Komunistická strana však až dosud zaujímala také jiné stanovisko vůči státu, než jak bylo jí uloženo diktátem z Moskvy. Pan kol. Kreibich, druhý vůdce komunistické strany Československa, přispěl též svým článkem do publikace "Němečtí politikové českému lidu", v níž 16 německých poslanců a senátorů promlouvá o německých požadavcích k českému národu a o stanovisku německých stran ke státu. - A v tomto svém článku před 3 roky prohlásil posl. Kreibich, že nejen snad čeští, ale také "němečtí komunisté v Československé republice uznávají hranice tohoto státu a přiznávají se ke státu tomuto, pokud je stát územním pojmem." To však nebylo snad jen osobním stanoviskem kol. posl. Kreibicha, nýbrž programovým stanoviskem komunistické strany, zvláště pak i komunistických frakcí národů menšinových. Programové ono stanovisko zní, že "proletáři menšinových národů museli by se vzepříti všemi prostředky novému řešení hraničních otázek" a "komunističtí proletáři postavili by se rozhodně a energicky proti každému pokusu o národnostní irredentu."
To je tedy nejen přiznání se ke státu, ale docela i deklarovaný aktivní odpor proti jakékoli politice, která by směřovala ke změně státních hranic, k nějakému dělení státního území.
Komunistická strana také v některých, tak zv. dílčích otázkách, stála na stanovisku státní jednoty. Tak zase kol. posl. Kreibich v jednom svém článku z posledních dnů, určeném pro "Komunistickou Revui", ale neotištěném, píše: "Ve slovenské otázce klonili jsme se více k náhledu, že Češi a Slováci jsou jedním národem, aniž bychom to positivně deklarovali. Rozdělení obou ve dva národy označili jsme jako separatismus, který slouží jedině reakčním účelům Hlinkových lidí. Tyto formulace staly se s úplným souhlasem a za spoluúčasti soudruhů ze Slovenska, se kterými se tehdy konaly zvláštní porady. S touže dohodou byl také odmítnut požadavek autonomie."
Konečně je zde oficielní prohlášení posledního sjezdu strany v Praze, to jest resoluce k národnostní otázce, v níž úvodem se praví: "Druhý sjezd strany zjišťuje, že these I. sjezdu strany o národnostní otázce v podstatě byly oportunistické a neodpovídaly již na II. sjezdu Internacionály přijatým komunistickým zásadám. Skutečnost, že český národ má teprve několik málo let svoji státní samostatnost a ještě jsou silné také v proletariátu nacionalistické nálady, vyžaduje v národnostní otázce obezřetné politiky. Strana spokojila se s oportunistickou theorií a skoro s úplnou pasivitou v praksi. These I. sjezdu strany jsou oportunistickými, poněvadž spokojují se s požadavky, v rámci stávající výstavby splnitelnými. Revoluční heslo sebeurčení "až do odtržení" vůbec nevyslovují."
To byla tedy dosavadní stanoviska komunistické strany Československa k otázce národnostní a ke státu - stanoviska, která nepřicházela do konfliktu s integritou státu. Komunistické these o vnitřní přeměně státu cestou revoluční a diktatury proletariátu spadají již do jiné kategorie komunistické politiky.
Nyní však nutno konstatovati, že od pražského sjezdu, konaného ve dnech 27. až 30. října 1924, je komunistická strana Československa, pokud se týče jejího deklarovaného poměru ku státu, stranou změněnou, že je to strana zcela jiná. Je zřejmo již z úvodní formulace pražské resoluce k národnostní otázce, že formulace ta je abdikací, odvoláním dosavadního kladného nebo aspoň pasivního poměru ke státu a že nastala zásadní programová změna v tomto stanovisku. Po desavouování a odvolání stanoviska dosavadního je formulován nový poměr ke státu takto: "Národnostní zájmy musí býti podřízeny zájmům třídním. Komunistům panující národnosti t. j. komunistům českým - ukládá jejich činnost, zdůrazňovati právo národů na sebeurčení až do odtržení. Strana nemůže akceptovati měšťácký podvod o československém státním národě, jímž česká buržoasie chce zakrýti koloniální vykořisťování a krvavé potlačování Podkarpatské Rusi a Slovenska a potlačování národnostních menšin. Pokusy dokázati, že práva sebeurčení v Československu vůbec nemůže býti využito z ekonomických, politických nebo nějakých jiných důvodů až do odtržení od tohoto státu, znamenají objektivně podporu československého imperialismu. Strana má vyjasňovati pracujícím masám existenci Československa jako imperialistického, na potlačování jiných národů vybudovaného vasalského státu Francie." A tudíž, "v poznání nutnosti, aby celá národnostní politika byla vedena s hlediska revoluční strategie, prohlašuje druhý sjezd strany úplný souhlas s národnostními thesemi V. sjezdu III. Internacionály, a přikazuje ústředí vypracovati konkrétní směrnice pro praktickou práci v národnostní otázce, ve smyslu usnesení Internacionály a zavazuje všechny organisace, na tomto základě věsti boj proti národnostnímu potlačování."
Nuže, na tomto základě není tedy třeba dále dokazovati, že komunistická strana Československa je dnes, v poměru ke státu, jinou stranou, než byla včera. Srovnání obou stanovisek to prokazuje nade vši pochybnost, a strana prohlásila to také přímo demonstrativně úvodní částí resoluce k národnostní otázce.
Budiž konstatováno, že nyní pro stranu platné směrnice v národnostní otázce, t. j. zdůrazňování práva sebeurčení až i do odtržení nějakého území od Československé republiky, nevyšly z iniciativy vedoucích činitelů komunistické strany Československa, nýbrž jsou vynálezem moskevských ředitelů III. Internacionály a usnesením V. sjezdu této Internacionály, který byl konán v červnu a červenci t. r. v Moskvě. Z této okolnosti třeba však učiniti vývod ten, že, když komunistická strana Československa neviděla dosud příčin, aby sama ze sebe proklamovala takové stanovisko o domnělém útlaku národnostních menšin v naší republice, a aby do svého akčního programu přijala propagandu, směřující až i k odtržení některých částí státního území že tedy tvrzení o českém imperialismu a o potlačování národnostních menšin v našem státě je nepravdou a agitačním švindlem. Za druhé pak třeba činiti vývod ten, že když komunistická frakce česká přijala přece resoluci V. sjezdu III. Internacionály, t. j. když dala se donutiti k akceptování takovéto národnostní politiky, namířené v důsledcích svých proti integritě státu, při nejmenším však proti vnitřnímu klidu a pokoji ve státě, postavila se tak do služeb cizích, do služeb protinárodních a protistátních. (Zcela správně!)
Když moskevská resoluce vešla u nás ve známost a nalezla silnou odezvu ve veškerém tisku, moskevští režiséři poněkud couvli a počali líti do resoluce jakousi utišující limonádu: Není prý to resoluce propagandy, nýbrž jen prohlášení "vedoucího motivu" v národnostní otázce, důsledně theoreticko-právní stanovisko v otázce sebeurčení národů, jež v nejzazších důsledcích může vrcholiti až i v odtržení národnostních menšin od území států dosavadních.
Tvrzení toto není však ničím jiným, než žonglérstvím se slovy a pojmy. Nutno uvědomiti si následující okolnosti: Pátý sjezd III. Internacionály sleduje rozsáhlou mezinárodní akci. Vypracoval celou komunistickou theorii o národnostní otázce ve střední Evropě a na Balkáně. A příslušnou resolucí uložil komunistickým sekcím jednotlivých států určitou propagandu a určité akce, jež v praxi musí znamenati aspoň vyvolávání napětí, neklidu a nepokojů v příslušných státech, mezi nimiž je také Československo.
Pro poměr III. Internacionály k některým novým státům, jak vzešly z mírových smluv, je zajisté nejvýš charakteristické, že nenajdeme v projevech a tisku této Internacionály ani stínu nějakých sympatií ke státům národnostně osvobozeným nebo národnostně sjednoceným, ba nepřichází tu k platnosti ani nějaké hledisko dějinného vývoje, jímž právě komunisté tak rádi ve všem operují. Pro náš národ a náš stát nenacházíme v komunistickém tisku takových hledisek, že byl v staleté porobě a že konečně dosáhl svobody a samostatnosti, nebo že Jihoslované dovršili svou státní sjednocenost, že Podkarpatská Rus vymanila se ze jha maďarského a dobrovolně připojila se k republice Československé, že sedmihradští a bukovinští Rumuni dosáhli připojení k ostatnímu národu atd. Za to ozývá se v tisku a projevech III. Internacionály, že Československo je státem imperialistickým, že Podkarpatská Rus byla anektována, že Uhrám bylo území uloupeno a tak apod. k tomu pak sledování další rozkladné politiky v těchto státech: Prohlašování Čechů a Slováků za dva odlišné národy, Jihoslovanů za národy tři, slibování samostatnosti Sedmihradům a Dobrudži a podněcování dosud existujících antagonismů v těchto státech. Tato politika je součástí protidohodové politiky III. Internacionály, která se jevila již za světové války a vyšla vstříc Německu zrádným mírem v Brestu Litevském. Možno tedy říci, že mezinárodní politika III. Internacionály, všeobecně, je zahrocena proti státům, vzešlým ze světové války a mírových smluv. V komunistickém tisku ozývá se také stálá palba do smluv těchto. Také v "Rudém Právu" ze dne 23. září t. r. ve článku p. prof. Friedricha - domnívám se, že je profesorem někde na Moravě - mohli jsme čísti v diskusi o národnostní otázce také tyto názory o mírových smlouvách a státech, na těchto smlouvách spočívajících: "Komunistická strana nemůže souhlasiti s versailleskými hranicemi a nemůže se chovati trpně k národnostnímu bezpráví, spáchanému dohodovou buržoasií. Komunisté jsou povinni vésti boj proti versailleskému míru a nemohou se zastaviti ani před otázkou hranic."
V tomto stanovisku je tedy vyjádřena jedna stránka mezinárodní politiky III. Internacionály, politiky zaujatosti ba i nepřátelství, aspoň proti některým státům osvobozeným. Tato politika přichází pak zvláště k výrazu v onom plánu, který je obsažen v národnostní resoluci V. sjezdu. Plán je desaterem resolucí a obsahuje: Národnostní otázku macedonskou a thráckou, ukrajinskou, jihoslovanskou, československou, hornoslezskou, běloruskou, litevskou, maďarskou, sedmihradskou, dobrudžskou a albánskou. Třetí Internacionála vyrukovala k osvobození utiskovaných národnostních menšin a ukládá komunistickým sekcím v dotyčných státech příslušné akce. A zde jsme u otázky onoho nevinného "vedoucího motivu", na nějž na pražském sjezdu pan Manuilský navlékl tyto národnostní resoluce: Ten "vedoucí motiv" není jen prohlášení teoreticko-právního stanoviska "až k odtržení", nýbrž každá ona resoluce obsahuje materielní direktivy: Komunistickým stranám se ukládá a činí se povinností hlásati, zvýšiti činnost a uskutečňovati heslo o sebeurčení až k odtržení a připojení k jinému státu, nebo o zřízení nového státu samostatného, který se slibuje Slovákům, Chorvatům, Slovincům, Sedmihradsku atd.
Nás především musí interesovati direktivy, týkající se národnostní politiky komunistické Internacionály v Československu. Politika ta je obsažena v resoluci II, IV a VIII.
Resoluce II týká se ukrajinské otázky a Podkarpatské Rusi. O této mluví se jako o území Československém anektovaném, ačkoliv zástupci Podkarpatské Rusi žádali na mírové konferenci v Paříži za připojení k Československé republice a učinilo se jenom zadost jejich vřelému přání. Komunisté tedy ke svým účelům zkrucují a obracejí na ruby i takovéto dějinné skutečnosti. Meritorně zamítá resoluce o ukrajinské otázce jakoukoli autonomii v rámci Československa - a také v Polsku a Rumunsku - a ukládá komunistickým stranám těchto zemí, ze musí proklamovati heslo o sloučení ukrajinského území v jednu republiku dělnických a selských sovětů. Po stránce organisační má býti vytvořen pravidelný kontakt mezi komunistickými organisacemi Západní Ukrajiny, Podkarpatské Rusi a Bukoviny a zachováváno přísně centralistické vedení.
Resoluce IV obsahuje československou otázku, která je komunisticky řešena takto: Sjezd považuje za nutnost, aby komunistická strana československá, v ohledu národnostních menšin, prohlásila i uskutečňovala heslo o právu sebeurčení národů až k odtržení. Zejména musí komunistická strana Československa podporovati boj Slováků za jejich neodvislost a snažiti se boj tento vyprostiti z vlivu nacionální buržoasie. Heslo o autonomii, vydané prý buržoasními nacionálními stranami, směřuje prý jen k porobení pracujícího lidu všech národností v Československu, a budiž tedy zamítáno. A na konec sjezd zdůrazňuje a dává na vědomí národnostním menšinám, že jejich národní osvobození může se zdařiti je-enom pod tou podmínkou, když pracující lid všech národností povede svůj boj v úzkém spojení s bojem dělníků a sedláků celého státu, za účelem svržení moci kapitálu a ustavení diktatury proletariátu.
Konečně resoluce VIII, obsahující maďarskou otázku, praví: "Sjezd považuje za nutné, aby byla zvýšena komunistická činnost mezi Maďary na území anektovaném Rumunskem, Československem a Jugoslavií. Komunistické strany těchto zemí mají prohlásiti heslo po právu sebeurčení Maďarů, až i k vyřazení z území dotyčných států."
Ostatní resoluce tvoří jeden ideový i akční soubor s resolucemi těmito. Má býti komunistickým způsobem zřízena republika Chorvatská, Slovinská a Macedonská, sovětská republika Sedmihradská a Dobrudžská, a má býti zvláště dobyto Horního Slezska, jako mostu dozrávající prý revoluce v Polsku a Německu.
Myslím, že není potřebí ztráceti slov o tom, že nejedná se tu jen o prohlášení nějakého teoreticko-právního principu, jak dokazoval komunistické straně v Československu pan Manuilský z Moskvy, nýbrž že je tu konstrukce celé mezinárodní akce komunistických stran ve všech státech střední Evropy i Balkánu, kde jsou národnostní menšiny a kde otázka národnostních menšin tvoří součást vnitropolitické situace dotyčných států.
Pan Manuilský vykládal na pražském sjezdu také následující: "Nestačí, aby komunistická strana v Československu thése komunistické Internacionály pouze přijala. Je nutno, aby tyto otázky pro Československo byly konkretisovány. Předpoklady k tomu pozůstávají v prvé řadě ve vytvoření úzkého spojení dělnické strany, to jest komunistické, s chudým rolnickým obyvatelstvem a s potlačovanými národnostními menšinami. Vytvoření tohoto společenství je základní politická otázka v Československu. Nestačí, abychom politicky postavili se na stanovisko V. sjezdu, nýbrž musíme zahájiti praktickou politiku, abychom docílili předpokladů pro blok dělnické strany s rolnictvem a utlačovanými národnostními menšinami. Tento revoluční blok musí býti postaven oproti bloku stran buržoasních, kapitalistických a agrárních. Jen tak budeme s to vésti v Československu konkrétní, aktuální politiku za dělnickou a selskou vládu, jen takový blok bude předpokladem pro takovou politiku. Takovýto revoluční blok bude muset vytvořit si konkrétní bojovný program, v jehož popředí musí býti boj proti imperialismu, boj proti válce, boj proti daním a boj za půdu."
Když tedy takto seřadíme resoluce a doprovod pana Manuilského k nim, máme před sebou konkrétní plán nové organisační a akční politiky komunistické strany, namířené - při nejmenším - na klid a pokoj v naší republice. Poněvadž však boj proti válce v samotné naší vnitřní a zahraniční politice je nesmyslem, a poněvadž boj za půdu je u nás v hlavních rysech již proveden, a to bez nejnovějšího bloku komunistů s rolnictvem a národnostními menšinami, zůstává tady jen boj proti t. zv. československému imperialismu, který si komunisté vykonstruovali z národnostní otázky pro svou experimentální politiku proti státu, jeho integritě a jeho dalšímu klidnému vývoji.
Četl jsem kdysi v "Rudém Právu", že "leninism učí využitkovati národnostní nespokojenosti ve prospěch komunistických cílů a komunistické politiky". Zde jsme u konkrétního plánu, v mezinárodním měřítku, na využitkování národnostní nespokojenosti k oněm účelům. Třetí Internacionále nejedná se o pomoc národnostním menšinám, které ani utiskovány nejsou, nýbrž o vedoucí motiv k jejich vlastní propagandě, o níž se domnívají, že najde v národnostních menšinách živné půdy, když jim bude slibovati sebeurčení až k odtržení. Proto shledáváme se v resolucích i s takovými grotesknostmi, jako je libovolné rozdělování národů a zamítání autonomie i tam, kde dotyčné menšiny kladou jen požadavek autonomie.
Zde bude snad účelno říci také několik slov o našich dvou národech - Češích a Slovácích. Resoluce III. Internacionály, jako popírá jednotu národa srbo-chorvatsko-slovinského a tvoří národy tři, a jako slibuje státní neodvislost nějakému národu sedmihradskému a dobrudžskému, tak také, pro potřebu svého revolučního bloku v Československu, přijala tési o národu českém a slovenském, a pro tento druhý národ bude zřizovat samostatný stát. Nám však stačí poukázati na dokončený již revoluční a vítězný zápas, vedený v jednom bloku a v ideové jednotě obou větví národa československého za jeho státní samostatnost. A nebudeme zajisté ani klásti otázku, jak by byl asi skončil tento národní revoluční zápas, kdyby byl veden odděleně, separatisticky, kdyby byl kladen požadavek zřízení dvou států českého a slovenského. A zajisté celý národ děkuje také této jednotě, že dosáhl svého velikého cíle. Tato jednota byla také slavnostně vtělena do naší ústavy, která začíná slovy: "My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé atd. . . ., přijali jsme dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku."
Tedy jako při společném boji za národní svobodu a státní samostatnost byli bratři Slováci, tak také byli při naší ústavě a slavnostní deklaraci "My národ československý", a ani je napadlo, aby byli podali nějaké své "státoprávné ohražení", a žádné již snahy, ať komunistické nebo kterékoliv jiné, nezmění skutečnost o jednotě národa československého, na kteréžto pevné jednotě spočívá i další osud obou větví národa, i jejich, nejen státu jednotného, ale jejich státu vůbec.
Nyní ještě několik slov specielně o stanovisku komunistické strany Československa k resolucím a plánům III. Internacionály. Zmínil jsem se již na počátku své řeči o resoluci liberecké z r. 1921, která deklarovala stanovisko komunistických frakcí národnostních menšin ku státu. Toto stanovisko bylo kladné, docela i obsahovalo prohlášení, že proletáři menšinových národů postavili by se všemi prostředky proti každému novému řešení hraničních otázek a proti každému pokusu národnostní irredenty. Pro otázku, o níž se nyní jedná, nepadá nijak na váhu, že uváděny byly specielní komunistické důvody: Nikoli snad věrnost ku státu, nýbrž hledisko, že národnostní boj o státní hranice, jenž by přinesl nebezpečí nové války, musil by značně prodloužiti cestu sociální revoluce, a za druhé pak, že národnostními spory byla by rušena jednotná fronta třídního boje proletariátu všech národností v republice. Toto bylo stanovisko, řekl bych, pro vnitřní politiku komunistické strany - otázka území, otázka integrity - státu nebyla zde nijak dotčena. Od minulého pražského sjezdu nutno však hleděti na komunistickou stranu jako na stranu zcela novou, která oproti dřívější změnila v základě své stanovisko ku státu. Citoval jsem již příslušné resoluce, které mají býti nyní národnostním programem a akčním plánem politiky III. Internacionály. Sjezd sekce v Československu přijal doslovně a bez výhrady tento program a to způsobem přímo slavnostním, neboť považoval za účelno zvláštním úvodem zříci se dosavadního kladného nebo aspoň pasivního poměru ku státu. Onu abdikaci jsem již citoval, jakož i formulaci nového poměru strany ku státu.
V tomto celkovém osvětlení nalézáme se tedy na prahu nové éry národnostní a státní politiky komunistické strany. Zvítězila politika moskevských diktátorů III. Internacionály a poraženo bylo úplně stanovisko těch činitelů v komunistické straně Československa, kteří aspoň z opatrnosti obávali se takového postupu. Pan Manuilský, který na sjezdu postavil se s celou svou výmluvností i s celou svou autoritou za resoluci i za levici v české straně, nemohl se vyhnouti také otázce nebezpečí, jež z krkolomné oné politiky vyplývá. Pravil: "Jest pravda, že čeští dělníci, kteří po staletí byli vysazeni neslýchanému národnostnímu útlaku v Rakousko-uherské monarchii, dnes ještě neodložili úplně národní smýšlení a cítění. Avšak my v podstatných otázkách národnostních problémů nemůžeme dělati nějaké koncese. Toho nikdy neučiníme, nýbrž u nás se jedná o to, abychom na nálady, o nichž jsem mluvil, vzali zřetel a národnostní politiku tak postavili, aby věci ty byly překonány. Proto v našem hesle "až do odtržení" je též prostředek k výchově širokých mas proletářských."
To tedy, do srozumitelnější češtiny přeloženo, znamená, že komunistická Internacionála považuje národní smýšlení a cítění československého dělnictva jen za překážku své politiky, kterážto překážka musí býti překonávána a komunistická výchova mas že musí směřovati k tlumení onoho cítění až k národnostnímu nihilismu, až k anacionalismu.
Na pražském sjezdu dostala vedení komunistické strany její levice, na níž v prvé řadě přechází také odpovědnost za veškeru další politiku komunistické strany v naší republice. Ona přejímá politiku, která povede část českého dělnictva na cesty bludné a srázné, po případě i osudné.
Tato politika, jak je formulována v programové resoluci o národnostní otázce a v celém dalším plánu o revolučním bloku a zvýšené činnosti mezi národními menšinami, hlásáním i uplatňováním hesla "až k odtržení", znamená, za prvé, že komunistická strana Československa vyřazuje se cele z politiky národa a státu. Se stranou, která takto se zařizuje programově a takticky, nemůže počítati žádná naše vláda. Za druhé pak politika ona znamená ohlášení komunistické ofensivy proti státu, znamená vyzvání republiky na souboj. Žádný stát nemohl by lhostejně přihlížeti, aby na jeho půdě se prováděla politika takové koncepce. Věřím však pevně, že dělnictvo československé národnosti, organisované i ve straně komunistické, prohlédne tyto bludné cesty, na něž má býti vedeno a prohlédne protistátní tendence moskevského diktátu, přijatého i proti vůli aspoň rozvážnějších a opatrnějších činitelů v komunistické straně Československa.
Dělnictvo toto musí nahlédnouti, že, v prvé řadě, jedná se také o ně, že jde eventuelně o odtržení našich národních menšin od celku národa a jeho státu. A jako víme a uznáváme, že v našich národních menšinách je mnoho dělnictva, organisovaného i v komunistické straně, které aktivně, s nadšením a obětavostí spolupůsobilo při přejímání vlastního státu z trosek Rakouska do rukou národa, tak také věříme, že toto dělnictvo prohlédne brzy tuto záludnou hru III. Internacionály, hru, při níž je v sázce právě i toto české dělnictvo, které nejvíce trpělo pod cizím jhem německé a maďarské nadvlády, pod německým a maďarským šovinismem, spojeným s německým a maďarským kapitalismem. Ne nadarmo pozastavil se p. Manuilský u otázky nepřekonaného ještě národního myšlení a cítění českého dělnictva. Ale p. Manuilský a všichni dirigenti III. Internacionály se zajisté záhy přesvědčí, že národní smýšlení a cítění dělnictva v našich národních menšinách překonáno nebude, a že o toto myšlení a cítění rozbijí se záludné plány III. Internacionály, vrhající dělnictvo našich národních menšin do nového otroctví.
V druhé řadě pak i naše republika, postavená již na pevné základy, najde náležité prostředky a bude míti zajisté také dosti pevné a nekolísavé již vůle, aby energicky a kategoricky odmítla jakýkoliv pokus, znamenající útok na její intengritu, nebo klid a pokoj uvnitř země. A tak můžeme vysloviti pevné přesvědčení, že v tomto souboji, ohlášeném Československé republice III. Internacionálou, nezůstane vítězem ani pan Zinověv, ani pan Manuilský, ani pan Neurath, ani že nebude zde vítězem III. Internacionála, nýbrž že ve věci této zvítězí zdravý národní instinkt československého dělnictva a že zůstane zde vítězem i tomu dělnictvu drahá a i jemu náležící, Československá republika. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem "proti" zapsaným je p. posl. Kurťak. Dávám mu slovo.
Posl. Kurťak (malorusky): Vážené dámy a pánové! Jménem oposiční strany "Podkarpatoruského autonomního zemědělského svazu", prohlašuji toto: Pět let minulo a vláda české republiky neuvedla v život podkarpatoruské autonomie, zajištěné saint-germainským mírem dne 10. září 1919, kdy podkarpatoruský národ ne jako podrobený, nýbrž dobrovolně jako bratr k bratru se připojil k československému národu. Nemám naděje v budoucnosti, že nám vláda dá naše autonomní práva, neboť za minulých pět let ničila Podkarpatskou Rus hospodářsky, kulturně a politicky a i nyní ji ničí a vládne Podkarpatskou Rusí jako kolonií. Naše peníze nám nezákonitě vyměnili a 350 milionů korun utrhli chudému Rusínovi a prohlásili za státní příjem. Válečné půjčky zákonem odebrali. My jsme zatíženi příliš velikými daněmi všeho druhu, takže obyvatelstvo Podkarpatské Rusi musí svůj majetek prodávati a platiti daně. Úřady vyvážejí denně 40 vagonů naší vlastní soli a nesčíslné vagony našeho vlastního dřeva jako svého. Úžasné jest, že vláda prodává bez našeho dovolení naše klestí. Pozemková reforma není provedena, jen ve prospěch legionářů.
Nezaměstnaný národ nemá práce, ale nesvědomití vládní agenti svádějí náš chudý ruský národ do Francie, odkud se nemůže vrátiti, neboť jest tam ve velmi smutném hmotném stavu.
Pro naše uvědomělé inteligentní Rusíny, jako zřízence, podúředníky, úředníky není na naší rodné zemi jako pro místní rodáky místa, ale na Podkarpatskou Rus přicházejí pouze čeští bratři jako exponovaní úředníci, ponejvíce bez vzdělání, s dvojnásobným platem, tak zvanými dietami, takže jsou v dobrém hmotném stavu a mstí se na našem ruském národu.
Hranice jsou uzavřeny tak přísně, že nelze dostati ani dovolení na dovoz dobytka k polepšení chovu dobytka, a pouze ti kupci dostávají dovolení, kteří platí velké peníze úředníkům.
Co se týká kulturních poměrů, to jest úplný zmatek. Cizí jazyk násilím zavedli do našich škol, úřady úřadují a korespondují jen česky. Takového hanebného chování silného národu k menšímu národu nelze najíti v dějinách, a když náš časopis píše o takových poměrech, bývá zabaven. Tuto jazykovou anarchii vláda podporuje placenými agenty. Avšak marné jsou tyto útisky vlády, neboť ruský národ nepřijme nikdy cizího jazyka, neboť ví, že kdyby se vzdal svého jazyka, ztratí svou národnost.
Po stránce politické nynější vláda velkými státními podporami, o kteréžto podpory olupuje naše lidi, ničí boj o autonomii. Při volbách ukázal podkarpatoruský národ před celým světem, že bojuje za svoji autonomii, a zvolil své zástupce, z nichž i já se zde nalézám a protestuji proti všelikému útisku ruského národa. Jako zástupce tohoto národa jsem se přesvědčil, že vláda považuje Podkarpatskou Rus za kolonii a výše zmíněným způsobem jak nyní tak i v budoucnosti ji bude ničiti, neboť v rozpočtu Podkarpatská Rus je odstrčena.
Já jako zástupce tohoto národa prohlašuji, že nebudu a nechci se zúčastniti jednání týkajícího se rozpočtu na rok 1925.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr. Dérer. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Dérer: Slávna snemovňa! Debata o vládnej predlohe rozpočtu pre rok 1925 ovládaná je otázkou taktiky a politiky nemeckých strán v našej republike. Táto politika a taktika nachádza sa v krízi a odlesk tejto kríze boly osvedčenia, ktoré sme tu počuli z úst rečníkov nemeckých strán.
Nemecká opozícia udáva ako dôvod neúčasti pri pojednávaní nášho rozpočtu, že vládnym systémom koaličným znemožnené je, aby niektoré ich pozmeňovacie návrhy boly snemovňou prijaté. Nemecká opozícia nie je spokojná s tým položením, v ktorém sa nachádza, lebo nemôže pre širokú verejnosť predstúpiť ani s tým najmenším úspechom na poli štátneho rozpočtu. V tomto nemecká opozícia vidí vadu nášho systému količného a volá po náprave.
Slávna snemovňa! Podívajme sa do očí tejto výtky, podívajme sa, či je oprávnená, či to je skutočne vadou nášho koaličného systému; je-li to vadou nášho vládneho systému, že opozícia táto nemôže sa domôcť pri pojednávaní rozpočtu prijatia svojich návrhov. Slávna snemovňa! Myslím, že tento požiadavok nemeckej opozície vzniká akosi z mýlneho pochopenia parlamentarizmu, ktorý vládnul ešte v starom Rakúsku, že toto pochopenie nemeckej opozície voči nášmu systému je pôvodu rakúskeho, že je to typicky rakúske pochopenie parlamentarizmu. Všade na svete, najmä v tých štátoch, ktoré majú už dávno zavedený parlamentarizmus, v štátoch anglosaských a latinských a podľa ich spôsobu aj v niektorých štátoch iných, všade tam, kde je parlamentarizmus doma, je pochopovaný parlamentárny systém tak, že musí tu byť silná vládna majorita a že opozícia nemôže mať úkol a úlohu tú, ktorú by chcela mať naša opozícia, t. j. súc v opozícii, uspokojená by bola niektorými maličkými úspechy a ústupkami. Nie, to nie je ten pravý parlamentarizmus, to je ten rakušácký parlamentarizmus, taký, aký bol v starom Rakúsku, kde opozícia sa robila k vôli tomu, aby dosiahnuté boly malé ústupky; to bol systém parlamentárneho zprepitného. Tam, kde je parlamentarizmus doma, má opozícia úkol iný. V Nemecku nikdy pravého parlamentarizmu nebolo. V Nemecku pred vojnou prehlásil vtedajší ríšsky kanclér Bethmann-Holweg, ktorého politika a osobnosť je pre mnohých našich nemeckých poslancov ešte aj dnes ideálom, že zostane na svojom mieste i vtedy, keby mu snem odhlasoval nedôveru. A podobné zjavy sme videli aj v rakúskom parlamente, kde vlády neboly odvislé od dôvery alebo nedôvery parlamentu, ale kde vlády boly viac-menej exponentami panujúceho domu a kde nahodilým spôsobom hľadeli pretĺct aspoň štátné nezbytnosti. Ale v štátoch, kde je parlamentarizmus doma, tam opozícia nemá úlohu a účelu, aby vyzískala tým, že v určitých otázkach zaujme pohodlnejšie stanovisko voči vláde, ale v týchto parlamentárnych štátoch starých je účelom opozície a môže byť účelom opozície jedine to, aby vládu kritizovala a porazila. Účelom opozície tedy nemôže byť, aby získala väčšie alebo menšie výhody, ale účelom a úkolom opozície musí by ť, aby vládu porazila, aby vládu prehlasovala a aby po porážke vlády prevzala sama vládu do svojich rúk.