Vedle těchto kardinálních bodů jest však ještě celá řada otevřených otázek, které rovněž nesnesou dalšího odkladu. Jsou to otázky odborných učitelů, geometrů, oficiantů, certifikatistů, absolventů průmyslových škol, četařů a dílovedoucích státních drah atd.; také náprava důsledků zákona 394 z r. 1922, hlavně pokud se týkají zastavení rodinných přídavků u úřednictva později se oženivšího, případně při dětech později se narodivších, náleží mezi nutné aktuality, neboť předpoklady zmíněného zákona úplně selhaly.
Všichni, kdož jsou na těchto otázkách interesováni, ať příslušejí ke kterékoliv politické straně, všichni dosvědčí, že nelze nejen ze sociálních ohledů, ale také v zájmu státní administrativy odsunouti vyřešení až do definitivní úpravy platové, to jest do uzákonění nové pragmatiky s úplně novým systémem platovým. Mezi veškerým úřednictvem panuje jednomyslné přesvědčení, že jak platové poměry vůbec, tak i zmíněné otázky musí býti ještě v tomto podzimním zasedání alespoň provisorně řešeny. Tomuto požadavku hoví plně, byť i velmi skromně návrh stavovské rady a odborového ústředí, kterýžto návrh doplněn úpravou zřízeneckou, jest způsobilým jako podklad jednání tak zv. úřednické pětky v parlamentě. Parlament by neměl přehlížeti výsledek práce Sdružených odborových organisací, nýbrž měl by uvítati jejich spolupráci a spoluzodpovědnost, a to tím spíše, ježto je to prvý případ, kdy se různorodé organisace dohodly i na otázkách dosud sporných. (Slyšte!) Předložení hotového zákonného návrhu prozatímní úpravy, návrhu, který musí projíti nejen všemi ministerskými instancemi, ale i politickými kluby, jeho projednání ve výborech, a konečně i vlastní provedení v administrativě vyžádá si zajisté delší doby. Ale při dobré vůli všech činitelů, a o té nepochybuji, může se tak jistě státi ještě v podzimním zasedání, které přece trvá až do března příštího roku.
Do té doby nutno ovšem vyřešiti a to ještě v tomto roce zvlášť nutné aktuálnosti, které nejsouce komplikované, ba jsouce vlastně již před rokem připravené, paragrafované a propočtené, mohou býti rázem vyřízeny. Jest to otázka staropensistů a zvýšení místního přídavku. Kritisovati otázku staropensistů bylo by zbytečno. Všeobecný jest názor, že jest to skvrna na cti naší republiky. Chci jen upozornit, že řešení této otázky netýká se jen státních a podnikových pensistů, nýbrž i samosprávných, kteří jsou v ještě daleko horší bídě, dále pensionovaných učitelů nestátních škol na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jichž nedávná úprava jest naprosto nedostatečná a konečně týká se tato otázka i budoucnosti tak zv. nepřevzatých pensistů, zvláště z Bosny. Jest přímo výsměchem lidskosti, co se právě v poslední době se staropensisty děje. Úpravy se dosud nedočkali, ale za to dočkali se předpisu daně z příjmu za uplynulá léta, předpisů jdoucích do několika set korun. Samostatně výdělečným osobám a podnikům se daně odpisují, ale ubohým pensistům, živořícím v nejkrutější bídě se daně dodatečně předpisují!
Rychlé zvýšení místního přídavku ještě před uzákoněním všeobecné provisorní úpravy jest proto nutným, jelikož finanční efekt by mohl býti již při výplatě 1. ledna 1925 uplatněn, a za druhé, že by se zvýšila tím i pensijní základna pro zmíněnou, tak naléhavou úpravu požitků staropensistů. Budou-li, a to jistě očekávám, tyto dvě naléhavosti uzákoněny ještě před Vánocemi a vyplatí-li vláda cestou administrativní, v této nejhorší roční době při rostoucí drahotě jednorázové peněžité výpomoci, ať již pod titulem plných vysokoškolských přídavků, nebo remunerací všem úředníkům a zřízencům, pak si jistě naše státní úřednictvo aspoň trochu oddechne a získá opět ztracenou víru v opravdovost úmyslu vlády a koalovaných politických stran, upraviti platové i služební a odpočivné poměry veřejných gážistů. Bude-li pak souběžně ještě v tomto parlamentním zasedání vyřízeno samostatné nemocenské pojištění veřejných úředníků a přikročí-li vláda vážně k řešení otázky vybavení těchto z dluhů, pak myslím, že opět zavládne tak nutně žádoucí klid do naší administrativy, pak vyčkají naši zaměstnanci trpělivě definitivní úpravy platové, která jest přirozeně podmíněna úpravou naší valuty, jíž se dosáhne i stabilisace našich hospodářských poměrů.
Obtížnějším problémem, než upravovat a vydávat jest však otázka úhrady.
Jest nesporno, že pro náklad spojený s uvedenými opatřeními musí býti nalezena úhrada. Část nákladu bude hrazena úsporami v osobních výdajích, resp. úspornými opatřeními v personalistice vůbec. To ovšem nestačí. Výsledek chystaných restrinkčních opatření neobjeví se jednak okamžitě, nýbrž musí býti rozvrženo na určité období jedno až dvouleté, jednak i finanční efekt nebude tak veliký, aby stačil na uhrazení výloh všech úprav, to jest aktualit i všeobecné provisorní úpravy. Tyto úspory musí býti proto reservovány pro zmíněnou všeobecnou provisorní úpravu platnou od 1. ledna 1925, kdežto pro uvedené aktuality nutno hledati jiné prameny úhrady. Doufám, že se obyvatelstvo naší republiky jako celek nebude brániti ani takovým daňovým opatřením, která jsou nepopulární a domácnosti ovšem velmi nepatrně zatíží. Nesmí se zapomenout, že gážisté jediní přinášejí již od převratu po 6 let největší oběti celku, úspory, kterých se docílilo na jejich nedostatečných platech dosahují velikých miliard, jimiž se republika skonsolidovala a proto má úřednictvo právo žádat také jednou obětí od celku ve svůj prospěch, nehledíc k tomu, že také samo participuje na všech takových břemenech.
Ostatně jsou veškeré výrobní vrstvy a s těmi i dělnictvo, jakož i zemědělci přímo interesováni na hospodářském stavu gážistů. Každé zlepšení platů zvyšuje kupní schopnost těchto, neboť úředník svůj celý výdělek vydá, on neukládá. Jsem přesvědčen, že zvláště živnostnictvo těžce spolusnáší nedostatečnou kupní sílu gážistů a že v tom také spočívá velká příčina dnešní hospodářské deprese vůbec. Jest proto rozumné, že naše živnostnictvo podporuje snahy gážistů po zlepšení jich platů, vyjímaje ovšem samostatné živnostníky, kteří politicky jsou zásadně proti úřednictvu zaujati a nepřejí jim ani tu chudou skývu chleba.
Otázka úhrady nesmí býti řešena politicky, nýbrž věcně s pevným odhodláním, že rozřešena býti musí. Při podporách v nezaměstnanosti, jejichž oprávněnost nepopírám, nebylo tak přísně dbáno otázky úhrady ba ani úvěru vůbec. Když uzákoněna byla 8hod. pracovní doba, nikdo neměl starost o to, jak se uhradí plus vydání v státní administrativě hlavně v státních podnicích nejméně částkou 1 miliardy ročně. O tento obnos zvýšily se osobní výdaje, neboť personál musel býti proto o 15% rozmnožen. Nejméně 2.000 Kč doplácí každý státní zaměstnanec ročně na důsledky 8hodinové práce. Jak mnoho jiných zákonů ještě by se mohlo uvésti, při nichž se tak přísně nepočítalo jako právě při otázce gážistů.
Nejobtížnější a také ve svých důsledcích nejpronikavější jest otázka úspor v personálním hospodaření státní administrativy. Jest nesporno, že náš stát v poměru k počtu obyvatelstva a jeho hospodářské potenci tak velkého administrativního aparátu trvale nesnese. Operuje se stále s počtem 340.000 stát. zaměstnanců. Jest však nesprávno, že se do toho počtu započítávají i vojenští gážisté a četnictvo počtem přes 30.000. Dále státní podniky, hlavně železnice a pošta. Železnice zaměstnávají 170.000 osob, které by vůbec nepřicházely v úvahu, kdybychom měli jako v Anglii, nebo částečně ve Francii systém soukromých drah nebo kdybychom dnes dráhy pronajali. K srovnávacím účelům může přijíti pouze vlastní administrativa v úvahu, t. j. celkem asi 100.000 zaměstnanců, z čehož připadá asi polovic na úředníky. Ale ani tu se nesmí přehlédnouti, že po převratu bylo na 20.000 zřízenců a oficiantů zpragmatisováno, že dále musel stát přijmouti větší počet legionářů a vál. poškozenců a uváží-li se konečně efekt 8hodinové pracovní doby tu shledáme, že naše administrativa nemá proti býv. Rakousku neúměrně více zaměstnanců, nýbrž naopak, méně, a to při daleko komplikovanější nové, tvořivé práci. Není tudíž celkem přespočetných zaměstnanců, najmě úřednictva, nýbrž jest přespočetnost agendy. Byrokratická těžkopádnost, zbytečně kombinovaná kompetence, větší centralisace než za Rakouska, mnohopsavost, nedostatek samostatnosti a zodpovědnosti, jednoduše a zkrátka samá učená theorie místo praktického úřadování. Restringovat se však personál musí, neboť jen v jeho zmenšeném počtu spočívá jeho spása. Veškeré restringční snahy a úmysly, kdyby i na krásně byly zákonem nařízeny, vyplynou však na plano, nebude-li se ihned administrativa reformovat a nebudou-li se státní podniky reorganisovat.
Jest však pochybeno, čeká-li se na radikální reformu celé správy od základů, na níž se sice již pracuje, která si však vyžádá ještě dlouhou dobu k uskutečnění. Naproti tomu jest možno již dnes odstraniti přemnohé zbytečnosti a přežitky z patriarchálních dob a ty jsou právě těmi, co administrativu nejvíce zatěžují. Tak vzpomínám maně rekursního řízení v bagatelních věcech, vzpomínám důchodkových přestupků. Nestačilo by vracet nedostatečně kolkovaná podání odesilatelům s poukázaným portem s tištěn m upozorněním, jak dodatečně kolkovat? Což musí se celé trestní řízení inscenovat? A což u železnic, jak zbyteční jsou příkladně u většiny vlaků vlakvůdci při dnešním dokonalém bezpečnostním zařízení. Jak mnoho stanic by mohlo býti pro noční službu ihned uzavřeno. A co služba na místních drahách? Atd. Lituji, že krátká řečnická lhůta mně nedovoluje probrat důkladněji tuto materii, ale rekapituluji: Nečekejte jen na velkorysou reformu, ta znamená odklad, nýbrž reformujte ihned, radikálně, v partiích a etapách a ze zdola. Stejně jen v etapách může býti provedena restrinkce personálu. Předně musí býti nejen vydán, ale i dodržen přísný zákaz přijímání nových sil. Mezery musí býti vyplněny silami jinde přespočetnými. Přirozeným úbytkem, t. j. úmrtím a pensionováním ubude ročně nejméně 10.000 sil. To ovšem nestačí. Vláda musí býti zákonně zmocněna i k předčasnému pensionování takových jednotlivců, kteří nejsou ať již věcně nebo jazykově plně kvalifikováni. Jest, bohužel, veliký počet těch, kteří zanedbávají na úkor pilných, snaživých a schopných pracovníků svých povinností, opírajíce se hlavně o politickou protekci, jejíž teroru přednostové ustupují. Přistoupí-li se pak postupně i k propuštění části provisorních sil, event. s odbytným a umožní-li se každému úředníku a zaměstnanci dobrovolný předčasný vstup do výslužby, myslím, že se během krátké doby dosáhne kýžených výsledků.
Tyto všechny úsporné a restrinkční momenty mohou však býti pouze průpravou pro příští definitivní požitkový systém. Tak zvané aktuality, které musí býti ještě před Vánocemi likvidovány, nemohou býti učiněny odvislými od konečných výsledků těchto opatření. Ale ani s prozatímní úpravou platovou nelze tak dlouho čekati. Zde musí postačit plán, z něhož se dá vykalkulovati, jakých úspor bude možno v příštím roce a event. později dosíci, vždyť celý finanční efekt zamýšlené provisorní úpravy není splatný hned 1. ledna 1925, nýbrž rozděluje se na celý příští rok.
Veřejní zaměstnanci, civilní i vojenští, aktivní i pensionovaní, mají jistě právo žádati, aby se jich konečně po tolika obětech a útrapách parlament ujal. Situace jest jasná. Žádají, aby se konečně vážně, opakuji to slovo, vážně přikročilo k úpravě jejich služebních požitků. Vždyť jsou beztoho posledními ze všech a jsou si vědomi, že nelze mluviti o konsolidaci republiky, dokud také jejich poměry nebudou zkonsolidovány. (Hlas: Mají pravdu!) Žádají jednomyslně a na tom trvají, aby se tak stalo v třech etapách. Předem, aby byly tak zvané "aktuality" likvidovány ještě před Vánocemi, dále, aby byla paralelně, a to ještě v tomto podzimním zasedání se zpětnou platností od 1. ledna 1925 uzákoněna všeobecná provisorní úprava platová a konečně, aby po ustálení měny a hospodářských poměrů byl uzákoněn definitivní služební poměr, jak ohledně práv a povinností, tak i ohledně požitků. Úkol zajisté veliký, ale při dobré vůli proveditelný. Pohlížejme na tyto problémy ne s politického hlediska, ba ani ne s třídního, nýbrž jen s hlediska celostátního, neboť skutečně se jedná o zájem, ba i osud celé republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dávám slovo p. posl. Bezděkovi.
Posl. Bezděk: Slavné Národní shromáždění! Skupina finanční, která zahrnuje nejvyšší účetní kontrolní úřad, příděly zemím, státní dluh, zaopatřovací platy, ministerstvo financí, likvidace a repatriace, vyžadovala by zajisté důkladného projednání.
Omezím se ovšem jen na výklad nejstručnější a dotknu se jen několika z těchto uvedených bodů. Jest jen málo občanů v republice, zabývajících se obchodem nebo výrobou, kteří by nemusili naříkati na vysoké daně s nezbytnými u nás přirážkami a na nemožnost dalšího jejich placení. Daňové břemeno stává se však také tíživým pro dělnictvo a gážisty, kteří platí daně z příjmů a kromě toho jako konsumenti vysoké daně nepřímé. Zvěčnělý ministr financí dr. Rašín prý říkal, že plýtvání penězi pro účely státu musí u nás dostoupiti tak daleko, že tíživé daně začnou každého poplatníka kousati. Jak zkušenosti dokazují, doby té jsme se opravdu dočkali. Na druhé straně uznávám, že se zmenšil schodek v řádném rozpočtu, ale přesto je každý občan průměrně zatížen 1260 Kč ročně, tedy dvakráte tolik jako v Italii, Francii a Švýcarsku a třikrát tolik jako v dnešním Rakousku, takže to pořekadlo, že jsme takovým ostrovem, že jsme oasou, začíná se již poněkud měniti. Přes ty velké potíže, které jsou dnes v Rakousku, víme, že tam zábavní místnosti se zavírají, ale továrny se otvírají. Tedy po té stránce je potřebí, abychom byli u nás velmi opatrnými. Má-li se u nás státní hospodářství dostati na správné koleje, nutno zaříditi, aby nastal úbytek ve státních výdajích, neboť na zvýšení příjmů již nelze pomýšleti a nutno se stále připravovati na jejich pokles. Daňová zřídla se již vyčerpávají, poněvadž nic není bezedné, ani poplatnost obyvatelstva. Jinak nutno uznati, přihlížíme-li ke všem okolnostem, že ministerstvo financí vykonalo značnou práci, podařilo-li se mu snížiti rozpočet na rok 1925 o celou miliardu. Na rozpočtu je zřejmě pozorovati, že nižší odhad státních příjmů byl hlavním činitelem, který spolu s nezbytnou rovnováhou srazil rozpočet na 6 miliard. Z někdejších rozpočtových výšek jdeme dolů zvolna, ale důsledně; dříve jel o miliony, nyní dospěli jsme až k miliardě. Je to dobrá ukázka.
Roku 1921 činily státní výdaje, kromě investic, 18.026 mil. Kč. Roku 1922 dosáhly kulminačního bodu 19.812 mil. Kč, roku 1923 klesly na 19.371 mil. Kč, roku 1924 na 16.993 mil. Kč a roku 1925 máme rozpočet 15.974 mil. Kč. Investiční rozpočet snížen, bohužel, na škodu našich výrobních vrstev, zvláště živnostnictva a dělnictva. Ve snížení investičního rozpočtu nemožno znamenati pokrok. Na jednoho obyvatele z důvodu zatížení rozpočtového připadalo u nás roku 1922 daní 1697 Kč, roku 1923 1645 Kč, roku 1924 1413 Kč a roku 1925 připadá 1277 Kč.
Konečně se počínáme dovídati, jak veliký je náš státní dluh. Úrokování jeho včetně správních výloh v částce 64 milionů Kč je preliminováno 2128 mil Kč. To je, bohužel, více než pětina celého státního našeho rozpočtu, cifra opravdu povážlivé výše. Leč zahraniční dluhy nejsou dosud v rozpočtu na rok 1925 plně stanoveny. Jsou nám známy pouze vnitřní založené dluhy v částce asi 15.962 mil. Kč a dluhy na podkladě pokladničních poukázek 8073 miliony Kč.
Oprávněné a zcela zdravé útoky na finanční politiku státu, které se ozývají nejen od národohospodářů, ale i z kruhů veřejných korporací, jako obchodních a živnostenských komor, obchodních gremií, z průmyslových svazů, ze zemědělských korporací a z celého širokého kruhu poplatnictva, přinutily vládu k tomu, aby zaujala revisní stanovisko ke své dosavadní finanční politice, což nutno jen vítati. Ale máme zde těžkou otázku státního zřízenectva a úřednictva.
Ve výboru rozpočtovém prohlásil zpravodaj pan dr. Srdínko, že jdeme vstříc veliké krisi inteligence, neboť státní správa nebude moci přijímati nové úřednictvo. Podle nejnovější statistiky máme prý 340.000 státních zaměstnanců. Máme tudíž o 30.000 úředníků a zřízenců více, nežli mělo Rakousko. Když se tedy připočítá 25%ní potřeba úřednictva, vzniklá snížením doby pracovní, a 10%ní pro centrální úřady, měli bychom míti necelých 200.000 státních zaměstnanců a nikoli 340.000. Podle těchto výpočtů, jsou-li ovšem správné, máme o 140.000 státních zaměstnanců více, nežli stát potřebuje. To je ovšem potom ohromné číslo a nutno vážně uvažovati, jak tuto otázku rozřešiti, zvláště s ohledem na úpravu, vlastně zvýšení platů státních zaměstnanců. Je-li opravdu u nás přebytek státních zaměstnanců, nemohou za to oni, nýbrž komplikovaná naše státní správa. Máme-li tudíž dospěti k zjednodušení jejímu a k snížení výdajů, musíme předem zjednodušiti agendu státní administrativy a potom teprve možno pomýšleti na snížení počtu státních zaměstnanců. Avšak i v tom případě nutno řešiti otázku tu velmi vážně a opatrně, neboť řešení toto je vždy řezáním do vlastního masa. Nastává tu otázka, co činiti s odchovanci našich středních a vysokých škol. Přemrštěná nivelisace úřednictva a protežování nekvalifikovaných sil, do úřadů po státním převratu nasazených, způsobuje státu velké hmotné škody. Počet státního zaměstnanectva dá se zmenšiti nejen zjednodušením agendy státní administrativy a připravovanou daňovou reformou, ale také tím, že nebude vydáváno tolik komplikovaných zákonů a nařízení, k jichž provádění je potřebí domněle zbytečné armády státního zaměstnanectva. Tím zmenší se počet exekutivního úřednictva měrou nemalou. Zruší-li se konečně zbytečná, namnoze přežilá ministerstva a úřady a spojí se s příbuznými resorty, stane se mnoho úředníků upotřebitelnými jinak a ušetří se značná suma peněz. Rovněž úřadování v našem státě, na což mnohokráte již odborníky bylo poukazováno, je zastaralé, těžkopádné a byrokratické. A naši úřadové jsou namnoze až směšnými byrokraty, ač mají také plná ústa demokracie.
Kompetence nižších instancí je omezena, rozhodování často vyhražují si ministerstva, zvláště ministerstvo školství, kde nejsou úřadové, nýbrž profesoři se svou příslovečnou povahou. Konečně i ta ministerstva dávají akty vyšetřiti podřízeným úřadům, které musejí dávati sáhodlouhé relace centrálním úřadům, akt prochází několika úřady, pracuje na něm mnoho lidí a konec konců, má-li býti rozhodnuto správně, musí býti akt vyřízen tak, jak to nižší instance vyšetřila a navrhla. Tím se vyřizování aktů protahuje a zaneprázdní mnoho sil.
Bude-li se podle všeobecně uznávaných námětů reorganisovati státní správa, může nastati přirozeně citelný úbytek státních zaměstnanců a tím možno podstatně uleviti státním financím. Ekonomisace státní správy a reforma daňová je proto nutná, aniž by chod administrativy státní nějak utrpěl. Máme tudíž za to, že nelze praktikovati hromadné propouštění státního zaměstnanectva, ani bráti definitivu úřednictvu samosprávných korporací, pokud ji řádně získalo a mělo na ni nárok. Za to jsme toho názoru, že je naší povinností upraviti, vlastně zvýšiti požitky státních zaměstnanců a při tom neopomenouti úpravy pensí t. zv. staropensistům. Poznanou chybu a křivdu nutno napraviti!
Je opravdu až nebezpečné, ukládati neustále provádění nových a nových zákonů zbídačelým a roztrpčeným úředníkům. Šetřiti se musí, kde se šetřiti dá, ale je nutno také přidati všude, kde dosud páchána byla sociální křivda, což týká se zejména státních zaměstnanců a staropensistů. Naše strana již několikráte prohlásila, že se této palčivé otázce nijak nebude vyhýbati a chce ji řešiti spravedlivě. Od státního zaměstnanectva žádáme však nestrannost, smysl pro povinnost a odpovědnost, pracovitost a poctivost. Po té stránce je mnoho stesků na úřady, vlastně na některé úředníky.
Poslední doby v kruzích obchodně-živnostenských i rolnických dochází den ze dne k zoufalým steskům, neboť stav podniků je neudržitelný pro vysoké, velmi často nespravedlivé a tudíž nesnesitelné, za dva až tři roky předpisované daně. Víme, že daně musí platiti každý občan, musí však býti úměrně rozděleny, aby byly snesitelny a spravedlivě rozdělovány. Toto je píseň, již zpíváme do omrzení po několik let, místo nápravy se však poměry horší a zvláště se zhoršily tím, že daně předepisovány jsou za několik let najednou. Malý živnostník a řemeslník jakož i dělník musí zaplatiti vezmi, kde vezmi, až do jeho zničení, bohatí podnikatelé však unikají a se státem se pak vyrovnávají.
Daně předpisují se podle rozsahu podniku, kterýžto rozsah je zjišťován na základě pouhých důvěrníků. Jaké tyto výpovědi bývají, je-li tímto důvěrníkem konkurent, jsou smutné zkušenosti. Po té stránce je nutna již rychlá náprava. Podle zamýšlené reformy daňové bude daň z příjmu, přejmenovaná na daň důchodkovou, napříště vyměřována stejnou komisí jako daň výdělková. Leč máme obavy, že slibované reformy se dlouho nedočkáme. Žádáme za rychlé její uskutečnění.
Při novelisaci zákona o dani z obratu a přepychu bylo v důvodové zprávě uvedeno, že bude možno zvláště při dani z obratu družstev nařízením ministerstva financí nějakým způsobem chrániti, ale skutečnosti tomu nenasvědčují. Alespoň já mám z našeho malého družstevnictví trpké zkušenosti. Finanční úřady nasazují do družstev úředníky, jako se stalo v ústředně v Brně, kde úředník tři neděle až měsíc vysedává, aby zkontroloval kde jaký účet za celý rok, nestala-li se tam nějaká chyba. Letošního roku se tam nasadil také. Pak přirozeně je potřebí spousty úřednictva. Rád bych věděl, zdali se také tak postupuje u těch velkých fabrikantů, když se takto postupuje u družstev, kterých vláda přece chce chrániti a jejich vývoj podporovati. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Co všechno je zažívati živnostníkům, obchodníkům a družstvům zvláště při dani z obratu a přepychu, jsou trpké zkušenosti. Úředníci berní správy namnoze vysedávají celé týdny v závodech, aby správně zjistili daň obratovou.
Berní správy vidí v každém jen falšovatele a podvodníka. Jak je namnoze bolno, když živnostník činí poctivé záznamy, podle nich učiní přiznání k dani a jak je překvapen, když od berní správy dojde dodatečný předpis dvakráte, ba i třikráte tak velký. Opomene-li pro zaměstnání podati odvolání, je zle, daň je vymáhána nemilosrdně exekučně, byť byla živnost i rodina uvržena v záhubu.
Nový zákon není dosud uplatněn a jak se osvědčí při tom promíjení a slevování daní, ukáže teprve budoucnost.
Jak demoralisuje takový postup občanstvo, netřeba připomínati. Nářek na přepínání poplatní síly občanstva je všeobecný a proto bych řekl: Pozor! Berní správy starají se, bohužel, pečlivě o to, aby placení daní nebylo pokládáno za občanskou povinnost, nýbrž za břemeno, které se plní jen z přinucení a s největším odporem. Nedávno proběhla novinami na Moravě zpráva, že při zasedání zemské odvolací komise moravské bylo zjištěno, že bylo podáno celkem přes 70.000 rekursů a očekává se, že tento počet ještě se o 30.000 zvýší, takže by jich bylo asi 100.000. Vzhledem k četným stížnostem, že zemská daňová komise promrskává daňové rekursy tím způsobem, že jich denně vyřizuje 3 až 4 tisíce, zavedeno podrobné průvodní řízení v komisích i v plenu, takže se odhaduje, že na denní pensum se vyřídí 600 rekursů. Nás zajímá jen číslice. Nechceme se zabývati otázkou, je-li možno řádně vyříditi 600 odvolání daňových za jeden den a spravedlivě rozhodnouti, když prostudování každého odvolání vyžaduje přece značné doby. Podávání odvolání proti vysoké výměře daňové stalo se něčím samozřejmým a nebude pomalu jediného poplatníka, který by nerekuroval. Situace tato vyvolána byla úřady daně vyměřujícími, poněvadž často nebylo dbáno výdělkových a majetkových poměrů poplatníka a zdanitelná míra stanovena libovolně bez ohledu na vlastní jeho přiznání. Že berní úřady jsou nejnenáviděnějšími úřady v republice na tom největší vinu má přísnost, s jakou daně jsou vymáhány a bezohlednost předpisů vůbec. Prostý venkovský občan nedovede pochopiti, že může býti exekvován pro nezaplacení daně z příjmu, když přeplatil dávku z majetku a má tedy ve státní pokladně ještě jistou částku k dobru, fakticky tedy státu ničeho nedluhuje. Nemůže dále pochopiti, že má podávati žádost o vrácení přeplatku, když stát sám může si vypočítati, co poplatníkům dluží a jim to vrátiti. Přísností a bezohledností se morálka poplatníka nepozvedne, spíše se proti úřadům tím popudí. Uvedu příklad. Jistý občan zabil nemocného vepře. Dva dny na to si vzpomněl, že má platiti daň. Šel a zaplatil 12 Kč za 70 kg váhy. Za 6 dní byl volán k důchodkovému úřadu, aby se odpovídal, proč nezaplatil daň ihned v den porážky. Občan ten doplatil 12 Kč a v protokolu, který s ním byl zaveden, udal, že byl v den porážky nemocen a že svým dětem peníze na zaplacení daně nechtěl svěřiti. Protokol byl odeslán k okresnímu finančnímu ředitelství do Prahy, odkud přišel výměr, jímž mu byla vyměřena pokuta 30 Kč. Je tento postup odůvodněn a nutný? Kapitalisté vyvážejí dlužné daně za hranice, okrádají republiku o miliony a zde se úřady hrdlují pro každý haléř a pokutují poplatníka i tam, kde se nemůže spatřovati snad úmysl placení daní se vyhnouti. To musí býti předmětem bedlivého uvažování a nutno učiniti vše, by jednou mezi berními úřady a drobnými poplatníky nastaly snesitelnější poměry.
Na druhé straně mám zde případ, kdy statkář Bohuš Svoboda v Načeradci pouze na daních dluhuje 1 a 1/2 mil. Kč. Obci Načeradci pouze na přirážkách dluhuje přes 100.000 Kč, školní přirážky v to nepočítaje. Daně dluhuje za léta 1920 až 1923 včetně. Také r. 1924 daní neplatil. Zavázal se sice, že bude spláceti měsíčně 30.000 Kč, učinil tak pouze jedenkráte a nyní se spoléhá, že podle zákona musí mu býti daně sleveny. R. 1920 dal za statek 3 miliony. Vydrancoval lesy, které byly zachovalé, odprodal se zvláštním povolením státního pozemkového úřadu dva dvory za 700.000. Za zbytek statku - 3 dvory, pivovar, lihovar a pila - dostal od invalidního družstva, kdež má býti zřízen sirotčinec pro děti po invalidech, 3 mil. Kč. Ministerstvo sociální péče dává na tento podnik podle zpráv 1 mil. Kč, Statek dříve patřil dr. Lerchovi, lékárníku ze
Smíchova. Ten měl statek již prodán za 5 mil. Kč, ministerstvo zemědělství však kup neschválilo. Zde je viděti, že takoví spekulanti nejsou tak těžce pronásledováni, jako občan, který zabil nemocného vepře a nezaplatil ihned podle předpisů řádně daň.
Také stížnosti dělnictva na předpisování daně z příjmů jsou veliké. Dělnictvo přece za to nemůže, že tři roky nebyla předepsána daň z příjmu, ale berní správy tyto daně nyní od dělnictva hodně ostře vymáhají. Z toho důvodu je potřebí, aby finanční správy a berní úřady dělnictvu, kterému vinou úřadů státních daň z příjmu nebyla předepsána, z této daně slevily, po případě za dnešních těžkých poměrů někdy i odpustily. To je v zájmu spravedlnosti, klidu a pořádku ve státě naprosto nutné.
Mám zde ještě jeden případ, kde svého času jsem podal interpelaci na ministra železnic a ministra financí, jak milionář tropí si šašky ze státu u nás. Je to totiž ve věci státní dráhy v Hustopeči, Hustopeč Město-Hustopeč státní dráha. Majitelem této dráhy Hustopeč-město je p. Ludvík Redlich, který ji koupil od původních majitelů Offermanna a Bauera r. 1919 za 100.000 K a vyhláškou ministerstva železnic ze dne 9. července 1909, č. 139 ř. z., byla mu udělena koncese na provoz její. Podle této koncesní listiny § 12. má státní správa právo provoz kdykoliv převzíti do své správy za rentu poskytnutou majiteli ve výši přiměřeného čistého zisku z posledních 7 let, při čemž 2 nejhorší roky vyloučí. Podle § 13 koncesní listiny této, jakož i původní koncesní listiny ze dne 24. dubna 1894, č. 91 ř. z., přechází při zániku vlastnictví dráhy prosto všech závad. Dráha hustopečská vydávala jízdní lístky do celého státu a inkasovala za ně peníze. Ty však nebyly vyúčtovány a nebyly státním drahám placeny tak dlouho, až dluh vzrostl na 1 mil. Kč, které Redlich zaplatiti nemohl, poněvadž jeho celý majetek daleko nedosahuje této sumy. Na obnos ten zažalovala státní finanční prokuratura Redlicha, ale uzavřela s ním smír, který je pro státní správu nepříznivý a naprosto bezcenný. Jak může Redlich zaplatiti dluh do 1 1/2 roku, když ho nemůže zaplatiti nyní, maje různých dluhů 3 1/2 mil. Kč? Jako záruku za řádné placení má Redlich dáti zástavu své dráhy, Redlichovi patří de facto pouze koncese provozu dráhy. Redlich je pouhým jejím uživatelem. Při zániku koncese, která jednou nastati musí, přechází vlastnictví dráhy na stát prosto všech závad. Z toho plyne, že na dráhu nelze nic vypůjčiti a že zástava smírem vymíněná je ilusorní. Možno říci, že státní správa si dala svou pohledávku zajistiti na svém vlastním majetku. Redlich si udělal z dráhy svou dojnou krávu; on nejen zadržel státní peníze přes 1 mil. Kč, ale ještě si vypůjčuje na dráhu a dluží nyní již přes 3 1/2 mil. Kč. Není možno, aby tento obnos představoval pasivum dráhy od převratu, a je důvodno podezření, že Redlich těchto vypůjčených peněz a zadržených užil pro svou osobu, k účelům jiným.
Tedy na tuto interpelaci ani p. ministr železnic ani p. ministr financí dosud odpověď nedali. Uvedl jsem to jenom proto, jak jsou takoví velicí podnikatelé favorisováni a malí lidé jsou bezohledným způsobem přinucováni k tomu, aby svoje daňové povinnosti plnili. Že je to pravda, že nepřeháním, to dokazuje, že i klubovní kolega pana ministra financí pan dr. Kramář nazval daňový náš systém surovým. A to učinil pod dojmem předpisování daní namnoze favorisovanému u nás průmyslu, o němž mluvil. Co by teprve říkal, kdyby se chtěl informovati u malých živnostníků a zemědělců, pro které neplatí ustanovení zákonů, které jsou platny pro podniky velké, v nichž veškeré daně nesmějí činiti více než 80% čistého zisku. Zemědělci předpisuje berní správa daň z dvakrát většího příjmu, než skutečně dosahuje. S živnostníkem se berní správa hrdlí o daň z obratu, která je namnoze desetkráte vyšší obnosu, než příslušný mohl vyrobiti. Zrovna tak je to i s dělnictvem.