Ovšem neočekávali jsme nikterak, že vývody pana ministra vyzní zde jinak, než jak jsou nám beztoho známy ze známé činnosti velkého a tak velmi dobře pracujícího propagačního aparátu, který si pro sebe a svoji politiku vytvořil. Rádi přiznáváme, že tento aparát, zahrnující patrně celý svět, pracuje velmi dobře. Pravím: zahrnující svět. Před několika týdny přece prošla novinami zpráva o neshodách mezi členy tohoto aparátu až z Australie Přiznáváme také mimořádnou čilost pana ministra zahraničí. Přiznáváme velký počet jeho návrhů, přiznáváme, že si dovedl zjednati vážnost takřka nepostrádatelného zprostředkovatele při mezinárodních schůzkách. Nutno zajisté zdůrazniti, že on je zřejmě jediným klidným bodem v rychlém střídání osob. Kdežto na příklad zástupcové všech států, kteří vedli svého času při mírových jednáních slovo jménem svých států, byli zatím převratem nálady v těchto státech prostě smeteni, je pan ministr zahraničí u nás nyní ještě v téže vážnosti a v téže pracovitosti činný, jako byl tehdy. Ba mnozí se patrně domnívají a ten názor možno tu a tam slyšeti - že on je pro československou politiku zahraniční nepostrádatelný. Avšak přes to musíme říci: My, jako Němci, můžeme míti k jeho zahraniční politice jen největší nedůvěru. Chci zvláště poukázati na jednu okolnost. Je faktem, že cizina, jmenovitě oficielní cizina, je vůči nám zaujata přímo strašnými omyly. Je-li tomu tak, že tato informace o nás je tak mylná, je-li tomu tak, že se ztroskotají všechny pokusy informovati objektivně cizinu o našich poměrech, pakli naopak se cizina domnívá, že tento stát je skutečně státem rovnoprávnosti pro všecky, státem pravé demokracie (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.), pak je to způsobeno právě mimořádně falešnými informacemi, jež od tohoto aparátu vycházejí, který ovládá pan ministr zahraničí. Z tohoto hlediska musíme posuzovati celou zahraniční politiku pana ministra a říci: Čím větší je vážnost, které si dovedl získati, tím nebezpečnější pro nás a pro naše existenční práva jsou falešné informace, jež vycházejí z aparátu jím ovládaného. Chci promluviti k tak často vychvalovaným zcela mimořádným úspěchům československé zahraniční politiky, a to jak ji má před očima nezávislý pozorovatel. Tu musíme říci: Konečně není to v podstatě samý úspěch. Naopak, je to tak, že právě ve věcech nejpodstatnějších jest znamenati úplný neúspěch československé zahraniční politiky. Dotknu se nejprve proslulé poválečné koncepce středoevropských poměrů. Není toho třeba teprve dokazovati z tisíců zpráv novinářských, pakli se sledují, je pro každého jasno. Tato poválečná koncepce brala se tím směrem, jak tomu chtěla Francie a česká zahraniční politika: Vytvořiti kolem Německa pevný železný kruh. Budiž dovolenou vésti, jak my si jako nestranní pozorovatelé tuto věc představujeme: Francouzská politika, bez rozdílu, ať ji vedl Clemenceau, Poincaré nebo Herriot, vychází ze zásady: Usnesení, jak byla učiněna v St. Germainu, jsou nedotknutelna. Avšak jsouc si vědoma vnitřní nepravdy těchto usnesení a jsouc si vědoma, že Francie sama není s to, aby trvale udržela nepravdu těchto usnesení, směřuje francouzská politika k tomu, aby pro tento svůj účel získala spojence. Tu můžeme pozorovati, že od této doby různá ministerstva svojí hlavní snahou směřovala k tomu, aby byla pro tyto účely získána Anglie. Kdyby se kombinace míti pro tento účel za spojence Anglii, podařila, všechno ostatní by odpadlo. Neboť touto kombinací by byla dána nejjistější záruka pro francouzskou zásadu, již pro morální vážnost, jaké Anglie požívá.
Nyní však také víme, že v Anglii stále rostou vrstvy, které žádají revisi mírových smluv. Kromě toho víme, že Anglie není ochotna spolupůsobiti v konfliktu, který by snad Francie s Německem začala, a již proto nikoli, poněvadž také Amerika stojí stranou.
Tak přešla Francie, když se přesvědčila, že v tomto směru také na Anglii není spolehnutí, k jiné spojenecké politice, a tak došlo ke spolku Francie s Československem, poněvadž právě bylo nutno hledati jiné spojence. Nehledě k dosti těžkopádnému znění, jaké vykazuje tato spojenecká smlouva Francie s Československem, nutno zdůrazniti, že pravá cena její je zamýšlena v tom, aby byla tato smlouva rozšířena ještě na další státy, které mají utvořiti kolem Německa tento železný kruh. Zvláště se rozhlašovalo, že prý je už skutkem vstup Malé Dohody v celku do tohoto spolku. V tom směru bych připomenul bělehradskou konferenci v poslední zimě a způsob, jak ji propagoval vládní tisk. Musím však zase také připomenouti, jaký byl výsledek této konference a jak vládní tisk konečně přešel přes výsledek její několika slovy, poněvadž československá politika nedosáhla toho, co ohlašovala až do té doby světu jako skoro jisté, totiž aby se oba druzí partneři Malé Dohody připojili k této spojenecké politice. Tato bělehradská konference úplně rozbila železný kruh, který měl býti podle francouzsko-československé politiky zahraniční vytvořen okolo Německa. Nezbylo z něho opravdu nic.
Ještě jiný zvláště velkolepý "úspěch" této československé zahraniční politiky, jak se jeví tomu, kdo nestranně pozoruje vývoj věcí. Zdá se vždy víc a více, jako by celá skladba Malé Dohody vždy více povolovala. Nemůžeme se konečně diviti, když se to ukáže zjevným. Neboť v celku vzato je zájmové společenství jednotlivých partnerů Malé Dohody přece příliš malé, aby vytvořilo trvalý vnitřní poměr. Je přece jisto, že Československo má na Balkáně málo přímých zájmů, a je zase skutečností, že Rumunsko a Jugoslavie nejsou právě, kdo ví jak, přímo interesovány na Střední Evropě. A pak ještě k tomu přistoupilo - a to by mělo býti zvláště zdůrazněno při rozpravách bělehradské konference - že si Jugoslavie a Italie navzájem svoji državu zaručily. Na druhé straně zase nemají Československo a Jugoslavie zvláštního zájmu na tom, aby nějak zajistily Rumunsko, pokud jde o Besarabii. Proto snaží se Rumunsko vždy více a více připojiti se k Polsku. Co snad tyto tři partnery Malé Dohody drží pohromadě, jest vzájemné zajištění proti Maďarsku. To však není konečně celý svět. Nutno uvážiti ještě více. Maďarsku se podařilo přiblížiti se k Polsku a k Italii, a tímto přiblížením se také dosavadní společný zájem všech tří partnerů Malé Dohody zmenšil. To dochází také vždy výrazu při různých schůzkách Malé Dohody. Tyto schůzky vyznačují se - třeba tu čísti jen oficielní zprávy - zvláštním nedostatkem věcí, jež se mají projednávati. Snad měla Malá Dohoda před třemi nebo čtyřmi lety oprávnění a řekněme, svůj význam. Avšak vývoj musil jíti tak, že Malá Dohoda svůj význam ztratila. Bezpečnost států - tu říkám pravdu takřka samozřejmou - nespočívá konečně ve smluvní politice a ve velkém počtu spolků. Učinili jsme zejména ve světové válce hroznou zkušenost, co mohou spolky znamenati v hodinách skutečného nebezpečí, že vlastně nejsou ničím. Bezpečnost států je spíše v tom, že dávají základ blahu občanů, že vystupují spravedlivě proti všem občanům, ona záleží v podstatě pravé demokracie. (Souhlas na levici.)
Budiž mi ještě dovoleno vrátiti se k této spojenecké smlouvě v jiném směru. Jako záruka, kterou si poskytli partneři Malé Dohody, tak i smlouva Československa s Francií a smlouva s Italií, v první kapitole konstatují že účelem těchto spolků jest udržeti právní stav, jak byl vytvořen mírovými smlouvami, tedy zvláště mírovou smlouvou st.-germainskou a versaillskou. Právní stav! Pronáším-li toto slovo, nutno si je mysliti v uvozovacích znaménkách. Tyto smlouvy nejsou tedy ničím jiným než pokusy učiniti trvalým helotismus, který byl na národ německý uvalen mírovou smlouvou st.-germainskou. Tendence zahraniční politiky - to netřeba rozváděti - je zcela určitě namířena proti 3 1/2 milionu Němců v Československé republice. Při takové politice, která je ve skutečnosti národu německému nepřátelská, musí se mezi těmito 3 1/2 miliony Němců a zahraniční politikou tohoto státu vytvořiti propast. Je to zcela samozřejmé, avšak to jen tak mimochodem. Hlavní věc je však ta - když si představíme nestranně vývoj světové situace - že tento vývoj konečně nesměřuje k stabilisaci ustanovení mírových smluv st.-germainských a k trvalému zotročení německého národa, jak tam k tomu byl dán základ, nýbrž že vývoj směřuje k tomu, aby byla zahájena revise těchto mírových smluv. Víme, že tato mírová smlouva je založena na strašné nepravdě o vině německého národa na válce. Nuže, víme, bohudíky, že v tomto směru pravda pomalu proniká, že u všech národů, také u Francouzů, rostou vrstvy, které již nevěří vině německé na válce. V tom směru poukazuji jen na dílo sekretáře Ligy pro lidská práva, zakladatele ligy ke zjištění viny na válce ve Francii. A ten muž píše statečně: "Pohádka o německé vině na válce povstala z falešných diplomatických listin, povstala zjednaným tiskem, povstala oficielně objednaným vypisováním historie." A uvádí dále: "Pomocníkem světové války byl Poincaré." A dále uvádí doslova a dokazuje to: "Diskuse o vině na válce byla ve světě zahájena. A kde se zabývali touto otázkou, ať v Anglii nebo Francii nebo v Americe, tu vyšla pravda ven z hory utrhačných pomluv, pod nimiž měla býti pochována. To byla báchorka o německé vině na válce. Lží - tak se tam praví - byly národy r. 1914 do války veštvány a jedině objevení pravdy o vině na válce zase národy smíří." To jest jen jeden příklad, ovšem z nejmarkantnějších. Více o tomto bodě nemusíme uváděti.
Dámy a pánové! Až však jednou se shroutí pohádka o válečné vině, pak musí, aspoň morálně padnouti také tak zvané mírové smlouvy, poněvadž jsou na báchorce o válečné vině vybudovány. Proto se však musí násilím proraziti žádost po revisi těchto mírových smluv, a pak se může státi, že smlouvy a smlouvičky, které Československo uzavřelo k udržení tohoto tak zvaného právního řádu, budou prostě smeteny. Pánové! Neříkám tím nic zvláštního, víte to všichni mnohem lépe než já. Jako se stále rozšiřuje okruh těch, kteří již nevěří báchorce o německé vině na válce, tak se také stále rozšiřuje okruh oněch, kteří žádají revisi mírových smluv. A jsou mezi nimi muži evropského významu, vedoucí časopisy anglické a americké. Uvedu zde zase jen nejvýznačnější jméno, upozorním Vás na řeč, kterou proslovil v zimních měsících někde v Anglii ministr vnitra Henderson. Víte zajisté, že tato řeč stala se předmětem jednání anglického parlamentu. Byla prvním příkladem, že ministr z kruhu bývalých nepřátel žádal takovou revisi. Zásady na nichž svoji řeč založil - je zajímavo to sledovati - byly tyto: 1. Mírové smlouvy jsou hospodářsky nelogické, poněvadž se národu německému něco ukládá, co nemůže vykonati. 2. Ve směru territoriálním porušuje tato mírová smlouva prastaré tradice a prastaré city. 3. Důsledek: proto odporují tyto mírové smlouvy onomu ujednání, na které přistoupilo Německo na základě Wilsonových bodů za příměří, odporují také všem slibům, které politikové dohodoví od roku 1915 do 1918 svým národům učinili. Pánové, vím velmi dobře, že Henderson pak musel zatroubiti k ústupu, avšak to nic na vývoji věci nemění, to nanejvýš dokazuje, že jako ministr mluvil ještě trochu brzy. Vývoj však bude postupovati touto cestou - nebo by muselo vše býti klamem.
Pan ministr zahraničí mluvil ve svém exposé také o tom, že styky Československa k Německu jsou srdečné, více než normální, a že směřují k tomu, aby se vyvinuly k úplnému přátelství. Vím, že pan ministr platí také za zvláštního přítele Rakouska, že je přímo označován za zachránce Rakouska. Avšak tu musím zajisté říci, že spolková politika, kterou provozuje a která je založena na antirevisi těchto smluv a v nezbytném důsledku toho na trvalém utlačování německého národa, že tato politika působí, že nemůžeme nijak zvláště věřiti slovům o přátelství k národu německému.
Budiž mi dovoleno ještě několik vět k londýnské konferenci a k jednání Svazu národů v Ženevě. Z londýnské konference bych jen zdůraznil, co se nám zdá býti aktivem, především tedy okolnost, že Německo účastnilo se poprvé jako rovnoprávný činitel mezinárodní konference, nemusilo již přijímati diktát, nýbrž mohlo svých práv hájiti jako každý jiný stát. To je jistě věc význačná. Jako druhé aktivum označil bych zásady Dawesova plánu; vím velmi dobře, že se jím uložily německému národu závazky, jež si sotva můžeme představiti, avšak v tomto posudku je přece vyslovena zásada, že Německu nemohou býti uloženy reparační platy, které jdou nad jeho síly. A jako následek obou právě uvedených skutečností nutno ještě uvésti, že se umožňuje Německu vzrůstající hospodářská činnost, až jednou bude rurské území vyklizeno a že se urovnávají cesty pro volnější obchod, i když Francie dělá k tomu, co může, aby to omezila. Pánové, v těchto větách a skutečnostech, i když jsou velmi kritisovány - pochopitelně - také od jistých stran v Německu, nutno přece podle souhlasného mínění mnohých spatřovati první krok ke konsolidaci poměrů, k uspořádání snesitelných poměrů a konečně také první krok k vzestupu pro Německo. V tom smyslu je také uvádím. V této myšlence je člověk snad trochu posílen, když přihlíží současně k projevům tisku ve Francii, v Anglii a také v Československu, které velmi trpké obavy vyslovují o tom, jaké poměry nastanou, až Německo zase povstane. Od londýnské konference stala se otázka vstupu Německa do Svazu národů aktuelní. Známe pozvání, jež Mac Donald poslal Německu, aby přistoupilo k Svazu národů, tklivější slova mohla býti sotva vyslovena. My ovšem ponecháme Německu, kdy považuje za vhodnou chvíli tomuto pozvání skutečně vyhověti. Avšak ad vocem Svazu národů, zcela určitě by Svaz národů s ideou zabrániti válce, pokud je to v lidských silách, a přivoditi skutečné odzbrojení, znamenal vykoupení lidstva. Nesmí nám však býti zazlíváno, když se musíme aspoň domnívati až na ženevskou konferenci - a ženevská konference to jistě neodstranila úplně - že Svaz národů nebyl dosud nic jiného než pojišťovací společností tak zvaných vítězů (Souhlas na levici). Uvidíme, jak se věc vyvine dále, zda ty mnohé blahodějné řeči, jež byly promluveny, mají skutečně obsah. Při této příležitosti bych také zdůraznil, že se nám zdá Svaz národů vůbec dosud torsem, bez ohledu na to, že k němu nebylo přibráno Německo nebo k němu nepřistoupilo. Myšlenka Svazu národů vznikla v Americe ve spojení se jménem Wilsonovým a my víme, že Amerika rozmrzele dosud zůstala od Svazu národů opodál.
Někdo mluvil o ruské sfinze. Víme také, že Rusko zaujímá k Svazu národů zvláštní postavení. Při této příležitosti bych také zdůraznil, že my jako křesťanská strana postrádáme zvláště členství papežovo, který ve své osobě, ve svém úřadě jako takovém, representuje druh Svazu národů. Víme, jakou roli hrála v Ženevě při posledním zasedání československá politika zahraniční nebo pan ministr zahraničí, že tam stál v nejprvnější řadě. Musím však přece zase říci, že tu je velmi nápadná neshoda mezi slovem a činem. Nemohu si pomoci, musím připomenouti okolnost, jak pan ministr zahraničí vedl zde zahraniční politiku tak, že tento stát, poněvadž se ukázaly v Maďarsku události, které se panu ministrovi nelíbily, byl přiveden na kraj války, ba že pan ministr by byl ochoten svoji politiku zpečetiti a utvrditi novou válkou. Nuže, kdo jest aspoň částečně přítelem míru, ten musí podle možnosti vyloučiti myšlenku na válku, neboť my se domníváme, že se měl z dějů světové války poučiti. Musím říci, že je to nevyvrátitelnou skutečností, co jsme tu uvedli. Ani nezdůrazňuji, že popudem k tomuto chování byl vnitřní vývoj Maďarska; Československo nemělo příčiny mluviti do vnitřních poměrů maďarských. Avšak musím zdůrazniti, že se ta mnohá slova československé zahraniční politiky o Svazu národů zdají málo hodnověrnými vzhledem k těmto uvedeným skutečnostem.
A nyní, pánové, druhá věc, to je francouzské a československé. Před několika dny - a není příčiny o tom nějak pochybovati, všechny noviny o tom přinesly zprávu - Herriot mluvil na Sorbonně a pravil - bylo tak doslovně referováno - že válka byla válkou poslední a Francie přísahá svatou přísahu, že to dodrží. Pak ovšem připojil, že Francie nejprve podepsala ženevský protokol, avšak ničeho se ze své moci nezřekla. Toto poslední slovo ovšem nechává otevřena všecka dvířka. Avšak to ještě ustupuje před skutečností, že současně, zatím co tak mluví náčelník vlády francouzské, zamýšlí podle novinářských zpráv francouzský ministr války vydati k národu instrukci, aby všechny živoucí síly národa byly pro případ obrany dány k disposici. Víme, co to znamená: "obrana". V tomto smyslu má býti vychovávána mládež, má býti použito vědeckých badání, průmysl a bankovnictví mají býti pro případ obrany dány k službám a kolonie v tom směru co možná využity. (Výkřiky na levicií.)
Velectění! Když se nadbytečně v Ženevě do světa vyvolává, že nesmí býti žádná válka, a zároveň se zavádějí takové věci, pak je to mírně řečeno neshoda, a my víme, co si máme o těchto francouzských slovech v Ženevě mysliti. Aby byl obraz úplný, uvádím, co v poslední době přinesly naše časopisy, jak i od československého vojenského úřadu vyšel návrh, aby se spojené mocnosti dohodly pro případ války na jednom společném vrchním velitelství; že to je nezbytně nutné, že to světová válka ukázala a že nutno utvořiti českou radu pro obranu, že nutno přibrati pro případ války průmysl a banky. Je-li tomu tak, jak možno věřiti potom mírovým slovům, která padla v Ženevě od československého zástupce? Nehledě k vtipům a posměškům, jež bylo možno čísti o tomto pacifismu ženevském v listech blízko stojících k jednotlivým ministerstvům.
Chci jen říci, že tento "počátek nové epochy v dějinách lidstva", je obklopen zvláštními průvodními zjevy. Domnívám se, že cena slov v Ženevě se dokáže tím, co přijde, jmenovitě budoucí konferencí o odzbrojení. Tam budou tato jednání, jež se celé týdny vedla v Ženevě, podrobena zkoušce co do své vážnosti. Jen se bojím, že tato odzbrojovací konference bude míti snad takový průběh, jako známá námořní konference ve Washingtoně.
President státu pronesl před třemi dny slova: "Svaz národů je skutečností." Ano, chceme tomu v dobrém slova smyslu, neboť nic nemůže býti ušlechtilejšího, než osvoboditi lidstvo navždy od furie války. Avšak zase musíme také zdůrazniti, že má-li býti tento Svaz národů skutečností, musí býti podstatně přetvořen; pak nesmí býti pojištěním vítězů, nesmí v něm vládnouti dvojakost.
Velectěné shromáždění! Je tak řídká příležitost mluviti o jednotlivých konkretních věcech, které souvisí se zahraničním úřadem státním. Chci tedy při této příležitosti zdůrazniti ještě tři body. S velkými světovými otázkami ani nesouvisí, jsou vzhledem k nim trochu malé, avšak pro osoby, jež jsou tím postiženy, jistě a opravdu nejsou malými a velký vliv, který si pan ministr zjednal, by snad stačil a jmenovitě zřetel k opravdové demokracii, aby těmto třem věcem mohlo býti uspokojivě vyhověno. První, co bych tu uvedl, byly by cesty pensistů do ciziny. Jsou to ponejvíce cesty pensistů a státních úředníků do států nástupnických. Ustanovení dosud o nich platná - nechci se jich dotýkati -, kdyby nebyla tak zahanbující, jsou, řekl bych, přímo směšná. Víme, jak se udělují povolení k cestě do ciziny. Vyřízení žádostí o povolení k cestě do některého nástupnického státu docházívají teprve po měsících po době, pro kterou bylo o povolení zažádáno. Nechci ani zdůrazňovati tu zahanbující okolnost, že s těmito cestami do ciziny je spojeno zkracování požitků pensistů a státních úředníků. Vytvořením politických hranic přece nebyly zpřetrhány rodinné svazky, které existovaly za doby staré monarchie! Je to prostě požadavkem humanity, nehledě vůbec k pravé demokracii, aby v tom směru se věc změnila. Jednu okolnost bych zdůraznil zcela zvláště. Připadá mně to také tak malicherné, že se má pensistům znemožniti, aby poslední léta svého života ztrávili v některém z nástupnických států. To je tak malicherné a pro to, co by státu na materielních hodnotách skutečně ušlo, našlo by se přece také vyrovnání, kdyby takový pobyt byl dovolen, poněvadž by zcela jistě ze stejných důvodů mnozí pensisté z nástupnických států trávili svá léta na odpočinku v Československu. Prosil bych pana ministra zahraničí, aby v tomto směru podnikl kroky, aby věc byla řešena skutečně demokraticky, způsobem vyhovujícím humanitě.
Druhá věc, kterou bych zdůraznil, je to, co kolega dr. Holitscher načal v zahraničním výboru při posledním jeho zasedání. Víme, jaké obtěžování je spojeno s pasy a s visy. Chtěli bychom zase jednou dosáhnouti předválečného stavu při cestách do ciziny. A třetí věc, kterou bych podtrhl, jest to, oč usiluje posl. dr. Medinger slovem i písmem. Většina z nás zná mnoho takových případů, snad již po léta, kdy není možno dosáhnouti nějakého rozhodnutí o státním občanství. Chtěl bych, aby také zde pan ministr zahraničí podnikl kroky tam, kde je nutno, aby konečně byly tyto otázky rozřešeny. Je přímo zahanbující, když náhodou se stane a stalo se tak, že se lékařům, kteří byli před převratem graduováni na vídeňské universitě, znemožňuje vykonávati praxi v Československu, ačkoli tu musí bydliti.
Ke konci bych řekl ještě jedno: Proti zahraniční politice, která tak hrozně informuje o nás cizinu, proti politice založené na tom, aby se zabraňovalo revisi mírových smluv, jimiž má býti náš německý národ udržován v područí a učiněn helotem celého světa, proti zahraniční politice, která má jaksi značiti zvěčnění válečné lži německé, proti takové zahraniční politice nemůžeme nic jiného než vystupovati jen s nejostřejší nedůvěrou. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Lodgman.
Posl. dr. Lodgman (německy): Slavná sněmovno! Dříve než se počnu zabývati vývody pana ministra zahraničí, rád bych vzpomenul s tohoto místa události, která může míti pro zahraničně politické vzájemné vztahy národů a států dalekosáhlejší význam, než nejlépe míněné paragrafy a návrhy o odzbrojení a světovém míru. Mám na mysli první přelet světového moře vzducholodí Z. R. 3. Ani vláda, ani předsednictvo této sněmovny neuznaly za vhodno, aby poukázaly na tuto jedinečnou událost; rozumím bolesti vládců v tomto státě, že zde běželo o plod německého ducha a německé techniky (Souhlas na levici.) a že první pozdravy, které poslala stará Evropa vzduchovou cestou novému dílu světa, byly německého původu. Kdyby byly bývaly francouzské, bylo by bývalo nadšení v této zemi slavilo pravé orgie, jež by byly nalezly ohlasu i v této síni. Takto však byla to jenom práce německých otroků, která umožnila Evropě přeletěti světové moře, a v podiv se mísí závist a bázeň z toho, co všechno ještě zotročený německý duch světu nadělí Nás sudetské Němce naplňuje odvážný čin vzducholodi Z. R. 3. pýchou, poněvadž urovnává nové cesty stykům národův a ukazuje světu německou odvahu a německou dovednost. Zejména doufáme, že tento nový čin přispěje k tomu, aby v Americe poznali pravou podstatu německého ducha, v té Americe, kde miliony Němců jako pionýři mýtili pralesy a přispívali k rozkvětu nového dílu světa. Tak i my sudetští Němci pozdravujeme po německé vzducholodi americký lid a z jejího činu čerpáme novou odvahu k životu. (Potlesk na levici.) Dějiny budou jednou hlásati, že to byla německá ponorka a německý vzduchový křižník, které jakožto první svého druhu dosáhly amerického pobřeží.
Základní směr politiky pana ministra věcí zahraničních lze označiti stručně starým, nám velice dobře známým výrazem: status quo. Tak jako kdysi status quo na Balkáně byl počátkem a koncem rakouské politiky, tak je tomu dnes v celé Evropě. Ustanovení pařížských nemírových smluv jsou základnou, z níž vycházejí státy, na nich se nesmí ničeho měniti, aby se celý uměle sestavený útvar nesřítil. Zda je v těchto smlouvách nějaká stopa morálky, zda vyhovují národnostem, jichž se týkají, či nikoli, po tom se nikdo netáže, sterilní diplomacie poválečné doby vyčerpává se tím, že udržuje poražené na zemi a vítěze v držení moci, a netáže se, zda se snad mezitím nezměnila tvářnost země, poněvadž se poznalo, že předpoklady t. zv. mírových smluv byly planým šálením a podvodem. Život však jde dále, to se časem poznalo, a z této různosti vyplývá nespokojenost a ustavičná pohotovost, každé změně dosavadního stavu zabrániti vojenskou mocí.
Také tak zvaná mírová politika pana ministra věcí zahraničních a jeho kolegů jest jen výrazem strachu před změnami. Svět poznal, že základy dnešní společnosti států jsou zpuchřelé, poněvadž jsou nemravné. Již nelze udržeti pohádky o německých barbarech; poznalo se, že obviňování Německa jakožto jediného vinníka války je výmyslem Německu nepřátelských mocností; sebeurčovací právo národů bylo pošlapáno; slíbené odzbrojení nejen že nenastalo, nýbrž změnilo se stále v silnější a silnější militarismus; tlak daní stává se stále nesnesitelnější. Dříve bývala příčina takových zjevů spatřována v ústředních mocnostech, v Německu a Rakousko-Uhersku, dnes každý, kdo má pět smyslů pohromadě, jest nucen pátrati po jiných příčinách. Masaryk nazval kdysi světovou válku bojem mezi demokracií a panováním z boží milosti. Je zvláštní, že ruský car při tom stál na straně demokracie. (Souhlas na levici.) Jestliže skutečně běželo o zavedení t. zv. demokracie, pak by býval musel již před počátkem války odstoupiti. Teprve když německá vítězství otřásla ruským panstvím z boží milosti, mohla se vynořiti fikce boje mezi demokracií a panováním z boží milosti a mohla se pošetilé mase předstírati, avšak naprosto nesprávné a klamné jest, líčiti válku hned od počátku jako zápas dvou státních forem. A jak byly uvedeny ony, jak se o nich říká, demokratické státy v život? Kdežto dříve v založení států bývalo spatřováno cosi tajemného a posvátného, dnešní pokolení je důkladně poučeno, jak se státy zřizují. Ne o mnoho jinak, nežli stálé stolní společnosti.
Brockhaus píše o tom velmi případně ve svém spise "Evropa r. 1914 a 1924": "Prozatímní vláda, která se ustavila z vlastního popudu; bajonety a legionáři, kteří rozháněli masy, lidé, kteří provolávali souhlas nebo byli postříleni; pak uznání velkou radou vítězů a nový stát byl hotov. Tedy pro nás vědoucí a osvícené děti poválečné doby není již žádného tajemství v otázce, jak se rodí stát; my sami svýma rukama jsme jej stvořili, svým dechem jej zahřívali a svým hlasem vzbudili. Z toho plyne, že v našich očích stát již není nadpřirozenou institucí, nýbrž pouhým výtvorem k jistému účelu."
Nicméně však tyto nové státy vyžadují od poddaných, aby v nich spatřovali posvátné a božské ústavy, a obklopují se všemi možnými zákony, které mají i uvnitř zachovávati status quo. Ať se poddaní dívají na tyto státy jako na sebe neúčelnější, ba přímo nepřátelské, tyto účelové útvary přes to žádají, aby byly považovány za nedotknutelnou, bohem omilostněnou svátost, jako by byly pokračováním starých, na staletém, dávném vývoji spočívajících státních útvarů.
A co se týče práva sebeurčení národů, které se mělo státi základem nové Evropy, dnes je 47 milionů Evropanů pod panstvím cizího národa; všude vznikly nové říše rakousko-uherské a nové irredenty, na nichž mají hlavní podíl Němci, Ukrajinci a Maďaři. K tomu přistupuje rozmnožená délka hranic, jakož i národohospodářská politika jednotlivých států s jejich přemrštěným pojmem státní výsosti, takže bez nadsázky můžeme říci: duševní příčiny k nedorozumění a válečným zápletkám se v nové Evropě ne-li zdesateronásobily, tož jistě zdvojnásobily, přes to, že Německo, Rakousko a Maďarsko bylo odzbrojeno a stalo se pouhými předměty politiky.
Pozorujeme-li na tomto základě t. zv. mírovou politiku poválečných států, jeví se nám jako groteskní šalba. Neběží jim o uklidnění Evropy, nýbrž o zajištění jejich kořisti; nepovažují každou válku vůbec za zavrženíhodnou, nýbrž jen takovou válku, která by mohla ohroziti jejich vlastní trvání, jejich neprávem nabytá jmění. Na této myšlence jsou vybudovány všechny snahy o mír nesprávně tak pojmenovaného Svazu Národů a v tomto směru se pohybují také nám známé i neznámé snahy pana ministra věcí zahraničních. Rozeznává, jako všichni jeho kolegové z velké rady, světovou demokracii pro vítěze a jinou pro poražené, proti druhým, je všechno dovoleno, poněvadž jsou bezbranní, proti prvním je všechno velezradou, militarismem a reakcí, co by mohlo nějak rušiti jejich zájmy. (Souhlas na levici.) Pokládám pana ministra za příliš vzdělaného, než abych mohl uvěřiti, že mu není jasno, že úvahy o světovém míru a odzbrojení nikdy nemohou vésti k opravdovému míru, poněvadž chtějí odstraniti jen vnější známky, nikoli však příčiny choroby. To je mu jistě jasno avšak dobrácky se tváří při špatné hře, poněvadž velmi dobře ví, že skutečná mírová politika musela by začíti nápravou spáchaného bezpráví a musela by tudíž vésti k rozpuštění umělých útvarů poválečné doby. (Souhlas na levici.)
Poměry kolem nás, pokud se odzbrojení a militarismu týče, mluví příliš zřetelnou řečí, která dokazuje, že počet ohnišť se od skončení světové války rozmnožil. Rusko, které dnes hraje úlohu Jakobínů 18. století, dovede velmi dobře využíti těchto žárovišť pro svoje účely tím, že vrhá pochodeň sebeurčovacího práva národů do zemí starého režimu. Vládcům Ruska jest toto sebeurčovací právo ovšem jen prostředkem k založení jejich moci v celé Evropě, proti státům však působí jako výbušný prostředek, a to tím silnější, čím více jej chtějí popírati. Vzhledem k tomuto výbušnému prostředku rozpomenuly se státy na kdysi velmi hanobený militarismus, ačkoli ve skutečnosti není vůbec žádným účinným prostředkem, neboť kdyby se ho ve vážném případě použilo, vedl by k zániku těchto států, jako ve starém Rakousko-Uhersku a poněvadž jest to ovšem také odpovědným nositelům vládní moci známo, snaží se upevniti jej zvláštními spolky. Takovým zvláštním spolkem je brzy větší, brzy menší Dohoda, která může nyní v případě mobilisace postaviti do pole 4 až 6 milionů mužů, podle toho, spolupůsobí-li Polsko či nikoli. Mimo to jsou ještě zpětné zajišťovací smlouvy s Francií, stálé porady generálních štábů, zkrátka všechny prostředky a prostředečky, které známe z pověstné předválečné doby. Přes to všechno svět ku podivu nemůže dojíti klidu, nýbrž je ve stavu ustavičného napětí právě tak jako před válkou a události v Africe a v Asii nám stále znovu připomínají, že toto napětí se rozšiřuje i na velmoci, které ozbrojují a ku předu nastrkují žluté a černé národy, aby si pro sebe zajistily přednost. Za všemi těmito poměry však vězí rušitel míru Francie se svými nenasytnými panovačnými choutkami: tak tomu bylo za království, tak tomu bylo v době císařství, tak tomu bylo v době republiky, posledně za Poincaréa a Milleranda a uveřejněná korespondence s Izvolským podává o tom dostatečné vysvětlení. Dokud však Francie nebude odkázána do příslušných mezí, dotud také nebude v Evropě žádného míru, leda mír, spočívající v podrobení a závislosti na Francii, a dokud neprávem tak pojmenovaný Svaz Národů bude mocenským prostředkem Francie, dotud nebude způsobilý přinésti Evropě mír.