Pan ministr neřekl ničeho o otázce podunajské federace. To má patrně znamenati, že podunajská federace nemá v rámci jeho myšlení žádného místa. Přes to se stala o ní v posledních týdnech dvakrát zmínka, jednou v Ženevě, po druhé ve Vídni a bylo to ovšem popřeno. Dementi znamená málo, neboť takové plány musejí býti nejprve několikrát dementovány, i když jsou opravdu chystány, aby se s nimi masy seznámily, neboť teprve pak je lze uskutečniti. Nechci naprosto tvrditi, že takové plány nabyly snad již určitější podoby, zdá se mi však přes to, že se nynější, jistě nikoli všeněmecky smýšlející vládě rakouské nejeví býti nemožnými. Sněmovnu by jistě zajímalo, kdyby se dověděla, zda se pan ministr i nadále tak jako dříve k takovým plánům chová naprosto odmítavě, či zda myslí, že by přece jen byly uvážení hodné, předpokládajíc, že by bylo zaručeno české nebo aspoň slovanské přednostní postavení. To by se bezpochyby stalo, neboť národnostně vlažné Rakousko by v tom směru nekladlo jistě žádných překážek a dalo by se nadějí na předstírané nebo skutečné t. zv. hospodářské výhody na takový plán nachytati, i kdyby tím byla konečně pohřbena myšlenka připojení. Odpor Italie by nerozhodoval, poněvadž Francie by plán ten bezpochyby podporovala. Panství českého národa nad sudetskými Němci v podunajské federaci by nikterak neutrpělo, naproti tomu byl by nahrazen nejprve v hospodářském a později i ve vojenském směru slovanský koridor, o nějž Češi kdysi usilovali a jehož nedosáhli, mimo to mohlo by býti silně podporováno počeštění Vídně, takže s českého stanoviska by vlastně skorem všechny úvahy mluvily pro t. zv. podunajskou federaci. V jednotlivých vrstvách českého národa bylo by ovšem nutno překonati jistý duševní odpor, který souvisí se vzpomínkou na staré Rakousko-Uhersko, nebyl by však asi nepřekonatelný, ježto návrat Habsburků vývojem v posledních letech stal se pouhým strašákem pro děti. Avšak pro československý průmysl byla by podunajská federace znovudobytím ztracených odbytišť dokonce na úkor rakouských průmyslových odvětví. Že podunajská federace byla by se všeněmeckého stanoviska zavržitelná, je jistě správné, avšak pro česko-francouzskou politiku bylo by o důvod více, proč o federaci usilovati. Toto poslední nemohu ovšem o panu ministru věcí zahraničních tvrditi, avšak chápal bych to, kdyby tomu tak bylo, a to tím spíše, čím větší vzniká konkurence německé říše zvýšenou průmyslovou činností na základě Dawesových zákonů a tím spíše, když proces počešťování sudetsko-německého průmyslu pokračuje.
Lloyd George nazval kdysi pana ministra věcí zahraničních čilým mužíčkem, který obstarává různé pochůzky francouzským ministrům. Toto ne příliš lichotivé označení je jistě správné potud, pokud by pan dr. Beneš až na další rád dělal politiku středu mezi dvěma velkými soupeři. Avšak nikoli proto, že by snad byl takovými pochůzkami zvláště nadšen, nýbrž spíše proto, poněvadž se nechce více než je nutno zaplétati do sporů Francie s Anglií. Pokud Francie bude prováděti svou politiku na zádech Německa, potud bude zde vždycky nebezpečí, že Československo jakožto soused Německa bude nějak zataženo do víru nebezpečných událostí.
Německo bylo sice jakožto konkurent anglického obchodu a námořní plavby vyřazeno, avšak na jeho hospodářské a politické místo nastoupily Spojené Státy a Japonsko a pokud se evropské pevniny týče, Francie. Lloyd George může sebe lépe mluvit a psát úvodníky, v nichž všechno to, co kdysi podepsal, prohlašuje za nesmyslné, skutečností zůstane, že on to byl, jenž dopomohl Francii k ovládnutí pevniny (Souhlas na levici.), neboť kdyby byl měl kdysi odvahu, aby společně s Amerikou zakřikl Francii slovy: "Až potud a dost!" svět by mohl vypadati podstatně jinak. Ký div, že je dnes v trámoví anglické světové říše slyšeti praskání, ký div, že moc Anglie je zastiňována mocí Spojených Států a Francie a že dokonce i vnitřní politika kolísá.
Tak jest politika pana ministra pravou kompromisní politikou, kterou patrně označí jakožto jedině možnou reální politiku. Ustavičně kolísá mezi biologií a morálkou, ví, co je povinen biologickým zákonům života, odtud jeho regionální a alianční smlouvy, odtud ozbrojená moc, a právě tak je ochoten zaplatiti tribut i morálce, může-li se to státi bez nebezpečí pro status quo, odtud jeho nadšení pro odzbrojení a věčný mír. Avšak bohužel, jeho morálka má dvojí základ, dosahuje právě jen až tam, kde nejsou dotčeny vlastní zájmy, a tak se stává největší nemorálností v politickém smyslu. Ovšem musí se mu k dobru přičísti, že evropský problém jest na dnešních pařížských základech nerozřešitelný. Pan ministr mluvil o tom, že největší obtíž pro Svaz národů spočívá ve stanovení pojmu"útočník". Možná! Než jak vůbec mohou se státi příslušné státy útočníky? Poněvadž Evropa nacionálního věku již nestrpí rozlišování mezi národy vládnoucími a ovládanými (Souhlas na levici.) a poněvadž základy mírových smluv sice částečně odstranily staré rozdíly v tomto směru, mimo to však vytvořily nové. Dokud nebude shlazeno toto bezpráví, dotud nepomohou žádné rozhodčí soudy a žádná arbitráž, leda že by měly odvahu, aby napravily spáchané bezpráví. Svaz národů však nemá této odvahy. Poněvadž vychází od zásady, že jedině Německo je vinno světovou válkou, poněvadž vychází ze zásady, že nynější státní hranice jsou posvátné, nebude moci nikdy dosáhnouti cíle lidstva a zavésti místo násilí právo. Dvojí právo je dvojím bezprávím, má-li opravdu tak neomezenou důvěru k rozhodčímu výroku, pak nechť především vynese nestranný rozsudek o tom, zda lze se stanoviska práva a mravnosti hájiti základy, jimž děkuje za svůj vznik. Uzná-li však rozhodčí soud bezpráví spočívající v mírových smlouvách, pak musí důsledně přikročiti k jeho odstranění, avšak pak bude ovšem konec slávy nově utvořených států, ale na jejich místo nastoupí nová opravdová Evropa, která nebude potřebovati žádné arbitráže a žádného rozhodčího soudu a tím méně nějakých aliančních smluv, poněvadž bude ve svých členech spatřovati rovnoprávné nositele národních kultur a pomateného rušitele míru v každém, kdo by snad tento božským a přirozeným právem založený řád chtěl porušiti. Německý národ vůbec a my sudetští Němci zvláště nemusíme se takového řádu obávati. Vždyť cítíme na vlastním těle, že "mírová politika" pana ministra věcí zahraničních jest jen zástěnou, za níž jsou miliony potlačených lidí olupovány o vlastní národní svůj život a nemůžeme připustiti a nikdy nepřipustíme, že jsme útočníky, jestliže se proti tomuto "řádu" bráníme. Dejte svobodu myšlení, tak bych volal na pana ministra, pak nemusíte míti úzkosti o osud Evropy.
Pokud se vláda nemůže odhodlati k politice, kterou jsem označil, k politice, jak ovšem přiznávám, nikoli úzkoprsé, pokud své vlastní zájmy staví nad všeobecné potřeby Evropy, pokud je třeba v očích nynějších držitelů moci na správné cestě, my nemůžeme za ní jíti touto cestou a nemůžeme mít k její činnosti důvěry. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Knirsch.
Posl. Knirsch (německy): Dámy a pánové! Hybnými politickými silami v Evropě jsou dnes otázka národní a sociální. I u nejmenších národů se probudilo národnostní vědomí, snaží se zachovati svůj národní svéráz a kulturu před zničením a falšováním a rozvinovati je dále v závodě s druhými národy. Mezi národy pak všude jest v popředí otázka sociální, snaha po spravedlivějším společenském a mravnějším hospodářském řádě. To uznává také pan ministr zahraničí ve svém výkladě, když praví, že národy a zvláště vrstvy lidové chtějí míti klid a mír a žádají především řešení problémů sociálních. My však nejsme toho názoru, že cesta, kterou jde pan ministr zahraničí a kterou nám také včera zase naznačil, vede k národnostnímu a sociálnímu míru národů.
Pan ministr zahraničí poukázal v úvodě ku svému exposé na to, že řada vedoucích politiků minulosti, mezi nimi Wilson, pokusila se organisovati světový mír, a vidí v Ženevském protokole a ve své uznaně vynikající osobní spolupráci o něm pokračování a další velký pokrok těchto mírových snah. Nebylo šťastnou myšlenkou připomínati mírové snahy Wilsonovy. Čtrnáct bodů Wilsonových, mezi nimi především zásada, vybudovati nový řád mezi státy na základě sebeurčovacího práva národů, bylo skutečně způsobilými zavésti novou epochu mírového spolužití národů. Avšak pan ministr zahraničí dr. Beneš náleží přece k těm mužům, kteří byli význačně a s úspěchem činni a křižovali úmysly Wilsonovy, a kteří vnucují světu t. zv. mír vybudovaný na bezpráví a násilí.
Největší překážkou, která se staví v cestu klidnému vývoji v Evropě, jsou tyto mírové diktáty, versaillský a st.-germainský, trianonský atd. Jsouce vybudovány na nejhanebnější ze všech lží naší doby, na lži o německé vině na válce, rozmnožily tyto diktáty v Evropě sporné otázky národnostní a zostřily je, strhly hospodářské mosty, místo aby celní závory odstranily, vybudovaly nové a tím zničily předpoklady k pokojné a společné spolupráci národů a k sociálnímu zlepšení širokých vrstev obyvatelstva.
Svými účinky jsou tedy mírové diktáty pokračováním války, i když se ona vede časem jinými zbraněmi než puškami a děly.
Při tomto tvrzení mohu se dovolati přiznání vynikajícího státníka, který náleží k spolutvůrcům mírových diktátů. Dřívější italský předseda ministerstva Nitti pravil nedávno: "Nynější ťsvětový mírŤ jest pokračováním války, den, kdy jsem podepsal své jméno na smlouvu versaillskou, jest nejnešťastnějším dnem mého života." A vzhledem k národnostním poměrům v nově vytvořených státech pravil anglický předseda ministerstva Mac Donald ve své ženevské řeči, které při tomto místě pan ministr dr. Beneš netleskal, že tvoří stálé znepokojování Evropy.
Wilson požadoval pro národy bývalého Rakouska právo sebeurčení, poněvadž národnostní stát Rakouský byl neustálým nebezpečím válečných zápletek. Co tehdy bylo řečeno o starém Rakousku, platí v nejúplnějším slova smyslu dnes mezi jinými také o Československu, o nejméně konsolidovaném a tudíž nejnepokojnějším novém národnostním státě v Evropě. Pan ministr zahraničí, od něhož pochází koncept Ženevského protokolu, přednesl nyní k protokolu úvod, že se zástupci podepsaných mocností shodli na ustanoveních protokolu, "naplněni dobrou vůlí zachovati světový mír a uchrániti bezpečnost národů, jejichž existence, nezávislost a území byly by ohrožovány".
Tento úvod sepsaný a podepsaný zástupcem národnostního státu, jehož držitelé moci potlačují každou vůli jeho národů po vlastním právu a po vlastním životě žalářem, censurou a bajonety, ukazuje celou vnitřní nepravdivost ženevské práce o mír. Kdyby panu ministru zahraničí skutečně šlo o to, aby pomohl národům zabezpečiti svobodu a mír, pak by musil tuto mírovou práci prováděti především ve svém vlastním státě. Zde jest bezpečnost národa sudetsko-německého, slovenského, maďarského a karpato-ruského denně ohrožována a ničena nezávislost těchto národů, které nejsou přece menšinami významu koloniálního. Dokonce nedbá se tu ani ustanovení mírových smluv o ochraně menšin, smlouva pittsburská zůstává na papíře a autonomie Podkarpatské Rusi jest jen dekorativní ozdobou ústavní listiny. Kdo sleduje tuto znásilňovací politiku české vlády, označí s námi Benešovu mírovou politiku tak, že směřuje jen k tomu, aby svůj stát zabezpečil před vnějšími konflikty, jak dlouho může, aby, opíraje se o vojenskou moc, mohl prováděti počešťování podle plánů držitelů moci. To je celý smysl ženevské práce pana ministra, jejíž výsledek nám zde předložil. Pan ministr bude to líčiti jako předpojatou kritiku, diktovanou nepřátelstvím a illoyalitou ke státu, avšak uvnitř, o tom jsem přesvědčen, řekne si, že jest kritikou případnou. My odmítáme výklad pana ministra zahraničí z uvedených důvodů, jakožto výraz nedůvěry k jeho politice. Naším úkolem nadále bude, ukazovati jeho tendence doma i v cizině a dále vésti boj za právo a svobodu našeho národa a země proti každému násilí. Pan posl. dr. Lukavský nedávno triumfoval, že krajina mezi Karlovými Vary a Krušnými Horami dostane nový ráz. Nuže, snad se tu něco změní umělým počešťováním. Proto zůstane území to přece naší německou zemí, jako všechna území v sudetském Německu, jehož hranice byly ustanoveny mocí sebeurčovacího práva, svobodně volenými národními shromážděními v roce 1918, a které při nové úpravě Evropy přijdou pro nás v úvahu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Mlčoch.
Posl. Mlčoch: Slavná sněmovno! Hodlám vytýčiti stanovisko svého klubu k předneseným exposé obou pánů ministrů, jak pana ministra financí, tak také pana ministra zahraničních záležitostí. Vzhledem k omezené době řečnické budu se ovšem museti o obou těchto exposé vyjádřiti jen stručně.
Pokud se týče rozpočtu a odůvodnění tohoto rozpočtu, je nutno přihlížeti k tomu, podle jakých zásad je sestavován náš státní rozpočet. Hledím na hospodářství státu tak, jako na hospodářství jednotlivého občana. Hlavní zásadou musí zde býti, abych upravil vydání tak, aby nepřesahovala normální moje příjmy. Touto zásadou musí se říditi také hospodářství veřejné a je samozřejmé, že správné a řádně hospodářství státu je vlastně hlavním základem jeho existence. Dokud nenajdeme takové principy hospodářské politiky, abychom žili podle toho, jak občanstvo může přispívati na stát, pokud budeme přepínati síly občanstva do té míry jako dosud, dotud bude vždycky existence našeho státu a klidný jeho vývoj hospodářský a sociální vážně ohrožen Dosud řídí se správa státu při sestavování státního rozpočtu nesprávnou zásadou: napřed totiž vyšroubuje se spotřeba a podle ní pak hledí se za každou cenu vyšroubovati úhrada. Při správném hospodářství měl by býti pochod opačný. Napřed zjistiti platební schopnost občanstva a podle ní se teprve říditi, jak se může zatížiti občanstvo a jak vysoko se může státní rozpočet upraviti. Je nesporno, že dosavadní veřejná břemena jsou příliš vysoká a že právě výrobní vrstvy, ať už jsou to živnosti, obchod, průmysl, zemědělství či dělnictvo, trpí pod těmito velikými správními břemeny. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Podívejme se, jak vypadá naše finanční politika! Musíme vzíti v úvahu nejen vydání a potřebu státní a státní rozpočet, nýbrž celou hospodářskou politiku veřejných korporací tedy vedle státu hospodářskou politiku zemí, obcí, okresů, žup a po případě jiných veřejných korporací, obchodních komor a podobně. A tu přicházíme k tomuto výsledku: Třebaže státní rozpočet v číslicích je snížen na okrouhle 17 miliard 320 milionů Kč, vyžaduje vedle toho samospráva asi 6 miliard a dosavadní sociální pojištění nemocenské, úrazové, invalidní a pensijní jistě nejméně 2 miliardy. To znamená, že nejméně 25 miliard korun potřebujeme na úhradu veřejné správy, samosprávy a na sociální pojištění.
Co to znamená, uvážíme-li, na jaký okruh občanstva se takovéto břemeno uvaluje? Nemáme ani 14 milionů občanů. To znamená, že přes 2.000 Kč veřejných břemen připadá v našem státě na jednu hlavu bez rozdílu stáří. To je položka ohromná, která sama sebou dokazuje, že není možno, aby se toto hospodářství, které musí vésti k hospodářskému rozvratu, dále fedrovalo a drželo.
Uvážíme-li dále, že těchto 25 miliard veřejných dávek representuje celých 50 % veškerých příjmů všeho občanstva v této republice, přijdeme k názoru, že takové hospodářství je dále nemožno. Přijdeme však také k poznatku, v čem tkví vlastně drahota veškerých životních potřeb, totiž v přílišné drahotě veřejné správy, na kterou musíme započítávati 50% do všech výrobků, do všeho zboží, do všeho, co občanstvo konsumuje. V tom také tkví naše výrobní a konkurenční neschopnost proti jiným státům, v tom tkví příčina, že naše výrobky jsou příliš drahé, že nemůžeme jimi konkurovati s Německem, Rakouskem, Italií Francií a Anglií.
Z toho vyplývá, že ti, kdo mají odpovědnost za vedení tohoto státu a kteří - o tom nepochybuji - mají jistě snahu upraviti hospodářské a sociální poměry v tomto státě tak, abychom jej opravdu udrželi, musí se přičiniti o to, aby veřejné dávky byly sníženy do té míry, abychom mohli náš stát finančně a hospodářsky udržeti, abychom mohli svými výrobky a svým zbožím konkurovati. Jsme státem silně průmyslovým, ba nadprůmyslovým, musíme vyvážeti, jinak nemůžeme existovati, tedy musíme se vynasnažiti, aby naše výrobky byly konkurence schopny, a takovými mohou býti jenom tehdy, když nebudeme musiti připočítávati celých 50% k ceně výrobku pro uhrazení veřejných břemen.
Koaliční strany, resp. vláda ve svém programu prohlásila, že bude vedena touto zásadou; zejména přislíbila, že nebude již nová břemena uvalovati na bedra občanstva a že bude se říditi zásadou snižovati státní potřebu do té míry, aby konečně stala se úměrnou platební schopnosti občanstva.
Podívejme se však, jak v praxi tento slib vládní a vládní koalice je plněn. Přikročila vláda k takovým úsporám ve státním rozpočtu, které by opravdu pronikavě snižovaly státní potřebu a dokázaly, že koaliční vláda snaží se, aby břemena státní byla snížena a rozpočet uveden na takovou míru, abychom mohli věřiti, že pracuje se na konsolidaci hospodářských poměrů v našem státě? Prohlašuji, že nikoliv, poněvadž, vezmeme-li státní rozpočet, vidíme zde sice číselné snížení, ale musíme také uvážiti, jakým způsobem se snížení těchto číslic docílilo. Toto snížení bylo docíleno přesunutím dosavadních kapitol ve státním rozpočtu a vyřazením z řádného státního rozpočtu. Státní podniky totiž se vyřadily z řádného rozpočtu a objevují se tam pouze číslice zisku nebo ztráty na státních podnicích Tím jsme srazili potřeby ve státním rozpočtu více jak o 9 miliard. Ve skutečnosti se však nezměnilo nic, je to pouhé číselné přesunutí.
V čem se snížil státní rozpočet, který je v celku asi o 2 miliardy nižší? V řádném rozpočtu o 1 miliardu na vydáních věcných, na investicích o 910 mil. Kč, dohromady tedy skoro o 2 miliardy; v podrobném rozpočtu pak vidíme, že věcné potřeby klesly ve státním rozpočtu o 2471 milionů Kč, kdežto osobní vydání stoupla o 1/2 2 miliardy.
Dámy a pánové, podívejme se nyní na státní rozpočet s hlediska čistě věcně hospodářského a s hlediska státního občana který má zájem, aby státní rozpočet opravdu odpovídal jeho platební a hospodářské schopnosti.
Snížily se nám vlastně veřejné dávky? Snížilo se vydání na státní administrativu? Nesnížilo. Naopak, zvýšilo se! To si musíme uvědomiti, že úspory ve státním rozpočtu mají se učiniti na účet dodávek pro stát, že stát chce o 1/2 3 miliardy méně spotřebovati; o 1/2 3 miliardy tedy bude státu méně dodávati průmysl, živnosti, o 1/2 3 miliardy budou připraveni také dělníci, kteří svou prací jsou právě zúčastněni na státních dodávkách, zkrátka dělá se úspora na něčem, co ve skutečnosti je produktivním vydáním. Toto snížení rozpočtu bude znamenati další nezaměstnanost, zvýšení nezaměstnanosti v živnostech a v průmyslu, což si musíme uvědomiti, to bude míti za následek nejen zmenšení možnosti výdělku živnostníků a průmyslníků jako zaměstnavatelů, nýbrž také snížení výdělkové možnosti u dělnictva. Tak je nutno pohlížeti na toto umělé snížení státního rozpočtu.
A nyní se podívejme, jak vlastně vypadá to, co nejvíce zajímá občanstvo a poplatnictvo, totiž z čeho rekrutuje se úhrada této státní spotřeby, těch 17 miliard korun, kterých stát přece jen ještě dnes potřebuje. Hlavní položkou jsou zde příjmy ministerstva financí z daní, poplatků, monopolů a pokut. Činí přes 7 miliard. A nyní se podívejme, zdali tato číslice je menší, jak bylo slibováno ve všech koaličních vládních časopisech. Již několik měsíců před předložením rozpočtu bylo tvrzeno, že budou sníženy daně, že bude snížen státní rozpočet, ne jak máme dnes teoreticky o 2 miliardy, tedy na 17 miliard, nýbrž na 14 miliard. Předložení státního rozpočtu je tedy vlastně velikým rozčarováním občanstva, které očekávalo, že slavná koalice konečně jednou dodrží, co slibovala, a přijde s tím, že předloží nám rozpočet s výdaji 14 miliard korun. Panu ministru financí, bohužel, po všem úsilí, jež zajisté snížení, jak jsme informováni, věnoval, nepodařilo se snížiti ten rozpočet na 14, nýbrž jen na 17 miliard korun.
Ale podívejme se, jak to vypadá s daněmi! Daň výdělková, živnostenská snížena o pouhé 3 miliony korun na 247 milionů. Daň podniků veřejně účtujících zvýšena na 248 milionů, tedy zde pan ministr na výdělkové dani u průmyslových a živnostenských podniků vydělal 45 milionů korun. To znamená však další nové zatížení produktivních vrstev o nových téměř 50 milionů korun. Daň z příjmu rovněž zvýšena o 12 milionů korun. Cla nebudou snížena, nýbrž budou o 250 milionů korun zvýšena. Slavná vláda bude ovšem státním zaměstnancům slibovati další zlacinění veškerých potravin, ve skutečnosti však zavede a zvýší dávky na dovoz potravin a životních potřeb o miliardy, které se přirozeně jeví v cenách zboží a v novém zdražení veškerého zboží. (Posl. Najman: V Německu snižují daň z obratu a u nás se zavádí!) Daň z obratu má vynésti tolik jako loni, totiž přes 1.600 milionů korun.
Maso podle pana ministra zásobování musí býti lacinější. Slavná vláda však preliminuje zvýšení příjmu z poplatku z masa o 10 milionů korun a v Praze o nové 2 miliony korun - tedy o 12 mil. Kč bude maso dražší a ne lacinější, poněvadž je logické, že když se zvýší poplatky na potravinách, objeví se to v cenách potravin. A tak můžeme jíti dále a shledáme, že sám pan ministr financí uznává, že poplatnictvo nebude moci tak dobře platiti, jako platilo až dosud, a že dosavadními pokutami a placením 10% úroků z prodlení z nezaplacených daní se tyto příjmy zvýší, a to dokonce o celých 20 mil. Kč a vynesou 77 mil. Kč. Ty pokuty vynesou skoro tolik, jako má vynésti celá pozemková daň. (Slyšte!) To je tedy důkazem, že samo ministerstvo financí chápe, že jsou síly poplatnictva přepnuty a že poplatnictvo bude musiti býti donuceno pokutami, jdoucími přes 70 mil. Kč, aby zaplatilo předepsané daně.
Úspory nebyly tedy provedeny tak, jak bychom si byli přáli a jak by si zajisté přála veliká většina občanstva. Přeje-li si to tak pan ministr, bude zajisté tak laskav a řekne nám to veřejně, ale dosud nám to ve svém prohlášení neřekl. My jsme si představovali snížení státního rozpočtu asi takto: Musíme sledovati potřebu státní opravdu nestranně a nesmíme prováděti ve státním rozpočtu třídní a stranickou politiku, nýbrž jedině a výhradně státní politiku, totiž takovou, která je opravdu vedena heslem, kterým skončil bývalý ministr financí a také dnešní pan ministr, že hlavní zásadou musí býti: Zájem republiky nade vše!
Pánové a dámy, budeme-li prováděti finanční politiku tak, jak dnes ji provádíme, spěje to ke špatným koncům a mám v tomto případě vážnou obavu, zdali vůbec republiku udržíme, poněvadž vlivné politické strany a vlivní političtí činitelé ještě dnes po 6 letech naší státní existence jsou vedeni zásadami a myšlenkou, že republika je zde k tomu, aby za každou cenu z ní co nejvíce vytěžili na účet veřejných poplatků, aby na účet poplatnictva co nejvíce svých politických agitátorů zaopatřili a tímto způsobem si dali zaplatiti své politické služby, které tomuto státu přinášejí. Není to tedy žádným agitačním heslem, jestli že řeknu: Začněme hned shora šetřiti. Nač potřebujeme 17 ministerstev, když jich mají, tuším, v Italii 11, ve Francii 13, nač potřebujeme 17 ministrů, když by nám stačilo 10 až 12. Chápu, a v tomto případě musím přiznati, že to nezavinil pan ministr financí, možná, že by on k tomu názoru také přišel, kdyby rozpočet sestavoval z důvodů čistě věcných a ne z politických. Ušetřili bychom tím na př. u ministerstva zásobování 16 mil. Kč. Kdybychom zrušili zbytečné ministerstvo zásobování, kdybychom spojili příbuzná ministerstva dohromady, jako ministerstvo pošt s ministerstvem železnic, ministerstvo soc. péče s ministerstvem zdravotnictví, ministerstvo t. zv. unifikační s ministerstvem vnitra, po případě s příbuzným ministerstvem jiným, zbavili bychom se hned 4 až 5 ministerstev a zajisté bychom tím ukázali, že myslíme to s úsporami státními velmi vážně.
Dále je nutno přikročiti k tomu, by nebyly zřizovány úřady pro určité osoby, jak se skutečně v naší republice stává, nýbrž abychom pokud možno restringovati počet úřadů a zejména vysokých úřadů. Dále by bylo nutno, abychom se omezili ve vydáních na representaci a na čistě stranické potřeby. Tak na př. při skončení minulého zasedání docela klidně si vládní strany odhlasovaly, že stát bude přispívati 50 mil. Kč po 40 let na zkrachované banky a konsumy. To znamená s úroky nejméně 4 miliardy korun nových břemen uvalených z politických, stranických příčin na bedra občanstva.
Státní rozpočet, tak jak je sestaven, jest nesporným dokumentem rozpočtu třídního, třídně politického. Podívejme se na hlavní jeho složky: živnosti, obchod, zemědělství a dělnictvo. Ministerstvo obchodu vyžaduje 42 mil. Kč, kdežto uhradí 49 mil. Kč, vydělá se tedy na živnostech a obchodu v tomto ministerstvu 7 mil. Kč. Zemědělství spotřebuje 209 mil. Kč, ministerstvo soc. péče však 794 mil. Kč, ministerstvo zásobování okrouhle 16 mil. Kč. V těchto číslicích nejlépe se také zračí politické poměry v naší republice. Kdo má největší politický vliv, přičiní se o to, aby ve státním rozpočtu docílil takové číslice, jaká odpovídá jeho přáním a tužbám. Socialisté mají největší číslici, pak přijdou zemědělci a na konec přijdou živnostníci. (Posl. Najman: Ti mají také největší číslice, ale na placených daních!) Ano, pokud se týče podpory jejich produktivnosti a jejich sociálních a hospodářských poměrů, je poměr takový, ale pokud se týče placení, je poměr opačný. Z 8 miliard korun, které platí se na daních, jistě živnosti, průmysl a obchod přímo přispívají nejméně 5 miliardami, a když uvážíme, že výdělková a jiné daně jsou zatíženy průměrně tisíci procenty přirážek, je to nových 5 miliard korun přirážek, a vidíme, že na živnosti, obchod a průmysl připadá jistě nejméně 50% veškerých břemen veřejných a státních, na jeho potřebu však připadá položka nepatrná, nerepresentující ani 1% státního rozpočtu, ba ani snad 1/4%. Tak vypadá náš státní rozpočet!
Co jest s daňovou reformou, co jest se snížením daní tolik slibovaným koaličními časopisy a příslušníky koalice, pan ministr financí nám zapomněl říci. Máme velké podezření, že daňová reforma se spokojí jen tím, že bude řízena pověstným lidovým pořekadlem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Aspoň státní rozpočet pro rok 1925 dokazuje, že daně, poplatky a pokuty budou o 50,000.000 větší a ne menší - a jest jisto, že ve skutečnosti bude, jako se stalo v minulých letech, daleko více ještě na poplatnících vyžadováno a vybráno, než bylo ve státním rozpočtu předpokládáno.
Občanstvo - a to nejsou jen živnostníci, nýbrž všechny produktivní vrstvy - právem očekává od koaliční vlády a vlády vůbec konečně splnění slibů v tom směru, že budou snížena veškerá břemena, která jsou dnes tak vysoká, že opravdu namnoze proletarisují střední vrstvy poplatnictva a odnímají jakoukoli chuť k práci a podnikavosti. Je jasno, že za těchto předpokladů budeme museti velmi podrobně se zabývati státním rozpočtem a při projednávání jeho vytknouti dopodrobna svoje stanovisko. Pochybuji však, uvážíme-li hlavní směrnice které jsem vytýčil, že by bylo možno, abychom tento rozpočet mohli také schváliti.
Pokud se týče zahraniční politiky, mohu prohlásiti, že vítáme zvláště to, že naše zahraniční politika je vedena snahami zabezpečiti trvalý mír a tím přirozeně trvale zabezpečiti existenci naší republiky. Odstraniti války, omeziti zbrojení, vyloučiti na vždy možnost vojenských srážek, pracovati vším úsilím a všemi prostředky k zabezpečení trvalého míru, je jistě zásadou nejenom naší strany, nýbrž celého československého národa. Vítáme každý krok k zabezpečení míru a zajištění naší republiky a proto jest u naší strany ta politická anomalie: stojíme v oposici proti vládě a podporujeme zcela otevřeně a poctivě politiku zahraniční této vlády resp. ministra zahraničních věcí této vlády. Proč? Z těch důvodů, že jsme vedeni zásadou, že první povinností každého českého člověka a občana jest pracovati k zabezpečení existence a integrity našeho státu. Kdo pracuje k tomu, abychom docílili naprostého míru a tím zabezpečení našeho státu, má v nás poctivého spojence, poněvadž si dobře uvědomujeme, že náš stát potřebuje z existenční nutnosti, aby byl propagátorem míru, aby odstraňoval jakékoliv nebezpečí nových zápletek, poněvadž naše teritoriální umístění je tak nevýhodné, že musíme hledati spolupracovníky na vybudování trvalého míru v národech, kteří pracují k upevnění, konsolidaci poměrů mezinárodních.
Proto vítali jsme Pakt o Společnosti Národů, která má připravovati cesty ke konečnému zabezpečení míru a znemožnění válek, proto také jsme schvalovali politiku našeho zahraničního ministra, když hledal spojence, kteří měli zajistiti bezpečnost našeho státu. Pánové s německé strany se velmi rozčilovali a všichni solidárně odsuzovali politiku tak zvaných regionálních smluv Československé republiky. Potírali Malou Dohodu, potírali smlouvu spojeneckou s Francií a s Italií, prohlašujíce, že tato smlouva je vlastně důkazem toho, že sám pan ministr zahraničních věcí nevěří v možnost uplatnění a prosazení ženevského Protokolu a zabránění každé válce. Je dosti možno, že pan ministr nevěří v okamžité provedení a uskutečnění závazků, ženevským Protokolem předepsaných členům Společnosti Národů, ale dá zdravý rozum, že nemůžeme dělati zahraniční politiku krásných hesel a vysazovati eventuelně v šanc bezpečnost našeho státu. Je samozřejmo, že musíme míti určitou direktivu, podle níž se ideově řídíme. A jistě tato direktiva našeho národa a státu je: mírumilovnost, docílení všestranného mezinárodního, trvalého míru. Ale pokud nemáme záruk a možností toho opravdu docíliti a donutiti jiné státy, aby tento mír garantovaly, musíme hledati spojenectví u takových států, které jsou nám příbuzné a chtějí s námi společnou zahraniční politiku dělati. Proto také s nimi uzavíráme smlouvy regionální, kterými se zabezpečuje také integrita a bezpečnost našeho státu. Proto jsme schválili s plným vědomím i přes možné eventuelní nepříznivé následky pro nás spojenectví s Jugoslavií, s Rumunskem, schválili jsme smlouvu na život a na smrt s Francií, uvítali jsme rádi přátelství a spojenectví s Italií, poněvadž musíme si uvědomiti, že, jde-li o mezinárodní poměr náš k jiným státům a národům, nemůžeme zůstati isolováni a vydáni v šanc jakýmkoliv možnostem, po případě napadení našeho státu a zničení naší státní samostatnosti od našich milých sousedů. Je jisto, že v této politice, která vede krok za krokem důsledně k zabezpečení našeho státu a k zabezpečení míru všeobecného, najde v nás pan ministr zahraničí, pokud takovouto politiku opravdu poctivě prováděti bude, jako ji prováděl, své spojence. Jsme si vědomi, že za dané situace nemůžeme ovšem počítati s tím, že ženevský Protokol stane se fakticky skutkem, že jej podepíší všichni členové Společnosti Národů a že tím navždy se zamezí války. Snad tato úmluva je pouze novým krokem ke konečnému cíli - všesvětovému a definitivnímu míru. Také my musíme míti a vysloviti pochybnosti, že snad mnohé velké státy, na nichž bude zejména záležeti, aby tento Protokol podepsaly, tak sotva učiní. Jsme však přesvědčeni, že idea, myšlenka všesvětového definitivního míru tímto ženevským Protokolem je neobyčejně posílena a že jistě nevyjde již z diskuse na mezinárodním foru. Víme, že odzbrojovati nebudeme moci my sami, že musíme jíti v této zásadě soustavně s jinými státy. Nemůžeme se usnésti na tom v idealismu, který máme sami, ač jistě rádi bychom odzbrojili okamžitě z příčin ideových a zejména hospodářských. Chápeme, že nemůžeme jíti a riskovati to, abychom prohlásili: "Ano, my okamžitě odzbrojíme" - když to neudělaly ostatní státy. Pravda, že k tomu budou musiti býti další mezinárodní jednání a úmluvy a že idea odzbrojovací bude se musiti uskutečňovati sukcessivně.