Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Gagatko.
Posl. dr. Gagatko (rusky): Slavná sněmovno! Používaje všeobecné rozpravy o státním rozpočtu, zamýšlím se dnes zabývati výlučně otázkou oné části republiky, které mírovou smlouvou podepsanou dne 10. září 1919 v Saint-Germain byla zaručena práva na nejširší autonomii.
Omezím se ve svých vývodech jen na otázku Podkarpatské Rusi, poněvadž po prvé po 6 letech byla nám, představitelům tohoto tak zvaného samosprávného území, poskytnuta možnost udělati bilanci všeho toho, čeho v této mezeře času bylo tam dosaženo při plné centralisaci správy, jak po stránce politické, tak i po stránce osvětové a hospodářské. Srovnáme-li politické úspěchy Československé republiky mezi karpatoruským obyvatelstvem před 6 lety a dnes, nemůžeme nedospěti k závěru, že nejen není žádných nových úspěchů, nýbrž že to vše, co jsme vybudovali v letech 1918 až 1919, bylo důkladně zbořeno. V letech 1918 až 1919 veškeré karpatoruské obyvatelstvo s úplnou důvěrou se přimknulo k bratrskému československému národu a k jeho osvobozené vlasti, ale dnes nespokojenost a zklamání našeho národa jest tak veliké, že téměř všichni naši sousedi, ba dokonce i nedávní utiskovatelé karpatoruského národa mají naději, že budou míti více úspěchů na Podkarpatské Rusi, než naše vláda. Nedávno jsme četli prohlášení ukrajinského sovětského komisaře Skripnika, týkající se Podkarpatské Rusi. Hned za ním si dovolil posl. Fridrich v maďarské sněmovně v Budapešti zdůrazniti, že saint-germainská mírová smlouva dopouští možnost oprav. I ve Varšavě na nás nezapomněli. Tam při jednáních haličských Ukrajinců s Poláky o přeložení ukrajinské university z Prahy do Krakova vytáhl pan profesor Tomaševskij znovu starý návrh na spojení všech ukrajinských zemí, nevyjímaje ani Podkarpatskou Rus, pod vládou Polska. Karpatoruští vystěhovalci v Americe, právě ti, kteří ještě před koncem války začali pracovati v zájmu připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice, dnes ostře protestují proti tomu všemu, co se děje na Podkarpatské Rusi.
A v samé Podkarpatské Rusi, i v té části, která zůstala při Slovensku, vzrůstá nespokojenost a protesty obyvatelstva, které se projevily v době voleb, ozývají se stále hlasitěji a častěji. Hlavní příčinou této všeobecné nespokojenosti jest podle mého skromného přesvědčení to, že: 1. užito bylo vůči karpatoruskému obyvatelstvu starého rakouského hesla "divide et impera", 2. že se příliš mnoho slibovalo a slibuje, leč sliby se nikdy nedodržují, 3. že to vše, co konala a koná vláda v Podkarpatské Rusi, děje se bez plánu, ukvapeně, aniž by se dříve důkladně prostudovaly místní podmínky a poměry.
Karpatoruské obyvatelstvo se dobrovolně připojilo k Československé republice pod několika podmínkami, a to: 1. že celé území jižně od Karpat, obydlené ruským obyvatelstvem, bude nedělitelnou, avšak autonomní částí republiky, 2. že otázka jazyka, školy, církve a místní správy jest otázkou podléhající kompetenci samosprávného karpatoruského sněmu, 3. že v čele Podkarpatské Rusi bude státi guvernér s plnou mocí ve všech věcech a že bude odpovědný jen sněmu, 4. že ruské obyvatelstvo vyšle do ústředního zákonodárného sboru své představitele v přiměřeném počtu, - i 5. že činovníci pro autonomii se budou bráti podle možnosti a především z místních lidí. Bohužel, ani jedna z těchto podmínek smlouvy, které byly vysloveny v čl. X, XI, XII, XIII, XIV mírové smlouvy saint-germainské, nebyla dosud splněna. Především území obydlené veskrze karpatoruským obyvatelstvem bylo rozděleno na dvě části. Západní župy spišská, šaryšská a zemplinská zůstaly u Slovenska, kde se proti své vůli podrobují úplnému odnárodnění, a pouze župy na východ od Uže jsou tak zvanou samosprávnou jednotkou. Tak se stalo, že naše obyvatelstvo v jedné a téže republice jest rozděleno hranicemi a jedna jeho část musí býti na tom hůř, než druhá.
Ještě v květnu r. 1919 stáli představitelé československé vlády na stanovisku, že Podkarpatská Rus jest krajem ruským a jako taková bude zlatým mostem, spojujícím Československo s Ruskem a oddělujícím Polsko od Maďarska. Avšak již na podzim 1919 československá vláda změnila své hledisko na význam a úkol Podkarpatské Rusi. V tak zvaném I. Generálním Statutu, jenž byl tehdy vydán, vláda, jež dříve nepopírala národně ethnografické příslušnosti karpatoruského obyvatelstva, přijala hledisko, že obyvatelstvo Podkarpatské Rusi není ruského původu, nýbrž že jest asi půl milionovým samostatným nově vynalezeným "rusínským" národem. Následkem ustanovení v Generálním Statutě, že "rusínský" mateřský jazyk musí býti jazykem školním a úředním, vláda se po prvé ocitla na té šikmé plošině, s níž se velice těžce vrátí. Po prvé začala rozhodovati o takových otázkách, které podle mírové smlouvy a ústavních zákonů republiky náležejí do kompetence místního autonomního sněmu, a tak po prvé byla porušena autonomní práva Podkarpatské Rusi. Jménem nesprávně pochopených všestátních zájmů způsoben byl na Podkarpatské Rusi osvětový a národnostní boj podle starého rakouského receptu "divide et impera". Všechny jiné otázky hospodářského a sociálního rázu byly o sunuty do pozadí, neboť boj s ruským obyvatelstvem o jeho národní tvář a o jeho kulturní poklady upoutává veškerou pozornost exponovaných v naší zemi představitelů vlády. Objednávají se z Vídně, - Lvova a Berlína ukrajinští málo učení odborníci, aby na ruských zemích tvořili nové jazyky a národy, vyhazují se každoročně miliony na protiruskou agitaci u nás na Podkarpatské Rusi, trestní výpravy proti bránícím se pravoslavným poutají veškerou energii a pozornost místní správy a výsledek jest takový, že každým dnem vzdálenost mezi Podkarpatskou Rusí a Prahou a Prahy od Podkarpatské Rusi vzrůstá.
I jiné body mírové smlouvy nebyly vůči Podkarpatské Rusi dodrženy. Sněmu dosud není, jmenovaný guvernér jest zbaven vší kompetence a možnosti vlivu na běh věcí. Místní lidé marně prosí o přijetí do státní služby ve své zemi. V zákonodárných sborech jest Podkarpatská Rus od letošního jara zastoupena nepatrným číslem poslanců. Avšak i tito zvolení poslanci nemají žádného vlivu na rozvoj poměrů na Podkarpatské Rusi, na její správu, jaký by jim patřil podle zvláštního postavení Podkarpatské Rusi. Účastníme se prací této vysoké sněmovny a svými hlasy rozhodujeme také o věcech, na něž podle mírové smlouvy nemáme práva, neboť v čl. XII této smlouvy výslovně stojí, že karpatoruští poslanci: "nebudou míti práva hlasovati ve sněmovně čsl. v žádných otázkách zákonodárných, které jsou přikázány karpatoruskému sněmu."
Jak vidíme z toho, co jsem řekl, bylo spácháno v karpatoruské otázce mnoho chyb. Tyto chyby i nedopatření jsou příčinou toho, že v naší zemi dosud není zákonitý pořádek, není nezbytného plánu pro příští práce, není tam také kontroly toho, co se tam děje.
Měl jsem již čest s tohoto místa ukázati podrobněji na neutěšené poměry v naší zemi. Dnes chci jen doplniti své předešlé vývody několika daty, zvláště ve školství a v místní správě.
V oboru školství není u nás na mnohých místech buď vůbec škol anebo od desíti let t. j. od začátku války, vůbec se v nich neučí. Na dotazy se dává stereotypní odpověď: "Není prostředků", avšak zároveň vyhazuje se 460.000 Kč na "divadelní činnost", skutečně však na vydržování petljurovských dobrodruhů v Užhorodě a mimo to se vyhazují peníze na zřizování tak zv. menšinových škol. Neuvěříte, že na Podkarpatské Rusi v místech, kde školy skutečně jsou, zřizují se nové školy české na takových místech, kde není ani jednoho českého dítěte, rozhodně však není ani jednoho českého chlapce, který by do té školy docházel. Zřizují se proto, že se židé chtějí učiti česky - a toho nelze provésti v jiné škole - dejme tomu v ruské, kdyby tam byl zaveden český jazyk, nýbrž závazně se zřizuje česká škola. Ukáži na osady, kde 10 let nebyla škola, jako v Toruni, kde jest 300 dětí povinných školou a děti ty se nic neučí, dále na vesnici Hryb, kde vůbec škola nebyla, a nyní, když si sedláci přejí zřízení školy a prosí o prostředky na zřízení školy, kdy žádají jen o 20.000 Kč a sami dávají pozemek, práci a jsou ochotni hraditi druhé výdaje, prohlašuje školní referent, že na to není prostředků. Nejsem nepřítelem toho, aby byly zřizovány české školy na Podkarpatské Rusi, nebo aby se vyučovalo českému jazyku na Podkarpatské Rusi, naopak, považuji za nezbytné, aby naše obyvatelstvo umělo česky, avšak s druhé strany jsem toho mínění, že každý Čech, jenž jest na Podkarpatské Rusi, nemůže zůstati bez toho, aby se naučil rusky. Toho vyžaduje administrace, zájmy naší země, toho vyžadují i zájmy státu. Toto vzájemné vyučování obou jazyků, dějin, literatury česko-ruské možno přece udíleti v jedné a téže škole. A proč se zde zřizují nepotřebné školy? Nutno zříditi školu tam, kde obyvatelstvo vyrůstá bez vyučování, bez školy, abych tak řekl, jako poloviční divoši.
V této školní otázce měl jsem již příležitost zabývati se zde politikou školního oddělení a lidí, kteří dnes ve XX. století nenalezli lepšího zaměstnání, než vésti boj proti ruské kultuře a proti ruským pokladům. Nechápu toho, zvláště že tento boj mohou vésti zvláště ti Češi, kteří s takovým obdivem hleděli na ruskou kulturu, kteří se klaněli ruské kultuře, před níž se ostatně skláněl celý svět. Hrají v tom úlohu nějaké zájmy politické. Jaké to mohou býti politické zájmy, že se našim chlapcům vštěpuje nenávist, nepravím, k ruskému státu, ale nenávist k ruskému národu, k sobě samým, k svojim dějinám, ke svému jménu? Snad jsou to zájmy takového druhu, že se dlužno třásti před irredentou se strany Ruska. Mohu vás ujistiti, pánové, že ruská země jest dosti široká a prostranná, a že se ruský stát neohlíží na ten kousíček země, jenž zůstal za Karpaty a jenž se podle svého zeměpisného položení rozhodl, že mnohem lépe bude mu možno žíti v hranicích naší republiky, poněvadž podmínky rozvoje budou zde pro něho mnohem lepší než tehdy, kdyby hranice šla jižně od Karpat, než kdyby tato část byla připojena k Rusku. Ostatně proč se máme toho báti, my, kteří pohlížíme na Podkarpatskou Rus jako na zlatý most, most do Ruska. Vždyť jest nám zapotřebí toho zlatého mostu, chceme-li žíti a rozvíjeti se, žíti klidně, přejeme-li si skutečně nechvěti se každou chvíli o svobodu, které jsme si dobyli. Stalo se mi, že za podobnou větu jsem byl před soudem pro velezradu a že jsem dokazoval nezbytnost zvláště součinnosti obou těchto národů, těchto státních útvarů. Nezabývám se však a nezabýval jsem se ani tehdy tím, jakou formu má tento stát v přítomnosti. My jsme nuceni počítati s tím, že naše hospodářské postavení, náš původ většiny občanů veškeré republiky, dále naše dějinná minulost svazuje nás rozhodně s východem, že na ruském trhu závisí rozvoj našeho průmyslu, blahobyt naší země. A ovšem jest pochopitelno, když vidíme, že po této stránce nemůžeme postrádati Ruska, v tomto případě je směšné vésti boj, nepravím, proti Rusku, nýbrž vésti tajný boj proti ruské kultuře a ruskému národu, zvláště dnes ve XX. století dáti vyhazovati ruské knihy a vyučovati takovému žargonu, který nemůže nalézti praktického upotřebení. Nás na Podkarpatské Rusi udivuje, že zde, v Čechách, na Moravě a v celé republice se povinně vyučuje ruskému jazyku, že zde jsou přijímáni do služby ruští učitelé, že se zde vykládá o ruské literatuře, dějinách, u nás však, na Podkarpatské Rusi nelze toho nijak prosaditi. Kdo se hlasitěji nebo směleji zabývá touto otázkou, kritisuje ji, ten jest již podezřelým člověkem, div ne velezrádcem. Ukazoval jsem již v jedné ze svých předcházejících řečí, že ve školním referátě byla u nás t. zv. rodinná soustava. Nebožtík Pešek si pozval rozličné své druhy a utvořil, abych tak řekl, rodinný úřad - a v této rodině vydával rozkazy a dávaje rozkazy odůvodňoval je tím, že buď toho vyžadují zájmy republiky, nebo že je to vůlí vysoce postavených osob. Jsem přesvědčen, že je to zneužití. Jsem přesvědčen, že vysoko postavené osoby v republice dobře chápou význam spolužití českého a ruského národa, i příští spolupráce mezi státy, a proto takové rozkazy nemohly býti vydávány. Avšak rozhodovalo zde druhé přání a toto přání právě poslední doby se ukazuje. Toto přání úplně centralisovati jednou pro vždy školní věci na Podkarpatské Rusi, dále svázati je na rukou a nohou a samozřejmě míti žádoucí vliv na vychování dětí, mládeže v takovém duchu, v jakém si toho přejí některé skupiny na Podkarpatské Rusi, které dosud mají moc a vliv. Mám zde na mysli zvláště vliv klerikálně-maďaronské skupiny, jíž v čele stojí páter Vološin. Dnes máme v tak zvaných ruských, jak je nazývá školní oddělení "rusínských" gymnasiích div ne polovici profesorů-popů. I přírodozpytu vyučuje pop, i logice, i psychologii pop, i paedagogice pop, konečně ovšem i zákonu božímu pop. Dnes do chlapce vtlouká nic více než nějaký strach. Před čím? Před tím co bude po smrti; vpájejí se do toho chlapce všechny tyto, abych tak řekl, pověry, jimiž bojovala církev a kterými se udržují lidé v nevědomosti. A taková výchova je potřebná této chásce, která nedávno sloužila Maďarům za poslední odpadky, jestliže se však u nás začne rozednívati, svítati, pak nebude na Podkarpatské Rusi místa pro tyto tak zvané konjunkturní politiky. A mimo to nebude lze dříti s obyvatelstva poslední kůži, nebude lze žíti z práce těch lidí, kteří hořce vydělávají na vezdejší chléb.
Hle, i my vidíme ve státním rozpočtu, že toto přání je skutečně jednou z příčin, proč se u nás ve školní otázce pokračuje v takovém režimu. Vidíme na př., že vyznání, na výdaje pro řecko-katolické duchovenstvo, jehož jest na Podkarpatské Rusi 200-300 lidí, poněvadž naši lidé vyhnali tyto popy z vesnic, že se tomuto duchovenstvu dávají 2 miliony korun, že na duchovní seminář, kde se vychovávají kandidáti duchovního stavu, platí se 100.000 Kč. Vidíme, že na př. jako náhrada za ztráty duchovenstva za koblinu a rokovinu, která, mimochodem řečeno, byla již jednou odstraněna r. 1920, avšak dosud nebyla zákonem provedena na Podkarpatské Rusi z bázně, nevím před kým, před ministrem Šrámkem, nebo před někým druhým, že jako náhrada za koblinu a rokovinu znovu se poukazuje 600.000 v západních župách a rovněž ve východních župách více než 600.000 Kč. Avšak na tom není dosti. Tito lidé přijímají náhrady a také vedou exekuce na koblinu a rokovinu proti rolníkům, přes to že se jich dříve vzdali. Vede se exekuce, prodává se rolníkovi poslední prasátko a tak se uspokojuje hlad duchovních, kteří dosud ssáli krev toho našeho rolníka úplně bezprávně a úplně beztrestně.
Vidíme také v rozpočtu školního oddělení, že jejich zařízení užívají zvláštního ohledu zde v ministerstvu nár. osvěty. Vidíme tam položku na 460 tisíc na "divadelní činnost", totiž jak jsem dříve pravil, téže společnosti, a na té "divadelní činnosti" jest přítomno 10-20 osob, nebo vůbec nikdo nepřijde. Vidíme, že se zvláště v rozpočtu poukazuje na vydání nového slovníku 15 tisíc korun, na novou terminologii znovu desítky tisíc korun, a toto vše jsou úplně zbytečně vyhozené peníze. Dnes bylo by mnohem lépe ve školských věcech, kdyby republika, přihlížejíc k své budoucnosti a snad i ke své minulosti, jež ji spojovala s Ruskem a s ruským národem, a přihlížejíc také ke smlouvě, kterou podepsala v St. Germain, ponechala úplně školní věci našemu obyvatelstvu, přenechala mu otázku, jak se chce učiti a čemu se chce učiti, přenechala mu, aby se nazývalo takovým jménem, jakým chce, i nepletla se do této čistě vnitřní věci, do této svatyně svatých, do které se nikdo neodvažuje zasahovati.
Totéž se týká i církevní otázky. Pravoslavné hnutí na Podkarpatské Rusi je, řekl bych, veskrze revoluční a má ráz čistě národní a sociální. Národní ráz mělo tehdy, kdy odnárodňování se strany maďarských národovců zašlo příliš daleko. Sociální jeho ráz se ukázal v době, kdy ti samí imperialisté, ta samá maďaronská hrabata přenechali našeho sedláka úplně k vyssávání osobám majícím moc, především duchovenstvu. Toto hnutí bylo protestem proti tomu, co se dělo na našich zemích ke konci maďarského panování. A vidíme, že náš sedlák strádal již za maďarské vlády. A zač myslíte? Jen za víru? Myslím, že trpěl za to, že se osmělil bojovati již v letech 1901, 1902, 1914 za svou svobodu, za své já, za své sociální osvobození, za to, aby se již toto období otroctví jednou navždy skončilo. Vidíme, že se velmi mnoho vesnic nejdříve zbavilo vinníků své bídy a těmi hlavními vinníky v očích našeho národa byla veliká většina duchovenstva. Tyto kněze vyvezli a postavili na to místo své lidi ze svého středu.
Řeklo by se, že se naše republika bude chovati k tomuto hnutí s plným uznáním, s úplnou loyálností, avšak běda, této loyálnosti dosud nepozorujeme. Nehledě k tomu, že téměř polovice obyvatelstva přešla z řeckokatolického vyznání na pravoslavné, vidíme také, že ve státním rozpočtu není položky pro účely pravoslavné církve, jak to nalézáme na účely jiných vyznání. Dosud naše obyvatelstvo nemohlo dosáhnouti uznání této církve. Vidíme dále, že začal spor o jurisdikci, a že byl vyvolán takřka shůry. Jurisdikce podle historických práv příslušela srbskému patriarchátu, avšak najednou se vytahuje její otázka a začíná se boj, monomachomachia, která, jak se samo sebou rozumí, nejen že se vedla o skutečnou jurisdikci, ale vede se proto, aby byl zlomen odpor pravoslavného obyvatelstva, vede se proto, že na toto hnutí pohlížejí jako na hnutí nebezpečné, jako na hnutí čistě komunistické, a nepohlížejí na to, že právě komunistů nebylo nejvíce mezi pravoslavnými, nýbrž mezi katolíky, mezi jinými vyznáními. Podle statistiky, kterou jsme viděli na komunistickém sjezdu, jest zřejmo, že pravoslavných v této straně bylo přes 4 % lidí, t. j. 1000 organisovaných, a že organisovaných komunistů mezi lidmi jiného vyznání bylo mnohem více. A ostatně, poněvadž komunistická strana jednou jest legální stranou v mezích republiky, a jednou byla poskytnuta obyvatelstvu možnost, aby se orientovalo tak nebo jinak, neznamená to, že je možno v jiných směrech omezovati osobní svobodu obyvatelstva a odebírati mu občanská práva.
Chci tím ukončiti tuto kulturní a jazykovou otázku a přejíti k otázce hospodářského rázu naší země. Přihlížeje k tomu, že jsem v jedné ze svých předcházejících řečí ukázal na krajní bídu našeho kraje, nebudu dnes dále toho opakovati a pouze ukáži, že hospodářské síly naší země nedovolí, aby se dále lhostejně přihlíželo k této nouzi, která panuje na Podkarpatské Rusi. Musíme konečně porozuměti, že jsme karpatoruskému obyvatelstvu odňali prameny výdělku, které mělo, kterými se živilo v době maďarského panování a že konečně naše obyvatelstvo nemůže choditi na výdělek do maďarských rovin a přinášeti odtamtud chléb, že se mu musí dáti jiná práce, a musíme s tím počítati, že pro nedostatek výdělku a proto, že se nevyplácejí na Podkarpatské Rusi podpory v nezaměstnanosti, naše obyvatelstvo nemůže unésti státních povinností ve formě daní a že nemá v doslovném smyslu toho slova vezdejšího chleba, aby mohlo dožíti zítřejšího dne. Nestěžuji si, že by daně na Podkarpatské Rusi byly příliš vysoké, vidím, že se na př. ve státním rozpočtu vykazuje všeho všudy 1,500.000 Kč z přímých daní, avšak musím zdůrazniti, že se zvláště podnikatelům na Podkarpatské Rusi daně odpisují.
Totéž, co jsem pravil k této otázce, týká se i státních činovníků nižších hodnostních tříd, nižší vrstvy. Těm, kteří nemohou nikterak býti živi z tohoto platu, kterým na Podkarpatské Rusi byly odebrány rozličné výhody, kterým nebyla dána možnost žíti lidsky, těm se poslední dobou předpisují nové daně za léta 1921, 1922 i 1923, tyto daně se vymáhají a takto se zvětšuje bída tohoto chudého zřízenectva, které obyčejně jde s prostým lidem. V téže době se vyplácejí exponovaným representantům vlády zvláště vysoké karpatoruské diety, dávají se jim rozličné privileje atd. To znamená, že tam krásně pracuje ta byrokracie, které zde v historických zemích, nevidíme v takových rozměrech jako u nás. Konečně vidíme, že se k drobnému člověku, ať je to dělník nebo sedlák nebo drobný zřízenec, chovají vládnoucí s takovým opovržením a tak tvrdě, jak se to dělo s lidmi nevolnými, s lidmi, kteří z nějakých příčin musejí sloužiti, musejí zůstati v otroctví. Řeklo by se, když přihlédneme ke státnímu rozpočtu, že by se na příklad zaměstnanci na Podkarpatské Rusi musili míti krásně, poněvadž na osobní výdaje a na administrativu Podkarpatské Rusi se vyžaduje ne méně a ne více než 157 milionů korun z úhrnné sumy 249 milionů; podíváme-li se však na skutečnost v Podkarpatské Rusi, uvidíme, že tyto větší obnosy se vyhazují nerozumně, právě těm lidem, těm exponentům, kteří nezasluhují zřetele. Ukáži na příklad, že administrativa Podkarpatské Rusi, nepřihlížeje k tomu, že se ztrojnásobila a v některých místech zdesateronásobila, než jak bylo za staré doby, pokulhává. Kulhá všude, kam se jen podíváme. Kulhá především proto, poněvadž mnozí z exponovaných úředníků jsou přesvědčeni, že pořádek, že se úcta k vládě, vážnost vlády vštěpuje jen četnickým bodákem. Vidíme na příklad u ministerstva vnitra 16 milionů na četnictvo v Podkarpatské Rusi. 16 milionů jest číslo vzbuzující úctu; srovnáme-li je se všemi příjmy Podkarpatoruské země, které vykazují jen 67 milionů, vidíme, že na četnictvo a na policii připadá lví část rozpočtu. Naši bratři, kteří s námi žijí a pracují na Podkarpatské Rusi a těší se důvěře obyvatelstva, mohou potvrditi, že se tyto peníze vyhazují na létací roty četnické, které musejí chrániti unijatské popy, zvoniti na zvony atd. Vyplácejí se jim zvláště diety tehdy, kdy rozpočet ve věcech Podkarpatské Rusi vykazuje tak veliký schodek. Ukáži, že administrativa v naší zemi propadla na celé čáře. Za 6 let nebyla s to, aby rozhodně něco provedla, nemůže provésti své vnitřní reorganisace. A čeho jsme svědky? Že na Podkarpatské Rusi je 5 finančních ředitelstev. Finanční správa stojí Podkarpatskou Rus 38 milionů korun a veškeré daně, které vybírá finanční ředitelství, rovnají se 54 milionům korun, to znamená, že příjmy uhrazují výdaje finanční správy. Vidíme dále, že na příklad některé politické okresy na Podkarpatské Rusi jsou úplně odlišné. Okres sevljušský má několik desítek tisíců obyvatelstva, avšak okres seredňanský má 10-12 tisíc obyvatelstva a v tomto okrese jest tolik úředníků jako v tom větším okrese, kde jest 50-60 tisíc obyvatelstva. Tam jsou všichni představitelé vlády: i evidenční důstojník, zvěrolékař, lékař, školní inspektor, konečně i "četnické velitelství". Samo sebou se rozumí, že se poslední dobou mluví o reformě vnitřní správy na Podkarpatské Rusi, ale mluví se o přeměně civilní správy v tak zvanou zemskou správu, poněvadž civilní správa nemá žádného zákonitého podkladu, a mimo to se mluví o přeměně Podkarpatské Rusi v jednu "veležupu". Avšak původcové těchto návrhů se nezamyslili nad tím, že jestliže se otázka veležup hodila pro Slovensko, nemůže se nikterak hoditi pro Podkarpatskou Rus, poněvadž spojovací cesty toho nedovolují, poněvadž toho nedovoluje rozdrobnění a zeměpisné položení země. Dnes Podkarpatská Rus má jedinou trať, která vede od východu na západ; tato Podkarpatská Rus, jsouc rozdělena hlubokými údolími a vysokými horami, nikterak nemůže býti spojena v jednu správní jednotku; jak by to bylo možno provésti v historických zemích, kde jsou spojovací cesty nesrovnatelně lepší a možno říci při srovnání s Podkarpatskou Rusí ideální. Nikdo si nepředstavuje, že naši lidé, naši sedláci, naši dobří sedláci - nazývají je sice polovičními divochy, ale oni jsou dobří sedláci, lidé od přírody inteligentní - vždy potřebují častějšího styku s těmi úřady, aby se v každé maličkosti poradili, v předpokladu, že v tomto úřadě najdou člověka, k němuž mají důvěru. Tedy kdyby se při zřizování této veležupy nebral zřetel na skutečné poměry v zemi, v tomto případě tato změna zařízení na Podkarpatské Rusi by vyvolala znovu bouři nevole. Rozumí se ovšem, že naši vůdcové, kteří jsou na Podkarpatské Rusi, neznají toho, poněvadž zájmy obyvatelstva jsou jim cizí. Předkládají vládě k potvrzení projekty svých mozků, nevědouce vůbec, že tímto způsobem pobuřují obyvatelstvo proti sobě. Při této příležitosti chtěl bych promluviti na adresu ústřední vlády, aby po této stránce ponechala reorganisaci místní správy úplně kompetenci příštího sněmu, jejž dlužno očekávati, a mohu míti naději, že bude svolán v krátkém čase. Jestli již vláda podniká tuto reorganisaci správy a zamýšlí provésti změny, v tomto případě nesmí to býti bez souhlasu a součinnosti našeho obyvatelstva a jeho představitelů. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Ukáži dále, že se v mnohém jiném směru, zvláště v lesním hospodářství dělají takové věci, jimž skutečně ten, kdo na Podkarpatské Rusi nebyl, nemůže a nebude věřiti. U nás jest vykázáno 360.000 katastrálních ha lesů, v celé ostatní republice 379.000 kat. ha lesů, to znamená, v celé republice pouze o 19.000 ha více než na Podkarpatské Rusi; v téže době, kdy příjmy z těchto lesů tam, v historických zemích, jsou rozpočteny na 104 miliony, na Podkarpatské Rusi na příští rok tyto příjmy jsou rozpočteny na 23 miliony, tedy o 80 milionů méně. Prosíme a proč? Pochopíme, proč. Já se i tak divím, že takové příjmy jsou rozpočteny na příští rok, poněvadž v minulém roce jsme byli svědky schodků v tomto lesním hospodářství na Podkarpatské Rusi. A hle, když se zamyslíme nad příčinami tohoto nepatrného užitku, který vynášejí podkarpatské lesy, uvidíme, že ani jinak býti nemůže. Uvedu vám některé komické stránky tohoto hospodářství. Tedy v době, kdy se chudému obyvatelstvu nedovoluje sbírati v lesích odpadky, obyvatelstvo se trestá za tyto odpadky, když jest voláno k soudu, je zavíráno do vězení, tito pánové vydávají desítky a také sta tisíce a na jaké věci?
Kdesi na vrchovině nebylo záchodu. A hle, oni zřídili ve výšce 2000 m anglický kloset na vrchovinách u Jasině. V Rahovu si zřídili lawntennis, jakého nemají ani v Praze, v tomtéž Rahovu byl zřízen biograf za peníze sebrané ze státních fondů a tento biograf se zhroutil. Dále tito pánové pečují všemi silami o to, aby tyto lesy byly podle možnosti uhájeny, aby mohly u těchto lesů dále žíti, a tím odůvodňují ztráty, jež vidíme v lesním hospodářství. Lesní úřady nejen že nepostupují podle nařízení vlády, aby podle možnosti odlesňovaly jisté procento země, nýbrž schválně vytahují staré katastrální mapy a vyhledávají místa, kde před 30-50 lety byl les, a tvoří nové lesní kultury. A konečně vidíme, že následkem toho dochází ke krvavým srážkám se sedláky, kteří nemají kde pracovati, hájí svého "status possidentis" a ovšem nemohou odevzdati země, na níž pracovali již 30-40 let. Avšak ostatní lesní hospodářství kulhá i po jiných stránkách, zvláště po stránce účtování. U nás je předpis zákona, že veškeré urbariální, tak zvané "urbariální" lesy tvoří zvláštní fond. Těch fondů jest asi 8 nebo 10. Do těchto fondů platí členové urbarií povinné vklady anebo při prodeji urbariálního lesa se označuje přiměřený obnos na doplnění tohoto fondu. Avšak v posledních 5 letech na Podkarpatské Rusi finanční ředitelství nebo vláda nikterak nemůže dosáhnouti vyúčtování od lesních úřadů, všechny fondy leží bez účtování, nikdo neví, kolik je těch fondů a kde jsou. Místo, aby se z těchto fondů utvořily okresní nebo župní pokladny nebo hypoteční banky, aby se pomohlo obyvatelstvu při pozemkové reformě, peníze tyto se vkládají do takových finančních ústavů, jakými byla banka Moravsko-slezská, rahovský biograf a jiné podniky. A nic divného, že této chvíle není člověka, jenž by řekl: "Hle, zde máte účet z našeho lesního hospodářství." Požadovati tento účet ze všech těchto lesních fondů jest naší povinností!
Na konec svých vývodů chci se ještě dotknouti některých otázek, jimiž se zabývati mi dosud nebylo možno, a zvláště chci ukázat především na hospodářství v t. zv. družstevních zařízeních na Podkarpatské Rusi. Jak v jiných oborech správy, tak i v tomto oboru hospodářství vláda u nás rozhodně neměla štěstí, a jak se říká, vláda neměla šťastné ruky. Za necelých 5 let se družstevnictví shroutilo na celé čáře, díky tendenční politice a tendenčnímu úsilí spasiti klerikální skupinu. Hospodařili lidé, jimž nikdo nechce věřiti, a potom není divu, že se dnes ukázal schodek 3 1/2 milionu. Tento schodek musí býti uhrazen ze státní pokladny, nepřejeme-li si ohlásiti úpadek a vésti exekuci proti všem členům družstev. Dnes se přemýšlí o tom, že by se nějak mělo pomoci po této stránce obyvatelstvu a zemi a že by se měla opět obnoviti otázka družstev. Děje se to však toutéž metodou, jako před 5 lety, sbírá se zde krásná společnost, která již utratila část peněz a znovu se zamýšlí odevzdati jí do monopolu družstevnictví na Podkarpatské Rusi. Ovšem že takový monopol byl by ne pomocí družstevnictví na Podkarpatské Rusi vůbec, nýbrž byl by jen zbraní jedné politické skupiny, aby do svých rukou uchopila veškeré obyvatelstvo a učinila je na sobě závislým. Myslím, že po této stránce ústřední vláda nalezne mnohem více smyslu pro družstevnictví, než to dělají autorové návrhů, sedící v Užhorodě a na Podkarpatské Rusi. Oni ničeho nedělají a vymýšlejí si rozličné kejkle, za něž potom platí Praha.
Tyto poznámky chtěl jsem přednésti v této slavné sněmovně, a říci, že, ačkoliv Podkarpatská Rus ve státním rozpočtu vychází se schodkem v úhrnné sumě 146,430.000 Kč, není vina na straně Podkarpatské Rusi, poněvadž kraj jest skutečně bohatý, kraj, jenž při dobrém hospodářství může sám hraditi svoje výdaje, nýbrž musím ukázati i na to, že tyto výdaje nejsou poskytovány na takové účely, které by se odrážely ve zlepšeném hospodářství našeho obyvatelstva. Na investice zbylo 33 milionů korun, avšak tyto investice jsou jen stavby státních budov, soudů a vězení. Nevidíme položek na výstavbu, na příklad lesních cest, aby bylo možno lesa využíti, nevidíme položky na správu cest, které byly vystaveny za Maďarů a které za 5 let byly pobořeny, na příklad na planině jasiňské a rahovské. Nevidíme ve státním rozpočtu, zvláště v investičním, položky na provedení regulace řek. Za to nalézáme zvláště takové položky, které pro naše obyvatelstvo zvláště prosté a selské, jsou lhostejné a nemohou míti žádného vlivu na jeho hospodářství. Příjmy Podkarpatské Rusi jsou stanoveny na 67,816.567 Kč. Nezapočítávají se do nich příjmy ze solných dolů v Marmarošské Solotvině a ze státních podniků, jako tiskáren a pošt, které vespolek činí 102,902.364 Kč. Srovnáme-li tyto předpokládané příjmy a skutečnou sílu těch podniků, které jsou na Podkarpatské Rusi, uvidíme, že se příjmy z těch podniků při dobrém hospodaření mohou nejen zdvojnásobiti, nýbrž mohou se zvětšiti několikráte, zvláště solné doly v Marmarošske Solotvině, které dávají 30 vagonů denně, a mimo to. ohromné prostranství lesů, skorem takové, jak v celé zbývající republice, kde přinášejí 102 miliony příjmů a u nás jen 23 milionů, mohou přinésti na úhradu výdajů v Podkarpatské Rusi mnohem větší položky.