Po té stránce vítáme zprávy, které se zde objevují, že má nastati obrat ve finanční politice a že se připravuje snížení daní a také jejich úprava. Jen máme velké obavy, že to bude opět příliš dlouho trvati, že se o tom dlouho bude psáti, bude spousta anket, a výsledku se asi tak honem nedočkáme.
Mluviti o přídělech zemím je také smutná kapitola, zvláště teď poslední doby, kdy se tlačí na to, aby župní zřízení bylo u nás uvedeno v praxi. O župním zřízení zde mluvil též pan posl. Anděl z řad živnostenských, když kritisoval rozpočet a prohlásil, že rozpočet je dílem stranickým, proto koaliční strany si jej musejí odhlasovati samy a tím i převzíti celou odpovědnost za něj. My se té odpovědnosti nevyhýbáme a také tím nijak nechceme poškozovati dobrý úmysl vlády, když poukazujeme na nedostatky, vystavujeme chyby a kritisujeme dosavadní zařízení. Leč, pan posl. Anděl hned nato, když přednesl svoji kritiku, přednesl řadu živnostenských požadavků, z nichž mnohé dají se plniti jen na základě schváleného rozpočtu. Tak si věci nepředstavujeme. A také jeho horlení pro rychlé provedení župního zřízení je nám také podivné. Jako úředník Zemské živnostenské rady moravské ví, co země Morava pro povznesení a obranu zájmů živnostenských učinila. Kde je tu záruka, že v župním zřízení bude na stav živnostenský pamatováno? Leda župními přirážkami. Víme přece dobře, že župy budou hračkou v rukou centralistické byrokracie a pro zájmy živnostnictva významu míti nebudou. A pak jsou různé názory v otázce župního zřízení, jak zvláště vysvítá z poslední schůze, která byla konána v Brně. A konečně vyskytly se tyto rozpory i při projednávání rozpočtu ve výboru, kde byla v záležitosti té vyvolána dosti rušná debata. Přičinil se o to pan dr. Medvecký, který ve svém názoru a ve své řeči zlomil hůl nad historickými zeměmi, a pochválil župní zřízení, které prý se na Slovensku "výborně" osvědčilo. Zapomněl však dodati, že župní zřízení se osvědčilo pouze při volbách obecních, kdy župani a okresní náčelníci se dobře postarali o "vítězství" strany svého nejvyššího pána, pana ministra vnitra, méně se však osvědčilo při volbách župních, kdy již strana agrární byla zatlačena na druhé místo. Dr. Medvecký našel v župním zákoně dvě velké a nešťastné chyby. Především zachování zemských hranic a pak zřízení zemských župních svazů. Pan dr. Medvecký viděl největší vymoženost v tom, že by kus jižní Moravy byl připojen k bratislavské župě. Za tuto vymoženost byl by se lid jižní Moravy jistě panu dr. Medveckému poděkoval. Za velké neštěstí pokládá pan dr. Medvecký, že zákon nebyl dosud proveden v historických zemích. Překážkou jsou prý někteří činitelé z Moravy. Kdyby pan dr. Medvecký znal poměry naše, pak by se tomu nedivil. Jistě nebylo přece možno prostě opustiti to, co zde bylo a dobře fungovalo, skokem do tmy a přivoditi tak chaos ve správě. Je-li naše župní zřízení na Slovensku jistým pokrokem proti zřízení starému se stanoviska demokratismu, pak v historických zemích, kde i za Rakouska byly přece poměry evropské a nikoliv asijské, znamená zákon z r. 1920 krok zpět, neboť vlastně byrokratisuje samosprávu, ač se tvrdí falešně, že demokratisuje správu, Tvrzení pana dr. Medveckého, že provedením župního zřízení dosáhlo by se úspor, jest nesprávné. Znalci poměrů jsou přesvědčeni, že celý experiment zdraží podstatně celou správu a nepřispěje ani ke zjednodušení úřadování. Proto pánové zde v Praze a přívrženci žup nemohou nám odpustiti, že my na tuto novotu se díváme velmi opatrně a že varujeme, aby při reformě této, než bude zřízena, bylo ještě uváženo, zda tím opravdu bude administrativa zjednodušena a bude-li také znamenati úspornost ve státní správě. My zatím o tom pochybujeme a nemluvíme ani o řadě věcí, které vůbec ani nebyly dotčeny, o kterých se neví, o které se nikdo nestará a ani se ještě nezmínil, zvláště pokud se týče majetku zemského, pokud by byl mezi župy rozdělen.
Pokud máme dosud representaci zemskou místo zemských výborů, zemské správní komise, pokud je státem tato representace udržována, je povinností státní správy ji také respektovati. Je to podivným příznakem a bolným, když přijdou zástupcové zemské správní komise v počtu pěti, tedy předseda, místopředseda a tři členové, do jednotlivých ministerstev, aby o důležitých otázkách se vyslovili, že se s nimi jedná tak povrchně. Když za Rakouska přijel přísedící zemského výboru některé země do Vídně, tedy to znamenalo tolik, jako kdyby byl přijel sám ministr. U nás tolik noblesy ještě pánové patrně se nenaučili.
Pan ministr vnitra Malypetr mluvil opatrněji při rozpočtové debatě o těchto věcech. Nazval nutnost reformy správy nejnaléhavější potřebou, uznal však potřebu některých změn. Má za to, že rozvrstvení státu vyžaduje, aby určité výsostné správní výkony, byly za všech okolností prováděny ústředně, ale aby tato výsostná centralisace při tom vyhovovala jak státní, tak autonomní správě. Tím rozumí, že určité věci zůstanou vždycky na dvojí koleji, poněvadž samospráva je správa věcí, kterou občanstvo v mezích zákonů může samo spravovati, kdežto orgánové státní by je spravovali zbytečně nákladně a komplikovaně. Ve skutečnosti však župní zákon dvojí kolej odstraňuje úplně, neboť zastupitelským sborům dává pouze právo hlasovací, kdežto úřednictvu veškeru moc výkonnou, a to i ve věcech, o nichž soudí, že by je orgánové státní spravovali zbytečně nákladně a komplikovaně.
Dnešní velké správné celky z důvodů administrativních nevyhovují podle názoru pana ministra vnitra a proto nemůžeme prý s tímto systémem vystačiti. Bylo by záhodno zjistiti, kde vězí toho příčina. Spíše však v Praze u centrálních úřadů než u úřadů zemských.
Aspoň zemský výbor moravský má tolik zkušeností s těžkopádností úřadů říšských v Praze jsoucích, neboť věci, které musí předkládati vládě ke schválení, leží v Praze třeba 2 až 3 léta nevyřízeny. Tak ovšem správu nemožno vésti v demokratické republice! A obáváme se, že v župním zřízení snad to bude ještě horší.
Zajisté pan ministr financí je vždycky povděčen těm, kteří mu také naznačují, kde by se mohlo spořiti - a já myslím, že mi nebude ve zlé vykládáno, když máme také spadeno na to ministerstvo národní obrany, kterou pan kol. Hummelhans nazval před chvíli takovou napodobeninou cizích vzorů bez vlastní individuality. My se také na naši armádu tak ideálně nedíváme, ač víme, že jí nezbytně potřebujeme. S těmi reformami, které zde byly navrhovány a které znamenají také úspornost, my jistě souhlasíme. My potřebujeme armády, ale nepotřebujeme armády přepychové a kdyby po té stránce bylo opravdově postupováno a věci vzaty byly v úvahu opravdově, jistě by panu ministrovi financí přibylo velmi hodně do státní pokladny.
Ministerstvo národní obrany nemusí míti všechno hned, vždyť republika války nepovede a dalo by se hodně uspořiti, kdyby všechno nemusilo jíti také ministerstvem, které má velmi drahý aparát, protože je příliš veliký a komplikovaný. Jinak však uznávám, že těžko se dá rázem toto uspoření provésti. Pro armádu pracují tisíce dělníků, živnostníků a i družstva. Všechny vojenské výdaje nejsou neproduktivní. Dokud tedy armádu budeme a musíme míti, dotud musíme ji opatřiti nezbytnými potřebami, za to však žádáme, aby veškeré potřeby pro armádu byly opatřovány doma a nikoliv nákupem za hranicemi.
Také ženevský protokol nám ukládá těžké povinnosti a není než příkazem: Buďte stále po zuby ozbrojeni, abyste se mohli, připraveni jsouce, vrhnouti na toho, na koho Rada Společnosti Národů nařídí. Když chceme býti u každé mezinárodní muziky, musíme všechno připravovati a pořádně platiti, musíme však dosíci postupně toho, že máš vojenský rozpočet nesmí býti dojnou krávou celého státního rozpočtu.
Já jsem se proto o tom zmínil, poněvadž, když jsem poslouchal řeč p. posl. Hummelhanse, konstatoval jsem, že vlastně odhalil všecky slabiny armády, a tak by se mně skoro zdálo, že takové armády, jakou máme, vlastně ani nemůžeme potřebovati. Mohlo by se mně říci, že snad jsou zde ještě jiné věci, na kterých by se mohlo šetřiti, a jistě páni řečníci, kteří po mně přijdou, na to nezapomenou, zvláště když v rozpočtovém výboru pan zpravodaj dr. Srdínko měl tu odvahu, že dokonce tvrdil, že se také církvi nadržuje. A proto předpokládám, že i s tím se přijde. Podle zprávy vyslovil určité pochybnosti, zdali je možno i do budoucna vésti hospodářství v římsko-katolických seminářích jako doposud. Vytýkal především, že peněz povolených na semináře ministerstvem na běžný rok se používá k úhradě schodků za léta minulá, kteréžto schodky jsou dosti vysoké. Na př. seminář v Olomouci za r. 1921 vykazuje schodek 364.646 Kč, ačkoliv preliminovaná částka činila pouze 59.309 Kč. Zde je tedy potřebí nového systému. Semináře musí do určité lhůty předložiti účty, které zemská správa musí včas přezkoumati. Rovněž je potřebí přezkoumati, jak dalece je stát povinen tyto schodky platiti. Já chci k tomu podotknouti, že stát je povinen udržovati a vydržovati bohoslovecké ústavy a jejich chovance a zmíniti se, proč se peněz povolených na tento účel používá ke krytí za léta minulá. Kdyby je stát poukázal včas, nebylo by schodků za léta minulá. Ale poukáže-li se dotace na rok 1922 v srpnu 1924, nezbývá než zaplatiti z nich schodek za rok 1922. Tak se také dělo v semináři brněnském, kde i já jsem musil zakročovati, aby povinná částka byla svého času zaplacena, kde tamější chovanci neměli už, upřímně řečeno, ani na brambory a sůl. A spravuje-li stát nadace, fondy atd. pořízené z jmění církve pro udržování a vydržování seminářů, je pochopitelno, že je tu právní titul. Církev si sama to jmění nezabavila, zabavil je stát, vzal je do své správy a vzal na se závazek, který nyní nerad plní. V této věci republika je právním sukcesorem, a vzala-li si jmění, práva a ponechala-li si správu a užívání toho jmění, musí také plniti závazky na něm váznoucí.
Ostatně dává stát, jen co se na něm vynutí. Ze svého nedává stát, ani ministr, ani haléře. Platí to poplatníci. A vydržuje-li stát z peněz katolických poplatníků fakulty pro hrstku nekatolíků a schismatiků, není to zrovna gentlemanské vytýkati, že stát vydržuje katolické semináře z jmění církevního k tomu účelu věnovaného.
Tedy k tomu jsem chtěl také poukázati, pokud bude snad mínění, že jsou zde také jiné zdroje příjmů a možnosti spořivosti.
Velectění, není možno o všech těch kapitolách se zmíniti, poněvadž také druzí páni kolegové budou chtíti o věci pojednati. Konstatuji jenom, že s uspokojením béřeme na vědomí, že státní rozpočet rok od roku je nižší, že je snaha, aby ta tíha, která je vkládána na bedra našeho občanstva a poplatnictva, byla zmenšena. Tu snahu jenom vítáme a žádáme, aby v ní bylo postupováno. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu.
Než ukončím schůzi, učiním některá presidiální sdělení.
Dovolené na dnešní schůzi udělil jsem posl. J. Markovi a Oktavcovi; na včerejší schůzi posl. Kleinovi - vesměs pro neodkladná zaměstnání.
Byla provedena změna ve výboru.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Do výboru zdravotnického vyslal klub poslanců "Bund der Landwirte" posl. J. Fischera za posl. Pittingera.
Předseda: Mezi schůzí byla tiskem rozdána zpráva výboru soc.-politického k vládnímu návrhu zákona (tisk 4927) o prodloužení účinnosti a doplnění zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (tisk 4939).
Zápisy o 297. a 298. schůzi byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy, a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle §u 73 jedn. řádu a budou podle téhož paragrafu vytištěny.
Podle usnesení předsednictva poslanecké sněmovny navrhuji, aby se příští schůze konala v pondělí dne 24. t. m. o 3. hodině odpolední s
pořadem:
Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925 (tisk 4930).
Je snad proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.)
Námitek není, návrh můj je přijat.
Končím schůzi.
(Konec schůze ve 4 hod. 40 min. odpol.)