Pokud náš stát potřebuje zabezpečení pro každý případ, jsme ovšem také my pro to, aby státu toto zabezpečení po stránce vojenské bylo dáno v takové míře, jak je potřeba. Pan ministr zahraničních záležitostí nám velmi instruktivně vylíčil skutečný význam ženevské dohody, resp. ženevského Protokolu a vylíčil nám také těžkosti, které budou s jeho uskutečněním a provedením spojeny. Velmi správně bylo zejména vytčeno, že odzbrojení nelze provésti, dokud se nepodřídí příslušné státy arbitráži, to jest smírovému vyřizování a povinnému podrobení se rozsudku mezinárodního smírčího soudu, pokud nebude zde jistoty, garancie, dávané t. zv. garančním Paktem, který má býti zárukou pomoci napadenému, a pokud nebude zde možnosti provésti trestní sankci proti těm, kteří se nepodrobí rozsudku mezinárodního soudu.
Uvítali jsme rádi, že první z velkých mocí byla to Francie, která bezpodmínečně podepsala ujednání ženevského Protokolu, a že to byl právě náš p. ministr dr. Beneš, jako zahraniční representant našeho státu, který měl lví podíl na pracech, spojených s tímto jednáním v Ženevě - poněvadž tím zajisté provádí jen to, co ode vždy náš národ má ve svém ideálu a ideích - pracoval soustavně, vědomě a programově k tomu, abychom byli zúčastněni na zabezpečení a zajištění světového míru. To jest ctí nejen pro něho, nýbrž pro celý náš stát, že právě my, jako národ poměrně menší, v této záležitosti jsme vyvinuli takovou iniciativu, která je všeobecně mezi všemi státy a národy na veřejném mezinárodním foru uznávána.
Souhlasíme a rádi jsme uvítali, že také náš stát, resp. náš pan president podepsal 28. října ženevský Protokol. Budeme hlasovati pro schválení jeho ve vědomí, že se tím posiluje existence a budoucnost Československé republiky a československého národa. Nemáme žádných dobývačných a imperialistických ambicí. Chceme klid a mír, klidný vývoj, chceme pracovati pro svůj národ a republiku. Chceme mír proto, že si chceme udržeti svou státní samostatnost jako národ, chceme mír proto, že jako produktivní složka národa máme nesporně existenční zájem, aby byla podporována konsolidace a klidný politický vývoj zahraniční i domácí, aby byla dána možnost následkem toho také hospodářské prosperitě produktivních vrstev v tomto našem státě.
Pokud se týče našeho poměru k Francii a Malé Dohodě, uvítali jsme zvýšení naprosto přátelských a spojeneckých styků s těmito státy ve vědomí, že právě v tomto spojenectví Československá republika a representant naší zahraniční politiky nabývá většího významu a většího vlivu na mezinárodním foru, jsa opřen právě o státy ostatní. Naše Československá republika nemůže býti posuzována jako stát 14milionový, nýbrž jako stát, který je spojen s jinými státy, representujícími dohromady 40 milionů, po př. s Francií 80 milionů občanů, a tu zajisté význam našeho státu se tímto způsobem neobyčejně zvyšuje.
Chápeme, že máme v tomto spojenectví také určité risiko, ale, dámy a pánové, jinak to není možné. Nějaké risiko jsme za tyto výhody převzíti musili. Nemůžeme býti nadchnuti pro politiku, kterou zde propagovali pánové s německé strany, abychom byli isolováni, opuštěni ode všech. My musíme hledati spojenectví na základě spojeneckých smluv, jejichž smysl právě jest a musí býti docílení a zabezpečení míru a jejichž konečný smysl musí býti: přiměti všechny ostatní státy k téže idei, k témuž podnikání, aby také ony spolupracovaly na zabezpečení všeobecného míru. To se má státi Společností Národů. Právě tím, že jsme spojeni s Malou Dohodou a Francií, máme přiměřeně větší vliv, než kdybychom byli osamoceni. Je to plus naší politiky, která vede k tomu, abychom svoji existenci zabezpečili.
Pokud se týče našeho poměru k jiným státům a zejména k Polsku, prohlásil jsem již minule, že si přejeme, aby s Polskem byly navázány co nejdříve nejen obchodní styky a obchodní smlouva, nýbrž i styky spojenecké. Chápu, že za dřívější situace polské republiky a zejména velkého sporu Polska se sovětským Ruskem byli bychom museli snad převzíti v případě spojenectví závazek eventuelního zákroku, i vojenského, na obranu republiky Polské v případě napadnutí se strany Ruska. Za takové spojenectví ovšem by bylo těžko lze se přimlouvati, abychom takové risiko na sebe brali. Myslím však, že poměry se utvářily tak, že toto nebezpečí snad již do velké míry minulo a že v Polsku přišli také již k názoru, že jejich politické i hospodářské zájmy se nekřižují se zájmy našimi a že i se stanoviska národní slovanské politiky by bylo jistě doporučitelno, aby Polsko i Československo tvořilo státy spojenecké.
Pokud zahraničních smluv s jinými státy se týče, uvítali jsme, že máme již s tolika státy uzavřeny dosti výhodné obchodní smlouvy. Neradi však vidíme, jestliže smlouvy stávají se předmětem sporů politických ve vládních stranách a jestliže právě pro tyto rozpory třídní ve vládních stranách odkládá se uzavření a schválení obchodních smluv se státy, na něž jsme odkázáni se svým vývozem, jak tomu bylo posléze s Italií. Na obchodních smlouvách má zájem nejen velký a těžký průmysl, nýbrž také živnostnictvo a dělnictvo, resp. tedy produktivní, pracovní vrstvy občanstva v republice vůbec. Jestliže obchodními smlouvami umožní se otevření zahraničních tržišť pro naše výrobky průmyslové, umožní se jednak také živnostníkům, aby svou výrobu specialisovali a organisovali se pro vývoz specielních výrobků na cizí tržiště do zahraničí, a za druhé umožňuje se průmyslu, který je zařízen na export, zvýšiti výrobu a vrhnouti se na zahraniční tržiště a tím uvolniti domácí trh střední a malé výrobě, resp. se tím nepřímo podporuje domácí výroba našich živností a menších průmyslníků, podporuje se produktivnost a zaměstnanost našeho dělnictva. Je nesporno, že na správné politice zahraniční máme existenční zájem a že si přejeme, by v ní bylo pokračováno systematicky tak, abychom se všemi státy, pokud to možno, byli v nejpřátelštějších poměrech, abychom mohli získávati nová tržiště pro vývoz našich výrobků.
Pokud se týče agrárních, zemědělských cel, o nichž bylo také s těchto míst mluveno, je třeba zdůrazniti a uvítati prohlášení mluvčího strany agrární, kol. posl. dr. Hnídka, který prohlásil, že agrární cla nesmějí znamenati zdražení potravin. Je-li to pravda, pak jistě není příčiny, aby se nevyhovělo volání zemědělských kruhů po paritě, pokud se týče ochrany zemědělské výroby stejně s výrobou průmyslovou. Pochybuji však, že v praksi se dá tato zásada opravdu uplatniti, že by agrární cla neznamenala značné zdražení potravin.
V otázce dalšího provádění zahraniční politiky obchodní dovoluji si opětně přednésti již známý požadavek, aby jej p. ministr zahraničních záležitostí laskavě vzal opětně v úvahu, aby totiž do zahraniční služby angažoval vedle politických odborníků více odborníků z řad obchodnických, abychom vedle dobré politiky zahraniční, pokud se týče zahraniční politiky mezinárodní, měli také dobré a rychlé zahraniční obchodní smlouvy, aby na nich pracovalo více odborníků obchodních, kteří by nám mohli získávati a dobývati nová odbytiště, poněvadž myslím, že hlavní smysl naší zahraniční politiky je dobytí zahraničních tržišť. V tom směru ovšem bude musiti náš exportní průmysl a živnosti podepříti také finanční politika našeho státu. Máme-li dobýti zahraničních tržišť v té míře, abychom mohli plně zaměstnati naše podniky, bude nutno, aby také naše výrobky, pokud se týče cen, byly schopné konkurence s výrobky jiných států. V tom směru bude nutno, aby hospodářská politika státu byla vedena snahou snížiti co nejdříve veřejné dávky a dopravní poplatky, umožniti co největší a nejrychlejší mezinárodní styk odbouráváním celního řízení povolovacího, abychom také tímto způsobem mohli rychle opanovávati zahraniční trh.
Chápu, že snížení veřejných břemen bude podmíněno jednou nejdůležitější věcí, totiž snížením vydání na státní administrativu. Ovšem je a bude velmi těžkým oříškem, jak to provésti. Je nesporno, a uznávají to všechny strany a všichni politikové a národohospodáři, že administrativa naše je příliš nákladná, příliš drahá, že vydání to musí býti sníženo. Může však býti sníženo jenom tím způsobem, že počet státních zaměstnanců, vojáků a důstojníků bude musiti býti snížen, poněvadž jenom tímto způsobem můžeme docilovati úspory ve státních vydáních. Platů státních zaměstnanců za dané situace drahotní snižovati nemůžeme, poněvadž nenastalo zlacinění životních potřeb. Pokud se týče státních zaměstnanců, je podle našich názorů samozřejmo, že musejí míti takové sociální a hospodářské zabezpečení, aby mohli podle drahotních poměrů řádně sebe a své rodiny vyživiti. Platy státních zaměstnanců se musejí upraviti podle daných drahotních poměrů. Co však musíme odstraniti? Přílišný nadbytek veřejných zaměstnanců a přílišný nadbytek úřadů. Lidé, kteří z politické protekce byli politickými vládními stranami dosazeni do úřadů, nemajíce k tomuto úřadu ani kvalifikace, nemohou býti dále v úřadech fedrováni, nemohou býti do úřadů dále přijímáni. Nemůže se prováděti v úřadech jako dosud politika protekce a protekcionářství, nýbrž musí rozhodovati jedině odborná kvalifikace. (Výborně!) Je samozřejmo, že nemůžeme dnes v této době najednou propustiti a na dlažbu vysaditi několik desítek tisíců lidí, kteří jsou ve veřejných službách. To chápeme, ale, velectění, musí býti jedenkráte konec s tím, co bylo provozováno plných 6 let, aby se myslilo, že státní úřady jsou k tomu, aby vládní strany usazovaly do úřadů lidi nekvalifikované a zaopatřovaly je na účet republiky, na účet poplatnictva.
Pan ministr financí, a na to bylo nejvíce čekáno se strany státních zaměstnanců, byl velmi upiatý, pokud se týkalo jeho prohlášení, zda a jak budou upraveny platy státních zaměstnanců. Jsou totiž některé vládní strany, které hodně agitují právě tím heslem, že se budou musiti upraviti platy státních zaměstnanců, a chtějí z toho vyzískati politický kapitál. Pan ministr financí však docela chladnokrevně řekl, že se dosud nenašla úhrada na upravení těchto platů. Na úpravu a snížení správních vydání druhým opatřením, totiž snížením počtu státních zaměstnanců, nechce přistoupiti zase jiná strana, která v těchto státních zaměstnancích má dobré politické agitátory. Proto státní rozpočet nemohl býti snížen, ačkoliv se všeobecně uznává, že je příliš vysoký, poněvadž se státnímu zaměstnanectvu nechtěla říci pravda. Státního zaměstnanectva nebude moci býti v budoucnosti tolik, jako je, pravda, ale budou musiti býti platy státních zaměstnanců řádně upraveny tak, aby mohlo státní zaměstnanectvo svoje rodiny řádně živiti, aby nemusilo hledati vedlejší zaměstnání a tímto způsobem se vyživovati a znevážňovati stav, resp. státní úřady vůbec. Chceme míti spokojené státní zaměstnance, poněvadž ti jsou nesporně zárukou řádného a klidného vývoje našich administrativních státních poměrů, chceme, aby se jejich spravedlivým požadavkům v tom směru vyhovělo. Ovšem musí býti na zřetel bráno také to, že bude musiti býti přikročeno k reformě státní správy do té míry, aby byl odbyrokratisován náš příliš nákladný administrativní aparát.
Pokud se týká politiky zahraniční, z důvodů, které jsem uvedl, bude náš klub hlasovati pro schválení prohlášení pana ministra zahraničí dr. Beneše, poněvadž uznává tuto politiku za naprosto správnou a republice naší prospěšnou. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má nasledujúci rečník pán posl. Hrušovský.
Posl. Hrušovský: Veľactená snemovňa! Pán posl. dr. Juriga učinil včera v mene slovenskej ľudovej strany prejav, v ktorom zneuživší pamiatku 28. októbra a 30. októbra, zaútočil si na tento parlament, na československý štát, na prezidenta našej republiky a na českú vetvu nášho národa. V mene slovenských členov poslaneckých klubov československej sociálne-demokratickej strany robotníckej, republikánskej strany československého vonkova i československej strany socialistickej protestujem proti tomu (Výborně!), aby slovenská strana ľudová vyhlašovala sa za jedinú predstaviteľku osobitnosti slovenského národa a za jediného ochráncu jeho životného a sebaurčovacieho práva (Výborně!).
Do tohoto parlamentu prišli sme z volieb prevedených všeobecným, priamym a tajným hlasovacím právom a poslanci slovenskej strany ľudovej parlamentárne zastupujú iba minoritu slovenského ľudu. Keby sme aj brali do povahy posledné voľby na Slovensku, a voľby do žúp, i v takomto prípade volebné výsledky neoprávňujú ľudovú stranu k tomu, aby si tu zahrávala na reprezentantku väčšiny slovenského ľudu a tým menej na jedinú reprezentantku tohoto ľudu. (Výborně! Potlesk.)
Páni z ľudovej strany po šesťročnom trvaní demokratickej našej republiky mali by si už raz odvyknúť od takého falošného hodnotenia seba samých, ktoré je dôkazom ich nedemokratičnosti.
Nakoľko sa týka výroku pána posl. dr. Jurigu, že 30. október je so strany českej verejnosti a so strany vlády ponižovaný, tak tento jeho výrok protiví sa pravde, lebo pravda je, že tak Národná Rada československá, ako aj denná tlač vzpomínaly pamiatky toho dňa, a vláda nariadila, aby na všetkých školách pri oslavách 28. októbra bolo vzpomenuté aj pamiatky 30. októbra. Inak umelé vnášenie rozporov do veci pamiatky 28. októbra a 30. októbra, tak ako to urobil pán posl. dr. Juriga, je dôstojným jarmočného tónu celého jeho prejavu. (Tak jest!)
My celkom otvorene vyznávame, že 28. október má pre celý československý národ a tiež i pre jeho slovenskú vetvu nepopierateľne väčši význam, než 30. október. 28. októbrom vznikol Československý štát pred celým svetom so všetkými atribúty suverénneho štátu. 28. októbra národ v zemiach historických prevzal vládu do svojich rúk, kdežto 30. októbra na Slovensku nebolo ešte nič prevzaté. Isté je, že prevrat z 30. októbra má svoj veľký význam a nechceme ho nijako podceňovať. Ale tento deň nemôže byť považovaný za deň, ktorý by Slovensko bol fakticky oslobodil zpod moci maďarskej. Bolo treba ešte celých týždňov a mesiacov, bolo treba ešte príchodu českých vojakov, aby Slovensko bolo oslobodené.
Slovensko bolo oslobodené iba v posledných dňoch roku 1918, keď obzvlášte pomocou italských legionárov boly oslobodené Košice a Bratislava. Medzi týmito legionármi, ktorí pospiechali oslobodiť Slovensko, bolo 500 Slovákov, ostatní boli Česi. Toto vzpomínam jedine z toho dôvodu, aby som upozornil na ten ľví podiel, ktorý mali Česi pri oslobodení Slovenska. A týchto českých vojakov ľud slovenský volal a sú doklady k tomu, koľko obcí a mestečiek slovenských vysielalo prosby o poslanie českého vojska a ako ľud vítal príchod českých vojakov s nadšením. To je historická pravda.
Pán posl. dr. Juriga si dovolil tvrdiť vo svojom prejave aj takú nepravdu, že oslávenie 28. októbra je slovenskému ľudu četníctvom natískané. Pravdou je, že 28. október na Slovensku je slávený s nadšením a zúčastnia sa jeho osláv aj samí ľudáci, ktorí ho tentokrát slávili vzdor rozkazu ľudoveckých vodcov a štvaniu ich časopisu "Slováka". Ostatne oslava 28. októbra je u nás zákonom ustanovená, za zákon tento hlasovali aj ľudáci a ani slovíčkom nestavili sa za osobitné oslavovanie 30. októbra.
Pán posl. dr. Juriga má čudný pojem o príčinách vzniknutia Československej republiky a veľmi sa mýli, keď hovorí, že jednou z týchto príčin bola dekláracia z 30. októbra. Dľa nášho náhľadu príčiny vzniknutia Československej republiky sú o mnoho závažnejšie. Príčinami tými je utrpenie národa, žalárovanie československého ľudu a preliata krv legionárov, preliata vtedy, keď páni, ktorí sa dnes robia tak citlivými v otázke svätenia 30. októbra, žehnali zbraniam rakúsko-uhorským k víťazstvu a k ďalšiemu ujarmeniu národov. (Výborně!)
Je pravda, že martinskú deklaráciu z 30. októbra učinili dobrí Slováci. Medzi nimi bol tam tiež pán posl. Hlinka a pán dr. Juriga. Ale treba konštatovať, že z iných poslancov a senátorov ľudovej strany nezúčastnil sa vynesenia martinskej deklarácie ani jediný. Prevážna väčšina účastníkov z 30. októbra nachádza sa dnes v tábore strán koaličných a stoja na ich stanovisku.
Pán posl. Juriga užíva veľmi často a rád označenia Slovenska ako "Slovenská krajina". Zdôrazňujeme, že táto terminologia je maďarského pôvodu a pochádza z nariadenia vlády Károlyiho, ktorým nariadením sa píše "Tótország", v uvodzovkách "Slovenská krajina". Keď už pán posl. Juriga chcel mať iné označenie než dosavádné, totiž Slovensko, mohol snáď predsa len užiť označenia, ktorého užívali takí významní mužovia ako Štefan Daxner, Michal Hodža alebo Hurban, ktorí užívajú v memorande podanom v r. 1861, mena "Slovenské okolie". Tak sa zdá však, že vodcom ľudovej strany je teraz milejšia terminologia irredentistická než stará slovenská. Prejav pána posl. Jurigu obsahuje ďalej veľmi odvážlivé, ale skrz na skrz falošné osvetlenie dekláracie z 30. októbra. Tvrdí totiž, že prvá časť dekláracie bola urobená len pre cudzozemsko hovoriac o československom národe v politickom smysle. To je nepravda. V deklarácii práve naopak je zdôraznená národná a kultúrne-politická jednota. Je tu zdôraznená nielen štátoprávne, ale aj ethnograficky z hľadísk, spočívajúcich na ethnickej jednote oboch vetví národa. Tým sa vyvracia sám o sebe onen taktický dôvod, ktorý chce verejnosti ľudová strana nadišputovať.
Ináčej táto jednota národná a kultúrne-historická bola zdôrazňovaná už dávno. Vzpomínam len na rok 1848. Bola však zdôrazňovaná aj pred bratislavskou porotou r. 1908 samým vodcom ľudovej strany pánom posl. Hlinkom, a bola zdôrazňovaná i tými mnohými oslavami pána posl. Hlinku v Čechách v oných časoch.
Nebol som účastníkom porád, z ktorých vyšla martinská dekláracia. Mal som možnosť sledovať túto vec len z vtedajších časopiseckých zpráv a hlavne z textu samej dekláracie a usnesenia samej slovenskej Národnej Rady. Hovorím však a tvrdím, že pán posl. Juriga, dľa ktorého bolo v Martine kompetentnými činiteli ustálené, že po 10 rokoch nastúpi pre Slovákov rozhodovanie o slovenskej autonomii v smysle, ako si to predstavuje pán posl. Juriga, považujeme za výmysel pána posl. Jurigu dotiaľ, kým neukáže, že podobné niečo je obsažené v deklarácii alebo v usnesení Slovenskej Národnej rady. Pán posl. Juriga oberal sa obzvlášte druhou časťou deklarácie, ktorú citoval nasledovne: "Úfame, že i náš snaživý a nadaný slovenský národ nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyvinovať a podľa síl svojich prispel k všeobecnému pokroku."
A pán Juriga k tomu dokladá, že touto druhou časťou deklarácie je jasne vyjadrená autonomná osobitnosť Slovákov. Nuž áno, pravda je, že tí dobrí Slováci, ktorí brali účasť na usnesení martinskom zo dňa 30. októbra, takto si predstavovali autonomiu slovenskú. Takto a nie ináčej a rozhodne nie tak, ako ju žiada dnes pod vlivom maďarského prof. Tuku sa nachádzajúca ľudová strana.
Všimnime si bližšie teraz, ako sa tento požiadavok deklarácie v praktickom živote v Československej republike uplatnil a uplatňuje. Slovenský ľud má práve taký pokoj, ako ostatné národy. Slovenský ľud nie je vylučovaný zo spolku národov, lebo má na medzinárodnom fórume zástupcu svojho nielen v osobe ministra zahraničia, zástupcu práve tak českej ako slovenskej vetve národa, ale aj doma rodených Slovákov, ako sú na pr. dr. Osuský a dr. Krno a viacerých úradníkov ministerstva zahraničných vecí. Slovenský ľud sa vyvinuje práve od vzniku Československej republiky podľa svojho rázu. Má vlastné školy v plnom počte a všetky zdroje kultúry sú pre slovenský svojráz ako konzervovanie vybudovaní celej zvláštnej inštitúcie štátnej, sú tu štátom založené spolky k pestovaniu slovenského umeleckého priemyslu atď. Bol to český profesor Polívka, ktorý s nevšednou horlivosťou a s obetavosťou sbieral slovenské povesti atď. Všetko sa podniká, aby československý štát prispel k pokroku slovenského ľudu (Tak jest!). To, čo bolo vykonané a čo sa dnes koná v obore školstva na Slovensku, musí vzbudiť priamo obdiv. Žiaľ, sú to práve vodcovia ľudovej strany, ktorí celou svojou zurivosťou dali sa do boja proti škole a tak v podstate oni vlastne prakticky pracujú proti autonomii slovenskej, ako si to deklarácia martinská predstavuje. (Výborně!)
Pán posl. Juriga hovorí o zfalšovaní martinskej deklarácie. Faktum je, že publikovaná deklarácia sa odchyluje od usnesenej deklarácie. Odchýlka táto nemá však ničoho spoločného s otázkou československej jednoty. Stala sa ona ako nutný následok prekotne sa ženúcich udalostí v októbri 1918, keď totiž v dobe medzi usnesením a medzi publikovaním sa stala známa na Slovensku nota Andrássyho z 27. októbra. Celá odchýlka spočíva v tom, že v publikovanej deklarácii stojí pasus, že Slováci uznávajú medzinárodný stav a jeho dôsledky vzniklé notou Wilsonovou a odpoveďou Andrássyho. Táto vsuvka nebola proti intenciám dekláracie a nie je v rozpore s ostatným textom a proti tejto vsuvke nikto neprotestoval, ba sám časopis pána posl. Jurigu, ktorý bol v Martine prítomný, celú takto opravenú deklaráciu slávnostným spôsobom uverejnil. Ľudáci ju takúto všade hlásali, ba sám pán posl. Hlinka v Ružomberku z radnice pred 15 tisícovým zástupom ju predčítal a prítomný ľud na tú deklaráciu prisahal. Keď pán Juriga, účastník martinských porád, dnes takto hovorí o falšovaní, tak musím ho len ľutovať.
Je úplne nesprávné tvrdenie p. Jurigu, že Slováci neboli prítomní na mierovej konferencii v Paríži. Fakt je, že konferencie zúčastnil sa zomrelý generál Štefánik, dr. Osuský, Škultéty, biskup Marián Blaho, dr. Markovič, paní dr. Turzová, Fedor Houdek a ja.
S rozhorčením odmietam ten výrok p. posl. Jurigu, ktorým vyhlašuje, že Slovensko je válečnou korisťou československého národa. Ako odvážlive, nezaslúžene a nespravedlive p. posl. Juriga vmetá urážky do tváre českému národu, dokazuje ten fakt, že pred niekoľko týždňami, keď dr. Juriga pri slávení päťročnej činnosti Štátneho pozemkového úradu vo správnom výbore prihlásil sa ku slovu, ač ho k tomu nikto nevyzval, tam "ako člen opozície", ako to výslovne vyhlásil, povedal, že slovenský národ je vďačný československej republike, že mu dáva zem a že dostal za krátku dobu trvania republiky viac, než jej dostal behom storočia predtým.
Ináč o tom, ako nevážne sa pánom z ľudovej strany jedná o oslavu 30. októbra svedčí tá okolnosť, že p. dr. Juriga dal vyhlásiť v úradnom orgáne strany, že na pamäť 30. októbra bude v ten den sláviť svätú omšu na hlavnom námestí v Bratislave. Miesto toho však prišiel do Prahy a po jeho jarmočnej reči slávil 30. októbra v buffete parlamentu. (Slyšte!) Omša sa neslúžila, ač úrady v tejto veci vyšly benevolentne poriadateľom v ústrety. Taká je dvojaká tvár pánov z ľudovej strany a tak nesvedomite štvú poľutovania hodné massy sohnané do ich tábora proti životným záujmom slovenského ľudu.
Som presvedčený o tom, že nastane deň, kedy slovenský duch rozpozná tie temné sily, ktoré dnes ešte mnoho Slovákov držia v otroctve duševnom a vynesie svoj prísny, spravodlivý súd nad tými, ktorí sa dali do služieb tých dušu národa ubíjajúcich sil. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. dr. Korláth.
Posl. dr. Korláth (maďarsky): Vážení pánovia! Vypočul som expozé pána ministra zahraničia, vyzváňané veľkou reklamou a z neho ako aj obzvlášte z toho celého radu zamlčaných, avšak fakticky prihodivších sa politických pokleskov, musím konštatovať, že česká zahraničná politika nemá určitej ideovej základny a koncepcie a preto dnes už nemá ani náležitej váhy a auktority. Zahraničná politika totižto nie je - ako si to azda pán dr. Beneš predstavuje - hračkou vo vzduchoprázdnom prostore, lež živou skutočnosťou, kde treba postupovať s mnohými faktory, avšak cieľuvedome a nie bez plánu.
Či je politika niektorého štátu správna, to sa poznáva na jej výsledkoch a nie na zahraničnom expozé. Podívajme sa tedy, kde sú tie výsledky českej zahraničnej politiky.
Položenie Česka už ani v rámci Malej dohody nemožno nazvať priaznivým. Panslavistické ciele totižto, ku ktorým dnes síce ešte nie dosť zjavne, avšak predsa len znateľne smeruje politika česká, prirodzene odcudzujú Rumunsko; tento fakt síce obe strany urputne popierajú, avšak my štátni občania - bohužiaľ - cítime, že zahraničná politika pána Beneša nemá ani toľko váhy a auktority pred spojencom, t. j. Rumunskom, aby mohla oprávnené záujmy svojich občanov ochraňovať. Príkladom na to je olúpenie tečovských 10 až 20 jutrových malých gazdov o ich pozemky za Tisou Rumunmi, ktoré olúpenie navliekli do rúška pozemkovej reformy a pri ktorom zahraničný rezort márne sľuboval českým štátnym občanom v Tečove, ktorí sú všetci najbiednejší chudobní roľníci, že ich bude podporovať. Zakročenie tohoto rezortu zostalo bez váhy a bez výsledku u udajného spojenca.
Divné je však, že pánu dr. Benešovi akiste pre jeho váhavosť a neurčitosť - nezdarilo sa zaistiť pre Česko ani len priateľstvo slavianskych štátov za účelom pestovania panslavistických ideí. Tu bude zaiste chybou, že vedúcou rolou, ktorú si Beneš a česká vláda v Malej dohode pre seba vindikovali, vyvolaná bola žiarlivosť Srbska a odcudzená bola samozrejme tiež srbská vláda a srbská verejnosť.
Nepozorujeme pražiadne priateľské city ani so strany Bulharska, ktoré vidí v rumunskom priateľstve nielen hrot proti Maďarsku, ale pokladá ho za také, ktorým slovanský brat Beneš aj posledne prehodil prez palubu ochranu záujmov Bulharska vzhľadom k Dobrudži oproti Rumunsku. Zkrátka aj tu môže byť príčinou odcudzenia len váhavosť a nedostatok cieľuvedomosti.
Antagonizmus medzi republikou a taktiež slavianskym štátom Poľskom je všeobecne známy prez všetky divadelné pretvárky vládnych mužov. Verejná mienka oboch týchto štátov stojí takmer nepriateľsky proti sebe, čo je však srozumiteľné, lebo veď tie úmysle, ktoré dôvodne alebo bez dôvodov českej vláde prišívajú, a medzi ktoré patrí tiež utvorenie priameho teritoriálneho spojenia medzi Českom a Ruskom, a to i za cenu obetí, prirodzene odcudzuje Poľsku, lebo veď uskutočnenie tohoto plánu znamenalo by pre ňu naprostú izoláciu.
Avšak sympatie alebo antipatie poľské nielen preto nemôžu byť ľahostajné pre Československo, lebo by to od neho požadoval francúzsky spojenec, veliteľ to a pán dr. Beneša, ale obzvlášte nie preto, lebo väčšiu cenu má dnes sympatia jestvujúcej už mocnosti, nežli nádej na utvorenie sa veľkého slavianského cisárstva, k jehož vôli stavia česká vláda v Podkarpatskej Rusi podporovaním ukrajinizmu, usadzovaním ukrajinských emigrantov do úradov a úradným podporovaním pravoalavizmu, ten most, ktorý má slúžiť k tomu, aby Československo prez Poľsko, rešp. východnú Halič, spojil s Ruskom.
Tiež v zahraničnej politike musí byť prvým postulát dneška a nie sen zajtrajška, lebo týmto snárskym honením, týmto snom po slavianskom cisárstve popudí proti sebe nielen dnešných pánov Ruska, ale rozohní proti sebe tiež verejnú mienku Poľska.
Avšak skúmajme, ako vypadá zahraničná politika republiky v orientácii k západoevropským štátom.
Česká zahraničná politika dosiaľ ešte vždy sa prispôsobovala rozkazom vydaným v Paríži. Avšak ešte ani tento vazalský zástoj nie je v stave zabezpečiť pre Česko úprimné priateľstvo a dôveru Francúzska. Aj toto má svoj výklad. Musíme len pomysleť na posledne uzavretú dohodu italsko-českú, v ktorej Česko pokladalo za potrebné zaistiť existenciu Trianonskej mierovej smluve, avšak pri tom - akiste nie bez úmyslu - zabudol v tejto dohode Beneš prízvukovať udržanie Versailského mierového rozkazu, aby si nezatarasil cestu k paktovaniu s Nemeckom, ktoré sa už berie na nohy a nerozohnil proti sebe Nemcov v republike. Tento bezpodmienečne obozretný čin však neuspokojuje Francúzov, ktorí by chceli v Československu a jeho militarizme spatrovať svoju baštu na východe.
Že aký je pomer Československa k Italsku, na to charakteristicky odpovedá italský poslanec Ciarlatini v jednom pražskom liste: "Italovia nikdy nezapomenú" - tak sa vyjadruje tento poslanec - "že Československé vlády postavily sa vždycky proti italským ašpiráciam. Pri dnešnom stave vecí" - hovarí ďalej - "musí Italsko v prvom rade zápoliť proti slavianskym ašpiráciam, smerujúcim k Jadranu. Poneváč však česká vláda je najaktívnejším propagátorom tejto panslavistickej ašpirácie, je samozrejmé, že záujmy týchto dvoch štátov sa naprosto križujú."
Anglická politika sa pramálo stará o machinácie československej zahraničnej politiky. Jestli tážeme sa však, aké city prechováva anglická verejnosť voči Československu, musíme citovať ten vehlasný prejav Lloyda Georgea, v ktorom Beneša, ktorý v anglicko-francúzskom konflikte povyšoval sa za smierčieho, nazval dotieravým malým človekom.
City pestované v anglickej verejnosti voči Československu charakterizuje ten norvózny nekľud, ktorým sa tam sledujú prepjaté ozbrojovacie akcie Československa, poneváč cítia, že sa to deje v záujme evropskej hegemonie Francúzska, ktoré je sokom Anglie. O sovjetoch je verejne známo, že neuznali pričlenenie Podkarpatskej Rusi k Československu a tedy ohrožujú integritu republiky.
Položenie je tedy také, že česká vládna politika, ktorá je váhavá a vo svojich bezplánovitých úmysloch akrokoch si odporuje, má ten výsledok, že Československo nemá dnes v Evrope, ako som poukázal, ani jediného priateľa a že ako naši najbližší súsedia, tak aj vzdialenejšie štáty rovnakým odcudzením a nedôverou hľadia na Československú republiku.
Politika táto je aspoň proti Maďarsku úprimne a nekryte nepriateľská. Musíme len sledovať tón československých vládnych listov, aby sme videli tú bezúzdnu agitáciu, to štvanie a tie obžaloby, ktoré sa páchajú z českej strany na Maďarsku. Usporiadanie hospodárskych pomerov medzi týmito dvoma štáty odkladá česká vláda už od rokov.