Chápeme ovšem úplně, že republika musí nésti značné oběti pro Podkarpatskou Rus, avšak myslím, že vláda a republika, když se dokonávalo připojení Podkarpatské Rusi, věděla, že bude nutno prováděti tam investice a že po mnoho let bude třeba dopláceti, avšak s druhé strany vláda tehdy ještě myslila, ze správa a hospodářství země, a velká jeho přírodní bohatství nebudou tak malá, jakými se ukázala dnes. Ukázal jsem již na příčiny, proč jsou příjmy malé. Na tom nemá viny země, nemá viny obyvatelstvo, jen administrace a nedostatek kontroly exponovaných lidí na Podkarpatské Rusi, kteří se zabývají správou, kteří vedou všechny věci na Podkarpatské Rusi. Ostatně všeobecně musíme jen s díky potvrditi úsluhy, které nám za těch několik let Československá republika po hmotné strance přinesla pro karpatoruské obyvatelstvo, avšak s druhé strany nemůžeme nezdůrazniti, že tyto oběti nebyly potřebné tak hromadné a že nebylo potřebí tak hromadných schodků ve státních rozpočtech, že se mohly provésti mnohem levněji. A ačkoliv v příštím roce výdaje na Podkarpatské Rusi nejen ze se zvětšily, nýbrž se i zdvojnásobily, budeme-li pokračovati ve vedení politiky na Podkarpatské Rusi dokonce podle takové šablony, podle níž se vede v posledních 5 letech, ujišťuji vás, ze přes všechny tyto výdaje na Podkarpatské Rusi nebudete moci naprosto získati toho obyvatelstva, poněvadž tito představitelé, politikové, nedávní zbožňovatelé Habsburků, se pokoušejí vniknouti do duše našeho sedláka, aby jej mohli na každém místě urážeti, avšak nehledí pochopiti psychologie tohoto vlastně dobrého národa, toho člověka, jenž jest věrným druhem toho, kdo s ním jedná s důvěrou. Musíme opustiti stará hesla a musíme se chovati k Podkarpatské Rusi tak, jako k zemi, jež jest obydlena především ruským obyvatelstvem. Musíme pamatovati, že tato Podkarpatská Rus, jak se to předpokládalo, musí býti zlatým mostem, spojujícím nás s ruským východem, a nesmíme zapomínati, že není v našem zájmu prováděti odnárodňování nebo vyvolávati separatismus, poněvadž, jestli se to dnes děje nám, zítra se to může státi vám. Vy zítra také můžete stanouti před touto otázkou, vy, kteří máte československou otázku, máte boj se slovenským separatismem, vy zvláště nesmíte vzbuzovati tyto otázky tam, u těch národů, které s plnou důvěrou se spojily s vámi a s plnou důvěrou se k vám chovaly a s důvěrou pohlížejí na budoucí společné spolužití.
Musíme rázně obrátiti jak v politice školní, jazykové, tak i v kulturní, musíme zavésti skutečně pravou kontrolu nad úřady, udržovati evidenci, odstraniti tyto představitele z Podkarpatské Rusi, povolati je sem do Prahy, blíže, kde je můžete míti vždy na očích - a poslati tam lidi se srdcem, lidi umějící oceňovati trudy ubohého člověka, umějící vniknouti do duše lidské a znající zájmy místního obyvatelstva, soudruhy pracujícího lidu. Udělá-li se to, pak nebude potřebí, jak myslím, znovu vyhledávati důvěru; důvěra přijde sama a pak nebudou strašná žádná volání z ciziny, ani z Budapešti, ani z Varšavy, poněvadž tehdy nikdo nebude míti práva nás reklamovati, jestliže v hranicích této republiky najdeme to, o čem jsme se domnívali, že to najdeme, a co nám bylo zaručeno mírovou smlouvou. Věřím, že to vše jest jen náhodnou událostí, co se dělo během 5 let, že se to obrátí k lepšímu, že se začne čištění na Podkarpatské Rusi, a to v zájmu našeho obyvatelstva a také v zájmu dobré slávy a dobrého jména naší republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Anděl.
Posl. Anděl: Vážená sněmovno! Státní rozpočet nám nejen poskytuje číselný obraz státního hospodářství, nýbrž při projednávání svém také příležitost, aby se zaujalo stanovisko stran k aktualitám politickým. Dovolte, abych jménem své strany promluvil o nejvýznačnějších částech nového rozpočtu a zároveň vytknul stanovisko k aktuelním otázkám, které dotýkají se zejména středního poplatnictva a živnostnictva. Z mnoha stran byla glosována neúčast oposice, aspoň valné její části, při projednávání rozpočtu ve specielní debatě ve výboru i v plénu. Jedno je zvláštním zjevem parlamentním: Již třikráte slyšeli jsme pana generálního zpravodaje dr. Srdínko stěžovati si, že rozpočet dává se rozpočtovému výboru teprve v poslední chvíli, takže je fysicky nemožno rozpočet náležitě zpracovati, položky detailně probrati, odvážiti střízlivě důvody pro a proti a za ujati k nim stanovisko náležitě zdůvodněné. Třikráte jsme to slyšeli a třikrát slibována byla náprava. Tentokráte se o to pan generální zpravodaj již ani nepokusil. Nebylo to tedy nahodilé nedopatření, nebylo to opomenutí, které se stalo letos, a příštího roku se má napraviti, nýbrž je to již trvalý zjev, je to zakořeněný zlozvyk je to něco, proti čemu musíme v zájmu ne jednotlivých stran, ne jednotlivých vrstev poplatnictva, nýbrž v zájmu parlamentu energicky protestovati. (Tak jest! Výborně!)
Vážení pánové! Němci odešli ze sněmovny. Nebylo by to zjevem, nad kterým bychom se museli pozastavovati. Odešli kolikrát z důvodů více méně nicotných, neboť to, co se Němcům v tomto státě nacionálně poskytuje, je národnostní spravedlnost, která byla v Rakousku naším nedostižným ideálem. Ale co považuji za státnicky neopatrné a politicky nešikovné je okolnost, že tomuto německému kverulanství dává se vůči cizině dosti odůvodněná záminka. Jestliže Němci vycházejí ze sněmovny, neznamená to nic, jestliže však Němci na odůvodnění svého exodu mohou poukázati na způsob, jakým se projednává tento rozpočet, tož, je to podivným příznakem pro naší ústavnost, a považuji to za nebezpečí i pro naši zahraniční prestyž se všemi hospodářskými důsledky, s úvěrem atd.
Řeklo-li by se, že jenom oposice není pozvána k účasti na jeho předběžném projednávání, bylo by to bezohledné a jistě neospravedlnitelné. Mám však zde jeden koaliční deník, který v polemice se stanoviskem Němců praví: "Můžeme ostatně pp. Czechovi a Taubovi prozraditi, že účast koalice při sjednávání rozpočtu byla velmi pochybné ceny. Pánové slyšeli, že ani předsedové Národního shromáždění nebyli dohodnuti s ministrem financí o položkách, které měly býti do rozpočtu zařaděny pro parlament, a tím se vysvětluje, že nejoposičnější řeč ve výboru dosud měl vlastně místopředseda poslanecké sněmovny. A ostatní koalice? Byly asi dvě schůze koaliční "desítky", kde členům byly hrubé rysy rozpočtu oznámeny za tím účelem, aby navrhli, kde by bylo možno v číslech něco snížiti. Závidí snad němečtí sociální demokraté koaličním stranám tento úkol? Koaliční strany samy nejsou nadšeny tím, že účast parlamentu na přípravách k rozpočtu je tak malá a že stále přicházejí již, jen když je vše hotovo a když nelze ničeho měniti."
Vážení pánové! Pan mluvčí národní demokracie hovořil dnes dopoledne o stanovisku oposičním a vytkl, proč prý pánové z oposice nepřijdou, proč nepřesvědčí, proč nepodají pozměňovacích návrhů. Pánové, takové výtky oposici je možno dělati tenkrát, když je naděje, že se něco dá změniti. Ale my víme, že se přichází s rozpočtem, na kterém podle tohoto koaličního výroku a podle známých zkušeností nelze ničeho měniti, a veškeré pozměňovací návrhy, i kdyby se dávaly z nitra koalice samé, jsou bezvýsledny. A tázal bych se těch členů koalice, těch koaličních poslanců, kteří mají určité sebevědomí a vědomí ústavnosti, považují-li za důstojné, aby se takto s nimi zacházelo?
Forma, v jaké se rozpočet projednává, je parlamentu nedůstojna. Pokud jde o obsah, zavládlo značné zklamání. Slibovalo se, že rozpočet bude letošního roku značně snížen - mluvilo se o 4 miliardách - pak se snížilo ve slibech na 3 1/2 miliardy a dnes máme naproti 17 miliardám výdajů r. 1924 16 miliard na příští rok a se zřetelem k ostatním znamená celkové snížení necelé 2 miliardy. Tedy rozčarování!
Pokud jde o čísla rozpočtová, musíme si ovšem všimnouti, jaké příjmy se slibují na příští rok. Konstatujeme zkušenost všem známou: Poplatní síla lidu je tak vypiata, že neseženou se ani daně, které jsou projektovány, nemá-li býti zničeno tisíce přičinlivých existencí poplatníků. Máme, bohužel, posud závěrku účetní jen za rok 1921. Pánové, to jsou úžasná čísla. Jestliže podle tohoto výkazu jsme o 3 1/2 miliardy přijali na daních více, než je rozpočteno, pak je to dokladem, že toto hospodářství není správné a že se nepostupovalo v mezích schváleného rozpočtu. Je přirozeno, když se rozpočte obnos na příští rok, že nelze žádati, aby skutečný výsledek se shodoval na miliony, řekněme i na stamiliony. Ale jestliže se to, co bylo schváleno a ústavně povoleno, překročí o 3 1/2 miliardy, pak to není ústavní jednání. Ty 31/2 miliardy jsou pak získány za cenu ztroskotání velkého počtu samostatných, poctivě se živících poplatníků. (Různé výkřiky.)
Je přirozeno, že nás nejvíce musí zajímati především otázka, kolik daní hodlá se vybrati příštího roku? A tu vidíme, že místo 1760 milionů letošního roku hodlá se vybrati na daních přímých celkem 1817 milionů Kč. Za této krise, za nedostatku odbytu, ještě za dosti široké nezaměstnanosti - a na tom závisí živnostnictvo a obchodnictvo - za této kritické doby má býti osobní daň z příjmů zvýšena ze 788 milionů na 800 milionů, daň z podniků veřejnému účtování podrobených na 248 milionů a všeobecná daň výdělková, na které je nejvíce interesováno živnostnictvo, která činila loňského roku 211, a na letošní rok na 250 milionů se vyšvihla, je snížena jen o nepatrnou sumu 3 miliony, činí 247 milionů. Pánové, tu nezáleží jen na této dani, ale tato daň je základnou, ze které se vybírají ty obrovské přirážky samosprávné, které tvoří největší zatížení našeho živnostnictva a obchodnictva. Tedy toto zvýšení zdánlivě nepatrné, 47 milionů, znamená ohromné zatížení středního stavu.
Při té příležitosti chci se jenom dotknouti této věci. Pan ministr zemědělství dr. Hodža razil pěkné slovo o paritě mezi zemědělstvím a průmyslem. Ze srdce přejeme rolnictvu, čeho dostává na povznesení své výroby, je to i náš zájem, je to i zájem živnostnictva a celého národa. Ale přáli bychom si, aby tentokráte ta parita mezi zemědělstvím a živnostnictvem byla také zachována. Živnostnictvo přeje, jestliže místo 151 milionů bude pozemková daň činiti příštího roku 140 milionů, ale žasne nad tím, kdežto loňského roku činila výdělková daň všeobecná 211 mil., že má činiti roku příštího ještě 247 mil. To je nepoměr a nespravedlnost. Naše daňové zatížení je opravdu rekordní. Pánové, statistika mluví! Říká se ovšem: z dějin, z písma svatého a ze statistiky dá se dokázati všecko. Ale já proto volím statistiku z tábora koaličního a volím číslice vybrané odborníkem jistě povolaným, ne sice zrovna z politiky koaliční, ale jí velmi blízkým.
V "Národních Listech" napsal sekční šéf ministerstva financí dr. Vlasák článek o dvouletí koaliční vlády se stanoviska finanční politiky. Tam končí: facta loquuntur, fakta mluví.
Uprostřed článku uvádí fakta zajisté velmi výmluvná, že daňové zatížení ve Francii s tím největším břemenem poválečným činí na hlavu co do výdajů 1030 ne franků, nýbrž korun čsl., v Italii 820 Kč, ve Švýcarsku 770 Kč a v Rakousku 460 Kč. V Československé republice uvádí ono číslo 1260 bez investic a ve skutečnosti bude činiti na příští rok 1277 Kč na jednoho obyvatele. Pánové, v této věci máme prvenství, které není záviděníhodné, a srovnáme-li to s Rakouskem, tedy aspoň po této stránce jsme se odrakouštili příliš důkladně, 460 a 1260! Věřte mně, vážení pánové, že již je to protivné, stále opakovati věci do omrzení námi vyvrácené a do omrzení zase nám vytýkané. Stále ještě vytýká se živnostenské straně, že prý pobuřuje obyvatelstvo, že vyzývá je, aby neplatilo daní, a podivil jsem se úřednímu orgánu sociální demokracie, humoristickou formou v příloze byl vykreslen ten nešťastný živnostník, který nechce platiti daní. Konstatuji, že v naší straně není ani odpovědných, ani méně odpovědných agitátorů, kteří by na kterékoliv schůzi vybízeli občanstvo, aby neplatilo daní. K tomu vybízení je třeba velké porce buď bláznovství nebo zločinnosti. Vybízeti občanstvo, by neplatilo daní, je buď šílenstvím nebo těžkým zločinem. Nedovede se nám udati jediný případ, kde by něco takového některý náš řečník byl promluvil, a já myslím, že na těchto schůzích nevystoupil ani nikdo z posluchačstva, aby k něčemu takovému pobízel. Víme, že stát nemůže býti bez příspěvků občanstva, a živnostnictvo dokázalo celou svou činností, všemi těmi velkými obětmi, které dosud národu přinášelo, tou posavadní nekomandovanou obětavostí, že je ochotno přinášeti je i nadále. Ale to právo má žádati, by oběti tyto byly přiměřeny jeho skutečnému stavu majetkovému a jeho příjmům. Bohužel, dnešní daňová soustava a dnešní daňová prakse má namířeno právě na malé a na nejmenší. A jestliže zde byl ráno uváděn z jiné strany jeden pohnutlivý případ toho majitele kolotoče, tedy jednoho z nejmenších - já úmyslně neuvádím případů z naší prakse, poněvadž by se považovaly za agitačně zveličené. Ale, vážení, koaliční orgán "Národní Politika" přinesl před 14 dny v "Národním Hospodáři" zajímavý doklad dnešní berní prakse. Jeden průmyslový závod dostal daňový předpis na 28 milionů Kč. Jde tedy o závod dojista nadprůměrné velikosti. Rekuroval a bylo mu řečeno, že může v nejpříznivějším případě míti tu daň sníženu na 6 milionů a v nejnepříznivějším na 7 milionů. To znamená, že bezmála tři čtvrtiny se mu sleví, že jeho odvolání bude vyhověno. Ale kolik je tu živnostníků, kteří rekurují a jichž rekursy tam kdesi odpočívají, nemajíce naděje, že jednou se někdo nad nimi smiluje, až snad to úřední koště bude vymetati makulaturu.
Prosím, brněnské zemské odvolací komisi bylo podáno 70.000 rekursů daňových. To je číslo hrozné. A při tom musíte uvážiti, že ten, který si stěžuje, je už člověk nejen dohnaný k zoufalství, nýbrž také člověk, který má také jistou znalost a jistou odvahu. Ale kolik máte malých živnostníků, neznalých, bojácných, kteří platí, přijímají návštěvy exekutorů, trpí a mlčí? Pánové, to není fráze, to je smutná zkušenost, o které se můžete přesvědčiti v denním životě od kteréhokoliv živnostníka. A tu ještě uvažme ty nedoplatky. Je charakteristické, jak se zachází s velkým a s malým. Nebudu uváděti podrobnosti, ale srovnejte, prosím, čísla tolikráte námi již uveřejněná, kolík je nedoplatků u velkých kapitalistických firem, a jak krutě nakročuje se na toho malého poplatníka. I zde bychom si přáli spravedlnosti, která je základem každého státu. My jsme, vážení pánové, když se zavedla daň z obratu, pořádali přednášky, informovali jsme živnostnictvo o správném vedení záznamů, o všem, co ten jednotlivý živnostník musí dělati, aby vyhověl zákonu a zároveň aby se chránil, poněvadž jsme mu řekli: "Jestliže budete si pravidelně zaznamenávati, máte knihu průkazní síly, na kterou se můžete odvolati." Živnostníci to z největší části dělali, a co se stalo? Berní úřad prostě odhadl od oka. To, s čím se ten živnostník pravidelně plahočil denně, nemělo vůbec ceny a úřad naměřil dvakrát, třikrát, čtyřikrát i více.
Čeho se takovým způsobem dociluje? Nevážnosti k úřadům, poněvadž řekne si ten poplatník, který se snažil vyhověti zákonu a svému svědomí: "Je to jedno, co napíši, na to se nedá, tak budu," promiňte, "handlit jako polský žid: Napíši hodně málo, poněvadž musím počítati s tím, že to ten berní úřad několikráte znásobí." A tak místo toho správného poměru poplatníka k úřadu jako zástupci autority státní a obhájci jeho interesů, vyvíjí se pak poměr, který byl drasticky nazván poměrem cikána k četníku. A to bychom si nepřáli, aby bylo u nás zaváděno.
Vážení pánové! Mluvě o obratové dani, podotýkám toto: Zajímavo je, že na jedné straně se nám naznačovalo, že daně budou sníženy, ale současně objevuje se zpráva, že má býti zavedena 2%ní obratová daň na dopravném. To znamená: Slibovalo se nám snížení dopravních sazeb, a místo toho má přijíti zvýšení. Nevím, co je na tom pravdy, ale posavadní smutná zkušenost nás nabádá, abychom spíše věřili tomu nepříjemnému než tomu příjemnému, co se slibuje. Na obzoru jsou nové daně a pak se stále mluví o drahotě, pak se činí živnostnictvo odpovědným za drahotu. Ale, bohužel, je to vina socialistických stran. Stále se mluvilo: "Zrušte nepřímé daně" a místo toho vidíme, že nepřímé daně zůstávají, že rostou a roste úměrně s tím také drahota. Kde zůstaly, pánové, ty předválečné sliby, kde zůstaly ty krásné programy poválečné, kterým lid tleskal a pro něž také z valné části volil? Ještě dnes tu a tam volá se po jednotné vzestupné dani. To je ohlas z bývalých dob, to je okrasa volebních schůzí, ozdoba volebních programů, ale na jednotnou vzestupnou daň, nejspravedlivější a kterou by se také valně ušetřilo na úřednickém personálu, se vážně nepomýšlí. Co chceme tedy? Prostě, aby se řekla lidu pravda, aby se nemluvilo jinak na voličských schůzích a nepsalo se jinak v časopisech a jednalo se jinak v rozpočtovém výboru a v zákulisí sněmovním.
Vážení pánové! Dovolte, abych se dotkl několika příznačných věcí. Volá se stále: Odrakouštěte se! My se odrakoušťujeme v trochu jiném smyslu. Naše poplatnictvo mělo za Rakouska také kus své samosprávy. Ne veliký, ale přece jenom. Mělo právo prostřednictvím svých volených zástupců rozhodovati o rozdělení daňového kontingentu. A kde jsou dnes ty daňové komise? Od roku 1912 jich není a ve svobodné republice diktují zástupce ani kousku té samosprávy. Vážení pánové! Nevíme, bohužel, co jest s volbami do okresních výborů, co jest s volbami do zemské samosprávy, pokud je; a co je konečně, táže se živnostnictvo, s volbami do obchodních a živnostenských komor? Nemluvím ani o okresních nemocenských pokladnách, úrazovkách atd. Dovedeme chápati a musíme býti spravedlivými, že pro přechodnou dobu mohou býti přechodná výjimečná opatření. To je možné pro jeden rok, řekněme, dvě léta, ale, pánové, jsme v sedmém roce našeho vlastního státu, to je už trochu dlouho na provisoria a ten lid si tedy stále říká: Za Rakouska, za monarchie jsme volili a za republiky se nám jmenují naši zástupcové v odhadních komisích, naši zástupcové ve správních komisích, domnělí zástupcové v zemském výboru, zástupcové živnostnictva v obchodních komorách atd. (Výkřiky.) Nebude trvati dlouho a udělá se nám správní komise také pro Národní shromáždění.
Není to triviální žert, poněvadž politika, jak se provozuje, je ve skutečnosti druhem zakrytého absolutismu, ne jednotlivce, ale oligarchie jednotlivých stran. Pánové, pokud se týče zemské samosprávy a žup, mluví se o přechodném stavu. Jest nápadný zjev, který již dnes interesuje nejen politiky z povolání, nýbrž jest již divný i tomu prostému občanu: Co jest se župami? Zemská samospráva či bude župní zřízení? Pan ministr Malypetr ujišťoval ve svém posledním projevu v rozpočtovém výboru, že dojde brzy ke zřízení župnímu. Těch slibů jsme již slyšeli, na př. reforma daňová slibována nám i nebožtíkem dr. Rašínem, sliboval ji dr. Engliš, slibuje ji i pan ministr Bečka! Osud těch slibů jest stejný: sliby zůstanou, ale slibovatelé mizí. A tak co nám slíbil pan ministr Malypetr, může býti dobře míněno, ale odpusťte, abych to tak triviálně řekl, jsme lidé smrtelní a v politice jest to předčasné úmrtí mnohem rychlejší než v obyčejném životě, a ministerské úmrtí, to jest už dokonce rychlé. Tak se může státi, že se stále bude psát o tom župním řízení, že odejde p. ministr Malypetra zůstanou zde jen ti černí Petrové, kteří jeho slibům věřili. (Veselost.)
Pánové, otázka žup musí býti co nejrychleji rozřešena. A tu bych chtěl akcentovati, že posledně se nadhodila možnost malých žup. Mluvíme-li o župách, musíme si býti vědomi jednoho: Malé župy znamenají velké přirážky a proto zástupcové poplatnictva nemohou se pro malé župy nadchnouti. A je to důkazem politické nevyspělosti u nás, když se mluví o župním zřízení, že bohužel zájem veřejnosti z největší části koncentruje se na to, kde má býti sídlo té župy, že rivalisují města a že potom se dohodnou na jistém kompromisu: "Tak ať jsou raději župy z toho obvodu dvě, aby se nám oběma vyhovělo-" To je nebezpečí, poněvadž malé župy znamenají velké zatížení poplatnictva. Ovšem, župní zákon potřebuje novelisace - ale v tom, aby župní zřízení znamenalo skutečně účast na samosprávě; bohužel v jedné formě je toho samosprávného živlu velmi málo. Třetina jmenovaných členů, přílišná pravomoc okresního a župního náčelníka, který má právo zastaviti usnesení okresního, resp. župního, zastupitelstva - to není pokrok samosprávy a lituji, že této věci je věnováno právě málo pozornosti, a že, jak jsem řekl, občanstvo více se interesuje o sídla žup než o pravomoc žup.
Mám, pokud rozpočtu se týče, několik věcí, týkajících se živnostnictva, ale které jsou charakteristické pro celkové poměry politické a hospodářské. Řekli jsme: žádáme reorganisaci, to jest nový volební řád do obchodních a živnostenských komor. Pánové, je to klasické! Obchodní a živnostenské komory . . . . . (Výkřiky posl. Najmana a poslanců soc. demokratických.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Anděl (pokračuje): Jest anachronismus, jestliže v době, kdy do všech veřejnoprávních institucí volí se na základě všeobecného a rovného práva hlasovacího, kdy toto všeobecné rovné právo hlasovací se stalo jistým axiomem, se kterým každý již se smířil, i když mu není po chuti, že jedině v obchodních a živnostenských komorách máme dosud plurální hlasovací právo. Ono se sice nevykonává, poněvadž se tam nevolí. Myslím, že v šesti letech vlastního státu bylo dosti času, aby vláda vypracovala osnovu zákona o reorganisaci obchodních komor, zejména když má po ruce dostatek návrhů. My jsme podali návrh na reformu obchodních a živnostenských komor. Tento návrh je mezi četnými příspěvky k makulatuře sněmovny, kterou se nehýbe. Tu bych apeloval zejména na poslance stran socialistických, kterým všeobecně hlasovací právo stalo, se vodítkem při úpravě našich poměrů ústavních, aby se přičinili - a bude k tomu příležitost velmi brzy - aby podporovali stanovisko všeho živnostnictva, aby obchodní komory byly reorganisovány na základě všeobecného hlasovacího práva a rovnoprávnosti. Máme posud dvě sekce, živnostenskou a obchodní, a teď je snaha, přičiniti ještě sekci průmyslovou. To znamená, aby pro velkokapitál byla zřízena zvláštní sekce s rozsáhlou samosprávou. Tím by se mohlo státi, že desetitisíce maloživnostníků byly by pak zmajorisovány hrstkou továrníků a velkoobchodníků. A tu dovolávají se poplatníci velkých přirážek. Jestliže do obcí má každý právo voliti a rozhodovati, jak se hospodaří s penězi poplatnictva, i když sám přímo nepřispívá, prosím, aby nebyl činěn rozdíl mezi poplatníky malými a velkými, když jde o hlasovací právo do obchodních komor.
Vážení, my při této příležitosti ještě akcentujeme svůj požadavek spravedlivé reformy živnostenského řádu. Je zajímavo, že nám se vytýká, že jsme reakcionáři, že jsme sociálními a politickými zpátečníky, poněvadž se domáháme, aby řemeslná výroba byla chráněna. Promiňte; jestliže stručně konstatuji stanovisko naše, prohlášené již r. 1910 o slovanském sjezdu národohospodářském v Lublani. Měl jsem referát o živnostenské otázce. Dovolte, abych tlumočil tehdejší stanovisko: "Domáháme se náležité úpravy živnostenského zákonodárství. Vycházíme při tom ze střízlivého nazírání na dosah státního zakročování a oceňujeme správně význam živnostenské svépomoci. Naše živnostnictvo smiřuje se v pravý čas ještě se skutečností, že velkovýrobu nelze žádnými ochranářskými zákonodárnými prostředky zastaviti, že řemeslnictvo musí si udržeti vedení zdokonalením pracovní techniky, vnešením individuality, zumělečtěním svých výrobků a spojením výhod velkovýroby na základě hospodářského snažení. Živnostnictvo jest si velmi dobře vědomo, že jako zákon sám určité hospodářské poměry nepřivodil, tak že jich ani sám nemůže změniti, že jako svoboda živností sama nepřivodila úpadek malé a střední výroby, tak že ani sebe ochranářštější reforma živnostenského zákona a opatření administrativní nepřivodí poměrný blahobyt živností, jestliže živnostnictvo samo nechopí se svépomoci. Svépomocná akce živnostnictva nečiní však zbytečným přispění veřejných činitelů. Naopak, čím více svépomocných počinů živnostenských organisací, tím vydatnější a rozmanitější podpory státu, země i jiných činitelů je potřebí. Živnostnictvo na př. živěji pociťuje potřebu zvýšeného odborného vzdělání dorostu i mistrů - není však potřebných škol, jeho jiné vzdělávací podniky strádají nedostatkem potřebné veřejné podpory; uvědomělí a snaživí živnostníci chápou se hospodářské svépomoci, založí si družstvo, nemohou však ani půjčkou sehnati potřebný provozovací kapitál, družstvo živoří nebo zanikne, že nedostalo se mu včasné pomoci při překonávání počátečních obtíží. Jako státní administrativa, tak musí zakročovati zejména zákonodárství samo, chráníc hospodářsky slabšího před brutální převahou kapitálu."
Pánové, co jsem před 14 lety tlumočil jako jednotné stanovisko všech odborových organisací živnostenských, to mám čest prohlásiti také dnes jménem naší strany. Neočekáváme pomoci pouze od zákona a od správy státní, nýbrž klademe důraz na vzdělávací a hospodářskou svépomoc živnostnictva. To však neznamená, že státní administrativa a zákonodárství mají býti zproštěny té sociálně politické povinnosti, která se poskytuje také ostatním vrstvám obyvatelstva. Nezávidíme velkých položek rozpočtu ministerstva soc. péče, ale ta péče státu musí býti rovnoměrná: vedle rolnictva a dělnictva musí býti pamatováno také na živnostnictvo.
Vážení pánové! Živnostnictvo není zaujato proti oprávněným dělnickým požadavkům, nesmí býti, a je to také přirozeno, vždyť ten živnostník byl napřed dělníkem a byl učněm za horších poměrů než dnes, jeho práce, z největší části fysická práce je také základem jeho existence. On tedy se nemůže stavěti proti dělnictvu, z něhož vyšel a na které je z největší části jako na konsumenty odkázán. Ale z toho vyplývají také určité povinnosti dělnictva.
V jedné věci jsme se dožadovali součinnosti většiny sněmovny a v ní jsou zajisté velmi vlivným, ne-li rozhodujícím činitelem strany socialistické. Žádali jsme, aby se našemu obuvnictvu přispělo v jeho těžké soutěži. Šlo o otázku správkáren obuvi. Žádali jsme, aby jasné znění zákona bylo vykonáváno také tenkráte, když jde o milionáře. Za tím účelem podali jsme návrh zákona. Pánové, zde je návrh zákona posl. Anděla, Najmana, Mlčocha a druhů na doplnění živnostenského rádu. Tento návrh byl podán 28. února 1923. Není to zveličování demagogické, je to prostá skutečnost: Sta obuvnických mistrů bylo zničen konkurencí velkých továren, které jim sahají i na správky, jakoby podkladem existence takového velkomilionáře bylo, bráti obuvníkům i ty podrážky a flikůvky. Žádali jsme o nápravu, žádali jsme o pomoc, a to rychlou. Ale co se stalo? Přes půl druhého roku leží tento návrh zákona v živnostenském výboru, a já lituji, že pan předseda živnostenského výboru - je ze socialistické strany i pan referent, který je rovněž ze socialistické strany, ačkoli urgováni, neustrnuli se nad tou bídou malých obuvnických mistrů a nechávají tento návrh zákona, ač tu platí dvojnásobně: kdo rychle dává, dvakráte dává, hnít v makulatuře výboru živnostenského. Je třeba, by zákon co nejdříve dostal se do plena.
A tu bych apeloval na socialistické strany - a jak hned uvidíme, mám k tomu důvody - aby ukázaly, že s tou láskou k těm drobným pracovníkům myslí to opravdově i tenkráte, když běží o samostatné pracovníky, kteří také pracují a chtějí odměnu, chtějí prosté živobytí. Tu jsem uvítal následující usnesení Unie kožedělníků, známé vám obuvnické organisace, kde se praví: "Maloživnostenští obuvníci dožadují se plným právem ochrany své existence. Také státu musí záležeti na tom, aby malí a hospodářsky slabí jeho příslušníci byli chráněni před velkokapitálem. Vždyť se zde jedná o celé desetitisíce dělníků a živnostníků, kteří jsou také poplatníky a mají nárok na existenci. Velké továrny nechť se zabývají velkovýrobou, proti tomu nelze činiti námitek, ale nechť neubírají chleba obuvnickému dělnictvu a živnostnictvu ještě i tím, že na sebe strhují spravování obuvi staré, a neberou poslední možnost dosti bídné existence těm, které už stejně velkovýroba zničila. Aby mohlo býti výstřelkům těchto továrních podniků čeleno, navrhujeme opravu a doplnění živnostenského řádu." A teď, pánové, následuje to, co návrh posl. Anděla, Najmana, Mlčocha a soudr. obsahuje, ještě trochu zostřenější. Vítáme to, ale podepsáni jsou za předsednictvo Unie kožedělníků pánové J. Srb a Vác. Johanis. Pánové, lituji, že tu kol. Johanis není, abych mu připomenul . . . . (Výkřiky posl. Najmana).
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Pan posl. Najman nemá slovo.
Posl. Anděl (pokračuje): . . . . abych mu připomenul: "hic Rhodus, hic salta!" Zde ukažte lásku. Půldruhého roku je dosti dlouhá doba, aby od slov se mohlo přejíti ke skutkům. Pro mne je tato otázka také charakteristickou vůbec pro osud iniciativních návrhů. Navrhuj, oposice, i v těch věcech, ve kterých souhlasí značná část vládní většiny, navrhuj i tenkrát, když ten návrh je samozřejmý, všechno je marné, známá oligarchie znemožní vše.
Zmínil jsem se již na počátku řeči, že máme pseudodemokracii a, bohužel, pseudoústavnost. Je velký rozdíl mezi těmi sliby venku a mezi prací zde. To pocítily kromě živnostníků také jiné vrstvy obyvatelstva, a poslední dobou je podezřelý zájem o otázku úřednickou. Pánové, má-li kdo možnost objektivně bez agitačního zaujetí, bez postranních myšlenek politického obchodování mluviti o úřednické otázce, jsme to dojista my. My nelákáme úřednictvo do své organisace, u nás úřednictvo je velmi výjimečným zjevem, ale vidíme v něm silnou část našeho konsumenstva, máme soucit s jeho bídou, dnes ani ne již pozlacenou, a proto jsme se nepropůjčili, abychom v prosinci r. 1922 hlasovali pro snížení úřednických platů, ačkoliv důvod, kterým to bylo obhajováno, byl sympatický: "úspora". Viděli jsme, ze úspora je tu na nepravém místě, že je šablonovitá, a proto jsme nehlasovali. Když přijde k jednání o otázce úřednické, ukážeme skutkem, že jsme přáteli úřednictva, jako podstatné součástky středního stavu. Dnes je podezřelý zájem o úřednictvo i tam, kde toho zájmu a té lásky před dvěma roky nebylo. Přirozeně v úřednictvu je silné hnutí pro samostatnou politickou organisaci. Úřednictvo snad, dohnáno krisí existenční k tomu, založí si brzy svou politickou organisaci. Bude to spojeno s velkými potížemi, poněvadž úřednictvo těžko bude tvořiti jednotný celek, těžko dovede odstraniti své rozdíly a snad na stěžejních věcech pro přechodnou dobu, ale pak tyto rozpory jistě dají mnoho práce organisátorům úřednické organisace. Ale to již není naší věcí.