Naše stanovisko je jasné. Chceme, aby duševní pracovník byl dobře za svou práci placen tak, jako žádá to živnostenský, rolnický a dělnický pracovník. Že úřednictva v našem státě je příliš mnoho, o tom snad nebude rozporů v důvěrnosti ani mezi těmi, kteří mluví opak. Jestliže jsme slyšeli na nedávných schůzích, na př. že železničního personálu je nadbytek a že je přepracován, zdá se mi to, když se to tak paušálně řekne, přece jen silný tabák. Je potřeba, aby se mluvila pravda, i když není příjemna. Nebudu opakovati ty stálé řeči o menším počtu úřednictva a větších platech. Musíme si uvědomiti, že to byla nadvýroba úředníků a že ta je úměrná s naší velkovýrobou zákonů, která se u nás prováděla za revolučního Národního shromáždění a ve které se pokračuje kvantitativně a nikoliv kvalitativně i za dnešního složení poslanecké sněmovny a senátu, a tu bychom řekli: Jedině správná zásada je kvalitativní práce a větší odměna. Žádáme kvalifikaci, která se prokazuje ovšem ne vždy školským vysvědčením, nýbrž také praktickou způsobilostí a prokázanou výkonností. A že po této stránce je potřebí hodně nápravy a snad na nejvyšších místech, to drasticky jaksi znázornil pan posl. dr. Engliš. Napsal nedávno, že v demokracii může se státi, že může býti v resortu ministrem, kdo se v ministerstvu nehodí ani za podúředníka. Vážení, to je silné slovo, ale osobnost toho, kdo je pronesl, a znalost jeho dává tušiti, že i zde někde ryba páchne od hlavy.
Tak často mluvilo se o úsporách, a když už jsme u ministerstev vůbec, já už ani nechci mluviti o ministerstvu zásobování - je to příliš ošuntělé - které je v likvidaci, ale tato likvidace trvá trochu dlouho a stojí poplatnictvo moc peněz. Likvidace v této vládní hierarchii, jaká zde je (ukazuje na ministerskou lavici) - či nyní není - (Veselost), tam každý ministr má svoji diecési s větším počtem věřících a hodně nevěřících, ale ministerstvo zásobování, to je, uvedeme-li tu analogii církevní, takové biskupství in partibus infidelium, to je takový arcibiskup v Anatolii nebo Kapadokii či někde jinde v Orientě. Je to krásný titul, ale nejen titul, to poplatnictvo pociťuje. Jestliže se při tom dává 6 milionů na orgány pro potírání lichvy, tu bych prosil, aby tito lidé byli vráceni užitečnému zaměstnání a produktivní práci. (Výborně!)
Samospráva! Máme mnoho policejního v našem státě, a přesvědčujeme se, že cizině to dáváme tak názorně na oči, když dostává naše časopisy. Vybílené časopisy, to je pro republiku smutné vysvědčení. Člověk by ani nechtěl věřiti, že ten náš stále usměvavý a osobně konciliantní pan ministr spravedlnosti je odpovědný za všechno to, co v jeho resortu, pokud censura patří do jeho resortu, se páše. To, co dělá na př. brněnská censura a co se tam děje, - každý má zkušenosti se svojí, (obrácen ke komunistickým poslancům) nechceme vám sahati na váš rekord - to není hloupostí, poněvadž i hlupák má mozek, ale to je bezhlavost.
Nemáme svobody tiskové. Pánové, abych nerozšiřoval, nebudu zde uváděti, co takovým odborným živnostenským časopisům se konfiskuje. Jsou to úžasné a, bohužel, za Rakouska nemožné věci. Za Rakouska bylo leccos nemožného a dnes se to děje. Za Rakouska bylo nemožné, aby takové důležité finanční předlohy, jaké se v minulém měsíci v pravém slova smyslu promrskaly a odhlasovaly, nebyly dány poradním sborům k projednání, aby ani obchodní komory, kterým to podle zákona přísluší, neměly možnosti zaujmouti k nim stanovisko. Jsme z valné části v policejním režimu, nu, není se co diviti: byli jsme dříve, než jsme měli svoji samostatnost, zemí exportní na policii, my jsme je vysílali do Haliče, do Vídně, do okupovaného území Bosny a Hercegoviny, teď se to všechno koncentrovalo a kondensovalo u nás. Ta přemíra policie, pánové, je tedy dosti pochopitelná.
Volá se - a je to dost choulostivé, ale celkem charakteristické, dovolte, abych se o tom zmínil - volá se dnes po zákazu některých stran. Slyšíme hlasy, aby byla na příklad zakázána organisace komunistická, aby se stala illegální. Vážení pánové, komunisté a živnostenská strana - to je oheň a voda. To jsou protilehlé názory, celý svět nás od sebe dělí, ale promiňte, jednou se někde začne, a neví se pak, kde se má přestat. Je pravda, že komunisté ve své argumentaci mohli by těžko něco namítati proti postavení komunistů mimo zákon, poněvadž by se řeklo: Je to vaše logika!
Dovolte mi, abych citoval ze známého snad spisu Bucharinova "Program komunistů", tato dvě sem spadající místa: "V téže době, kdy Stürmer a Goremikin byli zatčeni, byly zastaveny nejreakčnější listy. To bylo zřejmé porušení svobody tiskové. Bylo takové porušení svobody v pořádku? Ovšem že, a žádný rozumný člověk nebude popírati, že se tak muselo státi. Proč? Proto, že v době revoluce, kdy se vede boj na život a na smrt, musí se nepříteli odebrati zbraně a jednou z takových zbraní je také tisk." A pak se praví dále: "Dělníkům a sedlákům je to jasné. Strana komunistů nežádá žádných svobod tisku, slova, spolčování atd. pro měšťácké nepřátele lidu. Naopak, strana komunistů žádá, abychom byli vždycky pohotově zastaviti měšťácké listy, rozpustiti spolky, zakázat tam lhaní, utrhání na cti a působení paniky. Všechny pokusy o opětné dobytí moci musí býti nejbezohledněji potírány. V tom vlastně spočívá diktatura proletariátu."
Vážení pánové, chci tedy říci: Komunistickou argumentací těžko by se dalo proti postavení komunistů mimo zákon, tak, jak se navrhuje, co namítati, poněvadž by se řeklo, že je to moskevská logika, obrácená na přívržence Moskvy. Ale, pánové, já v tom vidím nebezpečí, poněvadž, jakmile se sahá jednou k těmto ostrým prostředkům, se neví, kde se má přestati. Je možná, že by komunisté tímto činem, tou illegalitou, jenom získali, že by to bylo vzpružením pro jejich agitaci a že je lépe ponechati cestu přirozenému vývoji. Nemám komunistům za zlé, jestliže se dnes drží toho, co před 4 léty a dále s takovou emfásí hlásalo "Právo Lidu" právě svými poslanci Stivínem a druhy, toho obdivu vůči grandiosnímu pokusu Moskvy, nastoliti vládu proletariátu. Ovšem komunisté šli dále, stali se fanatickými obdivovateli všeho, co přišlo z Moskvy, a nemějte mně za zlé, pánové, na mne to činí dojem toho fanatismu, se kterým Mohamedáni putovali a putují do Mekky. Proto ta úcta k těm, kteří vrátili se z Mekky či z Moskvy - ještě dosti, že nejsou zavedeny oficielní tituly "hadži" pro ty, kteří se z moskevské pouti vrátili. (Veselost.) Ale ať již spravuje záležitosti komunistické strany bývalý předseda hadži Šmeral a hadži Kreibich, dnešní radikální hadži Burian, vývoj jde nezadržitelně kupředu a myslím, že i ta komunistická strana bude tvořiti radikální složku v dělnickém hnutí, která je venkoncem ve všech státech, a nezbourá je, a že to, co se z Moskvy hlásá a co by bylo nebezpečím pro samostatnost našeho státu, nemá prostě naděje na uskutečnění, poněvadž by to narazilo na sjednocený živelní odpor všeho československého národa a také živnostnictva.
V tomto boji, který se dnes v socialistických stranách vede, vidíme ovšem přerod, bez kterého socialistické hnutí býti nemůže. Ať již se bije dělnictvo o své sociální požadavky v jakémkoliv směru, ať již si staví ty rajské zámky do budoucnosti v jakékoli formě, práce hospodářská a zájem dělnictva je konečně snad přiblíží té praktické politice k ostatním vrstvám národa a státu.
Chtěl bych se jen dodatkem zmíniti, že podali jsme návrh, jenž bude projednáván jako jeden z našich návrhů rozpočtových. Týká se disposičního fondu. Z české strany za Rakouska bylo v parlamentě velmi ostře zdůrazněno, že největší část disposičního fondu slouží ke korumpování politických stran, anebo že se vyhazují z něho peníze na uplácení politiků, kteří podvádějí své strany. Zrušení disposičního fondu považujeme za důležité pro očistu a zřejmý doklad toho, že parlament po těch velkých korupčních aférách chce, aby před veřejností bylo konstatováno, že je odsuzuje a že na ně prostředků nepovoluje. (Výborně! Potlesk.)
Historie se opakuje a je dobře srovnávati, jak se opakuje, i v tom, co je nám tak blízké, v čem právě žijeme. Před 31 lety měl vynikající žurnalista a poslanec, jeden z nejbystřejších českých politiků, Gustav Eim, ve vídeňském parlamentě řeč proti koalici, proti jiné koalici než je dnes, ale prosím o několik okamžiků strpení, abychom poslechli, co o tehdejší koalici mluvil a co hodí se i na koalici naši. Pravil: "Nechováme vír, že s koalicí nadešla éra onoho idyllického míru, o kterém předpovídá prorok: Pardáli spočinou podle kůzlete, skot, lvi a brav pásti se budou pospolu a chlapec je bude hlídati." Takový idylický mír není ani v dnešní koalici, ba bohužel ani v dnešních koaličních stranách samých, a my jsme byli toho svědky nedávno, když šlo o tu problematickou otázku: černá či bílá, že kol. Zeminová, ostře se pustila do svého vlastního ministra, ale skončilo to tím, jako v tom boji Amazonek s těmi bohatýry, v objetí ovšem bratrském, ministra dr. Franke a sestry Zeminové. (Veselost.) My víme, že ten boj byl více fingovaný a že chytrým způsobem a naivní část obyvatelstva šla tomu na lep byla odvrácena pozornost od toho hlavního. Na jedné straně se práskalo bičem a druhými vraty se vjelo do stodoly a finanční předlohy se dostaly pod střechu.
Eim pravil dále: Slovo "koalice" pochází od latinského "coalescere", srůsti. Ukazuje se však nyní, že společníci v koalici srostou nanejvýše ve smyslu slova "srůsti" ve vídeňském nářečí. Řeč byla v němčině, říká se "z'amwachsen", dostati se do křížku. "Koalice je právě jen sňatkem z vypočítavosti. O manželství z lásky se říká: Hořké dny, sladké noci. V manželství koaličním líbali se před celým světem za bílého dne, v temnu budoárů a kuloarů chodilo se to méně láskyplně." Naše koalice se liší tím, že i za bílého dne, dokonce i za otevřených oken veřejnosti čtou se levity s jedné strany druhé.
Gustav Eim končí svoji řeč: "Koalice je samovládou několika stran, založenou a zachovávanou strachem o politickou državu." Kdyby tu byl Eim dnes, nemohl by, ne-li veřejně, tož soukromě říci nic jiného, než co svým vtipem povídal před 31 lety.
Pánové, koalice je a koalice a i co dnešního složení takřka nelze ji považovati za neštěstí. Je na vybranou: koalice českých stran nebo koalice socialistická česko-německá, nebo občanská česko-německá. Za dnešních poměrů je přijatelnější koalice jen česká a není to ta myšlenka koalice samé, nýbrž je to její prakse, se kterou lid není spokojen a proti které zejména živnostnictvo protestuje. Bohužel se dnes ztotožňuje: vláda, to je stát, koalice, to je národ a toto chybné generalisování, tato záměna a praxe z ní pocházející, ta je příčinou dnešního odporu proti koalici. Jelikož tento rozpočet je výsledkem hospodaření koalice, a jelikož při této příležitosti máme pronésti úsudek o práci dnešní koalice, prohlašuji jménem své strany, že pro tento rozpočet hlasovati nemůžeme. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Dubický.
Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Letos po prvé projednáváme státní rozpočet za úplné absence německých oposičních stran. Budiž mi proto dovoleno, abych k tomu faktu zaujal stanovisko a alespoň stručným způsobem odpověděl na výtky, které včera zástupci německých oposičních stran v tomto domě vládní majoritě učinili. Pánové dr. Czech, dr. Lodgman, inž. Jung a Křepek uváděli včera za důvod německé neúčasti v parlamentě, že rozpočet je sestaven vládou a koalicí, že přijde pravidelně hotový do výboru, že koaliční vláda nepřipustí na něm žádné změny, že pro ni pozměňovací návrhy oposice neexistují. Nuže, mám za to, že je nutno konstatovati, že nebylo ještě vlády na světě, která by nepřišla do sněmovny s hotovou předlohou rozpočtovou. Nevím, že by byla kdy vláda, která by sestavovala státní rozpočet podle přání kterékoliv oposice. Ani v Anglii, kde je oposice charakterisována již slavným názvem "oposice Jeho veličenstva krále", tedy ani tam, kde je oposice téhož národa jako vláda, nesestavuje se rozpočet podle přání oposičního, a neděje-li se tak tedy ani tam, kde oposice je tak loyální, že se obratem může státi vládou, jak by se to mohlo díti u nás, kde oposice naše zvláště komunistická a některé strany oposice německé jsou oposicí výslovně protistátní a protiloyální?
Jen Němci a jich zástupcové mohou se rozčilovati nad něčím tak samozřejmým, jako je postup vládní většiny při sdělávání státního rozpočtu, a jen mentalita německá může vůbec postaviti požadavek, aby oposice protistátní byla účastna práce nejvýše vládní, jakou je stanovení státního rozpočtu. Jen Němci mohou postup vládní většiny prohlašovati za utiskování, jak včera pan dr. Czech prohlásil, když jde o oposici ne taktickou, nýbrž o oposici zásadní, a u většiny německých stran protistátní. Reptání a obviňování dr. Czecha, Křepka a dr. Lodgmana, že jejich návrhy jsou vládní většinou šmahem zamítány, je vyvráceno na př. projednáváním předlohy o válečných půjčkách, kde několik návrhů německých bylo přijato, a to v plné schůzi sněmovní. Totéž stalo se i při zákonu o sociálním pojištění, při zákonu o podpoře stavebního ruchu a tak do nekonečna. Z toho je tedy zjevno, že postup vlády a většiny naší je postupem korektním a že žaloby včerejších zástupců německé oposice nejsou ničím jiným nežli pouhým předstíráním. Oposice druhu p. dr. Lodgmana a inž. Junga nemá pochopitelně práva účasti na vládních předlohách, což jest zajisté nevýhodou oposice, ale prvním a samozřejmým jejím důsledkem. Rýti v protistátní oposici a žádati výhody vládní většiny, je politicky v základním pojmu politiky naprosto neslučitelno. S tím by se musili Němci smířiti, kdyby právě toto odůvodnění jejich zostřeného včerejšího postupu nebylo tím, co jsem již zvedl, totiž pouhým předstíráním. V německé taktice se dnes vlastně u nás nikdo nevyzná. Bez programu
a cíle zmítá se německá politika v Československu pod okresní náladou nebo v duševní závislosti na zahraničních experimentech a všelijakých dobrodružných heslech, která se urodila na hrobě vilémovského militarismu. Jednou čekají Němci na rozvrat v koalici, jednou na katastrofu naší měny, jednou spoléhají na monarchistický převrat někde v sousedství, jednou na nějaký podnik komunistů. Několik rozumných a dospělých lidí mezi německými agrárníky, sociálními demokraty a křesťanskými sociály nemá dosti síly, aby německé politice vtiskli linii vytrvalosti v positivní politice vůči vládě a ve smyslu pro skutečný život.
Německým řečníkům šlo včera o to, aby silnými slovy zakryli naprostou neschopnost německé politiky bez rozdílu stran, která se ukázala až do dnešního dne zhola neplodnou. Projevy jejich namířeny byly k voličstvu, které teprve nyní budou, jak dnešní německé listy pražské oznamují, na řadě protestních schůzí zpracovávati pro zostřenou oposici, ale hlasy jejich byly také namířeny do ciziny. Oba úmysly zklamou, poněvadž jim schází věcnost a reelní smysl pro praktický život, který je silnější než jakákoliv politika negace. Cizina dobře ví, že republika naše se konsoliduje, a dívá se na nás okem střízlivým, nezaujatým. Na druhé straně samo německé voličstvo neporozumí pohodlné taktice pasivity, poněvadž velká část jeho, náležející zejména k vrstvám výrobním, přeje si politiku práce, politiku hospodářskou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Chci konstatovati, že skutečným důvodem absence německých stran je prostý fakt, že vůbec naše republika existuje. Němci byli politikové tak pošetilí, tak neznalí mezinárodní situace, že věřili v brzký její pád. V druhé řadě je to nenávist jejich nad faktem, že náš stát může se nejenom udržeti, nýbrž i prospívati bez nich, bez jejich účasti ve vládě a bez jejich podpory. Jistými proudy v našem politickém životě svedeni domnívali se, že stačí, když budou státi stranou, hubovati a reptati, dělati drahoty, aby dobrá česká dušička přišla si pro ně a poprosila je o jejich laskavou účast ve vládě, v obavě, aby nebyla před světem očerněna z nedostatku spravedlnosti, lidskosti atd. Ale česká duše tím, jak postupně učila se vládnouti, ztrácela ponenáhlu ony slabosti bývalých poddaných, a když Němci stále a stále odbývali nabídky její a když odmítli i pozvání presidenta republiky, pomalu pochopila, že vládnouti a míti odpovědnost za stát je něco jiného, než býti povolným a smířlivým za každou cenu, že není věcí většiny, aby běhala za menšinou, že není věcí národa státního, aby se ucházel o některé oposiční strany protistátní, že není věcí státnickou, aby bylo odpuštěno zlé, nebo dokonce bylo zlo odměňováno.
Dalším důvodem německé zostřené oposice jsou zprávy o blížících se nových volbách do parlamentu, které Němci očekávají pro jaro příštího roku. Prozrazuje to nejlépe fakt, že absence zúčastnila se i německá sociální demokracie. U ní, jejíž city jsou sice stejné jako u ostatních Němců, jejíž taktika však byla dosud přirozeně méně zásadní, není jiného důvodu pro zostření taktiky, než blížící se volby. Německá sociální demokracie prohrává tolik při každých volbách - v Mor. Ostravě byla tak decimována v posledních obecních volbách, - že soudí, že musí přesedlati na oře německého nacionalismu, nechce-li býti ve všeobecných volbách smetena. Je jasno, že soudí nelogicky a že takto bude zeslabena ještě více. Avšak její účast na zostřené oposici prozrazuje zcela hlavní důvod této taktiky, to je přípravu ke všeobecným volbám. Můžeme klidně říci, že nás zostřenější oposiční postup Němců nechává klidnými. Nic nevadí. Český lid a československé strany aspoň poznají, že jsme při dalším budování státu odkázáni jen sami na sebe, a zostřená oposice Němců poznání toto v řadách československého lidu jedině posílí.
Tolik jsem chtěl říci vůči projevům zástupců německých oposičních stran učiněným ve včerejší schůzi poslanecké sněmovny. A nyní se chci zabývati záležitostmi, které úzce spadají pod problém státního rozpočtu, v prvé řadě otázkami t. zv. státní administrativy.
Po světové válce a obnovení našeho státu bylo první starostí odpovědných činitelů uvésti státní hospodářství do určitě vyhraněných kolejí. Nebylo tehdy po ruce žádných spravedlivých a spolehlivých dat, zkušeností a tradice, aby hospodaření státní mohlo býti postaveno na princip soběstačnosti a aby rozpočet státní stal se věrným a spolehlivým obrazem naší hospodářské a finanční potence. Veřejný život byl neobyčejně přepolitisován a různá konjunkturní hesla, importovaná mnohdy z ciziny, měla u nás vliv na některé politické strany, které největší a nejvyšší své požadavky, zatěžující stát, chtěly míti rozřešeny a tempo bez dalších odkladů. Politika tato nezůstala arci bez vlivu na první státní rozpočty. Co kdokoliv ve světě viděl pěkného, lákavého, to všechno chtěli jsme najednou míti také ve svém zrozeném státě. Chtěli jsme míti veškeré vymoženosti kulturní a školské. Zakládali jsme nejen nové školy vysoké, nýbrž i velký počet škol středních a odborných, přijímali jsme veškerá sociální opatření, která se kdekoliv na světě vyskytla, rozběhli jsme se ze široka ve zdravotnictví, poštovnictví, dopravnictví, zřídili jsme ihned 17 ministerstev a celou řadu jiných institucí. Není tedy divu, že tato politika měla za následek ohromné stoupání výdajových položek ve státním rozpočtu po převratu. Teprve od r. 1922 začíná ponenáhlý obrat. Přešlo se k přesvědčení, že stát může vydávati jen tolik, co sežene na příjmech, a začala éra rozumného šetření ve státním hospodářství, které nejpronikavěji zobrazilo se v rozpočtu na příští rok. Státní rozpočet se svými živými číslicemi jest čtení jistě poučné. Než široké vrstvy občanské zajímá z toho všeho nejvíce především jen resultát, co a jak bude na příští rok s daněmi.
Pan ministr financí pravil sice, v rozpočtovém výboru, že sám už vydal několik výnosů, aby při vymáhání daní postupovalo se vůči poplatnictvu šetrně. Tvrdší však snad než-li berní správy, exekutoři a revisoři, jest právě doba a hospodářské poměry, kde oproti dřívějšku se všechno změnilo - od koruny až po berní morálku - jen ne daňové zatížení, které jest stále přespřílišné. Otázka tedy zní: Budou již v příštím roce daně zmírněny anebo budou vzhledem k příští naší hospodářské situaci alespoň méně tíživé? Odpověď ve státním rozpočtu na tuto otázku není zrovna takovou, na jakou čeká poplatnictvo.
Státní výdaje byly, jak známo, sníženy o více než jednu miliardu, jinak však finanční správa počítá pro příští rok s týmiž výnosy daní, cel a poplatků jako roku 1924. Některé z daní byly dokonce i zvýšeny, a to na základě zkušeností v tomto roce, kdy podle prohlášení pana ministra financí se už daně lépe scházely nežli v kritickém roce 1923. Z toho tedy plyne, že tento rozpočet neobsahuje ještě slibu ulehčení daňového břemena. Rozpočtem tímto vyjádřena jest pouze oficielní důvěra v další dobrý vývoj našich hospodářských poměrů, nic více.
Určité ulehčení daňového břemena přináší pouze zákon o mimořádných úlevách daňových, který vstoupil v platnost dnem 7. listopadu t. r. a podle něhož mohou býti za určitých předpokladů dlužné daně přímé za minulá léta, až včetně rok 1923 přiměřeně sníženy nebo i prominuty.
Mnoho mluví se také o daňové reformě. Návrh nového zákona je stále ještě chován v největší tajnosti, ač snad bylo by v zájmu věci, aby zákon takové hospodářské důležitosti byl včas a na prospěch věci samé odevzdán odborné veřejné diskusi. Podle informací, které dostaly se na veřejnost, jedná se vlastně o zákony dva: zákon o reformě přímých daní velkého rozsahu a pak druhý zákon, kterým upravují se přirážky samosprávných korporací ku přímým daním. Jest přirozeno, že finanční správa trvá na junktim mezi těmito dvěma zákony, neboť úprava přímých daní není možná bez současné úpravy našeho přirážkového systému. Osnova o daňové reformě bude míti přes 400 paragrafů a bude jedním z největších zákonů naší republiky. S jejím uzákoněním možno patrně počítati až v r. 1926. Rozhodně je však nutno zavésti v daňovém systému žádoucí pořádek a ulehčiti na daních poplatnictvu, aby tak zdárně mohly býti uvolněny veškeré produktivní síly v našem státě.
Po převratu rozšířil u nás socialismus thési, že daně má platiti jen velký kapitál, a proto se plaidovalo pro zrušení všech daní nepřímých a zavedení jednotné daně přímé, odstupňované podle výše důchodu. Theoreticky zdá se býti tento návrh velmi jednoduchý. Ve skutečnosti však je neproveditelný, neboť velkých poplatníků, zejména u nás, není tolik, aby mohli zaplatiti na daních miliardy. Ostatně daně lze čerpati jen z celonárodního důchodu, tedy z výtěžku práce milionů občanů ve státě a nikoliv ze jmění movitého či nemovitého, což by šlo snad provésti jen jednou, při čemž by ovšem veškeré u podnikání byl vzat existenční základ. Na stát ukládá se stále mnoho povinností, při čemž daně jsou aciť přespřílišné. Pouze malá část občanů v republice na příklad ví, že z jednoho kilogramu kávy se platí nejméně 11 Kč daní, z 1 l piva přes 50 h, z 1 kg cukru 1 Kč 20 h a z 1 kg masa asi 3 Kč atd. Téměř všechny potřeby životní podrobeny jsou dani z obratu, která pouze při jednom převodu z ruky do ruky činí 2% a u některých artiklů, zejména zemědělské prvovýroby, je vlastně několikanásobná.
Přes to, že náš rozpočet je téměř v rovnováze, udělali jsme za dobu trvání republiky na 21 miliard vnitřních dluhů, nepočítaje v to dluhy, vzniklé úpravou měny, státní dluhy zahraniční a dluhy, vyplývající z mírových smluv. Dosavadní dluhy republiky bez závazků reparačních činí přes 35 miliard Kč. V tom není zahrnuto honorování všech válečných půjček a veškeré částky, poskytnuté na podporu ruchu stavebního, jejichž zúročení samotné vyžaduje přes 200 mil. Kč ročně. Nové citelné zatížení - bylo to již svého času konstatováno v tomto domě - pro příští léta vznikne z titulu zákona o sociálním pojištění. Zúročení státního dluhu bez splátek na amortisaci a slosování činí již přes 2 miliardy Kč ročně. Přes to však se stále v nových zákonech a navrhovaných osnovách vyskytují doporučení, aby si stát ten či onen nový náklad opatřil tak zv. úvěrními operacemi. Z této formule stává se pozvolna fráze, protože pravidelně nikdy navrhovatel neřekne, jak si tyto "úvěrní operace" v praksi představuje. Že jsou u nás nesnesitelné daně, o tom je již informována také cizina, s níž jsme v obchodních stycích. Není také tajemstvím, že při posledních půjčkách zahraničních v Anglii a v Americe bylo poukazováno na vysoký náš státní rozpočet a nutnost jeho snížení. Letos byl, slavná sněmovno, učiněn potěšitelný začátek a doufejme, že v něm bude pokračováno.
Již několik let za sebou opakuje se při předkládání státního rozpočtu heslo o komercialisaci státních podniků, t. j., aby státní podniky byly do té míry osamostatněny od státu a pracovaly tak, jako každý jiný soukromý podnik, aby měly svou vlastní rozvahu, aby se vedly v duchu ryze obchodním, aby měly na zřeteli hlavně zisk a stát nemusel na jejich eventuelní deficity dopláceti. Heslo to není nové. Vzpomeňme jen, jak za Rakouska přecházely na př. dráhy z ruky do ruky. Jednou je stát budoval, udržoval provoz, podruhé podle modního hesla je odevzdal soukromým společnostem a zase po letech je od nich kupoval zpět, tu s výhodou, jindy s nevýhodou.
Že státní podnik pravidelně pracuje velmi draho, leží na bíledni, srovnáme-li jej se soukromým podnikem. Soukromý podnikatel musí dáti do podniku celou duši, musí přemýšleti o snížení režie, zlevnění výroby, zdokonalení výrobků a organismu v továrnách.
Málo který státní podnik najde v osobě některého úředníka nebo skupiny úředníků, aby s podnikem přímo srostli a prožívali do všech podrobností každý jeho záchvěv. A když se skutečně najde takový nadšený úředník, jenž sroste s podnikem státním, není nikdy skutečným správcem, protože do jeho úřadování zasahují pravidelně zase vrchní instance, jež nemají o prosperitě podniku někdy ani jasného vědomí a úředními šimly zarážejí normální jeho chod.
I v jiných státech došli k tomu poznání. Tak ve Švýcarsku státní dráhy jsou odděleny od státní administrativy a jak pracují s úspěchem, ví dobře každý návštěvník této republiky. Švýcarský příklad následovalo před rokem Rakousko, Německo letošního února a i v austrálských státech po strašně smutných zkušenostech se státními podniky jedná také zvláštní komise o oddělení drah. V Kanadě po půlstaleté, dosti neblahé zkušenosti vytvořili r. 1921 Společnost kanadských národních drah, jíž v čelo byli postaveni odborníci bez ohledu na politické zásluhy. Současně státní správa holandská vstoupila ve styk se dvěma společnostmi, jež vedou správu drah, ač stát je hlavním držitelem podílů. Podobně i obecní podniky v mnohých městech jsou sice majetkem obce, ale spravovány jsou soukromými společnostmi. Tak trpí na př. socialistická správa Berlína, že pouliční doprava je vykonávána společností, to trpí i Hamburk, to je v Paříži, Londýně a jinde. Podobným způsobem se hospodaří v jiných státních podnicích, které pak nejsou na obtíž poplatnictvu. My jsme učinili letošním státním rozpočtem první náběh k této věci tím, že dosavadní podniky státní jsou postaveny na základ obchodní, a lze proto očekávati, že hospodaření bude rentabilnější než dosud.
Velmi často slyšíme nářky, že naše administrativa státní je těžkopádná. Je v tom kus pravdy, ale nutno se ohlédnouti, zdali příčina nevězí také někde jinde než v samotné administrativě. A při zkoumání všech věcí přijdeme ku poznání, že vinen je také parlament, resp. oba sbory zákonodárné.
Činnost poslanecké sněmovny a senátu neomezila se s počátku jen na opatření zákonná, jichž bylo třeba při změně státní formy, nýbrž hned byly řešeny nejobtížnější problémy národohospodářské a sociálně-politické, a to v době, kdy konsolidace poměrů v republice nedostoupila takového stadia, že by bez velkých obtíží daly se provésti. Mnohé osnovy zákonů, které vycházejí z poslanecké sněmovny a senátu, byly časem příliš terminovány a elaboráty jejich jeví všechny známky přílišného chvatu. Vzpomeňme jen na zákony o dávce z majetku, o nemocenském pojištění, o závodních výborech, které pak mnohými dodatky zákonnými i cestou nařizovací musily býti teprve doplňovány. Úhrn všech zákonů a vládních nařízení, jež vydala naše republika, jeví nyní úctyhodnou cifru přes 4000. Přes 4000 za 5 roků ústavního, parlamentárního života - a všechny tyto zákony a k nim se družící prováděcí nařízení musily býti pochopitelně zpracovány orgány veřejné správy! Kolik jenom času - vzpomeňme - vyžadovaly všechny ty soupisy, provedené na příklad za účelem uložení dávky z majetku a uložení samo! Berní správy, berní úřady, soudy, evidence katastru, ba i učitelstvo byly zmobilisovány, aby tuto krkolomnou práci provedly. V důsledcích toho byla ostatní nutná agenda, kterou přináší denní život, vyřizována pozvolna.
Správní agenda, kterou provádí naše administrativa, je v důsledcích spousty vydaných zákonů, nařízení a novel ciferně úžasná. Stačí uvésti jen několik číslic. Tak na př. zemská politická správa v Praze měla od počátku tohoto roku do 1. srpna t. r. 180.000 došlých správních aktů, zemský správní výbor za touž dobu 90.000, pražský vrchní zemský soud 30.000 atd. Vyřizování tak rozsáhlé agendy vyžaduje pochopitelně celých štábů úřednictva, zvláště je-li zákonodárství tak komplikováno, jako je tomu nyní u nás. Máme celou spoustu úřadů a oddělení a při tom dochází k úžasným zjevům. Malý příklad: Starému Rakousku v době, kdy nejvíce zuřila světová válka, postačila 32 oddělení ministerstva války, my jich od počátku máme téměř dvojnásob, a když r. 1919 vpadly maďarské bolševické hordy na Slovensko, naše armáda byla nucena ustupovati, poněvadž neměla munice, přes to, že jejím opatřením bylo pověřeno celkem 7 departementů. Zdá se tedy, že v mnohých úřadech jedno oddělení překáží druhému. Nutno říci, že jednou z příčin těžkopádnosti naší státní administrativy jest příliš rychlým tempem vybudovaná legislativa a nejednotná tvůrčí činnost zákonodárná. Zákony nelze přece vydávati tak rychle, jak je dokáže vytisknouti státní tiskárna, nýbrž pouze takovým tempem, aby mohly býti nejen prováděcími úřady nastudovány, nýbrž aby i širší veřejnost měla příležitost s nimi se seznámiti, neboť v prvé řadě jí, této veřejnosti, všem vrstvám našeho státu jsou zákony a nařízení, určeny. Bude-li napříště dbáno i těchto předpokladů při tvorbě nových a při revisi starých zákonů, ušetří se tím mnoho práce při budoucí reorganisaci naší administrativy a mnoho iniciativních návrhů, které k tomuto účelu nyní jsou podávány, dojde brzkého a snadného vyřízení.