A žádná lidovýchova toho nenapraví, neboť zdravá výchova lidu má své kořeny ve zdravé výchově školní mládeže. Kde tato selhává, tu již předem podkopány jsou základy lidovýchovné činnosti.
Lidovýchova - významné slovo! Jest však nutno si uvědomiti, že ono znamená do budoucna vývoj nové složky školské, samostatného školství lidového.
V rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty pod titulem 11 uvedeny jsou státní výdaje na lidovou výchovu. Úhrnný obnos výdajů pro rok 1925 činí ca. 4,374.034 Kč. V tom zahrnuty jsou osobní výdaje ve výši 257.967 Kč a věcné výdaje, vztahující se k občanské výchově a lidovému knihovnictví, ve výši 3,865.067 Kč, dále pak věcné výdaje organisované výchovné a vzdělávací kinematografie ve výši 251.000 Kč.
Je známo, že vláda podepřela výchovu lidu nejprve zákonem o organisaci lidových kursů občanské výchovy ze dne 7. února 1919, jemuž hned v dubnu následoval výnos ministerstva školství a národní osvěty, podávající instrukce k uvedenému zákonu, pak zákonem o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919. Potom následoval rovněž kulturní význam mající zákon o pamětních knihách obecních ze dne 30. ledna 1920 a konečně byl v letošním říjnovém sešitě Věstníku ministerstva školství a nár. osvěty uveřejněn výnos téhož ministerstva ze dne 10. října 1924 o vzdělávacích kursech pro ženy v rámci lidových kursů občanské výchovy.
Tento poslední výnos zvláště se strany nás žen lze velice vítati, ovšem nepřijde-li jeho realisace na scestí. K realisaci uvedených zákonů a příslušných výnosů vyvolány byly v život okresní sbory osvětové a místní komise osvětové. Jak z referátu pana ministerského tajemníka, přednosty lidovýchovného oddělení v ministerstvu školství a nár. osvěty, profesora Matuly vysvítá - referováno bylo tohoto roku v Brně na sjezdě osvětových pracovníků máme dosud v celém státě na 500 okresních osvětových sborů, na 7.000 místních osvětových komisí, na 8.000 veřejných knihoven. Dr. Calábek, knihovní instruktor v ministerstvu školství a národní osvěty praví: "Hlavním úkolem lidové výchovy jest zvýšiti povšechné vzdělání a mravní úroveň všech příslušníků národa na celém území státním, pokud odrostli škole, bez rozdílu stáří, pohlaví, společenského postavení i stupně vzdělání." A zdůrazňuje dále, že metoda lidovýchovná musí nalézti cestu do srdcí i rozumu lidu.
Kursy občanské výchovy, veřejné knihovny a čítárny, přednášky a přednáškové cykly, kursy všeobecné i odborných lidových škol, besedy hudební a recitační večery, divadla, loutková představení, filmy, lidovýchovné výstavky a výstavy, lidový tisk a jiné - to všechno mají býti prostředky k dosažení ideálů lidové výchovy, aby všem dostalo se podílu na povšechném vzdělání a na zvýšené mravní úrovni národa. Slavná sněmovno! Kdož by neuznával hluboký význam a důležitost těchto snah, ke kterým ovšem směřovala také činnost různých osvětových institucí mimo rámec celostátní péče o vychování lidu pracujících, již v době dřívější?
Celostátní péči o výchovu lidu diriguje ministerstvo školství a nár. osvěty po plných pět let, povolavši k spolupráci uvedené již okresní osvětové sbory a místní komise osvětové. Ale právě v tomto měsíci pronášel známý lidovýchovný pracovník dr. Rón v "Národních Listech" stesky nad bezprogramovost lidový chovy u osvětových organisací, což prohlašuje také za obtíž, která staví se v cestu zařízení celostátního lidovýchovného ústavu, k jehož uskutečnění věnoval sám pan president našeho státu 4 mil. Kč. Nejméně bezprogramovosti shledává p. dr. Rón při "Lidové akademii', složce to naší strany pro osvětovou lidovýchovnou činnost. "Lidové Listy" k tomu praví: "Jestliže sám odpůrce uznává, že naše činnost je programovější, než činnost analogických institucí v jiných táborech, můžeme mu prozraditi tajemství této jednotnosti: Je to jednotný světový názor životní."
Nelze se ovšem diviti, že celostátní péče výchovná všeho lidu propracovává se jen znenáhla k ideální metě nahraditi sociální spravedlnosti těm, jimž nedostalo se dostatečného vzdělání, jeho doplnění organisovanou lidovýchovou, aby měli příležitost zvýšiti svou inteligenci a nabýti duševní vyrovnanosti a účelného názoru na svět. To je práce ne pětiletá, nýbrž práce několika desetiletí. Tato práce a zdar její je podmíněn důvěrou všeho lidu, jehož srdce i rozum má býti vzděláván, aby právě lid stačil na svůj velký úkol v demokratickém státě a byl v něm živlem tvořivým a státotvorným, vědomým si odpovědnosti za vývoj státu a jeho rozkvět.
Ale tu se mi zdá na základě osobních zkušeností, že při samém zrození se snah celostátní výchovy lidové v ministerstvu školství a nár. osvěty stala se osudná chyba. Tehdy hned v prvém roce naší samostatnosti počátkem r. 1919 hlášeny byly tak zvané kursy pro převýchovu lidu. Správy a ředitelství škol byly vyzývány, aby usnadnili silám učitelským účast při těchto několikadenních kursech. První takový kurs byl pořádán v Plzni. Z Prahy dostavili se 4 universitní profesoři, kteří přednášeli a kurs řídili. Účastníci a účastnice tohoto prvního kursu pro převýchovu lidu slyšeli, že účelem těchto kursů jest nadělati činovníků, zejména z řad učitelských pro osvětovou činnost mezi lidem a v základních rysech byla také objasněna obmýšlená organisace a práce osvětových sborů, okresních a osvětových komisí místních. To všechno bylo zajisté na místě, vždyť nová republikánská forma našeho státu vyžadovala, aby lid byl uváděn v demokratické principy, aby veden byl k uvědomění si své odpovědnosti a aby bylo postaráno o vzdělavatele lidu v tomto směru. A bylo samozřejmo, že apelovalo se tu především na učitelstvo.
Ale úkol vzdělavatelů pro převýchovu lidu objasňoval se hned tenkráte tak, že minuly doby, kdy církev - rozuměla se katolická církev - měla vliv na výchovu lidu, lid sám že se odvrací od katolických kněží, že kazatelny pozbyly úplně významu a že hlasateli pravdy ve smyslu pokrokovém budou z osvětových středisek vysílaní vzdělavatelé - většinou učitelé.
To ovšem nemohlo než buditi - bohužel v samých začátcích nedůvěru ke vznikajícím institucím osvětové výchovy lidové u katolických vrstev národa. Jak a do jaké míry se onen tehdáž propagovaný směr v lidovýchovné činnosti rozvinul, nemohu říci, ale v resoluci sjezdovou - osvětových pracovníků v Brně t. r. shromážděných - pojat byl také požadavek sjezdu k ministerstvu školství a nár. osvěty, k vládě a zákonodárným sborům, aby v nejkratší době zrušily přežilé řády a zákony chránící reakci, a provedly duševní osvobození uzákoněním odluky církví od státu a odcírkevněním školství ve smyslu washingtonské deklarace.
To jsou tedy po více než 5leté činnosti celostátní lidovýchovy tytéž směrnice, které byly hlásány hned z počátku.
Slavná sněmovno, to jsou směrnice znamenající odkřesťanění, hlavně odkatoličtění národa převýchovnou lidovou činností celostátní a to je - a nezmění-li se uvedené směrnice i zůstane kamenem úrazu v tom jinak velkolepém rozmachu obrodné výchovy lidu. Tu je třeba ozvati se varovným hlasem, aby to, co má sloužiti k povšechnému vzdělání lidu a k povznesení jeho mravnosti, nezvrhlo se v chytristický, rouchem celostátní osvětové péče lidové maskovaný protikatolický boj. Budeme na stráži! A na stráži měl by tu býti také sám pan ministr školství a nár. osvěty, neboť posílení kulturního boje lidovýchovnou péčí celostátní vedlo by ne ke klidnému vzdělání a mravnímu povznesení lidových vrstev, nýbrž jen k posílení předpojatosti a ke vzájemnému rozvášněnému potírání. To by zajisté neprospělo snahám lidovýchovným a na to by také bylo škoda obětovati miliony. Jinak zdůrazňuji, bude-li lidovýchovná péče ať celostátní, ať různých osvětových institucí mimo rámec celostátního podnikání směřovati k opravdovému povznesení lidu - pak zaslouží si zajisté, aby rok za rokem zvýšena byla v rozpočtu na ni připadající položka.
Je potěšitelno, velevážení, že v zákonech samých i v příslušných výnosech ministerských na několika místech zdůrazňuje se péče o zvýšení mravní úrovně, o zvýšení mravní zdatnosti občanstva. Slavná sněmovno! Otřesy mravnosti v době naší jsou úžasné. Zajisté povšimli jste si nedávno zprávy, při jejímž čtení zachvěla jsem se v nitru svém. Rodiče jsou s to pětileté děcko svrhnouti se skály. Vracíme se tu snad do pohanských dob Říma? Rodiče nechají to dítě zahynouti. Proč? Protože to děcko by jim bylo obtíží na cestě do Francie, kam se chystali. V uvádění takových úžasných úkazů pokleslé mravní úrovně mohlo by pokračovati do večera. Ale tu je třeba také poukázati k tomu, že jsou-li otřesy mravnosti v době naší úžasné, vyplývá to také z toho, že mravní nebezpečí života jsou dnes vystupňována k mimořádné intensitě. Tu kinem, tu divadlem, pornografickými publikacemi, vystavováním nestoudných obrazů pod vignetou propagace umění, smyslnost dráždícími pohlednicemi, plakáty a výstřednostmi mody, ba musím říci i pochybenými methodami pohlavní výchovy útočí veřejnost na setření pelu neporušené mysli a strhuje ji do kalných a zvířených proudů nejnižších vášní. Jaké zasloužilé pole činnosti otevírá se tu celostátní lidovýchově, při které se mohou zajisté pro očistnou a záchrannou práci lidu sejíti všichni lidé dobré vůle. Kéž se sejdou a povznesou náš lid k oné mravní výši, která ovládne neblahé uvolnění pudů, která pohrdne heslem vyžíti se, která vychová a posílí vůli všech k sebezáporu a která vyškolí rozum lidu ne spoustou nezažitých poznatků, které k jeho životu nejsou větším dílem v žádném významném vztahu, nýbrž vyškolí ho jasným rozhledem životním, aby z chaosu doby našel cestu k oné výši, která dovede posvěcovati všednost a projíti úskalím života na druhý břeh bez oněch otřesů, které hrozí duševní i fysickou záhubou jak jednotlivcům, tak národům. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Slavná sněmovno, končím slovy presidenta amerického Coolidge, pronesenými koncem září tohoto roku ve Washingtoně na sjezdu Společnosti Svatého Jména, na kterémž sjezdu zastupoval římského papeže delegát O'Connel. Slavnosti té zúčastnilo se na 200.000 lidí. K závěru své řeči prohlásil president Coolidge: "Naše ústava záleží na přiznání, že pozemská autorita nestačí, není-li podepřena autoritou boží. President a členové kongresu přísahají bohu, že budou svědomitě plniti své povinnosti. Zasedání našeho zákonodárství se začíná modlitbou. Základ naší neodvislosti, jakož i naše vládní soustava jsou postaveny na našem náboženském přesvědčení. Za autoritou našich zákonů stojí autorita nejvyššího soudce světa, na kterého se odvoláváme, abychom je odůvodnili. Amerika neopustí svých ideálů, majících základ v úctě k Bohu."
Jaká to slova! Uvedla jsem je proto, abychom se nad nimi zamyslili, a poněvadž soudím, že by mohly býti základem celostátní lidovýchovné práce u nás a že by republika při tom dobře pochodila.
Klub, k němuž mám čest náležeti, je plně přesvědčen, že jen opravdové vedení mládeže a lidu k Bohu - prospěje státu. To ostatně bylo zdůrazněno také již s mnohých míst příslušníky jiných politických stran. Kdo přečetl dílo Nestora našeho písemnictví Holečka "Prvé tříletí v osvobozené vlasti naší" ví, jak lituje, že v prvopočátku neobrátila se mysl lidu k prapříčině všech příčin, k Bohu. Kdo zná zásady Klostermannovy, který tam v Plzni odpočívá pod křížem šumavského rázu, také ví, kterak poukazoval na to, jak zhoubné bylo odstranění křížů ze škol, a jak doufal, že je tam katolické matky opět uvedou.
V našem klubu a celé naší straně lidové je přesvědčení, že jen návrat, soustředění myslí mládeže a lidu v nejvyšším zákonodárci, vyvede náš stát z těch nebezpečných nemocí, do nichž protináboženskou methodou byl vehnán a je dále vháněn. Než my, doufajíce, že jako již u mnohých jednotlivců jasní se v mysli, že nelze národu žíti bez Boha, tak že se rozjasní, byť i ne hned, aspoň postupem času, také v ministerstvu školství a ve vládě, a že stane se to, co nedávno se stalo - v Římě, kde na Kapitolu vztýčen byl znovu kříž, který v létech minulých za vlády zednářské byl odstraněn. Aby se tak stalo ve prospěch našeho národa bez velkých otřesů dalších, k tomu směřuje touha našeho klubu.
Poněvadž doufáme, že k tomu pracováno bude u rozvážných myslitelů našeho národa, hlasujeme také pro rozpočet, jak byl předložen. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Aster. Dávám jemu slovo.
Posl. Aster: Slavná sněmovno! Jako zástupce českého sociálně-demokratického dělnictva z německé župy českolipské konám svou povinnost, když chci dnes promluviti o poměrech našich menšin. Jsou to především otázky menšinového školství, které hrají první roli v menšinových krajích; vedle toho je však také třeba říci něco o otázkách hospodářských, sociálních a kulturních.
Již za starého Rakouska byli to především čeští dělníci, kteří byli nositeli a strážci národního a kulturního zájmu českých menšin. Český dělník to byl, který na palčivé půdě okrajových území bojoval za práva národní, prosazoval zásadu výchovy dětí v jazyku mateřském a s největšími obtížemi prosazoval zřízení českých škol. Po dlouhou dobu celých desítiletí nesl český lid dělný na svých bedrech všechny obtíže a pronásledování, vyplývající z boje za přirozená práva národní.
Státní převrat a zřízení samostatného státu českého přineslo našim menšinám přirozeně značnou úlevu. Os převratu změnilo se mnoho v poměrech menšin, zejména po stránce školské a jazykové. Zůstalo však dosud mnoho nevyléčených bolestí a bude ještě dlouho trvati, než národ a stát vykonají aspoň tolik, aby odčiněno bylo staré bezpráví. Nejdůležitější a nejpalčivější otázkou ve zněmčených okrajových krajích na severu Čech byla po převratě otázka zřízení a umístění českých škol. Namnoze bylo nutno sáhnouti k výpomoci a bylo nutno zabrati budovy, které naprosto neodpovídaly nejprimitivnějším požadavkům. Namnoze to byly budovy nedostatečné, namnoze nebylo možno vůbec žádných budov najíti. Zřízení mnoha českých škol se protáhlo jen proto, poněvadž nebylo možno nějak je umístiti. Státní správa pochopila proto brzo, že je potřebí pamatovati na stavbu českých škol menšinových, pamatovati na budování nových školních budov, a od té doby se v tomto smyslu také pracuje. Rád konstatuji jako zástupce menšin, že správa školská po stránce budování nových českých škol v německém území vykonala zejména za poslední dvě léta velmi mnoho. Za poslední dvě léta bylo dohromady vybudováno 50 českých škol v Čechách, na Moravě 25 menšinových českých škol a ve Slezsku 10, dohromady 85 škol. Provádí se v Čechách 36, na Moravě 12 a ve Slezsku 3, dohromady 51 budov. Připravuje se v Čechách 10 a na Moravě 2 stavby nových českých škol. Číslice, které jsem zde uvedl, přihlížíme-li k omezeným prostředkům, vydávají svědectví o tom, že se této otázce začíná věnovati zasloužená pozornost, a že školská správa, správa státní tedy již dosti v tomto směru vykonala a hodlá konati.
Přes to však, že už mnoho po této stránce bylo vykonáno, že bylo postaveno už mnoho českých škol a z nich byla vypravena celá řada způsobem opravdu vzorným, jak z vlastního názoru mohu potvrditi, máme ještě mnoho míst, kde české školy menšinové umístěny jsou způsobem naprosto nedůstojným, způsobem, který také je přímo výsměchem všem požadavkům, které na školní budovu právem je možno klásti. Uvedu vám několik případů z okresu litoměřického. V Čížkovicích je umístěna I. a II. třída obecné české školy menšinové v budově, kterou musila německá škola ze zdravotních důvodů opustiti. Tedy pro německé děti byla škola špatná, pro německé děti byla škola zdravotně škodlivou a ze zdravotních důvodů byla německá škola tam odtud vyklizena, ale pro děti chudých českých dělníků, pro děti, které navštěvují českou státní školu menšinovou, je tato budova dostatečná. V Lukavci je umístěna druhá třída školy ve dvoře Gläsnerově, do které se chodí přes kuchyni, ve které se vaří pro 30 Slováků na velkostatku zaměstnaných, což má ovšem všechny nutné důsledky pro takto umístěnou školu. Je zřejmo, že to nepřispívá mravnosti ani zdraví dětí, když jsou v bezprostředním a stálém styku s dospělými lidmi. Že to je nepřístojnost, myslím, je věcí nespornou. V Trnovanech u Litoměřic je škola umístěna dobře, ale učitel bydlí ve světnici, kam prší, kde je plno nečistoty, hmyzu atd. Byt, zabraný pro českého učitele, obývá již druhým rokem učitel německý, který neučí v Trnovanech, nýbrž v sousedních Žalhosticích. Okresní školní rada, která mohla by pomoci, to nedělá. V Malých Žernosekách je umístění české školy pravou ostudou. Je to ostuda pro stát i národ. Škola je umístěna ve vinárenské místnosti, malé, tmavé, vchod do školy je přímo z ulice; škola je umístěna tak, že způsobuje to oprávněný posměšek německých spoluobčanů. Já jsem v těch Žernosekách byl a když jsem se ptal po české škole, tak s velikou radostí a veselostí mně ukazovali, kde je ta škola umístěna. Já jsem se opravdu v tom okamžiku trochu zastyděl, ačkoliv mne jistě osobně odpovědnost nestihla.
Mimo tyto případy, které jsou zvlášť markantní, máme celou řadu míst, jen v župě, kde jsem byl zvolen poslancem, kde jsou české školy naprosto nedostatečně umístěny. Je to zejména Röhrsdorf, kde se má stavěti již delší dobu, kde se však k tomu nemůžeme dostati. V Röhrsdorfu obec vypovídá školu z místnosti, kde je dosud umístěna, poněvadž tam má býti zřízen poštovní úřad. Jsem zvědav, jak to s umístěním této školy dopadne, když do 1. ledna má vykliditi místnosti a se stavbou školy nebylo vůbec dosud započato, byl teprve získán pozemek.
Dalším místem, kde je třeba nezbytně v zájmu českých škol a českých menšin opatřiti dostatečné místnosti novou stavbou, je Bor, pak Krásné Březno u Ústí n. L., vedle četných jiných míst, která zde nechci všechna uváděti. Přál bych si, aby školská správa vyčerpávala úplně úvěry, které jsou na účely českých škol menšinových v rozpočtu zařazeny, tak aby aspoň po této stránce mohlo býti vykonáno vše, co se vykonati dá.
Když jdeme dále v posuzování otázek českého školství menšinového, přicházíme ke kapitole o menšinovém učitelstvu. A tu neváhám říci toto: Žije-li se těžko ve zněmčeném území člověku, který od desetiletí je zde usedlý, který se naučil přizpůsobovati se poměrům, oč hůře vede se učiteli, který přichází do menšin z úplně jiného prostředí. Najde zde nedostatky kulturního i společenského života, které v cizím prostředí tím tíživěji pociťuje. Velmi často nemůže nalézti jen trochu slušného bytu. Pociťuje drahotu životních potřeb více než člověk vžitý. Tak považují dnes učitelé přesazení na školu menšinovou namnoze za vyhnanství, za druh těžkého trestu, a mnohým učitelům se proto do menšin nechce. Tak se stává - bylo tomu tak zejména v první době po převratu - že místa na školách menšinových obsazují se méněcennými silami, jak si sami učitelé dnes právem stěžují: Přesloužilci, mladí nezkušenci, často lidé svárliví, kteří se nikde nemohou snésti, v ojedinělých případech i lidé, kteří pro určité mravní defekty se jinde stali nemožnými, jsou nejednou přesazeni na takovou školu menšinovou a stávají se v některých případech i správci školy. Důsledek toho potom ovšem je, jak jinak ani býti nemůže, že se tím způsobí české škole a české věci v místě veliké škody, které v mnohých případech je velmi těžko odčiniti. Co však škodí menšinovému školství českému nejvíce, je častá výměna učitelů, přesazování někdy i v průběhu školního roku. Lidé, kteří si zvykli, zapracovali se, nahrazováni jsou jinými, novými silami, ovšem ne vždycky lepšími. Jací učitelé mají býti posíláni do menšin, o tom vyslovila se velmi trefně školská anketa v Mostě 20. října t. r. konaná. Anketa tato konala se za účasti všech českých stran, zúčastnily se jí zástupcové učitelstva i občanstva z různých krajů severních Čech, z krajů menšinových. V resoluci na této konferenci usnesené správně se žádá, aby do menšinového území na menšinové školy dosazováni byli učitelé starší a zkušenější, aby tam byly dosazovány síly pokud možno nejlepší, neboť právě tyto kraje potřebují nejvíce dobrých a zdatných pracovníků. Nutno, aby služba v území zněmčeném byla považována za čestnou, neboť převládá často názor, že přesazení učitelských sil je trestem. Naše vláda měla by se starati o to, by dosazení sem učitelé měli řádné bydlení, neboť je velké množství případů, že učitelstvo naše bydlí nedůstojně svému povolání, a známy jsou i případy, kde učitelé musejí za svým povoláním dojížděti ze vzdálených míst, žijíce tak odloučeně od svých rodin. Takové případy jsou ku škodě jak školské výchovy, tak také dotyčné menšiny, která nepřítomností učitele je připravována o jeho účast a o jeho spolupráci na různých kulturních a jiných menšinových podnicích. Má-li učitelstvo plniti zdárně osvětovou práci ve zněmčených územích, má-li konati své poslání osvětové a školské ve prospěch našeho státu, jest nutně třeba zabezpečiti jej tak, by netrpělo újmy na úkor svých šťastnějších kolegů ve vnitrozemí. Nadřízené úřady měly by dbáti, by na školství ve zněmčeném území byl brán zvláštní, mimořádný zřetel, aby jakékoliv žádosti a stížnosti byly co nejrychleji vyřizovány bez dlouhých intervencí, aby nenastal, jak se často děje na školách, stav ex lex, kteréžto případy škodí škole a nedělají čest školské správě. Úkoly menšinového učitele jsou veliké. Vzhledem k tomu, že menšinové školy mnohdy jsou málotřídní - mají jednu, dvě až tři třídy - mají býti učitelské síly zvláště kvalifikovány, a to tím spíše, že menšinový učitel má býti také zprostředkovatelem kulturních poznatků z oboru vědy a umění, má býti kulturním vůdcem, rádcem a zastáncem nejen školské mládeže, ale všeho občanstva vůbec. Učitelstvem projevovaná snaha po lepším a důkladnějším učitelském vzdělání je oprávněná zejména pro školství menšinové. Školství menšinové potřebuje učitele s ustáleným postavením a hmotně zabezpečené. Proto je velmi naléhavou otázka stabilisace postavení učitelstva na školách menšinových, kterou se ministerstvo školství zabývá. Jménem českých menšin musím žádati proto s důrazem, aby tato otázka co nejdříve byla vyřešena.
Od učitelů v pevném postavení a s poměry upravenými žádají příslušníci českých menšin pak právem obětavou a plodnou práci. Učitelé naši mají vychovávati příští generaci ke správnému pojímání občanských práv a povinností, mají vychovávati mládež k pochopení a uplatnění pravé demokracie. Povinnost učitelů škol menšinových je o to těžší, ale také důležitější a významnější, že mají vychovávati mládež českou v cizím prostředí. Výchova naší české mládeže má býti vedena duchem obětavé a činorodé lásky k vlastnímu lidu, v lásce k demokratickému státu, výchova má se díti s hlediska širšího pokroku veškerého lidstva. Učitelé musí říditi výchovu tak, aby odpovídala tradicím našeho národa, aby odpovídala zájmům státu a mírové politice, kterou v intencích našeho velikého presidenta provozuje náš stát, jistě za souhlasu obrovské většiny celého národa. Přáli bychom si, aby mládež byla vychovávána u vědomí, že láska k národu vlastnímu neznamená a nesmí znamenati zášť a nenávist k národům jiným. Upevnění a zabezpečení našeho státu, velkorysá politika budoucnosti vyžaduje školské výchovy právě v tomto smyslu.
Menšinové učitelstvo musí však míti též porozumění pro otázky sociální a pro těžké postavení pracujících tříd, ze kterých převážná většina českých menšin je složena. Musí spolupracovati na tom, aby pedagogické působení školy bylo doplněno také péčí sociální. Český malý člověk, dělník, živnostník a státní zaměstnanec je pro obětavého pracovníka kulturního, jakým má býti učitel, naprosto uznalým. Pravil-li jsem prve, že učitelé považují své přesazení do zněmčeného území za trest, musím tu podle pravdy a svých zkušeností konstatovati, že pro obětavého pracovníka není vlastně vděčnějšího prostředí k rádnému uplatnění, jako právě v našich menšinách. Ustanovení na učitelské místo v menšinách mělo by býti považováno zdatnými učiteli českými za čestný úkol a za vyznamenání.
Nechci podceňovati různé pomocné akce pro naše menšiny, pořádané různými národními korporacemi. Přáli bychom si však, aby na místě milodarů bylo pracováno k hospodářskému zabezpečení menšin. Český kapitál ve zmenšeném území nekoná v častých případech svou povinnost, nejsou řídké případy, že vlivem českých kapitalistů není chráněn český dělník a jsou snižovány mu mzdy způsobem bezohlednějším, než jak to činí kapitalisté němečtí. V průmyslových závodech, na kterých je zúčastněn kapitál český, není český dělník naprosto chráněn před německo-nacionálním úřednictvem a české kruhy kapitalistické se chovají v četných případech naprosto lhostejně, ne-li nepřátelsky vůči zájmům a intencím národním, jak to nejlépe pociťují menšiny v dotyčném místě. Je to hanba, když se musí referovati o případech, kdy v průmyslových podnicích, na kterých ve značné míře súčastněn je český kapitál, musí se na př. proti vůli českého dělnictva pracovati i v den státního svátku 28. října.
Stát by měl nejen podporovati, ale také kontrolovati hospodářskou činnost činitelů, kteří se v mnohých případech přízně národa a státu dovolávají. Při zadávání veřejných prací, zejména staveb ať již škol nebo jiných veřejných budov, na nichž participuje stát, má býti uloženo závazné dodržování kolektivních smluv pracovních za podmínek a mezd v okrese obvyklých a má býti zaručena přednost v práci místnímu českému dělnictvu. Stalo se na př., že čeští dělníci, kteří byli za Rakouska vyháněni z práce a bytů, poněvadž posílali svoje děti do české školy, kteří prožívali pravé martyrium českých menšinářů, dnes při stavbě české školy, o jejíž zřízení po dlouhá léta bojovali, nedostali na stavbě zaměstnání, poněvadž cizí podnikatel přivezl si dělníky odjinud, kdežto ti staří příslušníci menšin ztratili zaměstnání, z kterého je německý zaměstnavatel propustil. Důsledkem zaměstnání cizích dělníků bylo pak ještě, že mzdy v místě byly značně sníženy proti mzdám obvyklým.
Budiž mně dovoleno, abych se dotkl ještě jedné otázky. Na jaře budeme se zase zabývati zákonem o ochraně nájemníků. Jménem tisíců příslušníků našich českých menšin konstatuji zde, že zrušení nebo podstatné zhoršení tohoto zákona znamenalo by v pravém slova smyslu katastrofu pro české menšiny, poněvadž by se sta a tisíce našich lidí rázem octlo bez bytu, a žádná moc na světě, kdyby ochrana nájemníků byla zrušena, by jim k bytům nepomohla. Nálada, vyrostlá z poměrů v českých menšinách, je taková, že to považují přímo za kategorickou povinnost státu a zákonodárných sborů, aby po této stránce nebylo zapomenuto na menšiny a aby zákon o ochraně nájemníků měněn nebyl.
Končím tuto kapitolu prohlášením, že hospodářským zabezpečením českých menšin, zabezpečením existence českého lidu můžeme také zabezpečiti existenci českého státního školství menšinového, neboť co by nám byly platny školy, kdybychom ztratili v menšinách obyvatelstvo a děti, které by mohly tyto školy navštěvovati?!
Teď se chci dotknouti několika slovy všeobecných poměrů v menšinách. Musím si zde stěžovati na nedostatečnost, nepohotovost a přímou indolenci státních orgánů. Myslím tím orgány státní správy, orgány správy politické. Z vlastní zkušenosti jsem se o té nepohotovosti, nerozhodnosti a indolenci osobně nejednou přesvědčil. Dosud máme v německých krajích dva druhy státních, úředníků správních. Jedni jsou ze staré rakouské školy. Jsou to lidé, kteří nemají pochopení pro poměry, jaké mají býti v demokratickém státě, v republice. Jsou to lidé, kteří se do nových poměrů nemohou dosti dobře vžíti, ale mají jednu dobrou vlastnost, že se v té staré rakouské škole naučili poslouchati. Teď, když je vláda československá, když mají vládu v republice Češi - poslouchají tito lidé také tu novou vládu, když jim dovede poručiti. Neměl bych proti tomuto druhu úředníků mnoho námitek, kdyby se jim dostalo zavčas a dostatečných informací a instrukcí a kdyby zejména zemská správa politická v Čechách byla pohotovější. Zde zejména mělo by býti více porozumění pro potřebu státní raisony, pro prestiž státu a pro to, jak je třeba postupovati, aby poměry v menšinách nebyly rozrušovány a aby menšiny byly brány spíše v ochranu, než aby se jim škodilo. Tak, jak se děje teď, při dnešním způsobu úřadování, namnoze se menšinám zbytečně škodí, státní autoritě se škodí, poškozuje se prestiž státu a při tom se vlastně poměry zbytečně v menšinách komplikují.
Vezměme si za příklad otázku státního svátku 28. října a s tím související otázku ozdobování veřejných budov, radnic atd. státní vlajkou. V této věci postrádáme přesného zákona. Máme 28. října státní svátek, ale podle dosavadního zákonného ustanovení není vysloven pracovní klid, a důsledek toho jest, že se naši čeští lidé v menšinách musí o volno v den 28. října, v den národního svátku příti se svými zaměstnavateli a často také se svými komunistickými nebo německými spoludělníky. To je nepřístojnost, která by s hlediska státu a s hlediska národa měla býti co nejdříve odstraněna. Má prý býti vyřízena v souvislosti s otázkou zákonné úpravy svátků. Vyslovuji zde naléhavé přání jménem tisíců lidí, kteří těmito poměry trpí, abychom se aspoň do příštího státního svátku dočkali vyřízení, aby příští 28. říjen byl již slaven za jiných auspicií, především úplným zákonným klidem práce.
Teď však k věci, kterou jsem měl na mysli, když jsem konstatoval, že naše státní politická správa je nepohotová, že její postup je v mnohých případech naprosto nepochopitelný a škodlivý. Vyskytne se na př. v některém menšinovém místě sporná otázka, ať již je to vyvěšení státní vlajky, nebo odstranění nějakého habsburského pomníku, nebo nějaká jiná otázka, ve které české obyvatelstvo již a priori zastává jiné mínění, než obyvatelstvo německé.
V těchto případech měla by státní správa, měl by stát a měli bychom také my, zákonodárný sbor, o to dbáti, aby zde bylo přesné a určité znění zákona, podle kterého se tyto věci mají vyřešiti. Pak bychom se vyhnuli tomu, co je dnes, kdy se taková otázka řeší tím způsobem, že si pan okresní hejtman zavolá zástupce české menšiny a jich se táže, má-li se to neb ono státi. Když zavolá si politický úředník zástupce české menšiny, lidi, kteří buď u Němců bydlí nebo jsou u Němců zaměstnáni, kteří jsou v největším počtu případů v určité odvislosti od Němců, pak jest pro tyto lidi velmi těžko v ožehavých otázkách rozhodovati. Když pak i rozhodnou, nezůstane to utajeno a neřekne se: "Státní správa, stát to tak nařídil a tak provedl," ale udělali to ti a ti . . ." Stát se tímto způsobem vlastně schovává za odvislé lidi z menšiny. To jest podle mého soudu postup naprosto nesprávný, to jest postup, který musí býti co nejdříve změněn.