Nutno upozorniti, jak jsem již učinil, že vysoké náklady administrativní působí také udržování 17 ministerstev. Vybavení těchto ministerstev vyžádalo si velkého počtu personálu, zejména zřízenců, který byl postupně a často - doznejme to - umělým způsobem rozmnožován. Československá republika má podle posledního sčítání 13,595.816 obyvatelů a z toho asi 342.000 státních zaměstnanců. Připadá tudíž na každých 40 občanů naší republiky 1 státní zaměstnanec, a připočteme-li k tomu zaměstnance zemských správ, veřejných korporací, úřednictvo soukromé a učitelstvo, dojdeme k velké armádě úředníků a zřízenců, která sice v celku vykonává nutné práce a úkoly pro stát, ale v hospodářské struktuře tvoří složku, která přímo nepřispívá k tvoření hmotných statků. Z toho vyplývá fakt, že poměr státních zaměstnanců k celkovému počtu obyvatelstva republiky je velmi značný a do budoucna neudržitelný. Už včera prohlásil pan generální zpravodaj dr. Srdínko, že podle populační kvoty ke dni 31. prosince 1912 připadlo by na naši republiku 189.000 zaměstnanců, nejvýše - s ohledem na zkrácení doby pracovní - asi 225.000 zaměstnanců. Máme tedy státních zaměstnanců okrouhle o 120.000 více, než by právě odpovídalo našim potřebám a než snese do budoucna finanční situace tohoto státu. Pragmatikálních úředníků je u nás přes 89.000, ač by jich nanejvýše mělo býti 48.000. Jeví se tedy 41.000 pragmatikálních úředníků přebytečných. Celkem tudíž 161.000 zaměstnanců přichází zde v úvahu při nutné restrinkci.
Za takových okolností nelze se arciť diviti, že sociální poměry státních zaměstnanců jsou neuspokojivé. Z faktu tohoto stává se dnes problém celostátní, který musí býti v brzku positivním způsobem rozřešen. Rozřešen tak - ihned dodávám, - jak poměry toho dovolují, jak to naše situace připouští, a jak to je umožněno ciframi příštího státního rozpočtu. Řešení problému státně-zaměstnaneckého pro-vádí se u nás více agitačně a politicky, nežli cestou rozumu a pravdy. Politika se u některých stran dělá tak, že se jedním dechem volá: "Státním zaměstnancům se musí přidati, ale daně nesmějí býti zvyšovány!" Těmto protichůdným požadavkům by pak ovšem mohlo býti vyhověno buď tím, že by se stát dlužil částky, jež by ve smyslu prvního požadavku musil pro své zaměstnance míti a jichž by si úpravou daní opatřiti nesměl či nemohl. Ale takové státní hospodářství, jež by svoje administrativní náklady hradilo půjčkami, bylo by hospodářstvím bankrotáře, které by trvalo velmi krátce. Druhou možností je označená redukce počtu státních zaměstnanců, provedená v takovém měřítku, aby těm, kdož zůstanou ve státní službě, mohla býti zaručena existence člověka důstojná. Názor o restrinkci počtu státních zaměstnanců je všeobecný, ale opět: u nás se dělá politika tak, že kdo se první odváží tuto všeobecně uznanou pravdu říci veřejně, je bit od těch, kdož se s ním sice, třebas včera, o její nezbytnosti dohodli, kteří však přes to se nerozpakují využíti takových otázek agitačně ve svůj stranický prospěch. Nejsme to jenom my, kteří stojíme před nutným rozřešením tohoto problému. Počet státních zaměstnanců podstatně byl snížen v Německu, ve Francii, ba i v bolševickém Rusku, v Rakousku, při čemž zároveň řešena byla otázka pracovní doby a kontrolovatelného výkonu. Jsme si vědomi, že problém tento se nevyřeší snadno a rozhodně ne bez finančních obětí se strany státu. Ale nutno poctivě a spravedlivě zkoumati, zdali je na př. potřebí, aby v oboru ministerstva železnic zaměstnáno bylo trvale přes 128.000 zaměstnanců, v ministerstvu financí 22.000 zaměstnanců a v ministerstvu nár. obrany jenom v ústřední správě pražské 1282 zaměstnanců atd. Víme dobře, že státní zaměstnanectvo je nespokojeno, a v podstatě právem. Citelné snížení jeho požitků stalo se před časem v předpokladu, který úplně selhal. Čekalo se, že kupní cena koruny a její stoupání se odrazí v odpovídajícím poklesu cen. To se nestalo. Tento nepoměr musil míti, a také má, v zápětí stálý, hospodářský zápas státních zaměstnanců, nebo často úplný rozvrat, jevící se stoupajícím zadlužením. Výsledek toho je krajně nebezpečný. Schopnější hlavy utíkají, jak se jim jen trochu naskytne příležitost, ze státní služby. Státu by takto zbyli jen lidé, kteří jinde se nemohou uchytiti, intelektuální brak, který by se k malému prospěchu státu stal nástupcem nynější zdatné inteligence, která vstoupivši kdysi do státních služeb, za vyhlídek hmotně lepších, jen s největším sebezapřením setrvává v nynějším svém postavení. Je proto v nejen čistě lidské, nýbrž i v zájmu státu samého, aby sociální postavení státních zaměstnanců, počítaje v to též staropensisty, bylo rozumně a urychleným způsobem vyřešeno.
Při tom musíme přihlížeti též k markantním rozdílům platů státního zaměstnanectva. Co zavinilo, slavná sněmovno, křiklavé rozdíly platové u jednotlivých kategorií? Jsou to následky zhoubné nivelisace. Vážíme si každé práce, chceme, aby u všech kategorií byly výkony řádně honorovány. Nemůžeme však přezírati předběžného vzdělání, schopnosti a odpovědnosti práce. Práce musí býti přiměřeně hodnocena, budiž však také hodnocena kvalita a kvantita její. Stát potřebuje úředníky, kteří by pro něj pracovali a jemu skutečně sloužili. Není proto možno, aby ve službách státu byli ještě cizí příslušníci, jako je tomu hlavně na Slovensku u železnic. Podvratnou činnost stát honorovat nemůže a nesmí. My potřebujeme práci pro stát a ne proti státu. Potřebujeme práci k podepření autority státu, nikoliv k jejímu podrývání. Rovněž musí stát vyřešiti otázku těch, kteří se za 6 let trvání našeho státu nenaučili státnímu jazyku, ačkoliv příležitost jim byla mnohokráte dána. (Posl. dr. Körmendy-Ékes: Na Podkarpatské Rusi se také nenaučili rusky!) Snad se i tam poměry zlepší. Buď prostě nechtěli se naučiti, a pak není pro ně místa ve státní službě, anebo chtěli sabotovati stát, a pak naprosto je vyloučeno míti je ve státním zaměstnání. Jest nutno též provésti pensionování neschopných přesloužilců, jakož i, řeknu to otevřeně, propustiti vdané ženy, jejichž existence je dostatečně zabezpečena příjmem mužovým, aby se mohly věnovati starostem o rodinu. To není nedemokratické ani nespravedlivé, nýbrž přirozené.
Dále musíme s důrazem žádati, aby nebyli přijímáni noví zaměstnanci, pokud jejich nutnost není prokázána skutečnou potřebou, pokud místa jejich nejsou systemisována. Je také nutno, aby, chybí-li již v určité části státní správy pracovní síly - a tu mám zřetel hlavně na berní správy a berní úřady, kde počet úřednictva přetíženého prací je opravdu nedostatečný - cestou zákona bylo nařízeno překládání mladších sil do odvětví, kde se pracovníků nedostává.
To je, slavná sněmovno, pouze nárys, který by vedl k nápravě. Myslím, že jedině tímto způsobem se může nalézti úhrada pro zvýšení platových požitků státních zaměstnanců. Základem každého státu jest míti dobrou administrativu. Tvoří ji dobří, pracovití, státu oddaní a státem též spravedlivě placení úředníci. (Hlas: Administrativa korupčníků!) K tomu také přijdu! Stát aspoň mravně při tom neprodělá. Co dá pro uspokojení svých zaměstnanců, dá nejen jim, nýbrž v první řadě sobě, neboť spokojený a v snesitelných poměrech žijící státní zaměstnanec jest nejpevnějším pilířem státu a jeho klidného a neotřesitelného bytí.
Současně je nutno, aby se již jednou došlo ke zjednodušení státní správy, aby se od příliš komplikovaného úřadování, jež svou rychlostí státní správu nesmírně zdražuje, úředníky mění v automaty a poplatníkům jde příliš na nervy, přešlo u nás k jednoduššímu systému, méně instancí, a proto i úřadování rychlejšímu a levnějšímu. Je prostě třeba, aby pro vyřízení jakékoli záležitosti veřejnoprávní nebylo třeba více instancí než tříd: obec, okres a župa, jež by byla instancí poslední a nad níž příslušné ministerstvo mělo by pouze dohled.
Nutnost tohoto zjednodušení státní správy je jedním z nejvážnějších důvodů pro zřízení žup i v historických zemích republiky. Ale již toto zjednodušení, proti němuž nelze nalézti jediného rozumného důvodu a jež ovšem bude znamenati podstatné zjednodušení i zlevnění ústřední státní správy, znamená jednak redukci počtu státních úředníků i zřízenců, jednak možnost zvýšení jejich existenční úrovně.
Naší administrativě státní - doznejme si - značně uškodily neblahé aféry úplatků a podvodů, které měly a budou míti dohru u soudu. I když se podle pravdy zdůrazní, že hlíza úplatkářství zastihla jen zcela mizivé procento našeho úřednictva, špinavá pěna afér přece jen dovede střiknouti hodně do široka a vysoka. Soud lidu rád se v takových případech přiklání k názoru, že tu nejde jen o mravní úpadek jednotlivců, nýbrž o jistý defekt státní správy vůbec - o nedostatek přísné, jednotné, moderně vybudované kontroly našeho státního hospodářství. Bylo by největším neštěstím naší mladé republiky, kdyby tento názor lidu nabyl jisté převahy, a bylo by stejným neštěstím, kdyby smysl našeho úřednictva pro čestnost, povinnost a odpovědnost mohl býti opravdu zatlačen sobectvím a porušitelností. Na štěstí nemá tu pravdy tento soud lidu. Naše úřednictvo je v celku čestné, poctivé a vědomé odpovědnosti. Za viny jednotlivců nemůže; ač jeho hmotné poměry nejsou utěšené, nepodlehlo ve svém celku mravnímu rozvratu poválečnému a zůstalo skvělým živlem státotvorným, obětavým a spolehlivým. A právě proto tím hlasitěji samo volá po očistě a po nových formách našeho státního zařízen, které by odstranily i poslední možnost podvádění. I úřednictvo státní samo dnes je přesvědčeno, že přesně a bezpečně vybudované soustavy kontrolní nemáme ještě ani v 6. roce republiky. Tím ovšem nemáme ani záruky, že každý státní výdaj bude věcně přezkoušen, dříve než dojde k jeho výplatě. Máme ovšem různá kontrolní opatření u všech úřadů; ale chybí jim předpoklad vzájemné souvislosti, která by je vázala v soustavně učleněný, navzájem se doplňující celek. A tím ovšem chybí i žádoucí účinnost tohoto opatření. Jenom naprosto úplná, osobní na odvislosti úředníků podepřená kontrolní soustava je s to, aby zavedla pořádek. Jen taková kontrolní soustava může stálým tlakem a přísnou bdělostí vyvolati zvýšený pocit odpovědnosti správních úřadů a při tom ovšem i znemožniti každý pokus o obejití zákona, poněvadž by musel býti objeven dříve, než je proveden.
Máme sice u nás nejvyšší účetní úřad kontrolní. Je pravda, že je vybaven nejrozsáhlejší pravomocí, je pravda, že je povinen zkoušeti všecky výdaje státní, co do zákonného podkladu, ale je mnohem méně známo, že při obrovské spoustě výdajů a příjmů státních tato práce v celém svém rozsahu je nemožná. Zkoušení vykonává se tu pouze namátkou, kdy náhodné nesprávnosti se již zpravidla nedají odčiniti, a je proto třeba nápravy i v tomto směru. Zřízením nejvyššího účetního kontrolního úřadu vykonalo naše zákonodárství jen část své povinnosti. Vzpomínám si, že náš ústavní výbor již rok po převratu na to poukázal a odložil vhodnou úpravu na dobu pozdější. Dnes je ta doba zde a naléhavost úpravy kontroly rovněž. Je třeba jednou už věcí konečně pohnouti. Dá se to učiniti klidně, bez násilných přelomů, a také i bez veškerého finančního zatížení státu. Stačí, aby se účetní odbory při správních úřadech zákonem osamostatnily a aby se ve věci kontrolní služby podřídily přímo úřadu nejvyššímu. Každé jiné řešení bylo by drahé a neúplné a už i tím nedobré, poněvadž by zbytečně rozmnožilo těžkopádnost státního organismu.
Poslední veřejné aféry nám ukázaly, jakým nebezpečím pro stát bylo by další otálení. Volá se po reformě státní správy, ale zdravá kontrola je nezbytným předpokladem každé reformy vůbec. Nenalezla-li pro to dosud volného času státní správa, je to železnou povinností parlamentu, jakožto nejvyššího mravního strážce v republice, aby tak z důvodů, které jsem již znázornil, co nejdříve učinil.
V tomto opatření, v této náležitě vybudované státní kontrole leží i spása našeho státu a jeho vnitřního ozdravění. Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že u nás v republice máme nadbytek studované třídy národa, poněvadž není u nás záliby pro praktický život. Tu mám za to, že je povinností zejména správy školské, aby vyvodila z toho faktu náležité důsledky v celé školské politice. Náklad ministerstva školství a nár. osvěty v rozpočtu na r. 1925 činí přes 756 mil. Kč. Lze tudíž právem říci, že je v Evropě málo států, které by věnovaly tolik na všeobecné vzdělání, jako to činíme my. (Posl. dr. Körmendy-Ékes: Podkarpatská Rus!) Není tomu dlouho, co je připojena k republice, a už se tam od té doby podstatně kulturní poměry zlepšily.
Leč tato dobrá snaha má také, doznejme si, stinné stránky. Vysoké a střední školy vychrlí nám ročně tisíce nových absolventů, kteří převážně tíhnou do úřadů a nikoliv do samostatných povolání, čímž se jen tvoří inteligentní proletariát. Potřebujeme inteligenci a potřebuje ji dnes každý, ale inteligenci životně kladnou a tvůrčí, která je oporou státu a nikoliv nebezpečím a břemenem. Potřebujeme národ tvůrčí a životný a nikoliv národ papírový, který živoří v kancelářském prachu, co druzí kolem, kteří vrhli se do praktického, obchodního a hospodářského života, sklízejí radostnou úrodu života, který rád dává těm, kdož dávají jemu.
Při této kritice státní administrativy je nutno zdůrazniti, že je třena šetřiti také na representaci státní, zvláště v cizině. Je to na příklad velmi hezké, když vyslanec, konsul a pod. naší republiky má k disposici velký palác nebo nádherný rozsáhlý byt, četné úřadovny, hojnost úředníků a zřízenců. Může to zmásti neinformované a nemyslící lidi, ale lidi skutečně cenné, významné pro styky mezistátní, to nezmate. Naopak, vzbudí povážlivou nedůvěru nad nehospodárností státu, který onen representant zastupuje. Náš stát byl arci v té situaci, že se teprve musel představiti světu, a proto jestli se ve snaze o slušné vystoupení vůči cizině tu a tam překročila někde náležitá míra jak vkusu, tak šetrnosti, bude na čase, aby se provedla důkladná revise celé státní representace v cizině. Máme na příklad vyslanectví a konsulátů ve srovnání s jinými prostředními státy více, než dost. Mohl-li na př. náš krajan Vopička zastupovati Spojené Státy Americké u všech balkánských dvorů najednou, jistě lze v tomto poměru provésti nějakou redukci v našem zastupitelstvu. Je na př. nepoměr, když nedávno ve Varně měl československý konsulát dvakráte tolik úředníků a zřízenců, než konsulát britský. Je na př. nutno, aby se v drahém Kahýru vydržovalo vyslanectví, když stačí konsulát v Alexandrii? Totéž platí i pro representaci domácí. Málokterý stát dbal tak o to, aby se do jeho vlasti podívali vynikající cizinci a poznali jeho bohatství, krásu, hospodářskou sílu, kulturní vyspělost, jako naše re publika. Cenu takové návštěvy nelze měřiti penězi, protože jsou to morální zisky. Ale i v tom nutno býti opatrným a vyběravým, než se nějaká osobnost, nějaká společnost pozve do republiky, nebo než se nějaké exkursi věnují volné lístky po celé republice a pohoštění k tomu. Tak, jako si občané nemohou přáti, aby representanti státu jejich vystupovali nepřiměřeně skromně, tak si nepřejí, aby se na zbytečnou representaci vyhazovaly miliony, kterých není nazbyt. Lze proto jen vítati, že ministerstvo zahraničních věcí provádí účelnou restrinkci, která jeví se i v tomto státním rozpočtu. Ale i dosavadní cifry, přes 42 milionů Kč na vyslanectva a přes 93 miliony korun na konsuláty, jsou příliš vysoké a našim poměrům neodpovídající.
Tím jsem se, slavná sněmovno, v podstatě zhostil svého úkolu pojednati o vadách i přednostech naší státní administrativy s ohledem na předložený státní rozpočet. Mluviti o dalších odvětvích veřejné a státní správy bylo by thematem velmi vděčným, ale bude náležitě obstaráno dalšími kolegy z našeho klubu. Končím-li tedy svoje vývody, chtěl bych od příštího rozpočtu na r. 1926 očekávati aspoň tyto vlastnosti: Aby byl nižší nežli na rok 1925; aby byl spolehlivý, čili aby co nejpřesněji odhadoval jednotlivé položky příštích státních příjmů i vydání; aby byl přiměřený finanční síle poplatnictva; aby v důsledcích restrinkce státních zaměstnanců sníženy byly ohromné výdaje osobní a aby bylo více pamatováno na nutné investice produktivní. Uvážíme-li, že rozpočet výdajů Francie, která má na 39 mil. obyvatel v mateřské zemi a na 55 mil. v osadách činil v posledních létech kolem 27 miliard franků a rozpočet naší republiky, jež má 13·5 mil. obyvatel, kolem 17 miliard korun, dospějeme k přesvědčení, že u nás nelze již státních výdajů zvyšovati, naopak, že vyžadují značného snížení.
Zkušenosti šestileté samostatnosti našeho státu, poučily již rozumné lidi všech vrstev obyvatelstva, že prostředek hledati stále nové prameny státních příjmů v půdě domácí výroby je pochybný. Otevřením nového silnějšího pramene klesává vydatnost pramenů starých. S touto pravdou nutno do budoucna počítati. Při rozumné a solidární práci všech stran milujících upřímně svůj stát doufám, že toto dílo se v krátké době podaří. Je samozřejmo, že klub republikánských poslanců zemědělského a malorolnického lidu bude pro státní rozpočet na rok 1925 hlasovati. (Potlesk. Výborně!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Körmendy-Ékes.
Posl. dr. Körmendy-Ékes (maďarsky): Ctené dámy a pánovia! V mene a z poverenia poslancov krajinskej strany kresťansko-socialistickej, strany maďarských maloroľníkov, zemedelcov a remeselníkov, a strany odvekých obyvateľov Podkarpatskej Rusi činím tento prejav:
Vzdor tomu, že sme boli do lona Československej republiky pojatí na základe nespravedlnosti, ktorá stojí v dejinách takmer ojedinele, predsa od tej chvíle, čo sa tak stalo aj de jure podpísaním mierových smlúv, striezlive sme sa umiestili v rámci nového štátu, a nielen že nič sme neučinili, čo by stálo v ceste sriadeniu nového štátu, ale aj nikdy neprestali sme napomínať naše národy, aby zachovávaly zákony štátu a plnily svoje občianske povinnosti, lebo len takto, na tomto základe môžeme aj my požadovať, aby boly rešpektované naše práva, ktoré sú nám zaistené mierovými smluvami a zákony.
Nesledovali sme tedy tú nauku prezidenta republiky, dľa ktorej utlačené národy nemusia vyberať v prostriedkoch, lebo my sme si v prostriedkoch vyberali a prostriedky tieto boly od počiatku až do konca prostriedky ústavné.
Za naše loyálné stanovisko bolo naším podielom illoyálné zachádzanie so strany vlády, naše práva sú ušľapané, naše kultúrne ustanovizne zpustošené, proti nám použité bolo každého prostriedku, aby sme boli hospodársky podlomení; a aby sa naše vykynoženie urýchlilo, udomácnila sa, akožto najpohodlnejšia methoda prenasledovania, taká prax v otázke domovského práva, ktorá učinila státisíce odvekých obyvateľov bežencami, a hospodárska politika vlády uvrhla Slovensko a Podkarpatskú Rus do biedy a beznádejnosti.
K tomu prichádza ešte, že naše krivdy v parlamente prednesené nikdy neboly vyslyšané, naše interpelácie zostaly po roky bez odpovedi alebo boly len formálne vybavené a naše návrhy - nech boly akokoľvek objektívné - hádžu sa do koša. Parlament poklesnul na mocenský nástroj koaličných strán, podrobených diktatúre "pětky", v ktorom je márna každá iniciatíva a každý prostriedok presvedčovania. Je to falošný parlamentarizmus a my k tomuto potemkinovmu divadlu ústavnosti nie sme ochotní štatistovať.
Nech zaplnia javište tí, ktorí sa vymenovali štátotvornými a ktorí behom tejto ich štátotvornej činnosti, nimi samými privilegovanej, boly v stave iba rozširovaním nenávisti a používaním tých najpestrejších method panamy dosiahnuť výsledkov, na ktoré nieto príkladu.
Dokiaľ sa koalícia honí za fantomom zbudovania národného štátu a dokiaľ túto krajinu, obývanú národami rôznych jazykov, rôznych vierovyznaní a rôznych svetových názorov ktorých väčšina je už až do krajnosti nespokojná - používa za zkúšobného králika pre svoje nejapné methody, dotiaľ nebude mať účelu, aby sme podrobili kritike nastolený preliminár štátného rozpočtu a brali účasť na rozprave buďto argumentami alebo pozmeňovacími návrhy.
A preto poslanci výš uvedených strán pokladajú za naprosto bezúčelné a totiž zbytočné, aby sa pojednávania štátneho rozpočtu zúčastnili.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalší rečník a tým je pán posl. Hudec.
Posl. Hudec: Slavná sněmovno! V generální debatě o státním rozpočtu přednášejí jednotlivé strany svá přání a požadavky, provádějí kritiku státní správy a deklarují vůbec své stanovisko a svůj poměr ke státu. Hlediska stran oposičních mohla by zajisté poutati daleko větší zájem než stran vládních, které zejména za koaličního útvaru jsou nuceny hledati střední cesty kompromisu a dohody a v důsledcích toho také i tlumiti některá svá hlediska odchylná. Bohužel však v našem Národním shromáždění máme oposici zvláštní. V jiných státech parlamentní oposice projevuje, s kterou částí programu vlády nesouhlasí, nebo s kterou linií vládní politiky se rozchází a zároveň proti tomu staví ihned positivní program nebo jednotlivé části programu svého a uplatňuje se vždy i při své oposici jako činitel, který chce a může převzíti řízení státu podle svých ať již fakticky nebo domněle lepších method a lepšího programu. U nás však slyšíme od oposice jen generelní zavrhování všeho, co vychází od vlády a vládní většiny. A kdyby u nás vláda a parlamentní většina akceptovala třeba všechny opravné návrhy k té které předloze, oposice ta přece nebude hlasovati ani pro předlohu a tím méně ještě pro státní rozpočet. Naše oposiční strany stojí tedy nejen proti vládě, ale i proti státu na stanovisku negace nebo i zjevného nepřátelství.
U německých stran uvykli jsme na tuto negativní politiku. Vmyslíme-li se v bývalé privilegované postavení německého národa v Rakousku nebo uvědomíme-li si jeho světoborné plány, jež měly býti uskutečněny světovou válkou a výsledky podle míru německého, pak konec konců dovedeme si alespoň vysvětliti jejich nespokojenost se stavem věcí, který nastal jiným mírem, při němž Německo a Rakousko nebyly již stranou diktující. Němci dnes protestují proti samotné existenci Československé republiky, a tu ovšem vyhověti není možno.
Za to však méně již můžeme chápati onu negativní a protistátní oposici některých stran národa československého, zvláště ještě když zase uvědomíme si onen převrat, který se stal s naším národem, když dosáhl své národní svobody a své samostatnosti státní a když národ spojeným úsilím a v jednotě velikých pocitů osvobození počal si stát tento sám budovati na zásadách demokratických, kdy každá složka národa dochází v politickém ohledu rovného práva, může se svou početností nebo jinou kvalifikací uplatniti a bráti podíl jak na vedení státu tak i na všem, co stát kolektivitě národa poskytuje a čím jí jest.
A tu mám především na zřeteli politiku strany komunistické, která representuje určitou část čsl. dělnictva. Pro náš stát není lhostejno, po jakých politických cestách ubírá se dělnictvo, velice důležitá to složka národa, neboť v naší situaci musíme také sčítati síly, na nichž stát spočívá a jež jsou způsobilé k jeho bezpečnosti a k jeho dalšímu rozvoji a rozkvětu. A rovněž tak není pro dělnictvo lhostejno, zda stát, v němž ono má svá práva a své posice a v němž kotví celý jeho život, spočívá na základech pevných nebo vratkých, zda může dále zkvétati a připravovati lepší úděl aspoň generacím příštím, zda je oporou a záštitou bytí národa, či zda nalézá se jen v stálé obraně, ve vnitřním neklidu a neurčitostech, v krisích, závislosti finanční nebo v desolátním stavu výroby a hospodářského života vůbec. To vše jsou stejně tak životní otázky pro dělnictvo a pro toto snad ještě více, jako pro kteroukoliv složku národa.
Vidíme však, že právě komunistická strana, jako strana dělnická, zaujímá vůči státu stanovisko nejen čiré negace, ale i stanovisko takové, které nutno již řaditi do kategorie nepřátelství.
Zde zajisté je na prvém místě oprávněná otázka, jak chová se stát vůči dělnictvu, jaké je jeho stanovisko vůči širokým pracujícím vrstvám, neboť nebylo by lze žádati, aby tyto vrstvy stát milovaly, když stát vůči nim by jednal nepřátelsky. Na otázku tuto odpovídá sama situace dělnictva v naší republice.
Především dělnictvo je politicky rovnoprávnou součástí národa a na základě této rovnoprávnosti mohlo na ráz dosíci oné posice a onoho uplatnění ve státu, jež prostřednictvím svých stran zaujímá. Zastupitelstvo dělnictva je nejsilnějším faktorem této sněmovny a v rozměrech těchto vykonává vliv na státní hospodářství, stejně tak jako jeho zástupci v nesčetných obcích, ve státní administrativě, konečně i v armádě a ve všech korporacích veřejného života. Dělnictvo dosáhlo v republice také dávného svého požadavku o 8hodinové době pracovní. V nedaleké budoucnosti vejde v život jiný jeho dávný požadavek - sociální pojištění. Republika v krajních mezích svých finančních možností podporuje nezaměstnané částkou již přes jednu miliardu. Válečným poškozencům, zajisté že také z řad pracujícího lidu, přispěla již částkou kolem 2 miliard. Ze státní akce na podporu stavebního ruchu profitovala velkou měrou dělnická družstva i jednotlivci z jeho řad.
Dělnictvo domohlo se značných práv i vlivu v jeho poměru k zaměstnavatelům. A tato celková jeho situace, v srovnání v bývalém státě rakouském, je zajisté taková, že bez nadsázky nutno konstatovati ohromný pokrok. Dosaženo zajisté tolik, kolik možno bylo dosáhnouti vzhledem též ku všeobecným poměrům a hybným silám, jak jeví se v celkové konstelaci Evropy a na nichž také poměry naše jsou ve veliké míře závislé. A dodati ještě dlužno, že tohoto pokroku a tohoto položení dělnictva v Československé republice bylo dosaženo bez demonstrací, bez zevních bojů, bez nejmenších obětí. Nebylo třeba žádných obětí - úspěchy ty jsou výsledky rozšafné reformistické politiky, na níž jsou súčastněny všechny složky národa a kterážto politika ovšem také v prvé řadě vyžaduje, aby stát, který je nositelem této politiky, dostal také, což jeho jest a co i k této politice potřebuje. (Výborně!)
Komunistická strana, která má býti mluvčím jedné části československého dělnictva a to části ne zrovna nejmenší - přechází však přes tyto skutečnosti k dennímu pořádku a v jejím tisku a projevech ozývá se stále jen tón, bagatelisující všechno to a také i tón soustavných útoků na vládu, na koalici, na všechny ostatní strany a konečně také i na stát. Než, má-li již komunistická strana své představy o vnitřním uspořádání státu, které po příkladu, jejž nám dalo sovětské Rusko, nejsou již nijak lákavé, ani pro myslící komunisty a za druhé, kdyby komunistická strana uplatňovala své názory v mezích zákonů republiky, jež zajisté skýtají širokou svobodu mínění i akce - budiž, legální protisíly jsou zajisté takové, aby zdolávaly utopie a aby daly vítěziti rozumu, logice a oněm zákonům, jež také příroda napsala, o rozdělení lidstva a vývojovém vytváření a změnách určitého sociálního pořádku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Komunistická strana však jde dále a na vzdory všem zákonům státu i přírody, přijala theorii o náhlém převratu celé kultury, k níž lidstvo vývojem tisíciletí se dostalo, a krkolomnou theorii o diktatuře proletariátu, o vládě jedné třídy a o vládě menšiny nad většinou. Z této theorie prýští pak i stanovisko komunistické strany k nynějšímu státu, vybudovanému na zákonech vůle většiny, za spoluúčasti činitelů, kteří také zastupují dělnickou třídu a jsou jejími mluvčími. Komunistická strana může tedy hlasovati proti rozpočtu, na němž je zúčastněno i dělnictvo a může bouřiti proti vládě a koalici - to jest konec konců jejím právem. Ale přesahuje již meze práva, jestli komunistická strana zabočuje na cesty takové politiky, která mohla by se dotýkati vnitřního klidu a pokoje ve státě, po případě i samotné existence státu. (Výborně!)
A tu přicházím k politice komunistické strany, jak byly dány její směrnice národnostní resolucí z 5. sjezdu III. internacionály a na to sjezdem pražským. Mimochodem chci ještě dříve vzpomenouti, aniž bych chtěl snad vyvolávati nějaké politické reminiscence, jak nynější vůdce komunistické strany, kol. dr. Šmeral, dovedl nalézti kladné stanovisko ke státu, v němž dělnictvo nemělo takovou posici jako dělnictvo v Československé republice.
Na sjezdu soc.-demokratické strany ve dnech 7. až 9. prosince 1913 v Praze deklaroval dr. Šmeral stanovisko své a stanovisko strany ke státu tímto okázalým a slavnostním způsobem:
"Účelem debaty jest, aby strana naše přesně a jasně usnesením sjezdu vymezila své stanovisko ke státu, ve kterém jsme nuceni žíti a který je daným rámcem naší politiky. A tu resoluce, již dovolil jsem si vám předložiti, vyslovuje se pro politiku na podkladě velkého státního obvodu uprostřed Evropy, jehož dějinným výrazem je Rakousko-Uhersko. Předložená vám resoluce vyslovuje přímo, že velký státní obvod uprostřed Evropy, jehož dějinným výrazem je Rakousko-Uhersko, je, jak s hlediska českého, tak s hlediska našeho, proletariátu potřebným. Je základem našeho socialistického nazírání, že v kapitalistickém státě nic ani parlament" - zde byl kol. dr. Šmeral velmi radikální - "ani vláda, nikdo nemůže dáti proletariátu spravedlnost a že jen překonáním kapitalismu může proletariát dojíti spokojenosti a práva. Ale přes to osud kapitalistického státu nemůže nám býti nijak lhostejným".
V přijaté resoluci, vypracované též kol. dr. Šmeralem, prohlašuje se výslovně, že "československá sociálně-demokratická strana považuje tento stát, t. j. Rakousko-Uhersko, za dějinně daný podklad své činnosti, že všechny jiné myšlenky považuje za neslučitelné se zájmem českého dělnictva a tudíž i se svoji proletářsky třídní politikou."
Nuže, dnes právě kol. dr. Šmeralovi mohli bychom klásti otázky: Což Československá republika není rámcem politiky československého dělnictva? Což republika ta není státem, který je československému dělnictvu potřebný? Což republika ta, i kdyby také byla státem kapitalistickým, ač je také státem dělnictva, poněvadž četné zastupitelstvo dělnictva i dělnictvo samo stát tento spolubudovalo a vykonává vliv na jeho řízení - což tedy tento náš stát může býti našemu dělnictvu lhostejný? A jest slučitelno se zájmem dělnictva, a třeba i s jeho proletářsky třídní politikou, na kterou tehdy kol. dr. Šmeral kladl takový důraz, aby stát tento byl vnitřně rozrušován, aby zástupci dělnictva odmítali svou spolupráci, nebo konečně, aby strana také československého dělnictva přijímala do svého akčního programu resoluce o propagandě, směřující eventuelně až i k odtržení některých částí území od tohoto státu, najmě i území, kde žije také československé dělnictvo jako národní menšina? Nemá-li na tyto otázky, řekl bych, státní odpověď komunistická strana, musí nalézti státní odpověď české dělnictvo. (Výborně!)