Politika prestiže není oprávnená ani u nás, ale ani v štátoch ešte väčších. My z našej strany požadujeme bez podmienky a za každých okolností zavedenie hospodárskych ciel alebo zľavnenie produkčných prostriedkov a sníženie železničných sadzieb. Ďalej žiadame, aby pán minister zahraničia v politike zahraničnej bez podmienky bral ohľad na hospodárske záujmy všetkých občanov štátu.
S podivom konštatujem, že pán minister zahraničia nezmienil sa o anglických voľbách vzdor tomu, že mohol o ich priebehu dostať dosť zovrubné zprávy. Učinil tak zaiste z opatrnosti alebo nepokladal to za účelné preto, lebo ani v našom parlamente nie sme ďaleko od volieb.
Nie je nemožným, že výsledok anglických volieb znesnadní ratifikáciu ženevských dohôd. Vo spojitosti s anglickými voľbami nechcem sa púšťať do prorokovania, len to konštatujem, že anglická ústava ešte i dnes predstavuje nám demonštratívne, že proti vôli ľudu nemožno vládnuť.
Aj skomierajúcemu stredoeuropskému parlamentarizmu môžem prorokovať budúcnosť alebo z mrtvých vstanie len vtedy, jestli bude schopným tej agilnosti, ktorej je zapotreba obzvlášte za dnešných okolností, keď strany dostavšie sa ku vláde často len jednoducho experimentujú a za ich trvalého vladárenia zničia najväčšie hodnoty štátov alebo národov.
Výsledok anglických volieb je však mementom pre vládnucu v republike koalíciu, lebo ani táto nevyhne sa svojmu osudu pri najbližších voľbách, veď už od dávna nie je s ňou dôvera ľudu. Dôkazom toho sú obecné, župné a okresné voľby.
Proti politike vlády prechovávam najúplnejšiu nedôveru a poneváč viem, že ľud Československa rozhodne proti dnešnej vládnúcej koalícii, požadujem nové voľby. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Hajn.
Posl. dr. Hajn: Paní a pánové! Včerejší první řečník v této debatě určil hned počátek mé dnešní řeči, ale protože již kol. Hrušovský učinil zde jménem všech slovenských poslanců prohlášení, které vyčerpávalo věc úplně a které jmenovitě dotklo se toho, zda jest strana ľudová legitimována mluviti za naši větev slovenskou opravdu jako jediná, upouštím od svých vývodů a s povděkem se připojuji k prohlášení kol. Hrušovského. Však bude ještě jinde příležitost, abychom o této otázce pohovořili šíře, a přejdu hned k debatě, resp. k debatám samotným, neboť jsou vlastně dvě věci, prohlášení ministra financí a prohlášení ministra zahraničních věcí.
Pokud se týče prvého, není nejmenší příčiny, abych k němu přičiňoval nějaké poznámky, snad nanejvýš, že bych v plné důvěře v p. ministra s povděkem kvitoval konec jeho prohlášení o otázce úřednických platů, že tato otázka musí býti vyřízena. Přecházím ke druhému exposé, k prohlášení p. ministra zahraničních věcí.
Celková charakteristika jeho, zdá se mi, by mohla zníti asi tak, že exposé to bylo duchem optimistické, ve formě, ve výrazech i důvodech velmi střízlivé, což kvituji zde s povděkem. Již jeho vyjádření, že to, co se stalo v Ženevě, je etapou na cestě k míru, neobyčejně dobře vystihuje pravý stav věcí. Také velmi kriticky odhadoval p. ministr na příklad cenu Paktu Společnosti Národů samého. Pravil, že nevynucuje obligatorního smírného řešení sporů a neznemožňuje každé války, a o Protokolu pak se vyjádřil, že sice nečiní a neznamená konec všem válkám, ale činí přece války méně možnými.
My ideu světového míru pokládáme za věc vysoce vážnou, ale při tom těžkou, pokud se týče provedení. Vlastním předpokladem jejím je uspořádání světa na spravedlivých podmínkách a dalším vývoji na základě takového uspořádání, aby již nevznikly nové potřeby a požadavky velkých celků, jakými jsou národové a státy, sic jinak by byla idea míru a mír sám zase ohrožen. Ovšem cesta k takovému míru je neobyčejně dlouhá Vždyť sám pan ministr pravil nám, mluvě o třech shromážděních Společnosti Národů, že první shromáždění r. 1920 stanovilo postup a program, druhé r. 1921 si vyžádalo přípravy přesného plánu a třetí vykonalo podrobnou diskusi. Tedy ustavičně jen přípravy, ale žádná věc sama, o té se téměř ještě nezačalo jednati. My však, uznávajíce závažnost programu světového míru a všech těchto snah, nemůžeme při tom nikomu z těch, kteří stojí za tím dílem a provádějí je, připustiti přílišná práva na některé naše vnitřní záležitosti. Mezi nimi na prvém místě počítáme svou vlastní brannou moc, a ovšem, protože zde někteří páni řečníci mluvili o naší branné moci, hned říkáme, že jsme toho přesvědčení, že se branná moc nejméně hodí k tomu, aby se stávala pokusným králíkem všelikých experimentů, které by se mohly na konec špatně vyplatiti samému státu. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
K Paktu, Protokolu a všem podobným mezinárodním smlouvám bych měl tu poznámku, že jejich reelnost záleží na odpovědi, jaká se může dáti dnes na otázku: Je dnes úcta k mezinárodním úmluvám opravdu již větší, než byla na příklad na počátku války r. 1914, kdy se mezinárodní pakt o neutralitě Belgie ukázal býti jenom kusem papíru?
A potom, co dělati, než se dojde k Paktu? To všecko, o čem nám pan ministr zahraničních věcí referoval, to všecko jsou ještě jen začátky dalšího. Co zatím, než se to všecko uskuteční? Tu přijdeme k tomu, že jedna věc t. zv. starého režimu, přece stále má svoji platnost, opravdovou, nepopíratelnou a čistě reelní: Jsou to jednotlivé pakty se státy a my je máme. To jest potom systém t. zv. regionálních úmluv. My máme takové pakty, a ty pro přítomnost nám zaručují naši bezpečnost.
Optimismus našeho zahraničního pana ministra pojal do sebe, můžeme říci, všechny státy, když mluvil o poměru našeho státu k nim. Mluvil o Anglii, o Francii, o poměru neobyčejně příjemném, ale také do toho pojal i Rakousko, i Maďarsko i Německo. Mohu si tady dáti skutečně otázku, je-li vůbec nějaký stát v Evropě, ke kterému bychom stáli v poměru nevlídném, když již nechci říci nepřátelském? Ale hned, když již tyto výčty pan ministr dělal, hned se namanula otázka neodbytná: Což nejsou potom pravdivý zprávy o tajném zbrojení Německa, o tajném zbrojení Maďarska, o rostoucím vlivu těch politických činitelů, stran a celého hnutí, které mluví o odvetě atd.? Oboje myslím, nemůže býti současně pravda, nanejvýše snad, že záleží na tom, kdo má v tom okamžiku převahu, ale při tom není vyloučena změna do budoucnosti, po případě do velmi blízké budoucnosti.
Mluvilo se zde také o pacifismu. Račte mně dovoliti, abych řekl stručně své mínění o pacifismu. Pacifismus má jednu nebezpečnou vlastnost: zvyšuje důvěru až k zaslepenosti, seslabuje ostražitost až k bezstarostnosti, podtíná pak i samu národní energii. Tedy, prosím, když politik mluví o pacifismu, ať mluví střízlivě a jest si toho všeho vědom. Pacifistickou agitaci, když už má býti, ponechejme jiným neodpovědným činitelům soukromým.
S tím souvisí také otázka odzbrojení. Odzbrojovati nemůže začíti malý stát, odzbrojovati musí začíti stát velký, největší. Kdyby začal odzbrojovati malý stát, pak by vlastně sestrojoval pro sebe záhubu. Proto pravím:
Počínati si kriticky, když budeme mluviti o své armádě, o své branné moci.
Co řekl pan ministr zahraničí o Polsku, o navázání přátelských styků s ním, akceptuji. Polsko je slovanský stát, a budeme rádi, když budeme v přátelském styku s ním. Dále se o tom šířiti nebudu. Také zde přijdou jiné otázky. Až potom bude učiněn puntík nad posledním "i", až to bude všechno formulováno, pak snad Polsko konečně vypoví domovské právo slovenské iredentě, která je vedena na jeho půdě pány Jehličky, Ungry a jinými.
Jedné, nikoliv malé věci věnoval pan ministr věcí zahraničních velmi málo místa. Jsme rádi. Čím méně, tím lépe. Ostatně řekl toho právě tolik, aby byla vyvolána veškerá naše pozornost. Mám na mysli poslední pasus v jeho řeči o stanovisku jeho k Rusku. O uznání tohoto Ruska se nejedná. Rusko je a je nezávislé, ať máme k němu my, ať mají k němu Anglie, Francie stanovisko jakékoliv. Jedná se o stanovisko k jeho dočasným vládcům, čili jak se říká, k jeho sovětské vládě, zdali se má uznati za vládu de jure. Budu mluviti po anglicku, totiž budu používati toho termínu, kterého používá uznávací nota Mac Donaldova. - Nemluví o vládě sovětského Ruska, nýbrž mluví o vládcích, kdežto zase uznávací nota Heriotova mluví o vládě. Ale v jednom vážném jsou za jedno. Řekl bych, jakoby si byli v Paříži vypůjčili z Londýna obrat, že uznávají vládce sovětské za vládu v těch územích bývalého Ruska, ve kterých je uznává obyvatelstvo.
Pánové a paní, toto omezení nám připomíná ono konkretní, čestné a státnické stanovisko Spojených států amerických, které vyznělo v ten smysl, že si musí nejdříve vládcové v Moskvě vybudovati na základě svobodných voleb takovou instituci, která by representovala vůli ruského národa a ta vůle aby se potom projevila. Jestliže ta vůle řekne: uznávám tyto vládce za svou vládu, pak všecky překážky pro vládu Spojených států amerických jsou odstraněny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Oč běží, pánové a dámy, vládcům moskevským při tom, když chtějí, aby byli uznáni za vládu de jure? Jde jim o to, aby mohli zasaditi do státu své tak zvané buňky. Již je mají ovšem skoro všude, ale cestou illegální, chtějí však, aby je mohli zasaditi cestou legální, aby získali ve státě centrum pro ně, to jest zastupitelstva, vyslanectva atd., aby získali pro ně zákonný a svobodný přístup k telegrafu, telefonu, k radiotelegrafii, poště, slovem všechna výsostná práva, jakými jsou obdařena řádná zastupitelstva států. Chtějí dále získati nějakou půjčku a dostati se ke státnímu jmění ruského státu předpřevratového. Pánové a paní, to není maličkostí, toto státní ruské jmění za hranicemi Ruska. Mohu vám dáti jen stručný přehled do jakých obrovských sum jde toto jmění, o které usilují vládcové moskevští. Jsou to peněžní vklady, které učinila ruská vláda v zahraničních bankách do r. 1914. Tyto vklady jsou dvojí. Jsou to vklady, kterými vládl ministr financí a které spravoval car, resp. jeho kancelář. Bylo potřebí takových vkladů, aby se v těch státech vyplácely úroky z rent ruských. Dále zlato a cenné předměty uložené v zahraničních bankách do r. 1914 ruskými vládami v úschovu, obnosy uložené ruskou vládou na zaplacení vojenských zakázek v době poslední války. Některé z těchto sum byly jen zárukami na tento účet a největší část jejich jest v Anglii, Americe a ve Francii.
R. 1918 po brest-litevském míru vyplatila sovětská vláda Německu 30 mil. rublů ve zlatě. Tyto peníze byly po uplynutí příměří německého odevzdány francouzské bance. Roku 1924 byly rozděleny mezi hlavní spojence stejným dílem. Sem je nutno zařaditi vklady učiněné do zahraničních bank Ruskou státní bankou od ní samé i od soukromých osob, které jí svěřily své peníze. Co to znamená, je viděti na př. ze sumy 20 mil. liber, která byla uložena v Anglii. Vypočítala si ji sama sovětská vláda prý na základě podkladů. Ruský stát má za hranicemi kromě peněz a cenností jim rovných ještě tyto majetky: ve všech státech celého světa jsou budovy ruských vyslanectví a konsulátů. O tyto budovy se tedy sovětská vláda uchází. Jsou o to spory; některé vlády je nechtějí vydati. Říkají: Patří to sice ruskému státu, ale prokažte dříve, že jste jeho legitimní vládou. Dále je zde majetek, který byl vyvezen z Ruska, je zde obchodní a válečné loďstvo, které zůstalo v evropských přístavech hlavně anglických a francouzských. To všecko representuje obrovskou sumu. Sovětským vládcům jde především o uznání de jure proto, aby to všechno bylo jim přiznáno a jim vydáno. Tím si vysvětlíte, že v zápětí po uznání Francií mohli jste čísti zprávu, že najednou veškeré ruské jmění, i státní i soukromé ve
Francii bylo sekvestrováno. Tedy, co tam nebylo vůbec po celou válku a nestalo se 6 let od války, stalo se najednou nyní!
Je nepochybno, že příští vlády ruské, které budou míti jiný charakter než dosavadní vládcové, budou míti plné právo, aby se dožadovaly náhrady na státech, které toto jmění vydaly moskevským sovětským vládcům. Budeme míti z toho potom velkou zahraniční otázku, a jestliže dělá dnes takové starosti, uznají-li vládcové sovětští státní dluhy ruské předpřevratové, stejnou úlohu bude hráti v budoucnosti více méně nedaleké otázka, uznají-li budoucí, řádné legitimní národní vlády ruské všechny úmluvy a závazky vládců sovětských. Budeme míti z toho zase nové mezinárodní zápletky.
Jestliže náš pan zahraniční ministr nemohl ještě uskutečniti svůj starý úmysl, uznati sovětské vládce de jure, pravím, může býti rád. Má velké plus proti všem státům, kde se to již stalo. Opakuji, že může býti rád. Není osamocen v té věci. Předně státy Malé Dohody jsou s ním solidární; nevybočil z jejich linie. Jestliže z velmocí dvě již uznaly, po včerejších volbách, možno že v době nedaleké, zbude z nich jen jedna. Já nevrtím hlavou jako pan ministr, říkám jen, že to není vyloučeno. Tudíž naučení ze včerejška přes Canal la Manche zní asi takto: Při jednání o otázce uznání sovětských vládců Ruska de jure sebe menší spěch je příliš velkým spěchem, který by mohl vésti na konec k velice nepříjemným situacím i osobním.
V exposé pana ministra v tomto pasu o Rusku je věta, kterou kvituji rád. Odmítá se v ní jakýkoliv vnitřní i vnější nátlak v této otázce a prohlašuje se, že se zachovává i na dále plná volnost. Není potřebí výslovně vytýkati, na či adresu je to myšleno. Dovolil bych si to jen porozšířiti i na druhou stranu (pravou), protože, když jsme četli, že Anglie začátkem února uznala sovětské vládce, již se zde u nás najednou hlásalo, nejen tam s té strany levé, nýbrž i s této strany pravé: to se musí státi také u nás, jinak bychom byli osamoceni, raději dříve než pozdě. Nevím, jak pan ministr, ale já to rozšiřuji i na tuto stranu pravou a vylučuji veškeren takový nátlak.
Kvituji dále větu, že hospodářské vztahy naše k Rusku jsou ostatně dobré a nějakých velkých změn v nich dnes čekati vůbec nelze. Kvituji to, protože tomu rozumím a chci rozuměti, a na venek bych to také tak formuloval, že se při těchto a podobných akcích nejedná ani našemu p. ministrovi o to, aby chtěl učiniti z Ruska, dnes tak bezbranného, kolonii pro náš průmysl a náš obchod. Prosím, já to tak vykládám, neboť nemůže býti nic bolestnějšího a také nic urážlivějšího pro národ, než že ocitnuv se v takové situaci najednou vidí i bývalé přátele při pokusech a netajených choutkách, aby se využilo té situace pro koloniální politiku. Paní a pánové, i národové mají svoji psychologii a svou paměť. Nebudu uváděti příklady, ale poučuje nás historie, že po létech, snad po staletích zlý čin jevil najednou své účinky právě tak, jako jindy zase dobrý čin.
O některých výrazech páně ministrových bych řekl, že byly příliš mírné. Na příklad projevil p. ministr, že to uznání de jure by se stalo s předpokladem, že tato vláda (já pravím tito vládcové) bude šetřit námi uznaných a přijatých zásad mezinárodního práva. Ministr tedy nestanoví podmínky, říká předpoklad. Užil pan ministr slova předpoklad a nechtěl užíti slova "podmínka" z přílišné zdvořilosti či z nedůvěřivosti - čím méně totiž bude chtíti a čím méně bude očekávati a čím méně bude podmiňovati, tím že potom bude - méně zklamán? Řekl dále pan ministr neobyčejně mírným, elegantním zrovna způsobem, že komunistická internacionála znamená určité obtíže, a řekl, že nic nechce přeceňovati. Najednou tedy vystupuje zde nějaký jiný činitel, již tu nejsou vládcové, již je tu - komunistická internacionála. To je to, co je neodpovědné, co stojí ustavičně za těmi sovětskými vládami, kteří se ucházejí o uznání de jure, slibují přátelské korektní styky, ale ta třetí internacionála stojí pořád za vším tím. Vládcové říkají: Jsme nezávislá vláda, nebereme za nic odpovědnost, ani za třetí internacionálu, ale ve skutečnosti právě ona je pravým dirigentem a pravým činitelem. Jestliže pan ministr praví, že komunistická internacionála znamená určité obtíže, je to zase velká zdvořilost, neboť to znamená, že jich neočekává od sovětských vládců samých a že odpovědnost za "určité obtíže" klade na bedra komunistické internacionály. K těm slovíčkům, "že je nechce přeceňovati", pravíme, že ani my toho na něm nežádáme, my se spokojíme jen s tím, když bude všechno pozorně slyšet, když bude všechno pozorně čísti, pozorovati slova i fakta - úsudky z nich se budou takřka samy nabízeti. Pak se ukáže, že výraz "určité obtíže" je jen tak zvaný eufemismus pro věc takového rázu na příklad, která stála Mac Donalda a jeho stranu ztrátu vládnoucí posice při volbách.
Pan ministr zahraničí řekl také, že přípravy k přezkoumání této otázky byly již učiněny našimi interesovanými činiteli. Kdo je to? Podle ústavy si můžeme na to dáti odpověď a nemusím to zde vypočítávati. Ale mohou to také býti činitelé mimo ústavní, může to býti na př. náš průmysl a obchod. Nevím, zdali p. ministr měl také tohoto činitele mimoústavního na zřeteli, vím jen, že v zahraničním výboru několikráte, a to docela jaksi na naši adresu, specielně na adresu mé strany bylo upozorňováno důtklivě, že si náš průmysl a náš obchod přejí takové uznání de jure. Ale jestliže ne, pane ministře, víme, že zástupce sovětského Ruska p. Ovsejenko skutečně direktní styky navázal s těmi našimi obchodníky a průmyslníky na příč a na vzdor všem usancím mezinárodního zvyku a jen pod tímto heslem uznání de jure atd. Tu je maličká ukázka, jak se pánové již teď, když ještě není to uznání, dovedou míchati do vnitřních záležitostí, což teprve potom!
Pokud se týče našeho průmyslu a obchodu, opětuji opětně, že my jsme jim nepřekáželi nikdy, jejich osobním zájmům, jejich důvtipnosti, jejich schopnosti a mohoucnosti ukládati si kapitál v sovětovém Rusku atd., jen když nedělali z toho otázku státní a otázku mezinárodního poměru našeho státu, nýbrž když to všechno vždycky dělali na svůj vlastní vrub. A také opravdu již před dvěma roky, když se v zahraničním výboru jednalo o návrhu p. kol. Hrušovského o této otázce, sám p. ministr dr. Girsa odpověděl, že tento soukromý obchodní styk mezi naším průmyslem a obchodem a ruskými zájemníky vykazuje daleko větší cifru než oficielní statistika. Jest viděti tedy, že dosavadní poměr neuznání naprosto nepřekážel, aby každý náš průmyslník a obchodník ukázal, co dovede.
Mezi tyto mimoústavní činitele bychom mohli také počítati ruskou emigraci. Já ji počítám. Uznati nebo nechtíti uznati vládce moskevské za vládu de jure, to vlastně znamená jednati o ruskou emigraci. A jestliže nebyla vůbec brána v potaz a jestliže se přehlížejí její tužby, její snad důvěrné námitky nebo přání, po případě výstrahy, jest to jednati bez ní, či snad také - proti ní? Tu jsme u neobyčejně vážného, tím vážnějšího bodu, jedná-li se o stát, který sám pozval ruskou emigraci, který si zakládal na tom a zakládá doposud, že zde způsobem hostitelským má ruskou emigraci.
Ráčíte se pamatovati, že, dříve než bylo uznání Herriotovo, nikterak nepopřena přišla zpráva, že pokud se týče ruské emigrace, francouzská vláda chce učiniti pokus - naturalisovati ji ve Francii. Co to znamená? To znamená, paní a pánové, poprvé, že i tato vláda, která uznala sovětské vládce, má plnou důvěru k této ruské emigraci, která je na půdě Francie, a že současně uznávajíc vládce moskevské za vládu de jure má k ní, vzhledem k ruské emigraci plnou nedůvěru, to jest kdyby tato ruská emigrace snad se musila navrátiti, že by se vrátila, nejsouc si jista svým hrdlem na svojí vlastní půdě, ve své vlastní otčině. Paní a pánové, je to tedy skutečně něco zvláštního: uznávat a zároveň takovýmto drastickým způsobem projevovati nedůvěru a míti strach o tisíce a desettisíce synů a dcer ruského národa, uznávám-li tyto vládce moskevské za legitimní vládu - tudíž i za vládu té emigrace . . . To mluví za mnoho a řekl bych zrovna výstražně. Račte dovoliti, abych ještě na něco poukázal. Komunistická internacionála ani vláda Sojuzu sovětských socialistických republik neuznávají míru versailleského. Toto prohlásili již několikrát expressis verbis a všelijakými slavnostními proklamacemi. Neuznávají ho, ten mír není leč mír imperialistický. V tom jsou za jedno s hamburskou internacionálou, u které mír versailleský je rovněž imperialistický. A neuznávají ani st. germainského míru ani míru trianonského. Dále jsme slyšeli o usneseních posledního komunistického sjezdu v Moskvě, jež se týkají bezprostředně naší republiky, v nichž se mluví o menšinách, o Slovensku, o slovenském národě, o Podkarpatské Rusi. Pak přišly opovážlivé projevy Čičerinovy a jeho adjutantů. Paní a pánové, tak mluví jedině vlády nepřátelských států, a nebyly-li dosud nepřátelskými státy, tím okamžikem, jakmile jejich vlády učiní taková usnesení a takové výroky ve vší vážnosti a oficielnosti, tím okamžikem se stávají našimi nepřáteli. Ovšem v našem případě ruský stát a moskevští vládcové není jedno a totéž.
A ejhle, my najednou budeme uznávati tyto nepřátelské mluvčí moskevské za ruskou vládu de jure! Pan ministr nedbá velmi nevlídného tónu, kterým ho sovětský tisk častuje již po hodně měsíců; při tom nechává tomuto sovětskému tisku volnou půdu sem do republiky. Řekne se: Je to od něho gesto, mně se to líbí, já bych si vůbec přál, aby všichni ministři naši, zejména ministr zahraničí byli dokonalí úplně. I já bych to všechno přecházel, ale může-li býti také tak nevšímavý k usnesením komunistické internacionály, může-li býti také tak nevšímavý a nedbati projevů Čičerinových a jeho adjutantů? Tady myslím, že již jsou meze, docela vyložené meze, přes které se nemůže jíti dále. Teď jsme v předvečer sjezdu naší československé komunistické strany. Ta má přijmouti všecka moskevská usnesení, má zde odhlasovati, že se i ona zde na naší půdě hlásí do této, falangy nepřátel našeho státu. Měli jsme dnes příležitost čísti v "Rudém Právu" přípis Zinověvův, velikého muže v tomto sovětském Rusku, kde předpisuje sjezdu, co všecko má udělati, neboť končí ten přípis - stranu očekávají vážné boje.
Jsme si toho vědomi, že největší a vážné nebezpečí míru hrozí právě z tohoto komunistického Ruska? Vytýká se sovětské diplomacii, že vědomě nedbá starých usancí mezinárodních diplomatických styků, že se jim přímo směje a pošklebuje. Paní a pánové, máme i my je napodobovati na poli nejodpovědnějším, máme jejich jednání nedbat a říci: "Což, tak bychom si počínali za stara, teď je všechno docela jinaké. Ať si ten stát mluví co chce, ať se usnáší na čem chce, a ať si mluví o Slovensku a Podkarpatské Rusi tak či onak, z toho pro nás nemůže vzejíti žádné nebezpečí. Budeme s ním jednati jako se státem, který nám nic zlého nedělá." Ale zdá se mi, že vidíte již sami, že se ocitáme na nebezpečné půdě.
Má se jednati o styky mezi státy a tu si uvědoměme jednu pravdu, totiž, že se vždycky jednalo o takové styky mezi státy, u nichž legitimnost vlády byla bezesporna. Ale tady najednou nejdříve se má vyříditi spor, je-li to legitimní vláda či ne, a pak teprve podle toho se bude jednati dále. Je zde něco podivného a neočekávaného. Já se svého stanoviska pravím, že se sovětským vládcům nedostává prapůvodní a nejpřirozenější známky legitimnosti vlády, totiž uznání vlastního ruského národa. A my, nečekajíce, ani si nedávajíce otázky, ani si nepřipouštějíce starosti, přes hlavy zdejší ruské emigrace, která je, můžeme říci, kvitensencí národa - neboť národové nežijí jen širými a širými zástupy - my přes hlavy ruského národa samotného nikoho se neptajíce, máme uznati tyto vládce za legitimní ruskou vládu?
Na štěstí není tato otázka dosud vyřízena. Pokud se týče mne a pokud se týče naší strany, nezměnili jsme svého stanoviska. Myslím, že včerejší výsledek anglických voleb je jakýmsi mementem. A s těmito posledními slovy o tom, že jsme nezměnili svého stanoviska, a zdůrazněním tohoto mementa můžeme se rozloučiti s exposé svého pana zahraničního ministra a můžeme očekávati, že nebude mezi těmi, kteří budou věc forcírovati tak, že by z toho mohly vzejíti i některé vážné nepříjemné věc.
Paní a pánové, my máme naproti druhým státům zde jedno veliké plus. My máme skutečnou národní vládu, skládající se z pěti složek, věc, kterou snad ještě nedokázaly jiné státy. To je přímo poklad pro zdárný organický vývoj našeho státu a našeho národa. Važme si tohoto pokladu, může býti naší chloubou, jest spásou našeho vnitřního klidného vývoje. Nezadávejme ho za problematické věci, jako je na př. uznání sovětských vládců za vládu de jure. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Slavíček.
Posl. Slavíček: Slavná sněmovno! Jsa posledním řečníkem, mohu projeviti úsudek nad debatou o výkladu pana zahraničního ministra, která se nesla opravdu tonem věcným, střízlivým a která zavdala také našemu klubu podnět, abychom pověděli svůj názor na zahraniční situaci a na zahraniční politiku našeho státu.
Přinutily nás dvě příčiny k tomuto projevu. Především ta, že jsou viděti dva principy z celé debaty: Na jedné straně princip velkého optimismu, veliké víry v budoucnost, optimismu, který pro budoucnost - podškrtávám toto slovo - hraničí s největšími ideály lidskými, optimismu, který, jak striktně, jasně řekl nám pan ministr věcí zahraničních, pracuje za zjednání podmínek pro věčný mír, pro odstranění válek, pro odstranění násilí, pro zavedení práva, princip, který nám vyslovil, že rozvadění, sporní
národové podřídí se rozhodčímu soudu, který si sami tvoří. Tedy pravím, optimism spojený s nejzazšími ideály lidskými. A na druhé straně princip pesimismu tak škaredého, tak černého, že kdyby ten měl býti skutkem, pak bychom se musili dívati na politiku zahraniční velmi skepticky, beznadějně a nezbývalo by nám ničeho jiného, nežli se zahaliti do velkého bezohledného sobectví a připravovati se na srážky a válku. Jestliže pan ministr zahraničních záležitostí mluvil o těch velikých, vznešených ideálech lidských, tedy někteří kolegové se stran oposičních projevili názor, že všechny resoluce, protokoly, Svaz národů, mírové smlouvy jsou nakonec cárem papíru, otisknutým bezvýznamnými písmenami, a že svět šel, jde a půjde i v budoucnosti jen za prospěchem hmotným, za uplatňování svých zájmů hospodářských, kapitalistických. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Tato dvě hlediska přinutila mne ku přemýšlení a posuzování, na čem spočívá jedno, na čem spočívá druhé, a ku přemýšlení a posuzování, zdali optimismus ministra zahraničních záležitostí je správný či je-li příhodnější pro naši politiku zahraniční zde vylíčený pesimismus.
Pesimismus opřel se nejprve o kapitalistické zájmy celosvětové a pesimismus kotvil ve příčinách války a konečně i v důsledcích zájmů hospodářských nyní po válce. Zejména mám na paměti vývody pana kol. Kreibicha, který tak černě líčil cíle Ameriky, cíle Anglie a který nevěří, že by nynější společnost přes všechna krásná slova mohla dojíti k nějakému lepšímu výsledku v jednání. Mám dojem, že kol. Kreibich se mýlil, neboť i kdyby tomu tak bylo, že ve státech velikých, čtyřdohodových vládne kapitalismus - věnuji tomu několik vět - i kdyby to pravdou bylo, že ještě teď je tam u moci směr kapitalistický, nesmíme zapomínati, že tito kapitalisté čtyřdohodových států světové války nevyvolali, nesmíme přece zapomenouti, kdo vyvolal, kdo připravoval a za jakým účelem připravoval světovou válku.
Je pravda, v Německu také vládl kapitalismus před válkou, ale mám dojem, že to nebyly ani tak kapitalistické zájmy a cíle, jako spíše cíle politické, rasové, které hnaly a pudily Němce do světové války v naději na ovládnutí Evropy a případně celého světa. Tedy mám dojem, že to byly motivy jistě jiné, ne kapitalistické, a pak-li to byly motivy kapitalistické, pak teprve až v druhé řadě. Čtyřdohodové státy, třebas kapitalisty ovládané, šly do světové války v obraně a musí člověk si zopakovati poměry v Anglii i poměry v Americe, aby mohl posouditi, zdali tyto státy šly do války za ideály vyššími, či jenom za ideály hmotnými. My víme, že na př. v Americe jest zvláštní kultura u moci a u vlivu, my víme, že tam je vyvrcholen liberalismus. Kultura americká, která je nám předváděna ať v čemkoliv, přímo ostentativně staví nám liberalismus, sílu jednotlivcovu, činy individua docela kategoricky před oči. Vezměte si literaturu americkou, vezměte si americké umění, vezměte americký sport, vezměte si zábavu prostých lidí amerických, film, a uvidíte, co je americká kultura. Liberalismus, síla jedince má vyraziti, bez ohledu na jiné, kupředu. V Americe není toho, co máme my, bojů o politické přesvědčení. Strany jsou tam podřadnou věcí. Není v Americe těch bojů o náboženské cítění, které jsou u nás. To je tam vedlejší věcí. V Americe všechno se žene za bohatstvím zlata. To je, pravda, liberalismus v pravém slova smyslu. Zájmy hospodářské úplně si podřídily zájmy politické, ba prakse to okatě vyjadřuje, při každé volbě presidenta severoamerických států hrají roli principy hospodářské, nikoliv politické. To je docela protichůdný pól proti našim poměrům, a jestli mluví někdo o Americe, bude dlouho čekati, nežli se americká veřejnost přizpůsobí našim politickým názorům, bude-li to vůbec kdy. Pochybuji, poněvadž tamější lid má prostě jinou kulturu a Ameriku dlužno bráti v úvahách jakýchkoliv takovou, jakou je. Nemůžeme čekati na tu dobu, až se v Americe změní poměry tak, jak bychom si přáli my, a pak teprve dělati s Amerikou mezinárodní politiku.
Anglii také dlužno znáti. Tentýž liberalismus, ano i v některých směrech manchestrianismus, naprostá nedotknutelnost soukromého majetku, Anglie, v pravém slova smyslu hrdý Albion, který má svou tradici dlouholetou, tradici staletou, tradici nejen politickou, nýbrž také tradici hospodářskou a tradici ve světové politice. Může býti člověk velkým škarohlídem nad zahraniční politikou Anglie za let minulých, nad jejím zasáhnutím do války rusko-japonské, na straně, ovšem po stránce mravní a snad i hmotné, Japonska, může býti