mladých vysokých úředníků. Uvažujte dále: Vysokoškolák proběhne dnes v několika málo letech X., IX., VIII. třídu a v sedmé zůstane, jak poměry vypadají, trčeti. Středoškolák zůstane trčeti ještě níže. Tedy vlastně teprve po těch deseti letech pozná, že se ocitl na mrtvém bodě, kdy už nebude moci dále, potom teprve si uvědomí hroznou situaci, do které se dostal tím, že dal státnímu zaměstnání přednost před zaměstnáním soukromým. Dovedete se, pánové, vžíti do toho, že se tu psychologicky připravuje ve všech resortech našeho státu situace, kdy budeme míti co dělati s naprosto roztrpčeným a nespokojeným studovaným personálem na vedoucích místech, který nebude schopen sociální uznalostí zdolati nespokojenost, která půjde zdola, nýbrž naopak, který s touto nespokojeností zdola splyne. A to musí znamenati nejenom katastrofu tohoto luštění otázky státních zaměstnanců, ale i katastrofu našich státně-politických a národohospodářských úkolů.
Podívejte se na zásadu, na které zde byl budován zákon čís. 541 o existenčním minimu. Pánové přišli dnes ovšem k jiným názorům. Dovolím si později citovati z tohoto poznání bývalých nepřátel nivelisace čistě vědecké zdůvodnění toho, co nám bylo předhazováno jako nivelisace, jako zlý úmysl zničiti studovaný proletariát a co dnes uznáváno jako jediné správné východisko z neudržitelné situace, ve které se nalézáme. Zákon 394 percentuelně zvyšuje základní služné. Pánové, kteří navrhli toto schematické, percentuelní zvyšování platů, jsou úředníky, jsou to lidé, kteří mají staré zkušenosti, kteří říkají, že budou konati - a také přísahali na to dobré služby ve prospěch státu a jeho budoucnosti. A co udělali? Na místo, aby jako lidé, kteří studovali národohospodářství, sociální politiku - a nevím co všechno se studuje při právech, já jsem dělník z fabriky, já to nemohu dobře chápati - s ohledem na změněné všeobecné hospodářské poměry typisovali minimální mzdu a s touto pak počítali jako se základem platových skupin státních zaměstnanců, na místo, aby k této typisované minimální mzdě postavili sociální plat, který neznamená jenom přenesení se přes nejhorší doby, nýbrž znamená současnou i zkoušku, je-li nutno sociální platy vůbec zařazovati do pravidelných typů odměňování státních zaměstnanců - na místo toho všeho si udělali věc velmi pohodlně: Zavedli jednoduchý percentuelní systém, na který jistě nemusili trávit dlouhá léta studii s národním hospodářstvím, sociální politikou atd. Zásady zák. č. 394 zpracovány jsou s takovou ledabylostí a lhostejností k nejdůležitějším otázkám státu, že nemůže nikdo, komu opravdu záleží na tom, abychom se dostali ven z té katastrofální situace, ve které se ocitly všechny státy po válce, připustiti, aby takovým lehkomyslným, nezodpovědným způsobem byly u nás luštěny otázky nejdalekosáhlejšího významu. Když takový člověk, právník, který má přece studia a o kterém se předpokládá, že zná věc, vezme tužku a udělá prostě 75 %ní zvýšení v době, ve které se rodí heslo: pryč se sociálními platy, musí přece ihned vidět, že jeho sociální platy budou celé zataženy do pevných platů. Musí vidět, že navrhuje systém, dle kterého až dojde k provádění hesla: pryč se sociálními platy, on sám neztratí ničeho, nebo velice málo, poněvadž mu na drahotních přídavních zůstane snad 48 K. A když si dále vypočítá, že od 1. ledna se bude strhovat 20 % drahotního přídavku a jemu se strhne jen 9 K 60 h, kdežto takovému chudákovi ze 7., z 8. třídy se bude strhovat ne 9 K 60 h ročně, nýbrž 400 až 500, ba 600 K měsíčně, dalo by se přece jen od něho očekávati, že zarazí a že, i když to pro něho dělá dobře, tento systém zamítne jako nemravný.
Byli jsme v Rakousku zvyklí na leccos promiňte pánové, nechci tím volati Rakousko zpátky - ale tolik noblesy v nejvyšším úřednictvu, zabývajícím se personálními otázkami v Rakousku, bylo, že nepočítali v prvé řadě, jak ta která úprava dopadne pro ně, nýbrž že nakonec počítali tak, jak jim velela jich povinnost a jejich povinnost ke státu jako celku.
Sledujme však věc dále: Provisorním zaměstnancům, tedy základně, na které má býti celý systém státních zaměstnanců vybudován, dostává se v zák. č. 394 místo 75%ního zvýšení 50%ní zvýšení základních platů. A čím se to zdůvodňuje? Že prý díl - říká se ve zprávě k zákonu č. 394 - který připadl by jinak u nich na místní přídavky, t. j. na příbytečné, nemůže býti zvyšován o 75%. Člověk neví, s čím tu má co dělat. Je to naprostá indolence, nebo je to zlomyslnost? Každý úředník musí dnes věděti, že provisorní zaměstnanci u nás se liší od zaměstnanců aktivních právě tím, že nemají místních přídavků a že je nikdy neměli. Když v zákoně 541 se paušálně zvýšily platy o 1.200 K, zvýšily se také dělnictvu mzdy o 4 K denně. Nic více. Ale současně se definitivním zaměstnancům upravily místní přídavky docela odděleně od té sumy 4 K denně nebo 1.200 K ročně. A nyní najednou přijde člověk, který rozhoduje svými návrhy o personálu a který má znát tyto věci a vypráví světu, jak to sám snad ve Vídni jmenoval "Blüml Blaml" o tom, že zaměstnancům provisorním nemohlo býti dáno 75% zvýšení na mzdě, poněvadž se jim muselo odpočítati 25% na místní přídavek, který nikdy neměli, nemají a zákonem nedostávají.
Dnes se hledá, jak by škody, vzniklé ze zákona 394, se daly napraviti. Objevilo se to, co jsme říkali. Politické strany byly úplně falešně informovány, alespoň určité politické strany. Dělaly se tabulky o tom, že to bude dělati mezi 7 a 13 1/2%. Kdyby ten pán byl vzal tužku do ruky a propočítal si případ svého kolegy, byl by musil viděti, že to není pravda, co napsal.
Dnes se tedy hledá úhrada. Konečně se přichází k tomu, že to nejde - ale hned zase se opakuje ta faleš! Faleš - jinak to nelze nazvati. Pro člověka věci znalého jest jasno, že duch zákona čís. 394 zklamal na celé čáře a není možno v něm pokračovati. Neklamaly předpoklady srážek dubnových, pokud se týče cen životních potřeb. Pánové, vezměte na vědomí: i kdyby ceny životních potřeb byly klesly tak, jak jste slibovali, systém zákona č. 394 nemohl zůstati existovati a nezůstane existovati prostě proto, poněvadž znamená v každých poměrech proletarisaci - bez rozdílu všech - kategorií státních zaměstnanců.
Dnes se má utrpěná škoda nahrazovati 20% zvýšením místního přídavku. V takové situaci, ve které dnes jsou státní zaměstnanci, je sice každý krejcar dobrý, nejen u zřízence dole, ale u těch studovaných zvláště; jděte se jen podívati, jak vypadá to v jejich domácnostech. Ale představte si, jak se má věc provésti. Zvýšení místního přídavku o 20% znamená pro toho, komu bylo strženo 1. dubna 1923 1500 Kč, zvýšení asi o 250 Kč. Pro toho, komu bylo strženo 1. dubna 1923 9·60 Kč, znamená 20% místního přídavku 1500 Kč. Vidíte, kam ten duch percentuality pracuje? Kdybyste sebe lepší dílo chtěli udělati na podkladě tohoto zákona na věcech z tohoto zákona přímo vzcházejících, vždycky se tu objevuje neprospěch a vždycky dojde k neštěstí, poněvadž cely systém percentuelního upravování platů bez ohledu na poměry je opravdu nešťastný a neudržitelný.
Otázka staropensistů má býti také luštěna. Percentuelně? Ten, kdo má 240 Kč pense měsíčně, má dostati 80 Kč přídavku? A ten, co má 8000 Kč, má dostati 3000 Kč přídavku? Nehrajme si na schovávanou. Oč jde? V otázce staropensistů jedná se přece v prvé řadě o vymýcení nejkrajnější bídy, která se v řadách staropensistů zakořenila. A jakmile v tom duchu, ve kterém celá akce jest řízena, začnete se schematickým, percentuálním zvyšováním staropensí, nemůžete jinam dojíti než tam, že těm, kteří ze staropensistů nejbídněji žijí, vrazíte svou akcí jenom poslední hřebík do rakve. Nejste s to, pánové, v tomto systému věc upraviti. Věc musí býti dělána docela jinak, než pokračováním v duchu ustanovení zákona č. 394!
A co je s otázkou rentistů? Máme celou řadu lidí - a takové produkujeme ve velkém u nás na železnicích tím systémem, který se zavádí - lidí, kteří přišli do služeb a dříve, než se stali členy provisorního fondu, přišli k úrazu a stali se nadosmrti mrzáky. Byla jim vyměřena úrazová renta. Měli tehdy asi 2 Kč denně mzdy. Vyměřilo se jim 90%, t. j. 1·80 denně, t. j. 50 až 60 Kč měsíčně. To byla žebrácká mzda před válkou. Na tuto žebráckou mzdu dostali po válce 80%. U nás jsou lidé bez nohy, bez ruky, s rentou, nic více než 102 Kč měsíčně. A o těch se nemluví. Co je s těmito lidmi? Chcete-li otázku staropensistů, otázku těch nejbídnějších z bědných, nějakým trochu lidským způsobem vyřešiti, musíte i těmto obětem veškerenstva umožniti život lidí důstojný.
Zavedení nemocenského pojištění pro státní zaměstnance je sice sociální otázkou velmi důležitou. Avšak ani zdaleka nikdo nemůže říci, že by jeho zavedením byl jen atom nespravedlnosti ze zák. č. 394 napraven. Tato otázka měla býti vlastně již dávno samostatně vyřešena. Ostatně už dlouho před přijetím zákona č. 394 viděli jsme strašidla reakce hned, jakmile bylo po provedení zák. č. 541 raženo heslo denivelisace.
Všimněte si jenom na př. otázky oficiantů, tolikrát již přetřásané. Předseda oficiantů k němu osobně může míti každý své mínění si dokonce vysloužil název "bílá paní parlamentu" pro své usilování o novelisaci zák. č. 89 z roku 1919. Od února r. 1919 nebylo však s touto otázkou hnuto přes to, že novelisace byla už oběma sněmovnami přijata. Nevím opravdu, co vůbec je možno více dělati v organisačním životě k docílení práva na cestě zákona. Nyní, po 5 letech, najednou přišel výklad, že zákon se absorboval svým provedením, poněvadž bylo provedení jeho terminováno. Novelisace byla snad možna jen tenkrát, pokud se zákon prováděl. Tak stojí otázka dnes. A oč vlastně v celé věci jde? Jde jedině o to, co již bylo provedeno ve všech ostatních resortech. Nikde nebyli kancelářští úředníci ponecháni mimo status úřednický, jenom oficianti zůstali mimo tento status, ač jedná se o věc úplně samozřejmou. Jde o lidi, kteří opravdu vykonávají i vyšší kancelářské práce a kteří proto mají plné právo na automatické zařadění do statusu úřednického. Otážete-li se u dotyčných přednostů, poznáte, že v mnoha případech oficiant znamená duši i nejsložitějších kancelářských prací. A oficianti se nemohou přesto dostati do statusu, poněvadž byli zvláštním zákonem nedopatřením jmenováni pouze na splátky. První splátka se jim pak složila hned, poněvadž tu agent byl a splátka musila býti dána, ostatní splátky však zůstal stát dlužen. A nyní, poněvadž nesplácení trvalo dlouho, vymlouvají se pánové oficiantům: nejsme vám nic dlužni, poněvadž první splátkou celá věc definitivně vyřízena! Jen co jest pravda. To jest noblesa na kvadrát. My se však s touto noblesou nemůžeme ztotožnit. A proto my, sociální demokraté, trváme na tom, že zákon oficiantů musí býti ať již takovým, či onakým způsobem proveden.
Chtěl bych poukázati zvláště na to, jak tento duch úprav řádí v řadách železničářů. Ustanovení § 17, odst. 2 zák. č. 394 mluví o tom, že v podnicích státem spravovaných může býti zavedeno obchodní řízení a v tom případě pak je personál podroben kolektivním smlouvám, při čemž odpadají předcházející ustanovení tohoto zákona č. 394, tedy: definitiva, nevypověditelnost služebního poměru atd. Poukázal jsem tehdy na to, jak daleko věci půjdou, nebude-li sem vložena aspoň malá vložka: "Nejméně na základech dosud platných pracovních, služebních a pensijních řádů". Můj návrh byl zamítnut! A nyní: Volnost úmluvy - čistě podle starého liberalistického hesla - byla v zákoně ponechána. A proto se dnes nalézáme na železnicích v takové fatální situaci. Pánové, z jichž řad obsazeno jest ministerstvo železnic, zvláště měli by si při různých těch kritikách, jak se pěstují dnes z určitých míst v koaličních stranách, kdy se začíná od různých nedočkavců střílet do druhých ministerstev, na tom, co nyní uvedu, uvědomit, že je dobře mésti nejdříve před svým prahem, jelikož není jenom možno, ale jisto, že se u nich najde materiálu na větší lopatu, než snad u každého druhého, proti němuž materiál tak usilovně vyhledávají.
Ministerstvo železnic tedy prokazuje svým postupem v posledních dvou letech, že je tam potřebí hodně nápravy v názorech. Tam se začal totiž vykládat ihned tento odstavec zákona o příštím obchodním řízení v ten rozum, že se nejdříve vzala do práce příprava k provedení §u 17, odst. 2. A to jest zajímavé, jak se najednou našlo nejdůležitější z těch jader vědeckého nazírání na poměr státního zaměstnance. Má se totiž v ministerstvu železnic za to, že provedení §u 17, odst. 2, musí nejdříve býti připravováno tím, že se co možná v železnicích bude rušiti zásada, na které je vystavěn celý poměr státního zaměstnance, totiž zásada nevypověditelnosti služebního poměru.
Prosím, co je to nevypověditelný služební poměr? Co je to definitiva, co je to pense u státního zaměstnance? To nejsou jen věci záviděné vším civilním odborným i laickým elementem. To jsou hlavně věci, které hrají velikou roli v celém zdůvodnění podkladů, na nichž vybudován jest poměr státního zaměstnance. Pánům, kteří chtějí mluvit o redukci příjmů, o redukci drahých vymožeností personálu, o tom a o onom, pravím - a myslím, že tak činím i na prospěch státu - nezapomeňte, že jsou v poměrech, ve kterých se podniky státní nalézají, jen dvě možnosti, jichž důležitost roste, tak jako roste důležitost, zodpovědnost a nebezpečí práce v těchto podnicích. Jedna z těchto možností jest na příkl.: Získávati a udržovati zaměstnance v těžké železniční životu i zdraví nebezpečné službě vysokým platem, aspoň o něco vyšším platem, než jaký platí soukromý zaměstnavatel dělnictvu při uspořádané pracovní době, při lehčím zaměstnání, které tak nevyčerpává zdraví a neohrožuje život dělníka jako práce na železnicích. Jakmile však vyslovíte zásadu, že platí i zde zákon nabídky a poptávky, že máte tedy kupovati drahou pracovní sílu, narazíte ihned na obtíže státního podnikání, spočívající v úkolech státního podnikání, totiž na státně-politický a národohospodářský úkol železnice, který vyžaduje, aby doprava byla v zájmu průmyslu a obchodu co možná nejlevnější. Má-li však železnice dopravovati co možná levně, nemůže platiti vysoké mzdy. To je logické. Proto se tedy utíká železnictví již od samého svého počátku k tomu východisku, když nemůže konkurovati přiměřenou mzdou se soukromým zaměstnavatelem o pracovní sílu, že konkuruje o tuto pracovní sílu zajištěním práce, definitivou - Das glänzende Elend - a pensijním zajištěním zaměstnance při velmi malých mzdách, průměrně zvláště v začátcích o 1/3 i o 1/2 nižších, než v soukromém podniku a o 1/2 i o 3/4 nižších platech v nejvyšších místech u vedoucích činitelů podniků. Takový ředitel podniku soukromého má 3krát, 4krát takový příjem, jako ředitel podniku státního. Státní podnik konkuruje tedy tím, že nabízí trvalost zaměstnání, nevypověditelnost služebního poměru, nabízí pensijní zajištění a tak získává za malou mzdu, která málo stoupá, nejen pracovní sílu, která se zapracuje pro těžkou komplikovanou službu železniční, ale získává během let také levně vychovaného instruktora, učitele pro mladší síly, které se dají zlákat na nízkou mzdu sice, ale za to na zajištěnou existenci. Ono je to málo, ono to není skoro nic, se říká, ale ono je to jisté. Tedy, prosím, to není formule, kterou si vynašla odborová organisace, nebo nějaký velekněz z toho triumvirátu Brodecký, Buříval, Navrátil, to je formule, která tu byla, jakmile byl zde všeobecnými zájmy vázaný podnik a která vyrostla a vyvinula se, poněvadž nemohlo býti ani jinak, než takovým způsobem vyhnouti se tomu úskalí, aby mohl stát - činily tak i soukromé podniky železniční - s nízkou mzdou konkurovati o pracovní sílu se soukromým zaměstnavatelem. A nyní přichází min. železnic a opírajíc se o § 17 zákona č. 394 proměňuje nevypověditelný systém na systém smluvní. Je jisto, že železnice za Rakouska, držíce systém nevypověditelnosti a pensí, nebyly vedeny nejhoršími národohospodáři a máme celou řadu takových průkazů o tom, že se pracovalo dobře. Je ovšem jisto, že i u nás, dokud infekce denivelisace neprolezla hlavami našeho nejvyššího úřednictva, jsme měli v letech 1919, 1920 a 1921 opravdu úředníky, kteří vykonávali dobrý kus práce z národohospodářského a státně-politického stanoviska. Dnes tomu, žel, už tak není. Systém normování míst byl v min. žel. užit nejdříve na dělnictvo. A zde začíná bída, o které se ani v zákoně 394 nemluví. Pánové mohou říci, když se bude kritisovati zákon 394: prosím, co chcete, vždyť jej strana odhlasovala! Ano, strana jej odhlasovala, ale neodhlasovala to, co bylo provedeno za poslední 2 roky ministerstvem železnic a o čemž v zákoně č. 394 není ani zmínky. A zde jest vlastní činitel zbídačení železničního personálu.