Samozrejme najväčšou prekážkou utvorenia normálnych pomerov medzi týmito dvoma štáty je nespravodlivé a neľudské riešenie menšinovej otázky, ktoré poburuje každý človečenský cit; riešenie toto však bolo by eminentným záujmom nielen Maďarska, ale aj vnútorného pokoja Československa a jeho sily na vonok.
Vláda republiky prízvukuje demokraciu len ako frázu, v skutku však stavia na militarizmus; to, že republika má dnes viac vojakov, ako mala rakúsko-uhorská monarchia v dobe mieru, snáď právom vzbudzuje myšlienku v jednotlivých štátoch, že ozbrojovanie toto môže dať podnet k agresivite a môže ohrožovať europský mier. Avšak militarizmus je v stave ohrožovať nielen našu republiku a evropský mier, ale aj mier v republike samej, poneváč znamená to také bremeno daní, pod ktorým sa zrúti trpezlivosť a berná nosnosť nášho ľudu, ktorý je už beztak do krve šikanovaný, stone pod politickou samovládou a je o svoje kultúrne a hospodárske práva olúpený, tak že môže byť stržený k osudným a nepredvídaným činom.
Za naprostú nevýslednosť zahraničnej politiky nesie všetkú zodpovednosť pán zahraničný minister Beneš. Česká zahraničná politika je výsledkom jeho najosobnejšej práce. Za svoje porážky musí tedy niesť zodpovednosť on sám.
Koalícia ešte síce žije, avšak zahraničná politika Beneša je už vlastne porazená. Jeho prvá najväčšia snaha - nerobím z toho žiadnu tajnosť, a to ma naplňuje uspokojením - úplné udusenie malého Maďarska ztroskotala na pravde Maďarska, pri čom nemení na veci nič, že sa pri tom Beneš z nutnosti prívetive tváril. Jeho druhá snaha, aby mohol hrať v Europe veľmocenský zástoj, doznala naprostého úpadku na londýnskej konferencii a pri zapisovaní protokolu v Ženeve, poneváč v prípade prvom nedostalo sa mu ani úlohy štatistu, a pri druhom hral iba zástoj štylistu.
Mňa, ako zástupcu rusínskeho odvekého obyvateľstva, a i v tomto obyvateľstve ako zástupcu Maďarstva, zaujímajú v prvom rade a s politického stanoviska normálné vzťahy k Maďarsku a s tohoto hľadiska, ako aj v záujme vnútorného mieru musí česká vláda zanechať postup, dľa ktorého pokračovala dosiaľ proti národnostným menšinám. Musí sa rozlúčiť s koloniálnou politikou voči Slovensku a Podkarpatskej Rusi, musí im dať zákonom zaistenú autonomiu, musí previesť pozemkovú reformu s poctivého hľadiska hospodárskeho a nie s hľadiska kortešského; dane musí zmierniť, výdaje na vojsko snížiť, odstrániť náboženskú anarchiu, eliminovať bábelský jazykový zmätok, riešiť vec penzistov, prepustených úradníkov, invalidov, nezamestnaných a vec štátneho občianstva; zkrátka demokraciu nemá len nahlas prízvukovať, ale ju aj uskutočniť. Toto musia byť smernice ako pre zahraničnú, tak aj pre vnútornú politiku. Náš mier obhájiť a mier iných diplomatickými machináciami neohrožovať - to musí byť našou snahou. Tvorme si pre nás neutralitu a pocťivou, pokojnou snahou obhájme si ju a potom bude môcť zahraničné expozé podať účty o veľa priateľoch a málo nepriateľoch. Pán dr. Beneš nech sa nesnaží byť veľmocou, ale nech sa snaží stvoriť opravdovú demokratickú a neutrálnu republiku, ktorá sa skladá z rôznorodých elementov a cíti svoju slabosť.
Zahraničné expozé neberiem na vedomie. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má nasledujúci rečník pán posl. inž. Nečas.
Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno! Předložený rozpočet pro rok 1925 snižuje vydání o více než jednu miliardu. Škrty proti rozpočtu na rok 1924 byly provedeny jen na výdajích věcných. Vydání personální zůstalo netknuto. To je hlavní znak rozpočtu na rok 1924, znak, jímž se zabývá veřejnost a žurnalistika a jejž charakterisuje jako disparitu mezi výdaji věcnými a osobními našeho rozpočtu.
Strana soc. demokratická nese těžce škrty na investicích a výdajích věcných, protože zasahují ve svých důsledcích z velké části dělnictvo. Jako poslanec Podkarpatské Rusi musím také zdůrazniti, že se nás velmi těžce dotýkají některé škrty v chudičkém rozpočtu karpatoruském. Na druhé straně uznává však strana sociálně demokratická, že snížení výdajů osobních znamenalo by rozmnožení bídy státních zaměstnanců za nynějších poměrů a vytvoření velké armády nezaměstnaných. Účelné odstranění disparity mezi výdaji věcnými a osobními v rozpočtu bude hlavním úkolem budoucnosti. Vláda musí se proto za bývati komplexem otázek státně-zaměstnaneckých a řešiti je tak, aby rozpočet nebyl zatížen přes míru a při tom aby státní zaměstnanci mohli slušně žíti. Jsme si vědomi toho, že rozumného definitivního řešení státně-zaměstnaneckého problému lze docíliti pouze řádnou reorganisací státní správy a provedením branné reformy. Strana soc.-demokratická předloží v tomto ohledu své iniciativní návrhy. Co se týče organisace státní správy, jejího zjednodušení, zlevnění a zdokonalení, bude třeba postaviti důraz na to, aby se odstranilo všechno to papírové úřadování, všechna ta neproduktivní, zbytečná práce, a aby státní zaměstnanci byli slušně placeni, ale za to aby bylo jich také účelně využito podle jejich schopností a aby byla zvýšena také především zodpovědnost zaměstnanců všech kategorií a aby do státně-zaměstnaneckého aparátu byla vnešena pohyblivost a praktičnost.
Jenom zastaralý a komplikovaný kamerální systém našich účtáren stojí stát několik set milionů korun, které by se daly ušetřiti, kdyby se zavedly do státního účtárenství moderní methody. Provádění reformy státní správy představovali bychom si ovšem docela jinak, než jak se to dělo ve starém Rakousku, kde za asistence vynikajicích kapacit napsaly se o reformě státní správy celé stohy a celé folianty. Devět let se na této reformě státní správy pracovalo a na konec se nedospělo k ničemu. Rychlé provedení reformy státní správy je kategorickým imperativem, mají-li býti řádně upraveny poměry státních zaměstnanců všech kategorií. Otázky státně-zaměstnanecké vyžadují neodkladného řešení, protože, jak již řečeno, jejich rozřešení je základem vybudování zdravého rozpočtu. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Nyní stojíme před celým velkým komplexem státně-zaměstnaneckých otázek, na jejichž rozřešení čeká dnes s úzkostí tisíce státních zaměstnanců, neboť jejich osud a zlepšení jejich existence závisí právě od projednávaného rozpočtu pro rok 1925.
Za války a v poválečné těžké době trpěli státní zaměstnanci a dnes se nedostává celé mase jich životního minima. Trpí tím těch 75.000 zaměstnanců kategorie E-A, trpí tím těch 270.000 zřízenců, trpí však následkem bídy a nespokojenosti v řadách zaměstnanců státních i chod státní správy, neboť člověk hladovějící, člověk starostmi zatížený nemůže sloužiti plně a dobře státu, i kdyby měl nejlepší vůli. Nemá pro to dostatek sil. Nezdravým zjevem je také to, co se v poslední době stává zvykem, že státní zaměstnanci musí se přiživovati vedlejším výdělkem.
Klub sociálně-demokratický klade velkou váhu na to, aby byla zreformována služební pragmatika - dnes se řídí státní zaměstnanci naši ještě starou rakouskou pragmatikou a aby v této nové služební pragmatice byly poměry státních zaměstnanců upraveny ke spokojenosti zaměstnanců i státu podle moderních a demokratických zásad doby. Nemáme dosud, bohužel, vládního návrhu služební pragmatiky. Máme jen několik návrhů činitelů politických stran. Vypracování vládního návrhu služební pragmatiky předpokládá nezbytně spolupráci státně-zaměstnaneckých organisací.
Za krajně naléhavé považujeme jako strana řešení určitých otázek státně-zaměstnaneckých. Je to v prvé řadě všeobecně dnes uznávaný požadavek zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty. Staropensisti náležejí k největším chudákům republiky a starost o ně není filantropií, jak bylo kdysi prohlášeno a jak se o tom dnes v novinách píše, nýbrž přímou povinností státu.
Za druhý velký a aktuelní požadavek státně-zaměstnanecký pokládáme uzákonění oficiantské novely, za nímž budeme státi a jejž budeme hájiti, jak byl hájen zástupcem naší strany již v předběžném rozpočtovém jednání. Jde tu o desettisíce nejhůře postaveného zaměstnanectva, jež s hořkostí čeká na uzákonění novely přijaté již jednou sněmovnou a senátem.
Krajně naléhavou je pro nás i otázka úpravy služebních poměrů válečných invalidů - zaměstnanců a jejich kardinálního požadavku definitivního přijetí do státní služby po určité - oni sami kladou požadavek jednoroční - uspokojivé službě. Stejně jako u staropensistů nepovažujeme splnění tohoto požadavku za věc lidumilnosti - filantropie, nýbrž za povinnost státu k těm, kteří za války byli osudem nejkrutěji postiženi. Těžké existenční poměry státních zaměstnanců všech kategorií vyžadují úpravy a zvýšení místních přídavků, pro něž nutno za všech okolností hledati úhradu.
Cena bytů se od roku 1919 ve starých domech v historických zemích více než zdvojnásobila. A jak dnes bydlí masa státních zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nemožno vylíčiti dosti drastickými slovy. Za drahé peníze, často velmi drahé peníze, nemají tu často lidského bydlení. Zákonem bylo připuštěno zvýšení nájemného, logickým důsledkem toho je, že bude potřebí projednávati otázku zvýšení místních přídavků určených především ke krytí nájemného. V prosincovém zákoně, dnes všeobecně odsuzovaném, poněvadž se nesplnily předpoklady, za nichž byl zákon odhlasován, byly státním zaměstnancům zredukovány platy a mzdy o 15 až 20%, u železničářů až o 50%. Předpokládalo se snížení drahoty, zatím však drahota stoupla poměrně o více než 20%, takže životní úroveň státních zaměstnanců proti prosinci roku 1922 klesla o více než 40%, u železničářů až o 60% a více.
Vinou zvláštních válečných a poválečných poměrů se stalo, že drahota v některých i docela malých místech značně stoupla, takže je jen požadavkem spravedlnosti, aby dnes místní přídavky byly zvýšeny na základě vyšetřených skutečných drahotních poměrů.
Budeme se také jako strana zasazovati o odstranění nesociálního ustanovení prosincového zákona o nestejném honorování státních zaměstnanců proto, že se jeden oženil o několik dní dříve nebo později, než druhý. Tato nejednotnost působí mezi státními zaměstnanci mnoho hořkosti.
Bude také potřebí, aby se věnovala zvýšená pozornost státním zaměstnancům na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Konají tam službu těžkou, často nebezpečnou, a je proto jen věcí nutnosti a politické moudrosti, aby se vyhovělo jejich dvěma kardinálním požadavkům, totiž přiznání slovenské a podkarpatoruské
výhody, jakož i stabilisaci drahotních přídavků. Nestejné přiznávání slovenské a podkarpatoruské výhody u různých resortů, dokonce i v rámci jednotlivých resortů způsobí nespokojenost v řadách státních zaměstnanců, způsobí anarchii, již odstraniti je v zájmu státním. Bude to účelné, rozumné, když bude přiznána tato výhoda generelně, a budou-li vyňati z této výhody jen ti, kteří jí ze zvláštních důvodů nezaslouží, a ne, aby se to dělo jako dosud, aby slovenská a podkarpatoruská výhoda byla udělována individuelně a libovolně.
Při této příležitosti vyslovujeme vřelé přání, aby exponovaní úředníci na Slovensku a Podkarpatské Rusi snažili se žíti s národem a s domácím úřednictvem, aby nebyli cizím trnem mezi slovenským a podkarpatoruským lidem. Na druhé straně zase bychom si přáli, aby byla po zásluze ceněna práce té veliké většiny úřednictva, která na Slovensku a Podkarpatské Rusi pracuje s obětavostí a láskou.
Zavedení sociálního pojištění nemocenské ho pro státní zaměstnance je dalším všeobecně naléhavým požadavkem a je starým dluhem vlády ke státním zaměstnancům, zejména nyní, kdy následkem podvýživy a poválečného strádání trpí státní zaměstnanci mnoho nemocemi. Upozorňuji na nedávnou výstražnou statistiku dra Fischera, kde mluví o tom, jak řádí dnes tuberkulosa mezi zaměstnanci vojenskými. Dnes nemá státní zaměstnanec často na léky a nutné lékařské ošetření. Předloha o nemocenském pojištění státních zaměstnanců byla podána již jednou, v r. 1920, přišlo se později na určité chyby, dosud však marně čekají státní zaměstnanci na uzákonění této předlohy. Není možno dotýkati se dnes specielních otázek a bolestí různých kategorií. Jen letmo dotknu se snad jedné, o které bylo v poslední době dosti diskutováno, zlepšení platů soudcovských. My pozdravujeme tento projekt. Pozdravujeme jej proto, poněvadž až dosud byly soudcům přidělovány přídavky, což bylo odvislo od přednostů, a tím byla přece jen do jisté míry ohrožována neodvislost soudcovská. Pozdravujeme to, že mají býti zlepšeny poměry soudcovské, také z toho důvodu, že víme, že skutečně soudcové jsou velmi přetíženi. Mohu říci, že se dívám s úctou na práci soudců na př. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, za jakých těžkých poměrů oni tam pracují. Ale na druhé straně musím prohlásiti, že bychom považovali za nespravedlnost, aby byla prováděna jen právě úprava poměrů soudců, a aby jiné skupiny téže kategorie byly ponechány v dosavadním stavu, neboť nedostatek sil ve státní službě technické, lékařské i ve státní službě finanční ukazuje dostatečně k tomu, že jest třeba úpravy i tam. Pro všechny ty, kdož dělají těžkou službu na hranicích, žádáme zvláštní hraniční přídavek. Je nemožno odkládati také vyřízení strážního přídavku pro dozorce vězňů a jich definitivní zařazení mezi vyzbrojené strážní sbory, kam patří. Pomůže se dozorcům a uspoří se placení za hodiny přes čas. Nutna jest zákonná úprava poměrů cestmistrů a cestářů.
Sociálně-demokratická strana jest si dobře vědoma toho, že s úpravou poměrů státně-zaměstnaneckých souvisí těsně i úprava zaměstnanců samosprávy - tu se budeme domáhati doplnění § 19 prosincového zákona - i všech ostatních zaměstnanců veřejných i soukromých, jichž poměry se upravují namnoze podle požitků a poměrů státních zaměstnanců. Zproletarisovaní státní zaměstnanci tvoří dnes zároveň s dělnictvem velkou armádu pracujících, v níž musí zaměstnanci společně s dělnictvem usilovati o to, by finanční sanace státu nedala se na účet sociálně nejslabších. Jak úzce jsou spojeny také zájmy státních zaměstnanců a dělnictva, ukazuje právě prosincový zákon s redukcí platů státního zaměstnanectva. Tato redukce byla signálem ku všeobecnému snižování mezd v celé republice. Státní zaměstnanci měli by si vzíti v mnohém příklad z dělnictva, budou si musiti vzíti příklad zejména ze solidarity dělnictva. Dnes, když někde mají bídu, na př. pomocní dělníci, jako nedávno na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pomocní dělníci stavební, stávkují v jejich prospěch i profesionálové. U státních zaměstnanců při 170 organisacích státně-zaměstnaneckých, s organisacemi veřejných zaměstnanců při téměř 300 organisacích zaměstnaneckých jedna organisace závidí často druhé tu její bídu, jedna organisace paralisuje často práci druhé. Včera prohlásil ministr financí, že je nutno dojíti k uspokojivému bytí státního zaměstnanectva, že je to sice problém těžký, ale že se dá při rozumné rozvaze a dobré vůli řešit a že se musí řešit. Podškrtáváme tato slova a zdůrazňujeme je ještě jednou. Ovšem jsem přesvědčen o tom, že definitivní úpravu státně-zaměstnaneckých poměrů bude možno rozřešiti tenkráte, až bude provedena pronikavá reforma státní, reforma branná. Příliš jednoduchá a primitivní jest nám rada o propouštění velikého počtu zaměstnanců a dobrém honorování zbylých. Za nynější těžké hospodářské krise může stát propouštěti zaměstnance jen tenkráte, budou-li míti možnost zaopatřiti si místa jinde, jinak by se jen rozmnožily řady nezaměstnaných a neodpomohlo by se celku.
Končím slovy, jež byla pronesena již jednou řečníky naší strany v parlamentě při nedávném projednávání finančních předloh: Československá sociální demokracie má veliký zájem na úpravě státně-zaměstnaneckých poměrů a na existenci státních zaměstnanců nejen jako strana, nýbrž i z důvodů státních, ježto správa státu nemůže býti dobře obstarávána strádajícím zaměstnanectvem a zřízenectvem. Doufáme, že, když se našly prostředky pro sanování zruinovaného hospodářství bank a průmyslových podniků, že se také najde úhrada a prostředky pro ty sociálně utištěné a trpící, k nimž dnes náležejí i státní zaměstnanci. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. Szentiványi.
Posl. Szentiványi (maďarsky): Veľavážené dámy a pánovia! Minulý rok priniesol v politike Europy veľavýznamné udalosti. Eště len pred rokom spravovala politika francúzska, ktorá sa orientovala duchom Poincarého. Sväz národov tak ako výkonný orgán svojich snáh. Táto politika niesla na sebe všetky poznatky imperializmu, ba militarizmu. Vernou oporou a sledovateľom tejto politiky bol tiež pán minister zahraničia, ktorý tie rôzné spojenecké smluvy a vojenské konvencie jednu za druhou sriaďoval, ktorých účelom je na starých základoch a pomocou bajonetov zabezpečiť tie tvorby, ktoré jestvujú od niekoľko rokov na mape Europy. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Pád tohoto smeru ako aj nastúpenie vlády anglickej robotníckej strany postavily pána ministra zahraničia a celú jeho politiku pred také problémy, ktorých riešenie vôbec nezdálo sa byť jednoduchým. Iní ľudia a iné názory dostaly sa k vláde v tomto koncerne, ktorý spravuje osudy Europy, ba možno riecť osudy celého sveta. Pán minister zahraničia dľa svojho starého zvyku vyriešil tieto problémy svojou výtečnou schopnosťou prispôsobiť sa. Pán zahraničný minister síce popiera, žeby bol len niečo zmenil na svojej politike, avšak z jeho expozé je to veľmi patrné. Vo svojom expozé hovorí o mierumilovnosti Aristotela, a potom o tom, že aj kráľovia českí urobili mnoho v záujme mieru a konečne konštatoval, že československá politika hľadala vždy len mier a je tedy veľ i prirodzeným, že tie nové myšlienky, ktoré sa dostaly posledne vo sväze národov k nadvláde a utvorily ženevský protokol, boly vlastne už dávno pojaté v myšlienku pána ministra zahraničia ako aj starých československých mierumilovných kráľov. Je tedy veľmi prirodzené, že mohol docela kľudne konštatovať, že jeho dosavádné stanovisko sa nezmenilo, ba že úplným právom si môže snáď vindikovať aj iniciatívu.
V expozé pána ministra zahraničia dominuje výklad ženevského protokolu a podobne odôvodnenie toho, prečo bolo treba a prečo musel s ním súhlasiť. Predchodzie udalosti do kazujú, že pán minister zahraničia chcel v ženevských pojednávaniach v europskom koncerne hrať nejaký zástoj a bol tedy nútený, aby podporoval akciu spoločnosti národov, smerujúcu ku zaisteniu mieru, poťažne aby s tým súhlasil a tým aby sa umiestil v nových pomeroch.
Pán minister zahraničia riekol, že ženevský protokol je dôležitým obzvlášte pre menšie národy, ktorých geografická poloha je nebezpečná. Vzpomínam si na to, že v prvých rokoch môjho mandátu učinil som v tomto ohľade vyjadrenie a nasledujúci pán rečník posl. dr. Dérer veľmi sa indignoval a povedal, že Československá republika ako strategicky, tak aj geograficky má veľmi výhodnú polohu. Pán minister zahraničia pripojil sa teraz k môjmu názoru.
Ženevský protokol sám obsahuje veľa chýb; veľa otázok v sporných prípadoch štátov medzi sebou nechá úplne otvorené a vôbec veľmi je vzdialený toho dokonalého diela, ktoré sa snaží dosiahnuť veľmi ctihodného a humánneho cieľu, totiž odstranenia hrôzy vojny na večné veky. Akokoľvek musím uznať europský význam spoločnosti národov, predsa musím konštatovať, že Europa a vôbec povedzme celé človečenstvo pri riešení najťažšieho problému ľudstva, t. j. otázky vojny alebo mieru dnes ešte nehrá ten zástoj, ktorý by činil výslednou snahu po ustálení mieru, a síce z toho jednoduchého dôvodu, poneváč stvorenie mieru nezávisí výlučne a jedine od smlúv sjednoťujúcich značnú čiastku štátov na zemi a smlúvy tieto, i keď nadobudnú veľkej morálnej váhy tým, že sú ujednané určitou veľkou časťou štátov, budú pre ľudstvo znamenať opravdovú a vážnu silu iba vtedy, keď štáty Europy a celej zemi budú si vo svojej politike vážiť predovšetkým všeobecnú spokojnosť národov a rôznych spoločenských vrstiev. Túžba po pokoji, po pokojnej práci je dominantnou linajou duševného hnutia veľkých más. Hrôzy svetovej vojny, ktorú sme zažili, ešte sú v živej pamiatke národov Europy. Príležitosť nikdy nebola vhodnejšia k tomu ako dnes, aby túto náladu národov a túto všeobecnú a všade sa ukazujúcu túžbu využili v prospech mieru človečenstva a pokoja Europy tí, ktorí dnes majú oťaže vlády v rukách a pôsobia rozhodujúcim vlivom na politiku Europy.
Snaha po zaistení mieru nie je dnešného dáta. I v najstarších dejinách nachádzame také úmluvy medzi panovníkmi, ktorí si to vytýčili za účel. Že za dnešných pomerov sa tak zovrubne zabýva s touto otázkou medzinárodná politika a verejnosť, toho dôvodom je tá nálada veľkých más, ktorá opanúva veľkú časť ľudstva. Druhým dôvodom toho však je spoznanie toho, že v organizme dnešnej Europy nemožno najsť prirodzené dôsledky mieru a že stvoritelia novej Europy budú môcť dnešný mier udržať len na čas tým spôsobom, jestli vybudujú spoločnosť národov v takomto smere ako ochranný organizmus proti vojne.
Avšak cele prirodzené je, že politickí pohlavári Europy s obavami hľadia na dielo, ktoré utvorili. Plným právom boja sa o mier, lebo veď mierové smluvy obsahujú tak ohromne násilné územné a iné ustanovenia, ktoré činia naprosto nemožnými konsolidáciu a mierné nažívanie založené na spokojnosti národov.
Vari ktoré z kautél mieru sú cennejšie? Či tie, ktoré založia svet na prísne prevedené právo sebaurčenia a na rovnoprávnosť, alebo tie, ktoré sú založené na smluvnom diktáte víťazov?
Politikovia Europy musia uznať, že zárodky vojny zasadané sú v mierových smluvách a že tie ctihodné snahy, ktorými sú vedení členovia spoločnosti národov so zápalom pre túto ideu a ktoré chcú spoločnosťou národov zaistiť pravý mier, nedosiahnu tohoto cieľu a neumožnia trvalú, pokojnú mierovú prácu človečenstva. Mierové smluvy naprosto oprávňujú k týmto obavám a k obave od novej vojny.
Nie jedonkrát sme mali príležitosť konštatovať, že striezlivé ľudstvo právom bolo by očakávalo od mocností uzavierajúcich mier, aby tieto použili k odstráneniu hrôz svetovej vojny zakončenie tejto svetovej tragédie a aby vymietili z ľudskej mentality to falzifikované nazeranie, ktoré môže sa menovať matkou týchto mierových smlúv - že jestvujú národy, ktoré porušujú mier a tieto treba potrestať.
Opakujem, že veľmi oceňujem prácu spoločnosti národov. O europskej významnosti ženevského protokolu nelzä pochybovať, avšak tento pokladám len za prvý krok na tej ceste, ktorá docela iste povedie tam, že sa najdú smelí jednotlivci človečenského smýšľania, ktorí budú museť konečne zjavne sa vysloviť, že bez vážnej a poctivej revízie mierových smlúv a bez odstránenia nespravedlností nelzä pravú mierovú prácu vykonať, nelzä plevel vojny vypleniť a stvoriť trvalý mier. Dokiaľ budú štáty, ktoré budú chceť idee vyjadrené v myšlienke spoločnosti národov postaviť do služieb svojich imperialistických cieľov a dokiaľ prevaha týchto štátov bude udávať smer práci spoločnosti národov, dotiaľ budeme museť spatrovať vo spoločnosti národov iba výkonný orgán nespravedlností.
Pán minister zahraničia v priebehu svojej reči konštatoval, že otázka odzbrojenia je jednou z najdôležitejších a najťažších otázok. Dľa jeho názoru stala sa kontroverzia, keď zástupcovia jednotlivých štátov požadovali úplné odzbrojenie. Nie som priateľom nerozumného pacifizmu, avšak musím konštatovať, že nakoľko som bol vstave pozorne sledovať pojednávania, v otázke odzbrojenia nelzä hovoriť o kontroverziach, lež o tom, že tí členovia spoločnosti národov, v ichž štátoch previedlo sa násilné odzbrojenie prez zpustošenie civilizácie a vyvolanie hospodárskej biedy, plným právom požadovali rovnoprávnosť aj v tejto otázke.
Politická činnosť na kontinente musí byť pokladaná za trvalú otvorenú alebo krytú ruvačku medzi národami víťaznými a podľahnuvšími. Podnecovanie zášti medzi jednotlivými národy Europy je zhusta jediným prostriedkom taktickým v záujme popularity a moci politiky, na miesto toho aby sa opatrenia, ktoré k zášti podnecujú, zrušily a aby civilizovaná europa stala sa jedinou sjednotenou a silnou mocnosťou k tomu účelu, aby sa čelilo na východe sosilneniu komunizmu, ktorý predchádza z jednej kríze do druhej a aby sa učinily príslušné opatrenia proti ďalšiemu šíreniu boľševizmu, ktorý ničí všetky veľké tvorby civilizácie.
Pán minister zahraničia naviazal styky s novým ovzduším spoločnosti národov. So záujmom očakávam, ako sa zachová a ako sa umiesti v tom novom smere, ktorý ovláda časom spoločnosť národov v otázke menšín. O týchto otázkach sa pán minister zahraničia tuná doma len zriedka vyjadruje, možná že preto, lebo položenie menšín pokladá ešte vždy za výlučnú vnútornú záležitosť štátov. So záujmom očakávam, ako sa umiesti v europskom koncerne vtedy, až otázka národnostných menšín bude definitívne vyhlásená za otázku povahy medzinárodnej - čo sa aj docela iste stane - a až spoločnosť národov sriadi tie neodvislé súdy, ktorých myšlienka už dávno je zrodená v hlavách medzi národných právnikov a pred ktorým budú krivdy menšín sanované a ich práva činnosťou týchto neodvislých súdov ustanovené. Pán minister zahraničia nepokladá za potrebné, aby premluvil o medzinárodných vzťahoch vecí menšinových, ačkoľvek politická múdrosť by doporučovala, aby v týchto otázkach zaujal jasné stanovisko, obzvlášte keď republiku udržujú zväčša národnostné menšiny, i vtedy, keď sme my z radu tak zv. štátotvorných vylúčení.
Dľa môjho vedomia pán minister zahraničia v cudzozemsku, tak naposledy v Ženeve, kde čo do menšinových práv a správy menšinových národov postretol sa tak rečeno s nepríjemným interesom, snaží sa po každé dokazovať, že položenie národnostných menšín v Československu je výborné, že je v každom ohľade bezvadné a nakoľko sa takéto sťažnosti vyskytujú, vychádzajú len z deštruktívnych iredentistických živlov, avšak v ľude nenadídú na pôdu.
My ako zástupcovia maďarskej národnostnej menšiny chceme v medziach tohoto štátu provodzovať aktívnu a vecnú opozičnú politiku a činíme tak, keď konštatujeme, že deštrukcia hospodárskych a osvetových síl národnostných menšín prevádza sa zjavne. K čomu smerujú pozemková reforma, akcia válečných pôžičiek a iné hospodársko-politické vládne akcie? K čomu smeruje manipulácia s kultúrnymi otázkami, nedostatok maďarskej vysokej školy, nevydanie prevádzacieho nariadenia k jazykovému zákonu, nové rozdelenie správnych a súdnych okresov, zničenie národnostných menšín v jednotlivých administratívnych a iných samosprávnych orgánoch?
Pán minister zahraničia má za to, že je ozbrojený okuliarmi politickej providencie. Jestliže je jeho politická moc opravdu tak veľká, akou ju so záľubou predstavuje, bol by povinný brať poctive a úprimne na zreteľ požiadavky menšín.
Pán minister zahraničia teraz po prvé zmienil sa niekoľko slovami o obchodných a hospodárskych otázkach. Hospodárske položenie musí mať na zahraničnú politiku veľký vliv a tieto dva momenty musia byť úzko spojené. Pán minister zahraničia povedal, že obchodné smluvy uzavierajú sa podľa programu presne a prísne vypracovaného. Konštatujem že tento program je nesprávny. Že prečo je nesprávny, v tomto ohľade dovoľujem si poukázať na to, že takmer každé odvetvie hospodárskeho života zápasí a najväčšími nesnádzami. Životnou potrebou Československého štátu a československého života hospodárskeho je, aby mohol svoje priemyslové i poľnohospodárske výrobky umiestiť na cudzozemskom trhovisku. V tomto ohľadě možno rôznymi metodami pracovať. Avšak nesprávnou zahraničnou politikou nemožno uzavierať obchodné smluvy. Aby ohromný prebytok priemyselnych produktov mohol byť exportovaný, možno docieliť len tak, jestli bude zľavnená produkcia.
Československá vláda podľa jej dnešnej politiky chráni priemysel vysokými cly. Táto colná ochrana má za následok, že prez tunajšie vysoké výrobné náklady môžeme zpeňažiť naše priemyslové produkty v tuzemsku a v niektorých súsedných alebo v priateľských štátoch. Avšak sú tiež štáty, ktoré produkujú ľavnejšie, čím československý priemysel stáva sa exportu nemožným pre vysoké produkčné náklady.
Dľa môjho presvedčenia bolo by treba zľavniť produkčné prostriedky, čím by bolo umožnené, že poľnohospodárska produkcia bola by všade čo najväčšia a jej produkty budú môcť byť vyvezené. Jestli namieta sa proti tomu, že ľavná produkcia mohla by byť privodená len snížením pracovných mezd, nesmieme zabúdať na to, že jestli bude pracovať ľavnejšie priemysel, budú ľavnejšie aj články všeobecnej potreby.
Pán minister zahraničia však nezmieňuje sa o snížení produkčných nákladov a tým aj o zveľadení vývozu. Iným riešením by bolo, keby priemyselné a hospodárske clá boly uvedené v paritný súlad. Avšak ani o tom neslyšíme nič pozitívneho ani od pána ministra zahraničia, ani od ostatných členov vlády.
Vzdor tomu, že život verejnohospodársky ocitá sa od roku 1922 v krízi, dane predsa neprestajne rastú. Krízu nastalú v roke 1922 lzä pripočítať valutárnej politike československého štátu a prezprílišnému vyháňaniu ceny československej koruny do výšky. V prvom rade pričítať lzä to politike Rašínovej, ktorá je najlepšie charakterizovaná tým pyšným výkrikom československých štátnikov "naša koruna". Vysoká valuta priniesla síce nejaký osoh, mala vliv na štátne hospodárenie, lebo v reláciach cudzozemských a pri splácaní pôžičiek mohla byť výhodne využitá, avšak je bez pochyby, že osohy tieto išly na kožu československých štátnych občanov. Svojho času, keď sa to stalo, hovorili sme o tom, že štát tento je vlasťou bohatej krajiny a chudobných občanov. Dnes možno konštatovať, že kríza zostala trvalou.
Štát zápasí stále s finančnými a hospodárskymi nesnádzami, ráčte len pozorne sledovať expozé pána ministra financií a presvedčíte sa, že veľkú časť súkromného kapitálu, ktorý by mal byť použitý v poľnom hospodárstve okupoval pán minister financií sám, čím verejné hospodárstvo dostalo sa do kríze. Táto finančná politika povedie za krátky čas tam, že zchudobnie aj štát sám, aj občania. Mne sa vidí, že pán minister zahraničia nekladie veľkú váhu na to, aby priemyselné a hospodárske clá boly v junktime.