sebe větším škarohlídem nad staletým jejím bojem o vládu na moři, ale vmyslí-li se člověk do postavení Anglie jako ostrovního státu, který by přišel o vše, o svou existenci, kdyby mu vyrostl nějaký velký konkurent na moři, pak se vůbec musí podivovati, kde se v tomto státě béře ušlechtilá snaha tak mnohdy projevovaná, ušlechtilá snaha pacifická, a ta je tam, byla tam a bude tam. Čekati, až se poměry v Anglii vyvinou po našem názoru na svět, bylo by ohromnou chybou, a kdo chce dělati politiku pacifickou s Anglií, musí počítati s anglickými poměry a musí znáti duši anglického národa a anglického imperia. Tedy považuji to za velmi povrchní posuzování politických poměrů v těchto státech srovnávati postavení našeho mladého, nového, malého státu s velikými státy, s jejich tradicemi a s jejich naprosto odlišnými kulturami.
Slyšeli jsme některé vývody p. kol. dr. Hajna o výsledcích volebních. Já nevěřím v to, že se v Anglii něco změní vítězstvím konservativců. Ostatně strana dělnická v Anglii je jen zdánlivě poražena, vždyť dostala o 1 mil. hlasů více než měla dříve. Volební řád umožňuje vítězství toto. Ale domnívá-li se někdo, že na příklad vítězstvím konservativců v Anglii nastane obrat v politice světové, zejména v politice Anglie vůči Rusku, velmi se mate. Mám za to, že také Macdonald vyřízením otázky uznání Ruska vykonal tolik dobré práce konservativcům napřed, že mu budou neskonale vděčni, že tuto věc mají s krku, že se jí nemusí zabývati, neboť i v té Anglii jsou zatlačeny politické poměry podle našeho názoru poměry a zájmy hospodářskými.
Kdyby nás tedy chtěl někdo obviňovati, že děláme zahraniční politiku čtyřdohodových velkých států, že asistujeme, velmi by se mýlil. Já si velmi dobře pamatuji, že dvakráte nebo třikráte zdůraznil ministr dr. Beneš slova: Děláme politiku československou. Tato slova mají velký význam, je jen dlužno jim rozuměti a je rozvésti. Také Anglie dělá politiku anglickou, dělal ji také socialista Macdonald, když si vyhražoval pro Anglii zvláštní výhody i ve Svazu národů. Dělá ji Rusko, dělá ji Amerika, dělají ji všechny státy; a jestliže ministr dr. Beneš nerozvedl slov: Děláme politiku československou, pak snad jich rozvésti nemohl nebo nechtěl a jsme povinni my je rozvésti a pokusím se rozvésti je aspoň v některých částech.
I kdyby však tomu tak bylo, že tyto státy jsou ovládány třídou kapitalistů, pravím ještě jednou: dlužno rozeznávati, kdo světovou válku rozpoutal, vyprovokoval. Nebyly to tyto státy, naši spojenci v zahraniční politice, nýbrž bylo to Německo, a tyto státy se svými buržoasními vládami, jak to bylo označeno, byly v obraně, a není třeba snižovati význam naší zahraniční politiky těmito citáty.
Dr. Beneš jako ministr zahraničních záležitostí řekl nám na svém exposé ještě jednu významnou a zajímavou větu: Rozeznávám přítomnost od budoucnosti. Co náleží do přítomnosti? Mezinárodní urovnání hospodářských důsledků války světové. Že do tohoto urovnání také patří zájmy hospodářské všech států vůbec, i našeho, je pochopitelno. A kdyby všechny státy byly socialistické a něco podobného se stalo, tedy urovnání důsledků světové války musilo by také nastati. Jestliže vláda v sovětovém Rusku řekla: všechno co bylo před válkou, neuznáváme, nebudeme platiti, a nyní táž vláda za pět, za šest let musila přijati podmínky a závazky i starou carskou vládou udělané, kde je tedy ten princip hlásaný komunistickou stranou, že jsou to důsledky režimu kapitalistického, že naše politika zahraniční není správná, když také dává souhlas k urovnání hospodářských zájmů ze světové války?
Ostatně těch hospodářských zájmů je velmi mnoho a já chápu kol. Kreibicha, že jemu jde tolik o provádění plánu Dawesova. Chápu ho, neboť on ukládá povinnost německému národu. Kol. Kreibich při svém komunistickém pacifismu nezapomíná, že je Němcem, a neprojevuje nikdy při žádné příležitosti tolik zájmu o jiné národy jako projevuje o německý národ. Ale odpusťte: Když má vítězný stát Francie, takový národ, dluhy, když vítězný stát Francie má ještě desítky tisíců lidí bez bytů, poněvadž domy jim byly Němci rozstříleny, když také vítězný stát aspoň poněkud chce si nahraditi tyto ohromné škody reparacemi, nevidím v tom nic kapitalistického, nýbrž vidím v tom pouze právo lidské. Hospodářské důsledky světové války dolehly a doléhají také na nás, a jestliže náš ministr zahraničních záležitostí nestrká hlavu do písku před těmito otázkami, je to jen výraz správné naší politiky zahraniční. Nechci mluviti o státech, které to tak učinily. Znáte je a myslím, že chyba tato se jim vymstí pro budoucnost náležitě a mstí se jim již doma, na jejich valutě a na jejich hospodářských poměrech.
Není pro nás lépe, když také republika naše bude zúčastněna v urovnání hospodářských poměrů mezi státy, hospodářských poměrů mezinárodních? Nejen, že bude na tom lépe, nýbrž naše republika musí si vštípiti hospodářské zájmy celosvětové, protože naše produkce přece jde na světový trh. My se nemůžeme uzavříti čínskou zdí, protože nejsme v některých ohledech soběstačnými. Tedy ani zde není výtka správná a domnívám se, že děláme politiku dobrou. Každý stát dělá politiku svoji, to je pravda; my také. Dlužno však pátrati po příčinách té či oné politiky. Kol. Kreibich jistě neřekl, že Amerika dělá svoji politiku vůči Japonsku na popud svého dělnictva. Kdo to byl, který hnal Ameriku do sporu proti Japonsku, kdo to byl, který způsobil zákaz stěhování se japonského dělnictva do Ameriky? Americké dělnictvo, a je to velmi paradoxní, když dnes jeho zástupce kritisuje politiku tohoto státu, která byla dělána na popud organisací dělnických. Ostatně i kdybychom s tímto častým tvrzením chtěli polemisovati, nemusili bychom jíti daleko.
Stačilo by jen citovati sovětské Rusko. Rusko mělo před válkou plán a cíl, dostati se od jednoho moře ke druhému moři. Ustoupilo Rusko sovětské od tohoto cíle? Nejen že neustoupilo, Čičerin ho několikráte zdůraznil. Přejal tedy cíl carské vlády také on a dělá svoji politiku ruskou. Ale to Rusko jde dále. Sovětská vláda ruská si vzala za úkol zorganisovati veliký stát ruský a podkladě federativním, oproti dřívějšímu neomezenému panství carskému. Dělá to však takovým způsobem, který nijak nezadá dřívějším způsobům carských vlád. Vizme gruzínskou revoluci! Proč povstali Gruzínci? Nechtěli býti pod panstvím sovětského Ruska. A Rusko, sovětské Rusko, které nám vytýká násilí, potlačilo povstání tamější tak bezohledně, že by se žádný bývalý ruský car za tuto bezohlednost nemusil styděti. (Tak jest!)
Odpusťte, to není ruská politika se všemi svými přednostmi i vadami? Řekne-li náš zahraniční ministr: "my děláme politiku československou", tedy pro mne to znamená hájení integrity našeho státu, pro mne to znamená hájení nedotknutelnosti našeho státu, pro mne to znamená vtěsnání naší zahraniční politiky do mezinárodního koncertu národů tak, abychom nenaráželi a nedělali si nepřátel, ale zachovali si hrdě své státní "já".
Řekl jsem, že ministr dr. Beneš je velký optimista; oposiční poslanci mu to mají za zlé. Ale, milí přátelé, mají mu to proto za zlé, poněvadž se domnívají, že v jiných státech toho optimismu není. Ale i kdyby nebylo ve státech mravních hodnot a státy šly do Ženevy jen ze zájmu existenční své jistoty a tvořily Svaz Národů jen pro mír dočasný a přijaly protokol o arbitráži a sankcích jen na tu dobu, než zaplatí své dluhy a uspořádají své vnitřní záležitosti, byli bychom povinni v zájmu svého národa a státu vésti zahraniční politiku tak, abychom spolupracovali, spolurozhodovali a nestáli za dveřmi a nečekali snad náhodu, co nám přinese. I kdyby pesimism vůči velkým státům byl na místě, domnívám, že jsme vykonali svoji povinnost za každých okolností.
Dr. Beneš jako representant naší zahraniční politiky, myslím, může býti úplně spokojen. Ale optimism, tak konkretně vyjádřený ministrem zahraničním dr. Benešem, není náhodný, optimism tento tkví v duši celého našeho národa. Dr. Beneš učinil ve své řeči narážku o Jiřím Poděbradském. Náš národ byl vždycky pacifistický a naše nejkrásnější momenty z dějin to dosvědčují. Kde kotvilo veliké hnutí husitské? Svými kořeny v pacifismu. Jaký si vybralo cíl konečný? Čisté lidství, nikoliv sobecký národní cit, sobecký nacionalismus, pravím, čisté lidství. V čem kotvilo veliké mravní hnutí našich českých bratří? Nikoliv v omezených hranicích naší vlasti, nýbrž v ideálech lidství a přenášelo se a přeneslo se daleko za hranice československé. A třetí takový zjevný moment pacifistický Jan Amos Komenský, kterého se dovolával kol. Kreibich, je přece tak vyložený, tak vznešený, tak veliký pacifista, že mu téměř není rovna. K tomu zmíněné drem Benešem snahy Jiřího Poděbradského a máte dějinný obrázek o ušlechtilém pacifismu v našem národě, v různých, i nejtěžších dobách světových.
A cituji-li dějiny, přidám z novodobých dějin další doklad k tomu. Čím dobývali naši lidé v čele s nynějším presidentem Masarykem za hranicemi našeho státu? Nejen, že se opřeli o morální hodnoty svého národa, nýbrž oni napřed šli a burcovali pacifistické snahy a pacifistické hnutí mezi jinými cizími národy. Čím získával náš president Masaryk veřejnost americkou a anglickou? Přednáškami o Habsburcích? Nikoliv, přednáškami o ušlechtilých snahách českého husitství a českého bratrství. Tehdy jsme dobyli svého státu za hranicemi, když byly vyburcovány tyto ušlechtilé snahy pacifistické také ve státech čtyřdohodových. To byla koruna naší činnosti zahraniční, naší činnosti za vznešeným cílem a za vznešeným ideálem. Na čem spočívala snaha o odboj u nás doma? Neměli jsme politických schůzí, politických vůdců, politických novin a přece jste viděli všude pracovat. Byly to ušlechtilé snahy lidské, morální a pacifistické. Jestliže ministr zahraničních záležitostí republiky Československé věří v tyto pacifistické ideály, pak věří v ně právem. Ony jsou v duši českého národa a na základě těchto mravních hodnot dobyli jsme svého státu! (Výborně!)
Avšak ještě jeden moment mi utkvěl v paměti, to jest konec, cíl našeho vítězství národního a státního. My jsme mohli říci po dobytí svého státu: "Dost. Máme své, co jsme chtěli." Řekli jsme tak? Nikoliv. Vůdce národa, president republiky, vytkl další cíl pro budoucnost: humanismus, heslo Československa v cizině. Což to není mravní hodnota pacifistická? Jestliže ministr zahraničních záležitostí se opře o tyto mravní hodnoty svého národa a jestliže ministr zahraničí malého, mladého, nového státu -, pravím malého státu - jde mezi 54 světové národy a s těmito svými pacifistickými snahami vítězí, dobývá svět, pak je to nejen hrdostí jeho, nýbrž i hrdostí nás všech a hrdostí celého národa a celého státu! (Výborně! Potlesk.)
Tedy optimismus vyslovený drem Benešem je na místě. A i kdyby se stalo a slabosti lidské zvítězily nad těmito ušlechtilými snahami pro budoucnost, náš národ se nemůže vzdáti těchto svých principů. Malí národové jakým je také národ náš, musí míti také ještě jiné zbraně vedle pušek a kanonů. A domnívám se, že tyto zbraně máme, a domnívám se, že přes všecky nehody a překážky tyto mravní zbraně jsou zbraněmi budoucnosti. (Výborně!) Proto tolik víry, tolik optimismu u representanta naší politiky.
Rozumí se samo sebou, že předpokladem úspěchu zahraniční politiky jsou dvě věci. Především stabilita ministra zahraničních záležitostí, potom jeho znalost poměrů, jeho znalost světa, jeho znalost osob. A dále rozumí se samo sebou také uspořádané a řádné poměry uvnitř státu. Proč jiní ministři zahraniční nemohou se pochlubiti těmito výsledky své práce jako ministr zahraničních záležitostí republiky naší? Proto ne, poněvadž těchto předpokladů ve státech jiných není. Je pochopitelno, že politika vnitřní musí doplňovat, podporovat a posilovat politiku zahraniční a obráceně. Máme dojem, že jsme státem, který od války nemůže nic získati, že jsme státem, který již svým životním posláním musí si učiniti snahy o mír a pro tyto snahy napnouti vše, co je v jeho moci. Rozumí se samo sebou, že i při tak velikém cíli, programu státním, humanitním, dlužno se vyvarovati veškerého romantismu. Pokud my dr. Beneše známe, tedy jsme přesvědčeni pevně o tom, že romantickým politikem není, že příliš počítá s reálnostmi, než aby se někdy dal strhnouti k nějakému romantismu, nemáme tedy po této stránce žádných obav.
Chtěl bych ještě několik slov říci k jednotlivým státům. Státy čtyřdohodové, naše to dočasné spojence, zase podtrhávám toto slovo, béřeme tak, jak jsou. S jejich chybami i s jejich přednostmi. Ale po třetí zdůrazňuji, naše spojence béřeme tak, a děláme politiku československou. Řekl bych, že asi totéž soudí spojenci o nás. Ty ušlechtilé snahy, které v národech těchto jsou, jsou jistě úplně a cele se snahami našimi; a vedle těchto snah morálních, ideálních, mravních, jsou tu věci prosaické, věci denního života, strach před přepadnutím, isolace velkého, výbojného národa, zájem o příbuznost kultur, zájem o styky hospodářské, tedy pravím, vedle ideálů všední věci života. Nevyhýbáme se tomu, a třebaže dr. Beneš jen malou zmínku učinil o obchodním styku našem, přece jen měl ji ve svém exposé na paměti.
Mám dojem, že malé státy ve světové zahraniční politice se uplatní, jistě se uplatní, dovedou-li dělati zahraniční politiku. Myslím si, že ji dovedeme dělati, a myslím si, že pro budoucnost nebude ani dobře anebo dosti dobře možno oceniti Malou dohodu, ve které jsme. Nezapomínejme, že vyřešením reparací s Německem stane se Německo členem Svazu národů. Nezapomeňme, že po uznání Ruska i ono bude členem Svazu národů. Dva veliké státy přibudou do tohoto koncernu. Mám dojem, že Polsko bude chtíti, majíc tyto dva své sousedy ve Svazu národů vedle sebe, dobýti svého zastoupení v Radě Společnosti národů. Ale mám také dojem, že Malá dohoda měla by počítati - a jistě také už-počítá - s budoucími věcmi a proto je-li pevná, měla by býti, a musíme se přičiniti, aby pro budoucnost byla ještě pevnější. Nebyl to špatný plán, Malou dohodou zabezpečiti své hranice proti nejbližším sousedům. A pak když už jsme měli zjednánu, řekl bych platformu pro věci další, šli jsme dále.
Já bych snažně prosil, aby ministerstvo zahraničních záležitostí utužovalo naše přátelské styky s Jugoslavií. Já bych velmi prosil, aby ministerstvo zahraničních záležitostí věnovalo hodně péče stykům rumunsko-českým. Pokud je mně známo, nemáme u nás mnoho lidí, kteří by se zabývali rumunskými poměry, kteří by tyto poměry dokonale znali. Mám dojem, že by neškodilo, kdyby naši nadaní, schopní lidé věnovali se studiu tamějších věcí a utužovali a připravovali tak bližší styky naše s Rumunskem.
Mám také dojem, že vstupem Německa a Ruska do Svazu národů objevila se naléhavěji potřeba Malé dohody i pro státy, které do této doby o ní neuvažovali. Čím Malá dohoda je konsolidovanější, silnější, tím se stane přitažlivější i pro tyto malé státy.
O postavení našem k spojencům a čtyřdohodovým státům chtěl bych ještě říci: k Francii a Italii vyjádřili jsme posledně svůj poměr politickými a obchodními smlouvami. Je pěkný, je přátelský. Jen jednu věc mně dovolte: Je to Vatikán. Mám dojem, že naše věci církevní politiky jsou naší záležitostí vnitřně politickou, a mám tušení a dojem, že suverenita státu zabraňuje jednání o těchto věcech s Vatikánem. Abych to řekl konkrétněji: Nechť jedná kdo chce, ale stát nemusí jednati, poněvadž je suverenní jednotkou. Nemáme ničeho proti tomu, aby ti, kdo na tom interes mají, s Vatikánem jednali.
O Polsku bych mohl říci jenom tolik: Projevy našeho ministra zahraničních záležitostí a ministra polského jsou zajímavé. Mám dojem, že nejožehavější věci, které bránily bližším stykům, Javorína a Těšínsko, jsou vyřízeny. To byly ty bolavé věci, které nás oddělovaly. My však máme jednoho souseda, který nás bude ještě velmi mnoho v budoucnosti zaměstnávati a který, myslím, nás přinutí k hodně blízkým stykům mezi svými státy. Rozumí se, že tím sousedem je Německo, a byť by byl náš poměr k Německu nejujasněnější, přeci mám cítění, že právě proto, že budou vyřizovány reparace, že bude velikému Německu poskytnuta veliká zahraniční půjčka, že Německo se vzchopí po stránce hospodářské k novému rozmachu, že budeme museti i my věnovati pozornost tamějším poměrům hospodářským. Máme přirozený zájem i na tom, aby se konečně vyřešil a upravil náš poměr k Rusku. A i tu, myslím, jsme nechybovali v zahraniční politice, neboť ruská sovětová republika měla nejprve jednu snahu: poznenáhlým navazováním diplomatických styků nejprve s malými státy, později s dalšími státy přinutiti také veliké státy čtyřdohodové k uznání po stránce právní. My jsme přeci nemohli této politiky dělati, protože Rusko nám nedávalo, nedalo nám ve světové válce a nedalo nám ani nyní, bezpečnostních záruk o tom, že bychom mohli počítati na jeho oporu. A kdyby nás nic jiného nevedlo než ohled na čtyřdohodové státy, nemohli jsme uznati ruské sovětové vlády. Hle, zase mně tak napadá pasus z řeči ministra dr. Beneše. Nemyslím této řeči, nýbrž minulé řeči, kde rozeznával III. internacionálu od vlády ruských sovětských republik. Myslím, že to bylo zcela správné; jestliže my nyní uznáváme Rusko po stránce právní, nebude to žádná hana, že budeme pokulhávati za našimi spojenci, vždyť je to pochopitelné, vždyť náš stát má 13 1/2 mil. duší. Rusko 130milionové přeci má na tom větší zájem, aby ho uznal stát 300milionový, jako je Anglie, před takovým malým státem, jakým jsme my. My jsme ho nemohli uznati už pro jeho principy; a je-li pravda, co se traduje o řeči komisaře zahraničních záležitostí ruských sovětských republik, Čičerinovi, že mluvil o zločincích v Československé republice, je-li pravda to, co se traduje o řeči ukrajinského komisaře o aneksi Podkarpatské Rusi, pak jim pěkně děkujeme za takové diplomatické navázání styků. Podkarpatoruští lidé, i komunisti, uznali náš stát a přihlásili se k našemu státu, a pan komisař ukrajinský nemá práva, mluvě o volnosti, mluviti o aneksi některých území sousedních států: jestliže respektuje svobodu národa, tady se projevila ústy všech zástupců a svazek náš s Podkarpatskou Rusí je dobrovolný. Pan Čičerin i jiní jsou velmi nedůtkliví, když někdo kritisuje jejich poměry a jejich počínání, proto máme snad také právo ohraditi se proti těmto tvrzením, když se jedná o suverenitu našeho státu.
Navázání diplomatických styků musí předcházeti obapolná dobrá vůle, byť bychom byli státem vůči Rusku sebe menším.
Nebudu již sněmovnu zaměstnávati svými vývody. Napadlo to našemu klubu, aby se zaměstnával těmito dvěma principy a aby řekl svůj názor zdali je případnější černý pessimismus, či zdali je správným a odůvodněným optimismus. Celá naše strana, ale nejen strana, to je málo, jistě celý náš národ má velkou víru v budoucnost, a jistě celý náš národ chápe tuto politiku, celý náš národ proto tak oddaně se postavil za svého representanta, když vyřkl slovo: Humanita. Celý náš národ přes bědy denního života přece jen ve svém nitru chápe snahy této naší politiky. Nejde tu o osobu dr. Beneše, nýbrž jde tu o ministra Československé republiky. Když s touto politikou zvítězil na ženevské konferenci, nejen my budeme radostně a ostentativně schvalovati jeho činnost, nýbrž jistě ji radostně schválí i celý národ. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Listina řečníků k rozpravě o vládních prohlášeních jest vyčerpána, ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava jest tedy ukončena.
Podle §u 65 jedn. řádu jest rozpravu o vládních prohlášeních zakončiti hlasováním, zda sněmovna prohlášení ona schvaluje čili nic.
Sněmovna může se však usnésti, že hlasování se odkládá.
Návrh na odklad hlasování byl mně podán, pokud jde o prohlášení ministra financí inž. Bečky.
Návrh ten činí pp. posl. J. Marek, Staněk, Slavíček, dr. Nosek a dr. Lukavský.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Návrh posl. J. Marka, Staňka, Slavíčka, dr. Noska a dr. Lukavského:
Aby se zabránilo i jen zdání, že by schválení exposé pana ministra financí k předloženému rozpočtu v tomto okamžiku prejudikovalo ústavnímu projednání a schválení rozpočtu samého, navrhujeme ve smyslu § 65 jednacího řádu, aby hlasování o prohlášení pana ministra financí bylo odloženo až po projednání rozpočtu ve výboru a plenu sněmovním.