Je nutno věnovati pozornost dívčímu průmyslovému školství, hlavně dnešním školám rodinným. Víme všichni, jakou důležitou složkou v hospodářství je zena v rodině. Muž dává vydělané peníze do rukou své ženy a není lhostejno, zač, kde a jak žena tyto peníze utrácí. Dnešní doba klade veliké požadavky na ženu v rodině, má býti dobrou matkou, dobrou vychovatelkou, dobrou hospodyní, znající nejen potřeby své rodiny, ale i potřeby státu, aby vydání svá podle toho zařídila. Potřebujeme ženu v domácnosti národně uvědomělou, plnou radosti ze života, která by dodávala odvahy nejen svým dětem, ale i svému manželi, a teď mi prosím řekněte, jak mohou příští matky a příští hospodyně vychovávati ony ženy, které se zřekly života, odešly do ústraní klášterního, zřeknuvše se rodiny a mateřství? Podle dogmat katolické církve mateřství poskvrňuje ženu. Jak možno vsévati do duší našich mladých dívek posvátnou úctu a pravé pochopení pro toto veliké poslání ženy v klášteře ženou-řeholnicí? Tu se táži pana ministra školství, jak je možno, že ministerstvo školství s takovou ochotou povoluje klášterní školy rodinné? Chápu, že řeholnice jdou obsluhovat nemocné, že vyučují ručním pracem a pod., ale nikdy nepochopím, jak chtějí buditi lásku k rodinnému životu, kterak chtějí řeholnice pro rodinu vychovávati, když hlavním účelem rodinného života jest mateřství, které ony se svého stanoviska považují za poskvrnění ženy. Rodina a klášter, radost ze života a pohrdání životem, jak to se dohromady sloučí a jaký může býti resultát tohoto sloučení?
Apeluji na ministerstvo školství a nár. osvěty, aby nepovolovalo rodinných škol klášterních, nýbrž aby hledělo vybudovati rodinné dívčí školy státní a veřejné v takovém množství, jak toho národ československý potřebuje.
Již několikráte s tohoto místa bylo apelováno na ministerstvo školství, aby konečně přišlo s osnovou zákona o školách mateřských. Hlavně v kulturním výboru poslanecké sněmovny byl urgován zákon o mateřských školách již tolikrát. Již před třemi roky byl podán návrh zákona o organisaci škol mateřských, ale tenkráte bylo rozhodnuto, že patří do ministerstva sociální péče. A tak se tyto věci táhnou již dlouho a dlouho a zůstávají nerozřešeny. Je záhodno, aby ministerská rada konečně rozhodla, a jak jsem se dnes dověděla, je již rozhodnuto, že mateřské školy mají býti zařazeny do ministerstva školství. Ministerstvo školství má podati návrh zákona. Je záhodno, aby tento návrh zákona o organisaci mateřských škol již jednou do kulturního výboru přišel, abychom jej mohli ve sněmovně odhlasovati, aby těm nejubožejším z ubohých bylo jednou pomoženo.
Zákon o okresních sborech osvětových a zákon o zřízení lidových knihoven vykazují v praksi velké nedostatky. Ministerstvo slíbilo novelisaci těchto zákonů. Osvětové instituce musí býti finančně zajištěny, aby mohly vykonávati úkoly, které jim byly vytknuty. Státní správa musí míti možnost přinutiti liknavé ku práci. Za dnešních poměrů stát financuje tyto sbory, ale této možnosti nemá. Doufám, že ministerstvo předloží kulturnímu výboru novelisaci tohoto zákona.
Chtěla bych se ještě zmíniti o kultu. Můj předřečník toho zde napovídal velmi mnoho. Omezím se proto na maličkost: aby i zde byla spravedlnost, aby se těm, kteří ze základů začínají teprve práci, dalo to, co jim patří. Jsou stížnosti se strany československé církve, že pro 72 hodin vyučování náboženství této církve není povolena úhrada ani pro jediného učitele. Ministerstvo školství mělo by zde více vyjíti těmto spravedlivým požadavkům vstříc. Spravedlnost je základem státu.
Kulturní práce na všech školách, zvláště mimo školu za dnešních poměrů je mnohem těžší, než za doby předválečného klidu. Má-li učitelstvo a profesorstvo klidně s prospěchem této práci se věnovati, musí býti prosto starosti o denní chléb. Nedostatek a bída nedodají nadšení ku práci. Vláda musí přistoupiti k úpravě hmotných poměrů nejen svého úřednictva, ale i učitelstva a profesorstva na všech školách. Bylo by záhodno pospíšiti si se zákonem o nemocenském pojištění, aby nemoc nevyvolávala přímo finanční katastrofy v rodinách učitelských a profesorských. Přimlouvám se vřele za splnění požadavků nejen úřednictva, ale hlavně profesorstva i učitelstva při této debatě a také bych se přimlouvala, aby co nejdříve byli odměněni ti, kteří ve službě pro stát zestárli, to jest staropensisté, a aby nevymírali hladem, aby neklnuli naší Československé republice, nýbrž aby vděčně vzpomínali dne, kdy tato republika byla uvedena v život, aby jim bylo dáno tolik, aby v klidu mohli své stáří dožíti. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Vahala.
Posl. Vahala: Slavná sněmovno! Jako každý dobrý hospodář kolem vánoc kalkuluje, jak si to pro příští rok zařídí, aby jeho příjmy stačily na to, co bude potřebovat, tak také naše koaliční vláda, která chce jistě slouti dobrým hospodářem, předložila nám rozpočet, a to menší, než v roce minulém, více než o 1 miliardu, a na investicích rovněž značně menší investiční rozpočet, který má býti hrazen půjčkou. Bohužel, když blíže probíráme jednotlivé položky v rozpočtu a preliminované daně, vidíme, že našemu poplatníku nenaskytne se asi příležitost, aby jeho zatížení bylo daleko menší.
Dlužno si při této příležitosti všimnouti také našeho hospodaření ve státních podnicích, a tu nejvíce mne zaráží, když se dívám na položku ministerstva železnic, které vykazuje přebytek 192 mil., ale v investičním rozpočtu žádá 656 mil. čili jinými slovy tato položka je dávno pasivní. Tu bude jistě zapotřebí, aby veškeré obyvatelstvo a všichni lidé dobré vůle pomohli, aby se tu stala náprava, aby takový velký obchodní státní podnik nebyl stále pasivní a nebylo třeba sahati stále hluboko do kapes poplatnictva.
Jen tak mimochodem chtěl jsem se těchto položek dotknouti a přejdu ke kapitole ministerstva školství a nár. osvěty. Ministerstvo školství jistě plnilo dobře své poslání ve svobodné naší vlasti, aby to, co scházelo, jak ve školství národním, tak ve středním, odborném i vysokém, dobudovalo. Také ministerstvo nár. obrany mu pomáhalo ve svých kursech pro analfabety, kde se mu podařilo naučiti přes 85% vojáků, hlavně z krajů Slovenska a Podkarpatské Rusi, čísti a psáti.
Jsou pozoruhodné číslice ve vzrůstu našeho školství, zejména na Slovensku, že během 6 let z nuly vzrostlo střední školství na 45 středních škol s 13.107 žáky a na Podkarpatské Rusi 4 gymnasia s 2056 žáky. Celkem máme 257 středních škol československých s 2214 třídami a 80.457 žáky, připadá tedy na 1 třídu 36 žáků. Německých středních škol jest 111 s 847 třídami a 25.069 žáky, tedy na 1 třídu připadá 29 žáků. Dále máme 15 maďarských středních škol se 102 třídami a 4049 žáky, v jedné třídě 39 žáků; dále 8 ruských středních škol s 56 třídami a 1775 žáky, v jedné třídě 31 žák, a 2 polské střední školy se 13 třídami a 458 žáky, v jedné třídě 35 žáků. Celkem máme středoškoláků 111.808.
Vysokoškoláků naproti tomu na všech vysokých školách je 26.092. Národní školství mimo Podkarpatskou Rus má 13.401 veřejnou školu, v tom je československých 9188 se 24.059 třídami, německých 3244 s 8924 třídami, maďarských 741 se 1318 třídami, polských 76 se 295 třídami, rusínských 134 se 151 třídou a s dvojím vyučovacím jazykem 18 s 53 třídami.
Tedy připadá u československých na jednu třídu 44·70, u německých 39, u maďarských 70·5, u polských 43, u rusínských 50, s dvojím jazykem 48. Občanské školy navštěvovalo 295.668 žáků, z toho československých 225.413, tedy 76·3%, Němců 63.570, tedy 21·4%, Maďarů 3240, tedy 1%. Poláků 511, tedy 0·17%.
Při této příležitosti je dlužno poznamenati, že v této sněmovně zástupcové německých stran pronesli ohnivý protest proti utiskování německého národa, proti zavírání jejich škol. Jak jsem zde naznačil, je viděti, že ještě nejsou tam, kde by měli býti se svými třídami, že my máme daleko více žáků ve třídách nežli oni. Také je bolno vzpomenouti a nutno pozastaviti se nad jednáním ľuďáků, kteří přes všechny oběti státu pro Slovensko stále ještě provozují svoji protistátní politiku. Ty pokroky ve vzdělání Slováka národnostně ujařmeného jsou jistě tak markantní, že jen slepý by je mohl neviděti, a ten by aspoň svým sluchem pochopil, co všechno pro osvobození Slovenska se stalo. Myslím, že je v politice pátera Hlinky a jeho kněžských spolubratří jen uražená ješitnost, že vůdcem lidové strany jest o mnoho mladší, ovšem že mnohem schopnější a rozvážnější páter Šrámek a ne gloriolou z Maďarska ověnčený páter Hlinka. Odtud je ta zlovůle a trucovitost. V tom se uplatňuje národní přísloví, že kněžská zášť jde někdy i za hrob, a proto ta zlomyslnost v jeho politice protistátní. Myslím však, že je zde marno apelovati na něho, aby obrátil, poněvadž on i jeho soudruzi ve své zlobě proti našemu státu tak hluboko poklesli, že záchrana jejich je marná.
Při školství slovenském nemohu přejíti mlčením též školy tak zv. náboženské, v nichž podle vypravování Slováků-inspektorů, s nimiž jsem měl příležitost mluviti v Luhačovicích, maďarsky orientovaní učitelé otravují to dítě jedem protistátním. Chceme, by naše škola byla kulturním stánkem umění, vědy a tolerance náboženské. Nemůžeme dopustiti, aby děti hned v mládí byly otravovány jedem protistátním. Škola má vychovávati občany spokojené a státu oddané. Proto, pane ministře školství, je nutno zde postarati se o nápravu.
Též při číslicích našich středoškoláků a vysokoškoláků nutno se pozastaviti. Když podíváme se do jejich řad, vidíme, že ty velké řady nečekají na nic jiného, než aby se staly státními úředníky. Zapomínají, že je čeká lepší povolání v praktickém životě. Ale bohužel náš český národ již tak zpohodlněl, že bude raději s malým platem ve státní službě otročiti, než aby se věnoval praktickému povolání, ze kterého kyne mu větší zisk, než z úřednické kariéry. A kdyby se uvolnil přechod ze školy občanské na školu střední, zdvojnásobili bychom ještě ty řady čekatelů na úřednická místa. Stojíme před redukcí úřednictva, a musí k tomu dojíti, mají-li ti, kteří ve státní službě zůstanou, počítati se zlepšením svého postavení. Proto ven do života, kde podnikavý člověk najde obživu! Zásadou musí býti, aby velký obchod a průmysl byl náš, neboť dokud ty komíny hlásající sílu cizího kapitálu nepřejdou do českých rukou, revoluce československého národa není úplná. Latifundie půdy přešly již z většiny do českých rukou našich domkářů a chalupníků, zbytky do rukou potomků českých sedláků, kteří budou jistě průkopníky pro české průmyslové podnikání.
Při této příležitosti musím se dotknouti řeči pana kol. dr. Uhlíře, který se pozastavil nad tím, že naše hospodářské školství je rozděleno na 2 kategorie, a to, že střední školství hospodářské patří pod ministerstvo zemědělství, kdežto vysoká škola zemědělská že patří pod ministerstvo školství a nár. osvěty. Kdyby naše školství, ať již střední hospodářské, ať odborné, ať lidové školy byly pod ministerstvem školství, jistě by nebyly tak vybudovány, jako jsou vybudovány dnes. To vidíme na naší vysoké škole zemědělské, které se daří jako popelce.
Když už jsem se tak dotkl, pánové, dříve otázky půdy, která byla z cizáckých rukou dobyta pro českého člověka, pokládám za svoji povinnost zmíniti se, čeho je nám potřebí, aby naše půda dobře své obyvatelstvo za normálních dob uživila. Viděli jsme poslední roky před válkou, jak různí národohospodáři lámali si hlavy, kterak toho českého sedláka vybaviti z dluhů. Přišla válka a znehodnocenými papíry - často na úkor jak živého, tak mrtvého inventáře a budov - pomáhala tomu rolníku. Ale co se děje dnes? Spějeme k tomu, co bylo před válkou, a to zejména, když se podíváme, že jenom za jeden rok byly zatíženy naše gruntovní knihy 140 miliony Kč, A proč to jde s kopce s naším hospodářstvím? Náš rolník nemá pevné base, podle níž by mohl hospodařiti, je vydán nezřízené zahraniční konkurenci. Jen vzpomeňme na rok 1923, kdy musil prodávati své obilí daleko pod výrobní cenu, ale své potřeby od průmyslu musil často s 20ti násobným koeficientem drahotním platiti.
Socialistické kruhy se rozčilují, že letos stoupla cena obilí. V prvé řadě je to světová neúroda a v druhé řadě kalkulace našeho hospodáře, který mnoho prodělával, a tedy pro omezení osevu obilí osel více cukrovky, která za dnešní doby jakž takž rolníku jeho režii zaplatí. A jak to vyhlíží s dobytkářstvím? O tom povedu čísla, která nutí k přemyšlení o našem státním životě. Vážení pánové, roku 1921 bylo dovezeno do naší republiky hovězího dobytka 3280 kusů v ceně 12,051.700 Kč, roku 1922 94.762 kusů za 240,617.700 Kč, roku 1923 121.820 kusů za 343,239.255 Kč, roku 1924 od 1. ledna do 31. srpna 111.382 kusů v ceně 339,819.097 Kč. Vepřového dobytka bylo dovezeno roku 1921 26.838 v ceně 39,386.200 Kč, roku 1922 258.308 kusů v ceně 238,053.460 Kč, roku 1923 229.614 kusů v ceně 270,518.571 Kč, roku 1924 do konce měsíce srpna 129.318 kusů v ceně 128,176.312 Kč. Koní bylo dovezeno: roku 1921 1.344 kusů za 20,362.000 Kč, roku 1921 3846 kusů v ceně 33,551.650 Kč, roku 1923 7.711 kusů v ceně 31,153.965 Kč, roku 1924 do konce srpna 5.194 kusů za 21,918.909 Kč. Maso čerstvé: roku 1921 2.923 q v ceně 4,321.500 Kč, roku 1922 44.129 q v ceně 56,050.770 Kč, roku 1923 7,952.780 kg v ceně 78,080.078 Kč, roku 1924 bylo dovezeno 8,359.342 kg v ceně 71,404.933 Kč.
Vyvezeno bylo hovězího dobytka roku 1921 19.819 kusů v ceně 86,847.70 Kč - tedy naše bilance byla tu o 76 milionů aktivní oproti dovozu; roku 1922 bylo vyvezeno 4.367 kusů v ceně 25,270.280 Kč, ale naše bilance byla již velmi značně pasivní, a to 215 miliony; roku 1923 bylo vyvezeno 3.302 kusů hovězího dobytka v ceně 13,844.571 Kč a roku 1924 do konce měsíce srpna 7.540 kusů v ceně 37,083.025 Kč. Vepřového dobytka bylo vyvezeno roku 1921 105 kusů v ceně 67.650 Kč, roku 1922 pouze 32 kusy v ceně 28.770 Kč, roku 1923 již jenom 4 kusy v ceně 4.050 Kč a roku 1924 14 kusů v ceně 8.480 Kč. Koní bylo vyvezeno: roku 1921 12.903 v ceně 167,540.000 Kč, roku 1922 již jenom 2.888 kusů v ceně 24,525.800 Kč, roku 1923 1.677 kusů v ceně 3,753.606 Kč a roku 1924 již jenom 822 kusů v ceně 4,723.294 Kč. Masa čerstvého bylo vyvezeno roku 1921 5.983 q v ceně 10,309.600 Kč, roku 1922 2.232 q v ceně 2,884.080 Kč, roku 1923 157.487 kg v ceně 3,493.926 Kč a roku 1924 76.711 kg v ceně 1,470.554 Kč.
Když se podíváme na zdravotní stav k nám dováženého dobytka, vidíme, co nám dováželi. Počet zamořených transportů je poučný: Rumunsko nám dodalo 12 transportů hovězího dobytka zamořených slintavkou, 11 transportů vepřového dobytka zamořeného slintavkou a kulhavkou, 1 transport zamořených ovcí. Polsko nám dodalo 6 transportů zamořených slintavkou a kulhavkou, Jugoslavie 3 zamořené transporty hovězího dobytka, 1 zamořený transport vepřového dobytka, Německo 3 zamořené transporty hovězího dobytka, Lotyšsko 1 transport hovězího dobytka zamořený slintavkou a kulhavkou, Švédsko 1 transport vepřového dobytka zamořený slintavkou a kulhavkou, Uhry 1 transport slintavkou a kulhavkou zamořeného hovězího dobytka. Snětí slezinnou zamořeny byly dva transporty z Rumunska, 1 z Polska a 2 z Jugoslavie. Snětí chřestivou 1 transport z Jugoslavie. Červenkou vepřů bylo zamořeno 15 transportů z Polska a nákazu vepřů nám jednou v transportu uštědřila také Anglie.
Když se podíváme však na dovoz dobytka z Holandska, bylo zjištěno, že Holandsko předem provádí očkování tuberkulinem, a to, co positivně reaguje, vozí k nám, takže na jatkách ostravských bylo zjištěno přes 85% dobytka dovezeného z Holandska, který byl stižen tuberkulosou. Pak se divíme, že se u nás tuberkulosa tolik šíří, když přichází odtamtud, kde kupujeme také dobytek výdojný, u něhož se rovněž asi 60% ona nákaza nachází, jak mi pravil minulého týdne jeden správce, který dobytek odtamtud dostal.
Nezdá se vám, vážení pánové, že my pomalu tu republiku sníme, budeme-li takto jednati? Mohli-li jsme vystačiti roku 1921, brzy po převratu, poměrně s malým dovozem v hodnotě asi 75 milionů Kč, proč nyní třeba toho dovážeti skoro za 3/4 miliardy? Vždyť, když k tomu přidáme ještě obnos za mouku a sádlo, zničíme svými žaludky aktivnost naší bilance.
Z řady nepřátel pozemkové reformy ozývají se hlasy, že vinna je tím předně parcelace. Proti tomu dlužno uvésti utrhače na pravou míru, poněvadž na rozparcelovaných parcelách chová se jistě více dobytka, jak dokazuje statistika, kde často na 4 až 5 mírách se vydržuje 1 kus, kdežto na latifundiích připadá 1 kus na 10 až 15 měr. V tom, že se nyní méně dobytka jatečného prodává a vůbec méně na trh ho přichází, snad by přišla jaksi na váhu pozemková reforma v tom směru, že ti malí lidé počítají, že dostanou tolik a tolik půdy a že toho dobytka budou potřebovati k tahu a ohnojení, a proto ho neprodávají. Bude nutno sice pilně působiti k tomu, aby naši zbytkáři, hlavně ti, kteří jsou kolem větších průmyslových měst, se chytili znovu výkrmu dobytka a výdojného hospodářství, jak to dělaly dříve velké statky, a aby zase obesílali naše masné trhy, aby nebylo těchto stížností. Jsem jist, že naše zbytkové statky tuto úlohu velmi dobře splní.
Směr, který se nyní zavádí při hospodářství dobytkářském zaváděním chovné kontroly podle níž k chovu bude možno vybírati dobytek nejen podle známek exterierně dobrých, nýbrž hlavně podle množství nadojeného mléka a tuku - jistě přinese nám převrat v našem chovu dobytka a bude míti blahodárný účinek, že budeme moci pak jistě mnoho chovného dobytka vyvážet za hranice.
Vláda měla by věnovati zvýšenou pozornost horským krajům při zavádění lukařství a pastvinářství, kdež by mohla býti vytvořena velká dobytkářská komora.
Pozoruhodné jsou též číslice při dovozu koní. Vím z vlastní zkušenosti, že se od nás mnoho koní, hlavně těžších, vyváželo dříve do Německa, kdežto nyní tato bilance je pasivní. Myslím, že tato číslice, uvedená při dovozu koní, týká se ponejvíce koní z Maďarska a snad i Jugoslavie pro vojenské účely a potom českých našich chovných hřebců z Oldenburska a Belgie. I to musí přestat. Musíme si na našich pastvinách vychovati dobré koně sami, a několik tisíc korun, které budou ze státní pokladny věnovány, budou moci rolníci do státní pokladny vrátiti. Pokud se týká dovozu chovných hřebců, musíme se vrátiti k tomu, co máme doma a pěstovati z toho, co máme prvotřídního. Nabyli jsme smutných zkušeností s dovozem, hlavně z Oldenburska, poněvadž tito koně stávají se ploskokopytnými a vysokonohými a málo otužilými. Je třeba, abychom chovali také koně, kteří jsou otužilí a odpovídají jak našim půdním, tak i klimatickým poměrům.
Při položce dovozu dobytka nejvíce zaráží ona položka za dovezený vepřový dobytek. Zde je tak nezřízená konkurence, že nás hospodář šmahem vybíjí plemenice. Vážení pánové, jděte na naše trhy a koupíte si párek selátek vážících 20 až 24 kg za 70 až 90 Kč, takže můžete koupiti za 4 Kč 1 kg. Jsem přesvědčen, že nikdo z této sněmovny nemůže tvrditi, že by při tomto hospodaření byl chov vepřového dobytka rentabilitní. Bude-li to tak dále pokračovati, zbohatnou snad velcí importéři prasat, ale ne náš hospodář, který bude chudákem. Ti importéři vykáží pasivní bilanci a nebudou platiti daní, ale našemu hospodáři se bude třeba i poslední kravka ve chlévě prodávati, poněvadž on nemůže se svým majetkem utéci, ani nemůže ho zakrýti. Tu je potřebí našeho zemědělce jenom podepříti, ať už morálně či hmotně, při zavádění půdních meliorací, jimž budiž věnována zvýšená pozornost. Větší dotace zde věnována jistě dobře státu i rolníkovi se zúrokuje.
U našeho zemědělce budí roztrpčení, že on jest pro daň ihned exekvován, zatím co velké průmyslové závody, vydělávající ohromné miliony, které jen stále a stále investují, zůstávají statisíce a miliony dlužny. Mohu uvésti případ. U nás velká firma kloboučnická zůstala dlužna na 120.000 Kč, vystavěla a dvojnásobně rozšířila svou továrnu, vystavěla dvě obytné vilky - ale zaplatiti daně, ani řeč. Šlo se na berní úřad a povoleno bylo měsíčně takovému velkému exportnímu závodu spláceti tisíc korun. A podívejte se do našich obcí a na naše silniční výbory, které mají statisícové položky, kterých nemohou dostati a s nimiž počítají při obecním a silničním hospodářství. Tím, když si továrníci dupnou a pohrozí státu, že zastaví výrobu a že bude nezaměstnanost, ihned se jim vychází všemožně vstříc, ale tomu chudému horalovi, kterému kroupy strhaly poslední obilí se strání, prodá se i poslední koza. Tak nerozumím ve svobodné vlasti, v demokratické republice spravedlnosti!
Je též jedna smutná kapitola u našeho peněžnictví. Naše peněžní závody si trpce stěžují, že obyvatelstvo po krachu Moravsko-slezské banky, Bohemie a Pozemkové banky je příliš nedůvěřivé k peněžním ústavům. Peníze nechává jednak ležeti doma, jednak - řekněme na Hané - půjčují je svým závodům, ale do banky peněz nedávají. Lidé stále poukazují, že úřednictvo v bankách žije příliš přepychově, že se tam často poskytovaly z důvodů provisních vysoké úvěry, které měly v zápětí poškození banky, že úředníci mají uložené veliké miliony, zatím co banka všelijak bídně se třepotá. Zde by bylo třeba, aby naše vláda nekonala v těch bankách jenom statistu, ale aby dohlížela skutečně na ty položky, jsou-li řádně umístěny a nehrozí-li katastrofa pro vkladatele.
Na konec chci se ještě zmíniti o potřebách našeho kraje. Snažil jsem se před zděláváním rozpočtu, aby horským krajům - nejenom těm, které já zastupuji, mámeť takových bídných krajů v naší říši více - dostalo se vydatné podpory při rozšiřování škol.
Vážení pánové! Není možno, aby obce, které mají základnu daňovou často sotva 800 Kč, musily z rozkazu stavebního zemského úřadu stavěti školy za 350.000 Kč i více. Kde na to mají vzíti? Byl jsem 28. října při otevření obecné školy v obci Solanci, kde stará škola dřevěná spadla. Nákres na tuto novou školu udělal zemský stavební úřad a náklad vypočten na 360.000 Kč. Obec má základnu daňovou 1200 Kč a přirážek obecních platí 890%. A jděte se ještě letos podívati, najdete tam holé stráně, úrodu od loňského přívalu strhanou, žito vymrzlé sněhem více než půl léta ležícím, a to ostatní zničila zelenoočka, zemáky vůbec se neurodily, a dnes pro ty lidi, kteří prací svých rukou udržují chod průmyslových závodů a řepných krajů na Hané, mělo by to býti trestem či kletbou osudu, že musí hlídati v těch horských bídných chatrčích ty valašské hory? Je třeba pomoci! Země není s to, obec také není s to potřebné prostředky sehnati. Tu je třeba sáhnouti do pokladny státní, nemá-li utrpěti kultura a vzdělání dítek, na něž ti chudáci platiti nemohou. A takových škol, o nichž mluvím, mají na Valašsku více. V Kralovicích na Soláni je rovněž škola dřevěná, je tam kuča, že se musíte sehnouti, chcete-li vejíti. Podobně ve Veselé na Oznici je bídná škola, nemají též školy na Lazech a teď se právě dostavěla škola na Horní Bečvě, kde nemají ti lidé jiné starosti než dříti na děti, poněvadž rozpočet školský je tak obrovský, že sebere všecko to, co se na daních platí. Je zapotřebí, aby pomáhal stát, poněvadž tyto dítky jsou dítky celého národa, a nemají-li rodiče možnosti, aby si školu sami zaplatili, musí všeobecnost pomoci.
Nejenom v ohledu kulturním, nýbrž i v hospodářském je třeba pomoci. Nejchudší okresy nemají ani kilometr silnic říšských. Ačkoli jsme bezprostředními sousedy Slovenska, nemáme s ním žádného spojení, ač je to na do střel z Karlovic na Makov nebo z Hrozenkova. Žádá se, aby obec ty cesty postavila, a okres ani obec nemají peněz. Chceme pracovati k tomu, abychom se lépe se Slováky poznali, abychom se prolnuli a aby ten antagonismus mezi námi a Slováky zmizel. Apeluji na vládu, by zde pomohla, aby to, čeho je zde třeba, dalo se vybudovati.
Končím svou řeč přáním, aby koaliční vláda přikročila konečně k plnění svých závazků oproti zemědělství, aby prvovýroba byla chráněna, a náš rolník jistě, když bude viděti ochranu se strany státu, přinese oběti, poněvadž bojovali-li jeho synové v prvých řadách pro tento stát, jistě snese oběti, které tento stát po něm bude žádati. My jako zástupcové strany republikánské jsme ochotni dáti všechno, co tento stát potřebuje a budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Ďalej má slovo paní posl. Rozsypalová.
Posl. Rozsypalová: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno poukázati na to, že již z řečí lidových poslanců vysvítalo, že souhlasíme se vším, co směřuje k zlepšení platových poměrů státních zaměstnanců a tím také veškerého učitelstva, ať již se to týká úpravy přídavků místních nebo úpravy započítání drahotních přídavků do jednotného služného, nebo úpravy odpočivného staropensistů nebo platové úpravy středoškolských a vysokoškolských profesorů. O věci té bylo s tohoto místa řečníky všech koalovaných stran mluveno a byly spravedlivé požadavky hájeny. Nebudu tedy tyto věci znova opakovati, ale zdůrazňuji, že rychlá a spravedlivá úprava všech těchto poměrů a požadavků je nutna v zájmu nejen stavovském, ale zajisté také v zájmu celostátním.
A nyní mám povinnost dovolati se spravedlnosti vůči učitelstvu, které si za nynějšího chaosu různých světových názorů zachovalo odvahu, hlásiti se ke křesťanskému názoru světovému. Jménem toho učitelstva dovolávám se spravedlnosti všech nadřízených školních úřadů. Máme v našem klubu ne jedno memorandum s doklady, ze kterých vysvítá, že učitelstvu, které se otevřeně hlásí ke katolickému názoru světovému, děje se v mnohých případech křivda. Jsou dokázány případy, že středoškolští profesoři, kteří se osvědčují neochvějně svým katolickým životem, oddalováni jsou od vřadění do vyšších hodnostních tříd. Máme doklady, že když jde o obsazení vedoucího místa ať na národní nebo občanské škole a mezi žadateli je učitel nebo učitelka katolického vyznání, sníží se jim ihned okresním školním inspektorem kvalifikace v rubrice, označující schopnost k vedení školy a místo dostane žadatel mladší, smýšlení pokrokového. A co konečně říci v takovém případě, kde okresní školní výbor, jako na příklad v Náchodě, přímo se vysloví, že nepřipustí, aby na okres přijati a ustanoveni byli absolventi katolických ústavů učitelských?
Vážení! To je zajisté útok na právo svobodných občanů. Chtěla bych se tázati pana ministra školství a národní osvěty, srovnává-li se to s demokratickou ústavou našeho státu a je-li správné takové jednání vůči občanu, který získal kvalifikaci na základě právoplatné činnosti ústavů, povolených, schválených a uznaných zemskou školní radou, aby směl býti vylučován z ustanovení na tom či onom okresu? A také neváhám s tohoto místa vzdáti úctu těm učitelům, kteří v tom časovém chaosu a zmatku mají odvahu, jíti cestou ozářenou pravdou a nepřidávají se ke směrům, které otravují duše naší mládeže.
Jiné a jiné jsou ještě případy zjevného porušení spravedlnosti vůči těm, kdož mají v učitelstvu odvahu býti netoliko matrikovými katolíky. S povděkem jsem slyšela z úst pana generálního zpravodaje dr. Srdínka slova: "Ministerstvo školství a zemské školní rady musí klásti na srdce školním inspektorům, aby byli v úřadech nestranní. Totéž platí úplně i o učitelích." A dále: "Politika musí ze škol ven. Škola musí býti nestranná, aby vzdělávala rozum, cit a charakter. Nesmí ani politicky, ani stavovsky drážditi rodiče a děti proti druhým." Případná to zajisté slova. Mám za to, že třeba to pan generální zpravodaj nevyslovil, zajisté i s tím souhlasí, aby se také nedráždilo nábožensky. Ale objevují-li se ve třídních knihách školních, do nichž se zapisuje probrané učivo, zápis jako: Církev katolická na scestí, Úpadek mravů, Kruté tresty církevní, Kacířství, Boží soudy, Upalování čarodějnic, Vzrůst papežské moci atd. atd., tu jistě sotva se to obešlo bez náboženského dráždění, ba bez duševního týrání bezbranných katolických dětí.
Tak se nevzdělává rozum, cit a charakter! To rozmnoží jenom myšlenkový chaos v dorůstajícím pokolení národa. Ano, naši dobu zachvátil myšlenkový chaos. Schází, víc a více se ztrácí, poněvadž se nepěstuje, ba spíše potírá jednotící princip v nazírání na život. Ale bez tohoto jednotícího principu, bez přimknutí k prapříčině všech příčin - k Bohu bez soustředění rozumu, vůle, citu v té prapříčině života ve vyvíjející se povaze dítěte, jinocha, dívky nedovrší se stavba charakteru, ale roztříští se základ harmonického života v jednotlivci v základní jednotce společenské, v rodině a tím i v životě národa. Důsledky pak myšlenkového chaosu objeví se, v chaosu životním, v neposlední řadě v chaosu mravním.
Namítne se snad: Tomu nechceme. Chceme obrodu národa, víme, že výchova lidu k lepšímu je nutnou podmínkou rozvoje národa i státu. Víme, že rozvoj státu a národa je úzce spiat s duševní a mravní úrovní lidu. Zcela správně. Ale pak nesmíte především v dílnách, jak pravíte "lidskosti", ve školách, od nejnižších do nejvyšších omezovati nebo dokonce vykazovati náboženskou výchovu, která pomáhala nejvíce k dosažení harmonie životní.
Vzpomínám tu slov spisovatele Záhoře, napsaných ve sbírce "Pro dítě", vzdělávací to knihovně, redigované dr. Zenklem. Jsou to slova hodna zapamatování. Pravíť: "Slovenská žena, jež i nejvšednějšímu předmětu vtiskuje pečeť krásy, člověk zbožný, jehož ideální typ nám nakreslila Němcová v "Babičce", jenž každý skutek začíná s Bohem, mají k životu nejhlubší a nejkrásnější vztah. U nich všednost je posvěcena. Cítí, že každý okamžik je spoluokamžikem v moři věčnosti a tento vztah vyjadřují i v každodenním životě. Cítí a vidí správněji než my, kteří neznáme takových hnutí." Podotýkám, že to nejsou slova má, to jsou slova ne člověka našeho názoru světového, ale jsou to slova Záhořova.
Ale jak se naučí naše mládež tomu správnějšímu cítění a vidění, jak se naučí posvěcovati všednost, jak osvojí si nejhlubší a nejkrásnější vztah k životu, když z dílen lidskosti, ze škol, zapudili hned po převratu začínání práce s Bohem a ve vztahu k Bohu? To byl první chybný osudný krok v osvobozené vlasti se strany ministerstva školství a národní osvěty. A osudnými důsledky jeho, které se projeví a už projevují v životě dorůstajícího pokolení, bude ztrestán všechen národ.